Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Indri byla ignorována a její zuřivě vyjukaný pohled těkal mezi vlky, než se zastavil na vlkovi, který se představil jako Tyloo... a ke kterému teď Ořešák promlouval. Musel se hnout vpřed, aby se mohl dotknout tlapky jeho hrudníku, načež se vlk jen v odpovědi zhluboka nadechl a pak zavřel oči, když i lesk Ořešákových krystalů opustil kamení a vsákl se do kakofonie barev, kterou brzy doplnilo prskání, jak se temnota pustila srsti a svezla se na zem jako bahno nebo sliz. Pouštěla chlupy a chloupky, barva se vpíjela do jeho srsti a do jeho hrudi, než před nimi stál vlček. Drobný, vlče, které nabobtnalo vší nenávistí kterou v sobě nosilo tak dlouho. Zavřelo oči a po tvářích mu stekly dehtově zbarvené slzy, které se sklouzly po jeho tvářích a zasyčely, jakmile se dotknuly písku.
Sám v životě a sám ve smrti. Nikdo na mě nečeká - a já nečekám na nikoho.

Ořešák přišel o své osamění. Třebaže to neviděl ani neslyšel, vlci v jeho životě jej pamatovali. Někteří truchlili nad jeho ztrátou, zatímco jiní se těšili, až jej znovu uvidí. Nic nebylo ztraceno. A i proto by osamění nemělo přicházet ze zármutku a ztráty. Všichni, kteří Ořešáka milovali, na něj čekali tam, kam se vydá i tato dvojice. Jednou bude s nimi - a do té doby bude milovaný zde. I když tiše, opatrně, ale stále milován. Nikdy sám.
"Já jí neodpustím. A nechci. Není to moje povinnost, přenést se přes to, co mi udělala a že mě nechala samotnému. Odpuštění není něco, co by bylo možné dlužit," pronesl tiše a překvapivě dospěle na svou momentální konstituci.
Zvedl k Ořešákovi oči a pak se mu hlavou otřel o jeho hrudník.
Indri udělala další krok vpřed, její tváře zmáčené slzami. Nemohla dělat nic jiného, než zírat na vlče, které jí celou dobu bylo na dosah - a které právě přiznalo, že jí nikdy neodpustí. V životě, ani po smrti. Přesto se však její srst začala třpytit. Její tělo... mizelo.
"Pomohli jste mi najít mého syna... děkuji vám," pronesla tiše. "Není to setkání, ve které jsem doufala, ale splnili jste, o co jsem vás požádala. Až... až zmizím, vaše přívěšky zmizí se mnou. Můžete se vrátit domů."
Pak přistoupila směrem k dvojici Ořešáka a Tylooa: "Půjdeš se mnou?"
Vlček odstoupil od nazrzlého vlka a podíval se na svou matku. Jeho odpověď byla jednoduchá a rezonantní.
"Ne. Necítím klid. Musím dohlédnout na to, že neublíží někomu dalšímu. Je jich víc... mnohem víc," očima sklouzl k mrtvole cizáka na zemi.
"Takže nás znovu rozdělíš?"
"Ty jsi opustila mě. Našla jsi svůj klid - ale já ještě odejít nemůžu."
Indri po tvářích stekly slzy, které skončily v písku jako bílé, průhledné perličky. Poslední, co po ní zmizelo a nejspíš to zůstane zapomenuté v písku a dunách. Jen pár perel, pět, pro každého ze skupiny jedna.
"Jednou se znovu shledáme... ano?"
"Ano."
Pokud se vlci chtěli s Indri naposledy rozloučit, teď byla jejich šance. Každému z nich věnovala pohled a úsměv, děkovné pokynutí hlavou, zatímco Tyloo přistoupil k Wissfeohovi a než se jeho matka rozplynula, špitnul: "Pokud někoho z těch tvých někdy potkám - dovedu ti je." Byl to slib, od mrtvého, těžko říct jak mu jeden mohl věřit. A pak Indri zmizela. Nitky, které držely na krcích amulety, které skupině dovolovaly vidět mrtvé, se samovolně roztrhly a amulety skončily v písku, ve který se následně rozpadly. Poslední, co skupinka viděla, byl dlouhý povzdech mladého vlka, Tylooa a možná i podivně zvláštní hlas, který naposledy slyšeli v útrobech velkého stromu před upadnutím do spánku.
"Hodně štěstí~"
Tyloo se za hlasem otočil a pak... prázdno. V místnosti nikdo nebyl. Jen čtveřice unavených a zraněných vlků a jedna mrtvola. Jen krystaly zakousané v srsti naznačovaly, že se něco kdy vůbec stalo.

