Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Úkryt Namarey(Přes území Namarey)
A tak se Merlin dostala do svízelné situace. Zase byla na poušti a kde nic, tu nic. Žádné stopy potom, že by tu byl miloučký Zohar. Což jí bylo docela líto. Chtěla ho poslat do úkrytu, aby se šel najíst zatímco ona si půjde ještě něco zařídit. Vzhledem k tomu, že se rozhodně nechtěla motat v nejbližší době okolo Zlatého lesa, tak nezbývalo nic jiného než se vypravit pouští směrem k jisté pláži. Konečně si troufala na to jí překonat takto. Konečně si troufala na to trochu žít. Ironie osudu, že to bylo zrovna v takovém stavu. Bude pak vlastně sama? Bude pak s někým? Bude to celé jen ironie osudu? Nebo snad bude to konečně nový začátek, který si Merlin zasloužila? Escanor ladně poskakoval okolo jejích pacek a motal se jí do cesty jak jen mohl. Asi aby věděla, že ho měla. Jinak si to vysvětlit neuměla. Ale bylo to od něj zlaté, že se takto staral o svou majitelku. Bral ji snad jako nejlepší kamarádku? Už spolu ledacos prožili. Ten ji teda za tu novou cestu na červenou poděkuje.
-> Červená louka (Přes Palmovou pláž)

<- Kvetoucí louka (přes území Namarey)
Dotáhnout ta zvířata bylo něco neuvěřitelného. Kdyby nebyla trénovaná, tak by snad měla pocit, že vyflusne plíce. A nebo i více. Celou svou orgánovou soustavu. Konečně ovšem byla v úkrytu a tak mohla nechat vodní biče padnout na zem. Odtáhla je už pak hezky klasicky za kopýtka do místnosti, kde se to zdálo chladnější než ve zbytku. Doufala, že tomu tak skutečně bude a potrava se nezkazí než si jí dá ještě někdo jiný. Třeba takový pěkný Zohar. Ne! To s ní házely zase jenom hormony.
Pak už si našla ona sama své místo. Kde si ulehla a Escanor se stočil k ní. Očistila mu jeho kožíšek jako by to udělala s vlčetem a nechala ho, aby si položil hlavičku na její packu. Netrvalo jí dlouho, než jí teplo úkrytu ukolébalo ke spánku. Spala tvrdě jako kdyby snad nabírala síly na další podobnou akci. A co kdo ví? Možná i jo.
Spánek netrval dlouho. Probral jí vlastní hlad. A vzhledem k tomu, že nechtěla krást ze zásob pro smečku se rozhodla jít sama zasytit svůj žaludek jinam. Třeba za červenou louku? To byl nápad!
-> Poušť (přes území Namarey)

9) Ohřej se v libovolném úkrytu

<- Poušť
A tak se dostala na poslední kousek louky, která jí zbývala označkovat. Zohar jí nedohnal leč si přála aby tomu tak bylo. Aby se k ní skutečně připojil v posledních okamžicích, jenže nebylo tomu tak. Byla sama. Byla sama a tak to zůstane. Nejspíše bude sama do konce života. Mířila směrem k tiché zátoce a přemýšlela nad tím, zdali vůbec tohle celé mělo cenu. Zdali si prostě neměla lehnout a jen jako zavřít oči. Ne! Zavrtěla hlavou. Nemohla tomu tak nechat. Ne. Ne. Ne. To prostě musela překonat. Jako kdyby to byl další skok do neznáma. Ha. Jaká to dokonalá ironie. Poslední dobou jich bylo tolik, že Merlin šla hlava kolem. A ne v dobrém slova smyslu. Měla toho už tak akorát. Chtěla konečně dovolenou. Dlouhou.
Označkovat poslední místa, hezky to tu rozhrabat, aby každý věděl čí to bylo území a hlavně si nerozbít... jako kdyby na to nemyslela. Při tom jak zakopávala ji na zmrzlé kaluži podjela noha a ona se natáhla jak široká tak dlouhá. Prvotní šok a vyražený dech. Lapala po něm jako během jednoho ze svých záchvatů. Lapala a snažila se dostat i na nohy. Nemohl jí takto vidět nikdo. Hlavně ne ti, které znala. Posadila se a předklonila se. Jako kdyby zvracela, ale ona se jen snažila nadechnout.
Trvalo to, než ho dokázala polapit. Vypadalo to, že ale vyjma toho vyraženého dechu jí nic nebylo. Nebo nemyslela si? Podívala se na své tělo. Escanor se na ni díval ze sněhu. Poznala to díky dvojici černých onixů zírajících na ni. "Jo jo, promiň, kamaráde. Jdeme hned zase dál.". Ještě zbývalo ulovit potravu.
Ovšem s tím jak se natáhla to nebylo nic úžasného. Potřebovala si protáhnout tělo, využít svou magii. Plížila se loukou, jelikož zachytila stopu. A vskutku. Všimla si laní, které marně hledali ve sněhu potravu, aby nebyli takto slabé. Merlin neuměla lovit jinak než za pomocí magie. Magie, kterou trénovala od útlého dětství. Magie na které se tolik zaměřovala. Uvalila na jejich mysl iluzi, ve které se dokonale skryla. Ve které jim nehrozilo žádné nebezpečí. A pak vystartovala. Vyvolala vodní "lana" který jim upnula kolem krků, musela si dávat pozor na jejich kopyta a pak jedním ladným pohybem packy to bylo. Lup. Těla se skácela k jejím nohám. Ona byla zadýchaná. Za pomocí těch lan je jala táhnout na území smečky. Dvě menší laně či snad srny? Čert to vem. Prostě jídlo. Jídlo jen pro její smečku.
-> Úkryt Namarey (Přes území)

