Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Průliv

Když se tlapky z vody opět dotkly pevnější půdy musela jsem si oddechnout. Voda byla silná a tak mě lehce zmohla, ale nic složitého, abych to teď vzdala. Na chvíli jsem si dál od vln vody odpočinula. Myšlenky mi utíkali zpět k mámě a já se spokojeně usmívala. Bylo skvělé ji zase vidět a bylo skvělé si s ní předat všechny dojmy, které jsem prozatím zjistila. Bohužel mě i znepokojovalo to, že dlouho nikdo z nás neviděl tátu a Nica. Možná je viděl někdo z Daénské smečky? Koneckonců naše nora byla té smečce dost blízko a tak nejspíš členi té smečky měli dost přehled o tomhle všem.
Nakonec po několika desítkách minut jsem se opět postavila na tlapky a vydala se na průzkum těchle míst.

-> Malé hory

<- Začarovaný les

Z lesa jsem se dostala do jakési zátoky. Měsíc mi pěkně svítil na místo, které bylo vidět. Byl tam další ostrov! Ale zdál se o dost menším, než byl tento, ale to jsem přece mohla soudit až odtamtud, ne? Koneckonců, měla jsem spoustu času a tak jsem se rozhodla to vyzkoušet.
Vstoupila jsem do vody a cítila jsem doposud silnější vlny, než kdekoliv jinde. Přebrodit se mi trvalo podstatně déle, sem tam mi podklouzla tlapka, ale nakonec se mi podařilo postupovat poměrně ještě bezpečně. Cesta trvala několik desítek minut, ale nakonec se mi podařilo dostat se bezpečně na tenhle kraj našeho kouzelného světa.

-> Písčiny

<- Modrák

Mámina slova mi utkvěla v paměti. Usmívala jsem se ještě hojnou dobu po rozloučení a kráčela jsem lesem. Když jsem se znovu rozhlédla uvědomila jsem si jaký to je les. Vždyť tady jsem byla s Xanderem! Tady mě naučil o Začarovaným stromě a jeden jsme si tu označili!
Chvíli jsem upustila od myšlenek a hledala jsem právě to místo, kde jsme si asi ten strom označili. Po spoustě snaživého hledání, s koulí světla která mi osvěcovala cestu, jsem našla jen starou uhnilou liánu, bez stromu. ''Tak že by se skutečně ty stromy hýbali jak řekl?'' Zamumlala jsem si a rozhlédla se. Místo i vypadalo lehce jinak, než když jsem tu stála naposledy. Stáli jsme vlastně tady? Byla to naše liána? Kdo ví, každopádně po víceméně potvrzené teorii jsem se vydala zase dál.

-> Průliv

Ze smutnějších témat jsme přešli na ty veselejší. Nadšeně jsem ji povykládala všechny své plány a pak si vyslechla to co věděla ona. Přkývla jsem hlavou. ''Ale soudit to z jednoho úhlu. Třeba to nakonec nebude tak špatné.. A když jo, aspoň budu vědět komu se pak vyhýbat.'' Všechno zlý, bylo koneckonců k něčemu dobrý, ne?
''Tak jo, to zní jako plán.'' Ušklíbla jsem se, rozhodně jsem byla rozhodnutá, že jednoho dne Deie mámě představím, navíc jsem splnila naší část dohody a podařilo se mi mámě o něm říct. Teď už jen scházelo, abych se opět s ním setkala. Ale pěkně postupně koneckonců, ještě jsem měla pár dní čas. ''Dobře. Tak jsme domluvené a už se budu moct těšit, až se uvidíme znovu.'' Usmívala jsem se zase od ucha k uchu. Bylo mi v mámině přítomnosti moc krásně, ale bylo na čase jít dál. Naposledy jsem se ji vkradla do objetí. ''Mám tě moc ráda.'' Zašeptala jsem a zase se odtáhla. ''Dávej na sebe pozor, mami!'' Řekla jsem na rozloučenou a s kývnutím hlavy jsem se od stromu dala pryč. Poté jsem se ještě naposledy ohlédla, než jsem zmizela z dohledu pryč od stromu.

