Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Predátoři 4 - konec
Pro Merlin byla láska něco, v čem nikdy neměla moc vzoru. Proto rodičovskou lásku brala jako tu, kterou mezi sebou museli mít i rodiče. Netušila nic o romantice, netušila nic moc o tvorbě nových životů. Možná díky tomu Iridana teď ztrapnila, ale ona nechtěla, aby se mu něco stalo. Stačila jí smrt matky, další ztráta by jí ještě více pochroumala co se týkalo citů. Když jí odvětil, že se nikam nevrhal tiše odfrkla. Dobře, možná by mu měla více věřit, ale to samé by udělala i pro svou biologickou rodinu. Možná by mu měla prostě dovolit probádat svoje hranice.
Sledovala jeho pokus o posilnění, potěšilo ji to. Bylo vidět však, že není spokojen. Ale to už nebyl čas to řešit. Alduin se mezi ně vrhl a způsobil zář. Slyšela syčení vodní bariéry. Pomalu ji tedy nechávala mizet, ale přesto je chránila před žárem. Když nechal plameny zmizet, nechala i ona svou bariéru zmizet. Sledovala jak visí pumě na krku. Slyšela slova Iridana a vzhledem k tomu, že se jí puma zdála znehybněná ho nechala. Nakonec se i ona rozběhla, aby dorazila to co on začal. Odrazila se a zakousla se pumě do míst, kde by měla mít krkavici. Neváhala a trhala hlavou, aby vyzvala ten kus masa. Ihned začala stříkat rudá krev, až moc jasně rudá. Viděla tohle poprvé a ten rytmus ve kterém tryskala. Bylo to fascinující. Sledovala jak se tělo pumy pomalu stává neživou schránkou něčeho, co chtělo zabít je.

Predátoři 3
Sledovala trable pumy s úšklebkem, ještě jak jí Alduin začínal propalovat. Spokojeně šlehla ocasem. Měli navrch, byli tři z toho dva velmi zkušení v magii a jeden nejspíše vytrénovaný vlk u mistra. Merlin bohužel tyhle vymoženosti ještě neměla, teprve před nedávnem objevila mistra.
Sledovala jak se puma vyrvala ze všech magií a dezorientovaně se rozběhla. Sledovala jak na to reaguje její milý, který se za ní rozběhl, přímo ke stromu na který se puma snažila vylézt. "Iridane." Vyštěkla. Měla v sobě pocity, které nechápala. Proč se cítila? Proč její srdce bušilo jako splašené? Proč se jí svíralo hrdlo? Byla to úzkost jako při smrti matky? Ne tohle bylo v něčem jiném.. tohle byl strach že ho ztratí. Že ztratí svého milovaného kaštánka.
Zhluboka se nadechla, aby uklidnila tu bouři pocitů uvnitř sebe a rozhodla se rozběhnout za ním. Do blízkosti pumy. Aby ho ochránila. Utvořila okolo nich z vody bariéru, štít aby se k nim nic nedostalo. Vydrží sto pro pár ran. Byl slabší, měla potřebu ho chránit celým svým tělem. "Nemůžeš se vrhat nebezpečí přímo do chřtánu!" Dodala nakonec lehce naštvaným hlasem. "Co kdyby tě trefila? Co když puma není jako liška a zabila by mi tě?" Muselo to z ní ven. Měla o něj prostě strach. "Příšerný strach mám o tebe Iridane, slib, že nebudeš se dál vrhat do nebezpečí." Zamumlala. Cítila otřes jejího vodního štítu jak do něj puma udeřila packou.

