Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Valentýn - 6
Nebylo proč už si hrát na nedostupnou. Nebylo už proč si nalhávat, nebylo proč se trápit. Nechápala to co se sakra dělo. Proč i když se snažila být celou dobu předtím nedostupná nedokázala vyhrávat. Proč prostě nedokázala být silnou jako doposud vždy. Když byla vlčetem byla její láska čistější, nevinnější, ale teď? To co dělala předtím byl víceméně projev její lásky. S mnoho vlky nikdy nevydržela, vždy se od nich po chvíli oddělila a stoprocentně by tu nestála s Faustem poté co jí udělal, nejspíše by ihned odešla poté co by zjistila že na vše zapomněl. Místo toho zde zůstávala a snažila se mu zpět vyvolat vzpomínky na jejich společné chvíle. To bylo to co předtím dělala! Snažila se oživit vzpomínky na jeho společné chvíle, protože doufala že nezapomněl skutečně.
Stáhla uši k hlavě když se jí ptal. "Chaos se nemůže paktovat se Zlatou...nevím jaké by to bylo s nějakým tulákem...dovolil by otec tohle? Že bych si našla tuláka? Že bych si našla znovu tebe?" Byla to troufalá myšlenka. Netušila ani jak na tom Faust je. Jestli jí pořád miluje nebo jestli ona miluje jeho. Staré pocity se vracely už od chvíle co jej viděla. Jeho slova. Pomáhala jí, ale tušila že nelze utéct. "Ráda bych, ale princezny si tohle nemohou dovolovat." Odvětila mu nakonec s lehkým výdechem smutným. Držela se u něj. Vnímala zběsilý tlukot vlastního srdce. Říkal že nechtěl zapomenout. Zabolelo to. "Prostě se stalo..."

Valentýn - 5
Všímala si jeho nejistoty. Byli doma. Neodpověděl ani na jednu otázku. jak si myslela. Věděla to moc dobře. Nebyla bláhovou naivní holkou jako předtím. Nechtěla už ostatním skákat do pastí. Jeho slova naprosto ignorovala. Neměla pro ní žádnou váhu, leč její srdce z nich několikrát vynechalo jeden úder jak to bylo roztomilé. "Nemám zájem o to zase skončit jako další odhozená hračka, Fauste. Nepamatuješ si mě tak si tu nehraj na žádné větší city." Proč zase ta slova tolik bolela? Proč prostě nemohla mít v lásce štěstí? Proč prostě musela být tak na hovno s tím? Stáhla uši ke své hlavě. Nedokázala si to vysvětlit. Teda jinak než tím, že měla prostě sakra smůlu v lásce. Hold nebyla láska pro všechny.
Vydechla, když slyšela jeho další slova. "Protože nic nemohu dělat pro sebe. Musím to dělat pro smečku a pro otce..." Tohle uvědomění bylo bolestivé. Nechtěla se s Iridanem rozejít, milovala ho. Stejně jako milovala Fausta, ale nemohla být ani s jedním. Udělala k němu pár kroků a zachumlala svou hlavu do jeho kožichu. "Malá chvíle ničemu neublíží..." Dovolila si nakonec s ním na tuhle chvíli být a užívat si jejich společné momenty.

Valentýn - 4
Ušklíbla se na něj. Nejspíše zapomněl kdo byla Merlin skutečně zač. Ajo, on vlastně neměl žádné vzpomínky jak se zdálo. Jinak by si tohle nedovoloval. Jinak by narovinu přiznal, že nic netušil. Kdyby se k tomu přiznal byla by to ulehčující okolnost a ona by ho tolik neproklínala. "Fajn.Tak z jaké smečky tedy jsem? Kdo jsou moji rodiče?" Začal válku kterou nemohl vyhrát. Rozhodně jí nemohl vyhrát. Přesto jak jí řekl princezno znejistilo jí to, že by si něco pamatoval? Ne, to nebylo možné. Rozhodně to nebylo možné. Ještě před chvílí netušil ani jak si říkal.
Pořád se tázal co za tu dobu zažila. Protočila očima a packou poukázala na své jizvy na obličeji. Měla je dokonce i na jedné z nohou. "Bojovala o svůj holý život mezitím co ty ses kdesi flákal, Uzavřela partnerství s vlkem z chaosu, kterého teď musím zabít. Ale jinak docela normální život, co u tebe? Praštil ses do hlavy a teď se snažíš předstírat jak moc dokonale všechno víš?" Její hlas měl sarkastický podtón. Přesto jak se snažila tak mu začala jemně jazykem čistit srst. Nedokázala mu odolat. Ale i přes to všechno se stále celou svojí vůlí snažila držet zpět. Zpět aby mu naprosto nepropadla.

