Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ostříží zrak (přes Severní hory)
Netušila jak se to všechno přihodilo takhle rychle, však jí byl už jeden rok. Nebo jeden rok a kousek? Stárla neuvěřitelně. Povzdechla si a podívala se na Iridana. Byl už také dospělý, za tu dobu jejich cesty se to přehouplo. Podívala se na své packy, cestu jak pomalu kráčela a pak zase na hnědého vlka. Netušila zda dělala chybu, netušila zda jí ta chyba bude osudová. Povzdechla si pouze ještě jednou a pak zase nahodila úsměv. Nemohla se stresovat tím, co bude. Až to bude tak to bude!
Iridan jí oznámil něco, s čím tak nějak počítala. "Nejspíš to byl jen ten blbej šíp a já se až moc upnula na ten pocit. Bylo to jako honit ducha.. však ani nevím zda žije." Přiznala se mu jak to bylo s jejími pocity. A přeci jen.. jedna písnička to vystihla dokonale. Bylo to jako milovat pohádku. Nikdy netušila zda byl Rose opravdový či jen výmysl její dětské mysli. "To si budu také navždy pamatovat. Je to.. krásná vzpomínka. I když bolestivá." Ach, jaký hezký pocit se rozlil uvnitř ní. To krásné příjemné teplo, které vítala s otevřenou náručí.
Další cesta byla tichá, nejspíše měli oba dva tunu myšlenek na promýšlení a Merlin se tomu nějak nebránila. Šla pouze klidně, nikdy nepřidávala. Jako kdyby byla voják naprogramovaný jen k tomu, aby šla. Ale její důvod byl jiný, prostý. Když jí bude nabídnuto místo v chaosu.. asi jej příjme. Neměla důvod jiný než rodinu pro to, aby zůstala ve Zlaté smečce, ale zase rodina byla silná vazba, netušila co si tedy počít. Z myšlenek jí vyrušil Iridan, který jí doběhl a přitulil se k ní. "Ano." Odpověděla prostě a olízla mu tvář. "Každý okamžik spolu si uchovám hluboko do srdce." Protože co jiného zbyde, když vše ostatní zmizí? Vzpomínky...
>> Křišťálové jezero (přes Luku)

<< Nejvyšší hora (přes Rokli)
Nějak se vnitřně smiřovala s tím, co se právě chystá udělat. Nelitovala toho, jen přemýšlela co jí na to řekne otec. Nechtěla ho zlomit více po tom co zemřela matka, ale byla to dlouhá doba od její smrti. O to víc se bála toho, jak bude reagovat třeba takový Deiron. Byl jí oporou v ten den a teď se více méně k němu stavěla zády, jelikož hleděla sobecky jen na sebe. Zavrtěla hlavou, ne, tohle bylo to nejlepší co pro sebe mohla udělat.
A tak došli až na pláň, kde jí zabodalo u srdce. Zalapala po dechu a chvíli musela tiše vzpomínat na to, jaké to v ten den bylo. Voněli zde květiny, tráva se příjemně vlněla a ona? Ona měla své oči jen pro Fausta. Byl u toho ovšem její otec, ale tak nějak se o ně nezajímal, takže si Merlin užila zásah amorovo šípem. V ten den si myslela, že to byla jen náhoda, ale.. ona Fausta i poté dále milovala. Z myšlenek jí vytáhla až otázka Iridana. Konečně se mu po delší době odhodlala odpovědět. "Ano, byla jsem tu... je to docela dávno, ale pamatuji si to jako by to bylo včera." Odpověděla mu a zamyslela se, co dále říci. Byla to spíše delší odmlka, než se rozhodla zase promluvit. "Každé místo je speciální spíše tím, jaké vzpomínky si k němu utvoříš. Mě tohle místo připomíná dávno zapomenutou lásku. Zásah amorovo šípem a to, že vlk může být neuvěřitelně bláhový. Rokle s horou mi zase budou připomínat tebe.." Odůvodnila mu. Nechtěla se však zmiňovat o Rosém, jak ho tedy znala ona, jeho pravé jméno jí nejspíše navždy zůstane zapovězeno. Šla za ním klidným krokem, nikam nepospíchala a vnímala jeho otáčení se za ní. Vždy se na něj usmála a pak se zase věnovala obdivování okolí. Tohle bylo něco, konečně bude znát.. více.
>> Dračí průsmyk (přes Severní hory)

