Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Její návrh o odpočinku mi přišel jako docela dobrý nápad. Cítil jsem však ze sestry něco nepříjemného a tak jsem se prostě zamračil. Na jednu stranu bylo fajn, že Zei očividně byla ze setkání s jeho sestrou poměrně "ráda". Vlčice s pískovou barvou to však viděla jinak. ,,Ten křen je poměrně zábavnější než ty, Sio," mrkl na ni a lehl si do studeného písku. Večer byla na dunách docela zima. Horší než si pamatoval. Otřepal se. Když mu stiskla slabinu zuby, zavrčel. Neměl náladu si s ní tady teď hrát. ,,Nemáš se nechat ošoustnout každým vlkem kterého potkáš," vmetl ji do tváře. Možná to bylo dost hrubé, mateřská láska holt byla mateřská láska, ale jestli ta vlčata byla slabá - když nepřežila a nebyla s ní, očividně ano - tak mu to bylo jedno. On dokázal vychovat vlčata v dunách. Jakou výmluvu měla ona? Ukázal jí zuby v úšklebu a kývnul na Zei. ,,Odpočinek bych uvítal."

Mávl ocasem a ležérním krokem pokračoval v kroku písčitými dunami. Unaveně zamrkal, jako by jej snad veškerá jednotvárnost této pouště docela unavila. Spíše to bylo možná i tím, že se vláčeli bez odpočinku dlouhou dobu. Byl zvyklejší na pár hodin cesty, než procházením dun celé dny. I dnes večer měsíc jasně zářil. ,,Zvlášť když ti na někom záleží, je to tvá slabost," smutně se pousmál a zastříhal ušima. Ucítil, že zde někdo je. Teda, věděl už dávno, že jeho sestra je v dunách, nyní se však blížila. ,,Myslím že to za chvíli zjistíš sama." V tu chvíli ucítil, jak se mu někdo zakousl do krku. Už už by padal k zemi, ale vítr mu poskytl jakousi těžkou oporu v hrudníku a tak nespadl, ač cítil vlčí tělo na jeho, měl docela problém se nezhroutit. Vlčice pak spadla na zem. ,,Nikoho jiného bych ani nečekal, Sio. Nepřibrala si? Jsi nějaká těžší, než posledně." Vyplázl na vlčici jazyk a na její tlapku zareagoval mírným štípnutím do krku. Poté se sestře pokusil pomoci se převalit a vstát. Na poznámku o matce nějak nereagoval, neviděl ji řadu let a mohl si vnitřně říct, že mu ani trochu jeho usmrkaná matka nechyběla. ,,Pořád stejně arogantní," zazubil se. ,,Jinak," odkašlal si a pokračoval: ,,Toto je Zeinab Is-Artais." Poté s epodíval na Zei. ,,Toto je má sestra, Sianatara."

,,To znám. Starat se o ostatní není vždy ta nejlepší věc. Opravdová svoboda je docela zázrak." Ušklíbl se, možná že to o něm prozradilo více, než by chtěl. Byl docela samotář. Pravdou bylo, že on nikoho k životu nepotřeboval. On byl přece ten skvělý, samostatný. Vláčet s sebou břemena, jako sourozence... smečku, tlupu. K čemu? ,,To chápu. Možná se brzy objeví, pokud jsou na tomhle kontinentě. Však uvidíš." Mrkl na vlčici a mávl ocasem, pokračující v pohybu pískem. Zazubil se na vlčici, když zmínila jeho sestru. ,,Moje sestřička je trochu... ostrá, když chce. Ale tobě se možná bude líbit," zasmál se hlubokým hrdelním hlasem. ,,Pravděpodobně bych se tady možná dostal i bez ní, děkovat jí nemusíš," mrkl na vlčici. ,,Ale je roztomilé, že mne bereš jako dobrou společnost. Je to oboustranné," pronesl s jeho typickým šklebem. Nějak se neotáčel a snažil se ignorovat fakt, že je jim jeho malá sestřička na stopě.

,,Mírná starost je dobrá. Přeci jen, jsou nejspíše dospělí. Nejsi jejich máma, abys musela běhat za jejich ocasy," zašklebil se na vlčici a pokračoval dunami dále. ,,Nejsem jedináček, možná bohudík. Mám tři sestry a dva bratry. Bratři byli, řekněme... mě vzdálenější. Se sestrami jsem si rozuměl více. Díky ní jsem se vlastně objevil tady. Hledám ji. Ale jak tu mazanou lišku znám, tak ona najde mě." Ukončil svůj dlouhý proslov a zavětřil. My o vlku.. Nic neříkal a pokračoval v chůzi. Však když ona bude chtít, tak přijde. Nevěděl, na co se vlčice více ptát. Byla poměrně zajímavá a tak čekal na nějaký nához konverzace, který může více rozvést.

