Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poněkud mě zklamalo a vyvedlo z rovnováhy, když kolem mě modrý vlk jen proběhl a ani se nezastavil. Místo toho, abych se ale začal dostávat ven sám, sem se tam jen bolestivě uprdelil a jen tiše kňučel, třeba přijde jiná ochotná duše. Netrvalo to ale moc dlouho a Navin se vrátil i s zajícem. Kouknul jsem na něj a teď už jen tak odevzdaně kníkal ve stylu "moc to bolí" a nechal se velice ochotně zachránit. Podíval jsem se na něj, jakože jsem hrozný chudáček, že lov není nic hezkého, když v tom mě vzal do tlamy a začal táhnout ven. AU! Vyštěkl jsem tragicky, když mi trny a šlahouny zajížděly pořádně do těla a on je prostě brutáhlně trhal tím, jak mě táhl. Naprosto histerické kníkání přešlo v pláč, který zastavil až fakt, že mě k sobě tiskne a olizuje. Spokojeně jsem "zavrněl" a konečně utichl. "Navine? Proč se o nás staráš?" zeptal jsem se ho, když mě čistil, protože, byl to cizí vlk, i když mě k němu něco táhlo, cítil jsem mezi námi nějaké pouto, podobné jako mám s bratry, ale tohle bylo krapet jiné a navíc, on rozhodně můj bratr nebyl. Podíval jsem se po zajíci a naprosto zaujatě jsem po něm začal natahovat tlapky, které zrovna nečistil, celý jsem se natahoval, ale neodcházel jsem, protože se mi tohle líbilo, i když už jsem trochu povyrostl, pořád to bylo moooc fajn se takhle miliskovat. Snahu přitáhnout k sobě jídlo jsem rychle vzdal, protože jsem spoléhal na to, že mi to Navin přistrčí a tak jsem se nechal dál v klidu ošetřovat.

Nebýt toho, že jsem měl fakt pořádný hlad a něco ve mě říkalo, že tohle je mi přirozené, asi bych se na to Navinovi vykašlal. Ale srdce mi tak spokojeně bušilo, že tomu zkrátka nešlo odolat, ani jen tak zastavit. Udělal jsem několik dalších kroků, dokud mě nezarazil velký modrý čenich. Zmateně jsem do něj narazil a kecl si na zadek. Modrák vedle mi dal pokyny, při kterých jsem se opět vydral na nohy. Nekývl jsem, prostě jsem se jen podíval na svou oběť a nechal na zem skápnout několik slin. Hlad dělal opravdu hodně a tak jsem jak zhypnotizovaný vykročil jak ten nejlepší mistr lovec. Zaměřil jsem se na jídlo a v tu chvíli jsem tu byl jen já, ušák, tlukot mého srdce a neklidný dech. Zastavil jsem se po pár krocích a přikrčil se, něco v hlavě mi to říkalo. Uklidnil jsem trochu dech a úplně vytěsnil okolí, ať mi teď kdokoliv říkal cokoliv, já nevnímal. Maso! Na mě překvapivě mrštně jsem vyskočil na nohy a rozeběhl se za svou obětí. Už jsem nebyl tak malý a nemotorný a tak mě nožky nesly poměrně obstojně jak jsem chtěl. K mému štěstí ušák hned na začátku klopýtl a jak chtěl rychle vyběhnout, noha se mu podsmekla a měl dal tak šanci udělat dva velké skoky. Přesto byl však stále daleko. Zavrčel jsem docela obstojným hlasem a sliny mi lítaly od hlavy. Netrvalo však dlouho a zajíc zapadl do nějakých trnitých šlahounů, kam jsem střemhav skočil a ním. Až když jsem se kompletně zamotal, že jsem se nemohl hnout došlo mi, že ho nechytím. Zajíc to taky neměl lehké, ale jeho malé zkušené tělo poměrně snadno prokličkovalo a zmizelo mi z očí. Spoutaný jsem se skoro ani nenamáhal uvolnit, protože jsem zjistil, že to dost bolí kamkoliv se hnu. Propukl jsem tedy ve zběsilé volání o pomoc, které by měl Navin snadno slyšet. "Naviné," zakňučel jsem mezi nádechy a už už se měl k breku. Dál jsem ale pokračoval v pláči a podivném vytí, které jej mělo spíše přivolat.

