Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musela se lehce pousmát. Měl spíše více méně pravdu. Ona ale nezapomínala na své ideály, nezapomínala na své cíle. Jen prostě už neměla potřebu dokazovat všem okolo ní její talent. "Heh, své ideály nezapomeneš. Jen prostě.. komu potřebuješ dokazovat svou dokonalost? Své smečce? Ta může jít skočit do zdi, pokud jim to musíš dokazovat. Nestojí ti to za ten stres. A nezlenivíš... zleniví vlci co netrénují a kašlou na to úplně. Být dokonalý se nerovná nesnažit se. Možná jsem své předchozí myšlenky řekla špatně, pardon, to se stává." Merlin byla vždy myšlenkami napřed. Vždy měla v hlavě odpovědi na několik nevyřčených otázek na které se mohl zeptat. Nebylo tedy divu, že občas nešťastně formulovala myšlenky nahlas. Jako by mu četla myšlenky, ona vydechla a s tím na něj upřela oči. "Ale pro mě a tvou rodinu budeš dokonalý vždy.." Dodala nakonec. Dokonalost se měřit možná nedala. Byl to myšlenkový pochod jednoho vlka, kdy uznal toho druhého a přiznal mu určité ideály. Když řekl že ho tam mohla nechat u lišky, zarazila se. Mohla, byla to pravda kterou věděla i Merlin. Mohla utéct a říct že sama utrpěla zranění která by jí zabila dříve nebo později, ale ona místo toho bojovala. "Sledovat tě umírat, zachránit si svůj život a vyváznout bez jizev... Ale jak vidíš, vybrala jsem si to že nás zachráním oba. Už v tu dobu si byl kamarád. Vlče co mělo toho hodně společného se mnou... navíc jsem už přišla o Fausta.. nehodlala jsem přijít i o tebe." Odfrkla si. Nemohla ho nechat zemřít, když přišla už v tu dobu o jejího milého Fausta. Zavrtěla hlavou. Tohle dále nechtěla rozebírat. Jizva kterou jí na srdci zanechal Faust bolela. Které se už nezbaví.
Chápala že se jim teď hlavou honilo několik různých pocitů, ale to co řekl dál jí donutilo se zarazit. "Ráda bych tě měla po svém boku." Přiznala. Bylo to něco jako s Faustem? Netušila, Iridan pro ní byl zatím přítelem s podobným osudem. Možná se začínala zase propadat do pocitů co nikdy moc nebude moci vyznat po tom co Faust provedl s jejím srdcem tím, že jí více méně odmítl. "Ve dvou se to lépe táhne, navíc bych tě mohla učit magii vody. Tam kde jsme minule skončili." Nabídla mu ještě a podívala se na něj. Nejspíše se mu v hlavě honila i další myšlenka. Jenže to co z něj pak vypadlo bylo něco co skutečně nečekala. Nebo čekala? "Tak na tebe kouká odkudkoliv kam jdou mrtvé duše. Tvé cesty chápe každý, kdo tě aspoň trochu zná." Řekla první slova, která jí napadla. Podívala se na Escanora a pak zase na Iridana. Oznámení že se Allavante pohřešuje by měla nejspíše oznámit jejímu otci, ale co jim bylo po tom. Koho by to zajímalo. Řekne mu to pokud se vrátí domů."Tak máš nás pořád. Mě a Escanora." Oznámila Iridanovi a mile se usmála. Byla někdo s kým mohl počítat. Zakázané přátelství mezi smečkami co se moc nemuseli.
Sledovala jak zavřel oči a užíval si účinky její magie. Co pro něj ještě mohla udělat? Odkašlala si tiše, aby uvolnila své hrdlo a začala pobrukovat konejšivou melodii podobnou ukolébavce. Slyšela že vlkům pomáhá mnoho věcí a ona byla jedním z těch, kterým pomáhala písnička. Byl Iridan také tento typ? Maximálně jí řekne ať je zticha a ona pak bude potichu. Víc se stát nemohlo.