,,Skoro dokonalej, jako ty, hm?" Zazubil se na vlčici a poté se jen lehce zasmál, přičemž pokračoval v chůzi a očima pozoroval majestátní měsíc, který ozařoval celé duny. ,,S tím se asi spokojím," dodal po chvíli, jako by mu snad na takovéhle maličkosti nezáleželo. Minimálně byl aspoň rád za uznání od téhle vlčice. Poměrně si s ní rozuměl. Trochu mu připomínala jeho sestru. Kde té byl konec?
,,Možná jsem pod tebou docela rád," mrkl na ni s úšklebkem a mávl ocasem. Nečekal, že by s vlčicí tahle narážka něco udělala. Možná mu to ještě vrátí. Alespoň by nebyla nuda. ,,No, podle čichu tady nikdo zatím není. Ale, kdo ví. Podle všeho soudím, že to jsou tví bratři? Asi se o sebe umí postarat," řekl jen. I on se o své sourozence nebál.

,,Pěknej dárek," odvětil uznale a s úšklebkem, ostatně, jinak to ani neuměl. Prohlédl si zdravým okem znovu vlčici od shora dolů a pokračoval v chůzi. Krk ho trochu bolel, ale nebylo to nic převratného, takových malých kousanců měl až přespříliš a většinou jejich bolestivost zahnal adrenalin.
,,Skoro?" Otázal se vážně, jako by jí snad dával čas na rozmyšlenou. Pak se jen okázale uchechtl a máchl ocasem. ,,S tím se asi dokáže moje úžasné ego vyrovnat." Mrkl na ni a pokračoval, dokud jej vlčice neštípla do jeho zadní nohy. Reflexy mu zavelely a tak nohou lehce trhnul. Ušklíbl se, otočil se k ní a štípl ji do ucha. ,,Necháš se moc rychle vyprovokovat, princezno," šklebil se a poté se jen otočil a zamířil k dalším kopcům dun. ,,Takhle ty dva směšně vypadající pitomce nenajdem," houkl a zasmál se.

Oplatil jí její úšklebek. Věřil, že by jejich souboj byl poměrně vyrovnaný, cítil z vlčice jisté sebevědomí i sílu, proto ji nepodceňoval. Tenhle malý souboj však nebral nikterak vážně, proto mu nevadilo, že se momentálně nacházel pod vlčicí. Krev z jeho krku se řinula pomalu, zbarvila trochu písku pod ním do ruda. zažil však už horší, proto tomu nevěnoval přílišné pozornosti. ,,Jsem přeci jen dokonalej vlk," odvětil s jistou mírou sebevědomí a vyplázl na vlčici jazyk. Když se vlčice otřepala od slin, jen se nad tím mírně zazubil. Když z něj slezla, převrátil se zpět na nohy a oklepal se, jelikož měl v srsti několik zrn písku, která jej nesmírně lechtala. Zařadil se vedle ní. ,,A já myslel, že se jen zahříváme," řekl naoko smutně, pak se však zasmál hlubokým hrdelním hlasem.

Raashi se pousmál, když vlčice pod ním začala vrčet. Zastříhal ušima a olízl si čumák. ,,No, umím, ale jak jsem řekl, nechci si povídat s mrtvolou," odvětil suše a zatlačil ji tlapama do písku. Cítil, jak její tlapy tlačí do jeho stehna a tak je stlačil k sobě, aby její nohy uvěznil pod sebou. Vlčice však byla silná. Když ucítil zuby na svém krku, zazubil se. Nic menšího ani nečekal, avšak věděl, že mu vlčice hrdlo neprokousne. Kde se v něm brala ta důvěra? Ani nevěděl. Když trhla jeho hlavou a smekla jím do písku, v tlamě ucítil pár zrn. Instinktivně je vyplivl, avšak vlčici přímo do tváře. Oním trhnutím si také nechal udělat v kůži díru a tak vlčice mohla cítit jeho krev v tlamě. Doufal, že ji jeho slina s pískem v obličeji příliš neurazí. Uchechtl se, ač jeho hlavu uzemnila ve světlých zrncích. Povolil stisk stehen a tak se vlčice mohla vyšvihnout na něj. ,,Nejseš špatná, princezničko." Zřejmě byla první, kdo od něj opravdu získal kompliment za dobrý souboj.