Co si budeme povídat, tohle by asi kdejaký dospělák jen tak neřekl. Zavrčel jsem si pod fousky a neochotně jej dál následoval. Moje představa o učení lovu a vlastně o učení čehokoliv byla naprosto katastrofální. Čekal jsem jen samé poučky, výtky a lámání tlapek do správného postoje, samý křik "dělej! makej!" a tak podobně. Možná že jsem nebyl od pravdy tak daleko, ale to jsem přeci nemohl vědět, kdo mě kdy co učil? "A co když ne?" špitl jsem po pár dalších krocích. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že Navin je vůči nám občas studený jak psí čumák a chce po nás jen samé nepěkné věci - třeba jako lov nebo nekonečné čekání v úkrytu.
Naše kroky se brzy střetly se jinými stopami. Úplně jsem je ignoroval a šel sál, instinkt mě však vedle správně a vůně, kterou jsem cítil veelmi dobře mi jasně říkala, že se blížím. Měl jsem takovou chuť, že jsem dokonce začal slintat. Aniž bych si tedy uvědomil, že se něco učím, vrtíc ocáskem jsem stopoval dál zajíce, kteří byli nedaleko. Ano, na mě se s učením musí prostě opatrně. Dokonce jsem na chvíli Navina předešel a hrnul se za lákavou vůní, která mě čím dál více dráždila v žaludku.

Ano, Navin se opravdu nemusel bát, že bych se někde dobrovolně nechal ztratit, nebo mu utekl. Sotva mě pak mohl spustit z očí, když jsem mu byl stále za zadkem. Přesto jsem ho však nechal udělat několik kroků směrem pryč. Věděl jsem, že mě tu nenechá a o to větší rozčarování bylo, když nebylo po mém a vlk začal odcházet. Ne nic, kňučení to zachrání. Dvě silná kníknutí, ale on pořád nic. Podíval jsem se na něj naprosto zděšeně, jak dělá další sérii kroků. Nebyl ode mně ani na 10 metrů a já už se zvedal a pelášil za ním. Ihned jsem se mu otřel o zadní nohy a dělal si cestičku kam jinam než k předním. Fajn, vyhrál, ale to nic neznamená. Hrdost pro mě nebyla tak důležitá jako společnost rodiny. Pohodil jsem hlavou, abych dal najevo přeci jen malý nesouhlas s tím, co hodlá dělat. Nechci se učit, učení je pruda! Smečka mi nenechá vyhladovět, nebo ne? "Nemám hlad," zkusil jsem, když už mi přišel můj osud lovce nevyhnutelný. Jasně, že jsem lhal, snědl bych i slona - kdybych věděl jak vypadá. Pokoušel jsem se alespoň Navina aspoň trochu zdržovat a tak jsem se táhl jak slíva co to šlo. "Navinéé," přemlouval jsem vlka ukňouraným hlasem rozmazleného vlčete. Snad bych se raději rozbrečel než jít něco dělat a ještě se učit. Najednou mě však praštila do nosu příjemná vůně a já ihned zdvihl hlavu, abych pořádně nasál ten příjemný pach, který tu kolem kroužil.

Že jsem byl nejhodnější vlče? No tak to se koukněte co Naxin bez jídla dovede. Poslouchal jsem Navina, který mi řekl "ne". Podíval jsem se na něj jako bych to slovo ani neznal. Jakože, jak že mě řekl ne? Jak si tohle jako představuje?! Jak jako oznámení? Jeho slova mě čím dál více mátla. Pootevřel jsem zmateně tlamičku, asi bylo vidět jak mě to šokuje. "Mě magie nezajímají," řekl jsem a můj obličej se zkroutil do mrzutého odměřeného pohledu, který ho propichoval. Zlost, kterou jsem v sobě měl mě donutila k naprosto hloupému rozhodnutí a to začít trucovat. Když nikam nejdeme, tak nikam nepůjdeme! Odvrátil jsem od něj uražený a naprosto dotčený pohled a přimhouřil oči hledíc někam do dáli. Taková drzost. Abych vše ještě dokonale podtrhl, kecnul jsem si na zem a myslím, že jsem dal jasně najevo, že mě to nezajímá.

