Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak se zdálo žíhaný skutečně nepoznal že Merlin se zachránila tím, že našla je. Kdyby stále byla na jednom místě a čekala na své rodiče, tak by pošla hlady a umrzla. Kdyby nejspíše věděla co si myslí tak by ho vypráskala až by z něj tekla červená. Pravdou bylo že byla ráda že vůbec něco ušla. Leč měla výdrže snad nejvíce tak to nezvládala. Ztrácela spíše tempo než ho nabírala. Podívala se na Zei u které doufala že jí věří, že ví že je jejím zachráncem. Že si uvědomuje to co její čin může udělat. Znovu se v ní udělala ta nedůvěra. Znovu se ozýval hlásek že jí nejspíše vrátí a ona tam zemře. Nikoho jiného krom Zariny neviděla, nepoznala jiné vlky, kteří by byli schopní vzít malé vlče na svá bedra. Bylo jí patnáct týdnů teprve. Nebo kolik. Sama to však nevěděla. Nemohla jim říct tedy co vše umí a nebo čeho je schopná. Pořád se jen snažila uvažovat, snažila se ochudit se o dětství díky své situaci ve které se objevila.
Cupitala kousek za Zei a uvědomovala si, že by se do její konverzace s žíhaným neměla zapojovat. Proto jen čekala. Čekala až se na ní zase vlčice otočí a Merlin bude mít možnost se zase něčemu přiučit. Dostat se o stupínek výš, pomalu zdolávat ty nekonečné shody. "Potřebuju se zastavit..." Dodala nakonec unaveně. Neměla tolik výdrže jak si myslela. Poznala svojí mez. Packy neskutečně boleli...přesto Zeinab poslouchala. Dala jí za pravdu že se tu matka měla už ukázat. Ale kde byla? Kde se zasekla nebo kde se zasekl táta? Napadlo jí něco zkusit. Natáhla hlavu k nebi a vydala ze sebe něco jako zaskuhrání, snažila se udělat nějaký hlasitý zvuk aby jí rodiče slyšeli. "Chtěla jsem to udělat dřív, ale nevím jak..." Přiznala se Zei. Ta jí řekla že má příliš silná slova na někoho tak mladého. Nevěděla vše co se Merlin stalo, ale mohla to pochopit. Mohla jí to říct, že otec odešel s bílou sestrou a jí nechal s matkou o hladu. Matka pak zmizela něco řešit a oni potkali Zarinu... která se pak také ztratila. "Táta... odešel se sněhovou a.. máma někde... zmizela... pak se objevila nějaká Zarina... a ta taky brzo zmizela bez toho aniž by nás nakrmila... dlouho jsme já a dva bráškové umírali na hlad a zimu... kdybych neutekla dál tak... ležím tam." Ukázala směrem ke zlatému lesu. Neměla důvod k vymýšlení si. Neměla důvod jinak své rodiče nenávidět.
Sama přemýšlela zda by bylo prostě nejlepší se vrátit na to místo, lehnout si a buď čekat na smrt či na rodiče. Svítilo hezké sluníčko, ale to neznamenalo že by jí to nějak zachránilo. V noci jistě mrzlo. Navíc jí vypadl první zub. Zeinab jí vysvětlila co vlastně onen zub znamenal. A jednou jistě bude mít tlamu těch jako bude ten novej a ty jí stoprocentně nevypadají. Modlila se v to. Nechtěla být bezzubá. Zei jí rovněž pochválila že je vnímavá. Zazubila se na ní nadšeně. Možná je dobře že se narodila takhle chytrá, možná je to hodně dobře protože jinak by stoprocentně umřela.
Poznala i názvy těch dvou divných zemí. Kámen a tráva. Byl to užitečný poznatek. Nějaká nová věc se hodila stoprocentně. Zei se rozhodla jí konečně ukázat ono ovládání. Merlin na ní fascinovaně hleděla a pak se ihned vrhla k prozkoumání květiny jen co poodstoupila. Zkoumala jí a nakonec i tu jahodu ochutnala. "Ale... to mě nezachrání před hladem." Podotkla. Pokud teda do jara přežije.
Nakonec se vzdálila. Hleděla na jezero a snažila se udělat něco podobného tomu jako udělala Zei. Ale voda byla tak moc jiná, tak moc divoká a zároveň krotká. Povzdechla si a opatrně si lehla na břehu vody. Pokud jí i oni opustí kdo jí pak v životě zbyde? Kdo jí nasytí a postará se? Kdo jí jen pomůže. Ona za to nemohla, nevěděla proč jí už rodiče nemilují... nevěděla proč se ještě neobjevili... avšak bručoun k ní přišel. Podívala se na něj. "Ne... Přecenila jsem se." přiznala mu totálně popravdě. Pak ji začal mluvit do duše. "Lovit?... Já... To je způsob jak si najít jídlo? Ráda bych se naučila pro sebe lovit, ale... mám pocit že i ta věc co jsem měla by byla větší jak já." přiznala mu. Nebyla zrovna drobné vlče. Byla hubená a vysoká. Jako tyčka na dlouhých nohách. Taková ta vtipná karikatura. "Nerozumím ani tomu jak se vlk cítí, ale máš pravdu... Jedu rychle.."