Musela se tiše pousmát, Iridan byl opruzený že nebyla dokonalou lhářkou? Je možná trochu na čase aby mu připomněla pravdu. "Iridane, nikdo není na světě dokonalý. V ničem. Dokonalosti nemáme právo jako běžné bytosti dosáhnout. Kdo si myslí že je dokonalý je pouze idiot, který neví nic. Taková jsou pravidla, která máme určená od narození." Připomněla mu. To mu někdo nakecal že jeden může být dokonalý? Jaký hlupák to asi byl? Nikdo nemohl být. Poznala to velice brzy a na vlastní kůži. "Můžeme se pouze snažit o to být dokonalý, ale k čemu to bude? Dokonalost je nedosažitelná." Řekla ještě nakonec s trpkým úšklebkem. Dokonalost. I to slovo nenáviděla. Dříve si přála být dokonalou, ale pro koho mohla být nadále dokonalou? Dívala se na něj, do jeho očí. Dříve je spojovalo pouze to. Teď už i opravdu zmizení matek. Fakt, že už nikdy nebudou mít silný mateřský vzor. Protože Zeinab kterou dříve Merlin měla za svou matku už byla dávno pod drnem také.
Když řekl že je silná, že ho zachránila musela se napřímit. "Nemohla jsem tě nechat zemřít. Nemohla jsem nechat sebe. Od té doby se proklínám že nejsem dost silná. Měla jsem tu lišku zprovodit ze světa." V jejích očích nejspíše nikdy nebude dostatečně silná na to, aby uspěla. Viděla jak sám možná pořád neví odpověď na to kým je. Merlin ale byla schopná přervat pouta která jí spojovala se svou rodnou smečkou a ponořit se do nového světa. "Jsi dost dobrý, protože.. já už nechci být princeznou. Nikdy jsem jí nechtěla být. Ano, miluji svou rodinu jak jen mohu, ale.. chci být Merlin Belialuin. Chci své jméno bez konexí ke zlaté smečce. K čemu mi bude když budu jen princezna zlaté smečky bez jména? Já už ani nevím jestli bych si nejraději nezkusila i jiný život... takový kde bych zářila jen já." Konečně šlo ven i to nad čím uvažovala. Že by zkusila žít chvíli mimo dosah své smečky. Že by skutečně zjistila kým je. Pak jí lehce došla její slova. "A i kdyby.. stále by si byl dost dobrý. Nikdy se nepodceňuj. Buduj svůj osud tak jak chceš ty, ne jak ti říkají zákony. Protože až jednoho dne budeš umírat, budou to právě tyhle momenty, kdy si žil tak jak si chtěl na které budeš vzpomínat." Odvětila mu ještě následně a zadívala se směrem k nejvyšší hoře. Někde tam byl její otec, zničený a možná jí hledající. Hledající celou jejich rodinu. "Tvá rodina tě vždy pochopí, nehledě na to jakou cestu si vybereš." V hlavě si vzpomněla i na setkání s Deironem, na to když tam přišel on a ona mu musela vysvětlit co s otcem našli. Na to kdy jí podpořil nehledě na to jakou cestou předtím kráčela.
Sledovala jeho zhroucení. Jeden pohled na nebe a rozhodla se co rozhodně bude dělat. Mezitím co on se hroutil ona brala veškerou vodu v okolí, aby jí nakonec mohla proměnit v rybky, které pluly ve vzduchu okolo nich. Pomalu na to vystrašené klubíčko položila tlapu. "Koukni okolo nás." Řekla jak nejvíce jemně uměla. Nechávala vyvolat díky rybkám okolo nich světelnou show. Protože voda vždy nádherně uměla kouzlit se světlem, světlem které slabě prokukovalo skrz mraky a dosvítilo i sem. Soustředila se na to, aby se její magie nerozpadla. Udělala to kvůli němu, aby mu ukázala že není proč se hroutit. "Ať se děje cokoliv, svět ti umí nabídnout svou krásu." Nebude nikdy moc na ta objeví, ale vždy udělá co bude v její moci, aby jednoho potěšila. Naučila se vyjadřovat skrz činy, které nikdy nebyly malé ani dost velké.

