Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To se mi zdáli, ale poměrně splašené sny a mé tělo sebou občas trhlo, ale jinak nic zvláštního. Nakonec jsem po spoustě hodinách spánku otevřela oči. Pocítila jsem teplo z druhé strany svého těla a v první chvíli jsem jen polekaně otočila hlavou. Když jsem však spatřila, že teplo vycházelo od Deie, usmála jsem se a opět uklidnila. Také spal, asi taky prošel stejným výcvikem a padla na něj únava stejně jako na mě.
Pootočila jsem své tělo víc k Deiovi. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím co by se slušilo či patřilo, prostě jsem hlavu položila na jeho srst na krku a opět přivřela oči. Už jsem nespala, jen jsem v jeho blízkosti spokojeně oddechovala a odpočívala. Tak krásná vůně z jeho srsti mi očarovala moje smysly. Byla jsem ráda, že jsem na něj narazila, že jsme se mohli potkat. Sic to možná mohlo být jen pubertální poblouznění, ale teď jsem si byla jistá jen jedinou věcí, s tímhle vlkem jsem chtěla strávit v jedné harmonii spoustu dní. A možná bychom si mohli najít nějaký hezký úkryt. Domů k rodičům ho přece stěhovat nebudu, navíc jsem předpokládala že stejně jako Merlin patřil stále do Zlaté smečky, takže bych ho nemohla nutit nastěhovat se až k Daénské smečce. A já se necítila na to, abych se ještě teď do nějaké smečky přidala.
Musela jsem po chvíli otevřít oči znovu a koukat do té hluboké tmavé džungle, protože jsem potřebovala zahnat tyto myšlenky. Pak jsem naopak přemýšlela nad tím jak se odsud dostaneme.

<- Svatyně

A tak jsem tedy z výklenu vyšla ven. Už ne tak nadšená jak zprvu, když jsem kráčela dovnitř. Byla jsem rozlámaná, zničená. A co víc, byla jsem unavená. Když jsem se rozhlédla vypadalo to jako bych vyšla přesně tam odkud jsem šla dovnitř. Nezdálo se mi, že bych se někde ztratila.
Možná proto mě trochu více mátlo, že jsem nikde neviděla Deie. Neztratila jsem ho předtím? Byl teď uvnitř on?
Byla jsem z toho nervózní a tak jsem si unaveně kecla u vchodu do svatyně a rozhlížela jsem se. Čekala jsem že Dei odněkud vyleze a prozatím jsem z tohohle místa určitě běž něj nehodlala nikam odejít. Ale bohužel jsem byla výcvikem tak zbytá, že uběhlo pár minut a hlava mi padla na tlapy a já upadla do říše snů.

<- Mlžná džungle

Nakupuji za 24 mincí (192%) + 40% bonus = 268,8% (potřebuju celkem 267% a tedy nadbývající nejspíš % propadnou)
Síla - 7% / 50% (+43%)// -> do plna na 50%
Vytrvalost - 6% / 57% (+51%)// -> do plna na 57%
Rychlost - 7% / 74% (+67%)// -> do plna na 74%
Obratnost - 6% / 64% (+58%)// -> do plna na 64%
Schopnost lovu - 6% / 54% (+48%)// -> do plna na 54%
A zbude Mielce 5mincí po nákupu

Schváleno

Vstoupila jsem dovnitř a na moment mě oslnilo světlo. Když jsem si na něj přivykla naskytl se mi pohled na onu krásu. Vypadalo to tu jako zcela jiný svět, nacházelo se tam spoustu vchodů do nejspíš dalších místností a uprostřed toho všeho seděl hnědý postarší vlk. Něco mě vnitřně donutilo předtím s respektem sklonit hlavu. Vyzařovala z něj silná aura a už jsem chápala, proč se mu říkalo Mistr. Tohohle vlka bych asi naštvat nechtěla. Rozhlédla jsem se a Dei tu nebyl. Byla jsem tu s Mistrem sama. A tak jsem se zhluboka nadechla. ''Zdravím Vás. Vy budete jistě Mistr u kterého se můžu učit.'' Jen mlčky přikývl a přišel ke mě blíže..

