Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Našpicovala jsem pořádně ušiska a vlastně hltala každé slovo, které mi Xander pověděl. ''Ale co když by se i tak objevilo nějaké to riziko? Co když by se třeba magie v tomhle světě zbláznila a ten.. ten, um, portál že? .. rozhodl, že druhé místo najednou bude končit jinde a dostane tě do jisté záhuby?'' Zavrtěla jsem ocasem, představa že by tě portál vyplivl třeba nad horoucí lávou by byla celkem děsivá, ale zároveň velmi vzrušující!
Dychtivě jsem si představovala mapu našeho domovu, dva obrovský ostrovy a jeden třetí na který sice dohlédneš, ale nedostaneš se. Skoro jsem snad i poskočila. ''To zní jako spousta a spousta míst k objevování! Kolik toho asi objevila už Scallia...'' První větu jsem řekla s nadšením nahlas, druhou o své sestře jsem již zamyšleně zašeptala. Čím víc jsem se o Ostrovech dovídala, tím více ve mě rostla chuť mou drahou sestru za každou cenu překonat. A to jsem nevěděla jestli vůbec ještě žila, vždyť odešla od nás už jako rostoucí vlče a nejspíš měla lepší starosti, než rodinu. Vzdychla jsem a následně zavrtěla hlavou, abych myšlenky na svou sestru vyhnala. ''Takže mi jistě pomůžeš? Uděláš mi zdejším místem průvodce a vezmeš mě na cestu domů tou nejdelší cestou? Třeba tam pak potkáš i Solf!'' Zavrtěla jsem nadšeně. Cíl byl jasný, zjistit si toho co nejvíc budu moct a co nejvíc si to užít, i kdybych se měla později odpojit a po hlavě se vrhnout do každého dobrodružství sama!
Poslouchala jsem překvapivě i o zdejších stromech, ''Panejo. To je dobrý vědět. A už zkoušel si někdo strom třeba označit a tu teorii si zjistit tím, že by později byl na jiném místě? Nebo třeba jim ten strom pak ublížil, když jsou začarované.. Hm, třeba to někdy zkusím!'' Uvažovala jsem nahlas jakoby se nechumelilo. ''A co říkáš na to, že si teda uděláme výlet pořádný? Jo, ale určitě bych to teda prosila vzít přes pana Wua! Chci změnit barvu kožíšku víš? Cítím se taková, taková, že bych moc vyčnívala! Teda, chci být jiná než ostatní, to joo, přece nebudu stejná jako ostatní, ale takový kožíšek mi je už pár měsíců i spíš takový, no necítím se v něm, chápeš? A prý to umí, takže bych to chtěla risknout..'' Sic jsem mluvila páté před deváté, ale stále jedno téma a jeden plán, jeden cíl.

Se zaujetím jsem poslouchala o tom, co je vlastně ten teleport. A zdálo se tedy, že ostrov byl skutečně mnohem větší, než jsem si vůbec dokázala predstavit. Kolik toho asi prozkoumala už Scallia.. Napadlo mě hned. "V obou? Takže kdybys mě dovedl zpátky na to místo, tak se zase objevím tam na tý louce?" Ptala jsem se dále, inu moje zvědavost byla téměř neukojitelná. "A ty jsi už toho prozkoumal na Ostrově hodně? Já znám jen okolí Lesa Alf. Chci znát vsak toho mnohem víc, chci zažít něco nevídaného!" Nadšeně jsem zavrtěla ocasem. A jeho slova to jen potvrdila. Mohl mi pomoct trochu mé touhy ukojit, což byla pro mě snad nejlepší zpráva dne. Rozhodně jsem toho hodlal využít. "Takže když si říkal, že znáš obě cesty, tak jistě je tu nějaká, která mě nepřenese domů hned, takže nás čeká dlouhý výlet!" Už jsem si to představovala, jak mě nějaký extra zážitek praští přímo do čumáku! "Jo! A pana Wua znáš taky? Chtěla bych ho také najít.." Vzpomněla jsem si na svůj prvotní plán, nové dobrodružství zcela v novém kožíšku.
Když řekl, že zná ze smečky Solfataru, opět se mi ocásek rozvrtěl nadšením. "Vždyť tu já taky znám! Je to máma Akrose a dobrá kamarádka mojí mámy! Hráli jsme si jako vlčata spolu." Řekla jsem, ostrov byl velký, ale tohle mě spíš utvrdilo v tom, že zas tak velký možná ani nebyl. Kdo se v tom měl pak vyznat! Ale začínala jsem věřit, že tady milý Xander mi pomůže se v tom více orientovat a možná by mě dokázal přiučit něčemu novému. Všechno zlé je pro něco dobré, ne?
Jeho otázka o tom co se vlastně stalo mě trošku udivila. "Jak to jako myslíš?" Natočila jsem nechápavě hlavu. "Byla jsem s Akrosem a najednou začala tahle bouřka, při snaze se schovat jsme se oddělili, uklouzla jsem a teď spolu mluvíme." Odpověděla jsem zamyšleně, ale zda jsem řekla to co chtěl slyšet, to jsem netušila. Holt jsem měla následky uklouznutí v mlze a nedokázala jsem říct co se stalo během mého pádu.

