Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(17)

6.

Netrvalo to dlouho a maminka se probudila. Trošku nemotorně jsem její rituál protáhnutí napodobila, trošku jsem to nechápala, ale to mi nezabránilo, být pořád vesele nadšená. ''Jo, jdeme zase ven!'' Výskla jsem opět nadšeně a ocáskem jsem vrtěla na všechny strany. Když se mě maminka zeptala co chci dělat, moc dlouho jsem se nezamýšlela. ''Přece jsi mi slíbila, že zkusíme jestli náhodou nebudu umět ovládat vodu!'' Připomněla jsem ji. Copak na to zapomněla, že mi to slíbila, nebo co? Ale nevadí, od toho jsem tu byla, abych ji to zase pěkně připomněla! S Lunou na zádech jsem vyběhla ven z úkrytu a těšila se na další dobrodružství s maminkou. A třeba bychom mohli potkat i tu její kamarádku a její vlčata a měla bych nové kamarády! Bylo toho tolik na co jsem se mohla těšit!

-> Les Alf

(16)

5.

Spokojeně jsem se nechala unášet obláčkem svých snů. Možná uběhla jen krátká chvíle, možná oběhlo pár hodin, ale otevřela jsem opět své dvoubarevné oči do kterých se odrazilo světlo venkovního světa. Bylo to stejně jako poprvé, když jsem otevřela oči. Tedy, ne že bych si to pamatovala tu chvíli, ale cítila jsem to tak. Chvíli trvalo, než si mé oči přivykli na světlo a pak jsem opět už stála na nožkách. ''Dobré ráno!'' Výskla jsem nadšeně, tolik nové energie ve mě teď bylo. Podívala jsem se na maminku. ''Mami, spíš?'' Zazubila jsem se nevinně. Byla jsem připravená zase na další dobrodružství. Rozhodně to byla větší zábava, než čekat v doupěti, než se ostatní vrátí. Taky na nás nečekali a opět se vydali na nové dobrodružství a já jsem nechtěla být pozadu. Nadšeně jsem pak přeskočila k Luně. ''Luno, Luno taky chceš jít určitě zase ven, že jo!'' Zeptala jsem se své soví kamarádky. Odpovědi se mi sice dostalo jen obyčejného zahoukání, ale brala jsem to jednoduše jako ano. Přesedla mi na záda a kdybych na ní viděla, asi bych viděla jak se snaží pokračovat ve své činnosti a to tedy, ve spánku. Ale bylo to pozitivní, když Luna seděla na mém těle, tolik jsem neskákala okolo. Asi to byl teda její záměr? Kdo ví.

(15)

4.
<- Ostříží zrak

Pořád jsem cupitala vedle maminky, ale už mi na to značně docházeli síly. Ale to mi i tak nezabránilo, být zvědavá až to bylo nezdravé! ''Tak jo! Zeptám se sestřičky!'' Pískla jsem nadšeně a už už jsem se chystala vběhnout do doupěte a na sestřičku vybalit své zážitky, představit Lunu a zeptat se ji na její růžovou, ale.. nikdo tu nebyl. Nosánek mi napověděl, že jsme je asi prošvihli. Vzdychla jsem a poslechla si zase maminku. ''To si neumím představit. Myslím, že je hezké když má každý aspoň trošku odlišné očička.'' Souhlasila jsem nakonec a ulehla si k mamince, stočila jsem se do klubíčka. ''Těším se na tvou kamarádku.'' Byla jsem už poměrně utahaná, ale ještě jsem viděla jak Luna na jedné vystouplé větvi přistála a pozorovala mě těma svýma krásnýma velkýma očima! ''Myslíš, že se bude Scall a tátovi líbit?'' Zamumlala jsem, než jsem upadla do říše snů, kde jsem si jistě nechala zdát krásné sny plné barev a zábavných věcí. Těžko říct, zda jsem myslela její kamarádku, nebo Lunu. A zeptat se na to teď, už bylo pozdě, hihi.

