Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak asi vnímají štěňata, když vidí jiná štěňata padat. Cítil jsem, jak kolem mě proběhl Modrák a trochu na mě hodil sníh od tlapek, které kolem mě prosvištěly rychlostí světla. Než jsem stihl odlepit oči, které se instinktivně zavřely před sněhem, už ležel u brášky a opečovával ho. Smutně jsem svěsil uši a jen seděl a koukal, jak si opět jeden z mých bratrů vychutnává plnou dávku starostlivé pozornosti Modráka. Mám se přizabít, aby mě taky takhle opečovával? Ne to asi ne. Poslouchal jsem jejich rozhovor o ptácích, létání mě ani trochu nelákalo, jen ať si ho ti ptáci nechají pro sebe. Lehl jsem si do sněhu a líně zívl. Najednou mě nával energie opět přešel a já jen tiše čekal, co se bude dít dál. Ne, že bych se nudil, ale místo, abych si zábavu hledal na vlastní tlapku, raději jsem se bavil na účet jiných tlapek v akci a ležení Modráka s bráškou mě moc nebavilo. Položil jsem hlavu, že kdyby Modrák nevěděl, kde mě nechal, asi by mě snadno přehlédl a zaměřil se zase na sníh. Byl tak zajímavý. Bude tady pořád? Jen ne v doupěti? Budu se muset naučit ho pít, když je to voda. Začal jsem jej olizovat, až jsem vedle tlapek vylízal malou dírku. Pak jsem se převalil na bok a absolutně semnou nehl Atroxův pokus zamordovat pírko ptáka. Vyšvihl jsem se na záda a mrcasil se ze strany na stranu, přitom jsem spokojeně pomručával, ale velmi tiše. Podemnou se tvořilo něco, co mělo tvar přesýpacích hodin, protože jsem pohazoval na jednu stranu zadkem a hlavou zároveň a pak zas na druhou. Když jsem pod sebou odhrnul dost sněhu a cítil se komfortně "usazen". Zastavil jsem a jen dál ležel na zádíčkách a koukal nahoru do korun stromů - bylo to tak dechberoucí. Všechny ty barvy, to jak byl sníh v hromádkách usazen na větvích a sem tam byl vidět lesklý led. Vše se třpytilo a pro vlče to bylo prostě magické. Vážně se mi nechtělo dělat nic jiného než ležet v tom pohodlně vytvarovaném sněhovém pelíšku a koukat na to všechno.

Cože? Jakože si mám obstarat jídlo sám? Jakože mám vyvinout pohyb a dostat ty pohyblivé věci do pusy? Sice jsem ještě na lovu nebyl, ale instinkt mi řekl sám něco o lovu. Navin se zastavil a já udělal několik rkoků k jeho předním tlapám. Ano, má důvěra v něj byla o něco lepší, ale fakt si mám jídlo obstarat sám? Neměl jsem rád plnění úkolů - očividně. Za to můj bratr zvídavě předváděl to co Modrák, než skočil po černé. Má mladistvá zvídavost se zvedla ve chvíli, kdy ty věci začaly létat. Udělal jsem několik kroků před Modráka, ale dál stál je tvrdý Y. Atrox se chvíli plížil - nebo se o to alespoň pokoušel - a pak mezi nimi prostě jen poskakoval. Zas takový hlad jsem neměl abych se nějak přemáhal a hlavně ten sníh! Posadil jsem se do sněhu a sledoval dál bratra. Najednou mi došlo, že když takhle sedím a nehýbu se, je docela zima. Celý jsem se zachvěl a odfrkl od nosu. Naštěstí jen spíše, protože mi bylo nepříjemně, jak jsem pocítil, že sníh zebe a venku je tak nějak celkově zima. Zmateně jsem koukl na Modráka nad sebou. Tohle mě nebavilo. Nebudu se namáhat, když ještě ke všemu ty věci umí lítat. Lítat? Hmm, moc namáhavé. Olízl jsem si čenich a dál čekal na jídlo - no fakt se nebudu namáhat!

