Příspěvky uživatele

< návrat zpět

-> Zlatý les

Naarash na ni zvědavě při cestě koukal, čekal, zda mu řekne něco hlubšího o neznámé Merlin a nejspíše jejím tajném románku? Nahrnul obočí, když mu vlčice odpověděla... prakticky nic. Nic zajímavého, nic nečekaného. Nahrnul čumák a mávl ocasem. ,,Ne že bych tomu nevěřil, ale," zahuhlal s úšklebkem a zastříhal ušima. ,,Budiž," dokončil jen, neměl čas ani chuť jí přemlouvat, aby mu řekla více. Navíc nebyl taková drbna, aby potřeboval něco vědět.
Na zbytek jejích slov jen kývl. O ostrovech věděl své. A o podivných bozích co se snáší z nebe a dělají neplechy. Povzdychl si, poté pokračoval dále. ,,Ano, díky za doprovod a pomoc." Pouze přikývl a nechal vlčici jít po svých. Sám zamířil jinam

-> Tichá zátoka

Už byli skoro u hranic. Zlatých stromů ubývalo, pomalu se před nimi zobrazovala krajina plání. Pokračoval vedle ní, nebyla nijak extra rozmluvná, což mu nějak nevadilo. Nebyl ten typ, který potřeboval věčně žvanit. ,,Ne, ne.... Žádnou Merlin neznám. Tuším že to má za sebou hlubší a nepřijemnější příběh, když se mne takto ptáš?" možná trochu vyzvidal, ale na zvedavosti nebylo přece nic hrozného, ne?
Raash už se začal vracet pomalu do svého normálního já. Zamilovaný Raash byl divný. Skoro jako by zapomněl všechno co s Aileen probírali. Bylo to divné. Jako kouzlo. ,,Spíš mám pocit že mě bohové prokleli, ne bo si ze mě delaji prdel. Tak či onak, to zamilování bylo az příliš zvláštní. Zabrblal a pokračoval. Čím vic nad tím přemýšlel, tím víc měl podezření, že to byl výmysl nějakého zdejšího boha. ,Těši mne, Iono." pronesl prostě. Konečně vyšli na konec lesa.

- Zubri pláň

Na to, že je členkou smečky přikývl, tušil to, když přeci věděla, kde se smečka nachází, no ne? Odlepil svůj zadek od země a jal se přijít blíže k ní, případně jí následovat, jakmile mu ukáže cestu z lesa ven. Jakmile vyšla, byl hned za ní, poté popošel blíže a šel vedle. Ne že by se z lesa nedokázal vymotat, ale, každý se jednou ztratí, ne? Zvlášť když stromy byly prakticky stejné a on to měl navíc trochu pomotáno v hlavě. Možná to bylo tím růžovým prachem. Ale to on nevěděl. ,,No, vlastně jsem utíkal od jedné vlčice. Tak nějak jsme se možná vzájemně zamilovali a nakonec to nevyšlo." pokrčil rameny, jako dospělý muž nebude přece brečet v koutě, ne? ,,To je život. Nemyslím, že by nám to klapalo." Navíc si tak nebyl jistý, jestli jí opravdu miloval, nebo se prostě jen splašily jeho hormony. Nevěděl proč to neznámé říkal, ale nebyla to žádná extra osobní informace, kterou by nemohl vypustit. ,,Jinak jsem Naarash. Jak říkají tobě?" Vyzvídal.

Chvíli na ní koukal, než se dala do řeči. Pozorně jí poslouchal, seděl na zadku a jen přikyvoval. ,,Chápu, takže rovně se dostanu do Zlaté smečky. Ty jsi asi její členka, tuším?" Nakroutil lehce hlavu a střihl ušima. Ne že by vlčici nějak přespříliš důvěřoval, ale když už ji potkal, nejspíše bylo na místě vytáhnout nějaké informace. ,,Ano, chci se dostat z lesa ven. Pokud budeš tak laskavá, budu rád za doprovod. Ne že bych to nezvládl sám, ale když se už nabízíš a máš tam cestu, rád se přidám." Odvětil jí s lehkým poloúsměvem. Ne že by byl Raash nejpřátelštější vlk pod sluncem, ale sám o sobe chtěl možná trochu rozptýlení, po tom divnorománku na pláži. Bylo to zvláštní a on z toho byl mírně rozhozen. Ne že by nezvládal flirtovat s vlčicemi, ale Aileen byla tak mladá a nevinná, že mu bylo skoro až zle při pomyšlení, že by na tuhle nezkušenou chudinku měl něco hrát a vtírat se jí do přízně. Sám nevěděl, co to do něj vjelo, ale jistě jej to vykolejilo.

