Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Dej pozor na pravopis :)

Zajímalo mě, co on mi odpoví, třeba máme i něco společného, kdo ví! Zívla jsem a koukla znovu do korun stromů, najednou mi do oka spadla kapka deště a já jen zavrtěla hlavou. Naštěstí stromy byly u sebe tak blízko, že sem kapky deště moc nepronikaly, jako na jiných místech, to byla výhoda tohohle lesa, ale i tak sem musí někdy pršet, jinak by to tu nevypadalo tak kouzelně, jak to tu vypadá, že.
Zvedla jsem se ze země a pořádně protáhla své vyzáblé tělo. Olízla jsem si čenich a zamrkala rudýma očkama. "To zajímavé tedy je," kývla jsem hlavou a oklepala se. "To mě těší, nesnáším ty citlivky, které se chovají jak nějaké chudinky a brečí kvůli každé kravině, celkově nesnáším vlčice, vydrápat jim oči!" řekla s mírně naježenou srstí, ale hned se zas uklidnila, holt jsem nesnášela vlčice, nic víc.
Ušiska byla v pozoru a jen čekala, co odpoví Nox. "Páni, tak to se mi líbí! Koukám, že tohle máme společné, taky mě to baví, jen tak někomu ublížit," slastně jsem se pousmála při té myšlence a přivřela oči a máchla ocasem.
"Máš nějaký plán, co budeme dělat?" optala jsem se ho a samozřejmě čekala, že nějaký plán mít bude a budeme ho moci uskutečnit.

Po dlouhém přemýšlení a po pomoci od Sisi a Shy jsme se dostaly k závěru, že do užšího kola postoupí tři velmi povedené výtvory. Níže je odkaz na všechny ty tři NPC postavy, každý z Vás-kteří se nezúčastnili- máte 1 hlas, který můžete udělit pouze jedné postavě, rozmýšlejte s rozvahou, zvažte jak je to propracované a promyšlené a co by se Vám nejvíce líbilo. Hlasovat můžete do 27. 3. 2016, 23:59.
Hlasy posílejte na stránku s postavami do komentářů!
Ostatní, kteří nepostoupili, získávají 15 KŠM, 3 rubíny a 10%, děkuji všem za účast!

Odkaz na NPC postavy!

Leželi jsme vedle sebe a koukali do korun stromů, popravdě jsem ani nevěděla zda mě to baví nebo ne, ale tak nějak se mi to líbilo..Hmf.
Občas jsem pohodila ocasem nebo zastříhala ušima a užívala si ten krásný klid okolo, ale to ticho se mi už nelíbilo. Koukla jsem na Noxe, jestli čirou náhodou nespí, měl štěstí. Jen jsem si olízla tlamu a zrak stočila na pravou stranu, sledovala jsem tam malého zajíce, který si tam hopsal, jako by se nechumelilo a necítil tady predátory, ale já byla najedená a Nox asi také a hlavně jsem neměla chuť lovit.
Stejně po chvíli zmizel ve křoví a má ouška zaslechla, jak se šedý vlk vedle mne zvedá. Tázavým tónem jsem na něj pohlédla a brzy promluvil. Zafuněla jsem a na chvíli se zapřemýšlela. Mám koníčky nebo ne? "Jestli to budeš brát jako koníček, tak ráda ubližuji ostatním," hodila jsem po něm očkem a ušklíbla se. "Také mám ráda lenošení," dodala jsem a převalila se na bok. "Hm, pochlub se ty! pobídla jsem ho a zamávala oháňkou.