Vydechla. Bylo vidět že se mu zkrácenina jeho jména nelíbila, nuže proč ho tedy oslovovat zkráceně. Ale pak přišla ta hloupá otázka. Musela se lehce pousmát. "Jeden by čekal, že se na jasné věci ptát nebudeš." Řekla s úsměvem a dívala se na něj. Bylo to tak uklidňující říct o tom někomu kdo nebyl přímo z rodiny a mohla mu být nějaká alfa zlaté smečky ukradená. "Ale ano, někdo jí zabil a dokonale po sobě zametl stopy. Jediné co jsme našli s otcem bylo její mrtvé tělo.. zrovna když jsem se vrátila po útoku lišky a otec musel ošetřovat ještě mě." Dokončila svou myšlenku. Nechtěla se hroutit, nechtěla se nechávat užírat emocemi, které uměla dusit uvnitř sebe. "Slíbila jsem si že nebudu truchlit, pro sebe, pro otce. Abych byla silnější, ale.. cítím ve svých ústech žluč. Ani mě samotné se nechce pořád věřit že neuslyším její hlas, že jí už nebudu moci vyprávět příběhy co jsem zažila. Připustit si fakt že je navždy pryč je to nejhorší." Pronesla konečně hlasem co lehce reflektoval její emoce. "Ale.. údajně silní vlci nepláčou. Nedávají na sobě zdát, že je něco zasáhlo. Proto se i já snažím, abych.. nebrečela." Prozradila mu vlastně i něco navíc. Co by si kdo pomyslel že vlčice, která se snaží být nejsilnější v oblasti magií se rozbrečela. Nemohla to dopustit. Proto její obličej zase pokryla maska, která značila že Merlin netruchlí.
Viděla že ho její otázka skutečně donutila se zamyslet. Většina vlků ale moc zábavné věci tady na ostrovech nedělala. Znala docela dost málo vlků na to aby mohla soudit celek, ale.. pokud to nebyl zrovna šílený Jhin, tak většina vlků skutečně nic nedělala. Nebo nedělala něco co by Merlin zaujalo natolik, že by se na to ptala. Po té co jí řekl se zamyslela ještě více. Takže i on poznal konečně své sourozence. Ještě si pamatovala na objetí které dostala od Deirona.. jediný snad z jejího vrhu kterému dokonale rozuměla. "A kým doopravdy si?" Zeptala se ho s úsměvem na rtech. Něco co jí zajímalo. Zjistil skutečně kým je? Zjistí to i ona? Jhina neviděl ani on, takže uznala že se vlk prostě jen vytratil. Jako většina vlků v jejím životě. "Já nemám moc co vyprávět, pohřbívání vlků je.. těžké." Vzpomněla si na to jak táhla matčino tělo a raději zavrtěla hlavou. "Ale když už skončí pod zemí, aspoň máš jistotu že jsou skutečně mrtví." Dodala nakonec. Konečně si jeden byl jistý že už je ve svém životě neuvidí.

Byl tu takový klid. Merlin se mohla konečně ponořit do svých myšlenek. Dokázala by po otci vůbec převzít smečku? Dokázala by vůbec vést s klidnou hlavou? Nikdy nestála o vedoucí post, vždy se smířila s tím že pro většinu vlků bude jen outsider, který měl až moc vysoké sny. Ale vysoké sny jí donutili k tomu aby se skutečně snažila. Ale ani veškerá snaha neudržela její matku mezi živými. Truchlila za její ztrátu a za slova která nestihla říct. Truchlila svým způsobem. Dívala se do země a pohrávala si s vodou, která utkvěla na kamenech. Kupodivu nebylo tady moc sněhu a proto byla vidět voda. Uklidňovalo jí to. Ty jemné vlnky které voda utvářela když s ní jeden jemně pohyboval. V moment kdy uslyšela jí známý hlas, tak zvedla hlavu. "Ach, Dane. Zdravím." Její hlas zněl až neuvěřitelně klidně na to, že uvnitř ní byl smutek. Escanor jen k příchozímu zvedl hlavu a zabořil se Merlin více do kožichu. Nebyl to ten na kterého tady Merlin tiše čekala. Popravdě to bylo možná lepší než kdyby přišel Faust. Toho dávno pohřbila podobně jako svou matku. A mrtvoly se nemají vykopávat, ale mají zůstat hezky pod zemí. Aby fungoval dál cyklus života. "Mohu ti říct že nyní jsme úplně stejní.. už také nemám matku, někdo jí zabil." Ani teď se jí nelámal hlas smutkem. Znamenalo to že byla tvořená pro Chaos? Dívala se na vlčka, který jí dorůstal s neutrálním výrazem v očích. Musel pochopit že i když její utrpení nebylo vidět, tak se nemohla usmívat. "Ale co si prožil ty? Je to delší doba co jsme se neviděli.. jistě si toho prožil podobně jako já." Zeptala se jej aby odvedla slova od své mrtvé matky. Nechtěla smrt Athai rozmazávat, když se ani nevědělo kdo jí to způsobil. Když jí navíc zemřel i strýc. Podívala se na nebe a pak zase na Iridana. Možná se stal více chaosem než předtím, možná se jen bezcílně toulal ostrovy. "Viděl si vlastně od té doby někde Jhina?" zeptala se ho, když si vzpomněla na jejich úplně první setkání. Nebylo moc veselé. Povšimla si jizev, které jemu zanechala liška. Ona měla sama své, kterými se mohla pyšnit. Spojovalo je právě tohle? Tenhle boj?