Predátoři 2
Zavrtěla hlavou. Ne, nemohla být smutná, tohle byla Iridanova chvíle. Měla se pro něj radovat, měla pro něj skákat radostí. Usmála se na něj a stáhla uši k hlavě, malé gesto, které dost možná prozrazovalo, jak se uvnitř cítila. Totálně zničená a převálcovaná realitou. Iridan se k ní později naklonil a zašeptal jí slůvka, co jí mohla podpořit nebo nechápala moc jak to jinak myslel. Však už mu řekla, že svou matku proklínala, proklínala i bohy. Iris jí sebrala její milovanou matku a ještě se jí vysmívala do ksichtu tím, že se matka Iridana vrátila. "To je dobrý, zdejší bohové mají jen sakra dobrý smysl humoru." Špitla mu zase na oplátku Merlin.
Podívala se na Iridana, její výraz byl ledově klidný. Merlin zažila tolik bolesti, že jí nějaká puma co mohla způsobit další neděsila. Byla prostě jen další překážkou k jejímu úspěchu. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Aby nenechávala svými emocemi více ovlivňovat své činy. Nakonec se podívala na Alduina. Čekal co budou dělat oni. A taky že Iridan reagoval velmi rychle a nechával pumě rozplácnout jeho vodní kouli o ksicht. Merlin odfrkla. Jasně, takže Iridan bude pumu dráždit. Neváhala ani vteřinu a nepatrným pohledem packy poslala vodní koule směrem na pumu. Ty spojila během jejich letu a obalila pumě její hlavu. Udusí jí. Kouli stále stahovala a stahovala, aby puma přišla o kyslík. "Neváhejte a útočte." Poznamenala a zase utáhla vodní kouli okolo hlavy pumy. Nutila jí se nadechnout. Aby konečně do svých plic dostala vodu. Navíc jí tím znepříjemňovala vizi. Byla hlavně nyní tou jejich podporou.

Prosím obě dvě procenta do vytrvalosti

Polkla hořká slova. Iridanovo matka mohla ožít, ale její nic nevrátí. Ne, nebyl čas toho litovat, byl čas se radovat, že se vrátila Iridanovi matka. Drcla do něj a usmála se, bylo těžké se usmívat. "Vidíš? Štěstěna se na tebe usmála." Odvětila Merlin nakonec neutrálním hlasem. Neuměla do toho dát emoce, které by měla nejspíše neboť je neznala. Měla být ráda? Měla být smutná? Ne, prostě bude neutrální v tomto. Možná lehce byla v autistickém spektru, začínala o sobě pochybovat čím dál více zda umí zacházet s emocemi jak by měla a jak by se hodilo. Podívala se na Iridana, který byl rád, že jeho máma žila a stáhla uši k hlavě.

Predátoři - začátek
Kývla na jeho otázku, byl čas se vydat za ním. "Chci tě otci představit.. možná to bude přeci jen naposled co ho uvidím." Ne, nehodlala přiznávat že jí Alduin zase nahryzal k tomu, aby se přidala do Chaosu. Ale.. věnovala pohled svým packám. Věděla někde v hloubi duše, že i když chce být mistryní magií, nikdy by jí nedokázala otočit proti někomu koho miluje. Ať už by to byla její rodina či Iridan. Vlastně i jeho otec či kdokoliv z jeho rodiny, protože nechtěla vidět Iridana smutného. V další válce by si Merlin musela zvolit čistě neutrální stranu, bojovat za své myšlenky a ne za své rodiny. Pomalu kráčela za Iridanem naprosto ponořená do svých myšlenek. Avšak pak se zarazila, všimla si páru oranžových očí a dokonce i špičky ne moc chundelatého ocasu. Tohle nebyla liška, ani to jako liška nebylo cítit. Utvořila okolo sebe hned několik vodních koulí, které utvořila za pomocí vody, která se nacházela v dost nasáklé zemině. Zaujala ihned obraný postoj, spíše bránila Iridana. Bylo to i vidět, jelikož se spíše svým tělem stavěla před něj. Jako při prvním shledání s potvorou. A pak jí viděla v celé kráse, puma zmenšovala okruh, který okolo nich kroužila. Podívala se na Alduina a vydechla. Bude chtít dávat rozkazy nebo se budou bránit každý sám?

Možná řekla více. Ona neuměla jednat se slovy v empatické míře, nechápala emoce ostatních. Nechápala ani svoje emoce a odsuzovala je. "Máš pravdu." Dodala nakonec tiše. Cítila jak ji Iridan zatahal na kůži na krku předtím. Čekala jak bude Alduin zuřit, tohle si mohla dovolit maximálně tak na vlastní rodinu, ale on nezuřil, dal jí tak maximálně poučku. "Takže ledově klidný hlas neznamená klid?" Netušila to, pro ní to byla značka jejího vnitřního klidu a toho, že emoce nevnímá. Dokonce i jí Iridan olízl tvář. Usmívala se. Líbilo se jí to. Nebál se budovat jejich vztah i před jeho otcem. Nakonec přišlo něco co nečekala. Podívala se po Iridanovi. Navrhoval rodinný sraz. "Ještě musíme za mou rodinou." zašeptala mu. Cítila povinnost se zase vrátit domů. Jestli Iridan pak půjde s ní nechávala na něm, avšak musela mu to dát vědět. Když se zmínili o lovu, zakručelo jí v břiše. Kývla hlavou, jejich nápad byl super. Možná až moc super. Sledovala s klidným výrazem v očích ten les. "Lov bude super. Zkusím konečně ty dovednosti ze svatyně uplatnit." Dodala nakonec i slovně. Těšila se na lov.

