Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Reakce Zelenooké mě tedy moc nepotěšila, zejména proto, že nabourávala moji naprosto geniální teorii, že ti dva jsou sourozenci. "Hmmm," zabručela jsem táhle. "Škoda," dodala jsem, aniž bych se namáhala jakkoliv více rozvádět, proč mě mrzí, že tahleta děvenka není do rodiny s nějakým šílencem. Bylo to ovšem velice prosté - kdyby byla Miloušovou sestrou, byla by alespoň větší šance, že bude aspoň trošku zajímavá. Takto ovšem... no. Uvidíme, v jakém světle se nám ukáže.
Zrovna dvakrát mě ale neohromila, neboť se hned pustila do kritiky mého chování a přesvědčování mě o tom, že svět vlastně není zas tak špatné místo. Štěkavě jsem se uchechtla. To bys mě tedy pobavila. "Milá zlatá, já se nepříjemná už vykutálela z mámy," ušklíbla jsem se. "Jeden musí mít trochu ostrý lokty, když nechce, aby si s ním ostatní vytírali zadek," poučila jsem proužkatou. "Krom toho, kdo nabíhá na otevřené pláni k náhodným vlkům, co si jen tak hledí svýho, má stěží právo si stěžovat na nepříjemnou společnost," dodala jsem uhlazeně a zpříma se posadila. Ne, že bych druhé taky ráda neotravovala svou existencí... jen se mi moc nelíbilo, když se to dělo mě.

Zrak se mi chvíli zastavil na zlatavém lese. Chvíli jsem si to omílala v hlavě, bylo přece jaro, ale nakonec... mohla to být jen nějaká divná odrůda, ne? Jasný. Nebudu všechno hned svádět na magii, nebo mi z toho za chvíli hrábne. Kvůli tomu, že tu jeden zatracenej černokněžník, kterej ještě sám přiznává, že je dobrej herec, neznamená, že tu musí být zakouzlený úplně všechno. Pohlédla jsem jiným směrem, kde se zase převalovala podivná mlha. To taky nemuselo být nic nadpřirozeného, i když se to rozhodně dalo vysvětlit daleko hůře.
A právě od té mlhy se ozval hlas. Hlas vesele mě zdravící. Stočila jsem uši mírně vzad. Nazdár? Copak já jsem nějakej 'nazdár' tady pro tu zdejší lůzu? "No nazdar," prskla jsem na černobílou, jen co se objevila v dostatečné blízkosti, abych tu nemusela hulákat jak meluzína na lesy. Měla taky zmalovanej xicht, ač trochu jinak než Scar, a taky byla pruhovaná. Přimhouřila jsem oči. Tak to je velice zajímavé. "Rychlá úvodní otázka - nemáš bráchu kanibalskýho pyromaniaka?" vyhrkla jsem, než mi stačila začít vykládat, proč se za mnou vůbec žene. Jestli nebyli příbuzní, znamenalo to snad, že tady takhle vypadají všichni? No, to by mi vyhovovalo. Rozhodně bych tady vystupovala z davu.

//Kvetoucí louka přes Tichou zátoku

Kráčela jsem neznámým krajem, pomalu a s ladností, ovšem obezřetně. Napůl jsem čekala, že odněkud zpoza kamene vyšlehnou plameny nebo se stane nějaká jiná nadpřirozená blbost. Můj mozek pořád odmítal uvěřit tomu, že by kouzla byla něčím opravdovým, co reálně existuje. Jenže Scarovy plameny nepochybně skutečné byly, stejně jako opálená srst na mých nohou. Nebyl to sen, nebyla to ani iluze... bylo to doopravdy. Opravdové kouzlo - slovní spojení, které mi znělo jako pořádný oxymoron. Musela jsem tuhle novou realitu ale přijmout. Nevěděla jsem sice vůbec, co mohu očekávat, ale popravdě to tu nevypadalo zase tak odlišně od světa, který jsem znala. Kdybych si odmyslela fakt, že pokud Scar nekecal, úplně každý tu dokáže nastražit nějakou magickou habaďůru, vypadalo to tu vlastně celekm obyčejně.
Navíc copak jsem byla nějaká sousedovic Mařka, abych se tu bála? To určitě. Mohl si na mě někdo něco zkusit. Možná jsem neměla jiskřičky a plamínky, ale tesáky mi sloužily, stejně jako mozek. Nepřijdou si na mě. Jestli tohle byla nějaká zkouška, hodlala jsem jí projít. Odhodlaně jsem pozvedla bradu a zastavila se, abych se pořádně rozhlédla kolem. Byla jsem na vrcholku menšího kopečku, takže alespoň nějaký rozhled jsem měla. V dálce jsem spatřila les, který už do dálky zlatavě zářil. Přimhouřila jsem oči. To je nějaký pošahaný, ne? Hm. Čas začít si zvykat na pošahanosti.

