Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Písečného vlka, někdejšího betu písčité smečky Namarey, vyplivlo moře.
Raash se cítil divně. Hlava se mu motala jako při kocovině, cítil jako by svět rotoval dokola, jako by se pral v pračce nebo jel po horské dráze. V puse cítil písek, ale ne ten normální, tenhle byl odporně slaný. ,,M..uhhhg," zafuněl, oči měl stále zavřené, jeho tělo bylo těžké a nezvládl se pohnout. Srst se mu lepila k sobě, cítil se odporně, mokře a těžce. Bolest hlavy přikládal nějakému zranění. Nos mu chvíli nefungoval, cítil jen sůl, pach moře a vlastní smradlavou srst nasáklou vodou. Víčka byly těžké, skoro snad ani nedokázal otevřít oči. Po pár pokusech se mu to však povedlo. Otevřel je. Spatřil pláž, moře. Znovu je zavřel, byly tak těžké. Cítil se tak slabý. Dýchalo se mu zle, z nosu mu ještě tekla trocha mořské vody. Začal kašlat, přičemž se mu podařilo se úplně probrat z tohohle chvilkového kómatu. Víčka už mu nepřipadala tak těžká, ale tělo.. tělo jej bolelo, jako by jej moře mlátilo o všechny skály. Na hlavě měl opravdu ránu, ale malou tržnou. Těžce vydechl. Znovu otevřel oči. Moře. Pláž. Otočil hlavu více na stranu. Několik metrů od něj seděla neznámá mladá vlčice (Aileen). Zprvu se její přítomnosti lekl, potom zase zavřel oči, jako by snad myslel, že je to přelud, že po znovuotevření očí vlčice zmizí.

Naarash byl uvězněný a připlácnutý k Vé. Nebyla moc šance, že by je to zasypalo tak, aby se nedostali ven. Vzduchu zde bylo málo a to, že byli pod peřinou sněhu moc nepřidávalo. Písečný vlk cítil, jak ho zebalo celé tělo. Zasyčel, vydechl a zadíval se na Vé. Ta začala kopat kolem sebe a Raash měl pocit, že to má spíše opačný efekt, než aby jim to pomohlo. ,,Přestaň," pronesl potichu, protože mu vlčice tlačila na plíce. Nebo spíše na ní ležel tak debilně, že se mu špatně dýchalo. Byli v časovém presu a on potřeboval klid, aby se mohl soustředit. ,,No jasně. Element." Špitl k Vé a pousmál se. Uměl přece v písečných pláních zvedat písek tak, aby se mu po něm dobře surfovalo, tak se sněhem to bude podobné, ne? Z toho mála, co kolem sebe měl, začal tvořit kouli. Byla menší, ale když praskla, velký podtlak odhrnul sníh, který Raashe a Vé tlačil k zemi. Nyní písečný cítil, že se skrz sníh prohrabou. Když trochu začal hrabat, vynořil se na povrchu. Zadíval se na vlčici. ,,Jdeme odsud, hned," zabručel, unavedný, ale rád, že žije.

->Nížina hojnosti

-> Jezero smrti

Zvládli dojít až na tohle území. Pochopitelně, jen co vylezli na hory a celé je prošli, už tehdy měl Raash neblahé tušení, že se snad řítí do své záhuby. Když však sestoupili do tundry, věnoval Vé velice nepříjemný pohled. ,,Nerozpustím se, ale myslím, že za chvíli chcípnu zimou," odvětil nevraživě a mávl ocasem. Už teď se klepal zimou. Ač vyrostl v horách, nikdy mu nebylo teplo v takových oblastech. A teď? Ještě horší. Nebyl zvyklý na mráz a sníh, vlastně ho doslova nenáviděl. Vzal poslední špetku své kuráže, odvahy a všeho, co kdy měl a postavil se tomu jako samec. Musel přeci vlčici ukázat, že nějaké koule má a něco jako zima ho nevyvede z míry. Šeredně se pletl. Nohy ho zebaly, a dával to najevo zkroušeným výrazem. ,,Ukážu ti rád něco zajímavého, ale nemohli bychom třeba na místo... kde je trochu menší zima?" Zadíval se na ní. Už tak byli trochu ztracení v tomhle místě plné sněhu a kdo ví, kam teď.
Najednou se zvedl vítr a Raash ucítil, že se blíží něco špatného. Sníh se točil ve větru a Raash cítil, že se žene něco jako sněžná vánice, možná bouře. ,,Měli bychom vypadnout," pronesl naléhavě. Najednou se sníh zvedl, bylo ho více, skoro jako vlna. ,,Pozor," křikl na ni Raash a skočil na ni, přečrmž ji povalil do sněhu, pod sebe. Na ně dopadla velká sněhová lavina, která je uvěznila pod přikrývkou sněhu.

