Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále poněkud vyjukaně jsem koukal na Barnatt, která mi dávala takové menší kázání. Cítil jsem se hrozně a myslel jsem si, že zlejší vlček být nemůžu, podle toho jak na mě mluvila. Naštěstí mi dodala trochu něhy a to zastavilo chvění. Její vřelá náruč z ní udělala mou ochránkyni a taková ochránkyně se vždycky hodí, ne? Jako bych to snad přivolal, když se do úkrytu přiřítila bílá vlčice a naprosto suveréně nakráčela k nám, jako by jí to tam patřilo. Vyšvihl jsem se na packy a celý se naježil, když se vlčice dala do mluvení, domýšlivě, nevěděl jsem, že Barnatt jen popichuje. Nahrbil jsem se a udělal jeden rozechvělý krok před packu černé. Kdybych byl dospělý, asi bych vypadal celkem děsivě, ale jako malé vlče jsme vypadal spíš s těmi načepýřenými chlupy ještě roztomileji. Vycenil jsem na ní zoubky a slabě zavrčel. Opět jsme si myslel, jak hrozivě nezním, ale opak byl pravdou. Svraštil jsem čelo a oči jasně říkaly "nech Černou, ty jedna zlá zlá vlčí holko!" jak vlk vlku jistě cítila, co tím naznačuju.
Protože jsem byl ale malé vlče, co se bojí pomalu i vlastního stínu, když na mě Bělka koukla a udělala směrem ke mně nepatrný pohyb, vyděšeně jsem uskočil zpět k Barnatt, jako by mě něco kouslo do zadku. Zacouval jsem za její plec, jako za ochranou stěnu ostražitě nespouštěl oči z té dominantní vlčky. Tady v úkrytu za mou ochránkyní jsem si dovolil vycenit zuby o něco víc a dokonce na ní tak silně štěknout, až jsem skoro celý nadskočil - musím říct, že štěknutí bylo vážně povedené, hrdelní a od plic, na vlče dost dobré! Přesto jsem se ale neodvážil více útočit. Vlčice se vrátila k východu a já už myslela že vyhrál, když v tom jsem uviděl maso. Nastražil jsem předtím sklopené, bojové uši a zaujatě sledoval maso. Když na mě ale zase letmo koukla, ihned jsem zas vycenil zuby a naježil chlupy, mě nepodplatí žádným masem, i když je to šťavnatý velký flák masa a já slintám až na podlahu.

Hleděl jsem do prázdna na východ z jeskyně, než jsem však celý pomámený stihl odejít úplně, černá vlčice mě vzala do tlamy a nesla zpět na místo. Trochu jsem se jí lekl a tak mohla cítit, jak jsem sebou škubl. Nijak jsem neprotestoval a když mě začala "kárat", stáhl jsem uši a odvrátil pohled, jako to dělá každý neposlušný pes, který rozkousal něco, co neměl. Byl jsem si vědom, že jsem skoro porušil pravidlo a tak jsem na svou obranu nepoužil jediného pokusu o argument. Stáhl jsem všechny tlapky k sobě a opravdu roztomile seděl jak oukropek a zpytoval svědomí. Jasně jsem tak vlčici dával najevo, že se omlouvám a protože to byla vlčice, mohla by to vycítit. Mezitím se vzbudil i Atrox a právě lezl Barnatt na záda. Protože jsme byl stále na "hanbě", ani jsem se na něj nekoukl. Přesto jsem však neváhal využít nepozornosti Černé a rychle se jí odšoural zpět mezi přední packy, kde jsem před chvílí spal. Ocas jsem měl stále schovaný mezi nohama a hřbet nahrbený, jako by mě přes něj někdo pořádně vypráskal. Schoval jsem se k Barnatt opět do chlupů a trochu se ještě chvěl, protože jsem se cítil špatně, že jsem neposlouchal. Zlý Naxin, moc moc zlý vlk!

