Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Čím víc na mě budeš tlačit, tím dýl mi to bude trvat," vycenila jsem zoubky v pichlavém úsměvu, neboť jsem tu mumlanou poznámku rozhodně nepřeslechla. Ovšem Stříbrňák se hned vzápětí rozhodl přesedlat na filozofickou vlnu. "Možná, že nic není normální. Nebo naopak všechno. To asi záleží na úhlu pohledu. A z mého úhlu pohledu převážná většina věcí, co se tady děje, normální není." Pokrčila jsem rameny. Ne, že by se s tím dalo něco dělat. Bylo třeba se adaptovat. A třeba by mi v tom mohl pomoct zrovna tady Stříbrňák - pokud teda nebude nepředvídatelně vzat na nebesa, k čemuž by podle svého dalšího tvrzení mohl být celkem náchylný. Povytáhla jsem kůži nad očima - měla jsem celkem problém rozlišit, jestli tohle mohlo být vůbec možné, nebo jestli se snažil udělat debila z vlčice, která o takovýchle věcech nemá nejmenší ponětí. "Tak bohyně, jo? A to se stalo jak, prosímtě? Měla bych se snad střežit chlípných choutek zdejších božstev?" Myšlenka, že se nebe rozestoupí a sešle mi do cesty nějakého boha všech úchylů, mě teda zrovna nenadchla.
"No to víš. Zoufalé časy si žádají zoufalé činy," ušklíbla jsem se provokatérsky a vyskočila na balvan, co se mi postavil do cesty. Krátce jsem se rozhlédla jako na vyhlídce, leč nic moc zajímavého jsem neviděla. "Krom toho," seskočila jsem zpátky na zem a dohnala opět Stříbrňáka, "jsi místní rodilec a k tomu ještě boží syn - to ti toho šmíráka snad i odpustím." Z vlka znenadání vypadlo i jeho jméno. Atrox. No, to by šlo. Celkem se k němu i hodilo. "Misery," opáčila jsem. Na otázku jsem hned chtěla odpovědět odmítavě, ale včas jsem se zarazila. Smečky mě z hlediska možného členství moc nezajímaly, kromě toho Scarova společenství, ale to Atrox vědět nemusel a já se mohla dozvědět něco, co by mohlo být později k užitku. A tak jsem místo toho řekla: "Vlastně jsem se ještě nerozhodla. Možná ano. Víš o těch zdejších něco?"

Sice bych to asi nepřiznala, ale docela jsem ocenila, když na mě stříbrňák přestal dělat prskavku. Chvíli jsem si myslela, že mě snad fakt spere bleskem... Ovšem začínala jsem si všímat jistého vzorce - ti místní, kteří byli zajímaví, patřili zároveň k těm nebezpečným. Ať už to byl Scar, co mi připálil křidýlka, sotva jsem sem dorazila, nebo tenhle vlk beze jména, jehož magie byla taky, řekněme, dost vznětlivá. Ale nejspíš dávalo smysl, že mě lákaly tyhle typy - ani dřív, v tom, o čem jsem začínala přemýšlet jako o svém starém životě, jsem neměla velký zájem bavit se s pacifistickými mouly a pitomci, kteří sebou nechají strkat sem tam.
"To si ještě rozmyslím," blýskla jsem po Stříbrňákovi pohledem a držela s ním krok, ačkoliv měl poněkud delší nohy, než já, tudíž mě to stálo trochu toho úsilí. Nic hrozného ovšem. "Ne, není nudný," ohradila jsem se proti onomu tvrzení. "Obzvlášť, pokud tě nikdy nenapadne, že by to mohlo být i jinak. Je to úplně normální svět, který dává smysl, ne jako tenhleten cirkus tady." Potřásla jsem hlavou. Možná by mi to mělo připadat vzrušující, ale nepřipadalo. Nikdy jsem nemilovala pohádky o kouzlech a zjistit, že nejsou zas tak přitažené za vlasy, jak by se mohlo zdát, pro mě nebylo moc příjemné.
Vtom se Stříbrňák zastavil. Zdálo se, že mé tvrzení ho celkem šokovalo. Měla jsem co dělat, abych zachovala vážnou tvář. "Vypadám, nevypadám, to je přece jedno," mávla jsem tlapou. "Vidět to není, protože je to dlouhodobá nesnáz. Chci se tady naučit přežít, když odejít evidentně není možnost. Hledám někoho, kdo se tu vyzná. Kdo by mi ukázal aspoň něco z těch zdejších absurdit." Věnovala jsem vlkovi zubatý úsměv, ne zrovna vřelý, ovšem ani vyloženě neupřímný: "A ty se tu vyznáš, nebo snad ne?"