(--- Kvetoucí louka
Vše bylo prorostlé magií? Upřímně nedivila se, tvor kterého potkala byl magií úplně nasáklí. Merlin proto neváhala a uznala, že tu musí být více těchto tvorů. Více než by si vlče dovedlo představit. Podívala se na ty dva. Stíhala je spíše svou vytrvalostí, která byla nejspíše stejně ocelová jako rozhodnost téhle malé vlčky. Však nechápala reakci žíhaného. Magie nebyla prokletím které by vlk musel tak těžce vnímat. Pokud ho ale za to všichni odsoudili dokázala pochopit že se k ní moc nechce hlásit. Byli to jiní vlci. Jiní než její rodiče, sourozenci, Rhaaxim a Zarina. Každý myslel jinak a zcela unikátně. Všímala si že Zei je sice vede, ale Sete je spíše pronásleduje.
Zei se zdála že Merlin zatím rozumí nejvíce, chápe to co má za názory a že i přes její věk se snaží rvát se životem sama. Povzdechla si a stáhla uši blíže k hlavě. Cítila nejistotu. "Učím se každým dnem... více a více...jenže vy jste zatím jediní kdo měl zájem mne učit." Odpověděla Zei popravdě. Někdy si říkala že jí samota nevadí, ale pak když potkala někoho jako byli oni si uvědomila že to bude nejspíše její osud. Osamocená, zahleděná jen do magií neznalá lásky. Vlčata by měla poslouchat starší.,. scvakla zuby a přemýšlela zda by tohle vůbec matka chtěla. Hledal jí vůbec někdo? "Nehledali by mě už kdyby jim na mě záleželo?" Zeptala se Zei. Pravda, krutá pravda. Kdyby se o ní rodiče zajímali tak by jí nenechali tak dlouho samotnou. Našli by jí. Merlin proto ztrácela vůči nim city. Když ona pro ně nebyla někdo tak oni nebudou taky někdo pro ní. Budou to jen vlci jenž jí dali život, Zei bude navždy učitelkou a Sete bude ten strejda jenž na vše remcá nespokojeně. "Jak sem řekla... kdybych pro ně někým byla hledají mě... matka musela cítit můj pach... pokud já jsem pro ně nikdo tak oni pro mě taky." Nebrečela. Běžné vlče by se rozplakalo, ale ona... její sebejistý výraz když to řekla. Byla zvyklá. Naučila se život je prostě těžký a bez boje nepřežije déle jak jeden den.
Podívala se na to co Zei udělala. Měla docela žízeň a proto.. taky sklonila hlavu a nabrala trochu toho zmrzlého do tlamy. Nechala to rozpustit v tlamě až se jí začala klepat spodní čelist a pak lehká bolest a Merlin už plivala na zem trochu krve s jedním mléčným zubem. "Mě.. kusák vypadl?" Nebála se. Byla spíše fascinovaná. Ano byla v době kdy by se jí postupně měli měnit zuby a tohle byla známka toho že to začalo. "Takže bílá věc je sníh... ten tvoří vodu a zároveň dělá divnou zem." Pokývala hlavou. Spojovala si to. Takže tohle období kde byli se jmenovalo zima. Podívala se na svůj zub a opatrně ho zašlápla do sněhu. Cítila jak se jí lehce tlama plní železovitou příchutí, ale ihned na jeho místě byl další zub. Tenhle pocit už znala. Zei se zastavila a ona taky. Proto jí mohla ukázat divnou zem. Ukázala proto na kámen a pak i na trávu. "Nevím... jména." Vysvětlila jí s lehkým úsměvem. Nakonec se i Merlin napila ze sněhu.
Podívala se na Zei a povzdechla si. Byla pro ně opravdu tíhou? Vyprávěla však dál. Aspoň se Merlin dozvěděla něco nového. Něco co nemohla zjistit od někoho jiného. Radši se od nich vzdálila až k vodní hladině. Podívala se na ní a přejížděla jí pohledem. Sete nejspíše zvolil promluvení do duše. Proto se ujišťoval že v jejich okolí Merlin není. Stáhla uši k hlavě. Ne, nechtěla být překážkou. S plným soustředěním se dívala na vodu a snažila se s ní něco udělat, cokoliv...