Názory Scara se v mnoha ohledech shodovaly s těmi mými, což bylo rozhodně vzácností. Většinou jsem se s vlky zrovna nepohodla... ačkoliv se nebudu snažit tvrdit, že to nebylo mou vinou. Někdy jsem se vlastně schválně snažila druhé co nejvíc vytočit. Bylo to přece tak zábavné, sledovat, jak se někomu začíná valit pára z uší. Naše setkání se nicméně pomalu chýlilo ke konci. Milouš mi ale ještě sdělil pár informací o zdejších smečkách. Pokývla jsem: "Hm, dík. To si budu pamatovat," ušklíbla jsem se - poznámka o tom, že někteří vlci ochotně vykecají i to, co sami neví, byla rozhodně pravdivá. Bylo až k nevíře, jak někteří jedinci naivně prozradí úplně cokoliv v tupém přesvědčení, že se přece nemůže nic stát.
"No, tak hodně zdaru na cestách," zabručela jsem mu v odpověď na pozdrav, když se rozhodl, že se sbalí a půjde. "Ha," štěkavě jsem se zasmála, "pečínku ze mě bys neměl jen tak zadarmo, to mi věř." Jenže kdoví, jestli mě vůbec slyšel, Milost se už vzdaloval a za chvíli byl pryč. Tiše jsem si pro sebe mlaskla. Bylo to zajímavé první setkání v tomto novém světě, leč otázek mi stále zůstávaly celé přehršle. Potřásla jsem hlavou a vykročila kupředu, porozhlédnout se, co za nepochybně fascinující výkvěty zdejší kraj ještě skrývá.

//Zubří pláň přes Tichou zátoku

"První dojem je rozhodně nesmírně důležitá věc," opáčila jsem a zavlnila ocasem - na co bych jinak udržovala svůj kožich v dokonalém pořádku, když ne kvůli prvnímu dojmu? Je fakt, že tady u Milouše - Snad ten týpek neumí taky číst myšlenky. - jsem první dojem poněkud zprasila, ale zdálo se, že jsem to dokázala napravit. Aspoň částečně. Ne, že by mi dvakrát záleželo na tom, co si o mě ostatní myslí, ale popravdě Scar vypadal jako někdo, koho se hodí mít nakloněného na svou stranu. I když to byl pyromaniak a ožehl mi tím svým táborákem kožich.
"Nojo. On si ten svůj bídnej život každej hrozně brání, jako by nevěděli, že si ho stejně nemůžou udržet navěky," pokrčila jsem rameny. Netoužila jsem po předčasné smrti, ale ta možnost rozhodně existovala. Umřít dle mého názoru furt ještě nebyla ta nejhorší věc, co se jednomu může stát. Naše řeč se pak zvolna stočila ke smečkám. "Jo. Ona ta myšlenka asi obecně láká nejvíc ty, co jsou blbí jak tágo, ale chtěli by, aby je někdo poslouchal," ušklíbla jsem se. "A když sežene pár jedinců, kteří jsou taky blbí jak tágo a zase chtějí, aby jim někdo poroučel, tadá, smečka." Smečky v klasickém stylu prostě nebyly nic pro mě. Krátce jsem se zazubila, když Scar potvrdil, že ty místní z nich nejsou nadšené. "Dokážu si to představit." Nějaké tu zřejmě byly. "Ha, že bych se zastavila je někdy navštívit?" přemýšlela jsem nahlas. "Podívala bych se na nějakou přehlídku zdejšího výkvětu společnosti."

