Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Skupina byla schopná - a i kdyby nebyla, tulení mládě bylo to, co bylo. Jenom mládě. Jenom malé zvířátko, které křičelo o pomoc. Naříkalo, volalo, všichni ostatní tuleni zmizeli pod vodou a uplavali. Chytit ho nebylo těžké, ale dostat se s vlčími zuby pod tuk chvíli zabralo.
Tuleň byl mučen. Vřískal, volal, prosil, podobně jako jakýkoliv živý tvor, který byl trhán za živa, bodán a odkrvován, zatímco měl tak blízko svobodu. Nebo možná jistou smrt, pokud se ještě ani nenaučil plavat. Ale zachránit ho nikdo nepřišel. Tohle byl koloběh života - někteří museli umřít, aby byli jiní syti. I kosatky napadaly tuleně, aby naučily své mladé jak lovit. Černá vdova zabila samce, aby z něj získala živiny pro své potomky. Život byl krutý a život byl fér.
Jediný problém byl ten, že zatímco skupinka rvala tesáky mládě a konečně se jednomu z nich podařilo zahryznout dost hluboko, led pod vahou několika vlků tiše vzdychal. Špital. A s posledními zácuky malého tuleně...
KŘUP!
Led se pod tlapkami vlků blíž k okraji propadl a na chvíli skončili úplně s celým tělem pod vodou. Pokud byl někdo blíž k zemi, mohl se podobnému osudu alespoň pro teď vyhnout. Jenže co ti, co byli pohlceni vodou? Vedle zimy do nich taky narážel proud a poměrně rychle se jich chopila dezorientace. Možná, že vyplavali pod led - kde se už znovu nedokázali nadechnout.

Stíny se začaly nad hlavami vlčat protahovat a kde jinde na ostrovech vládnul příjemný vánek, tady se chlad zakusoval do smrti. Polštářky a čumáčky studěly, oči museli vlčci přivíral při náhlých nárazech sněhové pokrývky rozvířené vzduchem. Ale měli štěstí - vítr vanul proti nim. I když si jich někteří tuleni všimli a zamířili do vody, jiná macatá tělíčka si stále hověla na ledech. A kde by skupina měla normálně problém ulovit dospělého, teď i díky větru ucítila další pach. Mladý. Na krách leželo téměř splývavé, tulení mládě. Skupinky si doteď nevšimlo.
Nejbližší tuleň zmizel pod hladinou a další hlava kdesi víc severně vlčky pozorovala. Tuleni nebyli příliš navyklí, že by je na ostrovech něco lovilo. Ne na pevnině - nebyli tu lední medvědi a vlci většinou takto na sever nechodili (neplnili snad li sportovce) a tak je sice pohyb polekal, ale pořád držel jistou zvědavost. Když jeden z tuleňů nedaleko Taiclary máchl ocasem a vlčici pokropila packy voda, chlad s ní otřásl ještě víc než předtím. Brrr! Tam bylo spadnout vážně neradno. Jeden by umrzl než by vůbec měl čas se utopit.
A mládě tam leželo. Netušilo nic. Znalo jen teplo a mléko matky - ale i vlci museli něco žrát.

Jak se zdálo, Wissfeohovi skutečně křidýlka nerašila. Zatím.
A tvorečci? Ti se krmili na šiškách a nadále si vlků nevšímali, tudíž přišel čas vysvětlování a expozice: "Nevím co jsou zač, ale objevují se tu ročně. Nakrmí se šišek a zase odejdou. Nemyslím, že jsou odtud... je to fascinující!" v očích mu plál nefalšovaný pohled nadšeného vědce, který byl ochoten pozorovat od svítání do západu slunce jakýkoliv objekt zájmu.
"Ah, vlastně, omlouvám se. Nepředstavil jsem se, moje jméno je Atreas. Jsem Mois Grisský průvodce faunou a flórou, alespoň tedy samozvaný," mávl ocasem a celý na chvíli vypadal, že se možná před skupinou i stydí. Jaký to titul, když si ho vymyslel sám! No podívejte se na něj.
"Co se týče těch šišek - jsem rád, že vám to nic nedělá. Moje osobní teorie je, že podporují fyzické procesy a urychlují je. Zatímco u nich je to růst křídel, u nás by to mohlo být něco jiného. Odhadoval bych, že nárůst magie? Její zesílení? Tak či tak, rostou tu sice celý rok, ale šišky vidívám jen v této roční době. A... prosím, vyhněte se větší konzumaci, mohlo by to na vás pak působit negativně," dodal přímo v reakci na Ořešákova slova. A tak byla skupinka propuštěna - pokud tedy něco nechtěl přímo jemu samotnému.