Stříbrňák bručel a mručel jako nějaký medvěd, ale jakmile jsem se zmínila o jeho otci, no... začaly se dít věci. Cítila jsem, jak mi vstávají chlupy na těle a to ne mou vlastní vůlí. Bylo to jako stát venku v bouřce příliš blízko místa, kam má praštit blesk. Bouřka se sem sice asi hnala, ale tohle jsem na ni svést nemohla. Byla jsem si téměř jistá, že to dělá ten vlk. Magie? napadlo mě okamžitě. Stále jsem těmto věcem zcela nerozuměla, ale chápala jsem jednu věc - bylo to nebezpečné. A byl to jiný druh nebezpečí, než jaký jsem znala. Proti takovýmhle věcem se nedalo bránit tesáky. Nedalo se proti nim bránit ničím, co jsem znala. Přimhouřila jsem oči a neustoupila, přestože jsem z vlka cítila tu divnou elektřinu. Tak snadno mě nemohl zastrašit.
Nakonec přestal. Dokonce se omluvil. Přešla jsem to podobným zamručením, jaké tu předváděl on. Pak ovšem přišel se zajímavou otázkou. "Nó, to záleží na tom, co zrovna chci dělat," ušklíbla jsem se na půl tlamy. "Ah. Takže zdejší domorodec, jo? Výborně." Potřásla jsem hlavou: "Z normálních krajů. Kde vlkům nešlehaj plameny ze zadku a tak podobně. Ale evidentně se musím smířit s tím, že to už je všechno pryč." Ano, bylo třeba naučit se žít ve světě, který byl postavený na hlavu. "Třeba by se ti chtělo pomoct ubohé vlčici v nouzi, co?" zamrkala jsem na Stříbrňáka s výrazem tak nevinným, jaký jsem na tváři vůbec dokázala vykouzlit.

Vlk měl pěkně nabroušený jazyk, to se mu muselo nechat. Navíc měl kolem krku kdejaké harampádí, což nejspíš naznačovalo, že se tu už nějakou tu dobu potloukal. Třeba se tu vyznal. Hm. "Furt lepší, než tahleta myší šeď," odfrkla jsem si a potlačila nutkání na něj s dětinskou drzostí vypláznout jazyk. Pak jsem se pobaveně ušklíbla, když pokračoval v řeči. "A copak je tohle? Nějaký 'můj táta by dal na budku tvýmu tátovi' - ale notak, snad už nejsme malý, ne?" Chlubit se kožichem někoho jiného mi přišlo celkem ubohé. I kdyby jeho táta hrál všemi barvami duhy, neměla jsem nejmenší ponětí, co to má společného s námi dvěma a naším rozhovorem. I když, klidně bych se taky mohla začít chlubit tím, že můj táta má jelení paroží a oči jako jestřáb - co já vím, mohla to dost dobře být i pravda. Neexistoval způsob, jak to vyvrátit, když jsem ani nevěděla, kdo můj otec je.
Dohnala jsem Stříbrňáka a zařadila se po jeho boku, aby si náhodou nemyslel, že mi jen tak zdrhne. "No, to víš. I když je nepochybně velice důležitý, kožich není všechno," uculila jsem se neviňátkovsky. "A ty zrovna vypadáš, jako že by ses tu mohl vyznat. Je to tak?"