Nechala jsem ho, ať si dělá svým způsobem co chce, samozřejmě kdyby se mi něco nelíbilo, hned bych to dala najevo, holt si nenechám jen tak něco líbit, že zrovna někdo něco chce. Líbilo se mi, jak si projížděl čenichem mou srstí. Občas to zalechtalo, až jsem se musela zasmát.
"To souhlasím," povystrčila jsem čumáček o něco víš a olízla mu čenich. Konečně někdo řekl pravdu nahlas a nebál se toho! Dalo by se říci, že konečně někdo normální!
Také mi začal žužlat mé černé ouško a já si to nechala líbit, přece jenom to pak skončí a já si budu muset najít buď jinou oběť nebo někoho normálního, jako je Nox, ale to se mi třeba už ani nemusí podařit.
Nakonec si lehl vedle mě, hlavu jsem stočila k němu a šibalsky se na něj pousmála, zřejmě měl dost, anebo si chtěl odpočinout. Poté jsem hlavu stočila ke korunám stromů a sledovala život v nich.

// Přes týden nebude tolik příspěvků, jako o víkendu :)

Nox si zbylé maso snědl, nebránila jsem mu, přeci to byly zbytky a já už hlad neměla, konečně můj žaludek byl naplněn a nepotřeboval další potravu, s tím bych si měla zase na pár dní vystačit, byla jsem zvyklá na tuláctví a s tím, že neměla jsem šanci si ulovit něco obrovského a do smečky jsem rozhodně nechtěla, tam by mě asi jen tak nikdo nedostal.
Mezitím co jedl jsem se znovu pořádně protáhla a očistila si srst. Takové ticho a klid, to jsem měla nejraději.
Když dojedl, olízla jsem si čenich a pousmála se naň. Ani jsem se nenadála, už jsem ležela na zemi. Hlavu jsem mu zabořila do jeho šedé srsti a zafuněla do ní. Přední tlapku jsem položila na jeho rameno a zvedla hlavu. Jemně jsem ho vzala za ucho a žužlala ho, jako malé vlče ocas rodiče. Začala jsem mu olizovat tvář a několikrát jsem spokojeně vydechla. "No, pochlub se, kdy si naposledy potkal vlčici, jako jsem já? Tuším, že nikdy a myslím, že ani jindy nepotkáš," špitla jsem mu do ucha a rudýma očkama jsem zamrkala. Vlčí společnost jsem měla ráda a hlavně, když se vlk nechal mnou svést a já si mohla spokojeně užívat chvilky spokojenosti.

Ani jsem se nenadála a Nox zmizel mezi stromy. Byla jsem ráda, že jsem se nemusela namáhat já a mohla se pěkně rozvalovat na zemi. Spokojeně jsem mlaskla a převalila se na bok. Občas jsem zamávala černou oháňkou a zrak mi utkvěl na mém přívěšku, který mám...Vlastně ani nevím, jak dlouho, ale pokud si dobře vzpomínám, tak ještě když jsem byla malé vlče, tak jsem ho našla a co se týkalo těch znaků? Ty jsem měla taky odmala, ale jistě vím, že předtím jsem byla čistě černá, později jsem měla ty červené znáčky a ten přívěšek.
Brzy se Nox vrátil s malým kolouškem. Postavila jsem se na všechny čtyři a očichala potravu, kterou mi Nox přinesl. Hladově jsem se olízla a začala jíst. Byl dobrý, ještě aby ne, je to mládě, takže masíčko bylo krásně měkké a celkově chutnalo dobře. Něco málo zbylo, převážně hubené nožky, hlava a tlusté maso - to si klidně Nox mohl vzít, pokud chtěl, ale třeba ani hlad neměl.
Spokojeně jsem si olízla tlamu od krve a očistila si tlapy. Pohledem jsem se přesunula na Noxe a lišácky se na něj pousmála. "Kde že jsme to skončili?" broukla jsem na něj medovým hláskem a jemně zamávala ocasem. Přešla jsem k jeho boku a přední nohy položila na jeho záda, přitom jsem ho sledovala.