-> Začarovaný les

Přikývla jsem v souhlas. ''To rozhodně.'' Taková všeobecná porada s o něco více zkušenějším vlkem a navíc s mámou mi dosti otevřela oči. Pokud budu mít tu možnost, určitě jsem plánovala si při první příležitosti hodlala o Chaosu zjistit víc. Byla to moje sestra. Podívala jsem se na oblohu. Cítila jsem ve vzduchu, že nejspíš brzy přijde nějaká pěkná průtrž. Pak jsem věnovala pohled zase mámě.
''Ano, to je.'' I když mě stále znervózňovala myšlenka toho, že bych si jednoho dne měla vybrat mezi stranami. Prozatím jsem se však mohla uklidňovat jen tím, že nic se neděje, nic o čem bych nevěděla a všechno bude v pořádku.
Když se zeptala co jsem měla teď v plánu, lehce jsem pokrčila rameny. ''Toulat se, objevovat to, co jsem ještě neobjevila. Ještě tu je jistě tolik zajímavých míst!'' Zazubila jsem se. ''Zatím jsem teda poznala z každé smečky někoho, kromě té, co se nachází v poušti. Možná si tam zkusím ze zvědavosti někoho odchytnout.'' Zazubila jsem se. ''A za pár dní bych se měla sejít u toho jezera co je u té zasněžené hory, kde vede i portál s Deiem. Snad se to někdy podaří sejít se tak, abych ti ho mohla představit!'' Řekla jsem nadšeně. I život tuláka může být plný překvapení, které mohli přinést následující dny. ''A budu doufat, že se mi podaří i narazit třeba na tátu, nebo Nica. Tátu bych určitě hned poslala, že by tě měl jít hned najít!'' Dodala jsem.

O tátovi už toho nebylo co víc dodat. Usmála jsem se znovu pro uklidnění. Táta byl silným vlkem a my mohli jenom věřit, že byl v pořádku a brzy se k mámě vrátí a já ho taky jednoho dne zase uvidím.
Máma moc nevěřila, že by se Scall přidala k někomu takovému. Možná byly doopravdy spekulace, které jsem slyšela skutečně pouze spekulacemi a sama Scall mi toho příliš nepověděla. "Snad máš pravdu." Řekla jsem zamyšleně.
Když mě uklidnila, že je opatrná, odtáhla jsem se s hlubokým oddechem. "Věřím, že budeme vždycky dávat jedna na druhou pozor." Zazubila jsem se zase zvesela. Bylo koneckonců teď a tady. Víc jsem nepotřebovala, než že teď byla má máma živá a zdravá. "Neboj, dokud nepatřím do smečky, smečkové záležitosti jdou zcela mimo mě." Ujistila jsem ji. Nebyla moje povinnost se do toho plést a rozhodně jsem do toho nechtěla příliš strkat čumák. Jenže co když jednoho dne nastane situace, že by se střetli? Postavila bych se na stranu krve, či lásky? Zastala bych se strany Scall či strany Deirona?

O tátovi už toho nebylo moc co řešit. Mohli jsme jen doufat že žil a byl v pořádku. Lehce jsem se pousmála a věnovala ji utěšující pohled. "Táta je silný vlk." Těžko říct jestli jsem uklidnila mámu, či spíš sebe.
Když mi vykládala o tom, že je lepší si všechno pěkně promyslet, zazubila jsem se. "To jsem určitě zdědila po tobě. Pěkně si nechat takové rozhodnutí projít pořádně hlavou." Zazubila jsem se. Po mámě jsem jistě zdědila spoustu věcí.
Když jsme se bavili o Deiovi a Merlin, byla jsem o dost veselejší. "Ano! A co vím, ale přímo od Merlin, takže mámu jim asi zabil někdo právě z toho Chaosu. A táta je Alfa Zlaté smečky." Vykládala jsem dál. Téma o smrti jsem samozřejmě, řekla s o dost smutnějším hlasem. Nedokázala jsem si představit, že by vlčici, která stála přede mnou, vlčice která mi dala život... Že by ji někdo zabil. Určitě bych ji chtěla pomstít. Tím jsem si byla jistá. "Mami, nedokážu si představit jakou bolest museli prožít když viděli mrtvé tělo své mámy... Já.. já bych asi to asi nezvládla, když bych tě měla ztratit." Při těchto těžkých slovech kdy se mi i slzy pomalu linuli do očí jsem se ji znovu přikradla do objetí, jako kdyby mělo být poslední.
"Jenom že se tam prý scházejí vlci se špatnými úmysly. Merlin když pak viděla Scalliu a zjistila taky že k ním patří, tak mi říkala že já jsem ve Zlatém lese vítána, ale bez Scall." Řekla jsem. Ohledně Nica to bylo smutnější téma taktéž. Bráška mi vcelku chyběl a doufala jsem, že jej také ještě někdy uvidím, že se mu dobře daří.