Neotřásala jsem se odporem nad myšlenkou pozření někoho vlastního druhu. Vlci nebyly lovná zvěř, byli dravci, kteří oplývali větší inteligencí, než tupé srnky, co by klidně skočily z útesu, jen aby utekly jinému nebezpečí. Snad proto bylo těžší pomýšlet na ně stejným způsobem - ale nezdálo se, že by to zrovna černému činilo nějaké problémy. Já bych se neoznačila za kanibalku. Ale co se stalo jednou, mohlo se stát znovu. Historie má konec konců tendenci se opakovat, ne?
"Ach tak. Takže ty jsi vlastně herec, jo?" Přejela jsem ho zkoumavým pohledem. Kdoví, jak dobře se ve skutečnosti dokázal přetvařovat. Protože ale, dokud neotevřel tlamu, nevypadal na první pohled jako někdo, kdo žere vlky a rád zapaluje věci, dokázala bych snad i uvěřit tomu, že leckoho oblbne. A snad by mi mělo i lichotit, že to na mě nezkoušel. Nejspíš. Kdoví, jestli to pro něj celé nebyla nějaká hra - klidně si všechny ty řeči o Chaosu a zabíjení neviňátek mohl cucat z palce. Ale tomu se mi moc nechtělo věřit. Vypadal dost přesvědčivě. "Když se to vezme kolem a kolem, milost si zaslouží málokdo," usoudila jsem. "Každej má nějakej ten vroubek." Nemyslím, že bych byla překvapená, kdyby se mi jednoho dne někdo rozhodl urvat hlavu. Asi by mě to netěšilo, ale jistě bych dokázala vymyslet pár důvodů, proč se to děje. Ale zcela upřímně bych radši zdechla, než se plazit před někým po zemi, lízat mu tlapy a žadonit o milost.
"Klasický smečky mě nikdy moc nezajímaly," olízla jsem si čenich. Přišly mi dosti pitomé, popravdě. To už by musel být Alfa hodně zajímavá osobnost, abych se rozhodla mu podřídit. Tohle ale znělo zajímavě. Nicméně já svůj zájem poněkud krotila - nechtěla jsem, aby si myslel, že se k nim hned pohrnu. Sotva jsem se tady objevila, proboha. Neměla jsem ponětí o zdejších poměrech. Tenhleten Chaos taky klidně mohl být nějaký kult, kterýmu bych nakráčela do náručí jako nějaká blbá slepice, a co pak? "Hmmm," zabručela jsem, když skončil. "Rozhodně zajímavé. Velice." Přimhouřila jsem oči. "Hádám, že zdejší normální smečky, pakliže tady něco takového existuje, z vás moc nadšené nejsou?"

Navzdory tomu, že se mě vlk nejspíš nenápadně snažil šokovat nebo vyvést z míry, já zůstávala v klidu. Ani kanibalismus nebyl něčím mimo moje pochopení. Nehodlala jsem mu tady rozpitvávat svůj životní příběh, ale vzadu mysli se mi vynořila vzpomínka z dávného dětství. Tehdy jsem přežila díky bratrově smrti. A udělala bych to znovu, kdybych musela. Ne, že bych vlčí maso přímo vyhledávala, ale jak už jsem zmínila - přežijí ti nejsilnější, leč je to třeba na úkor těch slabších. "Když není zbytí... pak je vlk stejně dobrý, jako jakákoliv jiná kořist," pronesla jsem nakonec a přimhouřila oči. Tohle byl vážně moc zvláštní týpek, co tady přede mnou stál. Takových se moc nevidělo.
Scar mi pak osvětlil původ své přezdívky a fakt, že se mu líbila její více-smyslnost. "Hm, více způsoby? Ale že bys byl kdoví jakej Milouš si asi nikdo myslet nebude," ušklíbla jsem se. Když řekl, jak se vlastně věci mají - že vlastně jeho jméno křičí jeho oběti, než se rozhodne je rozmáznout jako bídné červy, poněkud škodolibě jsem se zazubila. "Hádám, že se moc často nedočkají." Kdoví, kolik vlků už asi zabil? Podle toho, jak ledabyle se o tom šířil, to znělo, jako že pěkných pár. "Ale ta vaše chaotická... chaosská? Prostě ta vaše sebranka zní dost zajímavě," musela jsem uznat. Zavánělo to čímsi podobným tomu, co jsem už znala.