Když sem konečně dorazila, musela vydechnout. Bylo to něco co se nedalo nazvat. Ten čistý nával nostalgie, ten pocit který měla když poprvé uviděla Fausta. Escanor, který nyní seděl na jejích zádech, seskočil přímo do kupy sněhu a začal poskakovat. Jakoby vycítil jak se Merlin cítila. Jako by všechny ty starosti a hnusné pocity které doposud nosila ve své hlavě odešli jen co viděla zase rokli. "Jak se to říká?.. Jsem doma?" Zeptala se sama sebe tichým hlasem a musela se pousmát. Musela uznat že byla skutečně zima, nějaká magie ohně by se vskutku hodila, ale neměla kde jí vzít. Neměla dostatek těch lesklých mincí na to, aby si jí od Wua koupila. Možná byla prostě jen chudá.. možná prostě si to jen osud nepřál aby měla další magii. Zadívala se na nebe a pak zase na krajinu před sebou.
Po chvíli se rozhodla, že se schová před nepříznivým počasím. Seděla tedy pod kameny, které tvořili lehčí převis a koukala. Jako by na někoho čekala. Escanor byl u jejích pacek jako by také něco vyhlížel.

(-- Zubří Pláň (skrz Sněžné Tesáky)
Prošla portálem jako by se nic nedělalo. Tuhle cestu znala tak moc dobře, že kdyby zavřela oči, jistě by do rokle došla. Bylo divné ale sem chodit tak moc často. K čemu to vůbec bylo? Vzpomínky.. vzpomínky které jí připomínali jak bláhová jako vlče byla. Dříve si myslela že už teď bude umět ovládat většinu magií a zatím jediné co ovládala dosti dobře byla její vrozená magie a iluze. Více se zatím ještě nenaučila a to díky smrti její matky. Bože.. občas se stane v životě něco s čím jeden prostě nepočítá. Neměla tu matka být až do chvíle dokud by neviděla vnoučata? Takhle jí to bude k ničemu a až zemře i otec, nebude mít vůbec kdo smečku vést. Ach, jaká by to byla škoda.. ale byla k něčemu vůbec smečka? Začínala pochybovat, ale nesměla si nechat úplně pokazit náladu.
Rozhlédla se okolo sebe a uvědomila si že květiny které zde tak moc obdivovala jsou pod sněhem, nedalo se nic dělat.. nic nebylo na stálo.. vše jednou skončí.. Proto i ona šla dál, tam kam chtěla.
--) Rokle (přes Nejvyšší horu)

(-- Zlatá smečka (Skrz Zlatý les)
Nevěděla skutečně co si myslet, její tělo bolelo při každém pohybu a pociťovala pocit plného nosu, který byl vskutku nepříjemný. Kdo byla? Kým se vlastně chtěla stát? Neuvědomovala si toho moc.. měla vůbec nějaký ten cíl stanovený ve své hlavě? Povzdechla si a podívala se na Escanora, který jí následoval. Bylo to něco.. takového uklidňujícího. Něco jako jistota.. Escanor jí jako jediný neopustí. Nemůže ani! Co by si bez ní počal?
Merlin netrvalo dlouho než za pomocí své magie ulovila menšího vyhublého zajíce, který hledal potravu. Nechala část pro Escanora jehož kožíšek byl bělostný. Kdy se to vůbec stalo? Nejspíše si toho díky smrti matky nevšimla.. když se oba dva nažrali, musela se vydat zase na cestu. Cestu za starými vzpomínkami.
--) Červená louka (skrz Sněžné tesáky)

Udělalo se jí zle, příšerně zle. Celé to následně vnímala jako vzdálený pozorující, ignorujíc vše co se dalo. Všechnu tu bolest...