Zatím, co Atrox klidně usnul, já se rozhodl přeci jen vyčkat na Modráka. Víčka mi ale rychle padala a tak jsem se pomalu, ale jistě i já sám připravoval k čemusi, čemu by se dalo říct lehké spaní. Já jsem si myslel, že jsem spal jen chvíli, ale opak byl pravdou. Nějakou hodinku jsem přeci jen poslušně vydržel oddechovat. Zdál se mi podivný sen, ale vůbec jsem si ho nepamatoval. Přesto jsem měl ale špatný pocit a s tím podivným pocitem jsem se vzbudil. Takový ten pocit, kdy víte, že se vám stalo nebo zdálo něco zlého a vy máte ten strach pořád v sobě. Naprosto rozladěný jsem se probral opět v podivné poloze tentokrát zlomený o Barnattinu levou přední hlavu. Nevím proč, ale na zádech jsem se vzbudil snad vždycky. Zvedl jsem hlavu a koukl na vlčici, která nevypadala, že by byla 100% ve střehu. Převalil jsem se na břicho a v tom venku něco zaslechl. Celý poblázněný z toho snu jsem se zvedl a trochu vyděšeně koukl po úkrytu. Proč jsem nemohl přestat myslet na to, že je venku nějaký zmutovaný bubák ve tvaru toho ošklivého kopytnatce a chce nám ublížit? Jako zmámený jsem se rozešel směrem k východu z úkrytu, úplně jsem zapomněl na Navinův rozkaz, že tu máme zůstat. Ne, teď jsem myslel jen na to jedno. Nad úkrytem foukal vítr a venku se ozývalo něco, co jsme usoudil, že jsou něčí kroky, kdo ví, co tam doopravdy bylo, nebo zda tam vůbec něco bylo. Vytřeštěná očka snad ani nemrkala a já šel pomalu dál. Říká se, že mláďata mají velkou fantazii, asi patřím k těm, kteří jsou opravdu obdarování. Pomalu jsem se dostal až k východu, když v tom se ozvalo něco trochu hlasitějšího. Znělo to jako prasknutí větve? Nedokázal jsem tok ničemu přirovnat. Trochu jsem vyděšeně uskočil, ale to mě neodradilo stále následovat svůj pomatený pocit ze zlého snu a dál ťapat ven za bubákem.

Utekla další chvilka a Modrák nikde. Smutně jsem sledoval - ne, ne, hypnotizoval vchod a čekal kdy přijde. Když v tom jsem u sebe ucítil velké vlčí tělo. Zděšeně jsem vystřelil hlavu vzhůru k vlkovi, tedy vlastně vlčici. Barnatt domluvila s Atroxem a šla zamnou. Na rozdíl od bratrů jsem jí já rozhodně nemohl říct, co mi je. Jsem snad němý? Nechci mluvit. Jen jsem se na ní zkroušeně kouknul a pak pohodil hlavou k východu, jako bych jí chtěl alespoň takhle naznačit, co je špatně. A vůbec, jakto, že jí to nebylo jasné? Maminka vždycky věděla, co nám je, Modrák to docela slušně zvládl odhadnout, jak to, že u ní to nefunguje? Ach ti vlci jsou složití. Zavrtal jsem se k ní do kožichu a snažil se alespoň trochu zahnat žal. Celkem to fungovalo, trochu jsem utichl. To bylo celkem bezva. Popolezl jsem k ní, nebo spíše jsem popolezl podél jejího těla až k jejím tlapám, kde jsem se uprdelil. Docela mě zaujala. Její srst byla tak podivná. Zavrtal jsem hlavu mezi její hruď a vypadal jsem jak nějaká slečinka, protože když jsem vystrčil čenich, měl jsem podél hlavy její dlouhou chlupo-hřívu. Docela mě to pobavilo, ale měl jsem plnou tlamu a čenich těch drobných vlásků a tak jsem si několikrát kýchnul, čímž jsem se na ní ještě více přimáčkl. Dobře, tady v tom není dobré se schovávat. Zase jsem se vynořil z chlupanců a začal na ní koukat. Jen tak, no už mě asi znají, že tohle občas dělám. Po pár sekundách jsem líně zívnul a líně se svalil zase k jejím nohám. Byl jsem taaak unavený. Začal jsem si oblizovat tlapky a občas jazykem zabrousil i na její nožku, o kterou jsem byl opřený. No, aspoň že jsem nekňučel, ne?