Jakmile mě Navin přizvedl, přestal jsem je drápat, protože jsem konečně pevně držel kolem jeho krku. Jeho utěšování jsem ale úplně igonoroval. Prostě ho musím sledovat a bránit ho! Když jsem z něj konečně slezl, posadil jsem se kus před něj - abychom na sebe dobře viděli - a konečně si lípe všiml jeho ocasu, který ale rychle zase zhasnul, měl jsem při objímáná oči zavřené a nic moc kolem nevnímal - celkově jsem kolem nic nevnímal. Zaujatě jsem se na to podíval, ale nijaké větší vzrušení mi to nepřineslo. Modrák to ještě nějak komentoval a to mě moc nezajímalo, neměl jsem potřebu chtít, aby mi hořel ocas. Líně jsem zívl a ve chvilce ticha a hlavně když se rozhléžel, zvedl jsem se a někam se rozhopkal. Ani nevím kam. Navin se zeptal, jestli chci jít něco ulovit. Zavrtěl jsem hlavou že ne. Jako já si mám jako obstarávat potravu sám. "Navin bude lovec," řekl jsem nevinně a koukl jsem na něj takovým tím pohledem, že já jsem neviňátko, ale přitom se mi zlomyslně blýskalo v očích. Nehledě na odpověď, rozeběhl jsme se podobným směrem jako jsme byli předtím na vycházce do zarostlejší části Zlaté a začal se trochu chichotat.

Stejně jak opatrně Navin mluvil, tak se měnily i emoce ve mě. Nejdřív tu byla ta hrozná bolest, co mě pohltila a pak, pak tu byl ten vztek. Zabiju všechny ty bídáky, co mou maminku nezachránili, když ještě mohli. Můj hněv se ale neootočil na Navina, protože jsem nevěděl, že on je jedním ze strůjců matčiny smrti, spolu s hodnou tetou Barn. Chvíli bylo naprosté ticho. Nic jsem neříkal - opět. Myslím, že modrák cítil, jak mi to v hlavě šrotuje, dokud se nedostala na povrch nová myšlenka a emoce. Jestli je vlčí život tak křehký, měl bych mít asi větší strach o všechny? A a a a a už máme jen jeho! Najednou jsem se odfreeznul a protože jsem od svého biologockého otce poodstoupil, udělal jsem teď dva skoky a pověsil jsem se na něj jak těžké klíště. Zadníma jsem balancoval na špičkách a zadníma se drápal kolem krku, protože jsem je ještě tak neroztáhl, pořád mi klouzaly a tak jsem se musel drápat a drápat, abych se udržel v této trochu neforemné póze - což Navina stálo několik škrábanců. "Navin musí zůstat, já ho ochráním před špatným," řekl jsem trochu kostrbatě, no všechna slova jsem ještě tak vzletně skládat neuměl. Myslím, že pokud si o mně myslel, že se na něj moc lepím, tak teď to bude ještě horší. No nemůžu přece dopustit, aby na něj skočila nějaká zlá nemoc, nebo ho ukopýtkoval nějaký paroháč - který je moc chutný, ale jinak fuj!

Můj první polodotaz se neshledal s dobrou odpovědí. Tak to přece byla pravda! Srdce se mi strachy rozbušilo a celý žaludek se mi zamotal naruby, až jsem myslel, že v sobě neudrží maso, jenž jsme nedávno měli. Pevně jsem stiskl tlamu, abych nevrhl a zatl zuby. Mami? Mami, to ne? Jak si nás mohla opustit? pomyslel jsem rozbolavěle a cítil, jak se ve mě cosi zlomilo. Na povrch jsem to ale vůbec nedával najevo. Teda ano, byl jsem stále smutný, ale vše jsem dusil v sobě. Jedna malá slzička se mi vyloudila z oka, ale tu jsem nechal spadnout na zem a pak? Pak už nebylo nic. "Proč si jí nepomohl se uzdravit?" zeptal jsem se, překvapivě obstojně. Když někomu není dobře, tak se přeci může uzdravit ne? Nebo ne? Stále mi silně tloukl srdce, ten tlukot jsem měl až v krku a stále se snad zesiloval. Proč? Jak mohl dovolit tohle bezpráví? Možná, že Navin nebude takový dobrodinec, jak si myslím, ale... Nechme malé vlče ještě chvíli v naivitě. Zvedl jsem se a udělal krok od modrého vlka. Měl jsem najednou moře otázek a před tímhle vlkem to najednou šlo mluvit!

