Příspěvky uživatele

< návrat zpět

-> Temný les

Když vylezl z lesa, myslel, že snad omdlí. Před ním se rozléhaly písečné duny. Byl večer, zima, avšak na dunách, jako by sníh neexistoval - to dávalo logiku. Se skoro vlčecí radostí se rozběhl vstříc písčitým pláním. Bylo chladno, avšak ne taková zima, jako v Temném lese. Jako by tohle místo bylo úplně mimo počasí jinde. Byl za to rád. Na píscích prožil většinu života. Skoro až litoval, že opustil svou starou tlupu - na druhou stranu, nikdy by nezažil zábavu v temném lese - ač teda brzké zabití jakýmsi lesním duchem asi nebylo v jeho listě potřebné zábavy. Adrenalin měl ale rád a tohle byla zajímavá a s odstupem času i zábavná zkušenost. Až na ty rány. zranění ho pořád bolela jak čert. Vydechl. Najednou však uslyšel zavytí. Zamrazilo v něm, bylo docela blízko. Zdálo se, že podle tónu to bylo vytí vlčice. Raash skočil na první písčitou vlnu a sjel malý kopeček, za pomocí své magie. Měl rád tohle "ovládání" písků. Stačilo zdolat jeden další kopeček, aby uviděl vlčici pod ním. Stál na tom kopci, prohlížejíc si jí jedním okem. Nebyla daleko, jistě si jej všimla, nebo alespoň jej ucítila. Měl dobrou náladu, možná by si mohl užít nějakou zábavu i s touhle vlčicí?

Když se objevilo světlo, zavřel oči. Opravdu si myslel, že černý vlk zešílel, avšak očividně se díky němu z téhle šlamastiky dostali. Podíval se na vlčího ducha a pak zpátky na Wisse. Duch jim odvyprávěl onen příběh a zmizel jako pára nad hrncem. Wiss se rozběhl pryč, s tím, že chtěl, aby jej Raash následoval. Bylo to pro něj velice zajímavé setkání a rád s vlkem trávil čas. Najednou však upadl do bezvědomí - možná za to mohly ony rány- tak či onak, černý již byl dávno ta tam, aby mu mohl pomoci.

Probudil se, když se země začala třást. Chvíli se zděsil, pak znovu upadl do spánku. Když se probudil, zjistil, že sněží. I ve tmě viděl trochu bílého sněhu, co mu dopadl na čumák a zastudil. Nevěděl, jak dlouho tu leží a raději to ani nechtěl zjišťovat. Wiss byl pryč. Raashimu bylo líto, že se nerozloučil, avšak doufal, že se s vlkem ještě potká.

-> Duny

Vydechl horký vzduch z plic, který v podzimním večeru vytvořil ve vzduchu obláček páry. Dýchal trochu rychleji, když cítil, jak z jeho boku stékají čůrky krve. Zamrkal, poté se podíval nahoru, k očím monstra, které se blížilo. Teď měli šanci utéct. ,,Poděkuješ mi, až se dostaneme z téhle prdele," pronesl Raashi s jistou mírou ironie, protože vnitřně cítil, že tady oba zemřou. No, alespoň bude mít v pekle docela příjemného společníka. Mohl Raashe nechat umřít na zemi a utéct sám, ne odlákávat tuhle kůlničku na dříví pryč. Svým způsobem byl hnědý vlk vděčný.
Wiss najednou, místo toho, aby zdrhal co mu jeho tělo dovolovalo, se postavil hned naproti monstra. Raashovi se rozšířila zornička. Dělá si prdel? Buď to byl heroický čin - který by asi Raash neměl promarnit, nebo byl vlk prostě blázen. Nebo věděl něco, co on ne. Zůstal stát.