Všimla si, že se také začal probouzet. Nejspíše to bylo tou denní dobou. Nedokázala pořádně odhadnout co bylo. Bylo ráno? Byl večer? Netušila a nejspíše to netušil ani vlk vedle ní. "Dobré ráno, Iridane." Odpověděla mu stejným nadšeným hlasem a začala se pomalu zvedat na své packy. Bylo to tak kouzelné. Srdce jí bylo splašeně a ona.. usmívala se. Hned od rána. To co se nestávalo se stávalo teď asi její denní náplní. Dívala se na hnědého vlčka a usmívala se jako měsíček na hnoji. Bože, jak jí to bude chybět až se zase rozdělí.
Konečně se sebrala na nohy a začala se protahovat. Po spánku měla lehce ztuhlé svaly a kosti také pěkně křupali jak se tu protahovala podobně jako kočka. Iridan se rozhodl pro stejnou rutinnu což.. bylo po spánku pochopitelné. Vyšla ven až po něm, spokojeně. Jen co ucítila paprsky slunce, usmála se ještě více. Tohle byl důvod proč být živý. Iridan pak podotkl něco co jí donutilo ušklíbnout. "Nikdy nelituji svých rozhodnutí." Odpověděla mu a hrdě se vydala za ním. Tam kde to vše pro něj začalo. Uměla za sebe bojovat kdyby k něčemu mělo dojít, uměla si zachránit krk. Skoro sama porazila lišku! Byla to Merlin!
--) Ostříží zrak (přes Rokli)

Pokývala hlavou. Chápala že nebylo třeba se více hádat. Nechápala co to do ní najednou tak vjelo. Podívala se na Iridana a pak zase na cestu před nima. Ach bože, cítila se jako vlhká puberťačka. Kdy tohle skončí? Je to prokletí nebo dar? Chápala že je to přeci jen ta první pořádná láska, ale.. co když si jsou souzeni? Ráda přemýšlela o tom, že si jsou souzeni. Že je už nikdy nic nerozdělí. "Dobře, dobře." Její hlas zněl lehce sklesle. On nechtěl být jejím Iridanem? Ach, tohle bylo docela.. smutné, ale Merlin to nepřipouštěla dále na svém obličeji. Přesto se oklepala ve své hlavě aspoň a nechala to plavat. Pokud jí miluje zůstane. Tohle si vždy říkala a nejspíše to byla vždy i pravda.
Veverky byli úžasné, vskutku. "Jsou.. a ta jejich roztomilá tvářička." Přitakala vybavující si ve své hlavě veverku. Ale nakonec přišla otázka jak vlastně Jhina potkala. "Šla jsem na výletě a on tam byl. Ztracený a více méně zmatený. Dali jsme se do řeči, nakoupili spolu u obchodníka a snažila jsem se, ať mi nesníží moje vědomosti, ale jinak je to super vlk. Pomatený, ale super." Přiznala. Leč byl Jhin vskutku lehčí vlk, musela uznat že jí chyběl. Měla ho ráda svým způsobem a navíc spolu poprvé potkali Iridana.
S tím že jí vezme do Chaosu usínala. Možná se jí kvůli tomu zdáli sny o jezírku na kterém si jen tak bezstarostně proplouvali kachničky. Celé její snění bylo plné divných snů. Dokonce si znovu prožívala smrt vlastní matky..
A to bylo to co jí vzbudilo. Cukla sebou a otevřela oči. Rozednívalo se venku, což bylo znamení toho, že si docela dost schrupli. Pomalu se sebrala na své packy a podívala se na Iridana. Probudila ho jen svým vstáváním či bude ještě muset prince probouzet?

Sníst se. Láskou by ho skutečně snědla nebo by si s ním osladila čaj jak byl sladký? Pijou vůbec vlci čaj.. Merlin princip čaje neznala, ale teoreticky vzato by se dal čaj udělat pomocí magie ohně a vody. "Ale to víš že můžeme. Sníme se samou láskou." Přikývla na jeho slova, jelikož se jí to zdálo sladké. Ale pak se musela zase zamyslet. Bylo to u jejích rodičů také takové? Říkal její otec matce takováhle sladká slůvka či byl jejich vztah zcela jiný? Byl vztah každého na těchto ostrovech stejný nebo si s Iridanem vytvořili vlastní definici vztahu? Kéž by to měla s kým porovnávat, ale nikdo o nich nesměl vědět. Nikdo nesměl vědět že princezna zlata a princ chaosu jsou spolu. To bylo jejich malé tajemství.
Viděla ten lehčí zmatek na jeho obličeji, ten co se mu hlavně značil v očích. Řekla ona něco špatně? Tiše čekala na odpověď v jejich debatě a doufala, že něco nepodělala, ale pak to přišlo. "U tebe by mi to nevadilo. Ty si přeci jen můj Iridan, ale ostatní ať si trhnou tlapou!" Odpověděla s vypjetím hrudi. Nikdo nebude lepší než oni, už jen kvůli tomu že Merlin na sobě makala od svého dětství. Nebyl někdo jiný koho by přijala takhle moc za svého učně. Iridan byl jediným. Jediným komu by dovolila dostat se na její level až se vypracuje i ona. "S odpočinkem souhlasím." Odpověděla mu a znovu pohledem zabrousila k té jeskyni. Bylo opravdu na čase.
Iridanovo myšlenkový pochod se snažila v hlavě rozebrat. Veverky. Malé zrzavé s černýma očkama co vlka propalují až do hlouby duše. Nikdy se s ní nesetkala přímo. Vždy jen někde běhala po stromech a užívala si života. "Veverky jsou docela plaché. Nevím jak si z nich Jhin udělal kamarády, ale zní to super. Možná jako u mě a u Escanora. Prostě se k němu přidali od Wua." Tím poukázala na lasičku co se jim motala sem tam okolo nohou jinak se snažila lovit cokoliv co by mohla sežrat. Byla ráda že Veverky kompenzovala. "Jo.. Veverky mlčí. Ty si lepší jak Escanor. Ten taky jen mlčí." A to byla sakra dobrá pochvala od Merlin vzhledem k tomu, že byl Escanor její parťák.
Jen co došli do jeskyně, tak ulehla a spokojeně si odfrkla. Všímala si Iridana co si lehl kousek od ní. Přelehla si blíže k němu a Escanor se jim schoulil poblíž hlav. S tím podobně jako Iridan zavřela oči, znovu, a doufala že se Iridan neodkulí, ale to nemohla vědět jelikož se odnesla do říše snů. Spokojeně oddechující dosti blízko jejího prince.