//Hlasování o název zkusím vyvěsit zítra, teď se jdu vyspat. Pardon za zdržování, leze to jak z chlupaté deky a mám mít dovolenku. Páčko!

Tvorečci, kteří tak skupinu zaujali, se na vlky nadále chvíli dívali. Jejich protáhlé, ovčí obličeje, se stáčely stranami k vlkům, aby si je drželi hezky na dohled. A pak se konečně jedno z mláďat odvážilo vyrazit vpřed a zarazilo se u stromku, který začalo ožvykovat a to včetně modrých šišek. V ten okamžik mohla skupina pozorovat něco podivného, skoro až zázračného. Drobeček, který žvýkal a přežvykoval šišky se oklepal a mezi pírky se cosi zavlnilo. Otevřelo. Křidélka.
Pomyslné oči obecenstva se na chvíli obrátily na Wissfeoha.
Pomalu se prošla po okolí všechna jehňata, okusovala keříky a dospělci mezitím zírali na skupinku vlků. Atreas si konečně vydechl.
"Bál jsem se, že je vyplašíme naší přítomností, ale nejspíš nás vzali na milost. Úžasná zvířata, že? Jsou jedinými tvory na Mois Grisu, kteří ty šišky konzumují. Vlastně ani nevím, co by vlkovi způsobily."

// Wissfeoh necítí žádnou změnu. :) Aspoň pro teď...

!!! TRIGGER WARNING !!!
blood, gore and rock'n'roll
spoiler tag tu neni, takže pardon, ale i když to není tak zlý, tak čtení na vlastní uvážení, aight?

Amon byl vždy poměrně slabým vlčetem. Většinu svého života prospal, vozil se na rodičích a vypadal, jakoby to měl za pár. Možná to byla lítost rodiny, možná to byla víra, že se vlček zlepší a bude běhat se svými sourozenci po okolí. Nezabili ho. Nezbavili se ho. Jenže vlče se pomalu a jistě propadalo do stavu, kde bylo prakticky neschopno se o sebe postarat a nakonec se Amon už stěží udržel na nohou.
Těm, kteří se v magii vyznali, mohly být nápovědou jeho oči. Rudé stejně jako ty Artuminy, krvavé. Jenže... Allavanté už nadále nebyla požehnaná cizí silou. I další z jejích vlčat měly v očích rudou. To přeci nebylo možné aby podědilo další vlče magii krve.
Nebo minimálně aby to přežilo.

Začalo to pramínky krve. Trošku krve z čumáčku tu a tam, utřená do srsti jeho rodičů. Nikdo si nevšiml. Nikdo si neměl jak všimnout. Byl nemocný, slaboučký, drobný, hubený... a jeho tělo odmítalo jeho vlastní krev. Krev, která se pokoušela dostat ven nejrůznějšími otvory. Amonovo tělo se doslova rozpadalo zevnitř.
Když Allavanté odešla za chaosem, jakoby se v něm něco zlomilo. Už v té době byl podvyživený a dehydratovaný, jak jeho tělo odmítalo cokoliv potřebného pro život přijmout. Pořád ale nevypadal jako chodící kostra. Pořád v něm bylo maličko života.
Bylo to jakoby zareagoval na slova Caina, který chtěl skupinu trochu zorganizovat. Vlk se prvně rozkašlal a následně se začal dávit. Kdo by přišel blíž, uviděl by, že to co vykašlává a následně zvrací nebylo nic jiného, než... krev. Jeho vlastní krev.
"T-ta-t-tati..." zasípal, zatímco se jeho tělo stahovalo a vlček lapal po dechu, zatímco nad jeho hlavou se na obloze pomalu začínaly ukazoval pastelové odstíny západu slunce. Celou situaci barvil západ do romanticky růžové, ladící s krví u jeho tlapek. Amon se propadl celým tělem do písku zátoky, zatímco z jeho těla stále přicházel ten stejný, kloktavý zvuk krve a dávení. Pokoušel se dýchat, zkoušel se nadechnout i přes všechnu tu krev co mu zaplavovala plíce.
V posledním, zoufalém pokusu zvedl vlastní drápy a začal drásat vlastní hruď. Krvavá skvrna se brzy zvětšovala a lila do vody zátoky, podobně jako olejová skvrna do kaluží po východu duhy. Rozpíjela se, mizela, vytvářela ty nejkrásnější a nejroztodivnější tvary rudých kaněk inkoustu.
Nekřičel u toho. Pokud se mu dalo něco uznat, bylo to, jak hrdě svůj osud přijímal, zatímco okolo něj létala jeho vlastní srst a krev se pomalu valila všemi dýchacími otvory. Amon se konečně i přes kůži dostal k masu a následně na kost, do které zabíral a nebyl schopen ji v té vší krvavé spoustě rozdrtit. Už na to neměl sílu. Jenže krev, která proudila z jeho nevyléčitelných ran, se pojila s tou, která vyvěrala do jeho těla. Všude. Z plic, z žaludku, i jiné orgány byly rozežrané, jakoby je cosi poleptalo. Amon se pořád svíjel, než konečně jeho pohled padl na oblohu. Růžovou, zbarvenou krví, stejně jako voda okolo něj.
Jeho očí se zvrátily v extázi - a pak se konečně nadechl na prázdno. Pár dalších sekund, kdy byl vlk zaplavován adrenalinem a pak se světlo z jeho očí vytratilo. Krev z jeho těla ale proudit nepřestala, jakoby se snažila všechna vyplavit z jeho žil. Kdokoliv, kdo by si v ní smočil tlapky, by cítil bolestivé pálení. Hlavně na bříškách tlapek, které by obyčejně neměly být citlivé.
A Amon tam ležel. Z části pohřbený v písku, pumpující unikající krev, bez duše. Pryč.

