Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To bylo poprvé, co slyšela tento pojem. Měla úzkosti? Z čeho by je měla? Nebyla znalá žádného fyzického onemocnění, které by se takto nazývalo. Ale byla dosti mladá, takže počítala s tím, že neznala zcela všechno na tomto světě. Ale... to co líčil nevypadalo, že by to bylo onemocnění, které by ovlivňovalo i její zdraví nějak více. Ani ona sama si to neuvědomovala. Překvapeně se na něj dívala, když mluvil dále. "Nemohu si dovolit se zhroutit. Ne, když jsem Aetasovo dcerou. Kdo by si co řekl, kdyby sebou nechávala, dcera Alf Zlaté smečky, nechávala házet emocemi jak se jim zachce? Vždy jsem si myslela, že... takový vlk má být silný." Jenže teď když se nebavila ani s otcem, tak nevěděla co si vlastně myslet. Zůstala zde sama? Sama proti celému světu? Dalo se to tak vůbec považovat? Bylo to úsměvné.
Emoce byly přirozené. Zvedla k němu pohled. V jejích očí tří barev se zalesklo. Jako kdyby slyšela něco, co ji změnilo zázrakem celý život. Zavrtěla ocáskem. "Emoce jsou přirozené?" Zeptala se ho nakonec s úlevou. "Vždy jsem si myslela... že se to nehodí." Dodala potupeným hlasem. Neměla rodiče, co by ji to naučili pořádně. Učila se to většinou od cizích a takový Sete je neukazoval vůbec. "Nikdy mi to nikdo nevysvětlil. Nikdo se mnou nemluvil o nich pořádně. Jsem ráda... že jsem potkala tebe." Dostala ze sebe. Uvolňovala se. Tím jak směřovala své myšlenky jinam.

Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem! - Splněno

Cítila se příšerně. Jako kdyby se to celé dělo jako naschvál. Když se zrovna rozhodla zase pohybovat. Jenže Merlin nemohla vědět, že to bylo zapříčiněno předchozím potlačováním pocitů. Jejich ignorací, kterou prováděla stále dokola. Mohla si za to sama. Co více by se na to hodilo říct. Jen že si za tyhle věci mohla jedině ona.
Měla mu zkusit ten pocit popsat. To jí donutilo začít přemýšlet nad něčím jiným. Nebylo to sice úplně příjemné, ale aspoň ji to donutilo více mluvit. "Je to jako kdybych se topila. Nemohu se pořádně nadechnout, klepu se a nejde zastavit pláč. Jako stav, který se stal po smrti matky. Ale to jsem potlačila a pohřbila jsem v sobě. Proč se to objevilo teď? Rok po její smrti?" Zaskuhrala zoufale. Snažila se v tom najít smysl. Snažila se zjistit proč. Její mysl jela jen na bázi analýzy a ne pocitů. Když se zase rozplakala, tak se ptal jestli řekl něco zlého. Zavrtěla slabě hlavou. "N-ne. Jen... já to neumím... zastavit." S tím se snažila si zase své slzy zoufale setřít. Jemně do jejího kožichu a přesto tak zoufale.
Sledovala jeho počínání si. Provozoval to, co je naučil jeden vlk na té Luce. Překvapeně zamrkala. "Také jsem tam byla. Byl to velice milý cizinec. Díky moc, Keiji." Aspoň už více mluvila. "Musela jsem ještě... přiznat, že už se nikdy nebudu s vlkem, co jsem milovala. Jen díky tomu, že byl z nepřátelské smečky. Jenže já nechci mít tenhle stav... tyhle... emoce. Emoce jsou známka slabosti." Zašeptala tiše.

Ptal se co zastavit, tahle otázka byla naprosto pochopitelná. „Tenhle pocit." Odpověděla mu nakonec. Hrdlo měla stažené více, než by si přála. Skoro se ani nemohla nadechnout. Natož aby odpovídala pořádně. Jako kdyby měla ve svém krku knedlík, který nešel ani pořádně polknout. Jak se za to nenáviděla.
Neobtěžovala ho. Možná jí přesně tato milá slova trochu ulevila. Že byl konečně někdo na celých ostrovech, koho neobtěžovala. Nemohla uvěřit vlastním uším. Co to slyšela. Nepospíchal. Nepospíchal nikam na tomto ostrově, což ji donutilo se slabě usmát. Konečně po takové době se ji vytvořil na pyscích úsměv. Který ovšem hned zase zmizel v dalších slzách. Nemohla je zastavit. Nemohla se cítit lépe. Byla jako uvězněná ve svých pocitech. "Nevím proč... se to děje." Chudák Merlin nikdy nebyla informována o věcech jako jsou panické záchvaty. Takže tohle ji mátlo. Motalo to její flekatou hlavu. "Tohle je poprvé, co se to stalo." Zašeptala ještě slabým hlasem.