Stále jsem ležela na zemi a zatím jsem se nehodlala zvedat, nějaké to rozvalování se na zemi nikomu neuškodí. "Tak, tak," přikývla jsem a jemně mu uchu skousla. To by se lehce prokouslo, ale to jsem v plánu opravdu neměla, u něj ne, tedy prozatím.
"To je co?" zašeptala jsem mu do stejného ucha a šibalsky se pousmála. Už jsem si představovala frontu vlků, kteří by čekali na to, až si budou moci užít, málokterá vlčice by se takhle nechala, ale mně to nevadilo. Také mě zajímalo zda ví, že jsem celkem dost velká mrcha, tak třeba se to dozví.
Olíznutí jsem mu oplatila a stále vrtěla ocasem. Tlapky jsem mu dala na přední nohy - jako bych ho objímala - a hlavu natočila mírně na stranu a ukázala mu tím celý krk, kdyby chtěl, lehce by se zakousl a mohlo by být po mě, ale stále jsem měla nad ním převahu a myslím si, že by se o to ani nepokusil.
Najednou si sedl, hádala jsem, že je maximálně spokojený a bude si chtít hledat jinou oběť, ale jak jsem říkala, jsem na to zvyklá. Ale následně se zeptal, zda nemám hlad. "Jistě, že mám," odvětila jsem možná až přehnaně namyšleně a zastříhala ušima. Že by si všiml mého hubeného těla? Dost možné, popravdě jsem hlad měla.
"Doneseš mi jídlo a můžeme s radostí pokračovat," olízla jsem si tlamu a šibalsky na něj pohlédla. Něco za něco, no ne?

Byla jsem ráda za jeho spokojenost a musela si znovu olíznout svůj čenich. Konečně po dlouhé době rozptýlení a spokojenost, jen jsem pořád potkávala vlky, kteří mi rozhodně neseděli a vlčice jsem neměla v lásce, prostě ne.
Spokojeně jsem nad ním stála a laškovně pohazovala ocasem, přičemž jsem několikrát zastříhala ušima. Trochu mě i zajímalo, kdy ho to přestane bavit a bude se vymlouvat, že už musí jít jinam a dá se říct, že já na to bylo připravená, jen teď záleželo na něm.
"Ale dokážu být i krutá," mrkla jsem na něj a ušklíbla se. Kdybychom se nad tím pozastavili, já jiný být ani neumím, anebo o tom nevím, buď krutá nebo přítulná, ale jak se zachovám? Záleží pouze a jenom na mně.
Ocitla jsem se na zemi já a cítila jsem olíznutí mého čenichu. Jen jsem se spokojeně uchechtla a zamávala ocasem. Nehnutě jsem ležela na zemi a teď ať si dělal co chce, bylo mi to v podstatě jedno. Přesto jsem mu několikrát olízla ucho nebo čenich. Celkem mě zajímalo, co si vymyslí.
Sledovala jsem ho a mávala špičkou ocasu. Předpokládala jsem, že nikdy takovou úžasnou vlčici, jako jsem já nepoznal a vlastně i nepozná, jediná úžasná vlčice na světě jsem já, že ano.

Ještě několikrát jsem se hlavou otřela o jeho bok a čenich mu zabořila do jeho srsti. Hlasitě jsem vydechla a zavřela oči. Ono se to nezdá, ale každému vlkovi po nějaké době začne chybět nějaká ta společnost a řekněme i cizí dotyky a to se týkalo i mně a další spousty vlků, kteří žili sami.
Cítila jsem zafunění do mé srsti a musela se šibalsky pousmát. Čekala jsem, zda se postaví a ano, postavil se na tlapky. Ocasem jsem mu pošimrala čenich, jak nějaká přítulná kočka a začala si ho znovu obcházet. Když jsem se dostala k jeho pravému boku, převalila jsem ho na zem a stála nad ní, uvolněně a jen se několikrát pousmála. Já sama netuším, co mě na svádění vlků baví, ale vyžívala jsem se v tom a některým se to dokonce i líbilo, ale vždy to dopadlo tak, že vlk po uspokojení se zmizel a už jsem ho neviděla, žádný nezůstal dlouho, takže jsem si na to zvykla. Svést vlka, on bude spokojený a zmizí, tím pádem jsem to čekala i u Noxe, že uspokojí své choutky a zmizí.
Tlapu jsem mu položila na hruď a svůdně jsem se pousmála. "No?" zastříhala jsem ušima a pohodila hlavou.