Modrý vlk brzy pochopil, že nejsem úplně nejlíp naložený a měl by mi konečně věnovat nějakou tu pozornost a fakt se mi jí dostalo. Podíval jsem se na něj skoro jako bez života. Myšlenky na mou matku mě úplně pohltily. Svěsil jsem uši a dělal moc smutného, když se zeptal copak se děje. Jak jsem mu jen měl říct, že mi chybí máma a že Rhaax je nějaký pomatený a nasadil mi do hlavy brouka. Jeho další slova mě donutila se ještě více zamyslet. Chtěl jsem se ho na to zeptat, zžíralo mě to! Podíval jsem se na něj a bylo to tady - moje první slovo! Natáhl jsem hlavu a pootevřel tlamičku do tvaru ó. Místo slova ze mě však nic nevyšlo. Zastyděl jsem se a schoval hlavu do jeho tlapek. Chvíli jsem u něj zůstal schovaný. Nevěděl jsem jak se mluví, nechtěl jsem to nechat jen na instinktu. Otřel jsem se o něj hlavou, abych naznačil, jak bezmocný jsem. Přeci to musí nějak jít? (//předpokládám nějakou reakci ze strany Návy)
Zvedl jsem opět hlavu a podíval se na něj. Nebo spíše jen vzhlédl k němu. Co říct? Co je to slovo/věta co mu řeknu. Opět jsem zaujal podobný výraz do písmene O a vyšlo ze mě konečně "Máma...?" zaznělo tázavě do ticha a já se vyděšeně přikrčil, jako bych udělal něco špatně, nevím proč jsem to udělal, prostě jsem měl pocit, že je něco špatně a že za to můžu já. Sklopil jsme poníženě zrak a schoval se v Navinově srsti.

<<< úkryt

Byl jsem rád, že je u mě Navin a byl jsem ještě raději, že si udělal čas jen na mě. No, měl jsem své sourozence rád, ale občas jsem byl i rád já středem pozornosti a měl všechnu "lásku" jen pro sebe. Vyšel jsem tedy z úkrytu a táhl se za modrý vlkem. Tak moc jsem se s ním chtěl pomazlit a kor když tu teď nikdo nebyl. Chtěl jsem mu dát ale najevo, že Naxin se osamotě nenechává u cizích vlků, musí se mi prostě věnovat. Paličatě jsem tedy svěsil hlavu ve výrazu - jsem děsný chudák - a chůzí podobnou zvířeti, jenž vedou na porážku. Nějak jsem si pořád nemohl zvyknout na to ho oslovovat tím slovem, co jsem slyšel párkrát a taky mi nějak v hlavě leželo to, co řekl Rhaaxin, jeho emoce zněly nějak opravdově, ale ne, to přeci nemůže být možné, maminka je ta nejsilnější vlčice ze všech! To co jsem z něj cítil bylo jistě chybné.

To, co se dělo o kousek vedle mě velmi znepokojovalo, nelíbilo se mi, kam to směřovalo a vlastně jsem celkově nevěděl co od situace oněch alf čekat. Ale nelíbilo se mi to. Brzy se vzbudil i poslední z bratrů, který nám přišel říct příšernou zprávu. S údivem jsem se na něj podíval, nerozuměl jsem tomu co říká. Jistě se mu jen něco zdálo, uklidňoval jsem se a než jsem se nadál, byl za mnou Navin, který mi přišel trochu naspeedovaný. Podíval jsem se na něj stylem - pořád jsem pěkně naštvaný - a odvrátil hlavu. Jasně, že jsem měl obrovitou radost, že je zpět, ale přeci - byl jsem pořád naštvaný. Můj ocásek nevydržel být tak klidný a jen se houpal sem a tam radostí. Ani jsem si neuvědomil, že za ním nejde teta Barn. Navin mě docela chladně vyzval k procházce ven. No moc se mi nechtělo, ale byl jsem rád, že s ním konečně budu moct být a tak jsem na něj jen koukl a mlčky se za ním rozešel, co má asi v plánu?