Zadívala se na něj a přemýšlela. Vskutku, plán to byl úžasný jak se dostat do Chaosu, ale dosti morbidní. "Že? Ale nedokázala bych tě zabít." Pronesla nakonec Merlin a zadívala se směrem na nebe. Měla mu něco říct? Měla mu říct že by nedokázala jít do Chaosu bez něj? Ne, projevovala by se její slabost a to ona opravdu nechtěla. Chtěla být v jeho očích silná princezna Zlaté smečky co se Chaosu nebála.
Ach bože, tolik myšlenek které měla v sobě a jejich zpracování bylo těžší než si kdy myslela. Ale pak řekl že se mu líbí když se směje. Zarazila se a podívala se na něj. Oh, takže jemu se její smích líbil? Jak sladké. Bylo to skutečně tak nevinné tato láska a přesto si nemohli dovolit. Nemohli si to dovolit vzhledem k tomu že Chaos se zlatem nesměli být spolu. "To by sis jen přál abys byl lepší než já, Iridane." V jejích očích se jí zalesklo jakési světýlko odhodlání. "Jelikož já plánuji být největší mág celých ostrovů." Svého plánu se nevzdala a dokonce uvažovala i o tom, že by si mohla skočit pro nějakou novou magii, kterou by se ve volných chvílích mohla naučit. Když zmínil že by se rád naučil ten trik s rybami musela se zamyslet. "Když máš praxi s tvarováním vody, nedělá ti problém vytvarovat jakoukoliv věc z vody. Teda pokud máš dostatečně velký zdroj a velkou energii. Každý úkon spotřebuje různé procento tvé energie, ale princip je stejný." Pustila se do povídání a přesto se zarazila. Dneska už se necítila aby mu něco dalšího mohla ukázat.
"Vím jak to nenávidíš, ale občas je vhodno nazvat osobu jak si to nepřeje. Kaštánek.. tak ti říkal Jhin, že?" Pronesla a neodpověděla schválně na jeho poslední otázku, aby se měla čas rozmyslet kde vlastně byl. "Nejspíše je u těch svých veverek.. šťastný a spokojený. On má veverky a my máme jeden druhého." S tím pomalu kráčela do té jeskyně.
Když do ní došla ihned si lehla a odfrkla si. Nic z ní necítila, nic co by je mohlo zabít a tak zvážila, že by konečně mohla zavřít oči. Spokojeně si odfrkla ještě jednou a poslouchala zda jí Iridan skutečně následoval.

Děkuji moc za akci, Aetko naše zlatá! Užila jsem si jí náležitě!
A co se týče rozdělení, penízky škudlíme pěkně na profilek, tři tlapičky hodíme so iluzí a bereme si padesáti procentní slevičku!