Naše konverzace se konečně někam dostávala! Zas takový cizinec asi nebyl, jelikož věděl kde se Daén nachází, zatímco já jsem to teda momentálně příliš netušila. "Teleport?" Zvedla jsem hlas v otázce. "Co je teleport?" Zeptala jsem se, jelikož tento pojem jsem neznala a to jsem si myslela, že mi máma toho hodně řekla hodně, ale očividně jsem se měla ještě co učit o svém rodném světě, ale koneckonců- času mám k tomu ještě spoustu, že? "Nevím kde jsem se to objevila, pořád jsem se snažila schovat před tou bouřkou. A navíc je tma, takže jsem úplně ztratila přehled o směru." Přiznala jsem tiše.
Nakonec se představil. "A jsi možnost zažít něco nového? Přísahala jsem si, že překonám svou sestru,
ale nedokážu se asi pořádně postarat sama o sebe.." Jednou sebevědomá, jednou jsem si nevěřila. Se mnou musela být zábava... "A znáš někoho z Daénu, když to tam tak znáš?" Zeptala jsem se zvědavě. "Xander se mi líbí!" Zavrtěla jsem nadšeně ocáskem.

Hleděla jsem stále do vlkových očí. Řekl mi jak se jmenuje tenhle les. Pomalu jsem přikývla hlavou. Už jsem nejspíš halucinace skutečně neměla, ale hlava mě třeštila stále a vůbec mi nedávalo smysl proč, ale vlkova slova jsem vnímala, což bylo asi na dobré cestě a nejspíš jsem vážnější úraz neutrpěla.
Samozřejmě, že tyto jména neznal, byl to cizinec a ani jsem nevěděla zda bylo bezpečné se s ním vybavovat uprostřed neznámého prostředí v noci, v bouřce. "Akros je můj kamarád, je v podobném věku a narodil se v Daénské smečce. Luna je naopak moje zvířecí kamarádka sovička." Popsala jsem své jmenované přátele. Na jeho dotaz o ostrově jsem taktéž přikývla, ač jsem si nebyla jistá zda to šlo vidět. "Ano. Narodila jsem se tu, také na místě kde sídlí Daén, ale já součást smečky nejsem." Odpověděla jsem mu na dotaz. Na jednu stranu se ve mě celkem hádali dva hlasy, že bych mu to neměla všechno odvyprávět, ale já byla tak přátelská a ukecaná! "Jo, málem bych zapomněla! Jmenuji se Mielei." Konečně jsem se pomalu zvedala ze země a představila se svému novému společníkovi.