Raash se zastavil a sledoval stromy kolem. Snažil se z lesa nějak vymanit, ale měl pocit, že se ztratil v jeho středu. Neměl žádný orientační bod, jak se odsud vypravit a zároveň opravdu nechtěl vlézt na území zdejší smečky. Zaujal ho pach, který se k němu blížil. zpoza stromů se najednou objevila bílá vlčice, ladná, pěkná, zdálo se že možná trochu ustrašená. To byly všechny zdejší takové? Byla jeho první myšlenka. Trochu se narovnal, prohlídl si ji. Jen jej pozdravila. Lehce naklonil hlavu, možná čekal trochu více než jen typické zdravím. Chvíli si jí měřil a pak otevřel tlamu. ,,Zdravím." Odvětil jí nazpátek a podíval se kolem. ,,Nevíš, kde to jsem? teda, tuším, že je to asi Zlatý les, jak mi o něm vyprávěla zdejší obyvatelka Aileen, ale nemůžu se dostat odsud a bloudím tu už tak minimálně tři hodiny," zabručel a posadil se na zadek. Prozatím nežádal vlčici o pomoc, možná by mu mohla říci směr, aby prostě jen vstal a vypadl si po svých. Byl trochu rozhozený, zabručený jako vždy a hlavně frustrovaný ze zdejšího lesa.

-> Mělká pláž

Raash úplně necítil potřebu ohlížet se zpět. Věděl, že udělal dobré rozhodnutí. To co k Aileen cítil určitě nebyla ta pravá láska, spíše lehké poblouznění, které by neskončilo dobře. Ona by se zamiloval, on by si možná jen užil a šel dále. Oba měli rozdílnou povahu, žili v jiné smečce, jiným životním stylem... rozhodně to nebylo něco, co by stálo za delší kontakt. Naarash byl hlavně vlkem, který nerad něco sliboval. který nerad někoho "pobláznil" svými slovy. Byla nevyspělá. Pro Raashe nebyla ta pravá. Kdyby měl mít partnera, musel by být samostatný, silný, nezávislý. Zrzek se nerad o někoho staral.
Byl ve Zlatém lese, v jejím rodném místě... měl by utéct pryč? Jít dál? prohlížel si Zlaté stromy a dá se říct, že se ztratil - vypadalo to tu všude stejně! Doufal, že nenarazí na území smečky a neporuší nějaký kodex. Nerad by naboural soudružnost smeček, zvlášť když ještě nevědomky sbalil dceru zdejšího Alfy - očemž neměl potuchu.

Naarash si ji prohlížel jako nějaký krásný artefakt. No a potom.. potom to vše pominulo. Růžový prach pominul a on před sebou viděl malou, tichou a ustrašenou vlčici, která byla jen na chvíli bláznivě zamilovaná. Trochu ustoupil. Nebylo to tak, že by nic necítil. Že by ji snad nenáviděl... Ale on jí lhal. Nebyl takový, jakého si jej ona představovala. Nebyl žádný princ, nebyl svatoušek a rozhodně nebyl úžasný. Byl to pouštní vlk, zrazen životem, zrazen vlčicemi. Byl tvrdý, nedůvěřivý. A ta nedůvěra se začínala zase objevovat. Ona jej nemiluje, ne? Nebude po jeho boku. Rozhodně kvůli němu neopustí svou rodinu a nepůjde s ním do pouště. A on ji rozhodně nebude obraňovat před nebezpečím - jeho partner musí být nezávislý, silný, průbojný a musí se sám dokázat ochránit - jako... jako Khan. Zasekl se, ztuhnul. Lanařil tuhle mladičkou chudinku do pouště. Připadal si trochu jako odpad. Vždyť jo, byla sladká, milá, trošku v něm vzbuzovala něco... ale nedůvěřoval jí. Teď už ne. A hlavně k ní nebyl upřímný. A ona jej jistě nebude milovat, pokud by jí řekl pravdu. ,,Promiň já, nebyl jsem k tobě úplně upřímný. Byl jsem zlý vlk, dělal jsem špatné věci, zabíjel jsem, kvůli zradě a potupě. A vím, že se mě teď nejspíš budeš už navždy bát a nebudeš mi důvěřovat... moc se ti omlouvám, Aileen. Zasloužíš si někoho lepšího." S těmito slovy se jen otočil a utíkal pryč. Byl z toho trochu zmatený, trochu nesvůj. Ale věděl, že to bylo to nejlepší, co pro mladičkou vlčici mohl udělat. Život s ním by nepřál nikomu.