3.
<- Irisin háj

''Tak až se vyspím tak mi zkusíš ukázat vodu? Když to nepůjde tak pak požádám tátu, aby mi ukázal oheň!'' Navrhla jsem nadšeně a vyslechla si odpověď na svou otázku. Ne že by mi to teda dvakrát smysl dávalo, ale tvářila jsem se chytře. ''A když modrá znamená voda a červená oheň, co znamenají jiné barvy? Co znamená růžová od Scall?'' Ještě že jsem neznala pořekadlo 'Kdo je zvědavý, bude brzy starý', protože už by ze mě byla stařenka.
Co se týče pláže jsem jen posmutněle na chvíli sklopila ouška. Hezké místo to bylo, ale nedalo se tam žít. ''Takže v tom lese nežijeme jen my, ale všichni?'' Vždyť určitě by se tam tolik vlků nevlezlo, když měl někde i druhý konec, než jen to, kudyma jsme právě do lesa vcházeli. Nebo vlezlo? Těžko říct, ale na to určitě znala odpověď maminka, ta ví přece všechno!

-> Úkryt (přes les Alf)

2.

Nadšeně jsem pozorovala Lunu, která poletovala nad mou hlavou. Vrtěla jsem ocáskem sem a tam a podívala jsem se opět na maminku. ''A jak zjistím, kterou magii mám teda jako první?'' Skrytě jsem doufala ve vodu po mamince. Navíc když teď na ní tak koukám na pláži tak byla opravdu nádherná a i když se to na první pohled nezdálo, cítila jsem, že s ní mám hodně společného. ''A proč mají barvy očí tolik společného s magií?'' Bylo to zajímavé, proč se vlci s magií rodili s barevnými očkami a ti bez magie je měli šedé? Nedokážu si představit, že bych je měla šedivé.
''A proč bydlíme v lese a ne tady na pláží? Nebylo by to tu hezké místo k bydlení?'' Zeptala jsem se zvědavě. Nakonec po chvíli se maminka vydala směrem odkud jsme přišli a tak jsem za ní rychle cupitala. Trošku jsem už se cítila unavená, dost už možná šlo vidět, že jsem neměla tolik energie nadšeně poskakovat okolo a tak jsem jen cupitala vedle maminky, ale ani to mě nezastavilo, abych nadšeně přestala vrtět ocáskem. Tohle byl ten nejlepší výlet vůbec!

-> Ostříží zrak (Přes Severní hory)

1.
<- Severní hory

Byla jsem nadšená, že maminka navrhla, že můžeme za tou její kamarádkou zajít. Její vlčata jistě taky budou ráda že poznají někoho stejné velikosti! "Tak jo!" Souhlasila jsem nadšeně a cítila jsem jak sovička se z mé hlavy zvedla do vzduchu. Nejspíš ji nebylo příjemné to mé neustálé poskákování a proto se držela nad mou hlavou v kruhovitém letu.
Když maminka navrhla jméno pro ní, tak jsem chvíli uvažovala a pak se nadšeně zazubila. "Jo, to zní dobře! Bude to Luna!" Zavrtěla jsem ocáskem a sovička, od nynějška Luna, zahoukala. "Určitě se jí to líbí!' Zazubila jsem se a opět poskočila. Jako bych snad měla baterku, která nejde vybít. Když maminka vysvětlila barvu očí na chvíli jsem ztichla a usilovně spojovala všechny šroubky dohromady, aneb přemýšlela jsem. "Hmm, a to bych nemohla mít vodu i oheň, když mám obě barvy?" Zeptala jsem se zvědavě. Když mám dvě barvy, tak bych měla mít obě magie, ne? Jinak mi to přece nedávalo smysl. "A co když nemám ani jednu magii?" Tohle by se mi nelíbilo, kdyby sestřička magii měla a já ne. Snažila jsem se mít všechno co sestřička a docela bych byla smutná, kdyby měla něco co jsem neměla já.
Když jsme došli na místo viděla jsem tolik vody a písku. "To je, ale krásný výhled! Kde to jsme?" Koukla jsem se zvědavě na maminku a čekala jsem vysvětlení. Líbilo se mi tu, byl to krásný výhled na neznámé končiny, které jsme ještě neprozkoumali.

Nadšeně jsem poskočila až jsem cítila, že sovička musela zámávat křídly, aby se na mé hlavě udržela. "Věřím, že jo! Chci poznat kromě sestričky někoho ve svém věku!" Zazubila jsem se a cupitavým krokem jsem se snažila držet krok s maminkou. Když se zeptala jestli je to on, nebo ona, musela jsem se zamyslet. Jak jsem to měla poznat? "Ona.. určitěto bude ona" Vyhrkla jsem nadšeně nakonec. Musela to být ona, byla moje kamarádka! Ale pořád jsem ji nedokázala vymyslet jméno, ale moje úžasná maminka mi určitě pomůže!
Když mi řekla, že ví o něčem co by se mi mohlo líbit, skoro jsem se proměnila na neřízenou střelu. "A co to je? A jde se tam naučit něco nového? V čem jsme my vlci tak speciální. A proč měla sestřička před návštěvou toho pana Wua modré oči a když se vrátila měla je jiné? Jaké já mám oči?" Ve skutečnosti jsem své oči vlastně nikdy neviděla, neveděla jsem že jedno nese barvu maminky a druhé nese barvu tatínka. Ani že jedna z té barvy značí můj vrozený element. Tolik zvědavá jsem byla, chtěla jsem na vše znát odpověď!