// Velká gratulace, přežili jste! Pokud bude moc velký zájem, můžu napsat ještě jeden post s nějakými menšími interakcemi od Indri než zmizí, případně od Tylooa. Jinak jste volnííí!! :3 Moc gratuluju a děkuju za aktivní hraní až doteď.
Poslední věc, doporučuju, aby jste hnedle neutíkali a chviličku vydrželi okolo začarovaného lesa. To už se sice netýká V rukou zemřelých, ale je to něco, co vás už moc nezdrží. :)
Odměny dohodneme s Ávou a co to bude se dozvíte snad co nejdříve. :3

Každý z vlků měl k situaci co říct - ale na souboj to už nevypadalo. Jen jejich těla byla strhaná, mysl zmučená cizími emocemi, kterých se nedokázali zbavit... Cizích emocí, které si je vybraly a přilnuly k nim. Temný vlk jen přivřel oči.
"Jsem to, co zbylo," odpověděl Wissfeohovi, zatímco Indri na něj třeštila oči po boku Sachi. "Všechen vztek a bolest, které nešlo opustit. Jakmile necítíš nic, dojdeš klidu a zmizíš." Roztříštěné duše, jak slyšeli předtím. Zmučená, bolavá, která se rozpadla na tolik kousků... a vlci, kteří hluboko uvnitř cítili to samé. Ke kterým duše přilnula.
Stín dlouze vydechl a krystal na Vittanině tlapě se rozzářil, následovaný všemi, které byly zaryté v kůži a nebo se jí sotva dotýkaly. Tentokrát hlasy slyšeli všichni.
Zesílím. Zesílím a všichni shoří. Všichni, kteří mi kdy ublížili.
Rudá záře se v roji přelétavého, třpytivého paprsku světla přenesla ke stínu a propletla se s temnotou, ve které byl oděný.

Vittani... přišla o vztek. Její matka byla pryč. Opustila ji i její sourozence, ne svou vůlí. Ti, kteří ji zabili, budou podrobeni spravedlivému soudu. Sama Vittani může být tím soudem, pokud bude chtít. Ale lítá, rudá emoce, která doteď tepala v jejím nitru, ji opustila. Byl čas přijmout svůj osud, truchlit. Ne všichni na světě byli zlí. Wissfeoh nebyl součástí toho, co se stalo v horách. A Vittani? Vittani nebyla sama. Mohla truchlit se svou rodinou.

Sachiny krystalové slzy, doplněné o zaschlé kapky krve, se vyrojily svou září jako tisíce světlušek. Kamení stále zůstávalo hluboko zakleslé v její srsti a snad i kostech, ale jejich záře přešla.
Měl mě někdy vůbec někdo rád? Budu někomu chybět? Co když jsem všem jen pro smích? Jen je obtěžuju?
Přidala se k rudé a ukousla kus temnoty.

Sachi přišla o svou úzkost. Už nebyla ve své staré smečce. Byla v kolektivu, který ji přijímal. Možná že to vždy nebude lehké, všichni ji nikdy milovat nebudou, ale nebyla nenáviděna. Mohla se konečně uvolnit, nadechnout, začít ostrovy vnímat jako domov. Vnímat Enzoua jako domov. Ať už jí její noční můry našeptávaly cokoliv, věděla, že mu nikdy neublíží. Naopak jej bude chránit do posledního dechu.

"Co se to děje?" optala se Indri, která sledovala, jak stín přijímá emoce bez toho, aby se hnul z místa, nebo snad vydal hlásku. Jen ti, které dosud emoce opustili, věděli, co se stalo. Byly přijaty - a vracely se k jejich původnímu vlastníku.
"Je to vážně můj Tyloo? Vittani, mohlo by se to stát? Mohlo by se z mého syna stát tohle?" naléhala na oranžovookou vlčici. Nezdála se z toho být nadšená, spíš zoufalá. Syna hledala, to ano, ale bylo těžké říct, zda si někdy domyslela, co udělá, pokud ho najde.
"I kdyby ne, i kdyby ano, co to na tom změní? Nehledala jsi. Ne tak dlouho, jak bylo třeba. Ne tak pečlivě, jak by milující matka měla. Vzdala jsi to a skončila svůj život, zatímco tvůj syn trpěl. Vysvobodila ses, jen abys skončila tady, motala se v kruzích a nikdy nedošla odpočinku. Jsi směšná," ozval se konečně, jeho slova plná pohrdání, ale taky se chvěla nepodrývanou nejistotou. Pohlédl na Wissfeoha.
"Kdybych byl jedno z tvých vlčat, tak bys mě našel, viď? Neopustil bys mě jako ostatní."
Záře krystalů se jako samet zatřepotala vzduchem a stala se třetí barvou přelívající se v temném kožichu, zatímco temnota začala odkapávat do písku a syčet jako žíravina.
Nemůžu se zvednout. Nemůžu se nadechnout. Zasekává se v plicích, zatímco se mi oči plní vodou a krk vzlyky...

Wissfeoh přišel o smutek. Minulost jeden nenapraví. Co se stalo, stalo se. Wissfeoh možná někoho v minulosti opustil, ale teď už to znovu neudělá. Pokud by jej však někdo z nich potřeboval, jistě by je přijal. Pokud by ho někdo z nich vyhledal, nenechal by je samotné, hladové, v zimě a dešti venku. Postaral by se. Stejně jako se postaral o Vraní oko během povodní.