Neslyšela vůbec žádné zvuky ve svém záchvatu. Jako kdyby byla skutečně pod hladinou. Zalapala po dechu, když slyšela hlas. Mluvil na ni? Nejspíše ano. Otevřela své oči mnoha barev a podívala se na něj. Byl černý s modrou v kožíšku. Neviděla ho ještě. Setřela si slzy a trhaně se nadechla. Nevěděla jestli se na něj usmát. Nedokázala se usmát. Nedokázala to ani když se skutečně snažila.
Znovu se trhaně nadechla. „Z-z-zd-zdravím. P-promiň. J-já to nemohu zastavit." Zamumlala skoro neslyšitelně. Zcela se klepala. Nedokázala ovládnout třas svého těla. „Nechci tě obtěžovat." I když bylo zcela jasné, že nějakou psychickou podporu potřebovat bude. Ale neuměla si o ní říct. Už dlouho neuměla být sobecká. Snažila se si utřít ty slzy. „Jsem Merlin." Představila se trhaně. Podívala se na něj znovu. Prohlížela si ho. Byl milý. Kdokoliv jiný by se nezastavil. Nebo ne ty, které znala.

Slight TW?
<- Luka
Tohle bylo bolestivé. Deprese byli pro ni silné, skoro nezvladatelné. Ovlivňovalo to její mysl jako tmavý mrak. Obklopovalo ji to a ona cítila jak se zároveň propadá pod hladinu. Jak nemůže dýchat. Jak se topí a zároveň je nohama pevně na zemi. Pro někoho, kdo úzkosti nezažil je tento pocit nepopsatelný.
Musela se zastavit a dát si packy na svou hlavu. Ani si to neuvědomovala, ale dusila se slzami. Nekontrolovatelně fňukala jako malé vlče, které přišlo o matku. Nemohla je zastavit. Stejně jako nemohla zastavit třes svého těla. Jako kdyby tělo nebylo ani její. V hlavě se jí ozýval silný hlas, který nešel zastavit. Že mohla za všechno. Že skutečně není pro ni na těchto ostrovech místo a měla by se utopit. Myšlenky nabádající k těmto činům. Nešel umlčet, nešel utnout. I když se na něj nesoustředila, tak tam podvědomě stále byl. Měla chuť začít křičet, ale když otevřela tlamu tak z ní nevyšlo ani hlásku. Tohle byl skutečný nefalšovaný záchvat úzkosti. Z toho co v sobě dusila od smrti matky. Ba ještě z dob dřívějších. Od chvíle, kdy Faust zmizel.
Zakryla si své drápy do hlavy. Pevně zavřela své oči a modlila se, aby to zmizelo. Aby tento nepříjemný záchvat, kdy vlastně nemohla ovládat své tělo a mysl, odešel přesně jak přišel. Vyrušil ji až Escanor. Ten se dostal skrz její záda až mezi uši a začal packy olizovat. Pomaličku se uklidňovala.

Převody mezi hráči:
Z Merlin pět mincí na Morphea
Stav Merlin účtu po převodu: 224 Kšm|18 rubínů|4 mince

Převody mezi postavami

Z Merlin na Ezru převádím 70 kšm, 4 kšm bude poplatek
Ezry stav účtu po převodu: 100 Kšm|5 rubínů|3 mince
Merlin stav účtu po převodu: 150 Kšm|18 rubínů|4 mince

Z Merlin na Enigmu převádím 29 Kšm, 2 kšm bude poplatek
Enigmy stav účtu po převodu: 100 Kšm|8 rubínů|5 mincí
Merlin stav účtu po převodu: 119 Kšm|18 rubínů|4 mince

Z Merlin na Karu převádím 70 kšm a 4 mince, poplatek bude 12 KŠM
Kary stav účtu po převodu: 100 Kšm|5 rubínů|7 mincí
Merlin stav účtu po převodu: 37 Kšm|18 rubínů|0 mincí

Z Ezry na Karu převádím 3 mince|poplatek 6 kšm -> u Ezry měním rubín na kšm
Ezry stav účtu po převodu: 104 kšm|4 rubíny|0 mincí
Kary stav účtu po převodu: 100 kšm|5 rubínů|10 mincí

Z Enigmy na Karu převádím 5 mincí|poplatek bude 10 kšm -> U Enigmy jeden rubín na kšm
Enigmy stav účtu po převodu: 100 kšm|7 rubínů|0 mincí
Kary stav účtu po převodu: 100 kšm|5 rubínů|15 mincí

Převedeno.