-> Zlatý les

8

Pravděpodobně, kdyby to bylo jeho normální já, asi by o vlčici příliš nestál. Nebo by její důvěru a její láskyplnost zpochybňoval. Nyní však ale prášek všechny tyto neduhy zahodil za hlavu a Raash vnímal jen ji. ,,Ano, opravdu hodně," odvětil a olízl jí čumák. Jak to mezi těmito dvěma asi pokvete, až růžový prach zmizí? Budou přátelé? Nepřátelé? Milenci?
,,Já nemyslím jako hned, ale!" vyhuhlal ze sebe. Rozhodně už byl sice věkově vyspělý na to být otec, ale teď... a vlastně co by ne, ona byla jeho vyvolená přeci! ,,Nejsi nevyspělá, jsi roztomilá," odpověděl jí s úsměvem a mávl ocasem. ,,Nejsem tátou! A možná.. časem," odpověděl zamyšleně. Přešel to, že by ji lhal - nelhal, jen jí něřekl pravdu. ,,Nelhal jsem," odpověděl opatrně. ,,Nikdy jsem neměl vyvolenou," pronesl. Ne, jeho kdysi bývalá vyvolená ležela mrtvá někde v písku. ,,No a... ty jsi tedy ze smečky?" Změnil téma a přitiskl se k ní.

7
,,Já bych asi normálně... normálně si vlky k tělu nepouštím, skoro nikdy. Málo komu důvěřuji, ale tobě - tobě jsem začal důvěřovat hned." Odpověděl jí a mávl ocasem. ,,Ano, taky tě mám rád. Hodně rád," šeptl a přitulil se do jejího kožichu. Byla tak měkká, tak hebká, příjemně voněla a měl pocit, že je doma. ,,Aha, no, tak to je vás dost. Takže sedm. Sedm vlčat, to se vaši asi nenudili..." Zabručel a zadíval se do dálky, za moře. ,,A co ty, kolik bys chtěla mít vlčat... ne teda jako, no víš.. nevím jestli se mnou, ale... plánuješ něco takového vůbec," Nadzvedl obočí.
Když řekla, že by on neublížil ani mouše, trochu nasucho polkl. ,,No to není tak úplně pravda. Ublížil jsem spoustě vlkům. Proto... proto jsem tak odtažitý." Odvětil jí a sklopil zrak.
,,Ano, samozřejmě, že tě neopustím, slíbil jsem ti to, ne?" Kývl na ni. Zvláštní bylo, že teď měl jisté pochybnosti. Ona možná opustí jeho. Růžový prášek ale zase zapůsobil a pochyby rozpustil.

(Moc se omlouvám za zdržku, nemoc)

6

,,No... ne, ale spolu to určitě zjistíme," řekl jí sebevědomě a mávl ocasem. Teoreticky i tohle mohl být konec světa, tahle pláž. Minimálně tohohle světa. Za mořem neviděl nic, v dohlednu nebyl ani malý ostrůvek. Když se k němu přitulila, možná by i zrudl, kdyby to bylo fyzicky možné. Celé tělo polil příjemný hřejivý pocit a něco, co už dlouho nezažil. ,,Nikdy jsem moc přítulný nebyl... ale s tebou, je to tak jiné. Tak milé." Byl by schopen ji doopravdy milovat, kdyby to nebylo jen zvláštní pobláznění? Nebo to byl osud, že zrovna ona jej našla na pláži. Přitulil se k ní blíž, aby podpořil přísun pocitu, který si tak oblíbil.
Rád by jí řekl, co kdysi udělal. Že zabil svou partnerku, protože jej podvedla. protože utekla za nepřítelem a zradila ji i jeho tlupu. Copak jí ale něco takového mohl říct? Nemyslela by si pak, že je totální monstrum?
,,Tvojí maminky mi je líto," pronesl. ,,Aha, sourozenci. kolik jich máš? Jací jsou?" Vyzvídal z vesela, možná konečně mohli začít s něčím jiným. ,,Samozřejmě že bych tě ochránil. Ochráním tě před všemi zly, protože jsi moje vyvolená," pronesl s úsměvem a mávl ocasem. Škorpioni? pff. Ti proti Raashovi nemůžou nic!