Dívala se na vlka a její výraz mluvil za vše. Ne, pokora byla něco co nejspíše nebude chápat polovinu života. Prostě nemá ráda když se musí cítit slabě oproti ostatním. Merlin se podívala směrem zase na hnědou a zazubila se. Lepší než její rodiče. "Mošná kůli tomu ci být silná... aby si na mě nikdo nedovolil." Odpověděla jí. Prostý sobecký důvod a to nevěděla co na ní osud ještě chystá. Kolik si toho pro ní skutečně připraví. Na začátku života doufala že bude se svou rodinou a pak se stalo to co se stalo. Podívala se na vlky. Pomalu jí docházelo jaký byl osud čů**k. Teda ne že by tušila či znala osud, ale docházelo jí že nejspíše se něco dělo kvůli něčemu. Stejně jako předtím zima nebyla tak teď je.
Vlčice jí varovala že sama bude vrčet. Merlin se na ní naštvaně podívala. Sama chtěla vést svůj život, teda rozhodně by to zatím nedokázala, ale jednou snad nebude nikoho potřebovat. Ulevilo se jí, když řekla že by jí tam nejspíše nenechali, aspoň tak to pochopila. "Bojim se... nepochopí to... nikdo z velkých neposlouchá malé." Řekla jim to co cítila. Jedno chápala velice dobře... nikdy nebude vyslyšen její názor dokud nedospěje a to se mohla jakkoliv snažit. Byla nejspíše jen majetek, věc co vlastnili rodiče. Pokývala hlavou když jí vysvětlila že nejprve musí zjistit co Merlin ovládá. Voda? Podívala se na sníh. Takže by dokázala udělat něco i s tímhle bílým? "Bílá věc taky voda." Řekla jim nadšeně. Chtěla pochvalu že pochopila tolik bez rodičů. Z povídání vlčice usoudila že zem bude něco co se bude vyskytovat okolo nich. Podívala se na půdu pod nohami. "Divnou zem taky?" Zeptala se jednoduše. Myslela tím kameny a květiny. Nerozeznala názvy, nikdo jí je neřekl, ale zařadila to k sobě. "Co ještě existuje za magie?" Zeptala se obratem. Chtěla vědět víc. Bez teorie rozhodně nebude ovládat. Pokývala hlavou. Šla by s nimi. Zei se jí zdála inteligentní a druhý.. Seke jí nevadil. Nebyl sice tolik ostřílený, docházeli mu nervy, ale dalo se to pochopit. Merlin není zlatíčko a to teprve objevovala svět. "Chci potkat ještě další malé vlky krom rodiny." Řekla a podívala se na Zei. Možná by se s nimi taky naučila. Nejspíše se pak vydá objevovat svět... svět který ještě nepoznala. "Klidně i víc velké, ale... chci poznat co nejvíc." Cupitala za nima a snažila se je stíhat.
---) Tichá zátoka

Povzdechla si. Každý jí nutil jít domů, strávit život doma jako hodná dcera. Nevěděla zda by doma byla sama, ale... nechtěla být někde kde se necítí dobře. Kde jí nikdo nic nedovolí. Ale velice brzo pochopila, že vlci které potkala nechtějí více problémů. "Pokora zní..." přemýšlela jak jí nazvat. "Vtipně..." Zamumlala nakonec. Ano, věděla že mnozí vlci k ní nebudou tak měkcí, nebudou ignorovat její slova a bude se moci dostat do problému, ale čím více času s nimi trávila tak se cítila lépe. Konečně se cítila že se něco učí. Ale nakonec svůj názor změnila i Zeinab. Zavrčela. To bylo tak důležité se pořád věšet na rodiče? To se prostě nemohla o sebe postarat sama? Nejspíše by to nedokázala, ale mohla mít někoho jiného poblíž. Třeba někoho kdo by se jí věnoval více. I přes veškerou nenávist v jejím pohledu směrovaným k hnědé vlčici držela hubu. Nebylo o čem rozmlouvat, jako malá se neměla jak postavit rozhodnutí starších. "Chci umět magie.. a taky lépe mluvit." Pronesla když vlčice poznamenala svou poslední větu. Nakonec se zamyslela co by dále mohla říct. Nebyla ještě tak tichá. "Viděla jsem už ovládání... nezvládal to." Měla důvody si utvářet názory na vlky. Měla dokonce na to i právo, nebyla ovečkou aby šla spolu s davem. Alfy nealfy, matka by neměla opustit vlčata která kojí. Kde vůbec byli bratři? Natočila i ona hlavu ke zlatému lesu a povzdechla si. Snad našli někoho stejně rozumného, snad se jim nic nestalo. Stejně je jako svou sestru neviděla déle. Odfrkla si. Pro své rodiče plánovala ty nejostřejší slova jenž znala. "Co když se neobjeví?" Zeptala se jich na něco co bylo také docela zásadní k té jejich snaze. Zlatá smečka nebyla zrovna aktivní. Nejspíše zase skončí sama...