Síla
Snad mě polilo horko, když se tu kolem nás objevilo cosi dřevěného. Bylo to jako kouzlo. Nervózně jsem pohlédla na Mistra a jeho pohled mi jasně naznačil, že teď mezi sebou budeme bojovat, což mě znervóznilo ještě více. A co víc, nemohla jsem používat ani magii. Ne že bych ji uměla používat k boji, ale vždyť jsem neuměla ani bojovat.
A tak souboj odstartoval, během chvíle jsem skončila na zemi, několikrát. Tenhle trénink mě bude stát spoustu modřin, které se jen tak dohromady nedají. Při dalším Mistrově nárazu jsem zalitovala, že jsem tu kdy vstoupila. Ale pak jsem si vzpomněla na sestru, která si tímhle jistě taky prošla, na své rodiče a na Deie. Musím se snažit kvůli nim. A tak když jsem se zvedla jsem začala úspěšně útokům Mistra uskakovat a následně najít vhodnou chvíli, abych mu to vrátila. Trvalo to, ale nakonec jsem našla způsob jak na Mistra zaútočit také a pár ran mu vrátit. Pro něj to možná bylo jen polechtání od mouchy, ale já se cítila, že jsem konečně se začala lepšit a pevně jsem věřila, že když si na mě někdo bude chtít dovolit tak pěkně narazí. A tak jsme s Mistrem dobojovali a jen díky stoupajícímu adrenalinu jsem necítila tvořící se modřiny po mém těle pod kožichem. A to jsem ještě nevěděla co mě dalšího čekalo.
Vytrvalost
Mistr mě zavedl do jiné místnosti a jeden by na první pohled řekl, že ho vzal k horám. Ale možná i jo, na tomhle Ostrově jeden nikdy neví co ho čekalo. A mě teď čekalo pěkné šplhání. Podívala jsem se na něj zda-li to myslí vážně a jeho pohled mluvil za vše. Myslel to smrtelně vážně. Na prázdno jsem polkla. To přece nemohl myslet, ani v tom nejhorším smyslu pro humor, vážně.
Jenže očividně jo a já jsem teda se vydala k první skále na kterou jsem ladně povyskočila. ''Dobře, to by šlo..'' Zamumlala jsem si pod čumákem a postupně se snažila najít způsob jak skálu vyšplhat. Skok byl možný jen dole, čím výš jsem se nacházela, tím více se povrch stával nebezpečnějším a co hůř, neskutečně klouzal a kdybych udělala nějaký pohyb bezmyšlenkovitě, nejspíš bych se dole rozmáčkla jako palačinka! Mistr se mi zdál čím dál více jako sadistický vlk, který se rád vyžívá v tyranii nás obyčejných vlků. Ale konec konců, asi to k něčemu bylo pokaždé.
Z vrchu začali padat kamení, prvnímu jsem se téměř nevyhnula a vzal by mě sebou dolů. A tak jsem kromě kolem sebe a na místo kde jsem pokládala tlapy musela i zvednout hlavu, abych se vyhnula kutálejícím balvanům. Což bylo těžší čím výše jsem byla. Ale nakonec i přes všechny tyhle nástrahy se mi to povedlo. A mistr stál na úplném vrchu a stále se tvářil zcela vážně.
Rychlost + Obratnost
A tak jsme přešli do další z tréninkových místností. Vypadalo to tu jako na pěknou překážkovou dráhu. I když adrenalin byl snad na nejvyšším bodě co u mě mohl být, pociťovala jsem již značné bolavé svaly. Úzkostlivě jsem se podívala na Mistra. Z jeho strany žádná lítost ani možnost si odpočinout nečekalo. Skutečně nemusel mluvit a rovnou jste z jeho pohledu poznali co vám chce říct. Buďto můžu dokončit trénink, nebo utéct jako srab. A rozhodně jsem nemínila být nějaký posera a chtěla jsem trénink za každou cenu dokončit, ale nejspíš se pěkných pár dní pořádně nepostavím na tlapy.
Mistr odstartoval závod, byla jsem trochu překvapená, že běžel se mnou. Sice mě nechal v prachu, ale všimla jsem si že měl o dost delší trasu, ale na druhou stranu měl méně překážek než čekalo mě. To jako ale i tak čekal, že ho snad předběhnu s tímhle vším? Musela jsem podlézt několik kořenů, musela jsem přeskakovat přes řeku přes kluzké kamenní. A co víc? Jednou jsem se i vykoupala, protože mi tlapka uklouzla!
Pak jsem se dala zase do běhu, mé tělo v tomhle mělo lehkou výhodu, protože jsem vyrostla stavěná právě pro takovéhle terény a tak po chvíli jsem přišla na systém jak přirozeně opičí dráhu překonat a ještě u toho přidávat na rychlosti. A tím jsem začala i mistra dohánět (nejspíš se dohnat nechal). Když jsem měla překážky za sebou ještě mě čekalo po trati doběhnout až do konce. Cíl se nacházel za spadlým stromem. A tak jsem ho z posledních sil přeskočila a dorazila do cíle.
Schopnost lovu
Dorazili jsme do poslední místnosti, ta vypadala jako les. Už jsem mlela z posledního, ale tohle taky vypadalo jako poslední část výcviku. Lov. Vstoupila jsem do toho lesa a najednou se kolem mě začínali linout zvuky různých zvířat až se jedno začalo blížit. Bylo zvláštní, mělo kly, bylo tlusté a pěkně naštvané! Sotva se mi podařilo uskočit! Zakvičel naštvaně a chtěl znovu zaútočit. Já se dala na útěk a v ten moment jsem si uvědomila, že já nejsem ta co má být lovena, ale má lovit. A tak jsem se prudce otočila a přibližně si vypočítala kdy vyskočit. Dopadla jsem na jeho záda, a srazila ho k zemi. Ale byl příliš plný sil na rozdíl ode mě a tak mě vyhodil. Ale nezdávala jsem to, po tom všem co jsem si prošla mě přece jedno přerostlé prase nezničí!
Chvíli mi to trvalo, ale nakonec se mi povedlo i skolit to prase, byl to boj a já si z něj odnesu pár šrámů, ale s tím vším co mě donutil Mistr projít, to byla asi maličkost.