VELKÉ TW, čtení následujícího postu může být některým nepříjemné
<-- Severní hory
Zima se jí zahryzávala do kůže velice nepříjemně. Poté co trávila čas na cestě si to podepisovalo svou daň. Byla jí zima neskutečná. Zabodávala se jí do kůže jako tisíce malých jehliček. Cítila snad každou z nich a kupodivu ji tato bolest uklidňovala. Znamenalo to totiž, že její tělo ztrácí možnost se oteplovat díky termoregulaci. Být zde déle tak by zajisté umrzla. A nevadilo by ji to! Vítala by to s otevřenou náručí. To co jí naopak vadilo byli vlci. Na její depresemi požíranou mysl to bylo až moc jedinců. Přesto se zajímali o jediné jak se zdálo. Vlk, který se světlem držel nad něčím stráž a od kterého většina odcházela. Sebrala tu poslední milost, co v ní byla a vydala se k němu také. Skrz chladné prostranství luky. Mohla být v úkrytu? Nemohla. Protože hledala dost možná místo svého posledního skonání. Ještě předtím ale chtěla vidět naposledy úkryt, co si tak zamilovala. Úkryt, který měla společně s Danem. Hodlala mu jej nechat. Jí na onom světě bude stejně k ničemu. „Rostlina je to proč si tu v téhle zimě?" Zeptala se nakonec tichým chraplavým hlasem lehce značící její zklamání z tohoto zjištění. „Neviděla jsem ji ještě nikde. Je pravda, že co se týče květin... Tak v nich nejsem moc zběhlá. Ale vypadá pěkně a odolně na to, že vydržela pod sněhem." Vnímala povídání vla, který ji o rostlině sděloval informace. Pokyvovala hlavou. "Tepené krvácení by to nedokázalo zastavit, že ne?" Ujišťovala se pro jistotu Merlin. "Ani to není antidotum na otravy, ne?" Zeptala se ho nakonec ještě na toto. Pokud se jí dostalo odpovědi pokynula mu hlavou s tichým díky. Než se zvedla a vydala se dál. Nebude ji moct být pomoci touto rostlinou. To ji uklidňovalo. Jenže kdo by ji chtěl pomoci? Nebyl tu nikdo. Byla sama.
--> Les u mostu

3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud) - ✔️

<-- Rokle (Přes Ostříží zrak)
Hory. Vždy si myslela, že toto území dokonale zná. Byla tu. Rozhodně zde byla. A ona si moc dobře pamatovala, kde všude byla. Byla všude vyjma domova. Vyhýbala se mu. Připomínal ji až moc tu bolest. Stejně by nikomu nechyběla. Ničí a nikoho neovlivnila tak jak si od dětství slibovala. Nestala se ani tím velkým mágem jak matce tehdy říkala. Nestala se nikým. Byla pouze nikdo. Skoro by ji až překvapilo, kdyby o ji už Iridan nešířil řeči. "Máš plné právo mě nenávidět, Dane..." Zašeptala nakonec nahlas, aby neskončila jen u myšlenek. Říkalo se, že nahlas se nejlépe rozjímá. Nepřišlo jí to. Maximálně kdyby chtěla deprimovat ještě někoho dalšího. Ironie osudu? Zajisté. Ti co přežijí vlastně trpí zcela nejvíce. Trpí bez toho aniž by měli komu to říct. Neměla nejlepšího přítele, už neměla ani vlka se kterým si malovala svůj život až do konce. Jenže tohle nebyla pohádka pro vlčata. Realita bolela. Tvořila psychické rány, které se neuměly zhojit jako ty její fyzické. Neexistoval nikdy ukazatel, kdy bude po nich bude jen jizva. Jestli někdy. Přestávala doufat. Dýchání pro ní bylo stále víc a víc bolestivé. Jako celá existence. Tím když šla po ostrovech ona sama. Tiše
--> Luka