Ani netušila kdy usnula, bylo to skutečně jako vzdálený sen. Přesto.. zadívala se na místo kde měl být hrob její matky. Pak své oči upřela na Escanora, který jí ležel u pacek. Byla jí příšerná zima. Takže jí nejspíš probrala zima. Ihned vyskočila na své packy a vydechla chladný obláček páry. Musela se co nejdříve začít pohybovat. Už teď věděla že nejspíš z tohohle usnutí bude mít pěknou rýmu néli něco více, ale.. ona za to nemohla že jí její psychika zradila.
První rozhýbávání jejího zmrzlého těla bylo až příšerně bolestivé. Ale zvládla to bravurně. Bez rozmyslů se poté vydala směrem kde naposledy viděla Fausta. Potřebovala si ulevit... tak moc si potřebovala ulevit od svých pocitů.
--) Zubří pláň (přes Zlatý les)

Merlin se už ztrácela ve svých emocích. Sice musela pohřbít matku ještě. Její tělo táhla s Deironem. Nebylo to něco co by se muselo dělat každý den, něco takového se muselo dělat jednou za život. Celou dobu si zakazovala plakat. Nesměla vůbec brečet. Co by si o ní ostatní pomalu scházející se členové zlaté smečky mysleli? Vypadalo to však že otec se probral. Nejspíše si ale neuvědomoval že to co se nyní dělo byla realita. Byla to běžná část smiřování? Běžně se popírala smrt našeho blízkého?
Merlin tedy nakonec spolu s Deironem dotáhla tělo k nejspíše už vyhloubenému hrobu. I kdyby byl sebevíc mělký, už tam něco bylo. Zadívala se na ty dvě a povzdechla. "Ať už to máme za sebou. Čím více se to protahuje tím více ta rána bude krvácet." řekla Merlin své přirovnání doufajíc že ona není sama co by chtěla už matku obecně uznat za mrtvou. Mrtvý potřebovali důstojný odpočinek.

Chápala jak moc Deiron musel trpět, když ho přizvala k tažení těla matky, ale jejich matka to už nebyla. Bylo to cosi mrtvého, něco co dávno nežilo. Nejspíše to ani neožije, pokud si na ně bohové na svátek mrtvých nepřipraví něco, co by je mělo vystrašit. Dívala se na Sisi jak nejspíše nebyla zcela orientovaná a pak zase na Deirona, který nejspíše bral matku jako mrtvé tělo, ale nešlo mu to. Ale ona vlastně byla mrtvé tělo. Víc nebyla a už ani nebude. Jednou maximálně kvalitní zemina a potrava třeba pro laně, ale.. teď to bylo hnojivo. Musela se oklepat, nazývat svou matku hnojivem byl zcela nový level seznámení se se smrtí.
Podívala se směrem k bílé vlčici a své sestře ještě jednou. Teď měla sestra otázku, nad kterou Merlin zprvu pokývala jen hlavou. "Zvládneme to nejspíše sami." Odpověděla nakonec i slovy a podívala se k místu co vybrali. Krásné, nejspíše to bude vzbuzovat úctu smečky, protože to si jejich matka zasloužila. Merlin jí v akci moc jako alfu neviděla, spíš svého otce. Jak na tom byl vůbec otec? Zvládal to už lépe?

Sisi, Alyanna, Deiron
Táhla tělo mrtvé matky a měla co dělat aby si zachovala profesionální výraz. Bylo těžké držet si profesionalitu, když jeden táhl mrtvé tělo vlka který mu dal život. Bylo na tom něco tak.. podivného, tak moc že to Merlin ze vnitř lehce rvalo. "Deirone! Prosím pomož mi." Zvolala Merlin směrem ke svému bratrovi jen co na chvíli pustila tělo její matky. Proč nezavolala kohokoliv jiného? Nechtěla si to přiznávat, ale sestru neznala už vůbec. Celý rok jí neviděla ani jednou a Sisi? Kdo ta vlčice byla? Merlin jí taky neviděla. To už viděla spíše Rhaaxina a další ze smečky. Ale možná nebyli tak špatné, jen je bude muset poznat. Byla to její sestra a někdo kdo ve smečce byl nejspíše dlouho.. ale teď nebyl nejlepší čas na poznávání vlků. Teď nebyl ani ten nejlepší čas na poznávání..
Čapla znovu tělo matky a pomalým krokem se zase přibližovala k dvojici co oznámila že vybrali místo. Pokud Merlin dobře slyšela, byla od nich dosti daleko na to aby slyšela správná slova, ale zase dost blízko na to aby něco vůbec slyšela. Pomalu tedy táhla dál tělo matky blíže plna pocitů, které neuměla popsat. Jako kdyby jí někdo vrazil kovovou tyč do břicha a točil s ní? Ne ani to nebyl dostačující pocit. Nepříjemné stažení hrdla bylo ale něco co uměla popsat dokonale. Podívala se kam ještě tělo musela dotáhnout a s odfrknutím pokračovala.