Hnědý vlk zamžoural očima. Tma mu příliš nedovolovala zjistit, zda vidí mlhavě, nebo dobře. Zdravým okem zaostřil, viděl větve, stromy. Druhé oko bylo slepé, žádná novinka. Na boku cítil tupou bolest. Když si uvědomil, že na něm má tři ostré rýhy od drápů, ze kterých teče krev, trochu zpanikařil. Začal zrychleně dýchat, avšak po chvíli zjistil, že krvácení není enormní a drápy jej zranily docela povrchově. Měl štěstí. Bok jej však ukrutně bolel, stejně jako hlava, do které se nejspíše praštil. Sledoval, kde monstrum je, avšak dle zuřivého ryku asi pochopil, že jej Wiss odlákal pryč. Měl by být tomu černému vlkovi vděčný? Pomalu vstal, zasyčel bolestí a odplivnul si. Bylo na čase asi taky nějakého heroického činu.
Na místo dorazil právě včas. Ač se mu trochu chvělo tělo, snažil se být alespoň trochu statečný. Adrenalin mu v této skutečnosti docela pomáhal. Když uviděl Wisse ležícího pod stromem, povzdechl si. Monstrum se nad ním sklánělo.
,,Bastarde! Ještě pořád dejchám!" Křikl Raash z dálky a prchl. Změnil směr svého pachu díky větru tak, aby monstrum zmátl. Doufal, že to pomůže. Mezitím se připlížil k Wissovi a pomohl mu dovalit kmen, sám však zhluboka dýchal a snažil se neřvat, jak jej rána na boku štípala. ,,Tolik k odhalování tajemství, hm?"

Raashi cítil ze svého společníka jistou dávku nervozity. No, možná cítil jen sebe. V kostech jako by jej najednou mrazilo. I vítr jakoby v lese utichl. Jako by i dýchání bylo mnohem těžší nežli dříve a najednou cítil, že se kolem nich tvoří mlha. Nelíbilo se mu to.
,,Magie... zdá se, že má prsty v celém tomhle proklatém místě," odplivl si Raashi, lehce podrážděným tónem, který spíše vyvolal stres a nátlak celé této tajemnosti. Než však stačil souhlasit s Wissem, ohledně tajemství a jejich spánku, uslyšel za sebou nechutný zvuk. Takový, který znásilňoval jeho ušní bubínky a trhal je. Cítil, jaký zápach to s sebou neslo. To, ono, cosi. Když se otočil, spařil krvavě rudé oči. ,,Co to doprdele..." Vyřkl tiše, možná s lehkým údivem a možná i s kapičkou strachu. Ačkoliv on byl ten, koho by se měli ostatní bát, tohle děsivé cosi bylo... bylo prostě nevídané. ,,Proč já se vždycky připletu do nějakých sraček," zavrčel a o krok ustoupil dozadu. Na slova svého společníka nereagoval. I jemu nejspíše mohlo dojít, že hnědý vlk s tímhle nemá nic společného.
Podíval se na Wisshofa, poté na monstrum. Sebral ten zbytek odvahy a pokusil se na bestii zaútočit svým elementem.

Vlkova slova mu na tváři vykouzlila jen jeho klasický, vychytralý a lišácký škleb. Když jej Wisfeoh dohnal a přidal si vedle něj, skoro jako by mu připadalo, že černého vlka zná celý život. Byl to zvláštní pocit a okamžik, který automaticky vytěsnil z mysli. Kamarádi byli slabina, i když mohl být vlk větší prevít, než byl Raash sám. Koneckonců, byl za tohle shledání rád. Ač ve většině vlků četl jak v otevřené knize, tomuhle Wissovi nemohl přijít na kloub. Jakoby byl vlk jedna velká maska.
Chvíli bylo ticho. Tak mrtvé a nelibé, že jej Raashi potřeboval něčím přerušit. Normálně by šuměly aspoň listy, praskalo houští, nebo by cítil aspoň nějakého tvora. Alespoň sovu. Jenže on neslyšel nic, jen mrtvolné ticho. Čím dál více si byl jist, že les je prokletý. Podíval se na svého společníka. Neměl rád ticho. ,,Tenhle les je zvláštní. Nemám ani ponětí, jaká je hodina. Jako by tu nikdy nebylo slunce," prozradil své "obavy" vlkovi vedle něj. Nevěděl jako téma zrovna nahodit. Tenhle vlk byl prostě jiný a hrát na něj už nic nemohl. Ani nechtěl.

//Hodím další post za Nera, snad do hodinky, dvou.