Mé nemilé kníkání, kvíkání a naříkání se rázem změnilo v hrobové ticho, když se na mě otočil Modrák, který si byl doslova jistý, že to zvládnu. Motivace, kterou mi tím dodal byla nezměrná. Podíval jsem se na něj s vděčným pohledem a dal se znovu do pohybu, který byl mnohem energičtější a zapálenější. Protože jsem ale stále nenašel ten správný grif jak na sníh, stálo mě to zbytečně moc energie. Proto se za chvíli začalo ozývat vrčení a slabé uštěkávání krásně podtrhující můj boj se sněhem. I když mě Atrox srazil do sněhu, jen jsem nabral více sněhu do tlamy a to bylo hrozně super, byl tak chutný! A vlastně ten pád ani nebolel. Jo, vyhrabat se bylo těžší, ale lepší než tvrdá zem. Začal jsem se zase škrábat na nohy a pokračoval! Když jsem konečně dohopkal ten kus do stop Navina, rozplácl jsem se tam a zhluboka oddechoval. Zjistění, že jsem ten veliký kus cesty zdolal a Modrák měl pravdu, pocítil jsem k němu mnohem větší důvěru a pýchu na sebe sama. Spokojeně jsem na něj štěkl, abych ohlásil, že měl pravdu a já to fakt zvládl! Ocásek mi zase kmital sem a tam a já se začal rychle zvedat. I Atrox mi dal najevo, ať si pohnu a já byl ještě ve věku, kdy jsem si chtěl pohnout. Rozeběhl jsem se na "otec" a ten po chvíli mohl cítit, jak se mi motám u pravé zadní nohy a co chvíli se mu o ní třu. Dával jsem si pozor, kam a jak šlape, ale pro něj to bylo asi nepříjemné - myslím, že si nechce nikdo šlápnout na vlastní mrňavé vlče. Já ale musel být u něj. V prošlapaném sněhu se mi brodilo mnohem lépe a stále mi unikal fakt, že je venku pěkná kosa. Nějaké stopování mi bylo celkem jedno, tohle jsem spíše nechal Atroxovi, ten svět kolem mě tak fascinoval! Nebudu přeci hledat nějaké stopy. Jeho výklad o vlčích tlapách zněl sice zajímavě, ale to sníh v mé tlamě taky. Samozřejmě jsem neopomněl hlouběji ověřit jeho teorii o sněhu a vodě a tak jsem vesele hamtal každou sněhovou hroudu, co mi přistála do tlamy a i když mi to jako voda moc nepřišlo, bylo veselé do toho kousat a nechat sníh pohrávat si mezi zuby. Vlastně to byla zase zábava!

<<< Úkryt

Modrák se začal sunout ven a já společně s ním pod ním. Sníh jsem nikdy v životě neviděl a když jsem se jej poprvé dotkl, byl takový příjemně měkký. Navin mezitím pokračoval v chůzi a stejně tak nějak i Atrox, ale taky z toho byl pěkně vyjukaný. V tu chvíli jsem tak nějak ignoroval, že je zima. Zkoumal jsem, jak se mi všechno lepí na tlapky a je tak pálivě bílé, oči si musely trochu zvyknout na tolik moc světla. Oklepal jsem se a zjistil, že jsem dost pozadu. Ochrana mi utíkala! Tedy spíše jen šel, ale mě to přišlo hrozně rychlé. Rozešel jsem se za něj, ale můj první postřeh, že sníh je měkký se nějak moc neujal, protože jsem nevyložil tolik síly, abych jím hladce prošel a tak jsem se natáhl a zajel do sněhu po čumáku. Zakňučel jsem a začal se tak nějak zvedat. Vyskočil jsem a snažil se brodit těmi ooooohromnými závějemi. Jenže to poskakování mě fakt nebavilo, takže jsem se zastavil a zkusil se dostat k Modrákovi normálně. Jenže to šlo hrozně těžko. Rozmrzele jsem začal kníkat a volat o pomoc. Kdybych se alespoň dostal do stopy, jakou jde modrák, ale jak jsem se snažil skákat svou cestou, oddělil jsem se a nechtělo se mi jít ten metr k jeho brázdě. Docházela mi síla - nebo spíše moje lenost nechtěla, abych se tak moc namáhal - podivně jsem zvedal nohy a sotva šmajdal, bylo vidět, že sníh není úplně stoprocentně můj kamarád, nebo spíš pořád nevím, jak v něm chodit a to mi byl sotva nad břicho, takže nic vysokého. Znovu jsem zakňučel a doufal v pomoc.