//snad neva trochu vzrůša

Raash sám nebyl pranic nadšený z tohohle místa a měl chuť jít zase o kus dál. Což se mu již brzy splní. Vé taky nevypadala, že by si kouzlo zdejšího místa užívala a on se jen tiše usmíval od ucha k uchu.
Mávl ocasem, zadíval se do dálky a když k němu přišla, nezabránil úšklebu. ,,Nemám tě za hloupou. Ale kdybys byla, byla by zábava sledovat, jak umíráš. Hloupí vlci jsou zbyteční na tomhle světe," zabručel jemně a mávl zase ocasem. Měl jasně vyhraněné názory, nu což.
Nemohl se mu nikdo divit. Jemně se ušklíbl. ,,Chápu, a ne, děkuji, taky mám rád svůj kožich." zazubil se a pomalu se rozhodl rozejít za vlčicí, když nabídla, že půjde zpět do živého světa.
To ale entušil, že ho zatáhne zrovna do tundry.
-> Tundra, přes hraniční

-> Spáleniště, přes Temný les

Šel vedle Vé a nakračoval kupředu. Konečně se dostali přes Temný les. ,,Je to poloviční slepota," odvětil se zabručením, opravdu ho tohle téma už trochu otravovalo a jeho výraz to dával značně najevo. Mávl ocasem a pokračoval v cestě. Brzy už viděl v dálce tu prostornou poušť, jemu dobře známou. A poté jezero. ,,Opravdu? To jsem rád, že necháš," mrkl na ni s úšklebkem. Došli zase k tomu jezeru, které páchlo smrtí. Zdálo se, že tady kolem jsou samá nechutná místa. Spláeniště, Temný les a teď tohle Jezero smrti. Zabručel. ,,Být tebou bych z toho hlavně nepil," kývl hlavou k jezeru a uchechtl se. ,,Nebo, můžeš to zkusit, možná ti naroste pátá noha, nebo druhá hlava," mrkl na ni.
,,Jistě, také velice milá, jemná a milující, viď?" pronesl zase se svým sarkazmem a ušklíbl se. ,,Mm, tady to taky není nic moc. Takže, můžeš si vybrat, buď si budeme hovět u mrtvého jezera, nebo půjdeme... někam jinam," uchechtl se.

,,To není slepota, když vidíš na jedno oko." Pronesl rozhodně beta Namareyské smečky a mávla ocasem. Když přišla blíže, instinktivně udělal krok vzad a když mu dala tlapu před ksicht, zvedl obočí. ,,Myslím že odpověď už znáš. " Odvětil jí a čumákem tlapu posunu pryč. Přece mu nebude mávat před tlamou hodinu s její tlapou.
,,Nebo prostě jen Raash, když neumíš vyslovit moje celé jméno, Vé," zazubil se na ni a zastříhal ušima. Tahle vlčice by mu možná sedla. Možná. Většinu samic fakt v lásce neměl. ,,To jsem tedy rozhodně nechtěl, dámičko. Věřím že jste jistě silná a nezávislá fena," pronesl sarkasticky s úšklebkem. ,,To věřím," řekl jen, ani jí přeci členství nenabízel, ne? Na to, že má ráda lesy jen kývl. ,,Co udělat? No, prvně mi dokaž, že nejsi jedna z těch nudných princezniček," odvětil jen a zazubil se. ,,Ale prvně bych šel... pryč odsud," zabručel.
-> Jezero smrti, přes Temný les

,,Nejsem slepej. Vidím dost dobře," zabručel Raash a mávl ocasem. Nebylo to tak těžký vyslovit, ne? ,,Když už, tak Vaše veličenstvo," odvětil jí na tu přiblblou přezdívku. Přece si nebude říkat slepec, ne? Měl svoji úroveň. Bohužel nepřišel na nic, co by sedělo k jejímu jménu, nic, co by ji nejspíše urazilo a tak se ani o přezdívku k jejímu jménu nesnažil.
,,Záhadná teda moc není, spíše si nepouští k tělu každého, kdo se ochomejtne kolem. Nejsme žádná smečka pro zbytečné slabochy." Mávl ocasem a zadíval se na nebe. Nemyslel, že by tahle byla slabá, ale pochyboval, že zrovna tahle, kdo nedokáže pocítit ani popel na tlapách, zvládne rozehřátý písek.
,,Hory a lesy. Tam jsem bydlel jako malej. Moc zima, moc otravný lézt furt do kopce," zabrbral jen tak mimoděk. Takže ji to vyplivlo nedávno, hm? S tím se dalo pracovat. ,,Možná," uchechtl se.