Potřásla jsem hlavou s výrazem skutečného zaujetí, když se vlk zcela bez obalu přiznal nejen k zabití vlčice, ale i k tomu, že si její kožich skutečně vystavil. Bylo to ujetý? No možná trošku. Nicméně jestli čekal, že začnu vyšilovat a ukazovat na něj tlapou jako "panebože, ty jsi vrah", tak se pletl. Nijak extra mě to z míry nevyvádělo. Smrti jsem už viděla dost na to, abych pochopila, že je součástí života. A přežijí přece jen ti nejsilnější. I já měla na tlapách cizí krev. Neměla jsem tedy nejmenší důvod soudit kvůli tomu černého. "Pravda. Škoda nechat pěknou kožešinu prožrat červy," zabručela jsem nakonec a mírně se ušklíbla. Třeba nakonec nebude tak marnej.
Téma se ale rapidně změnilo na přednášku o zdejším zeměpise, o což jsem se sice neprosila, ale snažila jsem se pozorně poslouchat. Mohlo se to hodit. Jestli jsem tady vážně byla seklá, mohlo být užitečné každé zrnko informací. "Hm... vlčí ráj," zamumlala jsem si spíš pro sebe. Nechápala jsem, jak může být vlčí ráj místo, kde vás každou chvíli může někdo sežehnout pekelným plamenem, ale budiž. "To se bude ještě muset prověřit." Poté přišla chvíle na to se vzájemně představit - vzhledem k tomu, že se mě černý přestal snažit upéct a já se už celkem ovládla, naše konverzace byla vlastně náhle téměř normální. Pominu-li, že jsme se ještě před chvílí bavili o vraždění. Milost? Téměř neznatelně jsem naklonila hlavu na stranu. "Čím sis vysloužil takové jméno?" zeptala jsem se po krátké odmlce. Že by snad získaná jména nebyla takovou vzácností, jak jsem se domnívala? V naší tlupě (asi stěží se té potulné bandě dalo říkat smečka) si přezdívkou říkal kde kdo, ale jindy jsem se s tím dosud nesetkala. Až teď.

Napůl jsem čekala, že se mě černý rozhodne přinutit řvát, jen aby dokázal nějakou svou pravdu. Nic se ale nestalo. Žádné další plameny. Žádné další představení. Ne, že by mi to vadilo. Viděla jsem pro dnešek už dost magie - mnohem víc, než jsem si kdy představovala, že vůbec kdy uvidím. Pořád mi to přišlo padlé na hlavu a čekala jsem, kdy se probudím zase v normálním světě, ale všechno kolem bylo příliš stabilní a pevné, než aby šlo o sen.
"Tak koberec do pelechu? Nekecej," povytáhla jsem obočí, tentokrát se skutečným zájmem. Snažil se naznačit, že má fakt v bejváku vlčí kobereček, nebo to byly blafy a ve skutečnosti mu tam ležela tak nanejvýš moly prožraná srnka? "Každopádně po tobě ani nechci, aby ses o můj kožich staral," potřásla jsem hlavou. Svůj kožich a své dobro jsem měla ráda ve vlastních tlapách. Aspoň, když se něco podělalo, jsem se nemusela handrkovat s někým dalším. Zmalovaný pak zatoužil znát mé ctěné jméno. "Misery," sdělila jsem mu. "Jinak též Harpyje," doplnila jsem své představení ještě o jméno, které sic nebylo rodné, ale získané průběhem života, nebylo kvůli tomu ale o nic horší. Pak jsem se zubatě ušklíbla: "A co to tvoje?"