Poslední byl Ořešák. V hrudi mu stále tepalo osamění. Kolik času uplynulo, jak se na něj bude dívat Joseline, smečka, co si o něm budou myslet. Zatímco ostatní pocity pomalu opouštěly, jeho se stále držely. Pevně, drze, jako bodláky v srsti, které po sprintu loukou nešlo vytrhat. S malými háčky.
Stín si povzdechl, kapal, syčel, ale teď vypadal jen unaveně. Jeho předchozí agrese jakoby po krádeži rudého krystalu jednoduše zmizela. Navíc to teď nebyla jediná emoce, kterou cítil.
"Vaše přítelkyně to odhadla. Jsem to, co zbylo z duše Indriina syna. Skořápka bez radosti, naděje a nebo čehokoliv, co vy živí cítíte. Chytily se k vám, protože jste podobné pocity pociťovali samotní. Je to součástí života, předpokládám," klikl jazykem a očima sjel na Ořešáka. Byl poslední. Poslední, kdo musel pocit osamocení pustit, aby konečně byl volný i Tyloo.

// Trošičku delší, ale chci vám dát i možnost reagovat, heh. Berte v potaz, že daná emoce vám nezmizela napořád, ale jakési břemeno, které si váš vlk nesl, se odlehčilo, smrštilo a bude se s ním schopen smířit, i když stále ucítí negativní emoce. Taky vám kouzelnou hůlkou dávám imunitu na danou emoci, řekněme, odteď na herní den (kromě Ořešáka, co ji bude mít od příštího postu), tak ji využijte. Obejměte sourozence, polibte budoucí manžely a tak. :p
Příští post nejpozději 11.2., když odepíšete do zítra, tak zítra.

Indri se rozklepala když se k ní dostal hluboký hlas stínu a vykulila na něj oči. Vypadala téměř paralyzovaně, než rychle sjela očima k Sachi, která se ji rozhodla bránit. Stejně jako Ořešák. Jako Vittani. Jen Wissfeoh prosycený smutkem stál bokem.
"Copak, kuřátka? Myslíte si, že na to pořád máte? Pořád vás něco žene, neodpočinuli jste, jste vrženi do světa, kde nemáte co dělat... a teď, když jste mi sebrali můj vztek, tak už necítím nic," zasyčel stín. "Možná bych vám měl vyrvat všechny emoce, které jste mi ukradli. Jako poděkování."
Indri polkla naprázdno a udělala krok vpřed. Rozhodný, jakoby se připravovala, že tohle všechno ukončí. Možná to tak skutečně bylo. Čtveřice už dál bojovat nemohla. "Nevím, co jsi zač, ale dokud nenajdeme mého syna, nemůžu ti podlehnout. Budu se rvát o každý moment pokračovat dál."
Stín byl tiše. Jen zíral. Očima přejel každou tvář v místnosti a pak otráveně mlaskl jazykem o vrchní patro.
"To je to, jak ji vidíte? Obětavá matka tváří v tvář nemožným šancím? Obětavá, milá, hledající své dítě, které se jí ztratilo? A všichni jí to věříte? Nikdy jste neuvažovali o tom, jestli nelže?"

// Další post 8.2. a nebo po kolečku.

Vlci se rvali. Dávili. A i cizákovi pomalu docházely síly. A tak, když jej znovu Wissfeoh chytil a zvrátil jeho hlavu tak, aby se k němu dostal Ořešák, nazrzlý vlk secvakl tesáky a zaryl je hluboko do cizákova odhaleného hrdla. Pak už jen stačilo trhnout a v podstatě mu vyrvat krkavici a nechat vlka, aby se zadusil vlastní krví. Pohled to byl groteskní jak sípal a svíjel se v bolestech, zatímco se dusil vlastní krví. Po chvíli zmítání se vlk... bez jakékoliv ceremonie zemřel. Pokud ho Wissfeoh pustil, brzy sebou plácnul na zem a kaluž krve se pomalu zformovala u všech, kteří stáli dostatečně blízko.
Samet se roztřásl a rozeštkal.
A z mrtvého těla se cosi zvedlo.
Nešlo o nic z hororu, nic neprorazilo žebra a nedralo se ven masem. Jenže čtveřice zapomněla, že stále vidí duchy. Že jsou částečně v jejich světě. Jejich protivník opustil maso, ale jeho duše se vynořila ven jako nový, vlastní organismus. A pak se nadechl - pokud se tomu tak dá říkat. Pokud duchové vůbec dýchat mohou. Pokud... pokud žije jako mrtvý, může dokončit svou práci na živých?
Než byly tyto otázky však položeny a zodpovězeny, stín, který doteď nečinně přihlížel, zabublal a zformoval se do předchozí formy, se kterou měli co dočinění v temném lese. Nikdo nestihl ani hnout brvou než se to stvoření bez jakéhokoliv varování odrazilo, ladně přistálo na nově osvobozené duši a bez dalšího přemýšlení se do ní pustilo. Tesáky i temnotou samotnou, lepkalo to a všichni čtyři plus Indri měli nyní šanci vidět, jak vypadá tekutá zloba. Řev cizáka se rozlíhal chodbami a během toho všeho chaosu si nejspíš nikdo ani nevšiml, že Samet vzal nohy na ramena a jednoduše utekl. Možná, že půjde vystopovat někdy v budoucnu, ale to teď nebylo hlavní starostí čtveřice.
Když to všechno skončilo, duše cizáka se rozplynula, oči zvrácené. Skončil na zemi už jen jako miasma, zbytek čehosi. A stín zvedl oči. Podíval se na Sachi. Ne, ne na Sachi. Za ni. Na Indri.
"Jsi na řadě. A pak... konečně dojdu klidu."