Někdy jsem si připadala, jak nějaká věcička na hypnotizaci, třeba zrovna teď, když ze mě nemohl odtrhnout oči. Mlaskla jsem a koukla kolem sebe, na tomhle místě se mi nejvíc líbilo to, že to tu bylo tak útulné a nebylo to tak rozlehlé, jak na nějaké louce. Tohle vypadalo, kdyby tohle byl nějaký veliký útulný úkryt.
Mé hubené tělíčko se rozvalovalo na nějakých kytkách, které už byly rozkvetlé, což mě mírně překvapilo, ale nehodlala jsem to řešit, vůbec to nebylo podstatné a ani mě to nezajímalo.
Olízla jsem si čenich a protáhla se. Bylo to tak příjemné se konečně pořádně protáhnout, měla jsem tak ztuhlé svaly, že tohle přišlo vhod.
Nakonec jsem si lehla na záda a koukala nahoru, dokud se Nox neozval. "To ano," odvětila jsem. Málokteré místo se mi líbí, ale tohle bylo to správné, které se mi vážně líbilo, jak jsem vzpomínala výše, prostě útulné a kouzelné.
Nox si lehl kousek ode mě, já se zvedla a prohlížela si ho. Nemohla jsem si odpustit olíznutí jeho ucha a hlavou jsem se otřela o jeho bok. Přímo tohle mě uklidňovalo a hodně.

<<< Common forest

Kráčela jsem směrem k místu, kam jsme měli namířeno. A když už tu byl ten vlk, musela jsem si několikrát zakroutit vlčím ocáskem a obrátit se na něj.
Netrvalo to nijak dlouho a dostali jsme se na určené místo. "Tak tady to je," olízla jsem si čenich a rozhlédla se kolem. Cítila jsem tady pachy. Á bílá otrokyně, dále pak ten bílej zbabělec a ta vlčice z podzemí. Pak tu byl ještě jeden vlk, kterého jsem ovšem neznala. Ale momentálně mě ostatní nezajímali, tak jsem pach ignorovala.
Bylo zajímavé, že v tomto lese byly takové kamenné cestičky a celkově to tu bylo úplně jiné, než kdekoli jinde a mně se to tu líbilo. Tolik zajímavých květin, stromů a celkově to tu dělalo kouzelný dojem.
Když jsme byli od pachů v dostatečné vzdálenosti, svalila jsem se do trávy a koukla po Noxovi. Čekala jsem, zda se mu to tu bude líbit nebo ne, mně to bylo jedno, samozřejmě, ale prostě tu teď musel být, ať už se mu chtělo nebo ne.
Lákavým pohledem jsem ho sledovala a občas musela zamrkat rudýma očkama. Jak já se náramně bavila, prostě mi dělalo dobře některé vlky svádět, přeci jenom, nemůžou odolat vlčici, no ne?

Stále jsem stála u něj a hlavu těsně položenou na jeho tváři. "Znám jedno pěkné místo," zašeptala jsem mu do ouška a sladce se pousmála. Poté jsem se odtáhla a rozhlédla se kolem. Musela jsem se zorientovat, jak že to chci jít. Jo támhle! Upřeně jsem hleděla směrem, kde by ono místo mělo být.
Zamávala jsem černou oháňkou, zastříhala ušima a pohled obrátila zpět na Noxe. "Je to tímto směrem, snad ti nebude, vlastně ti to ani vadit nemůže, že půjdeme tak, kam chci," na jednu stranu to bylo celkem logické, on to tu neznal, takže si nemohl konkrétně určit směr, jelikož nevěděl co se tam nachází.
Když jsem byla již připravena vyrazit. Znovu jsem se k němu přiblížila a znovu se mu otřela o bok, až jsem málem došla k jeho zadní noze. Aby toho ještě nebylo málo, znovu jsem mu zafuněla do srsti.
Začala jsem si to štrádovat určeným směrem, gestem jsem Noxovi naznačila, že jdeme.