Tátu dlouho neviděla. Stejně jako já a podle posledního setkání se sestrou, ani ona. "Snad se tátovi nic nestalo." Řekla jsem zamýšleně. Ačkoliv jsem s ním strávila málo času, chtěla bych to někdy napravit. Momentálně jsem však mohla doufat, že žije.
Poslouchala jsem co mi říkala o smečkách. "To asi jo. Možná to něco do sebe skutečně má." Řekla jsem zamýšleně a pak se podívala na oblohu. "I tak se necítím připravená něco takového podstoupit. Vyhovuje mi to, jak to je." Přiznala jsem, možná s lehkou obavou v hlase.
Když řekla, že ho ráda pozná, zamávala jsem ocáskem. "Moc ráda ti ho představím! Uvidíš, že z něj budeš nadšená! Je moc hodný." Zazubila jsem se. "Je trochu tichý. Už jsem poznala i jeho sestru. Vlastně ještě předtím, než jsem poznala jeho. Merlin se jmenuje. Je taková horlivější a ukecanější, než Dei, ale vypadají jako jinak úžasná rodina!" Rozpovídala jsem se, doslova zamilovaně.
O Scall to bylo lehce však smutnější téma. "Já jen doufám, že si skutečně zvolila dobře svou cestu." Řekla jsem s lehkým úsměvem a pohled jsem stočila někde do dáli. "A strašně by mě zajímalo jak se má asi Nico?" Zmínila jsem dál. Jak se asi jen náš malý bráška měl? Žil? Byl šťastný?

Přikyvovala jsem hlavičkou. ''Také jsem teď přemýšlela, že bych se měla jít podívat domů, jestli tam tebe nebo tátu najdu.'' Řekla jsem po chvíli. Úsměv mi určitě neuvadal, neboť jsem prostě byla strašně nadšená, že jsem tady s mámou mohla být. Ona byla ta, se kterou jsem strávila nejvíc času v dětství.
Další její slova mi utvrdila, že nikoho ze sourozenců a dokonce ani tátu teď dlouho neviděla, alespoň se teda dozvěděla o Scall. ''Já? Já tak různě chodím a objevuju Ostrovy. Potkala jsem pár vlků, něco jsem si zjistila o zdejších smečkách.'' Shrnula jsem prvně. ''Nedivím se, že jste s tátou zůstali tuláci. Ta svoboda, kterou mám a že se nemusím nikde vracet k nějakému vůdci, abych se ukázala smečce.'' Nahodila jsem i takový ten 'bleh' výraz. ''Ale taky jsem poznala jednoho vlka, u kterého bych i zvažovala, že bych se do jeho smečky přidala. Jmenuje se Deiron a je ze Zlaté smečky.'' Bleh výraz se vyměnil za pěkně zasněný. ''Ale nikdy by mě nenutil, zatím teda rozhodně respektuje to, že ke smečce nechci patřit.'' Zazubila jsem se spokojeně. Tak moc mi teď chyběl Dei, určitě by se mámě líbil. ''Určitě by jsi z něj byla nadšená!''
''Jo a o Scallie bych ti něco měla říct. Ta mi říkala, že se přidala k tomu.. Um.. Společenství Chaosu je to? No asi, co jsem tak toulkami zaslechla, není to zrovna dvakrát příjemné uskupení vlků, ale jediný co jsem ji dokázala říct je, že pokud je šťastná, tak ji to přeju.'' Jo, pořád ve mě ta ukecanost byla.

Chvílemi mi padali oči, ale stačilo tak málo, abych začala zase plně vnímat. Byl to tak důvěrně známý hlas. Otočila jsem se a jen kousek ode mě ležela schoulená šedivá vlčice. Překvapeně jsem vydechla. Jak jsem si ji mohla nevšimnou!? ''Mami!'' Houkla jsem nadšeně a zavrtěla ocasem. ''Mami, ani nevíš jak moc ráda tě vidím.'' Řekla jsem a přistoupila jsem k ní blíž a věnovala jsem ji obrovské láskyplné objetí. Máma byla někdo s kým jsem strávila velkou část dětství. Byla to už taková doba co jsem ji viděla naposledy a skoro se mi samou radostí nahrnuli slzy do očí, až takovou radost jsem ze setkání měla. ''Nečekala bych, že se mi na tebe podaří narazit na druhé straně ostrova, než je úkryt.'' Řekla jsem a usmívala jsem se od ucha k uchu.
Po chvíli jsem se snažila soustředit na to, aby se vedle nás objevila světelná koule, které nás, i blízké okolí pěkně osvětlila. A tak se mi na mámu zjevil lepší pohled, než bylo ve tmě. ''Ale stalo se mi to po druhé. Nedaleko odsud jsem ke konci léta narazila i na Scalliu.'' Podotkla jsem. Nevěděla jsem, kdy se viděli máma se Scalliou naposledy, ale minimálně mohla by být ráda za to, že je i sestra živá a zdravá. O Nicovi jsem však žádné informace neměla a to mě celkem i mrzelo. Jakpak se náš malý bráška asi měl?