"Ano, princi Chaosu, nemůžu se upřímně nabažit toho, až tě někde ze tří metrů shodím na zem a tobě se něco stane. Pak si vezmu tvou srst a budu se za tebe vydávat." Potvrdila jeho slova vážným hlasem, přesto se jako on usmívala. Ty pocity štěstí které pociťovala. Byla hrozně ráda, že se nacházela s někým jako je on. S někým kdo jí tolik rozumí a ona rozumí jemu. Láska umí být sfině, že zrovna vybrala dva co spolu nemohou být a ukazovat světu svou lásku, ale kdo je svět aby je soudil? Kdo jsou vůbec ti vlci, co by si na ně ukazovali že je to něco co se stát nemělo? A co jim bylo do toho?! Co jim bylo do všeho! Ona byla konečně šťastná celým svým srdcem. Všechno mělo najednou růžový tón, který většině mohl připadat tak hrozně přehnaný, ale nevidí tak každý kdo konečně prožívá dvoustranou lásku? Kdo konečně má svou druhou polovičku, která je pro něj vším a ona je pro něj vším? Bylo to něco čemu ani on nechtěl věřit. Ta jeho slova jí donutila se usmívat ještě více. Ať si jí vezme kam chce, ale hlavně ať jí neopouští. "Jistě." Pronesla jednoduchou jednoslovnou odpověď, která znamenala ale více než tisíc slov. Ty slova ale skrývala v jejím srdci zavrtaná hluboko, nechtěla se pustit.
Musela se rozesmát, když se Iridan tvářil skoro uraženě že ona svou magii uměla ovládat. "Promiň, nedalo se nesmát. Ani nevíš ale jaká píle za tím stojí. Mohu tě to naučit cestou. Ovládat vodu na přelomu zimy a jara je to nejvíc co si můžeš přát. Vodní zdroje máš všude díky tajícímu sněhu." Odpověděla mu s úsměvem. Nechtěla se mu vysmát, ale ten jeho kukuč byl něco co se jí vrylo do hlavy. Ale to co řekl pak. A jak jí zatahal za ucho. "My dva, troubo." Odpověděla mu s úšklebkem a dívala se na něj. Její výraz měl ale ten.. zamilovaný podtón. "Půjdu s tebou až na konec světa. Navíc tvůj otec se mi zdál milý. Nemám teda problém se s nimi setkat." Odpověděla mu pevným hlasem. Nebyl tak špatnej. Možná jen špatná kariérní volba. S tím se vydala směrem k jeskyni, kterou celou dobu měla v merku. Museli spát.

Buďme průkopnící, i když ne možná zdaření. ˘˘ Ráda bych si požádala o pátý charakter a než mi cokoliv vyčtete, mohu s klidným srdcem říct že i hroutíc se v slzách jsem se snažila psát. Bylo to pro mě mé milované odreagování, akorát tenhle rok mi život ukázal, že umí být krutý. Ještě v prosinci jsem se drtila na nesmyslné rozdílové zkoušky ve strachu, že vylítnu ze školy, ale i přes to jsem se snažila něco zahrát.
Co se týče postů, nesplňuji je jediné za Merlin, ale věřím že kdybych chtěla dokázala bych je s hravostí doplnit. Akorát hra s Kháňou za Iridana je mi přednější než jakékoliv posty.
Neaktivita za Taylora? Mnozí z A-teamu ví co pro mě Taylor představuje a od čeho se ho snažím odpoutat. Mohu říct že se to lepší i díky tomu co se mi daří v reálném životě, ale ještě to není 100% abych za něj hrála ˘˘ Barňa ví že se vždy zeptám na suda, ale zas chápu holčiny. Držte se, vysoká je vyšší lvl, ale věřím že budete držet ty rudé/modré desky v rukách na konci ˘˘
Aktivita za Ceruma? Za toho bych se chtěla pochválit, i Riccou se mi dokonale teď hrálo z důvodu že jsem nemusela třebas týden čekat na posty. Hned jsem dostala odpověď na krerou jsem mohla obratem odpovědět či max do dvou dnů.
A pak přichází další.. Raziel. Nevyčítám Solničce nic veřejně, vše si vyslechla ve zprávách po několika kachničkách s nožem v ruce. Ale mohlo by to být sakra lepší, yeah ˘˘ hrozně mě to štvalo, hrozně mi to vadilo a furt mi to vadí, ale dneska jsem dostala požehnání se odpojit ˘˘
Aktivita na akcích? Krom hvězd které byli v tom příšerném termínu, kdy jsem se hroutila z jakékoliv jiné činnosti krom čumákování do stránek VLM, a Noramu, kde jsem se necítila že bych zářila když to bylo v onen další termín zkoušek, jsem se poctivě účastnila. Kalendář jsem splnila na 100% a užívala si jakoukoliv akci za které děkuji.
A koho bych chtěla přivést/obnovit? Buď již známou Morgan, pyšnou princeznu, která si nevidí do tlamy či novou neokoukanou tvář Karu, vlčici z rodiny Einara.
Budu chápat i zamítnutí, jelikož se nic neděje, život jde dál a čas bude zase na podzim. ˘˘

Schváleno, gratulujeme!