Vesele jsem se smál a jen se oháněl zoubky po kousajícím bratrovi, ale k mé smůle marně. Když mi štípl do ramene, ještě jsem se stihl zavlnět a jemně do něj ducnout zadkem. Krok na to ale narazil do Modráka a já se trochu lekl, že se tam tak najednou teleportoval. Zabrzdil jsem a kecl si z toho na zadek. Atroxovi jsem věnoval naprosto stejný pohled, jako on mě. Zatímco on kýval, že teda jooo bude andílek, já se na něj jen podivně podíval. Máme se od něj vzdalovat? Tak daleko? Trochu jsem se zdržel za ostatními a tak jsem vyrazil jako poslední a tak, když se brácha začal valit dolů, podrazil mi zadní nohu - jaksi mi nedošlo, že když zvedno přední, abych uhnul, bude to chtít i nějak zadní. Rozmáznul jsem se jak široký tak dlouhý a jen vyděšeně koukal, co se děje. Otočil jsme se na Atroxe, kterej se rozmázl a koukal taky trochu nespokojeně. Začal jsem se zvedat a snažil se doběhnout velkýho šéfa. Stihl jsem to než se dostal ven a zaparkoval jsem přímo pod jeho břichem, kde jsem pod svým osobním přístřeškem vyšel ven do sněhu.

>>>Území Zlaté smečky

Sledoval jsem líného Modráka, který vypadal nevyspale. Slovo "příšery" mě zaujalo stejně jako bratra. Bylo takové fascinujícní. Pohodil jsem zvědavě ocasem až to pleskalo o podlahu a opět se začal protahovat. Mezitím stihl bráška usoudit, že vlk zanedbává ústní hygienu, ale to mi bylo fuk. Protahování tentokrát skončilo vestoje a když se zeptal Atrx na "Bajnat" vesele jsem pohodil ocasem. Hrací teta! pomyslel jsem a když po mě zlaté vlče hodilo pohled s úmyslem výzvy ke hře, nemohl jsem odolat. Vztyčil jsem ocas vysoko vzhůru a začal s ním opravdu divoce vrtět, souhlasně jsem po něm štěkl - jak jinak, než u ucha Navina - a přikrčil přední část těla k zemi a jasně tím říkal, že jdem řádit. V druhé chvíli už jsem skočil k bratrovi a bezohledně jej svalil na zem. Stoupl jsem si vedle něj a jemně do něj dloubl tlapkou. Když se o něco pochupil, překvapivě mrštně jsem se vymrštil do výšky a přeskočil ho k mojí smůle jsem se ale svalil na zem jak nemotorná brambora a se zadkem vystrčeným na všechny přítomné hleděl do dáli. Východ z úkrytu! Začal jsem se zvedat a měl namířeno přímo k němu, samozřejmě jsem nezapomněl hyperaktivně pobídnout Atroxe. Bude divočina!

