Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Souhlasil víceméně, že bylo možné, že díky tomuhle mohl ztratit paměť. Já věděla, že si dávám pozor na každý krok a je to k něčemu dobré! Co víc jsem si tak mohla přát, že? Určitě neskončit zmaten jako lesní včela, skončit jako tady drahý Naxin. Možná by se v nějaké smečce nacházel nějaký léčitel, který by mu dokázal pomoci? Možná. Znala jsem však jedině Xandera, který se vyznal v bylinách. ''A až si jednoho dne vzpomeneš, tak mi řekneš, jestli jsem se trefila. Hádám přesněji dobré tři roky.'' Upřesnila jsem své hádaní a znovu zašvihala ocasem.
Když přišla první otázka, musela jsem žel zavrtět hlavou. Ale mohla jsem něco takového čekat, že? ''To bohužel ne.'' Řekla jsem prvně. Měla bych k průzkumu míst i poznávat ještě aspoň tak dvojnásobek zdejších vlků! ''Ale co tak nějak vím, že ve zdejších smečkách se nacházejí různé druhy vlků, třeba nějaký tobě podobný bude v jedné z nich.'' Ale i aspoň nejistá naděje, byla lepší, než žádná.

Naxin mi přišel velmi zvláštní a svým způsobem hodně zajímavý. Takže něco jako amnésie? Pomyslela jsem si podle jeho slov a na moment jsem se odmlčela i já se svraštěným obočím. ''Neudeřil ses třeba do hlavy jak ses dostával na tyto místa?'' Zeptala jsem se zvědavě. I když jsem neměla nejmenší tušení, že praštit se do hlavy skutečně může způsobit výpadek paměti. ''Vypadáš vcelku svěže, hádám tedy, že jsi poměrně mladý, ale zároveň o něco starší, než já.'' Zhodnotila jsem a pak mi pohled zůstal stát na jeho chybějícím očku. ''A očividně jsi toho zažil ve svém životě celkem hodně.'' Poukázala jsem na jeho hluboké jizvy, které už nejspíše nikdy nezakryje srst.
''Hele víš co? Něco málo už jsem si taky při toulkách zvládla o těchto místech zjistit, zeptej se klidně na to první co tě napadne, třeba budu znát odpověď!'' Zamávala jsem ocasem zvesela. Vlk mě bavil, tady jsem rozhodně plánovala chvíli zůstat a navíc mu k tomu ještě můžu být nápomocná!

Vlk se zdá se vůbec nestyděl a ptal se na věci zcela od plic a narovinu. Ale svým způsobem mě to pobavilo, mě bylo koneckonců těžké, ba možná i nemožné mě něčím urazit a proto jsem se tomu zasmála a několikrát švihla pobaveně ocasem. "Já to mám tak nějak nastejno. Pár vlků co tu přišlo, pár co se jich tu narodilo." Shrnula jsem své známosti do jediný věty. Kolik mi bylo? Inu, mladá jsem byla dost. "Něco málo přes rok." Řekla jsem. "A kolik tobě, ty zvědavče?" Pozvedla jsem obočí. Zajímalo by mě kde přišel ke všem těm zraněním, ale prozatím jsem se nijak neptala, třeba na to však řeč přijde?

Vlk se zdál být klidným a prozatím by k boji dojít nemuselo. Teď a snad ani později. Jeho slova mi svým způsobem prozradila o čem se s druhou nedalekou siluetou bavili. O jménech. A tak jsem se tedy upřímně usmála. "Naštěstí to tvé dlouhé není." Nevím jestli asi bylo jméno dlouhé od té siluety. "Já jsem Mielei. A na těchto Ostrovech jsem se narodila." Řekla jsem naoplátku na představení se. "Už jsem potkala pár vlků co se tu jen tak ze dne na den objevili. Strašně by mě zajímalo z jakého místa se objevujete." Zamyslela jsem se zvědavě. "Těší mě Naxine, mimochodem." Koneckonců na slušné vychování jsem nezapomínala, nikdy!

