Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Viděla jsem, jak se najednou celý zasekl, že by ho vážně hryzalo svědomí? Využila jsem chvíle, kdy se v něm praly i nějaké kladné emoce a kdy byl rozhozený. Cítila jsem jeho nestabilitu, protože i já sama jsem často ztrácela pevnou půdu pod nohama. Udělala jsem k němu pár opatrných kroků, jako k malému kolouškovi, kterého nesmíte vyplašit. Tiše jsem pokládala tlapky do sněhu, až jsem u něj byla na pár milimetrů. Stála jsem naproti němu a koukala na něj, byl celý naježený a napjatý. Chtěla jsem mu prostě jen pomoct. Otočil se na mě naše pohledy se střetly. Cosi mě obklopilo a nutilo zůstat stát na místě a koukat na něj. Náhlé spojení mezi námi mi divoce rozbušilo srdce. Pohledem mě připoutal k zemi a já se na chvíli ponořila do té změti chaosu v jeho hlavě. Jako bych do něj viděla. Musel mít v sobě rozkol, věděla jsem, že není takovým, jakým si myslí že je a chce se stát, on je jiný, je v něm spousta dobra po jeho matce hlavně. "Benne..." zašeptám skoro neslyšně, jako bych ho volala. Volala klidným hlasem. Ještě chvíli jsem setrvala v téhle chvíli, která netrvala víc, než pár sekund, ale přesto se zdálo, že se vleče jako věčnost.

Jak mě v mysli bohové opouštěli a přicházel na mě vztek, zprávy o jeho otci mě dost vykolejily, nečekala bych, že by byl schopen ho zabít. Zabít někoho z rodiny. Vyignoruju předchozí děj a sevře se mi srdce. Kouknu na něj však úplně jiným výrazem - zklamaně. "Jak jsi mohl?" dostanu ze sebe slabým hlasem stojíc na místě jak přibitá. "Nemáš v sobě kouska citu?" vyjedu po něm pořád zaraženě, ale už trochu rázněji. Nechápu to. "Nemáš v sobě kouska citu? Svědomí? Tohle nejsi ty - Benne,... řeknu a vykročím k němu pro změnu já. Dlouze mu kouknu do očí, jako bych tam svým pohledem chtěla najít komůrku s city a otevřít ji. Pořád doufám, že si uvědomí co udělal a všechno se spraví, nechci čelit té kruté realitě, že zabil svého otce. Děsilo mě to a nechtěla jsem na ten fakt sama přistoupit. Zvedl si vítr a začal mi si pohrávat s naší srstí. Normálně bych měla cítit chlad, ale šlo to? Šlo to s ním před sebou? S tím, co mi právě řekl?

SCHVÁLENO přidáno

I když jsem byla naštvaná, v hloubi duše jsem ho viděla vlastně ráda, ten adrenalin, který do mého života on, jeho rodina a částečně i jeho smečka přinášeli bylo přesně to co nutilo mé srdce bít. Nenávist mezi námi dávala smysl a směr v životě. "Musím jen dokazovat bohům svou přízeň a oddanost, nic víc nemusím," odvětím ostře. Slova mi sama kloužou z tlamy a já je nestíhám krotit. "Jen kdyby tě slyšel tatínek, hm? Tomu se snad chceš zavděčit, ne?" řeknu a dám se do pohybu. Pomalu se po sněhu rozejdu obloukem kolem něj. Pořád z něj nemohu odtrhnout oči, čekám, kdy naše slova přejdou v ostrý útok. Přestávám se kontrolovat a moje vlčí podstata, která po sobě jen nechce nechat šlapat v nějaké víře mě pohlcuje. Oči se mi lesknou hněvem a srst se mi celá ježí, zase mě dostal do stavu, kdy se nekotroluju a vím, že to ho tolik uspokojuje, protože si mě může víc dobírat.

