Příspěvky uživatele

Vytřeštila jsem na něj zcela nepokrytě oči. "Buď za to může co a nebo co?" Bohové, magie? To mi netvrďte, že na něco takového věří úplně dospělý vlk. Magie snad byla jenom v pohádkách, kterými se krmila malá vlčata. A bohy jsem vzývala maximálně tak ve chvíli, kdy jsem se modlila o sílu, abych někomu nevyťala facana. Ale on vypadal naprosto přesvědčeně. "Hele," přimhouřila jsem oči, jako by mi to snad mohlo pomoct prokouknout, co za smetí má v hlavě. "Tohle je nějaká bouda, žejo? Vtip, nějaká hra nebo tak něco?" Trochu mě totiž vyhazovalo z rovnováhy, že navzdory šílenství, které by prozrazovala jeho slova, ten vlk vyhlížel naprosto normálně. Teda. Až na ten xicht.
Každopádně, blázen či ne, ten jeho Chaos zněl zajímavě. "Překvapivě to ani nezní tak zle," zabručela jsem, neboť jsem nechtěla dávat najevo zase až moc velký zájem. Ať si frajer nemyslí. "A rádi taky olizujete kouzelné houbičky, žejo?" To by vysvětlovalo všechny ty pošáhlý věci, co mi tu popisoval. Jestli měli přístup k něčemu, díky čemu mluvili s bohy... třeba nebyli tak marní. Ale zatím těžko říct.
"Nemrznu, abys věděl, je mi naprosto příjemně," odsekla jsem. Věděl houby o mých rozhodnutích a o tom, proč jsem je činila. "A urážet můžu, koho chci. Umím se smířit s následky svých činů." Takže teď mi ještě vyhrožoval? Pf. To, že je členem nějakého sjetého bratrstva, které mě možná trochu zajímalo, ještě neznamenalo, že se nechám jen tak postrkovat. Jen ať si něco zkusí, šupák. "A to jako jak, prosím pěkně?" naklopila jsem hlavu v tázavém gestu. Jestli mě chtěl ovívat nějakým obřím listem, klidně. Jenže tady žádné listy nebyly. Takže to bude něco jinýho. A co, to mě fakt nenapadalo.

Jestli ten divno vlk lhal, pak byl asi nejlepší lhář, jakého jsem kdy viděla. O ostrovech mluvil opravdu velice přesvědčivě. Buď to byl blud, kterýmu sám věřil, nebo to tak fakt bylo. Ale to byla logicky naprostá kravina. "Snad bych si pamatovala, kdybych plavala přes moře, ne?" pozvedla jsem obočí. Uvnitř jsem sice cítila jakési semínko nejistoty, ale zcela jsem ho přehlížela. Nebylo to prostě logicky možné, takže to tak prostě nebylo. To ten vlk byl mimo. Hotovo, dvacet. Přesto, i když byl mimo, zaujalo mě to jeho Společenstvo - hlavně proto, jaký si dali název. "Takže Chaosu, jo? Jste nějací anarchisti? Rebelové?" vyzvídala jsem. "A nebo si jenom hrajete na hustý s takovým krutým názvem a skutek utek?" Fakt mě to zajímalo. Mohla to být zajímavá partička. Obzvlášť, jestli byli všichni stejně zkouření jako tady mistr Válečné líčení. I když jsem si furt nebyla jistá, jestli se mi ten týpek dvakrát zamlouvá.
Když mě nazval zmoklou slepicí, celá jsem se naježila. "Aha, a že to říkáš zrovna ty," prskla jsem a přitiskla uraženě uši k hlavě. "Možná mám mokrej kožich, ale aspoň nemám obličej zmalovanej jak běhna. To už ses tak narodil, nebo to bylo vědomý rozhodnutí? Protože jestli to druhý, tak to teda potěš pánbůh," zavrtěla jsem hlavou. Nějakej opelichanej magor se do mě bude navážet? To zrovna. A co byla ta věc, co měl na noze? Nějakej úponek? No zkrátka... ani kolo bych si o něj neopřela, to bylo jasná.

Čím déle jsem na příchozího hleděla, tím divnější mi připadal. Ty klikyháky na xichtě bych s trochou benevolence mohla svést na nějakou genetickou mutaci a ty rudé oči třeba byly jen nějakou optickou iluzí způsobenou hrou světla, ovšem ten ksindl co měl na tlapě... to se teda nepodobalo ničemu, co jsem kdy viděla. A taky asi pojedl pořádný kopec vtipné kaše. "Ostrovy?" protáhla jsem pochybovačně. "Dobrej pokus, ale na to se ti nechytím. Jak bych se dostala na ostrov? Ten je přece uprostřed oceánu," pronesla jsem, jako by byl Rudooký naprostý idiot, který neví, co je ostrov. Což... asi stejně byl. Jinak by mě tady nekrmil takovýma blbostma. Stejně tak jsem mu moc nežrala řeči o ráji. Zatím jsem tady nic tak revolučně rajského neviděla. "Tak Společenstva?" přimhouřila jsem oči. To byla nějaká reklama, nebo nábor? Nějaká velice okatá propaganda? Ovšem trochu mě to zaujalo. Většinou se tomu říká spíš smečka, ne?
Nicméně Rudookého zajímalo, proč se někdo jen tak rozhodne lézt na sklonku zimy do vody. "Jsem otužilec," opáčila jsem, i když nic nebylo dál od pravdy - měla jsem ráda teplíčko a pohodlí, zima mi lezla na nervy. "A krom toho o sebe dáma musí dbát, pokud nechce, aby si o ní všichni mysleli, že je jen obyčejná Máňa odvedle," dodala jsem a zavlnila oháňkou. To on ale nemohl pochopit, byl přece samec, tudíž plemene zabedněného. Někteří na tom byli líp než jiní, pravda, ale zabednění byli do jisté míry všichni.