(--- Rokle
Ach, jak krásné to bylo. Vypnout a nic neřešit. Prostě jen nechávat všechno padnout za svou hlavu. Byla ironie se tolikrát opakovat? Nejspíše už jo. Proto se rychle donutila vzpamatovat, aby se neusmívala jen jako měsíček na hnoji. Když pronesl že by ho musela tahat na zádech, odfrkla si. "Myslím, že levitace není něco stejného jako křídla. Rozhodně by mě to v něčem omezovalo. Jasně, mohla bych si létat jen tak volně bez právě těch křídel, ale nemyslím si že tak vysoko. Maximálně těch pár metrů do výšky a pak bych se bála že by to zničeho nic přestalo fungovat. Ale i tak bych tě sebou vzala kamkoliv." Pronesla a zamyslela se, co by se vlastně všechno s levitací dalo dělat. Dlouho nad tím uvažovala jen jako o šetření nohou, aby furt nemusela někam běhat, ale co když to mělo právě nahrazovat křídla? S křídly by vypadala opravdu špatně. A co se nekonečna týkalo, Merlin s nim měla už své vlastní plány.
Když řekl že by to šlo, usmála se. To slyšela opravdu ráda. Nejspíše se mu konečně dostávalo té statečnosti, ale i kdyby nebyl statečný tak pro ní to byl ten její jedinečný Iridan, kterého zbožňovala. I když byl ustrašené srnče, ona uměla být statečná za ně oba. Jenže jak přijme otec to že byl její tajná láska? Jak to kdokoliv vůbec přijme? Povzdechla si a podívala se na nebe. Tohle bude ještě těžké téma. Ale když zmínil, že by na ten třetí ostrov mohli společně, rozzářili se jí oči. "Tam by nás nikdo neviděl a byli bychom jen sami dva. Bez strachu o to, co si kdokoliv o nás pomyslí." Poznamenala a slastně si oddechla. Byla to skutečně úžasná představa. Takhle nejspíše oba prožívali nějaký ten strach, že je kdokoliv uvidí a odsoudí je. Hlavní strach tady byl o reakci ze strany Chaosu. Ale pokud by bylo nejhůře, byla schopná se přidat do onoho Chaosu jen aby dál mohla vídat Iridana. Ale to bylo zase.. něco co on nechtěl a ona jeho rozhodnutí chtěla respektovat a přeci jen, láska si vždy najde cestu! To už učí jakékoliv pohádky od Disneyho!
Nečekala, že slovy které řekne více méně zarazí i sebe, ale ta slova šla skutečně od jejího srdce, takže se dalo říct, že to jak se usmíval Iridan jí uklidnilo. Vzal to lépe než Faust toto vyznání lásky? Jeho slova jí roztápěla ono srdce z ledu, až si musela připomenout, že taková bude moci býti jenom s ním. Nikdo další neuvidí tuhle Merlin. Tu která se nebojí vyjádřit své city. Byli úžasnou dvojicí. A pak přišla další slova, která jí vyrazila dech. Chvíli přemýšlela co by mohla udělat, ale nakonec jí to napadlo. Pomocí magie vody vytvořila okolo jejich levých předních pacek vodní kroužek. "Ber to jako symbol toho, že nás nic nerozdělí. I když tam nebude ten kroužek fyzicky, tak tam pro nás bude aspoň symbolicky v hlavě." Pronesla a napřímila se. Očima hledala něco kam by si mohli na tuhle noc aspoň na chvíli zalézt. Zároveň tím chtěla maskovat své rozpaky. Své rychle tlukoucí srdce, které bilo v rytmu jeho jména. Tak taková byla opětovaná láska? Tak takový to byl pocit, když jeden druhého skutečně miloval. Musela se usmívat jako měsíček na hnoji, protože se to jinak nedalo. Jejím rtům se nedalo poručit. Prostě se vždy zkroutili do úsměvu. Do úsměvu který byl jen pro něj. "Nerada přerušuji naši romantiku, ale až se prospíme, půjdeme za zlatými stromy či máš jiné plány? Ber to jako pozvánku na schůzku, kde se o sobě budeme moci dozvědět více" Zeptala se ho, nechtěla rušit atmosféru, ale opravdu by se měli schovat a nechat svá těla odpočinout. Ale přitom se cítila jako hrozný kazič romantiky.