Vlčice nevypadala, že by si tohle úplně užívala, nedivil se, prach a popel kolem byl cítit až v mozku, pálil, jen když ho někdo vdechl do nozder. A ona byla princeznička. Nebo se to alespoň tak písečnému vlku zdálo. Její postoj těla byl hrdý, vznešený a písečnému to přišlo i docela atraktivní. Určitě uměla i kousat, nemyslel, že by byla úplně k ničemu. Očima ji ještě jednou projel, tedy, jeho zdravým okem. Ušklíbl se a mávl ocasem. ,,Tak tedy Vé. Já jsem Naarash," Pronesl svoje jméno, přeci jen, nebude ho oslovovat vlku. Byl přeci jen písečný beta. Mávl ocasem. Tímhle místem se prohnal déšť. Pro Raashe to bylo dosti nepříjemné, dusný déšť prohnal vzduch kolem a vytvořil nechutné dusno, které se vlkovi nelíbilo. Ano, teplo měl rád, na poušti bylo občas taky dusno. Ale ne tolik.
,,No, pocházím z daleka. Ale momentálně mám svůj domov na poušti, jsem beta Namareyské smečky." zabručel . ,,A ty, dámičko?" nadzvedl obočí a posadil se do popela.

Nad poznámkou o šikovném vlku se jen ušklíbil a zadíval se na nebe. Už bylo odpoledne, slunce příjemně hladilo svými paprsky po srsti. Svěží vítr byl voňavý a příjemný, přesto se zdejší směsicí prachu to Raashovi nepřišlo nejkrásnější. Ale nestěžoval si. ,,No, to je nejspíše pravda. Některá místa tady jsou... odporná," zabručel, prootože sám nesnášel třeba hory, plné sněhu a zasněžené planiny, kde jej zebaly nohy. Byl písečným vlkem, probůh. ,,A má dáma nějaké jméno, nebo ji musím oslovovat "dáma"" nadzvedl obočí a jemně se tetelil v úšklebku nad onou ironií. Rozhodně ji nehodlal oslovovat dáma, pro něj to žádná dáma nebyla, jen další vlčice, co vypadala...sice hezky, přesto to dávala svým vystupováním zjevně najevo. Znala svoje přednosti, ale zrovna to Raashimu nic neříkalo.

Vlčice se na Raashe podívala se zájmem, on jen však nadzvedl obočí a jeho výraz zůstával pořád zamračený. Když se otočila k písčitému bokem, a snažila se o eleganci, Raash se uchechtl. Zkoušela na něj něco? Písčitý nevěděl, přesto by pravděpodobně zrovna u něj pohořela. ,,Nejsem příliš gentleman, ale pokud si dáma přeje, abych ji pozdravil, tak tedy zdravím," zazubil se a jeho slova zněla spíš ironicky. ,,Co tato milá dáma dělá uprostřed spáleného lesa?" Nazvedl obočí, avšak na slovo dáma dával zvláštní... důraz.
Těžko říci, jestli na ni zrovna Raash působil pozitivním dojmem, každopádně ona na něj působila už od pohledu lehce arogantně. Trochu mu to připomělo Khana. I on byl docela pěkně arogantní při jejich prvním setkání. Měl aroganci rád, vždyť i on byl takový. Možná se mu ta vlčice bude líbit... možná.

-> Hraniční pohoří, přes temný les

Opět se Khanovi nějakým záhadným způsobem ztratil. Ti dva měli speciální schopnost se rozcházet a scházet, jako by se nechumelilo. Přesto byl Raashi rád, že si mohli promluvit a on se rozhodl, že bude jméno Namarey šířit mezi ostatní vlky, jako správná beta. Ano, to byl plán, realita byla horší, protože sám netušil, jak zrovna on, arogantní sebestředný zmetek může někoho přesvědčit, aby se přidal do smečky. Ačkoliv... měl své charisma. Nebo z nich mohl vybít duši? Spíše ne...
Zadumaný ve vlastní hlavě se rozešel dále, když tu náhle spatřil jakési podivné místo. Plno popela, prachu a pár spálených stromů. Ten požár, co tady byl, jistě nebyl jen tak, někdo tenhle les asi zapálil. Mrtvoly zvířat a pach smrti se tu linul všude. Přesto si všiml zajímavého tmavého bodu. Když se rozhodl přijít blíže, uviděl svým zdravým okem vlčici. Nadzvedl obočí. Bude tahle zajímavější, než ta nudná předešlá? Na vlčice měl svůj názor, skoro všechny byly nudné, tamta byla extrémně nudná a tahle, no, kdo ví. Raash se zastavil kousek před ní a prohlédl si ji. Neříkal však nic.