>>> smečka

Reakce vlků byly odlišné, ale přesto stejné. Podíval jsem se z jednoho na druhého a z druhého na třetího. Byli tak milí! Když jsem viděl, že geniální plán selhal, Začal jsem být nafouklý ještě víc. Zubu, co mi vypadl jsem si nijak nevšímal, dokud jsem se neolízl a neucítil podivnou pachuť krve. Protože jsem byl už tak dost rozhořčený, nehodlal jsem se tím hlouběji zabývat. Opravdu protivně jsem se tvářil na ty jejich hloupé tváře a netrpělivě plesknul packou o zem. Chovají se k nám jak novorozencům. Hej! Já už vás dokážu vnímat! volal jsem v hlavě, ale do hovoru se mi stále nechtělo. Kdo ví, jestli bych uměl něco říci, nikdy jsem to nezkoušel. Podíval jsem se na Atroxe, který zkoušel taktiku toho nejubožejšího z nejubožejších podložit ještě teskným kňučením - hrozný zvuk. Tahle situace mě doháněla k šílenství, když poběžím ven, snadno mě zarazí, když kousnu Resse, tak mě taky snadno odpálkují. Koukl jsem na bratra a kývl hlavou s jasnou otázkou "co teď?". Nemyslel jsem, že přijde s něčím osvíceným, co by fungovalo, ale tak alespoň malá naděje tu byla! Povzdechl jsem se a rozmrzele se rozhodl svůj vzdor vzdát, ano takový jsem byl. Odešel jsem k dece, kde byl zamotaný třetí z nás a uraženě si lehl zády k nim. Kdokoliv by se chtěl přiblížit, schytal by odemně pěknou výtku v podobě vrčení a naježené srsti. Můj plášť, moje území, můj prostor! Výhružně jsem zavrčel do éteru a i když si myslel jak nejsem drsný a nebezpečný, přesto mi bylo smutno. Nasál jsme pomalu vyčpívající pach maminky a z očí mi stekla smutná slza. Kde asi je? Přijde? Položil jsem hlavu na přední tlapy a nechal ze sebe sálat tu nespokojenou energii, která se nademnou vznášela a byla cítit každému vlkovi v okolí. Jak já trpěl!

Svět. Svět opět potemněl. Když se náš táta rozloučil, cítil jsem se opět ukřivděně. Zase jsem se cítil na světě sám bez ochrany. V tu chvíli jsme ho proklínal a přál mu jen to nejhorší. Když se s námi loučil a šeptal nám do uší, ani jsem se na něj nepodíval, dával jsem dost jasně najevo svou nespokojenost s jeho odchodem a byl jsem doooost uražený. Pche! Já ti ukážu hodný vlče! pomyslel jsem zlomyslně a kouknul protivně na Resse. Jediné, co mě tu uklidňovalo, byli moji bratři, na ty by se můj hněv nikdy neobrátil - tedy pokud by mi neudělali něco faaaaakt špatnýho, ale to ne, to se stát nemůže. Pochyboval jsem, že si vlk, který se tvářil až přehnaně šťastně že nás tu má, bude pamatovat. Konec konců, byli jsme na chlup stejní. Tolik mě ten vlk, jenž se představil jako Ress iritoval, skoro jsem zapomněl probodávat pohledem hnědáka, který měl pocit, že oslovení Yalorských vlčat "maličcí" je správný. Vařil se ve mě hněv a v jednu chvíli mi dokonce problesklo v očích.
Zatímco Ress vysvětloval naši situaci hnědákovi, měl jsem sto chutí mu pořádně všechno vysvětlit. Maminka si pro nás přijde a nakope ti ten tvůj krátkoocasí zadek! Moje Yalorské geny se začaly probouzet a já měl chuť řádit. Před chvílí jsem se u Barnatt dobře vyspinkal a měl plno síly. Využil jsem bratra, který měl stejné roupy jako já a já je potřeboval vyvolat a probudit toho démona v nás. V nestřeženou chvíli jsem na něj kouknul a mé přivřené oči se svraštěným čelem jasně dávaly najevo, že teď se bude řádit. Tahle vlčí chůva to nebude mít tak jednoduché - my nejsme žádný zlatíčka na která se šišlá! Vlci před námi byli asi taky rodina, protože se pořád tak omilískovávali a to seděli jen vedle sebe. Přesto jsem z nich cítil podivné pocity co mezi nimi byly. Protože jsem nevěděl co to je, neřešil jsem to a pomalu se přišel k debatujícímu Ressovi, asi mě viděl, ale co. Stál jsem tak, že na mě pořádně nebylo vidět, myšleno od Athai a Hnědáka, bráška na mě viděl dobře. Posadil jsem se vedle něj a chvíli čekal. Pak jsem se provokativně usmál a pořádně ho hryznul do stehna, které mě zakrývalo V tu chvíli se během setiny sekundy stalo víc věcí najednou. Ta první byla, že jsem se pořádně zahryznul, škubl a pustil, od vlčete nic moc, ale nic příjemného taky ne. Mé zoubky už nebyly nebolavé jehličky. Vlastně, najednou jeden nebyl a to byla druhá věc. jak jsem se do něj tak zakousl, vypadnul mi levý horní špičák a s trochou krve, jenž ukápla na jeho tlapu jak jsem se odtahoval zůstal někde okolo ležet. Ani jsem to necítil, zkrátka vypadávání mlíčňáků přirozenou cestou. Jako poslední, co se stalo o milisekundu na to jsem se vyšvihl zpět na tlapky a s hrozivým nářkem a staženým ocasem od něj utíkal pryč. Asi nemusím dlouze popisovat, jak to vypadalo ze strany alfa páru a jaká sranda to musela být pro Atroxe, který vše viděl. Tak schválně, kdo bude přesvědčivější. Schoval jsem se opět vedle bratra a celý se klepal, no zub, který mi s trochou krve vypadl tomu dodal tu pravou atmosféru zbitého vlčete, protože se mi kolem tlamičky trochu krve usadilo - ach já chudáček! Doufal jsem, že Atrox přejde na temnou stranu a taky Resse nějak potrápí, zaslouží si to!