Situace pro mě začala nabírat nové obrátky. Nebyl jsem jako moji bratři, tedy byl, ale ne v tomhle. Modrák se otočil na patě a ihned začal odcházet. Zmateně jsem na něj koukl, chtěl abychom tu zůstali, ale já chtěl zůstat s ním! Udělal jsem několik kroků za ním, ale věděl jsem, že musím zůstat a tak jsem chtě nechtě zastavil a svěsil uši. Byl jsem dost unavený, ale tohle mi nedalo klidu. Podíval jsem se na Černou, která si v klidu lehla. Jak teď může ležet?! Svět tam venku je tak nebezpečný! Samé kopyto! Začal jsem vyšilovat a i přes únavu a pálení tlapek jsem začal nervózně přecházet po úkrytu. Samozřejmě, že jsme k tomu neopomenul pokníkávat. Čím dýl byl Modrák pryč, tím jsem byl nervóznější a občas mezi slabým kňučením silně vykníkl, že to tahalo za uši. Byl jsem k nezastavení. Každý sekunda, kdy byl prč mi připadala jako hodina. Mé tempo chůze zrychlovalo a zrychlovalo a kdyby Barnatt neležela před východem, možná bych i začal uvažovat o tom, že neposlechnu Modráka a půjdu pryč. Po pár vteřinách - které mi připadaly nekonečně - jsem se zastavil a utichl. Byl jsem vážně unavený a zmatené pobíhání očividně nemělo cenu. Chvíli jsem byl jako opařený a jen stál a koukal na východ. To trvalo asi 10 sekund, což je docela dlouho, když na někoho máte koukat a on se nehýbe. Pak jsem si jen lehl a pokračoval ve svém teskném breku. Položil jsem hlavu na přední tlapky a dál pokračoval v nářku.

<<< území smečky

Na jednu stranu jsem byl vážně rád, že jsme konečně v úkrytu a můžu si odpočinout. Táhl jsem se a ostatními jako slíva a mé tlaky úplně žadonily po odpočinku. Nějak jsem ignoroval ostatní, ale když jsem vycítil značnou nervozitu, donutil jsem se zvednout hlavu a zaposlouchat se do těch hlasů. Netrvalo ani sekundu, než mi došlo, že jsem o bratra chudší. Rozhlédl jsem se po jeskyni a nějak nemohl donutit tělo tomu věnovat takovou pozornost, jako ostatní. Jistě si jej vzala maminka a šla se s ním třeba projít a hledat nás, nejlépe uděláme, když tu počkáme. Když jsem se pořádně dostal do úkrytu po sešikmené ploše, rozvalil jsem se jak široký tak dlouhý na břicho, byl jsem tak unavený, že jsem i zadní nechal za tělem a nechal je natažené. Položil jsem hlavu na přední tlapy, které byly rovně natažené mimo tělo a poslouchal ostatní. Konečně jsem se alespoň trochu prohřál, venku nebylo nejlíp a já budu asi ten vlk, co má rád teplíčko. Vyjukaně jsem sledoval, co se bude dít a neubránil se dalšímu zívnutí.

Cesta do úkrytu probíhala poklidně a poměrně tiše. Dospěláci se o něčem bavili, ale mě to moc nezajímalo. Byl jsem sice unavený, ale do úkrytu se mi tak úplně nechtělo, byla tam nuda a nic ke koukání, jen tmavé stěny a nic. Podíval jsem se před sebe na Modráka, přišlo mi, že nechodí úplně normálně, ale možná to byla jen síla sugesce, kdo ví. Napadlo mě, jaký asi mají vztah mezi sebou, když se k němu pořád vracela. Je to jeho sestra? Moc podobní si nebyli, ne ne, sourozenci jsou stejně barevní, jako my tři! Přesně tak! Tohle místo vypadalo nějak divně, moc se mi tu nelíbilo. Bylo to tu tak velké a pusté a navíc, i celý úkryt byl až moc velký dva vlky a tři přírůstky. Po dlouhé době jsem vzpomněl na maminku, po které se mi stále stýskalo. Proč nás dala tomu modrému vlkovi? Čeká už na nás v úkrytu? Líně jsem zívl a napadlo mě, že bych se mohl zas trochu prospat, nebo si minimálně jen lehnout a dát odpočinout pacičkám. Sníh do nich trochu štiplal a sám jsem se už cítil trochu promrzle. Hlasitě jsem kýchl a po 2 krocích se ozvalo další kýchnutí. Oklepal jsem se a tlapkou přejel po nose. Pak jsem se zařadil za ostatní a zamířil do úkrytu.

