Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ovocný lesík přes Les u Mostu

Vyrazila do lesa, který vůbec nepoznávala. Absolutně se nepodobal tomu jedinému hájku, který znala z domova. V životě nevytáhla paty z rodné doliny a tak teď docela žasla, jak daleko že se to asi dostala? Nebylo divu, že tu s ní sestra nebyla. Jak by ji asi našla, na tomhle místě? Mokoš se prodírala křovím tak trochu jako tank. Klacíky jí křupaly pod mamutími tlapami a kdyby se našlo něco, co ji chce sežrat, pravděpodobně by se tomu naservírovala přímo na zlatém podnose. Jenže na to vlčice, zvyklá být navzdory nevalné moudrosti na vrcholu potravního řetězce, vůbec nemyslela. Prostě si vesele klestila cestu lesem dál, až jí z kožichu trčely lístky a větvičky do všech stran.
Po nějaké době les skončil a trochu to vypadalo, že před ní končí i svět. Dál už byl jen sráz a další velká voda. Byl to ohromující pohled, i teď, pouze za svitu měsíce, ale ona se jím dlouho nekochala, protože před sebou spatřila něco mnohem důležitějšího. Něčí převážně bílý kožich ve stříbrném měsíčním svitu také zářil do dáli! Okamžitě a bez váhání si to k vlčici namířila. "Ahoj!" halekala na ni už z několika metrů a na chvíli zastavila, aby na ni zuřivě zamávala tlapou a upoutala pozornost. "Ahoj, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím! Nejspíš jsem se trochu ztratila, myslíš, že bys mi mohla pomoct? A neviděla jsi tu někde Živu? Teda, to je moje sestra. Vypadá trochu jako já, akorát že vůbec ne. Je totiž o kus menší, a má obě uši nahoru, a taky obličej nemá na půlku, stejně jako oči má obě stejný," vyjmenovala zásadní rozdíly mezi nimi, "a nejspíš by se tě bála, takže jsi ji asi neviděla," usoudila nakonec a uťala slovní vodopád, kterým nebohou cizinku zavalila. Už si jen kecla na zadek a zvesela švihala oháňkou sem tam.

//odněkud

Mořské vlny odrážely stříbrnou záři měsíce, tiše a poklidně se natahovaly k pevnině a opět klouzaly zpět. Jedna zbloudilá se natáhla až k jakési zmuchlané kožešině, která se povalovala na břehu, důkladně do ní šťouchla a ohodila ji sprškou slané vody. To kožešinu přimělo zavrtět se, zamrkat různobarevnýma očima a zvednout hlavu, čímž dala iluzi, že se jedná o neživý předmět, definitivně sbohem. Kdepak, žádná kožešina, dokonce ani chcíplotina. Byla to vlčice, i když celá zmáčená a obalená kdejakým nepořádkem. Jako by se i ona před nějakou chvíli vyškrábala z moře. A nebylo tomu tak snad? Těžko říct. Ona si to rozhodně nepamatovala.
Překulila se na břicho, vytáhla se do sedu a poněkud chabě se oklepala. "Haló?" protáhla, ale zdálo se, že je sama. Zamžourala k měsíci, který zářil jako o život. "Halóóó, Živo?" zahalekala tentokrát mnohem hlasitěji, ale po její sestře nebylo ani stopy. Což nedávalo moc smysl. Byly přece spolu, když vyrazily prozkoumat tu divnou věc. A především byly úplně jinde. Zmuchlaná vlčice s obtížemi zapojila mozkové závity. Živa jí ukazovala ten divný vír jakoby zamlženého vlnícího se vzduchu a pak... pak... pak se probudila tady. "To je mi ale pěkná hloupost," zasmála se Mokoš a vyskočila na nohy, které pod ní trochu zakolísaly. "Že já jsem zase někde sežrala nějaké divné houby?" zeptala se velkého bílého balvanu, neb nikdo jiný, kdo by ji byl ochoten poslouchat, tu nebyl. "Nejspíš jsem Živě utekla. Musím ji najít, než si z nervů vytrhá všechny chlupy a ohryže si drápy až k tlapě," zasmála se znovu a vyrazila. Problémem bylo, že tady vůbec nic nepoznávala... už určitě nebyla v Dolině květin. Jak daleko že se zaběhla?

//Vyhlídka přes Les u Mostu