// Prolog, prolog, wheeeeeeeeeeeee! Gratuluju k vraždě! Doufám, že se vašim vlkům o tom řevu bude zdát! :3 A taky rovnou zodpovím dotaz, ano, Wissfeoh má nárok na bobříka.
Další post 6.2., ale nechám se přesvědčit i na dřív. :p

Vlci se do cizáka pustili jako do boxovací figurky. Rána sem, rána tam, rozhodně jej nešetřili a všichni z nich zjevně chtěli krev. Nepřekvapivě. Věděli, co ten parchant dokáže a nechat ho žít by bylo neuctivé ke všem těm mrtvým, které v jeho doupěti našli. Těžko ovšem říct, zda byl sám a nebo měl komplice, které brzy napadne, že se do něj někdo pustil a vydají se po jejich stopách. Na tom však nyní nezáleželo - až ho zabijí, bude tomu všemu konec. Tyloo možná konečně dojde klidu a pokoje. Nebo... vražda vraha nestačila?
Saichi se pokoušela škrábat, ale místo toho vypadala proti cizákovi, co se vyškubl, jako otravný brouk. Ten rozeznal, že je vlčice ze skupiny zjevně nejslabší a pustil se do ní vším, co měl - vyjel jí po krku i plecích co byly blízko, ovšem ještě předtím se po ní rozmáchl a dal jí facku přes čenich, kde se mu drápy zasekaly o krystalky a nemotorně zase sjely dolů. Možná, že ale neudělal žádnou škodu (5)?
Wissfeoh šel po krku a opět se mu podařilo Cizáka zachytit. Ten se ohnal zuby po Wissovi, který jej tak držel od Sachi, jak jen mohl a kam dosáhnul (2) a pak se na scénu přiřítil i Ořešák, který sice jeho zadní nohu chňapnul a sevřel, ale po chvíli se mu vyvlekla. Vlk se i s Wissem stočil a ohnal se po protivníkovi prvně zuby (4) a následně šel po očích s drápy, které mu přeci jen vykousat nemohl (6). Pěkně přes tvář. Nemohl se však zase tak dobře natahovat, hlavně s Wissem zavěšeným v jeho srsti.
Jediný, kdo se boje neúčastnil, byla Vittani. Doběhla do místnosti a sledovala, jak se to všechno odehrává, na vlastní oči viděla a cítila krev, co se roztékala po srsti jejich nepřítele i jejích společníků. A přesto napříč místností zahlédla ještě něco. Ten stín, co je pronásledoval.
Tentokrát však byl stín mlčenlivý. Stál tam, hleděl vpřed, skoro až nepřítomně. Pozoroval bitvu. Nezasahoval...

// Další post s největší pravděpodobností 4.2., ale pokusím se už v pondělí po osmé.

Wissfeoh dorazil do místnosti první. Na nic nečekal, odrazil se a vyskočil. Bylo morálně správné, že na někoho útočil zezadu? Těžko říct. Těžko říct, zda by v tento moment bylo vůbec morálně správné na vlka nezaútočit. A tak se odrazil a jeho tesáky neminuly. Naopak se zapustily hluboko do kůže vlka a ten zaječel a začal sebou cukat, aby se z Wissfeohových tesáků vyprostil (3).
Sotva moment na to do místnosti už vkročila Sachi, kterou doteď sžíraly obavy. Jakmile se jí však otevřel pohled na scénu boje, v její duši cosi zahořelo. I přes všechnu nejistotu, přes všechno, co ji sžíralo uvnitř, jí v srdci zahořela duše bojovníka. Vztek. Vztek na to, čemu nerozuměla a na to, čemu rozuměla právě až příliš dobře. Vztek na Cizáka, vztek na všechno to bezprávý, které si tu všichni zažili a zažívají. Na to, že jsou tu uvěznění a bez možnosti útěku. Ústupu. Probudila se v ní necharakteristická krvelačnost a na Sameta i Indri úplně zapomněla.
Ořešák se mezitím potýkal s duchy a záblesky starého života. Života před Mois Grisem, života, který byl dávno pryč. Mělo cenu se strachovat a rozmýšlet nad tím, co bylo? On tomu teď ovšem nemohl pomoct - sžíralo jej to, nutilo jej přemýšlet nad tím, nad čím nechtěl.
A nebo se možná Ořešák chtěl politovat? Jak je sám, jak jej všichni opustili, jak nic z toho nikdy nebyla jeho chyba. Co se dělo v jeho hlavě a v jeho srdci věděl jen on sám. Jakmile se však rozběhl, jeho obavy na chvíli šly stranou. Teď na ně nebyl čas. Naopak, musel se soustředit na to, co se dělo před ním. Na výkřik, který se náhle rozlehl i jeho chodbou. A o pár momentů později už se i Ořešákovi otevřel pohled na scénu, která se odehrávala v místnůstce s dírou ve střeše. Wissfeoh na Cizákovi, Indri a vlče schoulené bokem v jednom z tunelů, Sachi nejspíš na cizákovi zrovna tak. Přišel jako poslední, takže akce tří ostatních už probíhaly a Ořech do nich nemohl zakročit, ale mohl jim teď alespoň pomoct když nic jiného. Přeci jen nebyl zbytečný. Přeci jen ho neopustili.