Šedý neuhnul pohledem, neucuknul, nezačal se omlouvat... jen s hrdým postojem přijal mou výčitku a pak mi můj ne zrovna přátelský přístup odpálil hned obratem zpátky. Pozvedla jsem krátce koutek do lehkého úšklebku. Že by někdo, s kým by byla i zábava? Není možná... "To není hnědá, ale rezavá," odsekla jsem, "ale chápu, že tě to zmátlo - asi podobné barvy jen tak nevidíte, tady, v zemi... tuctových kožichů," přejela jsem ho významně pohledem od hlavy k patě. Popravdě patřil k té pohlednější části zdejší populace, aspoň nebyl nějak viditelně zmalovanej nebo pruhovanej, ale tenhle můj názor znát nemusel.
Jeho další slova mě ale trochu dopálila. "Ha! Tak to zas brzdi, kocourku," stáhla jsem lehce uši k týlu. "Víš o mně úplný prd." Zdálo se, že má Stříbrňák namířeno kamsi pryč, ale já byla více než připravena ho následovat. Vypadal jako dobrá společnost, jakkoliv paradoxně to mohlo znít - nezdál se být nudný a mdlý jako mnoho jiných vlků. "Aby ses taky za chvíli nedivil."

Moře šumělo a vlny mě pohupovaly, když jsem vyplavala z mělčiny o něco dál. Nemířila jsem nijak daleko, neměla jsem v nejmenším úmyslu opustit zátoku a nechat se strhnout nějakým mořským proudem. Tohle bylo poklidné místo. Příjemné. Jeden by skoro zapomněl na otravnou magii a všechny ty podivně zbarvené vlky podivně smířené s vlastním osudem uvěznění navěky věků na tomhle místě, které, pokud jsem mohla soudit, bylo absolutně šílené. Začínalo mi ale být jasné, že i já budu brzy tak smířená. Nic jiného se dělat nedalo. Věc se ovšem má tak - já se vždycky s věcmi, co se mi nelíbí, smiřovala těžko. Radši jsem se porvala o svou pravdu. Problém spočíval v tom, že tady za tím nestál nikdo hmotný, komu bych mohla nakopat zadek.
Obeplula jsem velký oblouk a začala směřovat zpátky k pláži... na které jsem spatřila vlka, co tam stál a zíral na mě jako vyoraný. Lehce jsem se zamračila. Úchylák. Začala jsem si to pěkně rázně mířit ke břehu. Jen, co jsem se octla na mělčině, spustila jsem: "Když chceš šmírovat, aspoň se pokus chovat nenápadně, proboha." Vylezla jsem na pláž naproti šedivému a otřepala si přebytečnou vodu z kožichu. Až takhle zblízka jsem viděla, že vlk nevypadá ani tak jako šmírák, jako spíš někdo, kdo je lehce mimo. To ale neznamenalo, že jsem se nemohla vztekat. Právě jsem vážně toužila mít někoho konkrétního, na koho se naštvat, a tenhle nebožák byl ideální cíl. A tak jsem mu zůstala stát tváří v tvář, na čele mi vyvstávala podmračená vráska a celá napružená jsem čekala, co z něj asi vypadne. Doufala jsem, že to bude nějaká strašná blbost, kvůli které bych se do něj mohla pořádně obout.

4
//Hraniční pohoří přes Kvetoucí louku
Nechala jsem Brašničku Ásleif za zády a přebírala si v hlavě, co jsem se dozvěděla... ačkoliv toho nebylo zase tak moc. Ásleif toho sice namlela opravdu hodně, ale sečteno a podtrženo, co jsem vlastně zjistila? Wu se objevuje nahodile, kameny, kterými se mu platí jakbysmet, magii asi nikdo pořádně nerozumí, ačkoliv ji používat může každá Mařka a cestu odsud je zřejmě nemožné najít. "To je teda fakt bezvadný," ušklíbla jsem se kysele na svůj odraz na hladině moře, ke kterému jsem zrovna došla. Nenechala jsem se nachytat, abych vodu ochutnávala. Slaná vůně se vznášela ve vzduchu na míle daleko.
A aby toho nebylo málo, bylo pořád příšerný vedro. Navzdory tomu, že už padala noc. Z vody přede mnou se nedalo pít, ale koupat by se v ní snad dalo. Sůl mi kožich nevybělila ani poprvé, tak se to podruhé snad taky nestane. Pomalu jsem vešla do vody, až do míst, kde jsem už sotva dosáhla na dno a zastavila se. Tiše jsem vydechla, přivřela oči a nechala vlny narážet mi do boků. Co je tohle místo? Proč jsem se sem dostala? Ani párem volů by ze mě nikdo nevypáčil, že snad mám trochu strach nebo se mi dokonce stýská po starém domově, ale... tak trochu to tak bylo. Musím to tady víc prozkoumat. Od místních domorodců se toho asi už o moc víc nedozvím, stanovila jsem si plán, abych měla směr, kterým směřovat a dala tomuhle celému nesmyslu alespoň nějaký řád. Pak jsem udělala další krok dál od břehu, abych si mohla zaplavat pod svitem měsíce.

