Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tichá zátoka

Od moře mě tlapy zanesly až mezi stromy lesa. Dost podivného lesa, ovšem. Už zdálky jsem viděla, jak listí zdejších stromů doslova září do dálky křiklavými barvami. Zblízka, přímo pod těmi větvemi, to bylo ještě mnohem divnější. Přimhouřila jsem oči. Nejspíš to byl nějaký hodně zvláštní druh. Nebo v tom taky vězí nějaký čáry. Blah. Musela jsem si připomínat, že tohle není jen tak obyčejný kraj - tohle je zakouzlená díra, kde každej spolíhá na čáry máry a ne na to, co mu je přirozené. Bylo to na hlavu.
Ať už stromy byly přirozené, nebo ne, rozhodla jsem se, že se mi tu nelíbí. Pálily mě oči z těch řvavých barev, co se mi zabodávaly až do mozku. Jeden by z toho pomalu dostal záchvat. Což by nepochybně bylo velice úsměvné, ovšem pouze pokud by to postihlo nějakého druhého nebožáka a ne mě. Cizí neštěstí bylo vůbec nejvtipnější. Když už mluvíme o ubožácích, možná by nebylo od věci sehnat si nějakou společnost, když mě Bohyně opustila. Ale někde jinde. Z tohohle lesa se mi chce blít. Vydala jsem se tedy dál.

//Hraniční pohoří (přes Tajgu)

//Zubří pláň

"Říkám - jak se jmenuješ, ctěná bohyně?" zopakovala jsem svou otázku víc nahlas, když se mi nedostalo žádné odpovědi a ohlédla se za sebe. A ejhle. Po ctěné bohyni jako by se slehla zem. "Ty mi taky můžeš," odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. Jak vyspělé. Vytratit se beze slova. Rozhodně jsem neměla v plánu jít zpátky a hledat ji. Jestli po cestě zapadla do nějaké bezedné jámy, pak je to dle mého skromného názoru její vlastní blbost. Nevím, proč bych se s tím zatěžovala.
"Takže zase sama," pronesla jsem sama k sobě, zatímco jsem kráčela po písčitém břehu. Celkem hezké místo, jen co je pravda, dokonce i má neromantická duše to musela uznat. Nebyla jsem ale natolik hloupá, abych se snažila napít. Pach soli se jasně nesl vzduchem. Další moře. Další voda k ničemu. Vody k ničemu bylo evidentně mnohem víc, než vody užitečné - což by ale nemělo být žádné překvapení. S vlky to bylo stejné. A vlastně skoro se vším ostatním. Svět byl tvořen spoustou zbytečné omáčky a to, na čem vážně záleží, aby jeden pohledal. Lehce jsem potřásla hlavou a pokračovala dál. Po očku jsem sledovala, zdali se samozvaná bohyně znovu neobjeví. Škoda, nezdála se být zas tak hrozná. Ale co. Její ztráta.

//Začarovaný les

//Bašta

Ačkoliv vlčice popírala, že to, co mezi sebou se sestrou mají, je rodinné dramátko, mně to tak tedy rozhodně znělo. Po jejím vysvětlení snad ještě více, než předtím. "Hm," ušklíbla jsem se. "Rodina zkrátka všechno akorát tak komplikuje." Moje biologická rodina byla v troskách už když jsem se narodila a krátce poté, co jsem přišla na svět, z ní nezbylo už vůbec nic, tudíž jsem měla možnost volby - a svou další rodinu jsem si vybrala sama. Teda, spíš si mě oni našli a já je tak nějak vzala na milost. Rozhodně mi to ale přišlo jako lepší možnost než se zkrátka narodit do nějakého panoptika příšer a ještě s nima zůstat zaseknutá do konce života kvůli "pokrevním svazkům" nebo kvůli jaké že to blbosti vlastně.
Když se vyjádřila k onomu získávání svalů, znělo to vlastně celkem racionálně. Trochu se mi ulevilo, když mluvila o tréninku s mistrem - můj mozek byl nejspíš už dost zmatený vším tím, co se dělo kolem, že první, co mě napadlo, bylo nakupování svalů za drahokamy, aniž by do toho musela být vložena jakákoliv práce. "Samozřejmě, že platí," odsekla jsem. Nemusela ze mě dělat blbou. "Jenže jeden nikdy neví, co má v téhle končině očekávat." Lehce jsem se otřásla. Příšerné místo, jen co je pravda... ale co už.
"Hm, v poušti," zadumala jsem se, zatímco jsme kráčely přes pláň. "Jasně. Nebo taky na vrcholku hory, na dně moře nebo prakticky kdekoliv jinde. Bezvadný. A ten tvůj mistr bojových umění může být taky kdekoliv, hádám," zamumlala jsem otráveně. Hledat něco, co může být na jakémkoliv místě, byla vždycky pekelná otrava. Natočila jsem hlavu lehce směrem k vlčici. "Jak se vlastně jmenuješ, ó ctěná bohyně?" otázala jsem se s lehce sarkastickým podtónem při posledních třech slovech. Aby řeč nestála a abych taky věděla, s kým že to vlastně mám tu čest vláčet se světem a nahánět nějakého kouzelného dědečka. To je fakt absurdní. Možná jsem umřela a tohle je posmrtný život. Nějaké předpeklí. Nebo možná peklo.