-> Irisin ráj

Podívala jsem se nadšeně na maminku. ''Takže si určitě budou chtít hrát!'' Prohlásila jsem odhodlaně věřící v to, že skutečně nejsou o moc víc starší, než my a tudíž si budou chtít určitě hrát! Když mi maminka navrhla že bych se jich mohla zeptat sama, trošku jsem zaváhala, ale opět naskočilo nadšení. ''Máš pravdu! A já se jim taky pěkně představím! A řeknu, že mám tu nejlepší maminku a tatínka!'' Zazubila jsem se nevinně. Tolik nadšení v jedné malé chlupaté kuličce, aby jeden pohledal.
Sovička na mé hlavě se krásně usadila, už jen chybělo.. ''A jak ji pojmenujeme? Maminko nenapadá tě nějaké jméno?'' Zeptala jsem se. ''Co třebáááá...'' Rozhlédla jsem se kolem, snad jakoby mi okolí poradilo se jménem pro mého nového sovího kamaráda. ''Hm..'' Zadumaně jsem se podívala zpět na maminku.
Má pozornost byla ovšem zase převedena jinam, ještě jsem neuměla udržet pozornost na jedné věci, ale jednou... ''Hm, co třeba mi ukázat něco nového? Co ještě sestřička neviděla?'' Ve skutečnosti nejspíš, když ji tatínek pustil zase ven zažila další super věc, ale nechtěla jsem být pozadu!

Bedlivě jsem poslouchala maminku, která mi povídala o svých přátelích a když zmínila tu která bydlí kousek. "O, tu chci určitě poznat! I její vlčata! Jsou stejně staré jako já a Scallia?" Nebo starší, nebo mladší, ale to už mi jaksi přes tlamičku neprošlo. "Jak se jmenují?" Určitě to musí vědět! Maminka přece ví všechno!
Když mi popsala pana Wua, zároveň jsem ho sledovala a chtěla si jej zapamatovat, do budoucna. Pozorně jsem s maminkou přistoupila blíž a postupně s očima projížděla po všech lekvarech, třpytivých věciček a... "Páni, tolik Franků!" Špitla jsem nadšeně. Koukala jsem na jednu lasičku podruhé a v tom přišel cizí vlk. Leknutím jsem přiběhla blíž k mamince. Nikdy jsem neviděla jiného cizího vlka, natož hned dva. Když odešel zareagovala jsem na maminčina slova a prohlédla si ty dravce. Hleděli na mě obrovské kukadla a já se v nich celá viděla. "Páni!" Zamilovala jsem si je. Byly tak nadhérní a já se rozhodla, že toho jednoho chci! Konkrétně tu se kterou jsem si hleděla hluboko do duše. Cítila jsem takové zvláštní pouto. Podívala jsem se na pana Wua. "Prosím, může tohle být můj kamarád?" Zeptala jsem se šedivého obchodníka. Neměla jsem vůbec ponětí jak jinak říct, že o něj neskutečně stojím. Pan Wu se na mě tak zvláštně pousmál a snad jakoby dravci nějak naznačil, že má letět za mnou, protože mi přistál na hlavě, přesně mezi ušima. Musela jsem přiznat že to byl takový zvláštní pocit z jeho nožiček, ale nebolelo mě to. A byla jsem navíc nadšená. "Maminko podívej, určitě mě má rád!" Právě jsem měla ten nejlepší den v životě!