Došli jsme zpět do hlavní síně a on se usadil zpět na své místo, na kterém jsem ho předtím našla. Když adrenalin pomalu docházet, já pomalu začínala cítit pěknou únavu a namožené svaly. Ale i přesto jsem dokázala najít poslední sílu věnovat Mistrovi ještě jeden pohled. ''Děkuji za váš výcvik, vážím si toho.'' Řekla jsem a znovu se uklonila s respektem na rozloučenou.
A hodně rychle jsem ze svatyně odešla zpět do tý zatracený džungle.

-> Mlžná džungle

<- Ovocný lesík

Z příjemného lesíku jsme přešli do chmurné části ostrova. Alespoň mě to tu tou atmosférou pochmurné přišlo. Ohlédla jsem se a Dei byl za mnou a brzy se otřel a kráčel vedle mě. Já se při chůzi také na něj víc namáčkla. ''Mám tu z toho divný pocit.'' Řekla jsem. Kořeny stromů tu tvořili všelijaké útvary ve vzduchu i na zemi. Když si nedáme pozor jednoduše se ztratíme. Byla to doslova stromová džungle.
Skoro už jsem po několika kilometrech ztratila naději, že zrovna v téhle džungli se ona svatyně nacházela, když v tom jsem si povšimla zvláštního výklenku nedaleko od nás. ''Myslíš, že?'' Ani jsem to nedopověděla a bezmyšlenkovitě jsem se dala do klusu, abych to prozkoumala a úspěch! Vypadalo to jako vchod do něčeho zvláštního. ''Dei, třeba jsme to našli!'' Zaradovala jsem se a nadšeně vešla dovnitř...

-> Svatyně

A tak jsme se jako mladá dvojice postupně osmělili od sebe a pustili se do svých úlovků. Bylo na čase se hnout dále. Bylo krásně jenom tak trávit čas s Deiem a momentálně bych to za nic na světě nevyměnila. Když jsem svého zajdu dojedla do své sytosti, spokojeně jsem si oddechla. Ještě chvíli jsem sledovala Deie dokud i on definitivně s jídlem neskončí.
A tak jsme skončili s plnými bříšky. ''A teď, nabrali jsme síly, vyzkoušíme si najít tu svatyni a toho Mistra?'' Navrhla jsem z úsměvem. Už jsem si nadšeně představovala jak příště, až se svou sestrou znovu setkám už nebudu muset dělat návnadu. Tak snadno jsem si dokázala představit, že Mistr skutečně existuje a doopravdy nám pomůže k tomu stát se silnějšími. Poté už jen zbývalo si najít určitý plán do života společně s Deiem a jít si za svými sny.
Sama jsem nakonec se tedy vydala směrem mezi stromy do temnějšího koutu lesa, který byl jedním ze směrů, měla jsem takového tucha, že něco zajímavého tam nejspíše najdeme. Z toho jsem se ohlédla zpět, zda-li se Dei rozhodl jít se mnou a podpořila jsem ho obrovským úsměvem. ''A bude to jistě obrovská legrace!''