Mám 37 bodů
za 20 bodů poprosím o 4 mince
Za zbylých 17 bych poprosila poprosila KMŠ tudíž to bude 51 KMŠ

Zapsáno

Uvědomovala si jak je její slovní zásoba oproti nim ubohá, jak se dokonale nemůže vyjádřit. Byla mladá, ale uvědomovala si věci které dávaly smysl její hlavě. Merlin znala své limity, už cesta sem jí vyčerpala natolik, že netušila zda další cestu zvládne. Alfa bylo tedy jiné slovo pro vůdce. Pokývala hlavou. "Takový a barevná jako tohle." Odpověděla vlčici jenž se na ní celou dobu dívala ukazující přitom na sníh a poté co jej odhrnula dostatečně aby se odhalila půda pod ním i na ní. Bílá a hnědý. Barvy nezvala dokonale, ale mohla si pomoci originálním způsobem. Otce si tolik nepamatovala, viděla jej naposled co je vyvedl z jeskyně. Otočila se směrem kterým se upírala hlava vlčice. Zlaté listy, barva kterou si Merlin pamatovala taky. Pokývala hlavou. "Tam potkala další... nepostarat se stejně jako ostatní." Vysvětlila jim situaci. Čím víc poslouchala jejich slova tím víc nasávala jako houba. Cucala více a více vědomostí. Ještě to dát nějak dohromady aby se naučila pořádněji mluvit. Pochopila co jí vlčice nabízí. Další smečku. Merlin se zatvářila spíš odtažitě. "Nechci... další skupinu...mám... touhu." Začala a podívala se na vlčici jenž před ní byla. "Chci být dobrá... hodně moc.. v tom co dělal ten podivný Rhaaxin." Snažila se jim vysvětlit co tím myslela. "Ale nikdo nevysvětlil co to je..." Snažila se použít všechna slova co uměla aby jim vysvětlila o co jde. "Magie." Slyšela to. U toho vlka to bylo použito ve větě že to sám neumí ovládnout a to byl starší než Merlin. Ta pokorně sklopila hlavu. Necítila se pokud byla ve větší skupině vlků. Nepotřebovala je jinak než k naučení se všeho potřebného. "Já.. není mi dobže u více vlků... chci se naužit a utéct od všech." Vysvětlila jim to co cítila delší dobu. Merlin nebyla nikdy někdo kdo by potřeboval k sobě další, někdo kdo by chtěl aby se o ní někdo furt staral. Připadalo jí to už únavné, ale nic neuměla aby se o sebe mohla postarat o sebe sama. Nelíbilo se jí když se jí kdokoliv byť jen čumákem dotkl. Nesnášela to. "Pokory?" Nové slovo, znělo zajímavě, to neslyšela od žádného vlka v okolí. Zei jí pak ale vysvětlila co se snažil tenhle udělat. Takže to že našla své sourozence znamenalo to, že i oni měli pachovou stopu. Merlin docvaklo jedno hlavní. Pokud se chtěla před rodiči schovat musí zamaskovat pach. Ihned začala odhrabávat více sněhu. I když vlk odcházel a začala se v odhalené lehce mokré zemi, která byla ale zatuhlá válet. Netušila zda jí to pomůže, ale rozhodně to vonělo jinak než ona.
Vlčice mohla pochopit víc. Merlin se opatrně zvedla ze země. "Neumím nic... to vadí... neschopná... ne protoše malá, ale... matka nikdy nenaučila... otec zmizel... zůstali jsme sami... sestra zmizela s ním... Merlin nepotžebuje takové vlky..." Snažila se... snažila se mluvit, protože praxe přináší to nejlepší. Jedla konečně maso které přinesl, ale myslela i na to že musí nechat těm dvěma. Nechtěla to vše sníst, pak nebude nic pro ně. Slyšela jak se ti dva bavili za jejími zády. Věděla že to bude těžké rozhodnutí, ale rodiče neopouštěla na dobro. Jednou by se mohla vrátit. Až se naučí více. Zvedla hlavu a natočila jí na vlka když se zeptal proč si myslí že je její matka neschopná... "Nechala nás... samotné a hladové..." Odpověděla mu a opatrně posunula králíka k těm dvěma. Ona už si nedá, měla dost. "Mám je ráda... svým způsobem... ale... mám ten sen." Odpověděla jim. Merlin nechtěla být slabou, nechtěla být jen tak někdo kdo by se zhroutil jen pod představou nebezpečí. Musela si určit standarty i jako mladá.