Stav konta: 2 přivedené duše
Nakupuji: Mazlíček- Kulíšek
Platba: 1 přivedená duše
Stav konta po nákupu: 1 přivedená duše

Schváleno

<- Les Alf (Přes Ostříž)

Trošku zklamaně jsem se podívala na maminku, když řekla že svého kamaráda již dlouhou dobu neviděla. "A jiného kamaráda mi někdy ukážeš?" Zazubila jsem se nadšeně znovu. Určitě jsem chtěla znát všechno a všechny! Takže všechny kamarády rodičů, které měli!
"Pán Wu." Zopakovala jsem si. "A to je taky nějaký kamarád?" Zeptala jsem se zvědavě. "Koho? Toho pana Wua?" Další z mnoha zvědavých otázek, kdo ví kdy takovým otázkám byl konec.
Nakonec mi popsala dravce. Znovu jsem se koukla na její šátek. "Takže to je dravec?" Vypadalo to velké a ještě k tomu to mělo peří. Jako ti dravci, které mi popsala.
Šli jsme po nebezpečné cestě a i když jsem měla tak 3x kratší tlapky, snažila jsem se šlapat tam kde maminka, aby to byl bezpečný průchod, až jsme nakonec došli nahoru. Byl tam zvláštní vlk a měl sebou něco. "Kdo je to? Proč je tu? To je ten pan Wu? A proč má sebou tu divnou věc?" Dalších mnoho otázek, které zda se nenabírali konce. Vlk tlapkou naznačoval ať jdeme blíž, ale čekala jsem na maminku, zda půjde ona. Byla zvědavá, chtěla jsem všechno hned poznat, ale přece jen i nějaký půd sebezáchovy se ve mě ozval.

<- Úkryt

Vyšla jsem za maminkou a zastavili jsme se u velké hnědé věci. Nezdálo se, že se to hýbe, či dokonce žije. Maminka do toho několikrát kousla, v různých místech a jedla to. Doteď jsem znala jen mléko od maminky. Stoupla jsem si k tomu trošku nervózně. Vůní to moc nelahodilo mému čichu. Ale nakonec jsem po vzoru maminky vzala svou odvahu a odtrhla si malý kousek. Několikrát jsem to převalila v tlamičce, párkrát rozkousala a nakonec spolkla. Vonět to mi moc nevonilo, ale bylo to skvělé! Proto jsem si ještě několikrát odtrhla dokud jsem necítila plné bříško. "To je skvělý!" Zamumlala jsem ještě s plnou pusou, div jsem se nerozkašlala.
Pak mi pověděla o té věci. "A uvidím ho někdy?" Zeptala jsem se zvědavě a několikrát zavrtěla ocasem, přičemž jsem se zastavila na symbole. Jenže dřív, než mě přepadla zvědavost se zeptat maminka moji pozornost nasměrovala jinde. "A co je dravec?" Zeptala jsem se tedy místo toho. Podívala jsem se na oblohu a tam létaly malé věci, které měli křídla. Jedno pírko mi brzy přistálo u tlapek. Nadšeně jsem kolem něj poskočila. Nevím proč, udělalo mi to radost. "Dravec musí být hezký zblízka!" Zazubila jsem se. Skutečně se mi to líbilo a mrzelo mě, že lítali tak vysoko a já si je nemohla prohlédnou blíž.
Nakonec se maminka vydala dále a já hned cupitala za ní. Mela jsem radost, konečně jsem si prohlédla svět mimo náš úkryt.

-> Severní hory (přes Ostříž)

Co se týkalo té divné věci tak mi maminka i sestřička řekli, že se to nejí. Že je to kamarád. Konečně jsem se tedy od té divné věcičky oddálila a podívala se na maminku. ''Taky chci takového kamaráda.'' Řekla jsem, se slovem kamarád jsem trošku pozápasila, ale jinak jsem větu vyřkla poměrně srozumitelně a pak jsem se podívala na věcičku, pardon- Franka, jak ho sestřička pojmenovala, a vytasila na něj zoubky v přátelském úsměvu. ''Budeš i můj kamarád?'' Snad jakoby mi mohl dát odpověď a pak jsem si všimla na sestřičce, že je na ni něco jiného. ''Ty máš barevný očička!'' Řekla jsem překvapeně, rozhodně než šli ven tak je neměla téhle barvy. Záviděla jsem, že sestřička má tolik novinek. Doufala jsem, že taky zažijeme tolik novinek. Ale toho kamaráda.. určitě ho chci taky! Bylo mi jedno, že se budu opičit po sestřičce, ale prostě jsem se rozhodla, chci kamaráda! Podívala jsem se na maminku, která na mě promluvila. ''Už jdu maminko!'' Pískla jsem nadšeně a otřela se o tatínka i o sestřičku a na znak rozloučení a vyběhla jsem za ní. ''A maminko, o to máš na krku?'' Zeptala jsem a tlapkou ukázala na divnou věc. Byla jsem zvědavá.