-> Mlžná džungle

A)
Stavy účtů
Mielei - 165kšm, 9rub, 4mince
Alduin - 34kšm, 5rub, 2mince
Wyian - 43kšm, 3rub, 5 mincí
Allari - 398kšm, 13rub, 17mincí
Solfatara - 25kšm, 5rub, 5mincí
Atray - 20kšm, 5rub, 3mince

Převádím
z Wyiana na Mielei - 43kšm, 3 rubínů, 5 mincí (273kšm - 5%= 14kšm)
z Allari na Mielei - 350kšm, 10rub, 15mincí (1050 - 5%= 53kšm)
ze Solf na Alduina - 25kšm, 5rub (75 - 5%= 4kšm)
Ze Solf na Mielei - 5 mincí (200 - 5%= 10kšm)
z Allari na Atraye - 2 mince (80 - 5%= 4kšm)

Stavy po převodu
Mielei - (558 - 14-53-10//poplatky Allari, Solf a Wyian//= ) 481kšm, 22rub, 29mincí
Alduin - (59 - 4//poplatek Solf//= ) 55kšm, 10rub, 2mince
Wyian - 0kšm, 0rub, 0 mincí
Allari - (48kšm - 4 //poplatek Atray//= ) 44kšm, 3rub, 0 mincí
Solf - 0kšm, 0rub, 0 mincí
Atray - 20kšm, 5rub, 5 mincí

Převedeno

Alduinovi % do lovu
Mielei 2% do síly a 1% do rychlosti
Děkuju!

Akce fajn, ale mohla jsem toho vymyslet asi víc za ten měsíc, so.

Po očku jsem sledovala jak Deiron vzal svůj úlovek a přišel ke mě blíže. Taky mi popřál dobrou chuť a nejen to. Než jsem se chystala pustit do svého úlovku, natáhl se a olízl mi zkrvavenou tvář. Poskočilo mi srdce radostí a já se usmála. V ten moment jsem obešla úlovek a přešla jsem k němu blíže, otřela jsem se o něj a hlavu na moment zachumlala do jeho srsti na krku. Srdce mi tlouklo radostí. Během tak krátké chvíle se Dei stal nedílnou součástí mého života a já byla rozhodnutá, že tenhle vlk rozhodně zůstane součástí mého života.
Po chvíli jsem se odtáhla a zahleděla jsem se do jeho očí, které nesli dva různé odstíny, stejně jako tehdy moje oči nesli dvě různé barvy. Teď však nesli jen žlutou a ty žluté oči aktuálně zamilovaně hleděli do těch Deironových.
Čas v ten moment byl jak ve zpomaleném filmu, každá vteřina byla plná mých emocí. Nakonec během hledění do jeho očí jsem i já olízla jeho líčko a blaženě jsem se usmívala. Ano, bylo velmi romantické že jsme se nad svými úlovky tak tulili.

Došla jsem ke křoví a tlapkou poodsunula větve, skutečně tam v blátě byla zaječí stopa! Byla jsem na sebe tak hrdá, že jsem ji dokázala najít. Pak jsem se podívala na Deie. Ten zrovna jednoho ušáka naháněl. Chvíli jsem zvažovala, že mu pomůžu, ale nakonec jsem usoudila, že bude lepší, když každý najdeme svého, aneb více se najíme!
Nakonec jsem i já po chvíli dokázala zahlédnout jednoho a tak jsem neváhala. Taky jsem své ladné tělo dala do pohybu a zajíce začala nahánět. Byl o něco pružnější, než já a jeho kličky byly o dost složitější, než když jsem se vyhýbala rysovi. Nakonec se mi ho podařilo dohnat, chytit a moje tesáky se mu zaryly hluboko do masa. Tlama se mi naplnila železitou chutí krve a mě to připomnělo ten sladký pocit, když jsem okusila rysovu krev. Opět se mi utvrdilo jak úžasná byla chuť čerstvého úlovku. Pořádně jsem škubla a zajíci vyrvala kus masa. Ten zapištěl bolestí, ještě sebou škubal ve snaze utéct, ale už neměl tolik sil.
Tentokrát jsem se mu zakousla do hrdla a opět další krev se mi vlila do tlamy a zajíce jsem konečně usmrtila. S takovou zvláštní jiskřičkou radosti se zajícovi smrti v očích jsem pohlédla na Deie. Věnovala jsem mu krvavý úsměv. ''Dobrou chuť.'' Popřála jsem jakoby nic a do svého zajíce se také pustila.