Valentýn - 3
Možná jí zamrzelo, že si na ní nepamatoval, ale chápala ztráty paměti. Nikdy se nesnažila je nepochopit, leč by si jí nejraději prošla ona sama. Nemohla si pomoci. Hrozně jí vadilo že ještě bude muset projít s Iridanem jejich vztah a dát tomu stopku. Ale nejspíše i on si zasloužil někoho lepšího než byla ona sama.
Uvědomovala si moc dobře, že za tohle všechno bude moci ta magie. Že by se jen tak sám od sebe nepřiblížil. A hlavně že na tomto principu ztráty paměti nefungují. Že by si jen tak nevzpomněl protože ho ozářil druh svatý. Přesto to nechala být. Líbila se jí jeho přítomnost. "Přestaň hrát tohle divadlo." Napomenula ho ale nakonec. Nemělo smysl si hrát na nějakého troubu. Nenáviděla tuhle povahu. I když na ní působila zamilovanost měla chuť mu rozdrápat hrdlo. Byla by toho nejspíše i schopná. Ale nedovolila jí to láska, kterou umocňovala jakási magie. Nenáviděla bohy za to co jí to momentálně prováděli. Kdyby nebyla okouzlená, tak by ho hodně rychle od sebe odehnala.

Valentýn - 2
Její tep se zvyšoval, ovšem netušila jestli možná lehkým vztekem nebo díky tomu prášku. Tvrdil že není žádný Rosé. "Ztratil si absolutně paměť nebo na mě hraješ hloupého, aby si nemusel žít s potupou? Vždy ses mi představoval jako Rosé, tak nevím co ti takhle najednou drblo." Přesto se ozývala ta stará láska uvnitř ní. Zase by pro něj udělala cokoliv. "Ještě když si mi tak moc chyběl! Ani nevíš co jsem bez tebe dělala a ty tohle?" Přiblížila se k němu a zadívala se mu pořádně do očí. Ušklíbla se, když se ptal jestli není ona právě Rosé. Zavrtěla hlavou. Ona svou paměť neztratila, ona si moc dobře uvědomovala kým byla. Bohužel. Nejraději by to netušila. Nakonec mu ale přeci jen "padla" kolem krku. Nedokázala uvěřit tomu že byl zase zpátky. Vždy si představovala ve své hlavě jak budou navždy spolu. Jako vždy si to představovala i s Iridanem a hle co se stalo. Mýlila se i u tohohle vlka? Musela hledat jiného partnera později? Netušila. To jí ale teď bylo jedno. Měla zase jeho. Svého Fausta, jak si tedy teďkon takto říkal.

Valentýn - 1
Pach, který pociťovala jí byl známý a nebylo jí to příjemné. Brzy se setkala s jeho zdrojem, který si jí nepamatoval. Ona zašátrala ve své paměti a pospojovala si střípky, které jí chyběli do kompletní skládačky. Nebylo to ani zase tak těžké, její srdce si vlka před ní pamatovalo dost dobře. Nikdy by se v jeho určení nezmílila, ale vypadá to že on naopak zapomněl na vše. "Rosé, ty si ještě nezemřel?" Snažila se o ten co nejvíce chladný tón. Po tom co všechno prožila se tu objeví ještě on. Měla chuť opravdu bohy rozsápat za to, co jí dělali. Čím si to vysloužila? Však nikdy nic neudělala tak hrozného. Neudělala nikdy nic za co by měla trpět, tak proč nyní jí osud házel klacky pod packy? "Merlin, jestli si nepamatuješ. Ta Merlin co ti vyznala lásku a ty sis pak odešel kamsi do pryč." Její tón hlasu byl lehce kousavý, ale jeden se jí nemohl divit. Jedné lásky se snažila zbavit a ona se objevila druhá.
Pohledem sledovala útvar co se k nim přiblížil. Nechápavě naklonila hlavu na stranu. Po pár mrknutích to bylo pryč. Zdálo se jí to tohle celé? Co byli ty divné...ach ne, už zase. Jednou už si ránu od amorova šípu prožila právě s tímto vlkem a ono se to muselo odehrát zase?