Vlčice jí nazvala taky divně zajímavou. Merlin ihned pochopila že myslí to samé, uměla si dávat spoustu věcí dohromady. Zmizela brzo, velice brzo na to aby slyšela co si o ní vlci povídali. Zjistila tedy spousty nových informací. Tedy hlavně ohledně toho, jak je magie cítit. Tvor nebyl rozhodně něco co objeví každý den a navíc jí odměnil. Byla nadšená, konečně více než zažila s rodičema, kteří stejně stáli za jednu velkou belu. Nestarali se o ně a o vlčata se musela starat druhá vlčice. Nevěděla ani zda pochytila její jméno. Pokud nějaké měla, nejspíše ho ale musela mít.
Jen co se objevila zase u vlků slyšela jak na ní mluví hnědá. Zeptala se na otázku co Merlin pobavila, bylo vidět že rozhodně má inteligenci kterou by jí mohli některé vlčice závidět. "Ne." Odpověděla stroze a přemýšela co by dále mohla říct. "Vůdci nebýt dobží rodiče..." Dodala ještě. Pochopila že její matka vedla tu tlupu vlků spolu s otcem. Jejich práce byla možná těžká, možná proto matka byla zraněná, ale stejně na co si dělat děti když to vždy skončí takhle? Neviděla žádné další sourozence, i když si pamatovala podobný pach vlčice jako měla matka. Možná se stejná chyba stala už dříve.
Z myšlenek jí vyrušila znovu hnědá vlčice. Ptala se jí na jméno. To si naštěstí pamatovala. "Merlin." Odpověděla jí. "Ty a ty jmenovat jak?" Zeptala se a přitom packou ukázala i na hnědého. Bylo jasné že jeden z nich musí jít lovit, proto byla ráda že to velká hnědá oznámila za ní. "Nemá smysl zpátky, smečka na prd, máma na prd a táta fuč." Vysvětlila jim celou situaci. "Navíc Rhaxin neschopný sám a to velký." Musela jim říct tak nějak co se stalo. Chápala to.
Hnědý oznámil tedy že jde na lov, to bylo více než uvolňující jako to teplo co cítila díky ocasu vlčice. Jenže se stalo něco co malá vlčice nečekala. Natáhl hlavu směrem k nim. K ní a vlčici kterou využívala jen jako teplo. Nasál do nozder Merlin pach a ta ho jako každého trefila do nosu packou přímo. "Nečuchat." Řekla rázně. Chápala mnoho, věděla i co se jí nelíbí. A tak šel na lov. Merlin ho bedlivě sledovala dokud nezašel moc daleko. Proto natočila hlavu na vlčici. "Další vlci lepší... nechci zpět. Neschopní." Snažila se dostat ze sebe to co si myslela. Měla dobrý názor na všechny ze zlaté smečky. Nikdo se jim nevěnoval dlouho, matka dělala jako že snad není a Zarina to s vlčaty uměla snad ještě hůř než Zei. Merlin si odfrkla a lehce se od ní odsunula aby nebyla tak namáčklá.
Nakonec se vrátil i hnědý a položil před ně zajíce. "Tohle nikdy nemít... jak žíkat.. matka neschopná." Ozvala se Merlin aby jim vysvětlila že nikdy moc maso neměla. Přesto ale pochopila co s tím dělat. Zvedla se a přešla k němu. Zakousla se a hlavou škubala aby si odtrhla kousek masa. Ten začala opatrně žvýkat a nakonec polkla. Nebylo to špatné, více výživné než mléko. Proto se do králíka s vervou, ale přesto ladností dámy pustila.

Tlapu do jediného elementu co u princezny mám a to do vody.
Dále připsat prosím 20% jako slevu do obchodu
Peníze zapsat prosím ofc na Merlin.
A jako magii si vybírám iluze.
Díky moc za akci a příští rok se snad povede líp.