Stále jsem kráčela pevným neměnným krokem kráčela roklí, než se předemnou začala objevovat silueta, která se postupně tvarovala do vlka. Poté jsem šla blíže a blíže a nakonec se předemnou nažloutlý vlk, samá jizva, bez oka a ocasu. O kus dál byla další vlčí silueta. Natočila jsem hlavu zvědavě a hleděla jsem na vlka. Došla jsem až tak, že jsem měla na něj víceméně jasný výhled. "Zdravím vás." Usmála jsem se vesele a zamávala na znamení přátelství ocáskem. Ovšem nebyla jsem Blahová, svým způsobem jsem dávala pozor, nevěděla jsem zda se jednalo o přítele, či naopak.

<- Červená louka (Přes Nejvyšší horu)

Vlastně jsem už ani nepočítala kolikrátou horu jsem vycházela a scházela, ale jistě nebyla ani poslední. Držela jsem pořád stejné tempo, které jsem se snažila udržovat. Luna mávala křídly a vznášela se nade mnou, držela se už u mě a pozorovala svět s ptačí perspektivy. Jaké to asi bylo? Mít tu možnost hledět ba svět z výšky? Je v silách vlčích to vůbec někdy zažít? Jo, měla jsem magický udělátko od Wua, které, jak řekl, že křídla dávalo. Ale dostala jsem pouze dvě pírečka, které jsem nechtěla promartit naivitním využitím.
Od hory jsem se dostala do rokle, která tu byla a vítr ve zdejších místech mi příliš nepřál, tudíž o mě mohli vědět ti, kteří byly směrem, kterým jsem zrovna přicházela.

<- Krapníková jeskyně (přes Tesáky, portál/

Po druhé v životě jsem tímto portálem prošla. Jednou na druhou stranu, jednou na tuto stranu. Objevila jsem se na louce, které jsem minule až tolik pozornosti nevěnovala. Každá louka teď na podzim si byla tak podobná. Kdybych si poměrně nesnažila zapamatovat cestičky, abych Ostrovy poznala dobře, tak bych i řekla, že opravdu chodím jen v kruzích, ale ono ne. Měla jsem projděnou už velkou část, ale věděla jsem, že mi spousta toho ještě zbývala a teď. Teď mě opět čekalo projít horu. Či obejít? Pomalu jsem loukou přicházela blíž a blíž k hoře. Mezitím jsem dostala hlad. Rozhlížela jsem se zda aspoň nějakýho hlodavce nezachytím. Ale ne. Moc jsem se tu však za tmy zdržovat nechtěla, ale slyšela jsem houkání. Houkání sovy a to bych bezpečně poznala kdykoliv a kdekoliv. Moje loudavá sovička se ke mě zase rozhodla vrátit. "Ale, už ses dotoulala?" Ušklíbla jsem se a viděla jsem, že z drápů něco pustila na zem. Když jsem přišla blíže, byla to mrtvá myš. Jakoby věděla na co jsem myslela. Myš jsem pojedla a zase se spokojeně vydala dál. Nebylo to zrovna dvakrát syté, ale na chvíli to pomohlo..

-> Rokle (Přes nejvyšší horu)

<- Sněžné tesáky

Útvarem ve skále jsem se dostala do jeskyně. Byla prostorná a zvláštní. Řekla bych že jsem, žádnou tohohle typu ještě neviděla, ale ona to byla pravda. Tohle byla první jeskyně, kterou jsem kdy viděla. Moc jsem však toho neviděla, byla tma samozřejmě. Asi by nebylo příliš moudré kdybych zrovna teď jeskyni nějak více zkoumala, ačkoliv jsem dokázala jeskyni pěkně rozsvítit kdybych chtěla, ale nakonec jsem se rozhodla, že se tady můžu vrátit kdykoliv jindy a tak jsem se vydala zpět do hor a vrátila jsem se k hledání portálu. Možná by to bylo jednoduší, kdybych se vrátila k mostu, ale už jsem byla od něj tak daleko..
Po nekolika nachozenych kilometrech se mi podařilo zvláštní magický útvar najít a projít jím.