Musela se ušklíbnout. Ona se skoro svými sto centimentry, které zdědila po rodičích měla co říkat. Pro ní byla její výška více méně akurátní, akorát k tomu, aby se mohla vyškrábat někam kam potřebovala, ale co on? Ne, nebyl už vlče aby se o něj musela takhle starat. Dokázal stejně věcí jako ona. S tím se na něj podívala a usmála se. Jeho cvaknutí po jejím uchu, kterému se neuhnula, i když mohla jí potěšilo. "Nezapomínej kdo je po rodičích čahoun." Zavtipkovala a narovnala se pořádně, aby svou výšku ukázala v celém pološeru. Už se to ani moc nedalo nazvat světlem. Když jí sdělil, kdo z jeho rodiny má oheň, pokývala. "U nás oheň nemá nikdo. Bratr má zem, sestra tuším vodu jako já a Deiron má vítr, nebo jsem to aspoň odtušila dle jeho světlých očí. Máma měla vodu a táta má zemi. Jako malá jsem chtěla, aby se ty zelené fleky v mých očích projevili jako magie země, abych s ním měla více společného, ale.. druhou magii jsem získala schopnost iluzí." Vysvětlila a nadechla se, aby mohla pokračovat. "Ale pokud mi jednou bohové nadělí vlastní magii tak chci buď levitovat či nekonečno." Dodala nakonec a zmlkla. Netušila zda neprozradila moc, i když o něm jako nepříteli nepřemýšlela nikdy, pořád se jí jeho otec nezdál. Sice děkoval za záchranu jeho syna, ale jeden nikdy neví. Jeho matka byla ta nejvíce labilní vlčice prý, nechtěla tomu věřit, když Iridan byl tak úžasný. Bože, na to co zas myslim. projelo jí hlavou, aby utnula proud nezkrotných myšlenek. Jeho další slova, že jsou kamarádi na život a na smrt jí zabolela, ale.. pak se jí dodala nějaká ta odhodlanost, něco co jí donutilo ho opravit a sledovat jeho reakci. "Partneři na život a na smrt." Podotkla a musela se zarazit. Co když řekla něco, co ho donutí odejít? Jako Fausta? V duchu si nadávala, ale co řekla se nedalo říct zpět, hlavně když to tak myslela. Vždy uměla říkat silná slova za kterými si stála, i přes veškeré pochybnosti uvnitř ní.
Ptal se na to nejspíše co je most. Merlin pokývala. Slyšela většinou útržky od ostatních a tak nějak tušila, co se kde nachází. "Ano! Prý je tu i jiný způsob krom portálu. Most. Spojuje oba dva ostrovy. Co se týče toho třetího malého, tam je jediná možnost to přeplavat." Odpověděla mu a sledovala jak se nejspíše zarazil. Ale to co pak řekl, donutilo její srdce vynechat jeden úder. To byla ta nejsladší slova, která Merlin kdy slyšela. "Beru to na vědomí, Iridane princi Chaosu." Snažila se znít co nejvíce vážně. Nechtěla, aby se jí třásl hlas těmi pocity co prožívala. Byla zamilovaná až po uši. Kéž by to věděla matka.. podporovala by jí jako při její lásce k Faustovi? Nebo by jí tohohle vlka z chaosu neschválila? A i přes její neschválení by se Merlin snažila dále získat jeho srdce. Byl to její život a její osud. Jeho slova jí vyrazila slova z úst. Poprvé se zastavila úplně a netušila co říct. Jediné co cítila bylo zběsilý tlukot jejího srdce. Ten, který zněl v rytmu jeho jména. Musela vypadat jako hlupák, ale to bylo teď jedno. Ta slova co řekl, to co vyslovil. Ten význam, který jí furt hrál v hlavě. Tohle nemůže jen tak uhasnout bez toho, aby nechala ta slova nevyslovená.
Sledovala jak odcházel, ale ona pořád měla v sobě slova, co nevyslovila. "Iridane!" S tím se rozběhla, aby ho dohnala a pár kroky se jí to přeci jen povedlo, nebyl zase tak daleko. "Nechci být nikoho jiného než jen tvoje zlatá královna." Vyhrkla ze sebe jen co ho dohnala. Více slov nebyla potřeba. Více slov opravdu nebylo třeba..
--) Nejvyšší hora