<- Oáza

Nakonec se mi podařilo z pouští vymotat a kupodivu jsem narazila i na tu louku, kterou jsem víceméně původně hledala! Cítila jsem to jako svůj osobní úspěch. A nakonec se teda zdálo, že zase tak nekonečné ostrovy nejsou, že se z více částí území dalo dostat kamkoliv a to naprosto odkudkoliv.
Přes tu louku jsem došla k obrovskému modrému stromu. To bylo nejspíš to místo o kterém mi říkal Deiron? Určitě jo. Lehce mě píchl v hrudi smutek. Dei mi chyběl a tohle místo jsme původně chtěli navštívit spolu a já tu tak nějak došla bez něj. Povzdechla jsem si a usadila jsem se u kmenu. Teď jsem rozhodně zůstala jen tak na místě, protože jsem ušla velký kus cesty a chtěla jsem svým tlapkám dopřát alespoň tu chvíli klidu, než se zase vydám dál na cesty.

<- Jezero smrti (přes Poušť)

Kráčela jsem pouští a bylo na ní příjemně poměrně. Ale určitě jsem si nedokázala představit strávit tu dost času v létě. Muselo tu být nesnesitelné vedro právě přes to léto.
Trvalo to nějakou dobu, ale podařilo se mi najít další novinku, pro mě, v poušti. Bylo tu krásné místečko. Voda mě zlákala, abych se z ní napila. Větřík ke mě dostal pachy a bylo tu jistotné velké uskupení pachů. Že by pouštní smečka? Zauvažovala jsem a rozhlédla jsem se. Jestli tohle patřilo nějaké smečce, asi bych se tu neměla příliš zdržovat a tak jsem se zase s lehkým úsměvem vydala o kus dál. Možná už najít i nějaké pořádné místo kde bych přečkala zbytek noci a ve výletě bych pokračovala až bych vstala? Možná..

-> Modrák (Přes Květoucí)

<- Pichl

Objevila jsem se u jakésiho jezírka. Ale jako někdo kdo ovládat vodní živel jsem neměla příliš dobrý pocit z tohohle místa.. Bylo tak.. mrtvé. Povzdychla jsem si. Tohle místo se mi nejspíše nepovede probudit víc k životu, stejně jako tamto Spáleniště. Očividně kromě krásných míst tu byla i spousta těch, které za chlubení se moc nestáli. Smutně jsem jezero obcházela a chvíli na něj hleděla. Když jsem dostala pocit, že mě něco sleduje ze tmy, projel mi po zádech mráz a rozhodně to bylo znamení, že delší čas tu není dobré strávit.
Vydala jsem se tedy zase dál a hodně rychle jsem z tohohle místa upalovala pryč. Až jsem se nakonec objevila zase v poušti, ve které jsem už jednou byla, rozhodně to bylo teda příjemnější, než strávit víc času u toho mrtvého jezera.

-> Oáza (Přes poušť)

<- Palmová pláž

Mé putování mě dotáhlo až do místa kde se nacházela spousta kaktusů. Samozřejmě jsem neměla ani tucha kolik toho jsem už prošla, ale poměrně mě už bolelo packy a proto jsem se na chvíli pozastavila, posadila a a hleděla někde do dáli. Možná jsem i na chvíli usnula mikrospánkem, ale začala jsem zase vnímat až když na mě Luna zahoukala. ''Vždyť nespím, vždyť už jdu.'' Hekla jsem k ní a když jsem nabrala druhý dech na další část své uvolňující procházky po Ostrově, tak jsem začala kaktusama procházet. Hned při prvním jsem zjistila, že bych se jim měla vyhýbat co nejvíc, protože nepěkně píchali.
Postupně jsem se tím houštím nějak bezpečně prodrala a skončila někde v další části. Až mě udivovalo kolik toho bylo a jak jsem tušila, že mi ještě tolik krásných míst zbývá.

-> Jezero smrti

<- Duny

Postupně jsem se dostala do další části pouště. A o to víc mě překvapilo, že se jsem ve vzduchu ucítila slaný vzduch moře. Usmála jsem se. Voda mě přitahovala. A taky jsem cítila, že taková příjemná noc nevydrží celou dobu. Lehký větřík sem brzy přitáhne bouřkové mračna. Cítila jsem to hluboko uvnitř, že to tak nejspíš skutečně bude. A pokud se spustí bouře, určitě nebyl až tak úplně dobrý nápad, abych trávila čas na poušti.
Proto jsem brzy spustila pohled z moře a vydala se zase dál, bylo hezké si takhle ty místa procházet a jeden u toho opravdu buď dokázal vypustit veškeré myšlenky, či přemýšlet nad těmi příjemnými věcmi.

-> Pichl