-> začarovaný les, přes kvetoucí louku

Vlčice se zdála být opravdu tak nudná, jak Raash předpokládal a vzhledme k tomu, že ona měla hlad, vypadla a Raashi to zabalil už dříve. Rozešel se k horám, kde cítil, jako by jej to tam táhlo. Unaveně zamžoural očima alíným krokem se konečně dostal k horám. Netvářil se moc nadšeně, když musel dojít na vrchol, ale cítil... známý pach.

RYCHOHRA S KHANEM

- Raashi a Khan si popovídali o chodu Namarey, primárně tedy nejen o jejich členech, které Raash jen zřídka poznal, ale i o smrti členky Liy, kterou zabil nějaký vrah. Khan ukázal Raashimu emoce a to písečného vlka trochu obměkčilo. Sám si řekl, že pro smečku nic nedělal a je na čase to změnit. Tak či onak, snažil se Khana nějak ukonejšit a ten mu ještě obeznámil nějakou plánovanou alianci s neznámou smečkou.

-> Spáleniště přes temný les

,,Vlk ne, ale bohové mohou," zabrblal Raash a mávl ocasem. Nevěřil, že by snad tahle vlčice mohla vědět a chápat pojem božstva na Moisu, ale i on se tu nejspíše dostal díky nim. Tedy, on potkal jen Iris, když požehnala Khanovi, aby se stal alfou Namarey.
Neměl problém tyto informace sdílet, mimoto se mohl aspoň podělit o existenci smečky a kdo ví, třeba jeho slova vlčice předá někam dál. Byla by to výhra, hlavně pro něj. Zatím ale nic neříkal, když k tomu nepřišla řeč.
Vlčice na chvíli zavřela oči, nejspíše asi vnímala svůj element, nebo tak něco. Cítil z ní podivné proudění magie. Jemně se uchechtl a nadzvedl obočí. Půjde vlčice někam jinam? Ona neměla moc informací a pro něj byla nudná, takže... žádná škoda, kdyby šla pryč. I když vlastně... on se rozešel jiným směrem, jen čekal, jestli mu vlčice ještě něco řekne

-> Hraniční pohoří, přes kvetoucí louku

Vlčice s ním moc nekomunikovala a tak ji shlédl jako nudnou a nezajímavou. Kdyby jej alespoň nějak smázla ve slovní přestřelce, byla by to pro něj větší zábava a pocit uspokojení, ona však neříkala nic. A tak začal myslet na Khana a doufal, že se brzo zase uvidí. Když jo obcházel, vlčice nyvpadala ni vystrašeně, ani příliš napjatě, jako by jí to nezajímalo. Raash pouze vyfoukl těžký vzduch z plic a mrskl ocasem.
Možná, že ji nahlodal zevnitř? Přemýšlí teď tato vlčice o něčem? Kéž by uměl číst myšlenky...
Když vlčice konečně po delší době promluvila, Raash nadzvedl obočí. ,,Myslíš, tady, na tento ostrov? Asi jako každej druhej vlk, pomocí magie. A jestli myslíš tady do lesa, no, máš čtyři nohy, předpoklady jsou dostačující," pronesl ironicky, rád si z ostatních utahoval, i když to byly mladé vlčice.

Raash tady příliš známý nebyl, byla pravda, že to tady tolik neobhlídl, ale to vlčice nevěděla. Její pach byl nějaký novější, tipoval, že tady nebude zase tak dlouho, jako Raash. Jen se jemně uchechtl a mávl ocasem. ,,Ale copak, nepříjdu ti důvěryhodný?" Zabrblal jen a s jemným úšklebkem a zadíval na nebe, odkud padaly malé kapky deště. Už sice ustával, mraky se stahovaly a nahoře svítil krásný měsíc, který ozařoval okolní les. Raashi ji začal obcházet, aby si prohlédl její celou strukturu.
Nemělo to být nepřátelské gesto, možná ji chtěl trochu postrašit, zahrát si trochu na kočku a myš. Poté se zastavil zase na stejném místě. ,,Klidně si to pro sebe nech, nevypadáš stejně moc zajímavě, klasická vlčice, co bych jiného měl čekat?" Zazubil se a rozhlížel se kolem, jako by snad čekal, že uvidí něco zajímavého.