Merlin měla chladný pohled, ještě před chvílí byla s Iridanem tak šťastná a teď jí někdo předhazoval její smečku. Propálila oba dva pohledem. "Já a Iridan jsme sice z jiných smeček, ale co na tom sejde? Ani jeden jsme si je svobodně nevybrali. Byli nám vnuceny našim narozením, nic jiného ani neznáme a všichni nás přesto dle nich soudí." Její hlas byl ledově klidný, jako kdyby se narodila pro to být nějakým záporákem. Alduin jí dokonce i pošetile nabízel možnost stát se Chaosanem. "Nebudu tvrdit, že jsem o tom stát se členem chaosu nepřemýšlela, Alduine, ale moje magické schopnosti nejsou k ukončování života vlků, moje magické schopnosti mají sloužit k záchraně vlků nehledě na jejich stupidní původ, protože ten nás nedefinuje. Copak tebe definuje jako celé to že jsi člen Chaosu? Přesto, i když mi to Iridan vymlouval cestu Chaosu nechávám otevřenou, leč je mi více má vlastní rodina nehledě na smečku. Nechci zahodit mé bratry a sestry za hlavu, protože krev je více než voda. A ty bys neměl dělat to samé, zahoď svou smečku za hlavu a mysli na blaho syna, jsi jeho otec. Jsi ten, co by měl být naopak rád, že jsi našel partnerku jakou jsem já. Jiná vlčice už by se mu dávno snažila jeho smečku vymluvit. Ale já to respektuji." Její oči byli chladné jako moře poblíž Rozbitého severu, ani jedna věc tam nehrála roli. "Tvůj syn je nyní moje rodina, tvůj syn je někdo s kým chci zestárnout. Nedovolím, aby se nám kdokoliv postavil do cesty. Ani naše smečky. Protože smečka se vždy dá opustit a budeme moci být tuláky" Dodala nakonec. Její hlas ani v ten moment nehrál emocemi. Iridan jí mohl seřvat za tyhle slova, ale ona pouze řekla to co měla na srdci ona. Myslela to smrtelně vážně, že nikoho nenechá postavit se jim do cesty. Přesto se podívala na Iridana a pokusila se nevinně usmát. "Omlouvám se, pokud to působí.. nechutně. Pocity ostatních neumím zpracovat. Nechtěla jsem to na vás vyvalit. Prostě si neuvědomím jak příšerně jako od necity to zní, dokud to není vyřčeno." Dodala nakonec. U jiných by jí to bylo jedno, neomluvila by se, ale tohle byl přeci jen její tchán. "Díky jinak." To už spíše špitla. Zpracovat tyhle pocity, že měla krom své rodiny i jednu takhle nepřímou bylo těžké.