Dívala se na situaci kterou vytvořila. Která se vytvořila sama, ale ona byla polapena v jejím víru už od samého začátku. "Nevymýšleli bychom si jen tak nějaká slova. Není to v mé povaze ani v mé potřebě. Prostě je matka mrtvá." Pronesla nakonec Merlin a stáhla uši k hlavě. Byla mrtvá. Její život došel do předčasného konce.
Dívala se na to jak se její druhá sestra zmocnila toho kdo měl co dělat. Merlin pokývala hlavou. "Já dojdu pro její tělo. Zkusím se mezitím zamyslet i nad místem a případně zbytku smečky domluvit když sem přijdou. Vysvětlit jim co se stalo." Dostala ze sebe Merlin. Musela dojít pro tělo do úkrytu kam jej dotáhl otec. Podívala se na Deirona a pokývala hlavou. "Brzy jsem zpět." S tím se vydala klidným krokem blíže a blíže k úkrytu. Hlavně nevěděla jestli bude muset vyrvat tělo matky od otce, ale.. nenechá ho, aby se mazlil s tuhnoucí mrtvolou. Byla to nechutná představa a dle ní měl její otec na více. Prostě došla k těle její matky a zadívala se na něj.
Chladný pohled, netušila zda má ještě sílu brečet. Vzala tělo do tlamy a začala ho táhnout zpět směrem k seskupení. Nechtěla aby se s ním otec více mazlil. Nechtěla ani aby pak netušila kam se tělo matky podělo. Všímala si jejích smrtelných ran. Ale nakonec dále pokračovala v tom směru k ostatním s hlavou plnou myšlenek.

Merlin zavrčela a neměla problém z mokré země vytáhnout dvě koule vody. Nechtěla ale ve vzteku ublížit někomu z jejích sourozenců. Přesto se musela také představit, tak jak se představovat chtěla. Jsem Merlin Belialuin, dcera alf zlaté smečky a jediná kdo z vás všech viděla všechno na vlastní oči. Vůbec bych vám nemusela říct co se stalo, ale.." Natlačila se více na Deirona. Lasice na jejím hřbetě syčela nepřátelsky na ostatní, vycítila reálné emoce Merlin. Nikdo nebyl více než ten druhý. Všichni byli z masa, kostí a krve. A až chcípnou tak se všichni rozpadnou v prach, nehledě na jejich původ.
Nechtěla říct pravdu tak krutě, ale Aileen se v tu chvíli chovala jako spratek, proto možná Merlin která vše viděla na vlastní oči měla pocit jako kdyby ona byla pouze nic. "Matka je mrtvá, zemřela, je pryč. Nic nám jí nevrátí. Prach jsme a v prach se obracíme, měla bys toho být vědoma, sestro." Pronesla a ještě více se natiskla na Deirona. "Otec je na tom psychicky nejhůře z nás všech, můžete si sobecky myslet cokoliv, ale pro něj se svět zastavil dvakrát. Není nic horšího než když vám zemře sourozenec a další den zjistíte, že zemřela i vaše životní láska. A co myslíte že by se stalo kdybyste k němu šli dovnitř? Svou bolest by se snažil utlačit jen aby pomohl vám! Protože on tohle dělá! Každý rodič tohle dělá! Ale potlačovaná bolest je to nejhorší. Zlatá smečka potřebuje Alfu více než kdy jindy. Nechte ho prosím aspoň jednou být sobcem. Nechte ho jednou myslet na sebe samotného. My máme sebe navzájem. On má sice nás, ale.. rodiče to tak neberou. Nechtějí s dětmi sdílet bolest. Myslete si o mě cokoliv chcete, ale já to dělám v jeho dobru." Její hlas se klidnil spolu s lasicí, která se nakonec na jejích zádech uvelebila. "Nejhorší co vám ještě mohu sdělit že matku někdo zavraždil. Měla zranění které si nemohla způsobit sama.." Snažila se držet při sobě, všechno co ještě potřebovala udělat. "Její vrah utekl díky dešti a neznámé magii.. Ale myslete na to, že pomsta by našim srdcím nepomohla. Pojďme tedy vzpomínat na matku jen v tom dobrém. Připravme jí pohřeb ať to otec nemusí dělat. Jistě máme všichni nějakou magii která se k přípravě hrobu bude hodit. Na mrtvé se má myslet jen v dobrém a to nejlepší co pro matku, která nás všechny milovala, bála se o nás když nás neměla na dosah, můžeme udělat je to, že jí pohřbíme. Nenecháme její tělo jen tak ležet." Snažila se mluvit tak, aby jí každý slyšel. Aby věděli že to co pro ní jako poslední mohou udělat je vytvoření úctyhodného místa k věčnému odpočinku. S tím zabořila hlavu do Deironovo srsti. Nechtěla před nimi brečet, ale.. ona jí spolu s otcem našla. Ona se dozvěděla příšernou novinu jako první a teď.. teď cítila, že musí rozhodnout jak to bude dál. Aby jejich otec nemusel nic řešit.