Vlk vypadal naprosto mrtvě v obličeji, jako by se snad přemáhal něco skrýt. Raash uznal, že onen vlk byl opravdu dobrý herec. Alespoň myslel, že tohle všechno bylo jen divadlo a on nosil masky, jednu za druhou. A možná tomu tak vůbec nebylo. ,,Možná," souhlasil Raashi a ušklíbl se, vlk jakoby úplně otočil jejich malou hru. Ve slovech bylo cítit všelicos. ,,Možná by nebylo na škodu pár jich odhalit. Alespoň by byla... zábava," poslední slova skoro až šeptl, jen aby je černý naproti němu slyšel a zároveň jakoby snad měli další posluchače, od kterých nechtěl, aby tyhle slova slyšeli. ,,Wissfeoh," zopakoval po něm, aby si jej vryl do paměti. On sám měl poměrně složité jméno, což na jednu stranu asi nebylo podstatné. Jen na vlka kývl a pomalu se otočil. ,,Pojďme tedy zkoumat nějaká zazubil se a zmizel ve tmě, zvědav, zda jej vlk bude následovat

// můžu vzít Nera a udělat malou osudovou hru s nějakým monstrem, jestli chceš c:

Tyhle psychologické hry Raashe přímo dostávaly. Měl to docela rád. Z vlka se nedalo vyčíst nic přesného, v jeho Raaově probíhaly pouze jen dedukce a myšlenky, co asi má daný vlk za lubem. Snaží se ho ošálit? Snaží se s ním pouze začít nějakou špinavou hru, pobavit se na jeho naivitě a běžet pryč? Chce z něj mít poskoka? Nebo prostě je jen zvyklý hrát? Na'arash doslova dychtil po tom, co ukrývá vlkova mysl. Ale jak se zdálo, i vlk sám nevěděl, co od Raashiho čekat. Co on měl vlastně v plánu? Možná se jen bavit, trochu si pohrát a vypadnout. Svým způsobem si to užíval. Nad tímhle vlkem musel přemýšlet. Najednou se však ve vlkově chování něco pozměnilo. Jako by najednou přešel na Raashiho hru. Když se vlk pousmál, Na'arash ho kopíroval. Jako by si tihle dva doslova viděli do duše. Když se vlk podíval za něj s divokým klidem, neotočil se, dále skenoval zelené oči. ,,Tajemství, které tě nejspíše přivedou do hrobu," uchechtl se Na'arash. Slepé oko jako by provrtávalo černého vlka. Poloslepý odvrátil pohled a zadíval se kolem. Musel docela ostřit, aby dokázal vnímat, co se v lese děje. Nevěděl, jestli už svítalo, nebo byla noc, tak či tak, v lese byla naprostá tma. Uslyšel houkání sovy a také praskání větví. Ušklíbl se. ,,Mimoto, jsem Na'arash," nevěděl, proč se nepředstavit, vlk ho zajímal a ač byl od přírody nedůvěřivý a zlý bastard, nějakým způsobem jej zelenooký jakoby očaroval. Ucítil snad zvláštní závan minulosti?

Dlouhou chvíli na sebe zírali. I jeho si vlk nejspíše dosti přeměřoval. Viděl jak jej jeho zelené oči sledují. Magie země. Zajímavé. Raashi ani nemrkl, stále upíral své oči (tedy spíš jen jedno) na onoho vlka. Švihl ocasem a trošku prošlápl na místě, aby uvolnil ztuhlé končetiny, které byly vždy připraveny přispět do zajímavých soubojů. Když mu vlk odpověděl, klidným a milým tónem Na'arash se pousmál, stejně jako vlk před ním. Nebyl hloupý. Stejně jako Raashi. I on nejspíše byl nebezpečný. Výhrůžky v hlase poloslepého vlka byly patrné. Každý normální by se s ním dal do boje, nebo nějak reagoval. Tenhle vlk se pouze usmál. Buď byl naivní, nebo extrémně vychytralý. Raashi vsázel na to druhé. Tak či onak, zelenooký se mu začínal docela líbit. Trochu mu připomněl Auriona, vlka z jeho minulosti - dobrý parťák a zároveň bastard nejkrutějšího kalibru. Ačkoliv to Na'arash nerad přiznával, trochu se mu stýskalo po starém životě v tlupě. Tam byl aspoň teplo, v písčitých pláních. Tady byla jen a pouze hnusná zima. ,,V tomhle lese je cítit smrt." Neodpověděl přímo na otázku, zda zde něco viděl. Byl tady sotva pár hodin. Ale to vlk před ním nevěděl. Vlk přerušil jejich vzájemné zírání a otočil se na koruny stromů. Raashi to bral trochu jako malé vítězství.