5

Měl chuť koukat na ni celý den. Byla jako zářící slunce, tak hřející, jako samotná poušť, která mu byla blízko srdci. Očima se jí zarýval do těch jejích a představoval si... no, jak skončí společně, jako šťastný pár. Vůbec ho nezajímalo, že v minulosti se už s jednou vlčicí spálil. Necítil k ní nedůvěru, necítil paranoiu z toho, že by jej snad ona někdy mohla opustit. Cítil jen pobízející lásku a pocity, které zazdil už hodně dávno.
,,Ano, rád bych se s tebou podíval všude. Až na konec světa!" Hukl na ni a přešlápl na místě. ,,Já.. s tebou bych se tulil rád," vyhrkl ze sebe a usmál se. Ne že by byl tulivý typ, netulil se s nikým pořádně nikdy, ale s ní... s ní by se tulil od rána do večera, kdyby chtěla.
,,Slibuju," odpověděl jí a kývl, ačkoliv možná sám chudák okouzlený nevěděl, do čeho se to právě přislíbil. Bude si to pamatovat, až okouzlení skončí? ,,Já.. taky jsem měl strach, ale ne z tebe, ale, nejsem moc důvěřivý víš. A ty... jsi najednou byla jediná, které z celého srdce důvěřuji," dostal ze sebe. ,,Nádherné... ale to ne." Užil si její olíznutí a poté polkl. Vzpomínat na staré rány bylo zvláštní, jako by jej to na chvíli uvrtalo do reality. ,,Nechci abys věděla, co zlého jsem zažil a co zlého jsem sám udělal. Teď jsem tady s tebou, nechme staré rány jít," odvětil jí a olíznutí ji vrátil.
Raash moc nevěděl, do čeho se uvrtal, poznávat otce vlčice, který je alfou Zlaté smečky - což nevěděl - a zároveň se znali asi... pár hodin. Myslel si opravdu, že by mu její otec dal požehnání? ,,Budu rád, až ho poznám!" odpověděl jí. ,,Moji rodiče jsou už asi mrtví. Minimálně nejsou na těchto ostrovech."
,,Ty bys chtěla do naší smečky? No... a myslíš, že by ti nevadilo žít v poušti... je tam horko a.... víš, škorpioni, divný malý zvířata co jsou jedovatý... ty bys to pro mne udělala?" Vyhrkl.