Když jsem zpozorovala, že mě pozoruje, usmála jsem se na něj a náležitě si užila, když do mě šťouchl čumáčkem a otřel se. Byl si u toho stále tak nejistý. Otření jsem mu opětovala, chtěla jsem tím říct, že se toho bát nemusel. Byl tím však tolik roztomilý!
Byly jsme už domluvení na plánech do blízké budoucnosti. Rozhodně jsem si uměla představit že s ním strávím ještě spoustu a spoustu času. Usmála jsem se. Chmurné myšlenky byly hned tatam a jeho přítomnost a snaha mi sdělit, že je v pořádku mi hned zvedla náladu. A tak jsem nakonec oplatila i šťouchnutí čumáčkem na jeho líčko.
Nakonec nám už zbývalo jen najít nějakou tu kořist, jenž naplní naše bříška. Když Dei začal větřit, napodobila jsem jej. Doufala jsem, že nás nečeká žádné překvapení, jako nás čekalo předtím se Scall. Poklidný lov, to by se teď hodilo.
Zachytila jsem pachovou stopu, nejspíše právě jednoho z ušáků, pomalu jsem se vydala směrem ke křoví, které bylo směrem kterým se linul pach. Třeba tam mohla být nějaká stopa?

Povídali jsme si a mě opravdu bavilo jak byl Dei nervózní. To se mi na něm tak líbilo! Budu ho muset někdy ukázat mámě a Scall! Při vzpomínce na Scall se mi ovšem malinko zježil zátylek. Co když se ji nebude líbit? Schválí mi ho? Na jednu stranu mě to nemuselo trápit, byla jsem dospělá a mohla jsem si dělat co jsem chtěla, být s kým jsem chtěla, stejně jako ona, ale přesto mi trochu na jejím názoru záleželo. Nakonec jsem zhluboka vydechla a usmála se na Deie. Já jsem s ním byla každou chvíli šťastnější a jen na tom přece záleželo.
''Dobře, podíváme se tam někdy!'' Zazubila jsem se a zamávala ocáskem. Když prohlásil to co prohlásil zaculila jsem se. ''Já si taky od života přála pořád něco zažít. Třeba mi do života poslal taky právě tebe, abych s tebou zažila něco co bych nezažila s nikým jiným.'' Nechtěla jsem původně věřit na lásku na první pohled, ale přesně tohle se mi myslím u Deie stalo. Líbila se mi každá chvíle s ním.
Když navrhl, že bychom něco mohli ulovit přikývla jsem. ''Sice to není tak dávno co jsem jedla, ale souhlasím. Něco si ulovíme!'' Znovu jsem zamávala ocáskem. Když jsem to zvládla se Scall a dokázali jsme zabít tu kočku, jistě zvládnu s Deiem taky něco ulovit.

Musela jsem se na Deirona pousmát, byl nervózní, ale neztrácel svůj úsměv. ''Vždyť když spolu zůstaneme, tak se jistě vždycky najde něco co se dá od druhého učit.'' Neztrácela jsem svůj optimismus. Byla jsem veselá a bylo to mou přírozeností.
Na jeho otázku jsem přikývla. ''Je to nahoře, tam jsou takové fialové stromy. Prý když je zrovna nikdo nepozoruje tak si mění svá místa a tedy cestují z místa na místo. Jeden takový strom jsme si s kamarádem označili, i jeho místo kde stál, abychom si příště až tam půjdeme někdy tuhle teorii potvrdili.'' Vysvětlila jsem mu o tom stromě. (/Dá se to brát jako poučení o tom?)
Pak jsem si vyslechla o stromě o kterém mi vykládal Dei a já se zamyslela. Ne, u žádného takového jsem nebyla. Tím jsem si byla jistá. ''Tak ten strom mi budeš muset někdy ukázat, ale myslím, že bychom se pomalu mohli vydat podívat se na tu Svatyni?'' Ušklíbla jsem se a zavrtěla ocasem. Deironova přítomnost byla pro mě čímdál více klíčovější a rozhodně jsem věděla, že jsem se ho nehodlala vzdát. Byl můj, byl roztomilý.