(--- Červená louka
Zastavila se až tady. Vzhledem k tomu kolik vzpomínek jí pohltilo. Vzpomínala jak tady potkala Fausta. Sledovala zasněženou nejvyšší horu a jak spokojeně odpočívala na jednom místě. Vzpomínala si na to o čem uvažovali spolu s Rosém, jak ho tedy ona znala. Vzpomínala jak uvažovali jako vlčata o tom, že tato hora je vlastně obří spící gigant, který se kdykoliv může probrat. Ona nikdy moc historkám na obry a jiné magické bytosti, ale teď? Ráda se k nim v myšlenkách vracela. Přemýšlela nad těmi slovy, která už si nepamatovala tak jasně, přeci jen bylo to dávno zpátky. Pro ní ovšem v jejím krátkém životě to bylo dávno zpět. Pro někoho jiného není rok, rok a půl dlouhá doba. Ale ona? Pro ní to byla většina jejího života. Přemýšlela jak by si to měla urovnat v té hlavě pořádně. Jak by si měla utřídit myšlenky. To běželo společně s příběhy v její mysli.

(--- Sněžné tesáky
Bez myšlenek. Více se její úprk nedal popsat. Jen co se objevila na červené louce díky portálu, tak se zase dala na úprk. Kdyby jí někdo před pár měsíci řekl, že zbavit se partnera znamenalo, že pak jeden bude utíkat jako když střelíš do vrabců na poli, nevěřila by. Nyní a hlavně dnes už věděla co to všechno znamená. Nenáviděla se za to, ale nemohla se ani za boha zastavit. Proč se to sakra dělo? Proč se chovala takto iracionálně? Neměla být vždy tou inteligentní? Kde se to zvrtlo? Někdo si musel dělat solidní srandu z jejího života. Byli to snad bohové? Nutili jí právě oni dělat tyhle stupidní věci? Nechtěla moc tomu ani ona sama věřit moc. Ale přesto tam něco skeptického na tom bylo. Jistě že se mohla zamilovat do chaosana jen díky nim. Kdo jiný by za tím mohl být. A to ještě ani netušila, že její první láska byl také chaosan. Až se to Merlin dozví, bude si myslet, že s ní něco není stoprocentně v pořádku.
--) Nejvyšší hora

(-- Zlatá smečka (Přes les)
Neuměla si vysvětlit své emoce ani pořádně. Proč jednala tak jak jednala? Proč nikdy neviděla skrz něj? Proč si nikdy neuvědomila jak špatné to může být a jaké dopady to bude mít? Proč byla tak naivní? Zakňučela a stáhla uši ke své hlavě. Nedokázala si to vysvětlit. Proč vlastně tohle všechno. Nakonec ale přeci jen přešla les s lehkostí. Nedokázala se držet na místě, kde údajně Dan někoho šikanoval. Nadávala si uvnitř své hlavy, myšlenky na její neschopnost se pořád strefovali do slabých míst. Nemohla se nadechnout. Nemohla najednou zase popadnout dech. Prostě jen běžela dál. Ani netušila kdy se její klidná chůze kamsi změnila v běh kamsi. Bylo to chaotické, bylo to plné bolesti, protože její packy byli zmrzlé. Každý dopad neskutečně bolel, ale ona běžela dál.
--) Červená louka (skrz Sněžné tesáky)

Poté co se stalo zde za drama toužila být zase sama. Jeden se jí nemohl divit. Nedokázala udržet klidnou mysl a tak se vydala pryč ze Zlatého lesa. Přesně tam kudy přišla se zase vydala. Dost možná se jí na tom druhém ostrově líbilo více než u rodné smečky. Nacházela tam větší klid. Uši měla ovšem stažené společně s ocasem. Psychicky nebyla na tom úplně v pořádku jak by jeden čekal. Nadávala si ve své hlavě jak mohla být tak slepá a bláhová. Mělo jí dojít že Iridan nebyl jiný, ale každá mladá holka touží potom, že si toho svého vysněného prince předělá k obrazu svému, aby byl co nejvíce dokonalý to jde. Přesto se zapřísahala tomu, že už rozhodně nikomu z Chaosu na návnadu neskočí. Že raději bude sama bez lásky než aby znovu ohrozila životy všech. Tahle slova byla silná díky depresi co měla. Mladí lidé v případě smutku volí silnější výrazy než si vybouření starší.
--) Zubří pláň (přes Zlatý les)