>>> úkryt

Stále nejistě jsem sledoval Modráka a lepil se na něj. Když se ke mně přitiskl, cítil jsem se spokojeně, že jsme u něj, ale zároveň hrozně vystrašeně. Jak křehký byl vlčí život. Jenže, vlče nad takovými věcmi dlouho nepřemýšlí a tak když se začal zvedat, vyskočil jsem a udělal krok od něj. Stále jsem měl svěšené uši a trochu posmutněle koukal. Podíval jsem se na ostatní a odběhl k Atroxovi. Neměl jsem mu to za zlé, že tam tak nerozvážně vběhl, taky se mi ta zvířata líbila a šel bych se kouknout blíž, ale tohle asi nečekal ani jeden z nás dvou. Podíval jsem se na něj zkroušeně a otřel se mu hlavou pod krkem, snažíc se ho trochu uklidnit. Dospěláci se ale asi rozhodli vrátit, ještě jsem Atroxovi olízl tvář a chvíli zůstal stát, místo abych jako obvykle vyrazil za Navinem. Koukl jsem na něj jako bych říkal "hej brácho, jsi fakt celej?" a přitom mírně natočil hlavu a kývl - no asi si to umíte představit. Pak jsem se pomalu rozešel za ostatníma. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit a tak jsem jen ocásek táhl za sebou a sotva se brodil sněhem. Nevěděl jsem, co si o tom vlastně myslet.

Už už jsem byl nakročený, že zachráním bratra, ale v tom mě vyzvala Barnatt, abych zůstal. Nechtěl jsem to vidět sám, přiběhl jsem k ní a vyděšeně se u ní posadil a objal jí tlapku. Navin se hrdině vydal do boje a to nebylo moc hezké na koukání. Začal jsem se celý chvět, jaký jsem měl strach. Uši jsem sklopil a ocásek stáhl mezi nohy. Černou jsem pevně svíral tlapkama, i když pro ní to asi nebylo bolestivé s mojí silou. Když to Modrák pořádně schytal, teskně jsem zakňučel. Pak se ale oba vrátili a vypadali zdravě. Žádná krev, nevypadali moc potlučeně, ale já cítil bolest. Odtrhl jsem se od Barnatt a zatímco Atrox kňučel a mizel v křoví, já přiskočil ke svému rodiči a starostlivě se k němu začal tulit a tiše kňučel. Srdíčko mi bušelo strachy, byl jsem z toho celý vyděšený a bez sebe. Bál jsem se že umře, ta rána od těch podivných a obrovských tvorů vypadala děsivě! Hlavičkou jsem se mu třel o krk, jako by ho to mělo uzdravit. Přešel jsem až k tváři, kterou jsem několikrát starostlivě olízl a pak si jen lehl k němu a kňučel, jako bych čekal na spasení. Nevěděl jsem co víc bych měl dělat, než do něj dloubat čenichem, otírat se o něj, oblizovat ho a tiše kňourat. Dokonce se mi i z očí vyhrnulo několik slz, já vím, nebylo to nic nového, ale tak jsem se bál a byl tak zmatený z toho všeho, tohle se mi ale nai trochu nelíbilo!

Spokojeně jsem se motal pod nohama všem přítomným snad. Co chvíli jsem kouknul na Navina a nebo se ohlédl na Atroxe a Barnatt. Když Modrák zpomalil, zpomalil jsem taky a napodoboval všechno co dělal. Opět přišla chvilka, kdy bylo třeba být potichu. Jako bych já něco řekl. Podíval jsem se skrz křoví stejně jako Navin, když v tom se vedle mě objevil Atrox a udělal to samé. To co bylo před námi bylo moc krásné. Tohle místo bylo tak nádherné! Lepší než to, co jsme znali od mámy - tmavá jeskyně a nějaká blýskavá udělátka. Posadil jsem se a poklidně koukal, jak se ta podivná stvoření pasou. Když zvedaly nohy, všiml jsem si, že nemají tlapičky jako mi a to neměli křídla, takže museli být jako my. Zvedl jsem jednu ze svých tlapek a fakt že byla jiná. Přišlo mi to podivnější, než že jim z hlavy rostly stromy. Opřel jsem se o tátu a zabořil mu tvář do srsti. Jeho pach mě pohlcoval a přebíjel ten Yalorský. Když v tom ale Atrox vyběhl mezi ta stvoření. Lekl jsem se a celý zachvěl, to, co se dělo pak bylo více-méně ráz na ráz a to k horšímu. Zakňučel jsem, když kousek od něj dopadlo jedno z útočných kopyt. Postavil jsem se ihned na nohy a byl odhodlaný mu pomoc!

