Příspěvky uživatele

Hlasy, ale žádná pomoc nepřicházela. Až nakonec jsem se svým řvaním nakonec určitě dořvala pomoci! Opět jsem cítila to teploučko. Teplo a vlídný hlas, poté co jsem se napila maminčiného mléka jsem pokračovala v dlouhé sérii dní spojené spánkem. Až jednou.. ten určitý pořádek našich dlouhých dnů něco narušilo. Cítila jsem novou sílu udělat něco nového a to, že jsem dokázala otevřít oko. Rodiče mohli tedy spatřit jasně rudé oko, ale to já nevěděla, po chvíli dokonce se otevřelo i to druhé, pro ně, modré oko. Ovšem nic z toho jsem nevěděla, z toho šoku, z tolika světla, jsem začala zběsile kvičet a snažila se schovat pod kožich maminky, ale místo toho jsem narazila do stejně velké chlupaté kuličky jako jsem byla já, ta překážka se mi nelíbila a proto jsem se k tomu natáhla tlapkami s tím, že to chci odstrčit, ale nešlo mi to. Stále jsem tedy nespokojeně kvičela, nejspíš budu uřvané štěně?

Tma, teplo, mléko, divné hlasy, to jediné mi bylo známé a příjemné v mém životě, Plazení se po hlavách svých jiných malých kuliček o věčný boj o to kdo se napije jako první. Dále byl často na programu dne (nebo noci?) častý spánek a občasný pískot o tom, že jsem tady a chci pozornost toho velkého chlupatého pelíšku. Ale nudilo mě to, dny byly jednotvárné. S pískotem jsem se začala plazit úplně druhým směrem dál od toho známého tepla a mé bříško se plazilo po něčem studeném. To se mi nelíbilo a dala jsem to najevo dost jasným vypísknutím. Po chvíli jsem se rozhodla plazit se zpátky, ale nic okolo mě nebylo. Ztratila jsem se! Začala jsem tak vřeštět, chtěla jsem zpátky do tepla, chtěla jsem aby mě někdo zachránil z téhle propasti. Proč tu nikdo nebyl?