3

Jak to tak vypadalo, tahle země byla opravdu krajem zmatku a chaosu, kterážto myšlenka opět vyvolala vzpomínku na Scara - on to asi chápal a těžil z toho. Měla bych se pokusit o to samé. Jen, co přijdu na to jak. "Jasně, podivnýma náhodama se to tady asi jenom hemží, že se vůbec ptám," zamrmlala jsem, nepříliš spokojená s odpovědí "ono se to někdy objeví". Ne, že by mě ale příliš překvapovala. Začínala jsem si asi zvykat na to, že s logikou tady jeden moc nepochodí.
Lehce jsem nakrčila čenich, když na mě hnědá vyplázla jazyk. "Však uvidíš," procedila jsem skrz zuby. To dřív bude v pekle sněžit, než po sobě nechám čmárat, i kdybych Wua nakrásně našla. Což podle toho, co tvrdila Hnědka - tedy vlastně Ásleif - nemuselo být jednoduché. Stejně jako všechno ostatní tady, i místo jeho výskytu bylo zřejmě naprosto nahodilé. "Samozřejmě, že jo. Bylo by to moc snadný, kdyby seděl někde na zadku," zavrtěla jsem hlavou a už se vážně pobírala k odchodu, jen jsem si ještě vyslechla poslední slova vlčice. Lehce jsem se poušklíbla. "Kouzla, co brání kouzlům, aby to tu zbořila," pronesla jsem zadumaně. "Kupodivu to zní snad i pravděpodobně. Nebo už tady přicházím o rozum." Ani bych se nedivila, kdybych po vystavení všem těm místním podivnostem měla z mozku bramboračku. Krátce jsem se protáhla a urovnala si srst, než jsem pohled přesunula zpět na Ásleif. "No, každopádně dík za informace," pronesla jsem, abych nebyla za úplnou krávu, že ano - s něčím mi ta vlčice byla i nápomocná, i když jsem tady z toho pořád nebyla dvakrát moudrá a asi ani nikdy nebudu. "Ale už potáhnu zase dál. Cítím nesmírnou touhu promluvit si s tím vaším kočovným obchodníkem," možná mu trochu dupnout na krk, aby mi vysvětlil, o co tady vlastně jde a tak. Seskočila jsem z kamene a kývla hnědé na rozloučenou. "Žij blaze." A zamířila jsem pryč.

//...někam - doplním :D

2
Jen jsem pokývla. Že je Wu jako nějaká zatracená straka jsem se už doslechla od Zebry, nebo jak že se to vlastně jmenovala. Bylo ale dobré mít to potvrzené z více zdrojů. "Jasně. A kdyby jeden, čistě hypoteticky, od Wua něco chtěl, kde by tyhle kameny, opět čistě hypoteticky, mohl najít?" otázala jsem se - jestli si od něj vyžebrala tu taštičku, určitě mu nějakej třpytivej čurbes musela dát, tudíž taky musela vědět, kde se bere. Ne, že bych měla v plánu za tím staříkem běžet a něco od něj kupovat, ale jeden nikdy neví, k čemu se může hodit nastřádané bohatství. A třeba nakonec změním názor a budu kolem sebe taky jednou chtít šlehat plameny a metat blesky jako stará ježibaba... Ohledně kožichu jsem si byla nicméně dost jistá. "Ha. Tak na tenhle slib můžeš klidně zase hnedka zapomenout," zašklebila jsem se. To se totiž nikdy nestane.
Po kdovíjak dlouhém hovoru Hnědce došlo, že vlastně nemá ani ponětí, jak se jmenuju. Stejně jako já neměla ponětí o jejím jméně - mě ale bylo celkem fuk. Nezdálo se mi, že by byla někým, s kým bych chtěla navazovat nějaké hlubší vztahy. I proto jsem se rozhodla nesdělovat jí své pravé jméno, jako jsem ho sdělila Scarovi lomeno Milosti. "Harpyje," pronesla jsem prostě a s lítostí seznala, že tu svému přízvisku dosud příliš čest nedělám. Byla jsem příliš zaměstnána bytím v šoku, než abych vyhledávala bitky, byť by byly třeba i jen na oko. "A jak říkat tobě, Brašničko?" naklonila jsem v otázce hlavu lehce ke straně.
Odchod byl tedy asi vážně nemožný, minimálně v očích zdejších domorodců. Fajn. Stejně nemožné bylo dostat nějaké informace o oněch záhadných dalších magiích. "Huf, já se za tím dědkem snad fakt budu muset vypravit," povzdechla jsem si - to už je holt tragédie života. Co si neuděláš sám, to nemáš atakdál. A ukázalo se, že magií tu vážně může vládnout každej Pepča, takže to byla zřejmě další tragédie života. "Geniální úsudek," odfrkla jsem si a protočila oči. "Že tohle místo ještě stojí je fakt zázrak sám o sobě," zavrtěla jsem hlavou a začala se škrábat do sedu. Jednak mi začínaly dřevěnět nohy, za druhé jsem začínala uvažovat o tom, že bych vlčici nechala za zády. Nezdálo se, že bych z ní mohla vytáhnout o moc víc a to bylo ve finále asi tak to jediné, o co mi šlo.