Merlin se podívala na Deirona a povzdechla si. Merlin byla někdo kdo na bitevním poli by se se svým nepřítelem v magii vyrovnal. Co se týkalo síly.. tam musela ještě zesílit, stát se lepší a dokázat všem že s jedním z budoucích elitních mágů se nelaškuje. Deiron však byl rodina, proto si možná dovolila říct věci více ostře, než by je řekla cizinci. Věděla že když dá na slova váhu, tak se jim ona váha skutečně dá i v mysli druhých. Přesto mu musela říct ještě něco. "Doufám že mne také miluje, ale i kdyby. Jsem zvyklá že nikdo ze samců neopětuje mé city. K čemu by byl mocný mág, kdyby musel chránit svou polovičku?" Šlehla ocasem a nechala si Escanora po pacce vyšplhat až na své záda. Vypadala jako skutečná bojovnice v očích někoho?
Deiron nejspíše skutečně po tom co ona řekla vychladl. "Pomsta ti skutečně nic nepřinese. Akorát větší bolest, protože nemusíš uspět." Pronesla ještě nakonec a šlehla ocasem. Ona pomstu nechávala, ale pokud by se jednou vrah jejich matky přiznal, bude to hlavně ona co ho utopí v nejbližší kaluži krve. Bude to hlavně ona co ho zničí skutečně.
Když se Deiron přiznal, že jí nejspíše nepřestane bránit. Povzdechla. Ale pak řekl něco co Merlin donutilo se ušklíbnout. "Pomoc s magiemi? Víš jaký máš level? Víš na jakém principu funguje led? S vodou nemám problém, ale magie také reflektuje tvé chování. Pokud zuříš, ovládáš magii jak začátečník, nedáváš si pozor na to jaké útoky používáš a jestli vodu používáš svými emocemi či hlavou. A u magie vždy musíš ovládat hlavou. To je má první lekce. Nebo spíš poznámka pro začátek." Pronesla s důležitým pohledem Merlin a zastřihala ušima. Někdo se blížil
A bylo docela dobře že se blížili k otci, jelikož se skutečně objevilo více vlčic. Nebo vlků? Jejich pach byl zřejmý a pak viděla tu bílou, která se až nebezpečně blížila k jejich otci. U kterého nejblíže byli zrovna oni. Vodní kouli proto rozdělila na několik menších a ty na pramínky. Ty velkou rychlostí poslala před packy vlčice. "Omlouvám se za hnusné chování, ale zoufalé situace si žádají zoufalá rozhodnutí. S Aetasem nikdo nepromluví. Pokud máte otázky ohledně našeho vytí.." Zavřela oči a vydechla. Jako kdyby pro ní o tématu bylo stále těžké mluvit. "Můžete se zeptat hlavně mě.. já byla po celou dobu, nebo po hodně dlouhou dobu s Aetasem. Na některé otázky je schopen odpovědět i Deiron." Začala mluvit nahlas Merlin, aby jí i přicházející slyšeli. Znovu se zhluboka nadechla, aby svou tvář udržela chladnou a zcela vhodnou pro vyřizování takovéhle zprávy. "Aetase prosím nikdo neotravujte, nechte jej dýchat. Vzhledem k tomu že jsem viděla vše na vlastní oči, vám s klidem povyprávím, proč se naše alfa rozhodla rozhlásit takovou zprávu právě vytím. Ale.. respektujte má slova a.. nechte ho. Potřebuje čas hlavně se sebou." Dokončila Merlin a odkašlala si. Mluvit na hlas je občas těžší než mluvit jen tak s někým. Ale nezněla právě jako.. někdo důležitý? Neměla by si vyskakovat, ale.. udělá teď cokoliv aby pomohla otci a zároveň.. pomohla i smečce.