,,Pokud nejsi tupý ignorant, poznáš, kdy vlk má sílu a respekt a kdy je to pouze a jen loutka v čísi hře, či naprostý slaboch bez tolerance ostatních." Nějak se tím nezabýval. Jeho alfa... vlastně ani nedokázal odhadnout, jaké alfy byly kdysi v jeho smečce. Byl asi moc mladý a ač jej povýšili na gammu, pořádně alfy ani nepotkal. Smečka prostě nějak existovala.
Na její poznámku o tekutých píscích jen přikývl. Když byli už bezpečně vzdáleni od onoho nebezpečného místa, posunul se zpět na svou pozici. Procházeli dunami, malé kopečky vždy sjížděl. Měl to docela rád.
,,Oh, opravdu? Na to bych se rád podíval," zazubil se na vlčici a jedním mrštným skokem na ni dopadl a zavalil ji pod sebou, přičemž se mu na tváři objevil pobavený úšklebek. Písek se po tíhou obou vlků trochu zvedl a lehce posypal Raashovy záda - ač to tedy v jeho srsti vidět příliš nebylo.

,,Hmm, bludiště. To by mohla bejt zábava. Snad se někdy do toho tvého Egypta podívám," zamyslel se a pokračoval v chůzi. ,,Horší potom je, když se alfou narodí někdo, kdo neumí vést. Ačkoliv, na to je jednoduché řešení. Stačí jen hryznout do krku." Prošlapával písek, pak se zastavil a zarazil se. ,,Tady bych byl opatrnej." Pronesl a obešel mělký písek, který očividně byl jakýmsi propadlištěm do neznáma. Opravdu nechtěl, aby ho něco vcuclo. ,,Oh, kopíruješ mě?" Pronesl skoro až dotčeně, no pak se zasmál. Možná prozradil více než chtěl, ale nijak se tím nezaobíral. ,,Jen do toho, vůdkyně." Podíval se na měsíc, který se před nimi tyčil jako obr. ,,K vašim službám, má paní," poklonil se pokorně a zazubil se. ,,Myslíš, že bych se nechal dobrovolně zotročit?" Slepé oko se hýbalo jako to zdravé, které sledovalo veškerý pohyb. Na její poznámku o tom, že jej zabije, se pouze ušklíbl. Uměla si dobře hrát se slovy. Ostatně, stejně jako on.

,,Asi nemůžu nesouhlasit." Odvětil, přeci jen, neměl ve zvyku lhát. Znovu se ušklíbl, jemně. Zastříhal ušima a sledoval ji, přičemž poslouchal její slova. ,,Pyramidy... Asi budu znít jako debil, ale nemám tušení, co to je pyramida. To jsme u nás neměli," dodal jen a olízl si čumák, na kterém bylo už přilepeno několik zrnek písku. Sledoval změny v jejím obličeji. Občas se pousmála, občas se ušklíbla. Alespoň mohl odhadnout její sympatie a emoce, co prožívala. V tomhle byl docela dobrý. ,,Spíš jde o to, že vůdce se volí všemi členy. Je to prostě ten nejsilnější a nejschopnější vlk. I tomu mohou závidět, ale co si budem. Nezabiješ ho. A alfou... se může narodit i kdejaké nedochůdče. A slabost... je prostě slabost. Ačkoliv ty bys asi špatná alfa nebyla. Ani vůdce," mrkl na ni. Sám nevěděl, proč jí tolik lichotil. Asi v ní viděl jistý potencionál. Ne že by jí stejně věřil, ale zamlouvalo se mu její chování.
Když jej štípla, zapištěl - naschvál a vyskočil. Pak se zazubil. ,,Hele, poničíš mi moji srst!" Pronesl významně a vzedmul hruď. ,,Princátko?!" Zatvářil se vážně, jeho tvář nyní vypadala děsivě. Poté se jen zasmál. ,,Když už tak "vaše veličenstvo" bych prosil!" Mrkl na ni a pokračoval v cestě, tlapky se mu bořily do písku. ,,Bát se nemusíš. S mrtvolama se špatně povídá."