Mé bludy se ještě chvíli stupňovali, až najednou byla na moment úplná tma. Cítila jsem se o něco lehčí, jeden by si vážně řekl v ten moment že jsem vydechla naposledy. Ale ne.. Mě se to sice zdálo spíš jako věčnost, ale ve skutečnosti se jednalo jen o pár sekund, než jsem začala přicházet opět k sobě.
Když jsem otevřela své oči, pohled padl na zářivě oranžové oči, které na mě koukali s bezpečné vzdálenosti a tím směrem se ozýval chlácholivý hlas, jenž se mě snažil uklidnit. Poslední prožité okamžiky mi zůstali zakryté v mlze. Zvedla jsem svůj pohled výše, své tělo -stále v leže- a cizince si chtěla více prohlédnout, bohužel tma mi to příliš nedovolovala, zvláště když měl tmavou srst. ''Em jo.. Nevíš kde to jsem?'' Zahuhlala jsem, už jsem se značně uklidnila, pořád mě však trochu třeštila hlava. ''Je to divné, cítím se jak kdybych byla ve snu. Byla jsem s Akrosem kousek od našeho domova, pak se strhla bouře a já se od něj ztratila, našla jsem místo které mě přeneslo na jiné, pak mě Luna vedla od toho místa pryč a najednou si jen pamatuju jak jsem uklouzla a dál... Co bylo dál?'' Nemohla jsem si na ten náraz se stromem a své bludy vůbec vzpomenout, možná to bylo dobře? Víceméně jsem mluvila sama ze sebou, že bouře stále trvala mě utvrdilo že jsem nesnila, ale já tak chtěla věřit tomu že jsem v teploučku našeho úkrytu a s rodiči v bezpečí...

Po chvíli snažení se jsem se rozkašlala a už se mi dýchalo znatelně lépe. Dřív, než jsem se však pořádně vzpamatovala něco ke mě promluvilo. Neměla jsem sílu v ten moment uskočit, prostě jsem strnula na místě, po zádech mi projel mráz a já se rozhlížela odkud to přišlo. Brzy na mě vykoukli dvě oranžové očiska a mě v tom problesklo hlavou, že jsem jistě umřela a právě si přišel pro mou duši. Nebo jestli ještě žiju, přišel mě dorazit. Jeho otázku jsem žel neslyšela, dost mě z toho nárazu třeštila hlava, dokonce jsem i lehce viděla rozmazaně.
Stáhla jsem uši až k zátylku, pevně sevřela oči -to mě v mých roztřesených halucinacích utvrdilo ještě víc-, v leže jsem se víc schoulila do klubíčka a modlila se ke všemu živému i neživému, abych se jen probudila ze zlého snu, jistě ležím u nás doma v teple a mě se zdají jenom noční můry! ''Nezabíjej mě prosím..'' Knikla jsem, neschopná se znovu na něj podívat. Byla jsem z posledních události předchozích minut očividně dost otřesená a v pořádku jsem rozhodně nebyla.

<- Sněžné tesáky (Přes Mlžné pláně)

Dále jsem následovala houkání své drahé kamarádky sovičky Luny, až jsem opět ucítila změnu půdy pod sebou. Ale nebylo tu takové světlo, pod stromy jsem skutečně už ani neviděla pomalu na čumák. Čím víc jsem zacházela do lesa, tím víc jsem ztrácela pojem o směru. Pocítila jsem, že Luna mi usedla na hlavu jako to už od našeho společného života dělávala. Jeden by nevěřil, že už se ze mě stala dospělá slečna. Stále jsem však nenašla toho obchodníka, toužila jsem začít žít, začít si užívat života, touha ukázat, že mohu být lepší, než má drahá sestra, která se osamostatnila už jako vlče, a mě to tak trvalo..
Jeden by se neměl tolik zamýšlet, když jde tmou, v bouřce lesem... Zakopla jsem a sotva jsem udržela balanc, ale to nezabránilo tomu, že mi následně uklouzla na mokré hlíně tlapka. ''Wííí!'' Zaječela jsem, když jsem se snažila něčeho zachytit, když jsem klouzala někde dolů. Následně jsem vyjekla bolestí, když mě narážení zadkem do něčeho tvrdého vymrštilo na zadní a narazila do toho i zády. Najednou jsem se válela na zemi a snažila se popadnout vyrážený dech...