1

"A zase moje věc, jestli se rozhodnu to kritizovat," zaculila jsem se nevinně, navzdory kousavému tónu hlasu. Viděla jsem, že jsem hnědku zasáhla na citlivější místečko a poněkud se jí to dotklo, což mi činilo škodolibou radost. "Jo tak tohle chápu," zhodnotila jsem její další slova. "Taky nemám v plánu nechat se zmalovat jako nějaká běhna. I kdyby mi za to platili. Což, jak předpokládám, funguje právě naopak." Lehce jsem nakrčila čelo, když se můj módní výmysl hnědá pokusila přehrát zpátky mě. "Pf. Na můj kožich se šahat nebude, za žádných okolností, ani aby se přebarvil na rezavější rezavou nebo něco takovýho." Lebku bych brala leda reálnou - už jsem párkrát zvažovala si založit nějakou sbírku, na to bych se ale nejdřív musela někde usadit. A jak se zdálo, to se mi mohlo dost snadno splnit.
Odtud totiž nebylo cesty zpět. "Třeba nějaká cesta je - a jestli jo, tak ji najdu," pronesla jsem odhodlaně. "Moc ráda bych tohle místo prohlásila za hyperrealistickou halucinaci a vrátila se k normálnímu životu. Ale - opět předpokládám - takhle to tady nefunguje," rýpla jsem otráveně drápem do země. Scar měl asi pravdu, měla bych se prostě smířit s tím, že tohle je teď můj život. No bezva.
K Wuovi jsem nejspíš už neměla co dodat. Tedy... měla. Nečekala jsem ale, že se tady o moc víc dozvím. Musela bych nejspíš toho staříka najít sama a trochu ho zmáčknout, aby mi vyklopil odpovědi, které chci. Ostatně ani o magiích jsem se toho moc nedozvěděla. "To nevadí, na podpalování mám jinýho experta," zabručela jsem si spíš jen tak pro sebe, než jsem zvedla opět oči k hnědé. Asi toho nevěděla tolik, kolik jsem se zprvu domnívala, ačkoliv nosila brašničku a byla dostatečně výřečná. "Takže to jsou ty různý magie, he? Mrazivá, ohnivá... přírodní... asi jich bude víc, co? A může je používat každej ňouma, co se k nim nějak dostane?" Jestli ano, divila jsem se, že to tady ještě celé neshořelo.