>> Poušť

// Další post 1.2.

Ano. Opustili ho. Všichni. Kdo by taky chtěl být po jeho boku? Kdo by chtěl trávit čas s vlkem jako byl on? Komu za to stál? Stál za to vůbec sobě?
Zatímco jeho oči zalívaly slzy a Ořešák se přemlouval, aby nebrečel, jeho okolí se zavlnilo. Huh? Zdálo se mu to, byl to sen? Ale musel pokračovat dál. Musel jít vpřed. Musel... proč ale? Chtěl se omlouvat Joselin, chtěl se vracet domů, ale stálo to za to?
Zapomínám na tvůj úsměv, mami. Už si nikdy nevzpomenu. Prvně to byly oči...
Kdo si pamatoval na pohled do jeho očí?
...pak hlas...
Kdo si pamatoval, jak se s ním smál?
...to jak jsi voněla po jehličí...
Kdo by se k němu vůbec chtěl přiblížit natolik, aby poznal jestli Ořešák voní po smůle a ořechu?
...jakobys nebyla.
Chtěl s ním Bílý trávit čas a nebo jen Ořešákovi nikdy nemohl říct ne?
Na moment jakoby zahlédl odraz. Odraz sám sebe, jak utíká se staženým ocasem, kamsi pryč, daleko od ostatních, daleko od čehokoliv, co by mohli nabídnout. Jeho srdce bušilo a zrak se mu zatemňoval jak se jeho dýchání stupňovalo, jak se vlk se jménem silného stromu stával kuličkou úzkostí, které se mu zakusovaly pod srst a pod žebra.
Ale musel jít dál. Nohu před nohu. Hluboký nádech. Nemohl tu umřít jen tak, nemohl si sednout a přestat existovat, tak to nefungovalo.
Ořešáku pohni se. Pohni se, utíkej!
Jinak budou o samotě oni.

Opustili mě... jsem... sám?
Mami... maminko!! SLYŠÍŠ MĚ?!
Ořešák postupoval vpřed chodbou. V uších slyšel to samé, co si mohl i sám myslet. Samota, která pomalu stoupala z krystalů, se pouštěla do jeho těla a zakusovala se do masa jako hladový pes. Proudila jím, přesvědčovala ho, že jej vlastní bůh opustil. Jeho nový přátelé. Jeho smečka. Všichni. Měl vůbec někdy na tomto světě někoho? Vzpomínal na něj někdo? Joseline... pozná ho, až se vrátí? Kolik času uběhlo ve světě živých zatímco byl uvězněný tady? Navzdory všemu, čím se Ořešák snažil přesvědčit, najednou ucítil, jak se mu v očích sbírají slzy.
Ta samota byla nepřekonatelná. Měl vůbec energii pokračovat dál?
A přesto... kdesi před ním se zaleskla tvář, tělo, obrys vlčete.
Ach, přelud. Jen další přelud, aby mě přesvědčil o mé samotě...

Všechno to určitě byla moje chyba. Pokazil jsem to. Vždycky všechno pokazím. A teď mě už nikdo nenajde, ozvalo se škytnutí od průzračné duše daleko před Sachi.
"Jsem... jsem v pořádku," bílé vlče zakuckalo, zdánlivě neschopné zachytit hlas, který slyšela Sachi. "Jsem... jsem Samet," odpověděla - vlastně odpověděl - a vyškrábal se na tlapky. Indri se na něj podívala, starostlivě.
"Opatrně," vydechla a chtěla jej podepřít, ale její tělo jen prošlo skrz. Její tvář se zkrabotila do lítostivé grimasy, ale dál nic neřekla. Těžko říct, zda ji mladý vlček vůbec byl schopen slyšet a vidět.
"J-jdu," řeklo rychle vlče a rozklusalo se se Sachi, i když vypadalo mírně zmateně.
Proč jsem takový smolař? Ani máma mě nenechá pomáhat. Nikdy nic nezvládnu pořádně... já... já... maminko...
Chodba pokračovala a pomalu se měnilo i to, po čem skupina tlapkala. Ještě nějakou dobu šlo o vlhký kámen a pak... písek? Huh...
"Co následujeme?" zeptala se Indri konečně Sachi, zatímco mladý vlček mlčel. Bylo to malé, traumatizované mládě - bylo těžké z něj teď páčit slova, ale Sachi se určitě mohla pokusit.
Průhledná bytost před ní unikala, brzy zmizela za rohem chodby. Ze které... cosi přicházelo. Jakési vzrušení, které stavělo Sachi chlupy na zátylku.