Z tlamy mi ujelo sykavé pcha, když mi prozradil, jak na první setkání s magií reagují ostatní. Copak já jsem byla jako ostatní? Neměla jsem ve zvyku dramaticky omdlévat a ječet z plných plic při sebemenším náznaku nebezpečí. Zas taková dámička jsem nebyla, prosím pěkně. "Zas tak moc si nefandi," ušklíbla jsem se. To by se musel vytasit s něčím větším, než s hořícím kruhem, aby mě donutil řvát. Ne, že bych chtěla, aby to zkoušel.
"Hm. Moisgrisské ostrovy." To taky vymyslel nějakej postih. Jeden aby si na tom zlámal jazyk, sakra. Přimhouřila jsem oči. To, co mi sděloval, se mi nelíbilo. Očividně jsem se nějakým způsobem zatoulala do místa plného šašků, co si zahrávali se silami, které by správně měly být zcela mimo vlčí schopnosti. Teda, správně neměly vůbec existovat. Myslela jsem si, že neexistují. A hle... "No tak to je teda vážně dokonalý," odfrkla jsem si. Co tady teda dělám já? Jakto, že mě to sem přitáhlo? Bylo to celý divný. "O můj krásný kožíšek se vůbec nemusíš bát," ujistila jsem ho. "Ochránila jsem si ho doteď, ochráním ho i nadále. I před zlými kouzelníky, co z něj chtějí mít předložku před doupě," blýskla jsem šedými zraky, které tu zřejmě budou vzácností. Nenechám si nakopat zadek od nějakých kouzel. Už jsem přežila leccos a z tohohle se taky nezblázním. I když jsem měla dost problém to zpracovat.

Začal se usmívat, když jsem utrousila, že na Alfu Chaosu se hodí. Nejradši bych mu ty zuby v tom jeho úsměvu vykopla z tlamy, ale momentálně jsem se měla celkem na pozoru. Tenhle vlk byl nebezpečný - jinak nebezpečný, než na co jsem byla zvyklá. Ve rvačkách pomocí tesáků a drápů byly šance vždycky aspoň nějakým způsobem vyrovnané. Ne úplně, samozřejmě, záleželo na síle, obratnosti, na zkušenostech i na tělesné stavbě, ale... tenhle vlk měl něco, s čím jsem se ještě nikdy nesetkala. Něco, s čím jsem bojovat nemohla. Oheň. Nemohla bych se nijak ubránit tomu, kdyby se rozhodl udělat ze mě planoucí živou pochodeň.
Tiše jsem zavrčela, když mě obvinil z toho, že neposlouchám. "Tak hele, jen se to snažím pochopit, jasný?" prskla jsem. "Tobě to možná přijde naprosto normální, ale ujišťuju tě, že pro mě to takový teda ani zdaleka není." Asi jsem nakonec byla nucena uznat, že něco jako magie aspoň v určité formě existuje. Minimálně tady. "Co je tohle za prokleté místo? Jsou tady všichni jako ty - umí dělat podobný kejkle, nebo jsi nějaká výjimka?" Upřímně jsem doufala, že to druhé. Co bych sakra dělala ve světě, kde kolem sebe všichni můžou chrlit plameny a kdoví, co ještě dalšího?