<- Nejvyšší hora (Přes portál na Červené louce)

Z hor jsem se dostala na louku, prozradila mi to změna terénu kde místo kamení se mé tlapky bořili do půdy, která už nestíhala do sebe vsakovat vodu, která padala z nebe. Na louce jsem se donutila zpomalit. Jednak z důvodu, že mi docházeli síly takhle běžet v kuse, druhak jsem si prohlížela ono světélko. Má zvědavost mi nedala a tak jsem se k tomu přiblížila a než jsem se nadála najednou jsem stála úplně na jiném místě! Zase jsem byla někde v horách a definitivně jsem věděla, že jsem se v bouřce i tmě ztratila a někde hluboko uvnitř jsem tušila, že můj milovaný domov už tak blízko nebude.
Klusem jsem se vydala dál od toho místa na kterém jsem se objevila a už jsem skutečně doufala, že najdu místo kde bych se mohla uschovat. Nad sebou jsem slyšela zahoukání své Luny. Alespoň ta se mi nikde neztratila, držela se mě jako klíště a pak mi to došlo. Došlo mi, že tónem svého houkání mi říká, že bych ji měla následovat. A tak jsem se zaměřila na její hukot a sledovala ji. Skutečně běžela z hor dolů a nechala jsem se jí vést věřila jsem, že mě nezklame a najde místo kde se obě budeme moci schovat.

-> Začarovaný les (Přes Mlžné pláně)

<- Rokle

Začala bouře, byla už poměrně noc. Bohužel jsem svého společníka Akrose někde cestou ztratila a tak jsem se v téhle pozici ocitla sama. Kdo by čekal, že takové bouře můžou postihnout toto místo? Ah, prostě jsem se musela někde hodně rychle schovat.
Vběhla jsem do hor, ale ne úplně jsem zde našla místo kde bych se před bouří mohla schovat a to by jeden řekl, že v horách bude místa k úkrytu dost!
Dost možná byl však problém v tom, že byla tma jako v pytli a já jsem byla ráda, že jsem viděla před čumák a nějakým zázrakem do ničeho nenabourala, nebo mi na kamenném mokrém terénu neuklouzla tlapka. Naštěstí jsem se již dost vytáhla a tak se mi poměrně dobře po onom terénu přeskakovalo, cítila jsem, že mé tělo vyrostlo do jednoduché atletické postavy, jenž dost možná nebude mít problém z obtížným terénem jako byl tento.
V dáli jsem zahlédla světélko, nevěděla jsem co to je, ale rozhodně mě to zaujalo a třeba kolem toho bude něco, co mi pomůže najít úkryt před bouří..

-> Sněžné tesáky (Přes portál na Červené louce)

<- Furijské hory (Přes Ostříž)

Spokojeně jsem si to ťapkala z hor dolů a pomalu přes louku mířila do rokle, pořád jsem se pohybovala kolem domovského lesa, což bylo fajn, ne? Domů to tak neměl daleko ani Akros, vždyť jsme vlastně bydleli vedle sebe! Což byla naprostá bomba!
Když se zeptal jestli ho má ráda Ricca musela jsem se na něj prostě podívat. ''Jsem si jistá, že ano! Možná má jen problém to říct nahlas a přiznat si to..'' Tyhle slova mě vlastně donutila se zamyslet nad tím. ''Vlastně, snažím se tvářit, že je všechno v pořádku a je všechno dokonalé.. Ale taky asi nemám úplně nejšťastnější spojenectví se sourozenci.'' Rozpovídala jsem se. Chtělo to ven a já mlčet neuměla a věděla jsem, že Akros je někdo komu se můžu svěřit a chci se mu svěřit. ''S Nicem mám asi dobrý vztah, je to prima bráška, ale má sestra Scallia... Už dlouhou dobu jsem ji neviděla, žije si svým vlastním životem už od doby co jsme mohli začít opouštět náš strom. Hrozně jsem na ní žárlila, možná pořád žárlím, protože někde prožívá úžasná dobrodružství a já se vůči ní cítím strašně moc pozadu.'' A takový pocit v jednom zanechá stopu po touze být tím lepším, být tou lepší, než byla ona, ale něco mi říkalo, že mi chybí k tomu překonat sestru hodně. ''Scallia je nádherná, chytrá, samostatná... A já... já jsem teprve na prvním výletě bez rodičů. Chci být stejně úžasná jako ona.. Ne... chci být mnohem lepší.'' Řekla jsem odhodlaně. ''A proto jsem se rozhodla znovu navštívit toho obchodníka od kterého mám Lunu a chci začít změnou vzhledu. Prý to umí a já pro takovou změnu určitě potřebuju začít tímhle!'' Švihla jsem nadšeně ocasem.