8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu

(-- Oáza
A tak zase zůstala sama. Zohar zůstal u Oázy a to se s ním ani nestihla rozloučit. Kdyby jen tušila, že tam raději zůstane než aby byl dál s ní. Ne že by jí to nějak vadilo, za svůj život si už zvykla, že trávila čas převážně sama. Ale teď se hlavně naskytovala jedna jediná otázka. Byla až tak nesnesitelná? Byla tak nesnesitelná, že od ní musel každý odcházet? Nebo ona od něj, protože dcera Alf zlaté smečky si nemůže dovolit milovat Chaosana?
Zdálo se, že poušť byla skutečně zimou ani netknutá. Jako kdyby to byla zcela oddělena oblast od zbytku ostrovů. Takže pouštní smečka byla více méně sněhem nezasažená, nemuseli řešit že jim vlci mrzli na území. Ale to ovšem přivádělo otázku ohledně kořisti. Nemyslela si, že by tu byla nějaké zvíře, které nebylo vlk bylo. Až na ten nechutný hmyz typu štíři, skarabové či jiné další jedovaté nepříjemnosti. Nehodlala se tomu věnovat nějak více. Stejně se to nedalo jíst. Takže vlastně smečka měla problém díky zimě ve spojitosti s potravou, ale nebyl tohle problém všech smeček? Hlavně když se s nimi rozhodlo počasí si zahrávat? Jo, pitný zdroj jim sice zamrznout nemohl, ale rozhodně to nebylo něco příjemného Tam bylo těch jedovatých tvorů až až. Co se tedy hadů týkalo, ti lovili menší hlodavce a takový menší hlodavec břicho vyrostlého vlka nezasytí. Takže leč jim bylo teplo, stále se museli uchylovat směrem ke kvetoucí louce a tam… nebylo tolik kořisti pro ně a zároveň pro jiné. Taky se jim do pouště stahovalo až mnoho vlků ohřát svá zmrzlá těla. A bůh ví co měl jaký vlk za umysly? Kdo by jim mohl vlivem zimy ublížit jen aby nasytil své břicho teplým vlčím masem? Brr, to zní nechutně. Jenže smečka v poušti nebyla přes zimu zrovna dokonalou. Noci v poušti klesly hluboko pod bod mrazu. V létě zde bylo sice teplo, ale zima je tvořila ještě mnohem krutější. Kdo se neshoval nemohl to přežít. Na jednu stranu jí to lákalo, ale na druhou nechtěla umrznout. Byla to dle ní hnusná smrt.
A jak zima ovlivňovala Merlin? Díky ní se cítila snad ještě více depresivně. Toto byla její třetí zima. Nebo jich snad bylo mnohem více? A byla to zároveň první zima, kdy nepotkala zatím nikoho z její rodiny. Měla stále mnohem většího pocitu, že někdo z nich zemřel. Se smrtí matky se stále nemohla smířit a každá zima jí to připomínala. Každá spadnutá vločka pro ní byla jako připomínka matčina bělostného kožíšku. Navíc její kožíšek nebyl utvořen do zimy. Takže se stále klepala. Klepala se každým krokem mimo území pouště. A magie se jí taky neužívala vyloženě nějak dobře. Tím jak měla jako hlavní element vodu, tak bylo vše většinou zmrzlé. A zmrzlá voda není dobrá voda. Copak mohla ovládat rampouchy? Neměla na to vhodnou magii. Ještě k tomu, že když už nějakou vodu ovládla, tak ji musela udržovat neustále v pohybu. Aby voda nezamrzla. Bolestivě si vzpomněla na Iridana. Zima jí ovlivňovala dostatečně na to, aby dokonce začala přemýšlet nad tím, že by na jaře měla najít