S tím, jak okatě přemýšlel, jsem čekala, z které strany tentokrát vyšlehnou plameny. Střelila jsem pohledem doprava, pak doleva, abych stihla včas uskočit, než mi ten pyroman sežehne můj krásný kožich víc, než už se mu to povedlo, ale nic se nedělo. Zůstala jsem tedy stát na místě a pomalu se narovnala z přikrčené pozice. Ta byla přece strašně nedůstojná - a já se konečně ovládla natolik, abych byla schopná se soustředit na to, co je vskutku důležité. V hlavě mi to ovšem šrotovalo na plné obrátky. Ale... jak? Jak by tohle mohlo být možné? Ač bych moc ráda, nemohla jsem černého označovat za lháře... leda bych byla ochotná připustit, že jsem se zbláznila. Což na jednu stranu bylo pořád pravděpodobnější, než magie. Na druhou stranu... nepřipadala jsem si šílená. Zarytě jsem mlčela, jako uražené vlče, které nechce uznat, že nemá pravdu. Nechtěla jsem nahlas vyslovit byť ani zlomek myšlenky, že bych mu to uvěřila, i když mě to značně nahlodávalo.
"Tak Alfa," opáčila jsem neutrálním tónem. Chaos. Sakra, najednou ten název dává smysl, co? A tady náš mistr flamendr měl být asi tím nejvyšším chaosotvůrcem. "Povoláním ses neminul," utrousila jsem, ale myšlenky se mi pořád točily kolem magie. Šla mi z toho hlava kolem. Všechno, čemu jsem kdy v životě věřila, bylo nyní postavené na hlavu. Kvůli němu. Přimhouřila jsem oči. "A teď zcela popravdě - to, cos mi předvedl, nebyl jen nějakej blbej trik? Bylo to doopravdy?" Celou dobu mi to tu tvrdil a jestli kecal, mohl v tom klidně pokračovat. Ale jestli to byl trik, já ho neprokoukla. Ani jsem netušila, jak by to trik být mohl. Tohle je sakra zlý.

Emoce se ve mně vířily. Byla jsem pořádně vzteklá na toho divnýho magora, co tady předváděl věci, které vůbec neměly být možné. Ale taky jsem byla pořádně vyvedená z míry. Popravdě... bojovala jsem s touhou se prostě otočit a utéct. Ale to dřív bude v pekle sněžit, než mu udělám takovou radost! Pcha! Zarputile jsem hleděla do těch rudých očí, ve kterých se zračilo pobavení - pobavení na můj účet. Byla jsem odhodlaná vytrvat. I ve chvíli, kdy opět vzplál oheň mezi jím a mnou. Chtěla jsem ucouvnout, ale neucouvla. Místo toho jsem udělala další naježený krok směrem k vlkovi. Cenila jsem tesáky, i když by mi asi k ničemu nebyly, kdyby se mě pokusil upálit. Což asi mohl, pokud ten oheň byl skutečný. Vypadal skutečný. Logicky být skutečný nemohl, ale byl. "Ty víš sakra moc dobře, co myslím! Už s tím přestaň!" obořila jsem se na něj znovu. Hlas mi hněvivě přeskakoval. "Nejsou to houbičky! Já tady nejsem ta nepřirozená a mimo - tohle, co ty tady předvádíš, to není normální! Je to... je to... je to nemožný!" Tak jakto, že se to děje? Co se to vlastně děje?
Musela jsem se uklidnit. Na chvíli jsem prostě jen strnule stála, prudce oddechovala a čekala, až se o mě přestane pokoušet záchvat hysterického vzteku. Začínaly mi tančit mžitky před očima, takže byl asi nejvyšší čas. "Takže," vydechla jsem nakonec a přimhouřila oči. "Co jsi sakra zač?" Byl to nějaký kočovný kouzelník? A kouzlil doopravdy, nebo to byly jen nějaké laciné podfuky? To, co jsem viděla, by nejspíš každého přesvědčilo o existenci magie. Bylo to hezké vysvětlení, které se nabízelo, ale já se pořád paličatě bránila, i když to v tuto chvíli už nedávalo skoro smysl. Magie nebyla. Jen... asi neexistovalo lepší slovo, kterým bych označila to, co tu on předváděl.