-> Červená louka (přes Tesáky, portál)

<- Oblouky bohů (Přes Mlžné pláně)

Z Mlh jsem došla až k horám. Pokud jsem se nemílila, někde v tomto okolí by se měl nacházet portál na spodní část ostrova. Jednou už jsem jim procházela, ale nebyla jsem si úplně jistá kde přesně byl a tak mě čekalo hledání po této zasněžené hoře. Bylo to zvláštní, naposledy si zimu pamatuju ještě jako malé vlče a tady byl sníh víceméně po celý rok. Byl? Těžko říct, v létě jsem tu ještě nebyla. Cesty byly strmé a poměrně nebezpečné a tak bych při neopatrnosti nejspíš pěkně přišla k úrazu.
Při hledání jsem však narazila na jiný útvar. Ve skalách byla jakási díra a tak mi zvědavost nedala, protože když už, tak už! Zvědavě jsem teda vstoupila dovnitř.

-> Krápníková jeskyně

<- Mlžné pláně

Putování mlhou mě zavedlo na zvláštní místo. Místo kde se v kruhu nacházelo několik vysoko vysazených na křivo vyhlížejících kamenů. Zvědavost mi nedala a tak jsem se odhodlala jít blíže. Každý jsem si jednotlivě prohlédla a spatřila zvláštní znaky na každém z nich. Co asi symbolizovali? Byl tu vůbec někdo kdo znal jejich významy? Asi bych se musela zeptat starších vlků , možná by i máma něco věděla? No, určitě jsem však nehodlala se hnát zpět do těch míst, nechtěla jsem ji teď hned znovu vyhledat. Až k našemu setkání bude zase příležitost, sejdeme se, ale nyní bylo příliš brzy.
Nakonec jsem zjistila, že jsem nic nezjistila a tak mé kroky vedli zase dál.

-> Sněžné tesáky (Přes mlžnou)

<- Zrcadlové jezero (Přes Písčiny a Průliv)

Šla jsem dlouho, hlava mě postupně zase bolet přestala a já se cítila lépe, když jsem z magických vlivů malého ostrova se dostala dál. Postupně jsem se dostala do pěkně zamlženého prostředí. Snažila jsem se zůstat při jednom směru, snažila jsem se v mlze neztratit, hádala jsem totiž, že bych nejspíše hodně dlouho nevymotala. Připadalo mi i tak však, že jsem snad chodila v kruzích a toto místo mi přišlo víc nekonečné, než byly všechny louky. Čas jakoby tu plynul jinak, ale to se mi koneckonců zdála dnešní noc celá nějaká dlouhá. Možná to byko tím, že jsem ještě nikdy nebyla celou noc vzhůru? Možná, ale když i noční život na Ostrovech byl i něčím zvláštní. Navíc dokud nenastala úplná zima, dalo se tu procestovat vskutku světakus. Neměla jsem zdání kolik jsem toho už objevila, či kolik mi toho scházelo objevit, ale rozhodně jsem se už troufala řadit mezi vlky znalé těchto míst. Byla jsem si jistá, že jsem prošla téměř většinu míst, které se tu mohli nacházet, nebo snad ne? Mohla jsem konec konců jen hádat.

-> Oblouky bohů

<- Kočičí louka

Louka se zdála pomalu nekonečná, ale nakonec se mi podařilo k vodnímu zdroji dojít. Ovšem čím blíže jsem byla, tím jsem začínala cítit bolesti hlavy. Snažila jsem se to ignorovat, ale voda mě něčím vábila. Přišla jsem až k hladině a pohlédla do vody. Viděla jsem na sebe tak čistě, tak.. zrcadlově.
Bylo to zvláštní, záhy mě přestala hnát chuť pít a v poprvé za celou dobu jsem se cítila v přítomnosti téhle vody prostě zvláštně. Nerozhodovala jsem se příliš dlouho, od téhle vody jsem rozhodně chtěla jít co nejdál a tak se taky stalo. S pocitem toho, že mě nejspíše někdo sleduje jsem se vydala zase dál. Již mi pro teď stačilo míst tolik protkaných magií a tak jsem se rozhodla z ostrova zase odejít. Jediný co mě tu tak zaujalo byly právě ty sady, které bych jednou chtěla ukázat Deironovi.
Odešla jsem stejným místem jako jsem tady přišla, odešla jsem tím samým průlivem.