<< Doupě Ztracených duší (přes Tajné ostrovy)
Vzpomněla si na úkryt smečky. Nebylo to tam cítit, teda nějak speciálně. Jistě, že tam byla tuna pachů vlků, ale teď? Její nový domov voněl po soli a příjemně tam byli slyšet z venčí vlny. Potůček pořádně neslyšela, ale věřila že při pořádném tichu bude slyšet i ten. Zamilovala se na první pohled a když se jednoho dne jejich osudy třeba rozpojí, ona tam stále bude chodit a odpočívat tam. Ale tohle nechtěla, pořád se tam s ním chtěla mazlit ve dvou až do jejich smrti.
Škádlila jej a on to bral stejně sportovně jako ona. Ptal se co by se jí na něm líbilo. Musela se zamyslet. "Rozhodně ne bylinky. Nejsi typ co by jim rozuměl, bez urážky. Ale rozhodně nějaká pírka zamotat do srsti? Možná i něco koženého na packu." Odvětila mu nakonec. Ne, leč jeho otec byl vášnivý bylinkář, Iridan by nejspíše svým počínáním s bylinkami někoho zabil. Nějaké vraní oko čtyřlisté by si zajisté uměl splést s borůvkami a to by ještě bylo, aby s tím někoho otrávil. Ona znala jen to co jí mohlo zabít.
Šla vedle něj s hlavou hrdě vztyčenou, tušila že následoval nějaký pach. Tu stopu už jednou cítila, ale neuvědomovala si kde. Pomalu šla vedle něj, kladoucí tlapu za tlapou a hledající nějaké nepříjemnosti. Nakonec ho ale viděla. Jeho černá srst s býlími znaky. Jeho druhé znaky doplňující jí. Byl to ten vlk co je zachránil před liškou a to, že mu Iridan řekl tati jí to potvrdilo.
Merlin se cítila jako žirafa u těch dvou, byla vyšší než jeho otec. Docela o dost. Podívala se na něj s ledovou tváří. "Merlin Belialuin" Do představila se nakonec celým svým zvoleným jménem. Prohlížela si Alduina jako šelma. Od posledně co se viděli byla větší a silnější. Také v jejích očích zela jistota. Jestli to byl jeho otec nemělo cenu to tajit. "Jsem dcera Alf ze Zlatého lesa, avšak to nic neznamená. Nikdy to neurčovalo tím kým jsem zcela." Doplnila nakonec Iridana s ledově ostrým hlasem. Neměla vůbec žádný strach, čelila mnoho vlkům. Možná lehce cítila tlukot svého srdce, ale dostala ho rychle pod kontrolu. "A taky zachránkyně vašeho syna, jestli musím připomenout." Dodala nakonec, aby Alduinovi osvěžila vzpomínky. Kdyby nebylo jí, on by byl mrtvý.

Chápala jeho pocity, kdo by se necítil blbě, když jeho partnerka byla silnější než on. Merlin si uvědomovala, že rozdíly jejich sil nebudou leda jaké a ona bude mít dosti navrch, proto se nesnažila nějak to i slovně oznamovat. Kdyby mohla, udělala by ze sebe nevinnou princeznu, co neumí nic, ale tohle nebyl její charakter. Ona nikdy nedělala ze sebe chudinku. Teda až na to před chvílí. Silově teda co se jí týkalo ze sebe nedělala chudinku.
Vypadalo to že to nechápal, koukl se po ní s otázkou v očích. Nadechla se proto tedy. "Úkryt smečky, leč je mým domovem, tak není přímo můj. Chodí tam více a více vlků, jeden tam nemá ani moc klidu, takže spíš to beru jako místo smečky než jen moje." Vysvětlila mu nakonec jednoduše. Tohle bylo jen jejich, úkryt kde se mohli vyspat a zvát si sem vlky, když nebude zbytí. Jejího otce by sem třeba klidně vzala nebo kohokoliv ze sourozenců.
A pak lovila náramek, lesklou věcičku, která jí k sobě volala. Doslova slyšela své jméno. Ale ne, prostě se jí jen dostalo do oka to, že se tam cosi třpytí a jí zajímalo co. "Ty bys nosil.. náramek na pacce?" Zeptala se ho nakonec pobaveně. Sledovala rozvířenou vodu zdali tam něco nebylo, dokonce se soustředila i magií vody na prohledávání, ale nic už necítila. "Příště až něco najdu, dám to tobě." Dodala nakonec. Náramek jí pro samce nepřišel moc vhodný, spíše skoro vůbec.
Iridana se nebála, i kdyby to myslel jakkoliv vážně, věděla že na ní by se dost dlouho nemohl zlobit. Rozhodla se ho proto pronásledovat. Když řekl, že je jeho holka, zakřenila se. "Jak sladké." Odvětila docela pobaveně a vydala se i ona směrem k lesu.
--) Les u Mostu (skrz Tajné ostrovy)