nějakého samce, aby nebyla sama. Zplodit s ním vlčata a mít u sebe aspoň je. Aby jim pak v zimě mohla ukázat co to byl sníh. Aby se jim mohla věnovat a ne jako tomu bylo s jejími rodiči. Ona by je nenechala nikde samotné! Hlavně protože sama věděla, co by to bylo za peklo. Nechat je samotné v takové zimě. To prožila jako malá a nepřála by to ani svému úhlavnímu nepříteli. I teď se bála toho být sama. Připomínalo jí to tu chvíli. Tak moc jí to tu chvíli připomínalo, kdy musela najít Zeinab, aby vůbec přežila. Svým dětem by to nemohla udělat. Ne, tak nechutná nebyla. Nebo snad by se dalo polemizovat, že to z ní zima dělala? Že na ní měla až takový vliv? Že se díky tomu stávala tak necitelnou? Královnou ledu a chladu? Či jak se tomu nadávalo?
Rodina. Ta na kterou vzpomínala. Byl někdo z nich živý? Nebo snad byla už jediná přeživší? Co vlastně otec? Dokázal se o sebe v zimě postarat? Nebo byl na tom v zimě tak moc žalostný? A co Sill? Její milovaná němá sestřička. Dokázala se ona o sebe postarat? Dokázala si říct o pomoc, pokud se zranila třeba uklouznutím na ledě? Nebo snad už bylo dávno po ni? A co takový Atray? Jak jemu se dařilo? Viděla jej ze všech sourozenců nejméně. Neviděla ho vlastně od jejich první zimi. Upřímně se ji nějak nechtělo věřit v to, že by byl v pořádku. Že by přežil tolik zim. Ovlivnilo ho to tak, že by zhubl nebo byl stále ten roztomilý tlouštík? Pamatovala si ho jako tlouštíka. Ale pokud nejedl a nevyživoval se kvůli zimnímu období? A pak tu byl v poslední řadě Deiron. Toho taky hrozně moc dlouho neviděla. Sakra, že by zůstala z celé rodiny jediná naživu? Jediná naživu z celého rodu. Chtělo by to pojmenovat dítko na počest jejich. Nebo zima nikoho nezabila a všichni byli živí, zdraví… ne, to bylo moc naivní. Nevěřila tomu, že by kdokoliv přežil. Že by kdokoliv z nich dokázal být tak aktivní, projevovat se a existovat dál. Takže zima její rodinu ovlivnila tak, že Merlin zastávala názoru, že žije jako jediná.
Ne, dost tohoto uvažování. Nehodilo se to ničemu. Akorát ji to zdržovalo před vším. Zdržovalo ji to před úkonem, který dostala od alfy smečky. Označkovat hranice území. Pokrýt celou poušť nebo její značnou část co se pachu týkalo bylo zprvu pro Merlin skutečně oříškem. Hlavně díky tomu, že pociťovala hlad. Měla by se pak najíst během toho, co bude pro smečku lovit. Jenže kde bude lovit? Dorazila na první místo v poušti, kde si myslela, že by to šlo. Učůrávat ji ještě nikdo neučil, ale nakonec to bylo docela lehké. Označkovala takto několik míst a vždy to rozhrabala dostatečně. Tak jako to dělala většina psovitých šelem. A všichni u toho vypadaly stejně komicky. To jak zakopávaly zadníma nožičkama. Nakonec se vydala směrem na poslední místo, které jí zbývalo označit. Tím byla kvetoucí louka. Spíše směrem k tiché zátoce. Plánovala si tam oblédnout místo pro plánovaný jen vlastní úkryt, ale zase nechtěla, aby to bylo daleko od její nové smečky. Tohle bylo až moc na její depresivní hlavičku teď.
-) Kvetoucí louka

2) Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov. - Splněno - 1038 slov

Nemluvil jako kdyby si ve své hlavě srovnával reakce. Jako kdyby to co mu říkala muselo projít nějakým zvážením v jeho hlavince. Ona se na něj po celou dobu dívala a zároveň zrakem těkala směrem k dvojici. Všechny vzpomínky na hezké časy s Iridanem se jí vyrojily na povrch. Bolelo to, hlavně když pak přišly vzpomínky na sraz Zlaté smečky. Slova Ahvaryana se jí stále zabodávala do srdce jako ostří. Dusila jí. Nutila ji bolestivě přivřít oči a pokusit se tento záchvat paniky překonat tím, že sama sebe kousla do jazyka. Musela během toho vypadat nepřítomně. Nakonec konečně promluvil i Zohar. Neváhala a ovládla další vodu. Utvořila z ní kouli a přenesla ji nad jeho hlavu. Neváhala ji spustit. Byl zmáčený a ona se nad ním tyčila s úšklebkem na pyscích. Pobaveným. Jako kdyby před pár okamžiky neměla prožívat další nepříjemnou paniku. "Takhle ti to probuzení zatím stačí? Příště tě ještě fláknu vodou jako bičem, aby se ti rozsvítilo." Její hlas vůbec neodrážel vnitřní pocity. Na povrch působila pobaveně, volně a dokonce se i usmívala od ucha k uchu.
Slova dvojice ji donutila nechat vodu rozplácnout se o zem. Hlavně poznámka Alduina zabolela. To, že si, nejspíše Rhysburr díky blízkému vztahu právě s černobílým vlkem, myslela bůh ví co jí bylo jedno. Nepotkají se už nikdy nejspíše. Ale vlk, který jí předtím respektoval hlavně díky záchraně jeho syna. 'Nikdo nechápe. Já to musela udělat. Musela jsem zanevřít na Chaos ve vlastním srdci. Musela jsem je začít brát jako to berou ostatní kvůli nim. Jen abych ochránila smečku, které už nechci být součástí. Nikdo nic neví, jsem na vše sama.' Cítila zase jak se okolo ní stahují neviditelné černé ruce. Jak se okolo ní obepínají, aby ji vhodily do vody. Ještě s těmi hlasy uvnitř její hlavy. 'Jsi neschopná, za svůj život si nic nedokázala. Neděláš čest svému jménu. Tohle že je ta Merlin? Čekala jsem více. Každý se dívá a soudí tvůj další krok.' Zase jí to začínalo naplňovat mysl. Opakovali ta slova stále dokola. Přišel ten náraz do pomyslné vodní hladiny. Ten kdy se jen dívala upřeně za nimi a ve své mysli se potápěla. Neschopná křičet o pomoc, i když si to tolik přála, protože jí ta pomyslná černá ruka držela tlamu u sebe. Neschopná se ani nadechnout, protože pod vodní hladinou se přeci jen nedalo dýchat ani. Lehce jí probral jeho hlas. "Na těchto ostrovech není vlka, co by ti více rozuměl než já, Zohare. Tomu věř." Hlas byl hlouběji postavený, jako kdyby měla v krku překážku, kterou musel překonávat. Neuvědomovala si ani, že se zase klepala. Třas svého těla již dávno neovládala.
Přišla jeho otázka. "On? On byl jen ta krásná chvíle před pádem." Odpověděla mu nakonec. Zavrtěla hlavou, aby se více probrala z toho stavu. "Čas jít dál. Poledne postupuje neúprosně." Odkašlala si nakonec ještě. Jako by se snažila vykašlat vodu, která se jí pomyslně dostávala do plic a dusila ji.
-> Poušť

Vnímala jak se chvěl vzteky. Jak to s ním lomcovalo. Ona oproti němu byla zlomenou a zničenou. Tak jak ji láska ponechala. Poté co se stalo. Poslouchala jeho příběh. Bylo to v něčem roztomilé. To jak si myslel, že nestál za nic jen kvůli tomu, kdo byl jeho rodič. "Zapamatuj si, sakra, že tady je jedno čím synem jsi a čím synem zase naopak nejsi. I kdyby si byl synem nějaké magické bytosti a alfy, tak tady tě za to nikdo soudit nebude. Teda pokud nejsi vlk z Chaosu. To je jiná. Ale já? Mne je to jedno. Bastardem pro mne nejsi. Nejsi pro mne nejspodnější z nejspodnějších. Jsi Zohar. Ten, který může získat můj respekt a přátelství a nebo tě tady na místě zbuším jak malého parchanta. Můžeš si vybrat." Tiše se tomu uchechtla. Nechtěla, aby to bylo mezi nimi blbé. Ale tohle byla taková nevinná nabídka a zároveň vtip na odlehčení situace. Ale svou výhružku z části myslela vážně.
Nabrala vodu z oázy a vytvořila jí bodce. Připravená Zohara bránit před Alduinem a jeho dcerou. Nevěřila už nikomu a ničemu. Ptal se jí kdo to byl. Semkla čelisti k sobě. "Uhm... no jak to říct. Je to otec mého ex? No..." Tiše se podívala na nového "kamaráda". Co jí na tohle řekne? Nebo spíše neřekne.