Zatímco se Atrox snažil vyzvat Černou ke hře, já jsem na sobě pocítil tlapu Modráka. Trochu strnule jsem ucukl asi o milimetr, protože jsem se trochu lekl. Pak jsem se na něj spokojeně otočil a kdybych mohl, začal bych příst. Nastavil jsem mu zádíčka a spokojeně zvedl hlavu a přivřel oči. Žůůůžo! Obratně jsem se obtočil kolem packy, abych si ještě víc užil hlazení a skočil k Modrákovo hlavě. Položil jsme mu v mžiku tlapky na tvář a temeno a čelíčkem jsem se mu párkárt otřel ocasem, celý šťastňůčký, že mě pomazlil a samozřejmě jsem mu to musel vrátit. Když se měl ke zvednutí, olízl jsem ho po tváři a čiperně odskočil. Černá po zhodnocení situace zamířila blíž k Modrákovi, tedy i ke mně, výborně, mohl jsem se odvážit jí jít pozdravit a přitom se nevzdalovat od "otec". Tři skoky a byl jsem i ní, Atrox se mezitím stihl někam ztratit pro klacík, který mi byl fuk - tedy ten klacík. Přiskočil jsem Barnatt a kníknul jsem na ní, abych na sebe upozornil. Vzhledem k tomu, že jsem jí skočil do cesty, na mě buď šlápla, nebo zastavila, či alespoň zpomalila. Dál jsem radostně ale vrtěl ocasem. Opatrně jsem k ní přistoupil a čelíčkem se jí jemně dotkl přední tlapky, jakmile ale došlo ke kontaktu, bojácně jsem uskočil - uf, to bylo těžký! Ale nějak jsem s sbližováním s vlčicí, nositelkou zajíců, musel začít navazovat kontakt a měl jsem potřebu jí projevovat svůj vděk, byla fajn, jak na nošení jídla, tak na kousání. Rozkošně jsem se na ní usmál, tak jak to jen vlče umí nejlíp a v cuku letu byl zas v pohybu a šel se motat tátovi pod nohy, to bude jistě rád. Byl jsem zvědavý co pro nás Modrák má.

Jídlo, moje životní vášeň. I když už Atrox odešel, dál jsem ještě jedl. Jedl a jedlo. Až toho opravdu moc nezbylo. Znovu jsem si spokojeně říhl a když už byl hlad zahnaný, podíval jsem se na Modráka, který nám chtěl něco ukázat. Když se naše pohledy střetly, souhlasně jsem přikývnul, bylo vidět, že jsem více než spokojený a tak jsem se jen zvedl a pomalu šel k němu. Zastavil jsem se kousek od jeho hlavy a posadil se. Spokojeně jsem se usmál na Atroxe, který jej okupoval a v tom jsem něco zaslechl. Černá vlčka se vrátila! Vzhledem k mému věku a tomu co jsem stihl zažít jsem měl představu, že můj svět jsou jen tihle vlci a nikoho jiného nepoznám. Na rozdíl od čiperného bratra jsem se tentokrát rozhodl držet rozkazu "zůstaňte u mě", už jsem se nehodlal vzdalovat tak daleko jako předtím. Můj ocásek čiperně vítal vlčici a i jsem energicky přešlápl na předních. Usmíval jsem se na ní a na uvítanou jí štěkl na pozdrav. Přinesla nám další jídlo? napadlo mě, protože i když nám jídlo donesla i jen jednou, měl jsem jí s tím spojenou. Zastříhal jsem ušima a koukl na Navina, který nám chtěl něco ukázat a na to já jsem nezapomínal. Byl jsem docela zvídaví a i když mě návštěva Černé přišla vzrušující a milá, chtěl jsem spíš vidět to něco co Modrák sliboval.