Musela jsem se pousmát. Deiron byl svým způsobem podivín, ale byl tím neskutečně roztomilým jedincem. Už jsem se těšila jak postupně odhalím všechny jeho stránky, které v sobě skrýval pod tou nejistou maskou. "Budeme se učit od sebe navzájem." Mrkla jsem na něj a zamávala ocáskem zvesela a všimla jsem si, že se i ten jeho lehce pohupoval, brala jsem to jako pozitivní věc a všechno bylo zcela na dobré cestě, alespoň to tak vypadalo.
Stromy skrývali ovocné tajemství a já přistoupila k jednomu stromu. Vzpomněla jsem si na stromy v Začarovaném lese, které se údajně stěhují z místa na místo a tak jsme si jeden s Xanderem označili. "Myslíš, že by to mohli být taky kouzelné stromy jako se nacházejí v Začarovaném lese? Byl si v něm někdy?" Zeptala jsem se vesele.

<- Křišťálové jezero (přes Luka)

Dost možná mě trochu zarazilo, že Dei se stáhl při dotyků našich čumáčků, ale najevo jsem to příliš nedávala, prostě jsem byla stále veselá a usměvavá. Navíc se omluvil. ''Na to si budeš muset zvyknout Dei.'' Zazubila jsem se, a mohl si to přebrat jakkoliv chtěl. Přišlo mi strašně roztomilé, když se tak styděl.
Dál jsem jej po jeho další omluvě lehce drcla. ''Na tom postupem času zapracujeme, i kdyby ses měl naučit vyjadřovat více jen přede mnou. Přede mnou už se nemusíš bát dobře?'' Mrkla jsem na něj, chtěla jsem mu jenom zlepšit náladu. Cítila jsem se jako zamilovaná puberťačka a tento nesmělý klučina toho byl důvodem. A nevadilo mi to, já se rozhodla a on byl nyní můj. Nic se už přece nemohlo pokazit.
''Páni, tolik ovocných stromů!'' Houkla jsem, když jsme dorazili do lesa a já se stihla pořádně rozhlédnout. Na konci jara to musí být teprve krásný pohled, když všechno dozrává, ale dost možná i začátek jara, když plody jsou na svém počátku života v podobě květin.

Vesele jsem se usmála, když se mi lichotku koktavě snažil navrátit. Dokonce souhlasil s tím, že si ho můžu nechat! Nadšeně jsem zamávala ocáskem. ''To jsem ráda, že neprotestuješ!'' Zazubím se na něj a nechám si opětovat jeho nejisté otření se o mě. ''Ano, můžeme se tam vydat a můžeme to vzít třeba oklikou, třeba narazíme ještě na nějaké zajímavé místo.'' A navrhl nějaký směr k lesu. Přikývla jsem. ''Jo, to může být fajn místo.'' Párkrát jsem zamrkala a v tom jsem si všimla, že mi Deiron hledí přímo do očí, po chvíli je i pochválí. Blaženě jsem se na něj usmála a blízkosti jsem opět krásně využila, abych svůj čumák přiložila k tomu jeho. Sice jen na krátký moment, ale ano. ''Děkuji Dei.'' Usmála jsem se a dalším otřením se, jsem se vydala pomalým krokem směrem k tomu lesu za loukou.
Podívala jsem se na Deie jestli jde za mnou, či stojí jako tvrdý Y a u toho jsem samozřejmě čekala zda se přidá ke mě. ''Víš, nečekala jsem že se mi někdo bude líbit tak brzy. Jsem moc ráda, že jsem na tebe narazila. Možná je to všechno pro tebe.. nepřirozený. Ale já cítím, že je to tak správně a že to tak má být.'' Usmála jsem se znovu, kdy jindy než teď mluvit o svých pocitech, že?

-> Ovocný lesík (přes Luka)