Zabiju ho. Zabiju ho. Zabiju ho. Zabiju ho. Zabiju ho. Zabiju ho. Zabijuhozabijuhozabijuhozabijuhozabijuhozabijuhozabijuho-
J-já... já... já... všechny ty... všechny... nn.. h..
ZABIJU!!!
Vztek. Lítost. Obou z vlků tepala jiná věc, která je poháněla vpřed. Sprintovali. Možná ještě z dálky slyšeli Sachin hlas, který se k nim donesl, ale na to teď nebyl čas. Nesměl prchnout. Nesměl pryč.
Dvojice si sotva povšimla, že se jim pod tlapkami mění povrch v písek. Hůř se po něm sice běželo, ale podobně na tom byl i jejich protivník, který měl menší náskok. A tihle dva? Drželi se mu za ocasem, zatímco před sebou oba viděli záblesky. Vittani rudé, zatímco jí krev tloukla tělem a vztek jí pěnil na pyscích, Wissfeoh modré, lítostivé, svíraly mu duši a nutily ho tesknout po tom, co bylo před tím vším. Před tím vším... čím? Ten stesk a vztek přeci nebyly jejich, že?
Díky jejich rychlosti nebylo překvapením, že dorazili na místo budoucího boje samotní. A tam byl, ten vlk co to všechno zapříčinil. Ve slepé uličce, víceméně. Vedly odtud tři další chodby plus ta kterou cválala dvojice a on se snažil rozhodnout, kterou z nich jít. Vittani a Wissfeoh ho zastihli poměrně nepřipraveného, když se zrovna díval nahoru. Stáli totiž v nějakých tunelech, které nad jejich hlavou ústily ven na nějaké travnaté pole. Tedy... obyčejně by asi bylo, jen teď z něj padal skulinou sníh. Dvojice Wissfeoha a Vittani měli moment překvapení.
Všechno bolí... je mi taková zima... je to můj... konec? Nikdo mi nepomůže...?
S M R T P R O V R A H A

// JDEME DO EPILOGU DĚCKAAAA!
Určitě všichni pochopili, že slyší Tyloúv hlas zabarvený barvičkou jejich krystalu! A slyší jej jen nositel krystalu! Tudíž Wissfeoh slyší jen svůj modrý a tak dále. Jak jste taky všichni poznali, jsou podbarvené emocemi, které z nějakého důvodu váš vlk cítil při vstupu do akce. Ať už pohřbené a nebo hezky nahoře. Nechám na vás, aby jste si s nimi ještě vyhráli - Ořešák dostane post o samotě navíc (klidně i jeden samotný spešl když napíše během zítřka) aby si to užil. :)
Tak další post 30.1. A ne že vás budu muset upozorňovat, žejo! >:(
S oznámením postu posílám i to, jak cirka vypadá otvor ve stropu, protože píšu hrozně zmateně a nevím, zda je to pochopitelné. Tunel, kterým nikdo z vás nejde, je naproti východů z vašich tří tunelů. Sachin tunel ústí do stejného místa jako to, kde je Wiss a Vittani, ale prosím abys jim dala moment, protože přeci jen běželi a Sachi předpokládám šla pomaleji. :)
Adios~

Zatímco Wissfeoh se jal rvát s cizákem, Ořešák se rozhodl podívat do okolí. Byla pravda, že byl jediný, na koho nepříjemné pocity nedolehly a komu se v srsti krystaly neuhnízdily. V jeskyni jich bylo pár. Přeci jen i překročili docela pár těl... ale ty, které mu do oka padly, rozhodně nebyly ty, které na něj nakonec zareagovaly.
Roj žluto-oranžových krystalů se vyřítil odnikud a putoval směrem k Ořešákovi - jenže v ten moment se stalo ještě něco dalšího.
Wissfeoh se pral s cizákem, který mu odporoval a několik vodních šipek zamířilo po Vittanině tlamě (4) aby ji donutily pustit amulet. Wissfeohovi se dostalo kousanců a drápání (6) zatímco jeho výpad na slabiny se příliš nedařil, ale drápy směrem k tváři si našly cestu. Pod Wissovými drápy jedno z očí puklo jako přerostlý plod luminy a vlk vykřikl. A Vittani dupla na amulet, který se roztříštil.
Sachi uviděla, jak se vlčeti zaleskly oči. Vrátilo se do reality, pohlédlo na ni, prosebně a z hrdla se mu sotva vydralo: "Mami...?"