<- Území Namarey
A pak ji to donutilo se začít smát. Nesmála se přímo tomu, co prožíval či jaký byl, ale tomu jak komicky ta slova zněla. Podívala se na něj očima, které konečně ukazovali jak zlomená ve svém nitru byla. Zadívala se na něj konečně a udělala k němu pár kroků. "Co si myslíš že víš ty o mne? Co si myslíš, že tvůj příběh činí více tragickým než ten můj a kvůli tomu máš nějaké speciální povolení na to se chovat takto k ostatním? Neprojevovat respektu u alfy, kterou žádáš o vstup do smečky?" Zpříma se mu dívala do očí. Propalovala jej pohledem. Tak aby si to zapsal do své hlavy. "Ve smečce jsem nebyla zabitá jen kvůli tomu, že jsem byla dcera alf. Jen kvůli tomu, že by to můj otec nedovolil v životě, i když se o mne předtím v životě zajímal tolikrát, že by se na drápech jedné packy dalo napočítat. To samé jako matka. A kvůli čemu to takto bylo? Jen protože jsem se zamilovala. Do vlka z údajně hodně zlé smečky. Jen protože se moje srdce tak rozhodlo. A přesto nemám potřebu se obhajovat tímto. Tak mluv, jaký žalostný příběh máš za sebou ty?" Vyzvala jej mezitím co ona šla označkovat místo, kde byl pach opravdu velice zašlý. Značkování dělala poprvé a tak se to možná dalo považovat jako výsměch všemu dalšímu značkování.
A pak je slyšela. Hlavu upřela tím směrem. Alduin a jeho povedená dcera jejíž jméno si teď z hlavy nevybavovala. Rychle se vrátila k Zoharovi. "Jdeme. Ihned jdeme pryč." Byla připravená když tak tmavšího vlka bránit. Ale rozhodně se nechtěla dostat do potyčky s Chaosem.

Byl to Zohar. Přejela ho pohledem ještě jednou. Připomínal jí v něčem spoustu vlků a nejvíce se jí díky barvám dostávala na povrh mysli Zeinab. Vlčice, jenž ji zachránila před umrznutím na Kvetoucí louce. Ovšem tento vlk neměl respektu. Byl jako vlče s nevymáchanou tlamou, které si říkalo, co se mu zlíbilo a dosti ironické na tomto bylo to, že to byla zrovna Merlin, která jej na tuhle věc upozornila předtím. Zrovna Merlin, která nikdy neměla problém se sama chovat povýšeně. Přesto uměla respekt projevit před každým pokud si ho zasloužil. Zohar si jej ale nezasloužil. "Dobře, Zohare. Následuj mne tedy. Provedu tě aspoň tímto kouskem pouště." S tím ještě naposledy pokynula k Serbie jako rozloučení. Než se rozešla dále. Kladla dlouhé nohy před sebe.
Otočila se na něj, aby si byla jistá, že ji vlk následoval. Když byli dostatečně daleko, tak se rozhodla promluvit. "Nevím z jakého kraje si přišel, Zohare. Ale zde se nepřísluší jednat s vůdci bez respektu. Hlavně pokud si přišel teprve nedávno. Serbia byla v tomto ještě milou, pokud ti umožnila vstupu do smečky." Odmlčela se, aby mu dala možnost ta slova vstřebat. Nakonec se probral i Escanor na jejích zádech. Zívl a upřel na Zohara jeho korálkově černé očka."Ale není to něco s čím bych ti nemohla pomoci." Možná by se v tomto upsal ďáblu. Pokynula hlavou směrem k Oáze.
-> Oáza