//Tichá zátoka

Spokojeně jsem naslouchala slovům vlčice o tom, jak se tupci dá manipulovat - vida. Třeba tohle nakonec nebude zem úplných bláznů bez špetky rozumu. Měla bych tomu tady dát ještě šanci, i když překousnout existenci magie byl dost obtížný oříšek. Fialooká ale brzy sklouzla k řeči o její sestře. Nebyla jsem obeznámena s jejich rodinnými vztahy, pochopitelně, ale nezdálo se, že by jí byla příliš nakloněna. "Počkat, počkat... ženeš se do bitvy s vlastní sestrou? Rodinné dramátko?" olízla jsem si čenich a zazubila se. To znělo zajímavě. Kdoví, jak bych já vycházela se svým bratrem, kdyby se dožil dospělosti... ale nad tím nemělo cenu přemýšlet, protože on byl mrtvý a já živá. To zřejmě vypovídalo zcela všechno o tom, kdo z nás dvou byl lepší.
Ukázalo se, že to, co vlčici sděluji, pro ni vůbec není nové. A ani to není to, co chtěla slyšet. Nakrčila jsem čelo. "Takže ty nemyslíš zesílit magií," zabručela jsem. A co teda? No, moc jiných možností nebylo. "To snad čekáš, že si tady za drahokamy někde nakoupíš i svaly, nebo co? I když vlastně... nevím, proč mě to vůbec překvapuje," zamumlala jsem nespokojeně - tohle se mi nelíbilo. Nebylo to vůbec přirozené. To tady vážně každý chtěl všechno naservírované na zlatém podnose? Jaký to pošahaný svět. "Já od něj nic nechci, ale porozhlídnout kolem se můžem," pokrčila jsem rameny a vstala. Kudy kam... těžko říct. Ten blázen mohl být kdekoliv. "Nějaké nápady, kde začít?" prohodila jsem před rameno na vlčici, ale už jsem si to mířila na jinou část pláně. Jestli se chce ujmout vedení, bude se muset taky trochu posnažit.

//Zubří pláň

Bohyně. No vida. Ať už tahle vlčice byla kdokoliv, rozhodně o sobě neměla nízké mínění a nijak se s tím netajila. Mě to nicméně neuráželo, upřímnost jsem dokázala ocenit. Tedy většinou. Občas. Neubránila jsem se dalšímu úšklebku, když mě upozornila na to, že aby si bohyně našly své následovníky, nezbývá jim nic jiného, než se zahazovat s bytostmi stojícími jaksi níže. "Hmm, trefná poznámka," uznala jsem. "No, jestli je tohle, o co stojíš, nejspíš nebude těžké sesbírat nejrůznější patolízalstvo." Ze zdejší země jsem toho zatím moc neviděla ani jsem tu nepotkala zrovna mnoho vlků, ovšem pokud jsem měla vycházet ze zkušeností nasbíraných jinde, pak aspoň hrstka ubožáků, jejichž největším přáním v životě je nechat se někým vést, lézt mu do zadku a na oplátku moci přestat zcela používat mozek, se najde úplně všude.
"To nebude tak snadné," pronesla jsem na konto oné "nespolehlivé informace". "Pokud vím, může to být kdekoliv - protože to má celé na svědomí nějaký starý potulný šejdíř, co prodává cetky, které jsou údajně magické." Zavrtěla jsem nad tím hlavou, těžko se mi věřilo, že taková kravina vůbec opustila mou tlamu. Ale musela jsem se s tím začít směřovat - v tomhle světě naruby kouzla zkrátka existovala. To ale neznamenalo, že bych lehkovážně věřila nějakému amuletu ze zaječí pracky, co mi prodá nějaký pološílený šmelinář. "Co je na tom pravdy musíš posoudit sama - mě to zní jako sakra velký podfuk. Jestli ho ale chceš hledat, ráda se přidám," dodala jsem ještě. "Sama bych totiž celkem ráda na vlastní oči viděla, co je vlastně zač."