Lehce jsem zavrčela a jen lehkým myknutím pysků schovala vrčící obličej. Tolik mě vytáčel. On a to jeho bezbožství. Sám má svojí víru, jen to neví. Bohové mu dali sílu a ani o tom neví a nebo spíš tomu nevěří - hlupák, měl by jim být tolik vděčný! Ještě jednou lehce zkroutím obličej, obzvlášť, když mě opět nutí k ateismu. "Bohy nelze zahodit, jsou všudypřítomní a budou se mnou, i kdyby ses rozkrájel," řeknu klidně, ale je vědět, jak mi lehce rezonuje hlas v pozadí. Oba jsme naplatí a oba se snažíme před tím druhým držet ve snaze ukázat, kdo je lepší. Vím, že to bude chtít uhrát na slova, je silnější než já, ale už se spálil a ta jizva mu to připomíná dodnes.
Když ke mně projde, nestáčím k němu hlavu, nic. Hledím upřeně do dáli, vzhlížím k moudrosti bohů a to ho ještě víc vytáčí. Neudržím se, když řekne, že jsem leda k snědku a věnuji mu bodaví pohled do ohnivých očí. Je vidět, jak mám rozšířené nozdry a zaťaté drápy. Přesto se snažím nijak výraz neměnit a vypadat co nejpevněji - poker face. "Snažím? Ani zdaleka ne tak, jako ty. Nemusím si nic dokazovat, víš..." řeknu rýpavě. Tatínkův mazánku! pomyslím, ale neřeknu, moje víra mi zakazuje být takovou a už stačí, že jsem si rýpla. Lehce přešlápnu předníma, protože si snažím zakázat pokračovat v těch ostrých slovech. Ne! Tohle nesmím! pomyslím a snažím se co nejdůrazněji napomenout, že ani tenhle démon mě nesmí přivézt k hříchu a být zlá i na toho, kdo si to opravdu zaslouží. Odpuštění je cesta! Ale lze odpustit i takový hřích? Bohové dejte mi sílu! modlím se raději a je to vidět, je vidět, jak jsem soustředěná a snažím se vzdorovat sama sobě a svému hněvu.

Nemusela jsem se procházet dlouho, než mi vítr přivál až moc známý pach. Vytržena z myšlenek na předchozí setkání, zastavila jsem krok a pomalu zvedla hlavu. Ihned se mi začaly zatínat svaly pod návalem vzteku, který mi tahle bytost přinášela. Zavřela jsem oči a snažila se rozdýchat ten vztek. Klid, klid, vnitřní klid. Laskavost, ctnost, mír... Nádech, výdech, snaží mě uklidnit hlas v hlavě, ale já jen uslyším křupnutí sněhu pod každou jeho packou. Je blízko. Neotáčím se, jen se snažím soustředit na svůj klid a ovládnout svůj hněv a zášť, která mě zžírá už tak dlouho. Osloví mě. "O tom jednou rozhodnou bohové a ne ty," řeknu vzpupně, i když se snažím znít co nejklidněji. Ví, že ho mám pod kůži a že mi zžírá mysl a provází v těch nejtemnějších nočních můrách. Bohové, proč mě tak zkoušíte! Proč je tady! pomyslím nešťastně. Je ve mě tolik pocitů, pociťuji psychický rozkol, který nedokážu kontrolovat. Chci se otočit, ale vím, že ho má odvrácená tvář bude dráždit, že k němu nemám úctu a respekt, jako ostatní. Riskuju, že po mě skočí, ale neměl by, ne, pokud stále poslouchá pravidla.

Když chtěl, abych přestala, jen jsem tak zavlnila hlasem a přestala, svíralo mě u srdce takhle ho vidět. Ach bohové, pomozte mu prosím, modlila jsem se za něj a tiše kňučela. Nakonec to ale zdá se zvládl, ale vypadal pořád podivně bez sebe. "Opravdu ne," řeknu a smutně zavrtím hlavou, jako bych si to dávala za vinu. Pak se zvedne a chce odejít. "Ne," vzdechnu jen, ale na to se mi zahledí do očí, otočí na patě a odejde pryč.
Dobře poznám, když chce a potřebuje být jeden sám. Raději bych sice byla s ním a pomohla mu, ale chápu, že jsem pro něj pořád cizí vlčice a to je spíš na škodu než k užitku. Smutně povzdechnu a rozejdu se někam jinam.