Když mě Navin posunul dopředu, bránil jsme se přeníma o sto šest. Hlavu jsem prudce zaklonil dozadu, takže jsem doslova brousil zadkem po podlaze. I když Navin nebyl nejdelší vlk, vzdálenost mezi vlky předtím a teď se rapidně změnila. Stáhl jsem ocase a přesto udělal jeden odmlouvavý krok vzad. Už jsem neměl potřebu na Athai vrčet, děsila mě. Bylo tak velká a tvářila se, že jí to tu prostě patří a stejně tak my. Což vzápětí i objasnila, že ona je šéf. Šéf nešéf, nelíbíš se mi! pomyslel jsem a byl rád, že si vlčice drží odstup. Neměl jsem rád, když na mě někdo tlačil. Modrák se opět hodlal vydat pryč - bez nás - neměl jsem potřebu jít něco lovit, rád bych s ním polehával v úkrytu, nebo se jen někde klidně procházel, jako předtím, to bylo fajn, tedy až na to bílé, ten sníh. Smutně jsem svěsil uši a zakňučel. Nic to ale nebylo platné, už jsme byli přiděleni vlkovi, který přišel jako poslední. Pokud se mi někdo nelíbil, byl to právě on! Byl podivně flekatý a jedno ucho měl chromé. Hodil jsem po něm nepřátelský pohled a jak jsem se naštval, mezi mnou a Navinovou přední nohou problikl malý statický výboj, který sice pocítil, ale to je tak všechno. Ono když vás někdo furt mazlí a olizuje, snadno se nabijete. Ress - jak jej nazvali - se k tomu čile měl. Přiklusal blíž a já ač se strašně bál, což mohlo dát najevo to, jak jsem se schoulil k zemi do klubka jsem po něm nevrle zavrčel. Na to se ale ochranářské nohy přemístili a já ztratil ochranu nadobro. Nebylo naplat nic jiného, než vyhledat spojení s Atroxem, ke kterému jsem přilezl jak had a nalepil jsem se na něj. Nemusel jsem nic říkat, aby věděl, že se mi Ress opravdu nelíbí. Skrčený u bratra jsem na Resse pořádně vycenil zuby a snažil se jej zahnat dál od nás, možná jsem vlče, ale moje zuby v noze vážně nikdo nechce.

Stále za Černou vlčicí sleduji Bělku, jenž ve mě nevyvolala moc důvěry. Alfa? Co to je? Má to pro mě něco znamenat? Přestanu se snažit o vrčení a stále trochu protivně na ní koukám, nelíbí se mi. Ale mě se ze začátku nelíbil ani Modrák ani Černá. Do úkrytu konečně vešel Navin, spokojeně jsem poskočil a chtěl jsem za ním jít, ale v cestě mi stále Bělka, navíc byl slyšet ještě někdo. Začínalo tu být trochu převlkováno. A to se mi nelíbilo. Naštěstí Navin přišel ke mně a začal mě vítat. Spokojeně jsem se celý vrtěl, až mi ocásek skoro upadl. Opětoval jsem mu uvítání několika olíznutími na tlamě - kam jsem dostal. A pak ho nechal mluvit s Athai, onou alafou? Nebo jak se to nazvala. Nalepil jsem se za modrý zadek a z ochranné zóny Barnatt jsem přešel do většího ochranné zóny a mnohem komfortnější, do zóny Navina. Nezapomněl jsem mu bez jakékoliv informace stát těsně za zadní nohou. Stále jsem pokukoval po mase, které přinesla. Zavrčel jsem. Tohle zvíře ohrozilo Navina a Atroxe, neměl jsem ho rád. Přesto to bylo maso a hooodně dobře vonělo. Nelíbilo se mi, že měl Modrák v plánu někam jít někam ven, budu za ním muset nějak proklouznout, abych tu zas nemusel tvrdnou s cizími vlky, nelíbí se mi!