Všímala jak rychle se blížila noc a nejspíše by se skutečně hodilo někam složit hlavu. Nejspíše ale daleko od lesa, aby je nemohlo napadnout divoké zvíře. Podívala se směrem k nejvyšší hoře a vymyslela spíše plán se kterým její přítel bude moci souhlasit. "Stmívá se, měli bychom složit někde hlavu. Mým plánem je zabrat jeskyni na nejvyšší hoře, ale pochybuji, že vlastníš druhou magii ohně." Poznamenala a začínala se soustředit ještě ně jiný plán. Rokle byla opravdu nebezpečná, nebo spíš z ní Merlin měla takový nemilý pocit.
Bylo ale milé že jí Iridan poslouchal, i když její slova byla plná nadějí a snů. Když se zeptal jestli jsou kamarádi, ucítila u srdce trn. Ano, jsou bohužel jenom kamarádi. Když si uvědomila své myšlenky, musela se v duchu profackovat. Ne, nemohla si dovolit na tohle myslet, co by si kdo řekl o ní? "Ano jsme přátelé." Potvrdila nakonec po vnitřním souboji sama se sebou jeho slova a zamyslela se, jak dlouho si bude umět lhát sama sobě. Roky? Měsíce? Bylo to něco co si neuměla představit jak to bude. Většina jejích plánů byla přímočará. Nedovolovala si ztratit svou cestu, ale co se týkalo něj? To byl jiný příběh. Tohle bylo něco jako její malé tajemství, které možná nepřímo prozrazovala světu díky svým pohybům, výrazům. Musela se znovu vnitřně profackovat, tohle nebylo dobré.
Všimla si třpytu západu v jeho očích a musela svůj zrak sklonit. Tohle bylo lehce více než se dalo snášet, ale bylo to něco. Podívaná, kterou by si užívala déle kdyby mohla. Všímala si si dokonce i toho, jak zatajoval dech. Více méně mu řekla, že byla lhářka. Ale pro něj nebyla lhářka. "Musela bych opravdu skočit z mostu, kdybych ani s tebou nemohla být taková jakou jsem a ten pohřeb nech plavat.. jak se říká, princezna musí reprezentovat. Ugh, už jen kvůli tomu mi vadí být ve smečce Zlata." Přiznala mu. Ale co by byla bez smečky? Neznala život bez smečky, neznala nic jiného než její rodnou smečku a teď tu dokonce přemýšlela nad Chaosem! Vidět jí tak její mrtvá matka, ta by jí dala za uši a nebo by jí podpořila? Řekla by tu typickou hlášku matek, ať následuje své srdce? S tím si však odfrkla. Tohle bylo až moc na tuhle sladkou chvíli.
Po jeho otázce se musela zamyslet, ani ona nechtěla odcházet, nechtěla se ho vzdát. "A musíš už pryč? Nemusíme se rozdělovat, i když padne noc. Můžeme si někde ustlat a pak ráno jít na výlet..." Snažila se vymyslet cokoliv, jen aby se jejich cesty nemuseli rozdělit. Nechtěla to, nejspíše to nechtěl ani on.

Tohle bude ještě něco. Dvě královské děti. Rodiče by je nejspíše na místě rozšlapali. Všechny jejich sny a naděje. Nevěděla co si o tom myslet, ten pocit který v sobě měla byl silnější. Olízla si své rty a dívala se na Iridana. Neplýtvat slovy? Ušklíbla se. Pro vlčici s jejím intelektem, která už od malička chápala princip květnatých vět bylo něco, co nemohla snad nikdy vyplýtvat. "Ohoho, princezně zlata se taky neodporuje." S tím se musela tiše zasmát. Nikdy nebrala svůj původ tak vážně, spíše jako břemeno, ale asi to bylo něco. Něco pro běžné vlky, kterého nikdo moc nedosáhne.
Když řekl že je to rýma, znovu se tiše zasmála. Rýma trápila v zimním období každého, kdo měl slabý kožich. Ale chápala že je to něco, co se nemuselo přihodit zrovna jim. Nejspíše se skutečně budou muset schovat, jelikož jim noc přinese akorát další sněžení, nebo se tak aspoň nebe tvářilo. Musí se schovat nebo jim hrozí více než jen rýma.
Zdá se, že ho její další slova dokázala rozhodit více než čekala. Zadívala se na něj s lehce nakloněnou hlavou. "Ano. Občas se říká, že ať už je to jakákoliv láska, tak dokáže divi. Ať už je to přátelská, romantická, sourozenecká. S většinou vlků láska hýbe. Myslíš že by tě tvá matka, sama královna Chaosu, měla jen tak, když by tvého otce nemilovala? Co tak vím, je to silná vlčice, která se jen tak nenechá samci srazit na kolena. A nebylo by to úžasné se vídat bez rozdílu našeho původu? Myslím, že nic lepšího by se nám už stát nemohlo." S tím se zamyslela. Nemluvila z cesty? Bože, to co cítila jí nutilo říkat takovéhle naivní řečičky. Měla být silná! Měla být vlčicí, která by nikoho dalšího nepotřebovala, ale ona potřebovala zrovna jeho. Syna Chaosu se kterým nejspíše Zlatá smečka nebude mít dobré vztahy po té co se stalo v minulosti. Stáhla uši k hlavě, když se nějak emočně rozladil poté co pronesla, že by se mohla přidat k Chaosu. Překvapeně se na něj dívala a nepobírala to. To byl Chaos tak příšerným? "Iridane... taková Merlin jsem jen s tebou." Přiznala nakonec. To jen s ním se uměla uvolnit a dělat věci, které tak cítila. Když byla doma její tvář byla kamenná, více méně chladně rozhodující co bude dál. "Jen s tebou jsem takhle.. emotivní. Má smečka zná zase Merlin s kamennou tváří, co neplakala více méně ani na pohřbu vlastní matky. Co dotáhla její tělo a vrčela na vlastní sourozence, že nikdo nebude vyrušovat otce. Nechovám city k více méně nikomu krom tebe, otce a Deirona. Ostatní jsou v mých očích jen konkurencí.." Přiznala a vydechla. Jen s ním se uměla usmívat. Jen s ním prožívala pocity, které si už po odmítnutí Faustem zakázala.