Usmívala se. Nedalo se tomu pomoci. Usmívala se a sledovala tu nádheru. Objevil se vedle ní. Nebo spíš jeho hlava se jí tam objevila, ale věděla že by se tam nejspíše vešli oba. Spokojeně se na něj podívala. "Kdyby na mě vylítlo strašidlo, tak to vypadá jinak. Spíš vrčím a neváhám ho vytáhnout ven z našeho domu za pačesy." Odvětila mu Merlin pobaveně. Oblízl jí tvář a ona zažila ten vlhký pocit. Ušklíbla se na něj pobaveně. Přesto ve svém břiše cítila divný pocit. Byla to láska? Dost možná. Přestane někdy mít takovéhle pocity v jeho blízkosti? Jeden nikdy nevěděl.
I Iridanovi se líbilo kouzelné jezírko v jejich obydlí. Říkal že je jasné, že tu zůstanou. Merlin se usmála. "Takže máme konečně domov. Můj první." Odvětila mu. Ne že by neměla domov, ale úkryt zlaté smečky nebylo něco, co by bylo jenom její nebo její rodiny. Tohle byl teprve ten pravý domov. Ten který si bude moc vyzdobit věcmi, které.. zaměřila se na vodu. Něco se tam lesklo, proto jí to vytrhlo z myšlenek. Merlin po tom čapla, ladně se vyhýbající mořskému ježkovi. To co vytáhla byl zlatý náramek. Podivila se. Byl nádherný. Možná jí to říkala straka uvnitř ní, ale neváhala a nasadila si ho. Padl jí jako ulitý. "A ještě nám to dává dary." Dodala pobaveně.

{-- Tichá zátoka
Pf, nic takového jí rozhodně neříkal. Navíc Wu byl důvěryhodný, aspoň v něčem. Tohle světlo to rozhodně nebylo. Podívala se na něj a pak zase na úkryt který společně objevili. Sledovala jak tam Iridan leze. Byla lehce nervní. Co když by se mohl propadnout? Raději ho celou dobu sledovala jako oko v hlavě. Když se nepropadl a naopak zase vylezl, oddechla si. Spadl jí doslova kámen ze srdce.
Nakonec chňapla po rybě a společnými silami si jí dotáhli do nového domova. Bylo tu těsno, tak že se mohli dokonale k sobě tulit. Merlin zrudli lehce tváře a srdce vynechalo pár úderů. Takhle si to představovala. Jejich nový domov, kde si budou společně předávat teplo. Kde jednou možná budou mít společně děti.. počkat co? Zavrtěla hlavou. Nikdy nepřemýšlela nad tímhle, ale asi to bude po ní otec chtít. Nevěděla kdo jiný by se z jejích sourozenců mohl množit. Ale teď rozhodně nechce! Jsou dost mladý na to, aby nad něčím takovým vůbec přemýšleli. Bylo ještě času.. minimálně dva roky!
Iridan jí nechal ať jde první. "Díky." Odvětila mu s úsměvem a za svitu hvězd se vydala do malé kouzelné komůrky v jejich obydlí. Oči se jí rozzářili nadšením. "Iridane... tohle je..." Vykoktala ze sebe s pohledem na malinké kouzelné jezírko ve kterém byli vidět různé rybičky. Bylo zásobeno malinkým potůčkem. Merlin to neuměla ani pořádně slovy popsat. Všimla si i krabíků, kteří tam různě pochodovali a i poustevníčků.

Řekla až moc krutou pravdu? Dívala se na Iridana a přemýšlela, zda to neměla podat nějak líp. Přeci jen, oni dva spolu cestovali už sakra dlouho a.. sklonila hlavu. Představí ho otci a vše bude dobré, její otec ho přijme a bude po problému. Bude rodina s nima a ona zase s jeho rodinou. Však Alduin už jí měl rád jen za to, že prakticky zachránila jeho syna. Nebýt sice jeho, tak je nikdy ta blbá liška nepřestane pronásledovat, ale zase.
Nemohla si pomoci a prostě mu s rybou pomohla. Její světlo ještě chvíli osvětlovalo prostor, ke kterému Iridan dotáhl rybu, ale pak zhaslo. "Zatracený krám od Wua, teď se zase nějakou dobu bude nabíjet." Zamumlala nespokojeně. Avšak všimla si uvnitř sebe takového uklidňujícího pocitu, podobný měla jen ve zlatém lese. Začenichala a rozhodla se tam strčit hlavu. "Co si myslíš?" Zeptala se Iridana a hlavu zase vystrčila.
--> Doupě Ztracených duší