-> Les Alf

V doupěti už byla celkem nuda a maminka řekla, že se sestřička s tátou hned vrátí. To už jsem uraženě šla opět od vchodu, protože nevypadalo, že máma se mnou je půjde hledat a věděla jsem, že sama bych je nenašla, neznala jsem svět mimo tyto stěny. Když se maminka zeptala kdo je Miněj, zamračila jsem se. ''No přece sestřička!'' Stále nikdo nevysvětlil, že jméno sestřičky je Scallia a to Miněj je pouhá špatně zkomolená Mielei.

Po nějaké době se tatínek se sestřičkou vrátili zpátky, chtěla jsem nadšeně přiskočit k tátovi a přivítat jeho návrat i se sestřičkou, ale co mi byl čertík dlužný, šli hned spát. Nakonec jsem tedy odešla k tlapám maminky a usnula také.
Nakonec mě probudil rozhovor rodičů, moc jsem tomu příliš nerozuměla. Nakonec mě úplně probral až pozdrav sestřičky. ''Dobré ráno!'' Napodobila jsem ji. Když však začala vykládat, že venku je to zábava dost jsem se na ní zamračila. ''Hm.'' Knikla jsem. Proč sestričku ven vzali a mě ne? Provedla jsem snad něco? Nakonec jsem se však nedokázala zlobit dlouho, protože mě zaujalo něco co se drželo u sestřičky. Nějaký zvláštní tvoreček. Opatrně jsem se k tomu natáhla a zvědavě natočila hlavičku. ''Co je to? Dá se to sníst?'' Samozřejmě, že by dalo, ale to jsem přece nevěděla, že to je nový nejlepší kamarád sestřičky, takže z něj bude jistě rodinný přítel. Pak se sestřička opět prosila ven, ale zaslechla jsem maminčin milý hlásek. ''Mie-lei.'' Zopakovala jsem po ní a pak tak trošku pochopila. Maminka mluví ke mě a chce mě vzít ven! Nadšeně jsem ji začala poskakovat kolem tlapek a vrtěla ocáskem jako vrtule helikoptéry. ''Maminko ano, ano. Já chci taky ven!' Prosím!'

Netrvalo to dlouho a já se opět znovu probudila, ale k mému děsivému zjištění už nás tu nebylo tolik. Podívala jsem se poplašně na šedou velkou kouli- maminku. ''Máma?'' Knikla jsem a podívala se všude kolem na znak že hledám. ''Táta? Miňeej? Kde jsou?'' Bylo ještě stále poměrně těžké vytvořit úplnou větu vcelku. A ano, stále jsem nepochopila, že Miňeej není slovo, ale má značit mé jméno 'Mielei' a ještě ke všemu ne jméno sestřičky, ale mé. ''Mamíí. Hledat tátu a Miňeej!'' Řekla jsem a už-už jsem se chystala vykročit tam, tam kde nejspíš zmizeli, do toho divného tvaru ze kterého z druhé strany vycházelo světlo takové, jaké jsem nikdy ještě víc zblízka a o to více mě to lákalo prozkoumat a ne jen hledat sestřičku a otce. ''Mamíí, jdeméé?'' Pořád jsem neposedně poskakovala na nožičkách a ani jsem si neuvědomila, že už jsou dost silné na to, aby mou váhu chvíli unesli na delší dobu, dokonce i mé časy, kdy dny byly jen plné spaní a jídla pomalu končili.

Dny kdy tma, jídlo a spánek byly pomalu sečteny. Už jsem jasně viděla všechno kolem sebe a cítila jsem se v bezpečí u svých rodičů. Zaslechla jsem hlasy, "Miňeej." Snažila jsem se zopakovat po mamince. I tatínek to řekl, ale co to znamenalo? To bylo těžko říct, mohlo to znamenat cokoliv, ale líbilo se mi to! "Miňeej!" Zopakovala jsem tenkým hláskem znovu a podívala se na druhou stejně velkou kouly a hravě, ovšem dost nemotorně ji skočila po oušku. Takovou chuť okusovat jsem měla! "Miňeej!" Zopakovala jsem, snad jako bych svou sestřičku měla oslovovat takto. Po chvíli mě žužlání jejího ouška přestalo bavit a nemotorně jsem docupitala k mamince zachumlat se do jejího teplého kožíšku. U ní jsem se cítila tak bezpečně a hlavně v teple. Copak by si malé vlče mohlo přát více, než tohle? Určitě ne.