Šedivými zraky jsem si měřila vlčici, které se viditelně zamlouval můj kožich. Nemohla jsem říct, že by se mi taková pozornost příčila - a bylo celkem jedno, že přicházela od vlčice. Rozhodně to bylo lepší, než kdyby mi poklony na kožich skládal nějakej slintající otrapa, co přemýšlí možná tak koulema. S prominutím. "Inu, někteří z nás se holt narodí šťastní," pokrčila jsem rameny - narodila jsem se všechno, jen ne šťastná, ale co se týkalo kožichu... jo, na ten mi zrovna padla dobrá karta. "A ostatnímu plebu pak nezbývá než závidět," ušklíbla jsem se spiklenecky, jako bychom teď my dvě měly mezi sebou jakési spojenectví založené na dokonalosti našich kožichů. Ačkoliv, upřímně, ten její kožich mému nesahal ani po kotníky. Nemohla jsem si pořád zvyknout na tu přehlídku podivných vzorů, jakou byla celá tahle země.
Když se ovšem vlčice nazvala bohem, mírně jsem povytáhla kůži nad očima. To bylo už trochu moc troufalý, ne? Ne, že bych teda já byla zrovna v pozici vytýkat někomu jeho namyšlenost, ale chápem se. "Takže bohyně, jo? Když jsem se tedy doslechla o zdejších božstvech, čekala jsem trochu větší spektákl," podotkla jsem a přejela vlčici ještě jednou pohledem, jako bych čekala, že jí ze zad vyraší aspoň křídla nebo tak něco. "Domnívala jsem se, že božstva se jen tak nezahazují s mrňavými smrtelníky." Pak jsem potřásla hlavou: "To je fuk - něco takového by tu být mělo. Údajně. Ovšem nakolik to je spolehlivé, to netuším." Trochu jsem vlčici napínala, nehodlala jsem jí to všechno vyklopit jen tak, naráz. To by nebyla žádná zábava. A navíc jsem toho nakonec zase tak moc ani nevěděla. Nemuselo to hned vyjíz najevo.

Zatímco jsem si plnila žaludek králíkem a vychutnávala si chvíli klidu, v mém zorném poli se kdosi objevil. Jedno se tomuhle kraji muselo nechat - mrtvo tu tedy rozhodně nebylo. Naopak, vlky se to tu očividně jenom hemžilo. A jak se zdálo, černobílá tady byla fakt v módě. Stejně jako divný pruhy... a zmalovaný xichty, jak jsem zjistila, když vlčice přišla blíž a ohalila se mi její rozpůlená tvář. To teda potěš. Nicméně se zdálo že nově příchozí se chystá něco říct, tudíž jsem se s lehkostí vyšvihla do sedu a nastražila uši. Tak se podíváme, co to tady máme zase za materiál.
Z vlčice vypadla otázka, jakou jsem věru nečekala. Bezva, aspoň to nebyl nudnej začátek. "To bys chtěla vědět, co? Kdybych to na potkání vykládala, chodil by tam každej," olízla jsem si zaječí krev z flekatého čenichu a věnovala nově příchozí polovičatý škleb. "Pročpak? Hledáš novou imidž, nebo zakládáš sbírku stylových vlčích rohoží?" To sedělo spíš na Scara. Trochu mi ten maniak začínal chybět, možná jsem se ho tehdy měla držet. Ale kdoví - třeba se tahle květinka taky projeví jako zajímavá společnost.