,,Samozřejmě, že ne. Ale líbíš se mi," pokrčil "rameny" a na tváři se mu objevil jeho obvyklý úšklebek. Byl jednoduše upřímný a bylo mu jedno, jestli to s vlčicí něco udělá, nebo ne. Od ní čekal, že nikoliv. Kdejaká by se asi po jeho slovech roztopila v blaženosti, ale tušil, že s touto bude mnohem větší zábava. ,,Hmm. Tam bych se jednou chtěl podívat," odvětil k jejímu povídání o Egyptě. Vlastně ani neměl tušení, z kterého místa pochází on. Zajímalo jej to - vůbec ne. Prostě se narodil, žil a jednou umře. Kde, kdy a jak, není to jedno?
Byla Alfa - tedy, skoro. Slovo, co pro něj nic neznamenalo. Neuznával žádné posty. jeho matka byla největší špína smečky a i tak měla důležitou funkci - starala se o ostatní. Jenže on slabé neuznával. A neuznával ani nikoho jiného. On byl přeci lepší než ostatní, no ne? ,,Být Alfa je k ničemu. Buď ti závidí a nenávidí tě, nebo se tě bojí a lezou ti do prdele. Není nic mezi tím. Je rozdíl být Alfa a je rozdíl být vůdcem." Otočil se k ní, když mluvila o jeho tlupě. Nikterak se nikomu příliš nesvěřoval se svým životním příběhem. ,,Jednoduše, všichni v okolí si přáli moji smrt." Ukázal na ní zuby v úšklebku. Možná by se jí i rozvyprávěl. Později. Jestli teď byla nedůvěřivá, teď už bude spíše opatrná. A nebo možná překvapí. Raashi v nic nedoufal. Vždycky jen predikoval. Rozešel se směrem pryč a čekal, zda se k němu Zei přidá.

,,Nevěříš mi, písečná dámo?" Zazubil se na vlčici vyzývavě a sjel ji pohledem. Jeho slepé oko se také pohnulo, což mohlo být i mírně děsivé - pro některé vlky. Zastříhal ušima a popošel. ,,V tom případě se nám půjde jedna báseň," řekl s úsměvem a sjel po jedné písčité vlně za pomocí svého elementu dolů z kopečku. ,,Egypt. Nemám šajn, kde se takové místo nachází. Ale jak se zdá, moje tlupa nebyla jediná písečná smečka." Vlastně se ani nedivil. Vlčice trochu připomínala písčitého vlka, ač byla na vlčici dosti mohutná. On měl srst mnohem jemnější, písčitou a nevýraznou - přesně takovou, jakou potřeboval při předávání a drancování v písčité pláni. ,,Zeinab Is-Artais," zopakoval, aby se mu jméno lépe vstřebalo do paměti. ,,To zní hodně... jako jméno někoho s vysokým postem. Že byste byla šlechtična, vaše veličenstvo?" Zazubil se a teatrálně se uklonil.

,,Nemůže snad pouštní vlk býti gentlemanem?" Mrkl na ni zdravým okem a uculil se. Pravda byla, že se k vlčicím většinou choval dobře. K vlkům až tak ne. Tahle se mu navíc líbila. Trochu mu připomínala jeho samého. A trochu mu připomněla i Xianne. Byl by se i naštval, při vzpomínce na tuhle vlčici, ale zachoval si klidnou hlavu i vizáž. ,,Mám písky rád," řekl nenuceně, byla to pravda. Sever a zima nebyla jeho šálkem čaje. Byl rád, že ač byla noc, počasí v dunách bylo nanejvýš teplejší než v okolí. ,,Nemám ve zvyku být nudný. To by asi mohl potvrdit vlk, co mne potkal před tebou." Ušklíbl se, při vzpomínce na divného lesního ducha, který jej málem přizabil. Vlčice vyřkla otázku a přiblížila se k němu. Zazubil se, nemusel ani odpovídat, jelikož ona navázala. ,,Tam, kde jsem žil, tomu říkali Mrtvé pásmo." Mávl ocasem. ,,V tom případě jsme dva," odvětil na její poznámku, že v poušti strávila většinu života. ,,Na'arash." Kývl na ni. ,,A pouštní dáma?".

Zdravým okem pozoroval vlčici, která se k němu ladným krokem blížila. Očividně beze strachu, jako by ona sama byla královnou těchto dun a ostatní by se jí měli klanět k nohám. Nedokázal by oponovat v tom, že jej to nezaujalo a neudělalo dobrý dojem. Neměl rád bázlivé vlčice. No, tedy, v jistém ohledu, když se poddaly jednoduše, měl alespoň zábavu a věrný ocásek na pár dní. Jenže to jej rychle omrzelo. Měl radši výzvy. Zanořil tlapy do písku a podíval se na ni, když k němu přišla blíže. Alespoň si mohl prohlédnout celou její postavu. Chvíli si ji okem měřil, pak se ušklíbnul. ,,Také zdravím," odvětil. ,,To víš, jsem gentleman, nenechám přeci dámu v nesnázích," odhalil znovu bílé zuby ve svém klasickém úšklebku. ,,Dva směšně vypadající pitomce jsem nepotkal. Mnoho vlků se moc v písku pohybovat neumí, každopádně, pokud budeš chtít pomoci s hledáním, na píscích jsem se narodil." Ač nebyla úplně pravda, že se na píscích narodil, prožil tam alespoň většinu života. Spíše, na píscích se znovuzrodil. A mimo jiné, bylo to docela odpovídající přirovnání.