Poslušně jsem plnil všechny rozkazy, jež mi byly uděleny, jakmile se ozvalo, počkáte tu na mě, zastavil jsem se a na chvíli se na Modráka zadíval, jakože jestli to myslí vážně. Jakože tu budeme sami? Jakože on se od nás vzdálí? Stáhl jsem smutně uši a hodil na něj takový ten pohled "vážně mě chceš opustit" a s tím se jako oukropek posadil do sněhu. Asi jsem ten lov hold neměl tolik v krvi a tak jsem to tolik nehltal, jako právě bráška. Stočil jsem ocas k tělu a začal si klidně olizovat sníh z jedné z tlapek, pořád mi celkem chutnal. Přesto jsem nezapomínal sledovat našeho ochránce, který se udatně hnal za zajouchem.
Jakmile bylo jídlo před námi, vesele jsem začal vrtět ocasem, těžko říct, zda to bylo protože se vrátil Modrák a nebo protože se neslo jídlo... Ne, bylo to určitě tím jídlem. Začal jsem slintat jak nevím co a celý hrrr jsem se zakousl do zajíce. Teplá krev mi stékala po tlamičce a já se měl honem honem k propracování k masu ze stehna. Stále jsem přitom nepřestával vrtět ocáskem. To bylo žrádlo! Kdybych nevypadal jako vlk, jistě by mnohý mohl usoudit, že hoduju jak piraňa, Atrox zas v tomhle tak hrr nebyl a tak co on snědl jedno sousto, já už měl v tlamě páté. Nebál jsem se až zadusit. Najednou před koncem snědení stehna jsem se zarazil. Bylo mi nějak divně. Trochu jsem se zhoupnul dozadu a stáhl zmateně uši. Chvíli to vypadalo, že jsem se otrávil a za chvíli pojdu, ale v tom ze mě vyšlo poměrně hlasité - na vlče velmi hlasité - říhnutí. Chvíli jsem jen zmateně koukal, ale když se mi ulevilo, pustil jsem se do zbytku stehýnka a vesele pokračoval na další stehno. No co, příroda.

Když mě okřikl Modrák, ihned jsem se zastavil. Cože? co? pomyslel jsem zděšeně a rozhlédl se kolem sebe. Ta vzdálenost, kterou viděl on byla pro mě asi milionkrát větší. Chvíli jsem byl úplně zmražený a když se Modrák rozešel, rozeběhl jsem se za ním a to jste neviděli jak rychle jsem i v tom hloupém sněhu zvládl pelášit. Tiše jsem přitom kníkal, nečekal jsem od toho nic, ale byl jsem tak zoufalý. Cítil jsem se opuštěně, i když to bylo jen pár metrů. Jako malá střela jsem se přemístil z bodu A - tedy bod šíleně daleko - do bodu B - tedy levá zadní noha Modráka. Spokojeně jsem se o něj otřel mezi jeho kroky a podběhl mu pod břichem a vylezl u pravé přední. Opět jsem se motal, ale zvládl jsem to. Když jsem ucítil nějaký zápach, ihned jsem tím směrem otočil hlavičku. Co to bylo? Zase nějaký instinkt? Štěkl jsem, abych dal najevo, že se něco děje a natahoval čumáček tím směrem. Předešel jsem Navina asi o půl metru, takže jsem se mu konečně tolik nemotal pod nohama, ale stále byl v těsné blízkosti a šel za tím pachem a to mi věřte, že jsem šel přesně! Jídlo a hlavně maso, to bylo moje. Jako na obláčku jsem se najednou nesl sněhem, naprosto obratně a vyrovnaně. Pomalu zamnou až začly kapat sliny, jakou jsem dostal chuť na nositele toho mámivého pachu. Mlsně jsem mlaskl a dál se nesl vpřed přibližnou cestou za zajícem.

Spokojen pohledem na ten krásný svět jsem se najednou trochu lekl, když můj výhled zahalil temný stín. Na to se nad mou maličkost svěsila nějaká hlava. O milisekundu později mi došlo, že je to Modrák. Vesele jsem na něj položil pacinky a zároveň s jeho lechtáním jsem ho oplacával pacinkama, aby přestal. Hrozně jsem se u toho smál, šimralo to. Navin se ale i tak nakonec odtáhl a vyzval nás k dalšímu pokusu sehnat jídlo. Já ale nechtěl jít a tak jsem chytil čenich, který se odemně odtahoval a když jsem cítil, že se zvedám, využil jsem toho a jen tak mimoděk zaryl drápky, abych se udržel a nemusel chodit. Jenže to nevyšlo a já po chvíli sklouzl, přesto měl ale Modrák zvedl alespoň do sedu. Zasmál jsem se a vesele vrtěl ocasem. V tom se objevil Atrox a něco nesl Modrákovi. Natáhl jsem k tomu zvědavý čenich a začal nasávat pach té věci. Vida, ohlodaná větvička. Zvedl jsem se a oklepal, přičemž se ze bílé koule stal opět zlatý vlk. V dobrém rozmaru jsem se rozeběhl vpřed a konečně alespoň trochu přišel na to jak na ten hloupý sníh. Skoro jsme se až nebezpečně vzdaloval od Navina, ale oni půjdou jistě zamnou.