//Zubří pláň

Nechala jsem Zebru za zády. Po setkání se Scarem byl hovor s ní dosti podřadným zážitkem, to tedy doopravdy ano. "Já se se všemi snažím vycházet," pitvořila jsem se polohlasem a pak se nad tím tiše uchechtla - taková kravina! A mě se bude snažit nakecat, že mám nudnej život! To teda potěš. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Něktěří vlci si do té tlamy opravdu neviděli. Musela jsem ale uznat, že jisté užitečné informace mi sdělila. Třeba to o tom potulném obchodníkovi. Nebylo sice tak úplně potvrzené, že to není jenom nějaký kec, ale celkem těžko se mi věřilo, že by si pruhatá vymyslela tak komplexní lež. Mohlo by být zajímavé se s tím šejdířem setkat a na vlastní oči se podívat, co je pravdy na těch jeho amuletech. Ne, že bych je plánovala nosit, ale hodit očkem jsem na to mohla. Třeba by mě převedl na víru v magie, kdoví?
Začínala jsem mít nicméně celkem hlad a vypadalo to, že území na něž jsem zavítala, je přesně na tohle to pravé. Vonělo to tu ovocem, avšak to mě tolik nelákalo - já měla chuť na něco krvavějšího. Ovšem jiné tvory to lákalo - ty tvory, kteří se s trochou štěstí stanou mou svačinou. Přikrčila jsem se do trávy a začala se plížit k zajíci, který ohryzával listy z nějakého ovocného keře a nezdálo se, že by dával velký pozor. Když si mě konečně všiml a začal prchat, bylo již pozdě. Stačilo mi pár skoků, abych ho měla ve spárech. Krev se mi vyřinula do tlamy a ušák sebou naposledy cuknul. "Dohopsal jsi, Ušáčku," sdělila jsem mu s širokým šklebem, lehla si pod šípkový keř a pustila se do jídla. Jak se zdálo, alespoň zvěř tu nebyla kouzelná. To bylo pozitivní.

Do větru, do větru, pitvořila jsem se v duchu po vlčici, která měla očividně nutkavou potřebu všechno objasňovat a vysvětlovat. To bych se z toho asi podělala, kdybych se měla snažit takhle nakračovat mezi vaječnými skořápkami, ze strachu, že se snad některé z mých slov dotkne nějakého citlivého místa někoho druhého nebo snad nebude pochopeno úplně přesně. "Hm. To snad abych se po něm podívala. Celkem mě zajímá, jak takové tretky vlastně vypadají - i když předpokládám, že to budou tak nanejvýš sušené zaječí pacičky pro štěstí a podobné pitomosti," ušklíbla jsem se. Na jednu stranu to znělo jako celkem dobrej kšeft. Musela jsem tomu staříkovi, ač jsem z něj ještě neviděla ani chlup, uznat trochu respektu - odrbávat pitomce o drahé kamení je velice snadné a jistě i velice výdělečné, protože pitomců je všude na světě dostatek.
"Jo tak. No, v tom případě doufej, že nenarazíš na špatnej druh vlků," zazubila jsem se neviňátkovsky. "Poněvadž by tě sežrali za živa." Takovéhle vlky bylo velmi snadné převálcovat, když se někomu zachtělo. Potřásla jsem hlavou, když po dalším zbytečném monologu nakonec Zebra došla k rozumnému závěru. "To nemáme," souhlasila jsem a vstala. "No nic, květinko, užívej života. Já se jdu podívat po nějakým magickým artefaktu," uchechtla jsem se a se zavlněním oháňky jsem zamířila dolů z kopce - bez díků a bez loučení. Artefakt. To určitě. Nevěděla jsem popravdě, kam mířím ani co teď budu dělat. Prostě... kam mě vítr zavane.

//Bašta

Zakroutila jsem špičku ocasu do dotčeného oblouku. "Cožpak já tvrdím, že mi to nutíš?" olízla jsem si přední tlapu a po kočičím způsobu si jí očistila ucho. "Jenom mi přijde poněkud, hm, řekněme... ujetý hrát si s kouzly a magickými artefakty, co vám - jistě za pěkně mastnou cenu, třeba za ty smaragdy - nabídne nějakej potulnej šejdíř." O magiích a kouzlech jsem vždy slyšela jen mýty a pohádky, ale jestliže na nich bylo něco pravdy, pak tohle znělo jako ideální způsob, jak se nechat proklít. "Ale co mi je po tom, že. Já se v ropuchu neproměním," ušklíbla jsem se. Tohle byl tedy zatraceně divný kraj.
Protočila jsem oči, když zelená hned začala napravovat tu blbinu, co předtím plácla. "To si vždycky dáváš tak záležet, aby ses nikoho nedotkla? Není to poněkud únavné?" zavrtěla jsem hlavou - mě to teda unavovalo. Stejně jako historky z dětství. "Ušetři mě toho výletu do minulosti," zívla jsem. "Na faktu, že můj element se neobjeví, protože žádnej nemám, to vůbec nic nezmění. A neboj se," vycenila jsem tesáky do úsměvu, "mou křehkou duši to nepošramotí."