-> Nejvyšší hora

Nakonec jsme skutečně skončili jen já a Akros. Vlastně mi to ani nevadilo. Vypadal, že byl smutný a já mu hodlala za každou cenu zvednout náladu. Celým nadšením zimního dne jsem rozvířila svůj ocas. Vyskočila jsem po jeho dotazu nadšením na všechny čtyři a rozhlédla se. ''Cokoliv Akrosi! Cokoliv co mi pomůže ti zvednout náladu!'' Nechtěla jsem se jej přímo ptát co se dělo, ale dala jsem snad dost najevo to, že jsem si jeho smutku povšimla a doufala jsem, že mi to řekne sám. Ale tak či onak, rozhodně jsem měla v plánu to z něj dostat. Možná to mělo něco společného s tím jak se u jezera chovali k sobě s Riccou? Nějaké podezření bych tedy měla.
Nakonec jsem naznačila ať pohne zadnicí, na hoře byla celkem zima a chtělo to sejít někam kde bude o malinký kousek tepleji. Rodiče by mi asi pěkně nadali, kdybych přišla nemocná. Nebo ne? Kdo ví! Rozhodně jsem měla v plánu svůj výlet si pořádně užít, nehodlala jsem být oproti Scallii pozadu.
Mířila jsem rovnou za čumákem a rozhlížela se neustále jestli Akros jde také.

-> Rokle (přes Ostříží zrak)

Dorazila jsem k vlčatům stejného věku, kterého jsme byly my. Akrose jsem velmi ráda viděla, Nico zkusil být průbojnější a byla jsem na něj hrdá, ale po chvíli se spíše rozmyslel a pošeptal si, že chce jít domů. Ale mě se ještě nechtělo. ''A zvládneš to? Když se ztratíš slibuju že tě najdu!'' Šeptla jsem nazpátek a pak sledovala jak se jeho ocas ztrací z dohledu. Měla jsem nutkání se rozběhnout za ním, bála jsem se, že se ztratí... Ale ta touha poznat svět samotná jako to dělala Scallia byla o tolik silnější! Navíc tu byl Akros, s tím mola být zábava...
Podívala jsem se na černo-bílého, jenž se představil jako Arrow. ''Mie jsem já, celým jménem Mielei.'' Dodala jsem mu, a nakonec vypadal, že ho taky svrbí tlapky a že by chtěl jít o kus dál.
Já se podívala na Akrose a naklonila jsem se k jeho pravému oušku, ''Si vystačíme spolu dva na nějaké dobrodružství, ne?'' Zašeptala jsem svým nejlepším polohláskem a chtěla ho zlákat na výlet ve dvou.