Vrtění se zdálo být nekonečné a přišlo mi, že jsem pak skončil jen u toho, že se mrcasím jak ryba na suchu. Najednou mě něco zase čaplo a táhlo pryč. Oči jsem měl sotva z půli otevřené a cítil se strašně nevyspale. Byl jsem zaparkovaný mezi bratra a hruď, ze které šlo příjemné teplo. Poslední, co mohl Navin vidět bylo opravdu hodně unavené zívnutí, protažení se jako špageta a následné velmi rychlé usnutí. Jo jo, tohle jsem potřeboval. Roztáhl jsem se krkolomně přes obě tlapy, takže mi zadek ležel na jedné tlamě a ramena byla zlomená za druhou tlapou. Hlavou jsem dosáhl až k Navinovi, kterého jsem několikrát ze spaní olizoval po tváři, myslím, že se mi zdálo o žebírkách... Nebo stehýnkách?
Bratrovo kopnutí mě absolutně nevzbudilo, jen jsem se líně převalil na druhý bok a spal dál. Co mě ale vzbudilo bylo jeho pokřikován "maso". Jako hladová kobra mi vystřelila hlava i s ušima do pozoru a zvědavě jsem se rozhlížel po úkrytu. K mému zklamání nikde nebyla maminka a ani to hloupý maso. Vydrápal jsem se z toho podivného lehu na nožičky a zatímco Atrox mordoval Modráka, já se v klíídku protahoval a s hlasitým zívnutím jsem zase skončil v leže na bříšku. Vesele jsem pohazoval ocasem pln energie a sledoval dění. Rozjančeně jsem štěknul, ale popohnal Modráka k oné výpravě a donášce masa. Toužebně jsem na něj stále ležíc jak široký tak dlouhý koukal a bylo nadevše jasné, co chceme.

No s ním je teda zábava, pomyslel jsem kysele. Ne, že by si s náma mamka nějak extra hrála, ale on se jevil nadějně, když třeba skočil po Černé. Znovu jsem povzdechl a chvíli ještě paličatě ležel. Nedošlo mi, že stejně nám bude muset něco ulovit, že by si to nelajzl, že pojdeme hlady. Takže jsem po chvíli neochotně sjel po krku. Atrox měl podobný názor, protože od něj vyšlo nespokojené zavrčení. Cesta z Modráka byla mnohem jednodušší a prostě jsem se z něj spustil, ale jelikož jsem nechtěl padat tak rychle, opět jsem využil malých drápků. Dopadl jsem na zem a znovu líně zívl, už jsem byl fakt přetažený. odstoupil jsem od Modráka, protože mě štvala lehl si do klubíčka - sám. Jo, dělat drahoty, to mi šlo. Zavřel jsem oči a snažil se usnout, jenže spánek se ne a ne dostavit. Otevřel jsem světlé oči a chvíli jen vykuleně ležel. Ne. Takhle ne. Vyhodil jsem zadní nožky z klubíčka a vzdechl. Ne. Takhle taky ne! Rozvalil jsem se na bok, ale taky to nešlo. Znovu jsem unaveně zívl a co 3 sekundy jsem se pořád převaloval. Nebyl jsem zvyklý spát sám takhle na "volném prostranství" bylo to divný. Pokračoval jsem v převalování a byl z toho čím dál unavenější a otrávenější, takhle prostě v životě neusnu.