Chm. Takže to vypadalo, že tahleta magie nějak natahovala svoje hnáty i za hranice ostrovů. Otázkou bylo, jak bylo možné, že jsem na ni nikdy nenarazila. Zcestovala jsem přece kus světa. Taky si to může celý vymejšlet. Kdoví, co je vlastně zač. Jakkoliv ironicky to znělo, byla jsem více nakloněna věřit pyromanovi lomeno kanibalovi Scarovi, než téhleté květince. Ne snad, že by vypadala nebezpečně. Ba naopak. Možná právě to se mi na ní nelíbilo, ale upřímně, já jsem nikdy nepotřebovala hmatatelné důvody k tomu, abych někomu nevěřila.
Alespoň ale měla informace, nějaké, ačkoliv měla trošku zkreslenou představu o tom, jak s takovými informacemi asi naložím. "Přijít na kloub - to ano. Ale nechat si nacpat do těla nějakou magickou srágoru, jo, to si ještě dvakrát rozmyslím," odfrkla jsem si. Kdoví, co by to se mnou udělalo. Taky bych mohla, co já vim, vybouchnout. Ačkoliv by nepochybně bylo užitečné umět ovládat plameny a já nevím co všechno, nijak jsem se do toho nehrnula. Alespoň prozatím, když jsem stále ještě měla problém tomu vůbec uvěřit.
Ovšem její další slova by mě snad i urazila! "Hele, já nejsem žádný nedochůdče neschopný objevit svůj element," naježila jsem se. "Vůbec nic takovýho mi v krvi nekoluje - pocházím z normální země, kde žijí normální vlci, co nikdy kouzelný berličky nepotřebovali. Zato tady je to hotová přehlídka komediantů."

S očekáváním jsem naslouchala, co mi pruhatá poví o těch zdejších... magiích. Pořád se mi tomu celkem těžko věřilo. Znělo mi to jako naprostá blbost, abych byla zcela upřímná, jenže jsem dost těžko mohla popírat něco, co jsem viděla na vlastní oči. Nakrčila jsem čelo, když vlčice řekla, že "s příchodem sem ztratily hodně věcí"... "Hele, počkej," skočila jsem jí do řeči. "Chceš mi tvrdit, že tyhlety magický blbiny se dějou i jinde, než tady?" To přece není možný. Kolik vůbec bylo takových míst, kde jim přišlo normální střílet oheň ze zadku, nebo co takoví černokněžníci běžně dělají? Přece jsem neprožila celý život pod šutrem... nedávalo mi to smysl, opravdu ne.
Ale zelenooká se už pustila do magické ukázky. Nebyla ale zdaleka tak spektakulární, jako ta Scarova. Zatímco on předváděl plameny a ohnivé kruhy, tahle vlčice dokázala pouze vytáhnout ze země pár kytek. I tak jsem na to hleděla podmračeně a s jistou nelibostí. "Hm. To je prostě zatraceně nenormální," zamrmlala jsem si pod vousy a pinkla tlapou do jedné ze sedmikrásek. Vypadala ale zcela skutečně.