Byla jsem ráda, že je údajně pryč, ale pořád jsem se trochu chvěla. Souhlasně jsem kývla, že by bylo opravdu vítané jít jinam, ale najednou ten šok dostal znovu. Nadskočila jsem a rozhlížela se všude možně. Nikde jsem ani nic neviděla, ani žádné stopy nebo tak. Přesto jsem se ale bála. "Ale já nic nevidím," řeknu a protože věřím na věci, na které jiný ne, začnu vrčet, jako by tam skutečně něco bylo. Existuje magie, tak proč ne nadpřirozeno. Syovi očividně nebylo vůbec dobře, nebyl čas se ohánět, stoupla jsem si ochranářsky k němu. "To zvládneš, bojuj," řeknu a začnu do něj s kňučením šťouchat čumákem, vypadá, jako by měl bolesti, ale nepřišlo mi, že by se ho něco dotýkalo. Dala jsem přední tlapky k sobě a začala táhle výt, abych upozornila bohy, že urgentně potřebuji jejich pomoc. Bylo to dost naléhavé a znělo to i dost zoufale, nic lepšího mě nenapadlo, nemohla jsem s tím bojovat a žádnou uklidňující magii jsem neměla.

Snažila jsem se nesát pach a cítila se dost podivně, ale asi to bylo jen tím, že jsem hledala něco, co není. Syaoran najednou zavelel ať počkám a já udělal jen krok za ním a poslušně se zastavila. "Vidíš něco?" brouknu a když se na mě otočí, je úplně bez sebe. Rychle se otočím, ale nic nevidím. Přejede mi mráz po zádech, asi strachy. "Co? Kde? Nic nevidím!" řeknu zděšeně a stáhnu ocas. Stáhnu ho bázlivě mezi nohy a přiskočím k Syovi. Pořád nevím na co poukazoval a z toho jak se chová mi akorát dodává pocit strachu. Stáhnu uši a pořád se ostražitě rozhlížím, jak kdyby za mnou bylo kdo ví co, protože čekám snad všechno.

Jedla jsme o něco pomaleji, než on, ale za to jsem toho snědla míň. Na rozdíl od něj jsem ale zajíce zahrabala do širkého velkého hrobu a i se mi to výborně hodilo k jeho odpovědi. "To už je příroda, je krutá a nemilosrdná, ale země si nás vezme všechny a dá trávu zajícům a sílu bohům, kteří se o nás starají," odpovím a udusám sníh nahoře. Spokojeně ještě párkrát přejedu tlapkou po sněhu a v tom i já zvednu uši. Zvednu se a trochu pozvednu ocásek. Zvednu čumák a začne mi mykat sem a tam. "Hmm, co to je?" řeknu tiše, protože mi nějak nejde identifikovat pach.

Pořád jsem se snažila ulovit zajíce, ale moc se mi to nedařilo. Bohové asi stáli při mě, protože zajíc nakonec sám uklouzl a já toho využila. Konečně jsem tak byla schopná jej ulovit a ihned se do něj zakousla. Naneštěstí jsem mu nedokázala zlomit vaz a tak umíral v bolestech na vykrvácení. Otočila jsem se po Syovi a rozešla se i se zajícem za k němu jako on ke mně. Posadil se a pronesl něco cizí řečí. Položila jsem zajíce a usmála se. "Páni, dlouho jsem neviděla nikoho, kdo by měl nějaké taková zvyky," řeknu, protože soudím, že někomu asi děkoval za lov, nebo to tak alespon znělo a mě to přišlo normální to tak dělat. Odtrhla jsem kus stehna a zahrabala je mělko do země, kterou jsem přikryla sněhem. I já jsem pronesla pár tichých slov, jako dar bohům za sílu a úspěch při lovu. Pak jsem mu popřála dobrou chuť a dala se do jídla.