Podívala se na něj lehce překvapeně. "Nikdo nás ani nehledá, dle mě." odpověděla mu zase ona pobaveně. Kdo by je hledal. Její otec? Ne, ten nejspíše chápal, že Merlin měla vlastní život. Nepotřebovala ho už tolik jako když byla malé dítě, ale pořád ho potřebovala ve svém životě, cítit jeho lásku. Cítit se milována od něj a ostatních sourozenců. Podívala se na Iridana a pak se vydali na průzkum.
A tak našli rybu, moc dobře si uvědomovala, že jeho oči nepozorovali rybu, ale jí. Podívala se na Iridana. Prostě chápala, pro Merlin síla nebyla pravá síla ale magie. Nebrala nic moc pod svojí úroveň, kterou si v hlavě stanovila a teď byla těžce pod ní. Povzdechla si a stáhla uši k hlavě. Nevyjadřovala se k tomu. Sledovala jak táhne tu rybu. "Nechceš pomoc? Vypadá těžká." Zeptala se ho a už mu šla pomoci. Bez toho aby jí vůbec musel žádat. Čapla rybu za nějakou dostupnou část a pomáhala mu jí táhnout k dalším ostrovům.

A tak to bylo. Možná to tak mělo být. Možná se žádný vztah neobejde bez menší hádky, stejně jako zde předtím byla bouře. Ta zmizela a místo ní tu bylo zase ticho a mír. Hvězdy už pomalu vystupovali na nebe a Merlin se na ně dívala. Jak si je přála rozeznat od sebe. Ona se nikdy nepohybovala v jejich rozlišení a neznala ani moc vlků, co by jí to mohli naučit. Možná lehce litovala toho, že to nebyla praxe jejího otce. Bylo by to super.
Podívala se na Iridana, měl pravdu. Jako syn chaosu by se s ní neměl vůbec bavit. Ušklíbla se. "Heh, předsudky. Proč by se každý nemohl bavit s kým on chce? Navíc pokud nás nikdo nemůže rozdělit. Jsme nerozdělitelní." Mrkla na něj Merlin. Voda byla chladnou, příjemnou. Jako před pár hodinami. Zase cítila jak se jí okolo pacek ochomýtají rybičky. Iridan poznamenal, že by zde mohli i bydlet. Pokývala hlavou a vydala se zase dál na průzkum. Nakonec se rozhodla využít to světlo od Wua, které snad ještě v jejím životě nepoužila. Párkrát zablikalo a nakonec jim dostatečně osvítilo okolí. Očima po něm bloudila teď lépe. Hledala cokoliv, co by jim dalo nápovědu, kde by se mohli zabydlet. Rozhodla se jít ještě dál. Až nakonec se podívala zase do vody. Byla tam docela dost velká ryba. Mrtvá už ovšem. Její tělo vyvalili nejspíše vlny na pobřeží. "Jestli máš hlad..." Dodala a dívala se na ní nedůvěřivě. Co to bylo za obří monstrum? Takhle velkou rybu ještě neviděla.

Tohle bylo něco, co jí dodávalo serotoninu. Cítila se jako kdyby jí po jeho přitulení a smíchu už nic nechybělo. Jako kdyby najednou si byli souzeni snad ještě více. Existovalo něco jako soulmate? Existovalo něco jako dvě duše perfektně pasující k sobě? Znělo to až moc jako z nějaké knihy, ale právě jejich až dost podobná minulost je dokázala spojit. Právě to, co i oni dohromady prožili je dokázalo spojit a tohle odpuštění po ostrých slovech plných zmatených pocitů dospívajících vlků to dokázalo. Merlin děkovala momentálně bohům za tohoto hnědého vlka. Nic více nepotřebovala. K čemu by jí bez něj byly veškeré magie světa, kdyby neměla jeho.
Na jeho slova o pocitech se na něj překvapeně podívala, leč to na svém obličeji zkoušela skrývat. "Máš úplnou pravdu. Přesto.. pořád mi něco říká v hlavě, že jako dcera Alf bych je měla umět ovládat." S tím si povzdechla. Netušila co si o tom myslet, netušila co by si měla myslet o tom, co to bylo za jejich výbuch.
Ta další slova, cítila jak se jí srdce rozbušilo ještě více. "Ano. Nic naše duše nerozdělí." Odvětila mu odhodlaně. Sledovali to spolu, krásu. Jejich společnou krásu a ráj. Nakonec se Iridan vydal prozkoumávat. Merlin neváhala a vydala se za ním. Přes vodu plnou rybek, cítila jak oždibují její packy. Až k ostrovům, které asi moc vlků neprobádalo. Zastavila se až u jedné menší říčky plné krabů, lehce luminiscentních díky nějakému korálu, kterým obrostli. "Koukej. Netušila jsem, že to může porůst tím, u čeho žije." Dodala Merlin sledující kraba, jak si to štrádoval pryč, protože se jich zalekl.