Zapsáno

Merlin byla však stále vlčetem. Vlčetem kterému se zalíbilo něco na stromu. "Chvilku pvosím." Řekla zdvořile. Tohle také od dospělých odkoukala. Nikdy nikdo nemizel bez oznámení. Hned poté co jim to řekla se vydala směrem ke stromu, který byl nedaleko. Vzhledem k tomu že louka měla po okrajích stromky, které se pomalu zahusťovali v les. Pokývala hlavou když se k němu dostala. Myslela si že by tam mohlo být jídlo, ale místo toho na ní vyskočilo podivné zvíře, které se snad ničemu nepodobalo. Teda hlavou a zhruba velikostí to připomínalo vlka-tedy spíše vlče. Ale tělo mělo divné. Bylo prohlé v půlce zad jako by dělal běžně oblouk. Merlin se na něj koukala s udiveným výrazem. "To co si?" Zeptala se ho tou maličkou zásobou slov co měla. Byla inteligentní, z tvora byla cítit magie jako kdyby se v ní každý den koupal. Něco jako z toho divného vlka, který neuměl svou moc ovládat. Tvor se jí lekl. Celou dobu byl k ní zády. Vyskočil podivně do vzduchu, chvilku to vypadalo jako by měl nějaký záchvat a vydal ještě podivnější zvuk. Starší vlci by to soudili jako slepičí kvokání lehce šlehké s kočičími zvuky. Otočil se na mladou vlčí slečnu a ta se na něj stále dívala s pobaveným výrazem."Jsem Frk... jeden z vánočních skřítků, nezvdělanče." Odfrklo si zvíře a začalo se hrabat ve svém opravdu hustém kožichu tvořeném z několika vrstev. "Frk?" Zopakovala Merlin a sledovala jeho ještě divnější počínání. "Něco mezi fretkou a vlkem, ale to teď neřešme. Mám tu pro tebe něco, maličká." Snažil se hrabat dále v kožíšku se zdatným nadáváním. Netušil kam si to dal. "Fretka? Co to je? A co máš?" Zeptala se ho Merlin lačnící po informacích. "Fretka je dlouhá špageta s nohama, v přírodě jí nenajdeš protože jí mají většinou lidé doma... a proč mě vlastně rozptyluješ? Chceš ten dárek nebo ne?" Zeptal se jí tvor a ona přikývla. Ten tedy ze svého nejspíše kouzelného kožichu vytáhl menší pytlíček. Otevřel jej a Merlin předal jeho obsah. "S tímto se loučím, mladá dámo." Dříve než stačila Merlin něco namítnout se se stejným záchvatovým tancem vydal ke sněhu a tam po skoku do kupky sněhu zmizel. Merlin zcela zmatená, ale obohacená o nějaké věci a vědomosti se vydala zpět za vlky. Jen co přišla se k vlčici přitulila. "Zima a hlad, máma neschopná a já sama." Vysvětlila jim informace které by se jim nehodilo tajit.

(--- Tichá zátoka
Hle, jen co se dostala na louku si všimla ve větší dálce dvou vlků. Merlin to lákalo více než louka pokrytá sněhem. Avšak všímala si jedné další věci. Vše bylo propojené více než si uvědomovala. Bílé v průhledné a pak mokro tam kde chodím... projela jí lehká rovnice hlavou. Nevěděla že se to jmenuje voda ani že to po čem chodí se jmenuje zem, ale naučila se lehké rovnice a vše jí mohlo dávat větší smysl. Merlin proto pomalu ťapkala za hnědou vlčicí s černými packami a zlatými znaky. Čím více se blížila tím více vnímala z jejich rozhovoru. Nebála se jich, jak už si pomyslela o černého s hnědou, nakope je do prdele pokud se jí jen dotknou a ona vyroste. Podívala se na hnědou jen co se přiblížila a uvědomila si že její oči byly zelené. Znamenalo to něco? Většina sourozenců měla.. také jiné oči. Ona je měla podobné její matce. Akorát s jedným jasným rozdílem. Měla v nich tři barvy. Podívala se na vlčici a vlka. Šlehala ocasem a ani nevěděla proč. "Si divna." Vypadlo první z Merlin. Další slovíčko co se naučila. "Ale mě líbí." Dodala když si uvědomila, že slovo divné by vlčici mohlo i urazit. Nebyla jako někdo koho doposud viděla, její ocas byl delší... a dokonce měla i více barviček. Poprvé si všimla znaků pod očima. Na rozdíl od maximálně dvoubarevných toho do sebe měla víc. Nejspíše se vlčice bude ptát na to kde je matka a co tu dělá, smířila se s tím faktem. Ne vždy se tu bude vlče toulat úplně samo a hlavně ne ve věku Merlin. Proto se zazubila na vlčici a lehce se oklepala zimou. Nedávala na sobě vědět jak se skutečně uvnitř cítí. Prostě vypadala jako normální mladá vlčí slečna.