Tiše se zasmála. Jeho slova, byla tak moc hřejivá u jejího srdce. Nutila ho roztávat a vnímat zcela bláznivé pocity. "Spasila? Nejsou to lehce silná slova?" Zeptala se s úsměvem. Kdyby jen věděl! To on spasil jí! To ona se měnila a poznávala své nové stránky, které snad ani poznat moc nechtěla. Tohle bylo šílené!
Dívala se na něj a musela se možná i červenat pod svou srstí. "Co by pro syna chaosu bylo potupnější?" Zeptala se ho s úšklebkem, který však brala jako lehké pošťuchování jeho. Šlo na ní jaro? To co řekl, když za ní šel do jeskyně. Měla udělat ten pomyslný první krok? Odsoudil by jí? "Můj otec ví, že jsi pro mě dosti důležitým vlkem, Iridane. Nevyhnal by tě. I když si syn Chaosu, nejsi vyloženě náš nepřítel. Ráda bych byla ta, co by s Chaosem vytvořila pomyslné pouto, abychom se mohli vídat bez výčitek. Abych mohla být po tvém boku jen tak a nic neřešit." Pronesla a musela se uvnitř sebe profackovat! Co to z ní vypadlo? "Co by se vlastně stalo kdybych byla členem Chaosu?" Zeptala se a také se zastavila dívajíc se na něj. Co se stalo? Bylo něco špatně? Řekla ona něco špatně? Sakra co si měla teď myslet! Netušila! Netušila nic, jen ten pocit u jejího srdce sílil a ona se.. musela usmívat.

Sledovala jak osamělá vločka padá z nebe. Byla stejně osamělá jako oni dva? Přeci jen, slyšela toho spoustu od tohohle mladého vlka, ale doufala že i přes to všechno bude nadále jejím přítelem. Možná si tiše přiznávala romanci, kterou k němu cítila, ale to v jejím věku bylo běžné! Ty prvotní lásky přicházejí a odcházejí, až pak přijde ta jedna velká a stálá. V jejích očích byl tenhle mladší vlček vše. Podívala se na rampouchy, které viseli v jejich okolí. Zima ještě nemizela, připomínala se pořád. Možná kvůli tomu nebylo vidět paprsky slunce, jelikož se zase zatáhlo. Když řekl Iridan tu nesmyslnou otázku, musela protočit očima. "Duh, zachránila jsem tě proto, abych tě mohla dál mít za přítele. To se snažím říct" Nejspíše je pravdou, že lidé s vysokou inteligencí neumí pracovat se slovy a s city. Všímala si změn počasí, které jí zaráželi přes tu zimu. Prvně byla vánice a teď zase byla vichřice, která pomalu ustávala.
Překvapeně zamrkala, když její myšlenky vyrušil svou otázkou. "Rodina mě bude podporovat ať už se rozhodnu jakkoliv. Věřím v to. A i kdyby tak bych měla jinou rodinu. Už se tak stalo, ale ti dva vlci, které jsem tak nazývala už tu nejspíše nejsou. Zeinab a Sete." Vysvětlila mu. Matně vzpomínala na tu zimu, kdy se ztratila svým rodičům a pak je musela hledat. Zei a Sete se jí naskytli a ona je na tu malou chvíli svou vlčecí hlavou pojala za rodinu. Máma a táta. Adoptivní rodiče, které si adoptovala ona.
Sledovala ho a vnímala nejspíše že musel prožívat stejně složitější pochody jako ona sama. Kdo na vlčata házel tolik trauma? Když zmínil les ze zlata, usmála se. "Sice mrzne, ale jo.. mohu ti ho ukázat. Je to to nejmenší co pro tebe mohu udělat." S tím se zvedla a oklepala sníh ze své srsti. Vločky se nechtěli vzdát. Že by opravdu ještě zima nekončila? No ať už to bylo jakkoliv, v hlavě se jí pro tohle příšerné počasí vyronil ještě jeden plán. "Zase sněží, co si teda najít jeskyni než to přejde a tam.. přečkat než tohle ledové pomýlení přejde. Nechci abychom měli rýmu třeba." Nabídla mu ještě jako jeden plán, protože pochybovala že tahle sněhová nadílka přestane tak brzo. Navíc když se pořád střídalo počasí. "Protože až bychom chytli chřipnu tak by nezbývala jiná možnost než tulit se, protože bez tepla prý tuhle nemoc neodstraníš. A to by jistě princ Chaosu nepřežil." Poškádlila ho, ale uvědomovala si, jak moc jí to ubližovalo. Ona by tu možnost brala. Nechala svou magii rozplynout a mrkla na Iridana. Je jen na něm jaký plán uskuteční.