Vlk ji odpověděl. Prohlédla si ho od hlavy k patě. Konečně pořádně. Probral se uprostřed... bože, on ani neuměl pojmenovat sníh? Merlin na svém obličeji nedala nic znát, leč ji to uvnitř fascinovalo, že někdo neuměl pojmenovat sníh, který zasypal ostrovy. "To je sníh. Probral ses v době, kdy se z nebe běžně snáší." Odkašlala si následně. Leč nemoc byla hrozně dávno, tak se zdálo že jí předtím poškodila plíce více než dost.
Pokynula hlavou na slova vlčice. Rozhodně se pokusí smečce zajistit nějaké zásoby. Aby vlci jenž přijdou nebyli o hladu. V zimě se hůře lovilo a ona byla dosti vycvičená na to, aby to pro ni takový problém nebyl. Ale ego na tomto skutečně neměla. Věděla, že i jako cvičené se jí může cokoliv stát.
Ráda by byla, kdyby se ji představili. Odkašlala si a narovnala svou hruď. "Mé jméno je Merlin. Narodila jsem se jako dcera Aetase a Athai. Ostrovy mám celé prošlé křížem krážem. Nebude mi tedy problém se zdržovat na území smečky. Ale mám ještě před srazem záležitosti, které bych si ráda urovnala." A přesně kvůli tomu dostali dva dny. Aby si srovnali nevyřízené. Tohle brala ale jako řádné představení.
Kývla na vlčici nápadně podobnou Zoharovi. Její barvy je prozradili. Leč byl Zohar jasně tmavší.
Zephyr, Peisia a její společnost. Pokyvovala hlavou. Zapamatovávala si jména. Její pohled ale pak padl na Zohara. Mohli jít spolu obnovovat hranice. "Pojď, cestou ti vysvětlím co je to ten sníh." Pokynula hlavou a již nečekala. Měli svolení jít a hlavně se vrátit.

Vlčice připomínají zbarvením spíše jiné zvíře než vlka k ní udělala pár kroků. Ona se vyjukaně podívala k černé vlčici a následně zase na zrzku. Cítila z ní mateřskou esenci. Podobnou jako tomu kdysi dávno bylo s matkou. Skočil do toho ten hnědo-zrzavý, který promluvil a věnoval jim poznámku, která byla nemístná. „Myslím si, že žádná smečka na ostrovech nemá obnovené hranice, drahý cizinče. Ostrovy usnuly. Nikdo nebyl vzhůru, aby se o to postaral. Až teď se probouzí vlci zase k životu. Není to něco, co by se nedalo během chvilky napravit. Pokud dovolíte, klidně se toho ujmu. Plánovala jsem se ještě stejně vydat na sever, tak obnovení pachové stopy u hranic bude maličkost." Odkašlala si Merlin. Její jazyk byl hbitý. Reagovala na vlka s klidem a vyrovnáním. Přesto tam bylo něco, aby se nad svým chováním zamyslel. Setekhoe, či jak se jmenoval vlk z její minulosti přesně, ji vždy nazýval kousavým puberťakem. Tak proč tu kousavost nepoužít v dobrém?
Peisia k ní přesunula pozornost. Merlin ji věnovala smutný úsměv. Dostala oňuchňání a přivítání do smečky. Merlin se sama o zrzku otřela. „Děkuji. Vážím si toho. Budu se snažit smečce dělat jen to nejlepší jméno." odpověděla ji s drobným úsměvem. Na její další slova se začala chechtat. Toto ji skutečně zlepšilo náladu. Donutilo ji to, aby se usmívala. „Budu si to pamatovat." Zazubila se znovu. Olízla ucho vlčice jen o nepatrné centimetry větší než ona. Rozhodně to byla dokonalá vlčice. Zasloužila si snést modré z nebe.
To už promluvili další vlci. Chvilku poté co ta mommy type vlčice odešla do úkrytu. Hovořili stroze, většinou se cizinci chtěli přidat do smečky. Chudák Serbia toho bude mít nad hlavu. Podívala se proto na zmiňovanou vlčici. Narovnala se pořádně v zádech. „Serbio, směla bych se s tvým požehnáním postarat o pachové stopy na hranicích smečky a zároveň bych ráda něco ulovila, když už budu lovit pro sebe. S magií to půjde hladce." Usmála se na vlčici. Nabízela se ihned k službám tak jak uměla pouze ona.

<- Poušť
A tak se dostala na území smečky. Jako někdo, kdo se do smečky narodil netušila jak přijímání probíhalo. Byla nervní. Její srdce zběsile bušilo. Cítila jej až ve svém hrdle. To byl jiný pocit oproti té úzkosti, kterou předtím prožívala. Tři dlouhé roky byla ve smečce, která i když byla domov, tak se tam tak necítila. Bude to zde jinak? Budou se zde vlci skutečně zajímat o druhé? Nebude někomu jedno, když zemře alfa? Nebude se většina členů jen tupě míjet a pak se odsuzovat? Soudit bez toho, aniž by poskytli rady? Bylo to jako skok do neznáma.
Pomaličku kráčela územím smečky a už skoro cítila zoufalost, že zde nikdo není. Ale... pak si jich všimla. Seskupení vlků. Jeden z nich odcházel. Vlčice, kterou si možná matně pamatovala. Zastavila se. Zamrzla na místě a měla tendence to otočit. Vzít do zaječích. Ovšem tohle už nešlo vzít zpět. Odrazila se z toho pomyslného můstku. Dorazila k vlkům se zdviženou hlavou. "Zdravím, slyšela jsem, že ve zdejší poušti je smečka. Měla bych zájem o přidání se." Mluvila s pokorou. "Doposud jsem byla členkou Zlaté smečky, ale domov nepůsobí už nadále jako domov. Ocenila bych vaše zvážení." S tím už se lehce uklonila.