Plácala jsem se v tom ledovém potůčku a nejspíš jsem u toho navzdory vší snaze vyhlížela jako ryba na souši. Doufala jsem, že mě nikdo nepozoruje. Už tak to byla dost nepříjemná situace, voda byla příšerně studená... ale muselo to být. Nemohla jsem chodit po světě nasolená jako nějaká treska. A kdoví, co vůbec sůl udělá s kožichem? Ještě aby mi tam vybledly nějaký mapy. To absolutně nepřicházelo v úvahu.
Už jsem s tím byla téměř hotová, když jsem koutkem oka zaznamenala pohyb. Ale tak sakra. Chtěla jsem hledat místní domorodce, pravda, ale počítala jsem s tím, že to budu dělat, až mi z kožichu nebude crčet voda a přestanu se klepat jako ratlík. Ten vlk, co se tu náhle zjevil, mě sice nezastihl v té úplně nejhorší možné situaci, ale i tak. Vystoupila jsem na břeh a co možná s nejstoičtějším výrazem se otřepala, jako bych se vůbec necítila jako zmoklé kuře, ale naopak jako nějaká jarní bohyně. Přejela jsem šedými zraky po cizákovi. "Zdravím," vrátila jsem mu pohled poněkud odměřeným tónem, aby hned od začátku bylo jasné, že tady nejsem, abych si dělala kamarády - a pokud tu z takového důvodu byl on, pak že má pořádného smolíka. V momentální chvíli mě jen zajímaly odpovědi. "Pověz, neznámý cizinče... co je tohle sakra za místo?" vypálila jsem bez obalu. Sice to byl on, kdo přišel a zahájil konverzaci, takže měl možná taky cosi na srdci, ale odkdy mě zajímaly takové detaily?

//Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří

Terén se sice dočasně dost zhoršil, ale to nebyl zas takový problém. Rozhodně mnohem menší problém, než zatracená mořská sůl na mém kožichu - to byla absolutní nehoráznost. Odkdy byla má srst kompatibilní s něčím tak odporným? Pfuj. Ještě jednou jsem se důkladně otřepala, s vědomím, že to k ničemu už moc nebude, a seskočila jsem z balvanu na zem. Konkrétně na další louku. Vypadala o něco míň retardovaně než ta předtím, hlavně proto, že ji neomýval nedozírný oceán, ale co bylo vůbec nejlepší, už po chvilce chůze jsem narazila na malý potůček. Spása! Byla to sice jen taková stružka, ale musela mým účelům postačit. Nebyla jsem snad zas až tak náročná, ne? Nejprve jsem sklonila hlavu a napila se, abych zahnala žízeň a taky dostala slanou pachuť z patra, načež jsem do vody vstoupila a začala se dle možností oplachovat od písku a soli. Potok byl příšerně ledový, ale pro krásu se musí trpět - a jestli se mám setkat s místním plebsem, abych zjistila, kde jsem to vůbec skončila, musela jsem vyhlížet aspoň trochu reprezentativně...

//odněkud

Moře omývalo břeh v pravidelných intervalech. Vlna vyběhla na pevninu, pak se zase stáhla, jen aby po chvíli znovu vystoupila zpět. V jednom místě se ale vlnám do cesty postavila překážka - černo-ryšavě chlupatá překážka. Překážka, která se pomalu nadechovala a vydechovala a začínala sebou trochu škubat. Tedy... já. Samozřejmě, že jsem to byla já. Kdoví, jak dlouho jsem tam ležela jako naprostá zdechlina. Až ve chvíli, kdy se mi o čenich rozprskla jedna obzvlášť troufalá vlna, jsem pomalu otevřela šedivé zraky.
To, co jsem viděla ani den, do kterého jsem se probudila, mne nijak nepotěšil. Přejela jsem podmračeně pohledem pláž, na níž jsem ležela, i planinu, která na ni navazovala. "Co je tohle sakra za díru?" otázala jsem se okolního ticha, aniž bych očekávala jakoukoliv odpověď. I sama jsem si byla schopná domyslet, že samotný fakt, že se tady povaluju a vůbec nic okolo sebe nepoznávám znamená, že se něco muselo podělat. Otázkou bylo, co přesně. Hlava mě bolela a poslední vzpomínky byly podivně zamlžené. Nažrala jsem se nějakých veselých bobulí? pokoušela jsem se vzpomenout si, ale nic. Bezmyšlenkovitě jsem si olízla čenich a zhnuseně se zašklebila nad slanou chutí, která se mi přilepila na patro. Takhle slaná jsem musela být celá. Absolutní hanba. Přiměla jsem se vstát a vzdálit se od toho pitomého oceánu, než napáchá další škody. Už jsem si v hlavě skládala postup činností, které vykonám - nebylo k ničemu se tady válet a trápit se tím, že vypadám a cítím se jako ubohá troska. To by totiž znamenalo, že bych tou troskou byla. Což nejsem. A nebudu. Někde se umyju, napiju, zkulturním... a třeba se tu najdou i nějací domorodci, který by šlo zmáčknout, aby mi řekli víc o téhleté zemi zaslíbené. S tím jsem rázně vykročila kupředu. Šlo to poměrně snadno, když se do toho jeden pustil.

//Kvetoucí louka přes Hraniční pohoří