Najednou mě cosi vzalo a odtáhlo od břicha, jež mi mělo poskytnout teplé mlíčko. Jak jako, že nemá mlíko?! Co je to za vlka když nemá tu dobrou sladkou věc! Uraženě jsem se koukl na Modráka a dával si dost záležet na tom, aby věděl, že je pěkně naprd, když mi z břicha nic neteče. Chvíli jsem tam jen seděl a tak nějak nechal dění plynout. Atrox, který se vrtěl mezi jeho tlapkama přitáhl mou pozornost, očividně jsem nebyl naštvaný jen já. Dobře jsem dešifroval jeho posunky a v tu chvíli se na Modráka naprdl i já. Nemá mlíčko a ještě naštve brášku? Pche! pomyslel jsem stále s naprdnutým výrazem, ale ten rychle vystřídalo dlooouuuhé zívnutí. Spánek je to co teď potřebuju, ale já nechci! Rozešel jsem se k "otec", jak se nazval, a začal po něm šplhat nahoru na hřbet. Jeho nohy, které ležely u těla mi poskytly něco jako schůdky a tak jsem za nějakou tu chvilku balancoval na jeho hřbetě. Asi nemusím připomínat, jak moc jsem ho přitom poškrabkal svýma pidi-drápkama. Opatrně jsem lezl ke krku, Modrák byl docela velký a tak jsem se vlastně i trochu bál, odtud to vypadalo jako nebezpečný pád. Najednou se mi podsmekla tlapka po načechrané srsti a já se rozplácl přímo uprostřed jeho zad - naštěstí jsem nespadl. S hlasitým cvaknutím mi secvakla tlamička, že to skoro znělo, jako bych si blížil. Chvíli jsem byl v šoku, protože mě na malinkou chvilinku brněly zoubky, jak na sebe tvrdě narazily, ale já se zvdnul a došoural jsem se až ke krku a hlavě. Podobně jako bráška před chvílí jsem se postavil mezi jeho uši a pod tou tíhou ho donutil hlavu jemně sklonit. Přeci jen, i takhle malé vlče něco váži. Lehl jsem si v těch místech a přehodil tlapky z jeho hlavy, takže to vypadalo, jako kdyby měl nějakou ofinku. Spokojeně jsem vzdechl a i když to bylo značně nepohodlné, věděl jsem, že Modrákovi je to 100x nepohodlnější. Hlavu si položit nemohl, protože tam byl Atrox a mě setřást taky moc nemohl, protože bych asi spadl z "větší" výšky a to by si asi nelajzl. Rozvalil jsem se opatrně na bok a uvědomil si, že takhle to není vůbec špatné. Položil jsem hlavu na jeho a přivřel oči. Tak a má to!

Když ze mě Modrák stáhl plášť, jen jsem instinktivně couvl a stočil se víc do kuličky, vypadal jsem jak nezdravě zbarvený bobek ptáka ohniváka. "Piu," kníkl jsem vyděšeně, ale jeho celkem laskavý pohled mi pomohl udržet zlatou tekutinu a na chvíli se přestat klepat. Podíval jsem se na sourozence a když i oni mohli trochu důvěřovat tomu velkému Modrému vlkovi, asi bych mohl taky. Pomalu jsem se posadil a natočil hlavo doleva, protože mě zajímalo co říká. Když řekl, že dáme šlofíka, ihned mi v těle proběhla samovolná reakce a nastartovala chuť spát. Líně jsem zívl, což byl po mém asi souhlas ke spaní. Podíval jsem se na Atroxe, který se dožadoval mámy, pak jsem zase koukl na Modráka a několikrát souhlasně kývl hlavu, jako bych říkal - jo jo, mám stejnou otázku. To vše jsem podtrhl ještě dvěma kníknutíma. Černá vlčice něco prohodila o smečce. Co je ta smečka? Nějaký další vlk? pomyslel jsem a udělal několik skoků k ní, jako bych jí chtěl přemluvit, aby zůstala, nebo chtěl jsem vlastně aby zůstala? Byla mi pořád cizí a spíš jedno, moje priorita byla najít maminku a zjistit co je to modré stvoření zač. Vlčice i tak odešla a tak jsem jen zůstal hledět na její mizející ocásek. Kam to šla? Nerozvážně jsem se rozešel tam co ona - tedy k východu z úkrytu - ale foukla na mě zima a polechtala mě na čumáčku, takže ze mě vyšlo akorát pšíknutí, které mě posadilo na zadek. Zima! zaznamenal jsem a měl se k tomu se zas dobelhat do tepla. To pro mě představoval především plášť, ale když se Modrák lehl tak, že k nám trochu vystrčil břicho, ihned zapracoval další instinkt a já se vrhl přímo k němu. Cestou jsem musel zdolat poměrně dlouhou vzdálenost, kterou jsem chtěl zvládnout za běhu, což vypadalo docela komicky, pravda spadnul jsem jen jednou, ale nožky se mi stále spíše motaly. Konečně jsem dorazil do cíle, tedy před Modráka a zastavil se. Cítil jsem se trochu nejistě, můžu k němu? Nakonec jsme nechal myšlení zda můžu nebo ne stranou a vydal se k jeho břicho. Mlíčko! pomyslel jsem a začal ho čenichem šťouchat do břicha. Zprvu to mohlo vypadat, že se chci jen u břicha uvelebit, ale když vyjely i zoubky, které chtěly nahmatat struky a usadit si jeden do tlamičky, asi mu došlo, co hledám. Hladově jsem rejdil po břiše do předních tlapek až k zadním a jako nějaké tupá sekačka mu oždinďával srst a sem tam nějaký chloupek vytrhl, když šlo o jídlo, byl jsem pekelně rychlý a tak než vůbec stihl něco udělat, měl už pár chlupů pryč a kůži to asi taky nebylo příjemné. Kde mlíčko?!