Jméno vlka: Merlin
Počet postů: 9
Postavení: Delta
Povýšení:
_
Funkce: Učitel
Aktivita pro smečku:
Rozchod s Iridanem Účast na srazu
Krátké shrnutí (i rychlohry):
Šla domů, naučila se něco o tý rostlině na osudovce na červený a teď se řeší na srazu její vztah s Iridanem,

Drama club - převážně Aetas
Čekala to, že od otce schytá seřváno. Nemohla si dovolit být více zlomená, stejně jako předtím když zemřela její matka. Polykala veškeré své slzy a slyšela i svou sestru, jak se na ní snaží mluvit, ale ona se hlavně snažila uklidnit svou mysl. Nic se neděje, netřeba dělat dramata, kterých by jeden mohl později litovat. Brala si k srdci hlavně slova svého otce.
Vydýchávání trvalo dlouho. Ale nakonec se přeci jen zklidnila a měla v hlavě řešení, které jí sice bolelo, ale to přebolí, stejně jako většina dalších šrámů. "Udělám co bude správné otče, pokud vkročí na území, zabiju ho." Její hlas zněl během toho zničeně. Měla i uši stažené k hlavě, ocas div ne nacpaný kdesi v zádeli a krčila se. Nechtěla, aby se tohle všechno dělo. Ale sen byl konečně realitou a ona musela dělat co jako dcera alf měla dělat. Byla to těžká role. Všichni soudili a ona cítila jejich pohledy více než si chtěla přiznávat. Nakonec se přidal i Deiron a Atray? Zvedla pohled k Deironovi a vydechla. Mohl poznat co se asi dělo? Mohl tušit co se dělo? "Promiň otče." Dodala ještě nakonec. Neměla najednou sílu tu být, neměla sílu existovat.

Drama club- Aetas, Ahvaryan, Rýdie, Gabriel
Zaraženě je sledovala. Iridan si dovolil někomu nadávat? Stáhla uši k hlavě. Mlčela po celou dobu, co do ní hustili a cítila jak se jí těžce dýchá. Gabrielova slova byla něco jako pořádné probuzení. Přesto tomu nechtěla věřit, nechtělo se jí uvěřit že by to někdo jako Iridan dokázal. Pomalu pod ní praskal ten led na který dobrovolně vlezla. "Ne... to není možné... on by nikomu nenadával." Zamumlala spíše pro sebe. Najednou to všechno začínalo opadat. Veškerý pocit lásky co měla a co k němu chovala začínal procitat. Krásná noc se stávala raním rozbřeskem, kdy se jí konečně podařilo otevřít své oči. "Já... naše láska se stala tak rychle a hlavně potom, co Faust zmizel. Máma mi řekla, že mám vždy následovat své srdce. Chtěla jsem ho poznat mimo Chaos, nikdy mi nepřipadal jako vrah nebo co tady ještě popisujete, že Chaos je... vždy mi připadal prostě slabý kus pro ně." Cítila ve svém hrdle knedlík. Jako když praskne první velká teenagerská láska. Mohla si hrát na jakkoliv silnou, ale byla naivní mladou husou. Přešla blíže ke svému otci a zabořila mu hlavu do srsti. "Jsem totálně blbá... láska mi zaslepila pohled. Tak moc jsem chtěla to co jste měli s mámou, že mi to nedošlo. Jak to mám napravit tati?" Cítila se jako vhozená do ledové vody. Jako kdyby jí někdo sebral veškerý kyslík. Špatně se jí dýchalo, měla pocit jako kdyby se dusila a to byla z nemoci již dávno vyléčená. Láska byla oslepující kouzlo pro všechny mladé, dokázala jim totálně pomotat hlavu. "M-mám ho teda příště zranit? Mám... dělat že není? Jak funguje tenhle rozpad partnerství. Nikdy jsem mojí smečce nechtěla ublížit, nedělala jsem to s tím záměrem. Chtěla jsem prostě... někoho, kdo by mě bral takovou jakou jsem. Někoho pro koho bych nebyla dcera alfy..." Tahle slova bolela jako ty rány, které jí způsobila liška. Jako jizvy které se dávno zhojili na jejím těle. Zahojí se tohle taky někdy jizvou? Bude na něj dál myslet?
Svou hlavu nakonec vynořila z otcovo kožichu a podívala se na Ahvu a Rýdii. Tvářila se jako malé vlče, co provedlo šílenou věc. "Jak to mám jen napravit." Její hlas se třepal. Vypadala teď fakt na nic? Rozhodně. Vypadala jako největší nána. Ale každý si jistě pamatujeme, jak naše první láska praskla a my jsme se pak skoro ani nemohli pláčem sebrat z postele. Právě si prožívala tuhle fázi. Bolelo jí na hrudi. Cítila jak jí po tvářích stékají slzy, které doposud ignorovala. Musela vypadat fakt příšerně. Dělala přesně to, co neměla ráda na své sestře a to co s Deironem tak blbě zhodnotila. Ale nemohla tomu pomoci. Tyhle pocity jí pohlcovali a táhli ke dnu.