"Jasně, že nepotkala," prskla jsem, "protože žádná magie není." Co to dneska bylo za den? Probudím se někde, kde to absolutně nepoznávám a první, koho potkám, je nějakej magor, co na starý kolena ještě věří na kouzla. Hrůza - třeba za to mohlo jaro, nebo jsem jenom vstala špatnou nohou. Ten zmalovanej by to třeba mohl svést na rozmar bohů, ale na to já se nechytím. Kdyby nad náma seděl pánbíček na obláčku a hrál si s náma, jak se mu zachce, znamenalo by to spoustu věcí, které se mi vůbec nelíbily. A vůbec - dokud neuvidím aspoň chlup z těch jeho bohů nebo aspoň jiskřičku magie, neuvěřím tomu.
No... možná jsem si měla dát větší pozor na to, co si přeju. Protože to, co se stalo vzápětí, by rozhodně nějakou magií smrdělo, pokud bych tomu tedy byla ochotná uvěřit. Ale to jsem nebyla. Já byla vytočená. Kruh ohně sice zmizel, jen co jsem z něj vyskočila, ale pach spálené srsti a mírné pálení na zadních stranách předních nohou mě ubezpečovaly, že oheň byl dozajista skutečný. "Jaká sakra magie?" zaječela jsem. Pravděpodobně jsem vypadala jako hysterická slepice, ale to bylo asi tak poslední, co mě trápilo. Ten vlk mě vyděsil, ponížil a se mnou teď cloumal vztek smíšený s potlačovanou panikou, až jsem měla pocit, že mi bouchne hlava. Paličatě, umíněně jsem se ale držela své pravdy, ve které jsem žila celý život. "Žádná magie není! Nevím, co jsi se mnou udělal, ale chci abys to už nikdy nedělal znova!" Mozek mi běžel na plné obrátky. Byl to nějaký trik. Oblbnul mě. Ale... jak? Jak?

Tak trochu jsem odignorovala, když mi to zopakoval znovu. Nebyla jsem hluchá ani blbá, to on tady na mě vytahoval naprosto směšné nápady. "Tady nejde o to, že ti nechci věřit," opravila jsem ho. "Pouze o fakt, že to, co mi tady říkáš, jsou záležitosti z pohádek na dobrou noc, aby vlčata držela tlamu a hezky spala." Na to, aby věřil na kouzla, byl snad už moc starý, ne? A možná... možná to ani nebylo tím, že by on sám o sobě byl mimo - to by i vysvětlovalo, proč mi jinak přišel celkem normální. Třeba jsem jen zabloudila do nějaké zaostalé oblasti. Asi tady měli celkem primitivní kulturu. Chudáci. Houbičky jsem ale pořád nevylučovala. Taky to byla možnost, i když to černý popíral. "Ještě jsem to nezkoušela," olízla jsem si ledabyle čenich. Ale s takovouhle brzo začnu.
Vypadalo to, že se mi zmalovanec rozhodl uštědřit lekci. No prosím. S očekáváním jsem ho sledovala, jak kolem mě krouží jako hladový sup, svaly se mi pod kůží nepatrně napjaly. Byla jsem připravená na všechno. Tedy, to jsem si myslela. Ovšem když tráva kolem mě vzplála, na okamžik jsem zcela strnula. Strach z ohně byl zcela přirozenou věcí, ovšem na tomhle ohni nebylo přirozeného nic. Srst se mi naježila, když teplo z planoucích plamenů olízlo mou tvář. Nerozuměla jsem... ničemu. Jen jsem stála v tom hořícím kruhu, nehybná, i když uvnitř mě se svíjela panika jako klubko hadů. Přiměla jsem se odtrhnout oči od poskakujících plamenů a pohlédla jsem pomalu na černého vlka, který seděl opodál. Seděl a usmíval se. To on. Udělal to on. Nevěděla jsem jak, ale nějakým způsobem v tom měl tlapy on. A když jsem slyšela, co mi povídal, strach se rychle přelil v hněv. Ten mi dodal odvahy a sil. Vycenila jsem tesáky a hluboko v hrdle zavrčela. "Ty!" Couvla jsem, až jsem cítila, jak mi žár zkroutil chlupy na ocase, pak jsem vyrazila vpřed a překonala skokem ohnivou hranici. Ucítila jsem smrad spálené srsti. Ještě štěstí, že můj kožich byl vlhký. Když jsem dopadla zpět na zem, namířila jsem si to přímo k vlkovi, stále vrčíc, stále s vyceněnými tesáky, hřbet naježený jako pilku: "Co je tohle za triky?" Hrál si se mnou. Nějak. Nechápala jsem to. Nerozuměla jsem. Ale, sakra, porozumím. Nikdo ze mně nebude dělat blázna.