>>> Zauberwald (jinak další post, až zítra :))

Posadila jsem se na zem a sledovala pohyby Noxe, kterého jsem stále nevěděla, kam mám zařadit, po tak dlouhé době se setkat s někým jiným, než na co jsem byla zvyklá. Určitě jsem ho nemohla zařadit do vlků, kteří stáhnou ocas a splní to, co řeknu. Také jsem ho nemohla zařadit mezi vlky, kteří by hned po mě skočili, do přátel patřit nemohl už vůbec, vlastně jsem ani pořádně nevěděla co přítel je, rodina mi popravdě taky nic moc neříkala, jediná možnost mohla být ta, že jsem ho mohla zařadit mezi ty sympatičtější vlky, kam patřil jediný vlk, kterého jsem zde dosud potkala...Vlastně ne, ten patřil mezi dá se říct mezi hlupáky nebo už pro mě nezajímavé vlky. Jen, čím mi byl sympatický? Těžko říct. Stejné to bylo i u Nemesise, Aliise a Dextera, ty jsem taky neměla kam zařadit a momentálně patří mezi ty hlupáky, nechat se připravit o tak úžasnou vlčici a hůř u Nemesise, který mi byl nejbližším vlkem za můj celičký život, dokonce jsem i něco cítila, ale teď? Hlupák, největší hlupák!
Ale abych tady nepřemýšlela nad blbcema, raději jsem se věnovala Noxovi. "Pokud je myšleno na tomto území, tak dlouho na to, aby mě to tu nudilo a tady jakožto zemi? Nevím, přes půl roku určitě," pozastavila jsem se nad tím a chvíli přemýšlela, jak vlastně dlouho tady jsem, nějaký ten pátek to rozhodně bylo.
"No...Určitě se můžeme podívat jinam, jestli chceš," promluvila jsem na něj jemným a mírně koketním hláskem. Zvedla jsem se ze země a přistoupila k němu o něco blíž. Hlavou jsem se otřela o jeho pravou plec a zafuněla mu do ucha.

Ještě mi řekni, že to jméno je děsné a vyškrábu ti oči! Upřeně jsem na něj hleděla a svým pohledem mu naznačovala, jestli řekne něco proti mému jméno bude to slepý naháč...Vlastně až teď jsem si toho pořádně všimla, zřejmě byl slepý na jedno oko a chvíli nad tím přemýšlela, dobře, byla jsem mrcha, ale abych si prohlížela a detailně jeho slepé oko, tak to nebyl můj styl.
Našpicovala jsem uši a čekala co vypustí z té jeho tlamy. "Také si myslím, když je nejúžasnější, tak musí být krátké, aby si ho každý zapamatoval, zajímavé to aby si každý vzpomněl, kdo ho hrdě nosí a bez chyby? To je snad samozřejmost," hrdě jsem zavřela oči a vychutnávala si chvilku lichotek na mé jméno.
Vzápětí se mi představil také. "Koukám, že také krátké jméno...ta jsou nejlepší, dobře se pamatují a je pěkné," věnovala mi mírný úsměv, ale ihned nahodila chladnou tvář. Ale jméno je stále nejdokonalejší! Nemohla jsem si to odpustit. On se poklonil, vážně? Překvapeně jsem na něj hleděla a vzápětí jsem musela dát čumáček výš a zvýšit si tím své ego, které bylo už někde ve vesmíru.
"V lese se nacházíš...Jinak nevím, jak se jmenuje tenhle les a ani jak tato země,"
odpověděla jsem jednoduše. Když už jsme byli u toho? Jak by se tato země mohla jmenovat, no? Kdo ví, určitě ale nemá tak vznešené jméno jako já.