Měl poměrně dobrou náladu. Kdyby ne, nejspíše by vlka již dávno obešel. Ale tohle vypadalo na poměrně solidní kus zábavy. Jedním okem se zadíval do vlkových očí, když se na něj otočil. Poznal, že prvotně se vlk nejspíše lehce zalekl. Nedivil se, i on by nejspíše trhl, kdyby za ním promluvil kdokoliv, koho nečekal či necítil. Byla to zábavná hra. Tedy, zdálo se, že vlk úlek dokázal perfektně skrýt, jemu však nic neuniklo, ač měl svůj handicap. Na'arash si na nic nehrál, pouze se uchechtl. Vlk se zdál být až přespříliš zdvořilý. Měl klidný a vlídný hlas, asi takový, jako používal on sám, když hrál svá divadýlka. Na'arash jednoduše začal být zase trochu paranoidní, jako měl ve zvyku vždy. A připravenost k případnému boji mu nechyběla. Ne že by se za poslední měsíce nepral až až. Měl toho pokrk, chtěl možná trochu odpočívat, trochu si hrát... škoda že to nebyla vlčice, bylo by to možná mnohem zábavnější - nu co se dá dělat. Pohledem vlka zkoumal od hlavy až k patě. I jeho slepé oko se hýbalo, ač zřelo jen čirou tmu (ne že by tedy v lese nebyla tma jako v pytli a tmavý vlk mu s viděním příliš nepomáhal). Podivín před ním byl buď extrémně mazaný a podobný jemu samému, nebo klidný a milý vlček. Tak či tak, nic nevylučoval a ani nedělal zbytečné dedukce. Ušklíbl se. On prostě divadýlka před vlky příliš nehrál. ,,V lese číhá spousta nebezpečí," pronesl, jako by tady snad žil několik let. No, sám netušil, že tohle ani nebyla lež. V tomhle lese bylo opravdu nebezpečno. Jen Raashi ono nebezpečí ještě nepoznal na vlastní kůži. Jak by taky mohl? Mimoto, nebezpečí nekonkretizoval. I on vlastně byl ono nebezpečí - tedy, asi jak pro koho.

//Příchod

Tiše našlapoval lesem. Byl jako duch, trochu si tak i připadal. V hlavě měl naprosté okno, nepřemýšlel nad ničím. Jeho srstí profukoval podzimní vítr a on cítil tu nepříjemnou zimu, kterou tak nesnášel... Zaklepal zuby a podíval se kolem. Slyšel vrzající větve, sem tam někdy zahoukala sova. Tento les vypadal naprosto mrtvě. Ne, že by se mu taková místa příčila, ale ze základu se on, vlk který přivodil smrt mnoha vlkům i nevlkům, nebál věcí a míst, jako je les. Když však nedaleko něj praskla větvička, reflex mu nedovolil se neotočit. V dáli uviděl vlka. Spíše teda jen jeho matný pohyb. Zvláštní, že jej necítil - v tomhle lese, jako by i pachy všeho měly závan smrti. Vlk našlapoval jeho směrem a tak Raashi přemýšlel, zda se jednoduše neotočit na patě. Vlk však byl již blízko, až tak, že slyšel jeho slova. Uchechtl se. Trochu se přiblížil, pomalu a tiše, jako stín. Byl nedaleko za vlkem, zdálo se, že jej ještě ani nestihl postřehnout čichem. ,,Možná bys měl," pronesl Raashi na oplátku, ačkoliv věděl, že vlk stoprocentně nemluvil k němu.