Protáhla jsem obličej, když jsem se od Hnědky dozvěděla, že i ona se rozhodla využít přebarvení srsti - a to z těch všech, co jsem tu potkala, vypadala ještě nejnormálněji. "V tom teda nevidim žádnou pointu," rýpla jsem si. "Když už se jeden rozhodne zahrávat si s magickýma barvičkama, měl by se s tím aspoň trochu odvázat. Mohla sis aspoň nechat na zadek namalovat hořící lebku nebo tak něco." Proč by se někdo chtěl přebarvovat z hnědé na hnědou mi skutečně unikalo. Třeba to Wu nějak podělal. To mi ale mohlo být jedno, tohle byla služba, které jsem stoprocentně neplánovala využít - na můj kožich se nesahalo, byl dokonalý ve stavu, v jakém byl.
"Nic jinýho mi evidentně nezbývá," procedila jsem skrze zuby a nespokojeně mrskla ocasem jako pobouřená kočka. Tím hůř, že si u Wua nejspíš nebylo možné koupit ani nic, čím by se realita dala učinit trochu snesitelnější - tady bylo vidět, že co si vlk neudělá sám, to nemá. "Třeba vykrádá hrobky," navrhla jsem. "Nebo to vytahuje přímo z čirýho vzduchu, co já vím, co je v tomhle praštěným světě všechno možný," pokrčila jsem rameny. "Mají ta vaše kouzla vůbec nějaká pravidla? Omezení?" Ne, že bych podobné věci někdy příliš respektovala, ale mohlo se hodit o tom vědět - už jen proto, že většina vlků to dělala.

Obyčejně bych asi ukecanost Hnědé považovala za otravnou, ovšem momentálně se mi celkem hodila. Chtěla jsem o tomhle prokletém místě vědět co možná nejvíce a jestli na mě hnědá chtěla bez ladu a skladu chrlit informace, prosím, ať si poslouží. Však já už si z toho vyberu, co se mi bude hodit. Dokázala jsem být trpělivá, když jsem chtěla. "Chmm," zamručela jsem lehce zklamaně, když se ukázalo, že vlčice o prokletých předmětech asi nic neví. Celkem bych si poslechla nějakou historku o někom, kdo se na to napálil - v mých očích totiž Wu vypadal čím dál více jako nedůvěryhodný šejdíř. Když ale začala popisovat změny barvy kožichu, vystřelilo mi obočí nevěřícně nahoru. "Kdo by něco takového chtěl?" odfrkla jsem si. "I když... jo, vím o takových, kterým by nová fasáda značně prospěla," ušklíbla jsem se vzápětí. "Ačkoliv nevím, jestli bych věřila tomu, že se mi novej přeliv od nějakýho náhodnýho starouše nesmeje s prvním deštěm." Šel na to chytře, ten Wu, když zdejší inteligenty obíral o drahé kamení a kdoví o co ještě nabídkou barevných kožichů a srandovních cetek, ale já se mu na to nenachytám. Když hnědá dokončila výčet všeho, co věděla, zavrtěla jsem hlavou. "Teda kdyby mě tady hned první den jeden blázen hned málem neupálil a já to neviděla na vlastní oči, tak bych si myslela, že tady všichni frčíte na nějakejch houbách." Odmlčela jsem se, pak se mi na tváři objevil zadumaný výraz: "Houbičky ten váš Wu náhodou neprodává?"

Hnědá, která se po cestě sem málem přerazila a zřítila ze skály, čímž by můj den hned udělala tak o sto procent zajímavější, na svém těle nesla spousty jizev, které by mohly poutat pozornost. Ne však tu mou. Zjizvených xichtů, odrbaných kožichů a utrhaných uší jsem viděla už bezpočet, občas jsem něco z onoho seznamu i pomáhala vytvářet, ovšem ta podivná věc, co si vlčice nesla s sebou? To bylo něco nového.
Měla jsem svou teorii, odkud by to mohla mít. Potvrdila se téměř okamžitě. Triumfálně jsem se ušklíbla. Já to věděla. "Už jsem o něm leccos zaslechla, ačkoliv nic, co by mě zrovna přimělo za ním běžet s otevřenou náručí," připustila jsem. "Takže brašna, říkáš..." Podle dalších slov vlčice se to hodilo k nošení věcí - zdálo se, že jsem narazila na velice výřečnou osobu, která by mohla být užitečná a leccos mi vypovědět, nicméně ona se vzápětí sama utnula. "V tom se právě pleteš," vykouzlila jsem na tváři přesladký úsměv. "Zajímá mě to. Vykládáš mi tady celkem zásadní věci - on ten váš Wu nabízí i něco jiného, než amulety čpící zrádnou magií?" To bylo v rozporu s informacemi, které jsem dosud dostala. Ale tahleta... brašna, nebo jak tomu říkala, nevypadala magicky. Nedělala žádné divné kejkle ani z ní nešlehaly plameny. Naopak, tvářila se jako... věc, co by mohla být k užitku? Huh. Že bych svůj názor na toho starce ještě byla nucena přehodnotit?