4

Byl do ni zažraný pohledem, nemohl z ní spustit oči. Jeho výška předčívala tu její, byl nad ní, cítil nad ní jistou kontrolu a sám byl pod jejím okouzlením. Bylo možné, že jeho pravá povaha trochu bojovala s okouzlením a zároveň se cítil tak.. pubertálně. On byl vždycky zamlklý, trochu až moc hrdý, trochu bručoun. Nyní ale pociťovali přívaly energie, lásky, sám by se nepoznal. ,,Dobře," odvětil jí na to a kývl. Vždyť se ani tak dobře neznali. I když to nikdy pro Raashee nebylo překážkou. Obvzlášť teď, když byl očařen krásou vlčice.
,,To dává smysl, rozumím. A navíc, hezké vzpomínky můžeme ještě zažít. Tedy můžeš... teda ehm... rád bych s tebou měl nějaké vzpomínky... ale samozřejmě si je můžeš udělat sama...eh-" trochu se v tom zamotal. Nezdálo se mu, že by jí bylo příjemné mluvit o ztrátě paměti, tak se jí nevyptával víc, navíc si momentálně ulovil jeden trapas k tomu.
,,Neboj se, budu tady s tebou," vyhrkl na ní a u srdce jej zahřálo, že o něj má vlčice strach. Přešlápl na místě, spíše z veselosti.
,,Taky mi na tobě záleží! teda... teprve se známe, ale mám pocit, že k tobě cítím něco, co k nikomu jinému ne, Aileen!" Vysoukal ze sebe. Negativní pocity neexistovaly, neexistovaly ani žádné "ale", žádné námitky, žádné přemýšlení, vlk se zamiloval a navíc jak se zdálo, obláček mu způsobil značnou újmu na úsudku.
,,Zlatý les, zajímavé! Máš tam rodiče? Rád bych je poznal - teda no víš, ne že bych se vnucoval - teda..." zahuhlal a odvrátil zrak. Je snad tupý? poznávat rodiče? ,,Namareyská, ano. Je to smečka v poušti. Jsem tam již dlouho. Založili jsme ji s alfou Khanem. Je občas trochu podivín, má divný smysl pro... pro všechno, ale v duši je hodný. Tu dobu co jsem byl pryč si nepamatuju. Nic jsem pro smečku neudělal a zmizel jsem. Nevím zda mne bude chtít jestě vidět... ale to nevadí, důležité je, že jsem tu cestu zažil a potkal tebe!"

3

Počasí bylo chladné a studená voda tomu moc nepřidávala. Navíc jak se zdálo, ještě se přidalo sněžení. Obloha byla tmavá, vítr studený. Raashovi se ale zdálo že je v tom nejteplejším koutě planety, cítil jak jej opíjí zvláštní horko a cítil se příjemně.
,,Opravdu ti není zima? Jestli chceš, můžu tě zahřát," pronesl sebevědomě, přeci jen, cítil se momentálně v jejím sevření. Zrealizovat to by ho jen potěšilo.
Koukal na ni s prapodivným úžasem, jako by snad spadla z nebe. ,,Podobného? Taky jsi ztratila paměť? A vrátila se ti?" pronesl starostlivě, opravdu jej zajímalo, jak na tom byla.
Popošel blíž k ní, když uslyšel její kručení. ,,Opravdu nemáš hlad? Nemáš... být z čeho nervózní! Doufám že ne ze mně! To bych nerad," pravil s úšklebkem a uchechtl se. ,,Rád pro tebe něco ulovím!" Možná teda hlavně proto, že se před ní chtěl trochu blýsknout, když už teda jen trapně ležel v moři a ztratil paměť. ,,Jsem rád zvláštní. Budu pro tebe rád zvláštní," mrknul na ni a mávl ocasem. Trochu se porozhlédnul, jako by měl snad pocit, že by se mu to mohlo jen zdát. Nezdálo. Byla opravdová.
,,Odvážný? No... občas. V tomhle okamžiku jsem spíše idiot co plaval v moři." Uchechtl se a nervózně přešlápl. Cítil se trochu jako puberťák. Byl v nejlepším věku ale tohle bylo... tohle nebyl on. Na druhou stranu si to ani neuvědomoval.
Po obejmutí byl trochu vykolejen. ,,Uhum.. jo, přátelské," cítil se trochu trapně. Připadalo mu to snad víc než přátelství! Nejradši by se v její srsti hrabal každý den! Voněla překrásně. ,,Aha, bydlíš ve Zlatém lese? Proč se mu vůbec říká zlatý?" Zabrblal, moc nevěděl co říct, protože mu ta situace přišla nanejvýš prapodivná.
,,Jo, smrdím jako mokrý pes, promiň." Zahuhlal. ,,Ano, jsem... jsem z pouštní smečky. Namareyské. Teda doufám. Byl jsem beta. Nebo... snad ještě jsem beta. Nevím. Po tom, co jsem se tak dlouho neukázal..." Byl z toho dost vykolejený.
,,Já... já tě chci.. obejmout -" zaskučel a popošel k ní blíž, aby ji objal. Setrval chvíli nosem v její srsti a zabořil se ještě hlouběji do jejich chlupů. Oddělil se až po nějaké chvíli. ,,Eh... promiň. Jsem Na´arash... mimochodem," zabrblal.