Jestli jsem si z tohohle vzal nějaké ponaučení, bylo to určitě to, že rvaní bolí. Vlna silného větru přišla odnikud a najednou jsem byl na zemi. Moji bratři se s nářkem vydali za dospěláky, ale já se jich spíše začal bát. Vítr se tu nevzal jen tak a když dokázal rozbrečet i mé bratry, bylo tu něco špatně. Ve chvilce nepozornosti a všeobecného chaosu jsem se potichu zašoural k plášti maminky a schoulil se v rohu jeskyně do stínu pod něj. Když si mě nevšimnou, nebudou na mě moc útočit a odfoukávat mě. Překvapivě jsem jako jediný nevydal ani hlásek. Stočil jsem se pod černý plášť do relativního tepla a opět nasál pach maminky. Zpod deky mi jen z ohybu maličko svítily oči, které jsem měl zamračené, tohle se mi vážně nelíbilo. Všude tu byl jen zmatek a ten já rád neměl. Pach, který se linul z pláště ve mě vyvolal novou vlnu emocí, která se točila hlavně kolem stesku po matce. Přesto jsem však odhodlaně mlčel a nehodlal ani zakňučet, i když mě náraz na zem bolel a stesk byl nezměrný. Z očí se mi vykutálelo několik slz, které mi umáčeli tváře a vpíjely se do srsti rychlostí světla. Do toho všeho jsem se začal jemně klepat, k mému štěstí to nebyl moc viditelný třes a tak se plášť nademnou třásl jen minimálně, takže na první pohled nebylo nic vidět, byl jsem tak vyděšený! Doufal jsem, že Modrák s Černou odejdou a já budu moct utéct za maminkou, musel jsem být ale v klidu a vyčkat na tu správnou příležitost.

Situace nabírala obrátky, dál jsem mátořivě máchal tlapama, abych se dostal nahoru za bráchou, ale v tom ho Modrák sklepal dolů. Koukl jsem zmateně na béžovou kouli, která přistála vedle mě. To, aby mohl vstát jsem mu nezjednodušil a začal ho tahat za ucho. K dalšímu týrání spadlého vlčete ale nedošlo, protože stejně jako jeho mě zaujal Modrákův zajímavý pohyb. Nastražil jsem uši a zvědavě sledoval co dělá. Podobně jako Atrox jsem měl tendenci jej napodobovat. Jeho plížení bylo ale na míle daleko od toho, co jsem předváděl já. Řekněme, že jsem se nedokázal tak prohnout v zádech a tak jsem jen podivně vrtěl zadkem a táhl hlavu k zemi. Kráčel jsem pomaleji než Atrox, který se do toho zkrátka pustil po hlavě. Pořádně jsem se na to soustředil, byla to fajn hra a tak jsem vrtěl ocáskem o sto šest, což dodávalo onen podivný pohyb zadečkem a celý jsem se tak nějak vrtěl. Když Modrý skočil po Černé, zvědavě jsem zvedl hlavu a pomalu se zaujatě belhal dál k nim, jako by mě hnala jen setrvačnost. Černá něco pronesla a mrštně se dostala nahoru a poslala "otec" na lopatky. Rychle jsem se přesunul k dění a zamíchal se mezi bratry, teď jsme byli tři identická stvoření, která útočila na vlčici. Můj útok probíhat podobně, jako bratrů. Taky jsem se zapojil do okusování končetin a vyskočil na Navinův krk, který byl asi nejníž, odtud jsem se začal škrábat - doslova škrábat, takže to Návu asi docela bolelo - na jeho hrudník a kousnul Barnatt do levé přední nohy. Začal jsem bojovně vrčet a sem tam ze mě vyšlo malé štěknutí. Pusť ho ty zlá! pomyslel jsem a visel na ní odmítajíc se pustit. Chudák vlčice. Jedna přední byla okupovaná mnou, druhá Rhaaxem a zadní ještě k tomu Atroxem. Na Modráka si nikdo nesmí nic dovolit!