Nelíbilo se jí jak její bratr reagoval na to, že se Merlin bavila se synem chaosu. Jak si myslel že by jí mohl ublížit. Měla mu to říct že ona byla zamilovaná do dvou vlků z Chaosu? Měla či to bylo malé tajemství které si musela ponechat pro sebe? Deiron se jí snažil chránit, ale ona už dávno nebyla malé vlče. Cílila k tomu, aby se stala nejmocnějším vlkem co se týkalo magií a mohla se jim pak celý život věnovat.
Když Deiron pronesl, že by se měla od Chaosu držet dál, tak už tajemství nemohla držet. Znala ho jen matka a té nestihla říct ani další část. "A co když sem se do toho prince Chaosu zamilovala Deirone? Co když bych pro něj šla obětovat svůj krk znovu, protože se po dlouhé době zdál jako jediný kdo mi rozuměl. A i když jsem bojovala, tak nechtěl opustit můj bok. A víš co? Milovala jsem i druhého chaosana, ale doteď nevím zda je živý. Iridan je jako mé ztracené já, někdo kdo mi slíbil že nás přijde navštívit." Pronesla ze sebe Merlin. Matka věděla jen o Faustovi, ale nyní.. se přidal další. Další vlk z Chaosu, který leč nejspíše nechtěl ukradl Merlin srdce. "Už nejsem malé vlče, jsem budoucí největší mág. Hodlám na sobě pracovat a nevzdat to. A věř mi.. on není jako jeho rodiče. Věří sice v to, že se Chaos nevzdává a nemá strach, ale.. když by mě mohl zabít, udělal by to dávno. Nebyla jsem ostražitá, ale.. nevyužil toho. Možná potomci Chaosu nejsou jako jejich rodiče. Stačí jim jen dát šanci a pokud se budu chtít něco dozvědět o magiích, tak mi věř že nebudu rozlišovat vlky podle smečky." Dokončila svůj dlouhý monolog Merlin.
Deiron měl v hlavě jenom pomstu, což Merlin vytáhla vodu z půdy a nechala mu jí spadnout na hlavu. "Udržuj chladnou hlavu, Deirone. Pomsta nám jí nevrátí. Pouze nám dokáže že jsme jim rovni ba i hůř... že jsme horší jak oni. Ani nevíme kdo jí zabil, nebudeme běhat a ptát se každého vlka zda zabil alfu Zlaté smečky. Ona by si to ani tak nepřála." Varovala ho. Zabralo by jim roky hledáním viníka a co by se stalo kdyby ho našli? Nevyrovnali by se mu. A smrt za smrt bylo klišé do kterého se Merlin zapojovat nechtěla. Avšak když jí Deiron přiložil čelo na čelo, chápala že skutečně lituje toho že tu nebyl. "Deii..." povzdechla si a s výdechem do jeho mysli vsunula iluzi. Nechtěla na svého bratra používat tak krutou magii, ale jinak to nejspíše nešlo. Deiron teď mohl Merlin vidět jako vlče, nebo spíš on jí viděl jako vlče. Vsunula mu obraz sebe jako tříměsíční. Přesto její iluze byla nestálá a rychle se rozpadla.. "Já už nejsem malé vlče... zdokonalila jsem se v magiích jak jsem jen mohla a plánuji si kupovat další jen co budu moct. A to jen díky tomu že jsem byla sama, musela jsem si sáhnout na dno a zjistit kdo skutečně jsem. Každý pád v mém životě.. vyznačil to kým doopravdy jsem." Odpověděla mu a všimla si, že více vlků nejspíše bude reagovat na jejich vytí.
"Myslíš že zbytek smečky dokáže pochopit mé kroky? To že jej jen chráním?" Zeptala se Deirona a následně se postavila čelem k úkrytu. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Pak se otevřela a okolo ní bylo několik vodních koulí. "Jdeme hlídat tátu a říct ostatním co se skutečně stalo. Ať ho nikdo neruší. Ať za něj uděláme konečně práci my." Pronesla a vydala se zase blíž k otci, aby skutečně spolu s jejím bratrem pokud se přidá tvořili osobní stráž.