(-- Červená louka (přes Nejvyšší horu)
Chytání vloček ji dlouho nevydrželo. Radost z něj pominula velice rychle. Možná ztrácela svůj životní směr. Nejspíše tomu tak bylo. Pochybovala o sobě, pochybovala co by vlastně měla udělat. Její otec se zdál být mimo, zbytek sourozenců neviděla jak byl rok dlouhý a matka... matka byla mrtvá už ani nevěděla jak dlouho. Zůstala tu ze své rodiny sama? Měla by dál nést nějaké rodinné poselství? Ne. Na to bylo až moc pozdě. Poté, co její jméno při posledním smečkovém srazu bylo pošpiněno tím, že se přiznala k lásce k vlku z chaosu už její jméno nic neznamenalo. Už to nebylo nic na čem by záleželo. Co by mohla střežit. Ve vzpomínkách se vracela k Zeinab a Setemu. Kde jejich osud asi byl? Nejspíše byli pryč stejně jako všichni ostatní. Znovu se do ní zahlodával ten pocit toho, že už na ničem nezáleželo. Při procházení skrze Nejvyšší horu si vzpomněla na její debatu s Faustem. Už nevěřila tomu, že to byl spící obr. Dětská naivita byla dávno pryč. Stejně jako celé její dětství. Tři roky. Byla zde už tři roky.
--> Severní hory (Ostříží zrak)

Dan, chyběl jí Dan. Leč bylo dosti jasné, že s ním býti nemůže. Kvůli její smečce. Kolikrát během dlouhého zimního spánku se jí zdálo, že vběhla do jeho "náručí" a stala se Chaosankou, jenže pak... uvědomila si tu krutou realitu. To Chaos jí připravil o matku. To oni mohli za bolest, kterou prožívala ve svém nitru. Ne, prostě jejich láska jim nebyla souzena. Byli jako Romeo a Julie, ale bez tragického konce, jelikož se nejspíše z toho ani jeden nezabije. Otřepou se a život půjde dál. Brzy zapomenou na to, že nějaká Merlin či Iridan existovali jako pár. Stejně jako pomalu, ale jistě zapomínala na svou lásku k Faustovi. Byla to jen matná vzpomínka na jejím minulém životě. Jen matná vzpomínka v jejím zatím melancholickém životě. Nebyl zde nikdo, kdo by mohl konejšit její zlomené srdce. Její srdce, které prahlo konečně po tom být milovanou. Slabě se usmála při pohledu na nebe a vločky, které se stále snášely z nebe. Otevřela tlamu a nechala si jednu dopadnout na jazyk. Studělo to. Ale bylo to v něčem uklidňující. Sníh byl vlastně vodou. Voda byla součástí všeho. Nechávala vločky dopadat do její tlamy než se rozběhla. Hlavu upřenou vpřed. Než skočila, aby do tlamy polapila mnohem větší vločku, která upoutala její pozornost. Dopadla na zem a slabě se zase usmála. Tak tímto konejšila svůj žal.
--) Rokle (přes Nejvyšší horu)
Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) - splněno :)

Dan byl pryč. Dávno byl pryč. Pořád její srdce tížilo to, co se stalo na srazu smečky. To jak musela přiznat, že se s ním rozejde. Že už ho nemiluje a skutečně její láska v ten moment začínala umírat. Probrala se ze snu s cuknutím. Spala dost dlouho na to, aby její pysky byly vyschlé. Aby její žaludek pociťoval hlad. Bylo nudné se tedy začít hýbat.
Postavila se na svých nohách a z okolního sněhu za pomocí magie vytáhla vodu, aby se mohla konečně něčeho napít. Dala trochu i Escanorovi, který se protahoval kousek od ní. Měl by také dodržovat pitný režim. Nakonec si protáhla své tělo a zastřihala ušima. Cítila pachy, některé dosti staré a jiné nové. Byla všude okolo zima. Ani si to neuvědomovala předtím. Oklepala ze sebe sníh. Vydechla chladný vzduch. Najde někoho, koho by znala? Netušila, spíše vůbec v to ani nedoufala. Necítila tu nikoho z rodiny. Smutně stáhla uši k hlavě. Bolelo to na to vůbec pomyslet. Že by tu už nikdo nebyl jako matka.

Pokývala na jeho slova o souostroví. Skutečně byl tento svět souostrovím, ale ona si neuměla představit, že svět mohl vypadat ještě jinak. Že to nemuseli být jen tři ostrovy a nic více. Že to mohli být nekonečné planiny. Přešla jeho poznámku o tom, že magie bývá na spoustě míst. Však on moc dobře pozná co tohle místo dokáže na vlastní srsti. Však on moc dobře budě vědět, čeho jsou ostrovy schopné. "Smečky se zde nachází. Jedna v horách, druhá ve Zlatém lese, třetí v poušti, čtvrtá je někde na tomto ostrově a pak je tu společenství. To není smečka, to jsou vlci co se rozhodli ostatním kazit život. Více méně je tahle společná nenávist ostatních drží dohromady." Chaos se nedal brát jako rovná smečka. Většina smeček měla hierarchii a určené místo, oni nejspíše neměli ani to. Vzpomněla si na Iridana a zavrtěla hlavou. Ne, nebude na něj myslet. Nemělo to cenu, vždy se bude tímto akorát utápět. "Jestli je něco, co byste vyloženě musel vědět o životě zde? Dva bohové, rádi si dělají srandu z vlků tím jakým způsobem se jejich život ubírá. Navíc se tu pořád něco děje. Teď tu probíhala jakási magická nemoc. Takže jeden nikdy nemůže spadnout do té pohody." Stačilo mu toto jako odpověď? "A ano, cesta úniku je. Zemři. pak tu nebudeš." Merlin občas uměla být prostě ostrá.