Když se Modrák probudil. ani jsem to skoro nepostřehl, ale když řekl asi 4té nebo 5té slovo, podíval jsem se na něj naprosto nechápavě, jakože - on neví co chci? Musí vědět co chci, kdo jiný by to měl vědět? Natočil jsem hlavu zrcadlově jako on do strany a koukal na něj. "Piouu," vyšlo ze mě něco mezi zakňučením a mňouknutím. Podivně jsem na něj civěl a dával mu jasně najevo, že mi něco sakra chybí a chci to! Na to ale přiběhl Atrox - ano, já je dokázal rozeznat, ale jestli oni? - Vyskočil na Modráka, zase seběhl a pak zas přiběhl. Když se usadil mezi jeho hlavou, přišlo mi to děsně vtipné. Zavrtěl jsem vesele ocáskem a rozeběhl se za ním, cesta vedla přes Navinův čenich, ale mě to problém nedělalo. Jak se hlava snížila, vyskočil jsem na čenich a poměrně obratně se odrazil a šup, už tam byly i zadní. To se ví, že vlk nedokáže stát na něčím čenichu, ani tak malý jako jsem já. Přední se proto vyšvihly za bráškou na čelo, ale zadní se rozjeli a já tak seděl obkročmo na Modrákovo hřbetě tlamy. Asi moc hezký výhled neměl - ne, že bych neměl hezká třísla. Vesele jsem se zasmál a hamtl po tlapkách Atroxe, přičemž mě setrvačnost sestřelila k zemi. Vesele jsem se rozmázl u Navinovi hlavy, ale to mě nemohlo zastavit. Začal jsem se nemotorně zvedat a najednou už zase lezl na jeho ucho. K výstupu jsem si pomáhal tím, že jsem ho hryzl do ucha a tím se přitahoval - doufám, že bude chtít další naušnice - teď má příležitost! Přes všechno to tahání a drápání jsem se nahoru nedostal. Když jsem asi po 4 spadl, vzdal jsem to, ale vůbec jsem nebyl zklamaný, naopak. Hlasitě jsem vyštěkl, přímo u ucha Modráka a volal tak brášku dolů, takový to "já tě chytím!" Koukl jsem ještě po hrůzu pouštějícím Rhaaxinovi a štěkl i na něj, aby mi pomohl s dobýváním Atrox na jeho "hradu". Najednou bal svět zase zábavný.