<-- Temný les (přes Duny)
A tak se konečně Merlin dostala do pouště. Zadívala se před sebe. Na nekonečné masy písku. Bylo to tu mnohem lepší než vlhký sníh, který se lepil zcela všude. Navíc se v poušti zdálo více teplo než v běžných krajinách. Skutečně. Jako kdyby se zde zima nehlásila o takovou moc. Příjemně to na packách hřálo. Byla tu kdysi dávno, aby si ověřila nějaké své informace, ale skutečně si poušť neprocházela nějak víc. Díky její obratnosti se na písku pohybovalo dobře, i když mohla být vyšší. Nezlobila se. Ale co jí příroda nadělila, tak se s tím musela smířit. Dlouhé nohy se jí do něj tolik nebořily. Ovšem kdyby jí ze zad skočil Escanor, tak by se dozajista zabořil. Stejně jako předtím do sněhu. Vypadal, že se mu teplo líbilo. To co se mu nelíbilo byl fakt, že bude jeho bílý kožíšek jako pěst na oko. "Promiň, chlapče, vypadá to, že zima nezasáhla poušť tolik. Sníh tu není." Omluvila se mu, jako kdyby ji snad mohl více rozumět. Leč ona věděla už od otcovo společníka, že tomu tak nebylo. Dokázali plnit pouze lehké příkazy. Ne něco více složitého. Poušť skutečně byla zimou téměř nezasažená. Jako kdyby to na ní nemělo vliv a žila si vlastním životem. Jako nevděčné dítko. Či Teenager, který měl pocit, jako kdyby mu patřil svět.
Brzy ucítila pachy. Zarazila se. Oči měla upřená směrem vpřed. Takže tu přeci jen byla smečka. Byla poušť něco, co by mohlo utěšit její zlomené srdce? To bude muset zjistit jen pouze ona.
--> Území Namarey

10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti - splněno

<-- Les u mostu (přes Most)
Od Keijiho jí cestala cesta po mostu, velice vratkém mostu, který pro ni nebyl příjemný. Spíše naopak. Zase se ji zvedl žaludek, když po něm ladně přebíhala. Skoro vyvrátila obsah žaludku jen co se podívala pod sebe. Nikdy ji výšky nedělaly dobře. Zavrtěla hlavou jen co se ocitla v Temném lese. Překvapeně párkrát zamrkala. Vždy ji připadal děsivý, ale teď? Jak nabrala poslední dobou sílu, tak ji ani tak nepřišel. Ale ta výška na něm byla nejhorší. Olízla si čenich. Zima byla teda neskutečná. Chtělo by to jít do pouště a kouknout na tu smečku, která se tam nacházela dle všeho.
Jejím cílem se stal pěkný rampouch, který si tak visel na jedné z větví. Naklonila hlavu na stranu, jak se jí na něj upřel zrak. Nakrčila nos a následně se k němu vydala. Vypadal lákavě a nikomu by zajisté nepřišlo divné, kdyby poprvé nechala svou zvědavost vyhrát a olízla jej. Skutečně se tedy k němu přiblížila natolik, že stačilo jen otevřít tlamu a! Jazyk se jí na tom zpropadeném kusu vody přilepil. Stačila jen taková chvilka. Bože, tohle bylo trapné. Takhle ji nikdo hlavně vidět nesmí. Začala proto tedy slinit jak nejlépe dokázala, aby ji teplota slin rampouch od jazyku odlepila. Chvilku se zdálo, že se to akorát horšilo, ale pak! Trochu to povolilo. Zběsile cuknula hlavou, aby dostala jazyk skutečně pryč. Zabolelo to. Zakňučela a v duchu si nadávala, jak dětinská věc to byla. Raději se honem rychle vydala pryč, aby to někdo neviděl.
--> Poušť (přes Duny)