Dala jsem vlčici naprosto skutečnou, otevřenou možnost se sebrat a odejít, když jsem jí tedy byla tolik proti srsti. Neměla jsem ji tu uvázanou na špagátu, nebo snad ano? Ale ona se z nějakého důvodu rozhodla zůstat. Nu dobrá. V tom případě ale ať si nestěžuje. Prakticky si to dělala sama, že ano. Protáhla jsem se a přeskládala si tlapy, které mi mírně dřevěněly z toho posedávání, zatímco Pruhatá chtěla vědět, co by mě tedy zaujalo. Co by na mě udělalo dojem. "No něco takového určitě je," odpověděla jsem poněkud oklikou, nicméně měla jsem v plánu hned plynule navázat. Jenže vlčice mě předběhla s lehce ironickou poznámkou o tom, že mě určitě už nic nemůže překvapit. "Jo. To jsem si donedávna myslela taky," ušklíbla jsem se. "Jenomže se ukázalo, že to není tak docela pravda. Takže máš vlastně štěstí, protože momentálně je mě zaujmout vlastně docela snadný, v porovnání s běžným stavem," zakroutila jsem špičkou ocasu. "Tak třeba tvůj polodvojník mi tu předvedl nádhernou ohňovou show. To bylo nepochybně zajímavý. Ty něco takovýho náhodou neumíš?" vybídla jsem ji nepřímo k tomu, ať se taky ukáže. Čím dřív rozluštím ty zdejší, ehm, magie, tím líp. A něco umět musela. Měla oči zelený jak brčál. To přece nebylo normální.

Ironicky jsem pozvedla obočí, když pruhatá pronesla další pitomost. Co jiného byla moje tvrzení, když ne slova? Nekomunikovala jsem s ní snad kouřovými signály, nebo ano? "Hah, to si piš, že jsem nafoukaná," ušklíbla jsem se. "A nijak se tím netajím. Však k tomu mám taky dobré důvody," zavlnila jsem ohonem. Když jsem jednou byla obdařená dokonalou postavou a břitkou inteligencí, nebyl nejmenší důvod, proč to nestavět světu na odiv či se s tím snad snažit ještě tajit. "Má velectěná zadnice, drahá dámo, tady na tom kopci byla první," pronesla jsem přezíravě. "A zrovna se rozhodla, že nikam nepůjde, tudíž pokud ti tu překáží, budeš si to muset vyřešit sama." Došla jsem totiž k závěru, že tenhleten kopeček se mi velice líbí a nějaká zebroidní nána mě z něj nevyžene.
"To by ses divila, jaká je to zábava. Měla bys to taky někdy zkusit, život má pak úplně jiný spád," zazubila jsem se. Rozhodně to bylo mnohem zábavnější, než s každým začínat kamarádšofty. Být miloučkej plyšáček dokázal každej. Ukázat drápky... to už ne. A navíc bylo velice zábavné sledovat, jak se nervy té druhé strany napínají k prasknutí, jako jsem měla šanci to pozorovat právě teď. "Nic ti nevtloukám," uvedla jsem věci na pravou míru. "Dokonce tě tu ani nedržím. Pokud vím, vůbec jsem se tě neprosila, abys za mnou chodila - ale ani tě nevyháním." Zdálo se, že si moje chování vykládala dost podivným způsobem. "Ačkoliv máš pravdu. Neberu tě. Nedala jsi mi k tomu zatím jediný důvod," odhalila jsem špičky tesáků v zářivém úsměvu. "Třeba bych to mohla ještě přehodnotit."

Copak mě ta čuba vůbec neposlouchala? Stočila jsem uši dozadu. "Tak jsi hluchá, nebo navedená?" prskla jsem. "Právě jsem ti sdělila, že jsem se takhle už narodila. Nikdo mi ubližovat nemusel. Možná jsi na to ještě nepřišla, ale vlci jsou jaksi od přírody každý jiný." Nebo si snad myslela, že se každý rodí nudný a blbý? To možná platilo o ní. Bylo mi v životě ublíženo mnohokrát, nicméně díky své povaze jsem to dokázala překonat - věci, o kterých nejspíš tady madam Zebra neměla ani nejmenší ponětí. "Pro tvou informaci, kdybych byla zlá, poznala bys to," ujistila jsem si a blýskla po ní šedivými zraky. "A komu budu věřit si vybírám sama. Je to dost vzácný, nemusíš plakat, že mezi ně nepatříš. Nejspíš jsi mě jen dostatečně neohromila... co naděláš," mlaskla jsem. Tohle teda určitě nebyla Miloušova sestra. On byl svým způsobem moudrý - z téhle prozatím nevypadlo jediné slovo, které bych aspoň s přimhouřeným okem mohla označit za rozumné. To, co z ní vypadlo vzápětí, mě ovšem upřímně pobavilo. Zasmála jsem se. "Nudný? Hah. Nechtěla bys mi osvětlit svou brilantní logiku za tímhle tvrzením? Nějak mi uniká souvislost mezi ostrým jazykem a nezajímavým životem."