Všechno okolo se začalo hroutit. Okolí zakřupalo a než se vlci vůbec rozkoukali, povolila pod nimi podlaha a všichni se propadli do labyrintu kamsi pod jeskyní zabranou cizáky. Alespoň sem už netáhl ten odporný puch.
Vittani a Wissfeoh skončili spolu s cizákem, který dýchal a pokusil se jim prchnout chodbou vpřed. Cesta za nimi byla zasypaná, takže se nikam jinam dát ani nedalo.
Sachi skončila s vlčetem a překvapivě... s Indri? Ta se k vlkům vrhla na poslední moment, aby je zachránila a zdálo se, že se podařilo. Ani jednoho z nich pár nezranil. Kdesi před nimi, v chodbě, Sachi uviděla... obraz. Průhledný jako duch, zelený jako její krystaly. Vlče se zdálo být vzhůru, i když dobité a unavené.
Jen Ořešák skončil sám, izolovaný. Zatímco ostatní mohli zavolat a slyšet své druhy, on byl sám. V temném tunelu, který vedl jen jedním směrem. Jeho tělo bylo posetu krystaly v různých místech, protože jeho pád zhatil jejich plán. V jeho nitru byla neskutečná samota. Všichni ho opustili. Úplně všichni.
"Maminko, opustila jsi mě..." ozval se vlčecí hlásek kdesi před ním. Hlásek malého Tyloa.

// Další post bude 28.1. Jdem do finále, heads up!

Vlci se vrhnuli do prostoru a za útočníkem i ublíženým. Vlk k nim prudce zvedl hlavu, zavrčel a uhnul Wissfeohovi (5), aby se ho černý vlk nedotkl. Síla však byla v číslech a Ořešák do něj prudce narazil (1). Vlk zaprskal a ohnal se po něm tesáky (6), načež se k celé situaci přidala i Vittani a pokusila se mu servat amulet (takhle zblízka bylo vidět, že není jen jeden) z krku - což se jí podařilo úspěšně (1). Jenže rituál... nepřestal. Teď se však energie linula směrem k Vittani, která pocítila, že s vlastnictvím přívěsků... cosi získala. Sílu, kterou si stačilo jen půjčit. Natáhnout se po ní, uchopit ji...
Vlče se u Sachi zmítalo v bolestech. Nadavovalo a to ani nebylo myslí přítomné. Oči zvrácené zpátky a pohled šílený dost na to, aby jednomu vhrkly slzy do očí. A kdesi hluboko v Sachině nitru bila úzkost, která se jí ptala, zda kdyby přišli dřív, vlčka by zachránili. A nebo ho zvládnout zachránit teď. Když strhnutí z krku nepomohlo, co teď? Co dál? Někdo v sobě musel najít vůli amulet zničit.
Mezitím se pár kamenů zavěšených v místnosti na nejrůznějších výsuvcích a schovaných ve výklencích, zachvělo a zazářilo. Přeci jen tu byl poslední vlk, který kameny na svém těle nenosil...

// Další post 26.1., případně až odepíšete všichni.

Vlci se snažili ze všech sil něco udělat. Něco dobrého pro sebe i pro své okolí, ukončit tuto můru a vrátit se ke svým milovaným a těm všem, kteří na ně čekali v reálném světě. Ale... pokud by nechtěli vidět konec příběhu, nestačilo by jim jen servat jejich náhrdelníky a vrátit se do světa živých? Až na to, že tento jev před jejich očima byl reálný. Děsivě reálný.
Co se stane vlčeti, které není chráněno svou rodinou a smečkou? Co se stane vlčeti, které je ve světě samo? A vlastně... ani to nemusí být vlče.
Vlci však dali tlapky dohromady a rozhodli se jej zachránit. Řešit morální pointu všeho, co se tu dělo, můžeme později! Byl čas na akci a záchranu bílého vlčka, který ještě navzdory duchům, se kterými doteď spolupracovali, dýchal!
Trvalo to. Bylo to nepříjemné, tlačit proti zemi, která se nechtěla poddat. Zemi, která nebyla tvárná, která nechtěla poslouchat a odmítala se jim podvolit. A pak... najednou to bylo hotovo. Zela před nimi díra - díra, kterou se mohli prosmýknout vpřed a zaútočit na nepřítele, který byl vrahem tolika vlků. Vlčat. Na vraha Tylooa. Indriiny oči se naplnily slzami, když se náhle cesta mezi ní a podle všeho i vrahem jejího syna uvolnila. Přesto se neodhodlala udělat krok vpřed. Váhala. Proč? Na to momentálně nebyl čas se ptát, ale její tvář mluvila o touze, kterou sdílela se čtveřicí, která se do místnosti podrývala.
Cizák mezitím lačně vzdychl, jakoby mu pohled na umírajícího vlka dělal dobře. Nejhorší na tom bylo, že ač to skupina nevěděla, tohle vlče neumře hned - bude to trvat, bude trpět a nejspíš vyhladoví. Ne však dřív, než ztratí všechny své smysly.
K nově vytvořené jámě sice vlk střelil očima, ale rituál nepřerušoval. Energie, která se k němu linula, zářila víc a víc. Jakoby ji měl všechnu zhltnout. Měnila se do kamene, do amuletu, který získával její zář a nejspíše i všechnu její moc. Tak konec konců tyto jejich amulety fungovaly.