1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů? - splněno

Neměla za co. Rád pomohl. Dopadlo to lépe než očekávala. Nečekala vůbec prvně, když uslyšela jeho hlas, že by ji takto pomohl. Spíše zcela upřímně o tom pochybovala. Protože možná tyto stavy prožívala i zcela poprvé. "Lituji toho, že mi to nedošlo dříve... ale co se dá dělat. Život je opravdu plný záhad a jeden nemůže říct, kam nás cesty zavedou." Moudro, které přišlo Merlin na mysl. Možná i jemu tohle předání nějakého moudra pomůže k tomu najít uvnitř sebe mír a klid. Oba to potřebovali. Potřebovali uklidnit své zlomené duše. Slyšet nějaké pochopení od toho druhého. Slabě se na něj usmála. Odhalila tím bělostné tesáky. "Také ti přeji na ostrovech hodně štěstí, Keiji. Snad jsi zde nalezl nového domova a budeš se zde cítit spokojeně. Neboj se kdykoliv mne vyhledat. Buď budu právě ve svém úkrytu na Tajných ostrovech či plánuji se porozhlédnout po něčem v blízkosti Tiché zátoky. Budeš v nich vždy vítán." Pokynula mu hlavou na takové menší uzavření.
Postačila by jen slova. Na to se tiše zachechtala. Nebyla dobrá nikdy co se slov týkalo. Neuměla je dobře volit. Jejím jazyk byla gesta. Drobná, většinou nepovšimnutelná. Jeden se nad nimi musel zamyslet. Zakončovalo se to tím, že ji poděkoval za nabídku. Respektovala jeho rozhodnutí. "To co jsem zmínila předtím stále platí. Snad se brzy zase setkáme." S tím už se zvedla a Escanor ji ulehl na hřbet. Na místo, které volil vždy. Přímo mezi její lopatky. S tím už pokynula Keijimu na rozloučenou a vydala se dále.
--> Temný les (přes most)

Vydechla chladný obláček páry a sledovala jej očima plnými emocí. Jak se pomalu rozplynul, když stoupal k nebi. Nebylo vlka, co by se necítil emoce. Proč jí to nikdo nikdy neřekl? Naučila se většinu sama, ale tohle? Tohle snad ani nemohla vědět. "Matka s otcem byli většinu mého života... pryč. A vidím, že i když jsem se snažila zjistit spoustu věcí na vlastní pěst, tak jsou stále věci, které jsem se nenaučila. Děkuji ti za tuhle znalost, Keiji, hned se cítím o mnoho lépe." Vypadalo to, že se konečně dokázala uklidnit. Neklepala se tolik. Už jen skutečně minimálně. Ani slzy v jejích očích nebyly tak výrazné. Stačilo, aby se nadechla a vydechla. Uklidňovala se postupem času více a více. "Leč mám svou smečku ráda, nemyslím si, že je to pro mne vhodné místo. Ne když s ním mám spojeno tolik negativního. Asi je načase se vydat dál ve svém životě. Někam, kde se na mne nebude pohlížet s takovým očekáváním, kde budu moci začít nový život." S novým nepopsaným listem. Prokázat, že to co umí není jen díky jejím rodičům, ale je to díky její tvrdé dřině. Je to díky tomu, že na sobě nepřestávala pracovat. Zavřela oči a soustředila se. Začala ze země vytahovat vodu. Leč skrz zmrzlou hlínu se jí zprvu nechtělo. Ba naopak. Protestovala a Merlin s ní měla skutečně velké trápení. Nakonec se jí to povedlo. S otevřením očí nechala vodu okolo nich, aby se rozprskla na menší kapky. Ty, vzhledem k zimě jaká panovala, se proměnily ihned do krystalků podobným sněhovým vločkám. Vytvořilo to okolo nich dokonalou podívanou, jak se snášeli k zemi. Ještě když se od nich odráželo slunce, které se teprve vyšplhalo za horizont. "Nemám ti moc co dát jako odměnu za tuto znalost, tak doufám že menší podívaná stačí." Byla jako Elsa. Jak úsměvné. Milovala magie, dokázala s nimi mnohé jen, protože to bylo to v čem na sebe tolik tlačila. V čem nepolevovala a byla na sebe tolik přísná.
Vyšlo slunce a zdálo se být chladněji. V tom mu musela dát za pravdu. "Kousek odsud mám úkryt. Na Tajných ostrovech. Mohu ti tam nabídnout ohřání se." Nabídla mu s mírným úsměvem. Bylo jen na něm jestli to přijme. Sám se ale přeci jen chtěl ohřát. "A během toho bychom si mohli popovídat. Nebude to na dlouho. Jen dokud se nebudeš cítit lépe. Pak bys zase mohl jít." Navrhla mu nakonec s mírným úsměvem jako pokračování té varianty.

Těžké:
5) Vytvoř za pomoci magie něco kreativního - ✓