A hle. Merlinin nerušený klid, díky kterému se snažila regenerovat byl vyrušen šedým vlkem. Podívala se na něj a prohlídla si ho. Držel si od ní odstup, ten zdravý odstup, který by si jinak držela i ona. "Zdravím" odvětila mu s milým úsměvem, který byl hraný, ale za ty roky které žila a hrála si, jak je vše v pořádku se zdál být k nerozeznání od běžného. Nemohl vědět co se jí honilo hlavou a to jí uklidňovalo. Uklidňoval ji fakt, že mu může nakecat cokoliv a nikdo ji teď nebude soudit. "Ach, více méně jde o to, že jste se probral na souostroví. Jsou tu dva velké ostrovy a jeden menší. Místo je ovládáno magií, proto jste přežil a jste tu teď. Většina vlků je zde jen tak, že si dva bohové řekli, že vás chtějí. Můžu vám odpovědět téměř na cokoliv. Ptejte se." Rozhodně toho bylo dost, co by mu o ostrovech mohla říct.

(-- Nejvyšší hora
Netušila že to někdy bude takto probíhat. Netušila že se dvakrát zamiluje a podruhé se bude muset rozejít v zájmu smečky. Ještě navíc když se teď znovu objevil Faust, co od ní odbíhal. Přesto jeho věta o tom srdci byla nádherná. Jenže co mohla chtít? Chtěla konečně někoho, kde byla jistota že zase nezmizí. Nebo se mohla ještě zaměřit konečně plně na magie. Ano! Magie jí nikdy nic neudělaly! Vždy tu pro ní byly. A nikdy z ní neudělaly úplnou blbku naivní před smečkou. Odhodlaně kývla a uvědomovalas si jak moc to bolí. Na co jeden potřeboval lásku, když měl magie! Na co jeden potřeboval partnera, když měl celou smečku. Rozhodla se, že pro svou smečku bude vším co bude potřebovat. Co se po ní bude chtít to pro ně obětuje. Nebála se ničeho.
Její vstup na louku byl sebevědomý. Hezky se zdviženou hlavou jak se od princezny zlaté smečky požadovalo. Hezky a úhledně, dávala pozor aby se během toho nezabila o vlastní packy. A to díky tréningu od mistra měla být hbitá. Hold někdy se občas nepovede. Divila se že se nesložila nervově dříve. I teď po tomto svém rozhodnutí se klepala jako uzlíček nervů.

KONEC
Cítila se příšerně. Stále se cítila příšerně a teď? Když kouzlo zase pomalu začínalo vyprchávat se vracel více a více zdraví rozum. Zadívala se na nebe a polkla. Snažila se spolknout ty nepříjemné pocity, co se jí zase snažil natlačit do hlavy. Snažila se přestat myslet na to jak vlastně milovala dva vlky a ani jeden nejspíše nebyl nejlepší. Slyšela jeho slova, ale bylo to více než bolestivé. Nemohla zapomenout kým je. Nemohla zapomenout na to kým bude. Chtěla zapomenout přesto tak moc. Utéct od toho všeho. Zbavit se veškerých zábran a nečistot. "Nemůžu. Musím najít Iridana a říct mu to. Říct mu ty novinky že mi dva spolu být nemůžeme. Zničit mu srdce a zničit tím i sebe." Měla jasný cíl cesty, kterým se nechtěla rozhodně zdržovat. Sledovala jak si lehá a jak vlastně je jako beránek. Jejich shledání nebylo nejlepší. "Fauste...setkáme se znovu. Brzy. Najdu si tě zde na ostrovech. Nyní však...nemohu. Moje hlava je zase plná myšlenek a nechci si znovu na tobě vybíjet vztek, když za to nemůžeš." S tím už udělala pár kroků k červené louce. Tím směrem byl její domov a ona chtěla zase domů. Poradit se s někým ze smečky nebo možná i s jejím otcem. Vyřešit si tyhle vnitřní záležitosti. Naposledy se na něj otočila a usmála se. V jejím úsměvu bylo tolik smutku. Přesto se pak zase otočila a šla domů.
-> Červená louka