Ushari měla svých problémů jistě dost. Podívejme se na ni, vždyť jí spadla do klína celá smečka. Neměla řádně své zázemí, původní alfa ji opustil a ten následující se necítil hoden na to ji vést. Možná, že to všechno mělo smečku dohnat k jejímu rozpuštění. Přeci jen tu byla už docela dlouho a poměrně strádala...
Cítit se ohledně Namarey, a svého postavení ve světě, nejistě, rozhodně s ohledem na situaci nebylo těžké. A zatímco se Ushari procházela po pískem zasypané domovině, najednou pocítila tíhu. Ne jen tu mentální, jak pocítila dopad smečky na svá bedra, ale fyzickou. Kde se ještě chvíli zpátky dívala na ocásek bez doplňků, teď byl ozdoben zlatými řetízky a peříčky. I v jejím nitru se ucítil zvláštně příjemný pocit.
"Pro pouštní královnu," ozval se cizí, tichý hlásek. Zmizel s poryvem větru a Ushari znovu zůstala sama, odměněna ostrovy za její trpělivost.

Jak se dala skupina chaosských na ústup a Alatey se pomalu dávala dohromady aby mohla odejít, na poli zůstávali dva poslední bojovníci, kteří si momentálně vyříkávali své neshody. Nebo možná neshody svých smeček.
Souboj se však pomalu stával možná až moc krvavým a Riveneth brzy na bojišti zůstala úplně sama, zatímco celá skupina chaosu se už vydala pryč. Vlčice... si toho brzy musela všimnout. A tehdy pocítila i iracionální pocit, který nevycházel z ní, ale někde zvenčí. Potřebovala utíkat. Zmizet. Ne ze strachu, spíš ze sebezáchovy, která by jí možná v tento moment jindy nebyla vlastní, ale teď tu jednoduše byla.
A tak se vlčice dala na strategický ústup - nebo útek? - před černobílou Alateyčankou. Tak či tak, Stina překvapivě necítila potřebu ji následovat. Možná proto, že Alatey ustupovala a kdo ví co by se stalo, kdyby si ji šedavá někde chytila o samotě...

Kde Iris beze slova brala, Nero si dnes hrál na posla špatných zpráv. V jeden moment totiž Lucian stál obklopený rodinou a v ten druhý byl úplně sám. Vlčata zmizela v bublinách a Ellie jednoduše... nebyla. Lucian tak během momentu ztratil veškerou rodinu, kterou měl.
"Luciane," ozval se mu konečně v uších hlas, "nejsou pryč. Tvá vlčata jsou na hlavním ostrově a co se stalo s tvou partnerkou je nám záhadou. Je však možné, že se navzdory vůli ostrovů už nikdy nevrátí. Že tě opustila."
Odmlčel se. Nikdy nebylo lehké povídat rodině o zmizení jejich nejmilejších, ale alespoň někdo šedému musel poskytnout informace. "Nezoufej. Nejsi sám. Nikdy nebudeš. Jsou v pořádku - a znovu se setkáte."
Potom hlas vyhasnul stejně rychle jako se objevil.