(--- Zlatý les
Ze Zlatého lesa plynule přešla na místo které ještě nikdy neviděla. Zvědavě se proto pomalu přiblížila k vodě jenž na sobě měla trochu ledu. V hlavě si začala dělat spíše poznámky o tom co vidí na Moisu a co se zde může vyskytovat dále. Měla velice utříbené myšlenky na vlče jejího věku, jevilo se že její inteligence bude vyšší než u dalších vlků. Koutkem oka si všimla černého vlka s hnědou vlčicí. Nebála se jich však, Merlin věděla že i kdyby jí něco udělali tak jednoho dne zesílí a nakope jim prdele. Ostatně takhle by to bylo i u dalších. S matkou nic takhle dokázat nemohla, ale ona chtěla. Nemohla se tedy ubránit tomu aby nastražila uši když promluvil černý. Oh.... královna? Jak sladce to slovo znělo, nejspíše to označovalo někoho vysoce postaveného. Až potká někoho dospělého tak se ho zeptá. Ale teď se zaměřila na jedno hlavní. Voda byla součástí všeho. Sníh tam kde dlouho stáli její lehce teplejší tlapky trochu tál a to i tam kde dříve svítilo slunce z nebe. Nebo doufala že se to jmenuje voda. Naklonila hlavu na stranu, ale pak se zase vydala dále. Nemohla se zdržovat, musela objevit další souvislosti. Musela zjistit co vše ještě bylo spojeno.
---) Kvetoucí louka

Ne, nedávala to. Podívala se na Zaridu a odfrkla si. Matka se mrtvě nevyjadřovala a Merlin začínala cítit že tento život nebude něco pro ní. Sledovala jak se od ní Zarina vzdaluje a nechává matku za sebou. Odfrkla si a zastřihala ušima. Ona nepotřebuje dospělé. Zvládne vše sama a navíc nepotřebuje tyhle dospělé. Bylo jí líto že opouští své bratry, ale rozhodně nechtěla celé své dětství strávit jen na jednom místě. Musela se toho tolik naučit. Musela se dozvědět víc o tom co jí ten vlk ukázal. Přešlápla a uvědomila si jak promrzlá je. Netušila co bylo to bílé okolo ní, ale studělo to. Už to nepadalo z nebe, ale bylo to skoro všude. Zamručela a podívala se naposled za sourozenci co mezitím odcházeli za Zarinou. Stáhla uši a pomalu se začala brodit sněhem dál. Tedy nebylo to úplné brození, ale zase lehké chodit v tom nebylo. Merlin sice zalitovala toho, že si nic nikdy nepřála, mohla si přát aby taky uměla něco ovládat a vše by hravě zvládala, nebyla by slabá jako pískový vlk. Otočila se a svou rodinu skoro neviděla. Ona šla jiným směrem hledat štěstí v době kdy mohla lehce umřít. Nechtěla však umřít. Bojovala. Nedávala na sobě znát že má příšerný hlad a je jí zima. Stáhla ouška a bez ohlížení už capkala dál. Chci být.. silnější... projelo jí hlavou. Pak už zase jen šla.
---) Tichá zátoka

Dívala se všude kolem nich, nevěděla zda to brát jako dobré znamení že měla chvilku na to přemýšlet. Přesto si dál od nich všimla vlčice. Být bláska tak leknu ze ozdobíme její kožich, ale... bláška nejsem a nebyla by to zábava. projelo jí hlavou docela jasně. Teda ne tak jasně, netušila zda většinu slov nezkomolila, ale význam byl pro ní jasný. Tlapku zvedla ze země ledové jako vločky. Nic jiného k tomu přirovnat nemohla jelikož sněžilo snad poprvé v jejím životě, který zatím moc dlouhý nebyl. Pomalu se blížil vánoční čas, ale Merlin o tom nevěděla, kdyby ano tak by jistě viděla rozdíl mezi tímto krajem a jinými, protože jinde sníh zajisté ještě nebyl. Merlin o tomto čase ale nemohla ještě vědět, kdyby ano tak by se nejspíše těchto svátků moc neúčastnila. Nezpívala by koledy, nedala by nikomu dárek a na cukroví by si nejspíše také nepochutnala. To byla Merlin jenž se pomalu ale jistě distancovala od své rodiny, protože lásce k dalším jí mohl naučit jen čas, zatím to pro ní však nemělo smysl. Pro vlky by tyto svátky neměli význam, teda pro vlky jako je Merlin. Ježíška by nevyhlížela, i když je malé vlče, jelikož jí nikdo o jeho existenci neřekl a pravdou bylo že o tom nejspíše ani její rodiče netušili. Co tak znala zatím povahy vlků tak nevěděla stejně co by si kdo přál. V tomhle je tedy dobré zmínit že Merlin skutečně je na světě jen tři měsíce, z toho se jim nikdo moc pořádně nikdy nevěnoval. Možná to jí zbavilo toho co měla cítit k dalším, nikde to neviděla nebo pokud ano tak se spíše řídila podle vzoru rodičů a... ty byli pryč dlouho. Zakručelo jí v břiše a ona si uvědomila že dlouho nejedla. Co by teď dala za pořádný řízek který by jí někdo dal aby se konečně naučila jíst něco jiného než mateřské mléko, které stejně dlouho nedostala. Chtěla být pro matku aspoň hvězdička, když jí Zarina nepochválila, ale její pozornost si mezitím získal Atray. Merlin si jen povzdechla a sklopila hlavičku. Byla jí čím dál větší zima a také šilhala hlady. Co by dala za takový komín ze kterého by se kouřilo. To by značilo že je tam aspoň teplo a má se kde schovat. Místo toho tu mrzla a snažila! se nezemřít. Zakňučela aby na sebe upozornila více, dospělé hlavně. "Dejte jíst nebo plyč!" Řekla konečně věc kterou si byla stoprocentně jistá. Přece by nezemřela!