-> Mlžné pláně (Přes Písčiny a Průliv)

<- Sakura (přes Malé hory)

Znovu vycházet horu bylo celkem únavné a to mi připomnělo Xandera a jeho smečku v horách. Dokázala jsem takový terén zvládnout už poměrně snadno, ale zatím jsem si nedokázala představit, že bych to scházela a vycházela denně a třeba hned několikrát. Ale třeba měli už lepší cestičky, které znali jen členi smečky? Možná. A možná taky ne.
Z hor jsem pak se dostala na louku. Z těchle míst jsem cítila poměrně silné části magie, byly tyhle místa speciální něčím na rozdíl od hlavního Ostrova? Třeba to byly místa bohů a tak tu utkvěla magie. Cítila jsem ji prostě všude. Přes louku jsem kráčela svižným krokem a zaujatě jsem se rozhlížela. Cítila jsem vodu nedaleko a tak jsem se rozhodla vydat po tomto pocitu, navíc jsem měla i poměrně už žízeň, už to bude nějaká chvíle co jsem se pořádně napila z normálního vodního zdroje.

-> Zrcadlové jezero

<- Malé hory

Cesta z hor byla kratší, než cesta nahoru. Jak nečekané, že? Ale když se jeden zamyslí, cesta ubíhala i poměrně rychle. Myšlenky jsem stále měla zaseklé u Scall. Rozhodně jsem si chtěla o jejím rozhodnutí zjistit víc. Možná se mi jednoho dne podaří zjistit ten skutečný důvod, proč se přidala? Navíc, proč mi to neřekla sama? Nebyl náš vztah tak dokonalý jak jsem si myslela? Možná to sesterské pouto nebylo tak silné? Těžko říct, nemohla jsem to přece soudit. A měla bych se do toho vlastně plést? ''Nejspíš bych neměla.'' Zamumlala jsem si pod čumákem.
Brzy jsem dorazila ke stromu. Bylo to krásné místečko, takové romantické, že bych tu zkusila vzít příště Deie? A co teprve na jaře? Jak asi ten sad vypadal v plném rozkvětu? Na zemi mě zaujali narůžovělé lístky. ''Růžový strom?'' Podivila jsem se. Když jsem si místo víceméně obešla, vrátila jsem se do hor a vydala se zase jinou cestičkou dolů.

-> Kočičí louka (Přes Malé hory)

<- Písčiny

Od písků jsem se dostala k horám. Nebyla jsem si jistá, jestli to byly tak úplně hory, ale určitě z nich byl dobrý výhled po tomto místě. Proto když jsem se dostala až nahoru nebála jsem se pořádně rozhlédnout do všech světových stran. Za dne bych toho určitě viděla mnohem více, ale i tak mi měsíc, i když už přes něj přebíhali mračna místa pěkně osvětlil. V první řadě mě dosti učaroval obrovský strom, sic se chystal k zimnímu spánku. A tak jsem z hor sešla dolů a mířila si to rovnou k němu. Tentokráte mi cestou utkvěli myšlenky ne příliš pozitivní, hlavně ty, kdy by došlo jednoho dne na střet mezi Chaosem a Zlatou. Mezi mými milovanými. Dokázala bych zůstat nestranná? Ne, nejspíš ne. Nejspíš bych skočila do pěkného nebezpečí. Proč byl život takový? Proč si musela má milovaná sestřička vybrat Chaos? Co ji dával?

-> Sakura