<- Les Alf

Vyšla jsem z lesa a ohlédla se za sebe. Za prvé, abych se ujistila, že jde Nico za mnou a za druhé, abych si byla jistá směrem zpět domů. Také jsem věřila, že při nejhorším tak Luna to dokáže, přece jen ona dokáže létat a případně nás vést.
''Hm?'' Zareagovala jsem na Nicovo oslovení, když mě dohnal. Musela jsem se nad jeho slovy pousmát. Můj bráška byl tak roztomilý! ''Samozřejmě! A komu se nebudeš líbit, ten dostane od tvé nejlepší sestřičky po čumáku!'' Zasmála jsem se a pořádně zavrtěla ocasem. ''Jsi hezký takový jaký jsi, stejně jako já a Scallia. A až dospějeme jistě budeš hodně silný vlk a nadaný! Vždycky tě budu podporovat.'' Mrkla jsem na něj, tentokrát vážně. Pak se na jeho otázku ohledně návratu domů jsem se znovu ohlédla za nás. ''Jo, trefíme, neboj se.'' Ujistila jsem jeho a vlastně i sebe. Chtěla jsem být stejně dobrá a samostatná jako byla Scallia, proto jsem se prostě nehodlala nikde ztratit. Když zmínil kupu nových kámošů, znovu jsem se musela usmát. ''A určitě budeš mít. Oba budeme mít a budeme ti nejlepší kamarádi na které kdy okolní vlci narazili!'' Zasněně jsem zamrkala a do čumáčku se mi dostala vůně, kterou jsem nějak poznávala. Zastavila jsem se a pohybovala s čumákem a snažila se najít onu stopu. Což se povedlo. Šla jsem kousek podle ní a z dálky spatřila dva vlky. Jednoho jsem bezpečně poznala a osud si nejspíš řekl že na něj prostě narazíme. ''Hele, tam je Akros! Ten kamarád, kterého jsem navrhovala. A nejspíš se svým bráchou? Kdo ví.'' Uvažovala jsem nad černobílým. Ricca to zcela jistě nebyla a s Akrosovou mámou tehdy nebyl. Podívala jsem se zcela vážně na Nica. ''Chceš teda získat nové kamarády? Nebo půjdeme jinam?'' Já bych za Akrosem běžela hned, ale chtěla jsem nechat rozhodnout Nica.

Podívala jsem se na brášku, který nadšeně reagoval na to, že bychom mohli najít Akrose, ale s mou změnou návrhu naopak nesouhlasil. Ušklíbla jsem se. ''Takový silný vlk to jistě zvládne.'' Mrkla jsem na něj, ale když s nesouhlas pokračoval tak jsem si povzdychla. ''Tak dobře, tak se podíváme po jiné zábavě.'' Akrose jsem znovu nezmiňovala, protože jsem opravdu nechtěla riskovat nebezpečí mé vlastní i rodiny vstupem na území sousedské smečky a vůbec mít něco se smečkou společné. Stačilo že tam byl Akros a Ricca, mí první prátelé mimo rodinu. Začenichala jsem a cítila vlky nedaleko nás. ''Prozkoumávat okolí našeho domova nemusíme, vždyť to víceméně známe, ale můžeme se zkusit podívat po úplně něčem novém! Co říkáš?'' Navrhla jsem a nadšeně jsem poskočila. S tím jsem se vydala pryč z místa kde jsme stáli, jelikož mě z toho stání na místě už sbrběli tlapky nedočkavostí po něčem novém. Švihnutím ocasem jsem vykročila ven z lesa a očkama pořádně mapovala cestu, abych si skutečně pak směr domů nespletla a dorazili jsme v pořádku.

-> Furijské hory

<- Úkryt

Kousek od úkrytu jsem čekala na svého brášku, až vyběhne. Chvíli na to vyšel i táta, ale toho jsem si nějak nevšímala proteď. Chtěla jsem zažít něco nového bez dozoru dospělých. Když se ke mě bráška konečně dostal tak jsem ho tlamou lehce chytila za srst na krku a zatahala. Přitom jsem vrtěla ocasem. ''Nevím, ať zažijeme cokoliv, bude to něco nového. Můžeme se cokoliv naučit, můžeme kohokoliv najít, aby nám něco ukázal.'' Nedokázala jsem určit prostě co budeme dělat. Byla jsem hlavně nadšená z toho, že jsme byly konečně zase venku. Pořád jsem vrtěla ocasem a snažila se na něco přijít. ''Hmm, nedaleko odkud by měla být smečka a v ní můj nový kamarád Akros, třeba by šel taky na dobrodružnou výpravu!'' Navrhla jsem nadšeně, ale ve skutečnosti jsem nevěděla jak bych se měla dostat k jeho domovu a my, jako někdo kdo ve smečce nebydlel, bychom neměli jejich území narušovat, ne? Radši jsem nad tím nápadem mávla tlapkou. ''Nebo můžeme zkusit lov! To bude větší zábava!'' Zkusila jsem to přebít a začala jsem čenichat a byla jsem až překvapená kolik pachů v okolí bylo, když se jeden zaměřil pouze na jeden smysl.