Zatímco se Mercer držel své rodiny, kdosi ho sledoval. Možná předkové, možná duše, které opustily Alatey a strážili ji. Možná ti, kteří tu byli ještě kdysi předtím, než se tu vůbec Alatey usídlila. Faktem ale bylo, že vidět vlčata mezi stráněmi a horskými převisy zraky jaksi... těšilo. A jejich ochránce v nestřežený moment šlápl na mechem porostlý výklenek a noha mu do něj sjela jako po másle. Po prvotním šoku z absence země pod jeho tlapkou zaleknutí povolilo a Mercer nohu bez problémů vytáhl.
Cosi však škrtalo o kámen a když tlapku z výklenku vytáhl celou, cosi na ní bylo připevněné. Nevypadalo to jako nános, žádná přírodnina, skoro jako něco, co si kdysi někdo schoval před světem a i ten na to pomalu zapomněl. Náramek s korálky, který mu na tlapku seděl jako ulitý. A jeho tělem se roznesl příjemný pocit známosti a náklonnosti... než si na něj stihnul zvyknout, byl znovu pryč, ale náramek se ho držel.
Ostrovy tak poprvé obdarovaly Mercera.

Bylo nutné podotknout, že ačkoliv rodina Peisiovců měla kožichy podobné na divou zvěř, nikdo z nich neměl výrůstky podobné vysoké. Ne parohy, větvící se a nebo placaté z obou stran. Domov, odkud pocházeli, nebyl takových věcí plný. Jistě, zažili zde zase jiné věci - ale rohy, podivné ocasy nebo hřívy mezi ně nikdy nepatřily.
I proto se nejspíš jejich pohled na svět pozměnil s příchodem na Mois Gris a hromadou nejrůznějších, podivných vlků. Příroda a magie jim tu dodávaly na kouzelnosti a jedinečnosti a konečně se zdálo, že je jednou z obětí nepřirozených změn i Lapis. Poslední dobou ho začínala svědět hlava. Tak zvláštně z vrchních stran uší, na čele hlavy. Kdyby se jeden podíval, viděl by tam i podivné, kůží obalené výrůstky, které se však zatím dostatečně skrývaly pod srstí. Během dalších dní však začne paroží rašit. Pomalu se rozrůstat a zvětšovat, tudíž bude mít Lapis i dost času na to, aby se s ním smířil a začal s ním fungovat. Pohybovat se mezi stromy s plným, okamžitým parožím by konec konců byla katastrofa...

Skupiny se sešly, srotovaly a zdálo se, že Atreas na nikoho z nich téměř ani nereaguje. Naopak si hleděl svého a pořád to nevyslovené cosi hledal očima mezi stromy, trochu se mračil a jakmile začal být pronásledován a vlci se v jeho okolí začali bavit bez ohledu na to, že on sám se zjevně snažil být tiše...
"Ššššš!" napomenul skupinku a pak se jeho oči upřely zpátky do prostoru. A v momentě, kdy celá skupina konečně zmlkla, na to došlo.
Tichý, jemný šelest peří, který si nezadal s šustěním peří. Do okolí vlků totiž brzy vstoupila... skupinka. Zvířat. Bytostí, těžko říct, co byli zač. Ti drobnější měli krátké nohy, široké kožichy, které připomínaly ovčí vlnu jen nahrazenou peřím a protáhlé tváře s krátkými růžky. Dospělci vedle těchto drobků byli mnohem větší, delší, s drobnými křídly u těl a dlouhými ocasy. Zvířata po vlcích nedůvěřivě pokukovala.
Kdo se v okolí pohyboval už nějakou dobu, možná zaslechl něco o bájných "Peříčkatcích", kteří momentálně na skupinu u stromků zírali jako stádo ovcí.

// Kdo neprchne se dočká dalšího postu během zítřka. :)

Zatímco se bitva uklidňovala, všechny ohně války uhasínaly a Alateyští sbírali své Hanky padlé, Keijiho dech se zpomaloval. Uklidňoval. Přežil další boj pod záštitou Alatey a ať si o tom myslel cokoliv, hluboko v kostech věděl, že stejně jako nebyl první, nebude i poslední. Stálo to za to? Byl tady ve smečce vlastně spokojený dost na to, aby mu to stálo za další jizvy? Ať už byla v jeho mysli odpověď na tyto otázky jakákoliv, zatímco váhal na konci skupiny, ucítil... tah. Jakoby ho něco objalo kolem břicha a drželo. Váha. Podivně správná, vítaná, dobrá... Jakoby na něj patřila.
A když Keiji otočil hlavu, zraky mu padly na zbraň připoutanou k jeho tělu, jako válečná kořist za jeho vítězství. Jako potvrzení toho, že to, co tu dělá, je správné. Že se to má dít. Že je na dobré cestě, i kdyby snad pochyboval.
Modrá čepel se zaleskla světlem posledních paprsků dne a připomínala modř jeho vlastních očí. Patřila k němu. Byla jeho. Stejně jako jeho osud a budoucnost.
Za vše, co Keiji ztratí, něco získá - to bylo to, co mu čepel kopí našeptávala.