Dění kolem černé vlčice mě opravdu moc nezaujalo a když oba sourozenci opustili jídlo, vrhl jsem se na zbytky a to vám říkám, takhle dokonale ožraného zajíce jste ještě neviděli! Spokojeně jsem si říhnul a oskenoval situaci. Otec stále tvrdě spal, Rhaaxin něco zkoušel na černou a Atrox? Ten se jí rovnou vrhl na ocas. Myslím, že vlčat kolem sebe měla dost a tak jsem se cítil trochu opuštěně. Zdálo se, že na černou bylo i jedno hodně a já se tak nějak necítil komfortně, abych se mezi ně cpal. Rozhodl jsem se proto využít situace, jenž vyvolala trochu chaos a natajňáka se rozcupital k modrákovi, který si dopřával poslední chvíle spánku. Nikdo si zřejmě ani nevšiml, kolikrát jsem při tom stihl spadnout a tak jsem se mohl bez jakéhokoliv napomenutí nebo upozornění dostat až k němu.
Cesta byla dlouhá, ale stála za to. Nožky mě stále neposlouchaly, ale to nevadí. Stál jsem před čenichem vlka a čekal, že se probere a bude mě bavit. "Ma-ua-ma," pípl jsem, že mě skoro nikdo nemohl slyšet. Bylo mi už smutně po mamce a to jeho "je pryč" jsem prostě nedokázal pochopit. Posadil jsem se před něj a opět ho začal pozorovat. Nic. Opatrně jsem zvedl tlapku a jemně mu jí položil na obří čenich. Nic. Rychle jsem ucukl a uskočil. Vlk ale stále spal. Řekněme, že jemné položení mé tlapky opravdu nemělo šanci ho probudit. Proto přišla fáze dvě. Já chci maminku! pomyslel jsem a 3x smutně zakňučel. Černá vlčice, jejíž jméno jsem přeslechl měla co dělat, aby odstranila zoubky bráchy ze svého těla a tak si ani kňučení nikdo nevšiml. Ale znáte štěňata, ta zkrátka potřebují pozornost a když se cítí sama, dojde na nejhorší. Zaklonil jsem hlavičku a z mých úst vyšel ten nejnepříjemnější a nejotravnější zvuk na světě, takové to vlčecí kňučeňo-vytí, které má dát najevo "hej, cítím se sám, pojď mě zabavit!". Tohle toho "otec" rychle vzbudí. Nejen, že ten zvuk zněl příšerně tence a rozklepaně, ještě ke všemu nabíral na intenzitě, že mě skoro zbytek smečky mohl slyšet na lovu. Nervózně jsem dupl předníma o zem a ještě víc protahoval kníkot, do něčeho, co v budoucnu někdy - snad - s trochou velkého usilí bude znít jako vytí. Několik nádechů při kratičkém zaskřehotáním a dále jsem pokračoval v trýznivém buzení modráka. Tohle asi nezvládne zaspat, obzvláště ne, když mu stojím vedle uší.

Stále jsem sledoval modrého vlka a doufal, že utiší ten zmatek ve mě. Najednou ke mně přijela jeho ohromná tlapa a to už jsem se měl i k pohybu, protože mě stále docela děsil. Než jsem ale stihl jakkoliv uskočit, už jsem se sunul po zemi přímo k němu. Vzhlédl jsem vzhůru a z tohohle místa vypadal ještě větší než byl. Abych se pořádně zaklonil, položil jsem tlapku na jeho přední nohu a zase se vyhoupl do výšky - tentokrát se ale pád nekonal. Jeho hlava ke mně opět začala sjíždět. Zase jsem se poslušně usadil a když jsem spatřil pírka, ihned jsem po nich máchl tlapama. Jenže mi vypadly a tak jsem se k nim naklonil i hlavou. Vlk začal hlavu zase zvedat, ale já se nehodlal pouštět. Pověsil jsem se na jeho ucho, což mohlo asi pěkně bolet - ale já fakt nechtěl (asi). Jakmile se mi začal odlepovat i zadek, pírka mi i tak proklouzla a já skončil zase na zemi. Chvíli jsem zmateně koukal, ale jakmile se začalo ohřívat maso, hned jsem věděl, co chci dělat! Podobně jako bratři jsem se rozeběhl k maso, modrák nemodrák, já chci jíst! Přistál jsem u zad zajíce a začal vykusovat maso, které je mezi páteří. Na rozdíl od bratrů jsem tolik nehltal, ale jídlo si spíše vychutnával. Přesto do mě padalo rychle a zajíce pomalu ubývalo. Neunikla mi ani konverzace mezi oním "otec" a donáškovou službou. Modrák se upelešil kousek od nás a usnul. Stále přežvykujíc jsem ho pozoroval a moc to nechápal, jaktože spí. Velcí vlci přeci nespí! Nebo snad ano? Trochu mě přepadla únava, ale hlad stále neutichal a tak jsem jedl a jedl. Černá vlčice mě tolik nefascinovala, neměl jsem na ní zatím žádný názor, byla taková napohodu. Teď tu prostě bylo jídlo a i když už ostatní dojídali a měli se k odchodu, já stále seděl a cpal se vším, čím se dalo. Já zbytky nenechávám!