Ne, nenáviděla jak se k ní bratr vrhl. Ona pomalu nechápala co to znamená a proč se vlastně vracela. Zavrčela jakmile se o ní otřel. Ihned ustoupila o pár kroků zpět a dívala se na něj naštvaně. "Šlapky plyč." Řekla tónem hlasu se kterým by si nikdo zahrávat nechtěl. To ale byla Merlin, někdo kdo má někde hluboko svou rodinu rád, opravdu hluboko, ale nechce si to přiznat. Věděla že to nejspíše bylo vůči bratrovi nefér, ale to co si vytyčila za sen nemohlo být poraženo city. Bratr jí ještě navíc olízl tvář. To už Merlin nevydržela a znovu zavrčela. Ještě víc se odtáhla. Vlčice neuznala její sílu, ale bratr ano? Dospělým se nelze tak snadno zavděčit.
Podívala se jen na matku, neměla jak reagovat. Netušila ani jak by mohla. Pochopila že nechce být jako bratr, nechce jako vlk ukázat cokoliv. On ukázal bolest a většina se okolo něj nakupila... uvědomila si už teď že tohle ona nikdy nebude chtít. Matka však vypadala jako ten vlk, všimla si dokonce rány na kterou už upozornil Deiron. "Světlý vlk ten Rhexin?" Zeptala se Merlin, když zaslechla na co se vlčice ptá jejich matky. Jestli to byl on tak byl výrazně starší a neuměl se ovládat... "Neumět se ovládat... slabost..." Řekla Merlin ledovým hlasem. Bylo vidět že i jako malé vlče si začínala tvořit své názory. Názory jenž jí mohou vydržet až dokonce života. Nikdy nechtěla dopadnout jako on či jeho matka. Ona nepotřebovala kohokoliv aby jí kryl ocas. Uvědomovala si to čím dál více že jí je spíše přítomnost dalších otravná.

(--- území smečky
Trvalo než je našla, však naučila se jednu důležitou věc. Každý vlk za sebou nechával stopu vůní, která jí u jejích sourozenců byla jasná. Díky tomu se mohla vydat dále po jejich stopě. Dokonce si všimla něčeho na zemi co vedlo stejnou cestou jako ta vůně. Uvědomila si že to jsou otisky toho po čem sama chodí. Učila se rychle, její inteligence byla vysoká již od mladého věku. Nevadilo jí se zašpinit od bláta jen co sledovala jejich stopy. Pochopila rychle jak se vlci nacházeli, však pochopila to správně? Otočila se a podívala se směrem zpět. "Papa." Špitla jenom. Věděla že pokud se teď ztratí už se nejspíše nikdy nevrátí. Přesto stále následovala stopy svých sourozenců. Hledala dokonce i každou chvíli jejich pach. Pociťovala i nepříjemné bodání. Nejspíše zima. Byla venku sama, na sobě měla bláto a nemohla je pořád najít. "Blbý..." Zamumlala tiše. Tohle slovo pochopila že mělo vždy význam k něčemu co se nepovedlo.

Přesto její výprava nabrala konce. Uvědomovala si že vůně jejích sourozenců stále a stále sílí když se blížila k určitému místu. Přidala na své rychlosti a brzy je viděla. Byla u nich i vlčice. Že by je chtěla sníst? Ne, pochopila že to ona se o ty dva starala a držela je v lepším stavu než byla Merlin. "Bláško." Vyhrkla více nahlas když se k nim konečně dostatečně přiblížila. Vrtěla nadšeně svým ocasem a doufala že vlčice vůči ní nebude ošklivá. Pociťovala zimu, hlad a teď však i úlevu že ty dva našla skutečně. "Já nachla kůli tuto." Řekla nadšeně a packou ukázala na svůj čumák. Doufala že dostane pochvalu, něco jako dělala matka vždy svým vlčatům.