Hanka ušetřila během boje s Chaosem zranění nejen fyzická, ale i psychická. Kdo to kdy viděl aby tak jemná vlčice musela bojovat s rozeklanými tesáky chaosu? Byla tedy zrovna nesena na předání do tlapek Šalvěje a Konvalinky když se ozvalo v jeskyni plácání křídel.
Dovnitř vletěla sýkora. Nejspíš ztracená, vzdálená od svého domova a se zraněným křídlem. Navzdory vší opatrnosti divokých ptáčků si vybrala jako svůj úkryt huňatou a teplou srst vlčice, kterou nesl zrzavý vlk na svých zádech a i díky svému vzhledu brzy zůstala v srsti úplně pohřbená.
Když byla Hanka položena na zem, sice nespokojeně zapískala, ale Hančí se ani na chviličku nepustila. Vypadalo to, že si našla své teplé místečko, svůj úkryt. Hanka tak získala překvapivou společnici, kterou si bude muset chvíli držet na hřbetu, než se sýkořino křídlo zpraví. Pak možná uletí... a nebo naopak zůstane s Hankou dokud ji sama neodežene.

"Nezapomenu na vás. Kdekoliv, kde skončím," byla poslední slova Indri skupině a jeden malý úsměv.
Pět slz pro pět vlků, kteří s Indri v pouštní jeskyni stáli. A nebo pro někoho speciálního, kdo ví? Tak či tak, čtveřice se pořád musela dostat ven - ať už s perlami nebo bez. Pořád tu byla cesta, která vedla nahoru otvorem a kterým by je jistě lehko dostal Wissfeoh ven za pomoci magie a nebo to mohli vzít tunelem, kterým podle všeho předtím přišel temnotou okupovaný Tyloo.
Tělo cizáka skutečně stále leželo na zemi, ale i kdyby se o něj skupina nepostarala, jistě by jej našla poušť a dřív či později se o něj postarala. Zakládat oheň v jeskyni, kde však stále stáli, se nezdálo jako nejlepší nápad - především kvůli kouři a pachu spálené srsti a vlčího masa.

Noc byla chladná, ale v začarovaném lese bylo překvapivě příjemně. Možná to bylo magií, možná to bylo tím, že se blížilo jaro, ale rozhodně tu nebylo tak nepříjemně jako na loukách a jiných otevřených pláních či nížinách.
Atreas se držel při kraji a pokud kolem prošel někdo zasvěcený, mohl si všimnout, jak mizí do lesa. Místní superb bylinkář tak nejspíš přilákal pohledy všech, kteří se o flóru Mois Grisu zajímali. Tulák se protáhl poměrně rychle a bez záseků mezi stromy, skoro jakoby tady trávil celý svůj život. V cestě mu nestál jediný kořen, kmen a nebo mechem schovaný balvan. Les a Atreas byli v dokonalé harmonii.
I ten, kdo se lesem pohyboval už pár týdnů, měsíců či let, by zpozoroval, že se skutečně děje něco zvláštního. V lese totiž začaly vykukovat mezi fialovými stromy vínově červené. A čímsi obrůstaly... modré šišky? Bylo to tak!
Atreas se u jednoho z takových stromků zastavil a posadil se, načež docela zjevně cosi očekával. Rozhlížel se po okolí, uši nastražené. Žeby se tu něco mělo dít?

// A na Mois Gris přichází poslední neodhalená rostlina. Bezejmenná, jako byly všechny legendární, a je jen na vás, aby jste jí dali jméno! Úkolem k získání tohoto červeného křáku je tak jednoduchá věc - přijďte a zažijte to, co Atreas tak netrpělivě vyčkává. Vaším úkolem bude napsat alespoň sedm postů, nebo žijete-li rádi na hraně, jeden jediný o tisíci slovech.
Stromek tu bude strašit do 28.2., tedy něco málo přes dva týdny. Jako vždy, zanechte v postu návrh na pojmenování a uděláme si 24h hlasování na discord serveru. A možná, jen možná, zkuste koštovat. Kdo ví, co to s vámi udělá?