Aetas, Allyana, Mireldis, Tiara
Tak proto tu byl takový povyk. Další sraz smečky, ale byla ráda že se zase setká s nějakými členy smečky, možná s nimi konečně více promluví a řekne otci tu novinu. "Jasně... Deiron a Atray už se zjevili?" Zeptala se otce, když dva zmíněné bratry nikde neviděla. Stalo se jim snad něco? Atray byl pryč celý její život skoro, ale pořád měla strach o dobro Deirona, kterého viděla naposledy, když mu oznámila svůj vztah s Chaosem. A pak se další tři ptaly na ten lék. Musela si odkašlat, aby mohla mluvit bez chrapotu na svém hlase. Cítila se nehorázně zle, když se tu mezi nimi pohybovala ještě takto nakažená, ale co měla dělat, sraz smečky se nedal jen tak ignorovat. "Je to odvar z Rumněnky Vlčí, ta ale roste jen v určitou dobu na Červené louce. Mohu pomoci pak s přípravou léčiva, pokud je někdo nemocný svou magií, ale oheň neovládám, pouze vodu." Dodala jim nějakou tu naději, že je šance jak se vyléčit. A pak přišla Tiara se zprávou, která otce mohla zasáhnout, když to udělala ona, zvládne to i Merlin. Ještě jednou se nadechla. "Otče, to partnerství jak jsem minule jistě zmínila... jedná se o vlka z Chaosu, Iridan. Celou dobu se ho snažím konvertovat do řad naší smečky. Žádné informace ode mne neslyšel, náš vztah je jako kdybychom byli tuláky bez smečky, nebavíme se o nich. Myslím si upřímně, že láska by neměla co dělat s příslušností, kam patřím, ale jak se cítím." A tak vyhodila největší bombu svého života na nestřeženého hnědého vlka. Čekala, že jí díky tomu bude i moct vyloučit nebo jí vztah vymluvit.

(-- Úkryt
Vymotala se z úkrytu smečky a šla územím najít něco k snědku, měla docela i hlad. Jenže co se nestalo. Velká shromáždění vždy přilákají velkou pozornost a tak i tato skupina vlků zaujala tu její. Nechápavě naklonila hlavu na stranu a zastavila se, chvíli je pouze pozorující. Hodnotila situaci a jestli jí vůbec stojí za to, aby se na ně šla podívat, ale přesto. Vydala se klidným krokem až se shluknutí vlků, hlavě tam kde viděla svou sestru a nejspíše i bratra. Voněl jako rodina. Dokonce ucítila i otce, kterého si všimla velmi brzy.
Dostala se k nim a kývla na pozdrav. "Něco se děje?" Zeptala se pro jistotu. Že by se konal další sraz smečky? Přeci jen přišlo další období a tak byl nejspíše třeba, aby se zase konal. Přejížděla pohledem po vlcích co se zde nacházeli. "Mám jinak... znám respektive lék na tu nemoc, co teď lítá po ostrovech." Dodala nakonec i ona důležitou informaci, která se otci mohla zamlouvat. Nevzpomínala si, že by tam viděla přímo někoho ze své smečky.