2

Možná by Raashovi vlčice připadala otravná, kdyby ji poznal za normálních okolností. Možná by ji byl poslal pryč, ať si hledí svého a hrdě by se chudák vydrápal na nohy a šel uschnout někam do písků, někam za Khanem. Khan... jak ten mu celou dobu chyběl. Nyní si však na něj ani nevzpomenul. Teď měl před očima jen ji. A takový zvláštní pocit na srdci, který už dříve zažil. Byla to spletitá cesta, spletitá věc. Raash nikdy v lásce příliš štěstí neměl, ale cítil, jako by snad tahle... jako by tahle vlčice byla jeho druhým opakem. Jeho spřízněnou duší. On byl mrzout. Byl hrdý. Násilný... a ona se zdála... tak něžná, tak jemná, tak přívětivá.
,,Mmm.. víš že vlastně ani nevím?" prohlédl si ji, pousmál se. ,,Měla bys vyjít z té vody ven, jinak se nachladíš. Vidím, že ti je zima," řekl skoro až přívětivě. Sám by se v tomto nepoznal, ale... ona, jako by na něj působila kouzlem! Měl o ni starost, i když sám byl ponořený částečně do vody, mrznul, ale hrál ho divný pocit. A měl starost víc o ni, než o sebe - on, Raash, sobec. Zvláštní.
,,Jsem opravdu v pořádku, asi mě to semlelo. Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostal." To, co bylo předtím, měl v mlze. Naposledy potkal Vé. V Tundře. To bylo... v létě. A teď byla zima. Jak dlouho byl pryč? Kde byl?
Tyhle myšlenky ho ale hned opustily. Zajímala ho momentálně jen ona. Nezajímalo jej co bylo, utápěl se v jejích očích. ,,Bylo by mi trapné prosit tak krásnou dámu, aby si špinila svůj kožich při lovu. Nemám hlad, nemusíš se bát," kývl na ni. ,,Ehm.. a ty... ty nemáš hlad, nechceš něco?" Bylo mu možná až trapně, uculil se a pomalu se konečně zvedl z ledové vody, když ho tělo začalo poslouchat. ,,Ani nevím, jak jsem tam vlezl. možná se pode mnou prolomily ledy v Tundře? Divím se, že jsem neumřel. Odvaha to snad ani není," uchechtl se a pousmál se na ni. Trochu se mu podlomily nohy, když se snažil udělat první kroky. Nešťastnou, nebo snad šťastnou náhodou zaryl svůj nos do jejího kožichu, když však našel balanc, postavil se pořádně na nohy a odtáhl se. ,,P-promiň. To jsem nechtěl." Podíval se do země. Neznal se. Byl přece hrdý vlk. proč je mu najednou tak trapně?! On přece uměl vždycky ženy i muže zaujmout! ,,Voníš moc hezky. Jako les," pronesl s úsměvem. Trochu od ní popošel, hlavně konečně vylezl ze studené vody a oklepal se dál od ní, aby ji voda nepokropila. Vytvořil kolem sebe trochu vzdušného víru, který fungoval jako fén, aby si trochu vysušil srst.

1

Když uslyšel u svých uší tiché kroky, znovu otevřel oči. Tentokrát vlčice stála nad ním. Nebyl to žádný přelud, byla opravdová. Na'arash sebou cuknul. Hlava ho stále bolela, tělo bylo těžké. Až teď ucítil, že mu byla hrozná zima. Ačkoliv byli na pláži, v dálce byl vidět sníh. Konečně se trochu zorientoval. Cukl sebou a snažil se těžké tělo převalit na břicho, což se mu s trochou funění a mručení povedlo. ,,Co? Co mam na hlavě?" ptal se hloupě, když náhle ucítil zase bolest v místě zranění. Pak mu to došlo. ,,Samozřejmě jsem v pořádku... to nic není," ještě se však vzpamatovával z tohohle divného zážitku. Najednou kýchl. Něco se mu dostalo do nosu. Ani si nevšiml divného růžového mraku. Najednou se cítil jinak, vlčice před ním mu připadala... jako životní setkání. ,,Kde... kde to jsem? Kdo jsi ty?" Podíval se hnědé vlcici do očí. Na moc nic jiného se nezmohl. Otřepal se zimou a snažil se pomalu vstát.