Má bílá hlava byla i v tomto poprašku dost dobře maskovaná, přeci jen mě nesvítily ani výrazné oči. Olízla jsem si čenich a sledovala, jak se hnědá srst pohybuje. Najednou ale ušáci zpozorněli a já věděla, že se můj čas blíží. Sya už nic neudělal a tak jsem vyběhla já. Vrhla jsem se mrštně po zajících a snažila jsem se co to šlo, ale nemohla je chytit, naštěstí jsem je nahnala přímo k Syovi, snažila jsem se zaměřit alespoň na jednoho slabšího, na kterého bych měla. Řítili jsme se přímo na Syu a já už jednomu ukousla pár chloupků na ocásku a trochu ho vyvedla z rovnováhy, ten musí být můj!

"Ještě pár slov," řeknu tiše a dál se modlím. Syaorana očividně není dvakrát trpělivý, ale není první ani poslední. Než se nedám už jde pryč. "Ne, počkej," snažím se ho zarazit, ale nemůžu na něj zavolat, abych nevyplašila zajíce. Zůstala jsem tam tedy zapadlá a čekala, co se bude dít. Zvedla jsem pomalu ocásek a zamávala jím na Syu, který ho snad nepřehlédl jak se pomalu potácel sem a tam jako nějaký keřík ve větru. Nechtěla jsem být moc nápadná a tak jsem dělala pomalé pohyby, abych nepoplašila ušáky a jak se zdálo, ani si mě nevšimli, asi zrovna něco našli k snědku a tak se věnovali tomu. Nedivila jsem se jim, měla jsem takový hlad, že bych odignorovala snad i medvěda.

Nad odpovědí jsem jen pohodila hlavou a mávla tlapkou, že se nic neděje. Podívala jsem se na zasněženou krajinu před námi a olízla se. Jeho vyprávění nebylo moc konkrétní. "To jo, ale přib-" řeknu zvesela, ale on mě přeruší. Zkušeně se přikrčím a kouknu směrem, kterým ukazuje. "Naženu ti je a chytíš je?" zeptám se ho a zastříhám ušima. Přeci jen nejsem nejlepší lovec a vím to. Většinou jsem já ta, co nahání, protože nemá pořádný stisk v tlamě a malej čumák celkově. Podívám se na něj a dojde mi, že on je vlastně menší než já, ale na rozdíl odemně, má asi nějaké magie, které by nám mohly pomoct. Dám tlapky k sobě a stáhnu uši. Začnu se modlit k bohům, aby nám dali sílu k lovu. Něco si tichounce drmolím pod fousky, jestli je čas na akci, tak právě teď mám nejvyšší čas na rychlou modlitbu.

Zmateně jsem koukala co se děje, ale když jsem viděla, s jakým klidem na to Sya reaguje, došlo mi, že v tom má asi tlapky on. "Ty jsi mi vtipálek," řeknu a jen pohodím hlavou. Vím, že vlci mají hodně magií a i nějakou větší sílu od bohů, já bohužel ne, ale i tak o ní dost vím. Trochu vzteku, že mě tu vodil za nos mi projede tělem, ale jen dvakrát klidně vydechnu a spolknu to. Nemyslel to zle, jen mě škádlil, to je zdravé, je to zábava, říkám si a kontroluju tak své tělo, aby se vyklidnilo. Olíznu si čenich od sněhu a sklepu ze sebe sněhové chuchvalce vloček. Přikývla jsem tedy jen a rozešla se mu po boku. "Jsem ze severu, nebo spíš odtud je to severně," odpovím a zavzpomínám na kraj, kde je sněhu požehnaně na rozdíl od tohohle poprašku. "A ty? Jsi zdejší, nebo tak?" začnu se vyptávat jeho, protože jeho příběh bude jistě zajímavější než ten můj a mnohem víc mě zajímá.