Když jsem dostatečně pohanila výtvory zdejších božstev (pokud nějaká skutečně existovala a pokud to vážně bylo jejich dílo - to stále zůstávalo poněkud nejasné, obzvláště pro skeptika, jakým jsem byla já), začala jsem zvažovat, co dál. Překročit hory? Hm. To byla asi jediná možnost, pokud jsem chtěla prozkoumat další části ostrovů, pokud jsem se nemínila vydávat ještě dál na sever a pokoušet se otravné šutry obejít. To jsem rozhodně neměla v plánu. Sever klidně mohl zůstat naprosto nepolíbený dotekem mých tlap, nezajímal mě. Mohl se jít bodnout. Stejně tak se mi ale nechtělo lézt přes hory. Obzvlášť ne samotné - to znělo jako prvotřídní pruda. Prozatím jsem se rozhodla nedělat nic. Lehla jsem si na skálu, přejížděla pohledem tu část ostrova, kterou nehyzdily fialové stromy a čekala na zázrak, znamení nebo na to, dokud se mi nečinnost nezačne hnusit víc než myšlenka na přechod hor.
Brzy se ukázalo, že to tady asi nebude až tak opuštěné. V mém zorném poli se totiž objevila hnědá šmouha, která, jak se blížila, začala nabývat vlčích tvarů. Za chvíli byla už celkem blízko a vypadalo to, že i ona vyhlíží nějakou společnost. Tak co seš zač ty? Možná spojenkyně? Společnice? Blbeček, na jehož účet se dá pobavit? Uvidíme. "Zdravím," opáčila jsem s lehkým úšklebkem a přehodila si přední tlapy do kříže. Nač se obtěžovat se vstáváním? Přejela jsem příchozí pohledem. Na poměry toho, co jsem tady dosud viděla, vypadala kupodivu celkem normálně. Pravda, oči měla zelené, ale aspoň nebyla černobílá a pruhovaná. Už jsem si začínala myslet, že tady jiní vlci ani nežijí. Mou pozornost ovšem upoutala jistá kožená ptákovina, kterou k sobě měla přikurtovanou. "Co to máš?" přeskočila jsem všechny zdvořilosti a namířila tlapu k pleci zjizvené vlčice, na které spočíval ten divný předmět. Ukazovat se nemá, já vim. Ale chtěla jsem vědět, zda jsem dospěla ke správné dedukci - nebyl tohle třeba jeden z těch (pravděpodobně prokletých) talismanů, co nabízel ten... Wu?

//Začarovaný les přes Tajgu

Feťácký les se přeměnil v normální les, ovšem ani ten nevydržel dlouho. Přerušily ho totiž celé haldy otravných skal a šutrů. Jinými slovy - hory. Odfrkla jsem si. Hory byly možná ještě nechutnější, než fialový les, ačkoliv ze zcela jiných důvodů. Pominu-li ty očividné, jako že je to tam furt do kopce, tak jako ten hlavní bych označila zejména ten, že tam byla po většinu roku pořádná kosa. Což nebylo nic moc vzhledem k tomu, že jsem nosila kožich jižanky. Hory byly ale aspoň příjemné na pohled, což se nedalo říct o lese, který jsem nechala za zády a jehož směrem jsem se snažila pokud možno neotáčet. Klidně to mohl být světový unikát - mě to přišlo zkrátka jako kýčovitá slaďárna. Nepochybovala jsem, že to bylo ideální místečko pro zdejší zamilované párečky, které tam na sebe cvrlikaly a óchali a áchali nad tím, jak je to tam krásné, ale ne tak krásné jako ty, má holubičko. Protočila jsem oči jen při té představě a vyšplhala na jeden z balvanů, abych měla lepší rozhled. "Určitě to není přirozený místo," zamrmlala jsem si pod vousy a brouzdala pohledem po okolí, zda nezahlédnu potenciálního společníka nebo aspoň nějakého blbečka, na jehož účet bych se mohla pobavit. "Ti jejich bohové maj fakt trapnej vkus."