// Hello hi, tak jsem tady zas a my se řítíme do finále. Prosím dejte mi vědět, jak moc se cítíte na další souboj, ať vím jak moc s ním spěchat a nebo vás nechat si ho užít. :)
Další post 24.1.

Wissfeoh si všimnul krystalu, stejně tak Ořešák. Byla to jen planá naděje, nebo jim to mělo opravdu nějak pomoci? Z posledních sil vlci plavali k zářícímu kameni, přeci jen, tady šlo o život. Kyslík jim unikal pomalu z plic a... dotkli se ho. Tedy, Wissfeoh se jej dotkl. Krystal začal zářit tak silně, že rozpustil stíny a ozářil vodu magickým světlem. Najednou se začala voda zvedat a vířit. Ořešáka s Wissfeohem to vtáhlo do víru. Vlci sebou mlátili jak v šíleném kolotoči, naštěstí pro ně je však vír bral nahoru a vyplivl z vody. Vlci lapali po dechu. Wissfeoh si mohl všimnout, že se mu krystal nalepil na nohu. A s ním I nějaký zvláštní pocit... výčitky? Vina? Ale za co? Možná za všechny ty činy, které v životě spáchal? Ořešák taky vykašlal vodu. Pro jeho štěstí, byl živ a zdráv, jen trochu pocuchanej. S Joseline se ještě nejspíše setká, koloušek.
Vlkům - tedy, jakmile se trochu vzpamatovali po nevšedním podvodním dobrodružství- se mohl naskytnout pohled na tři vlčice nalepené na skle. Pokud chtěli něco říci, Indri se otočila a pěkně je vypštila tichým "šš" přičemž hlavou naznačila, aby se podívali taky.
Jakmile všichni nalepili hlavu na led, viděli do rituální síně. Samcům mohlo dojít, že tohoto vlka viděli ve své vidině - ve vodě. A vlastně všem tak nějak došlo, že tohle je ten vlk, kterého vídali ve vizích. Únosce a vrah. A také Cizák.
,,Co budeme dělat? Nemůžeme ho tam nechat,' špitla Indri. Cizák za sklem mávnutím tlapy bílého vlčka omráčil. Vytáhl ho zuby z klece a položil doprostřed rituální síně. A poté to započalo. Tělo bílého puberťáka se vzneslo a začalo z něj vycházet modré světlo. To mířilo přímo do amuletu, který měl vlk na krku. Kradl mu magii. A ne jen to. Kradl mu život.

Vlci se mohli rozhodnout- společně zkusit zničit zeď a přerušit rituál, nebo prostě jen počkat... či vymyslet něco jiného.

//Post 22.1, pravděpodobně vás už předám Zí

Hladina se za Wissfeohem zavřela. Stín ho táhl hlouběji a hlouběji pod vodu, která byla až příliš kalná, Wissfeoh tedy prakticky nic moc neviděl. Bojoval s černočernou tmou a zvláštním přízrakem.
Ořešák stál mezitím před rozhodnutím, zda se za vlkem vydat a skočit do hlubokého jezírka, nebo prostě nechat člena Společenstva Chaosu zemřít jako nuzáka ve vodě. Nakonec se však hrdinně rozhodl skočit šipku přímo pod vodu a před jeho očima bylo černo. Když se rozkoukal, v kalné vodě mohl vidět dva stíny a zelený plášť, který mizí hlouběji pod vodou.
Wissfeoh mezitím škrábal a bojoval s nehmotnou potvorou, která ho táhla níže do hlubin. Ořešák se pravděpodobně snažil je dostihnout. Když už se zdálo, že je nadosah černému vlku, taktéž ho pod vodou cosi chytilo.
Nyní už oba byli pod nadvládou stínů. Docházel jim kyslík. Byl tohle jejich konec? Oba se ocitli blízko sebe, jejich těla do sebe narazila a oni cítili vzájemné teplo. Stíny je tahaly dál, jakoby jezírko bylo snad nekonečně hluboké. Před jakýmsi kolapsem však oba uzřeli opět zvláštní vizi. Tentokrát to bylo zase vlče. Malé a bezbranné, které se ocitlo v Labyrintu. Před ním stál vlk se zvláštním amuletem... a pak... Wissfeoh s Ořešákem otevřeli oči. Byli prakticky na dně jezírka. A jejich oči uzřely světýlko... krystal, podobný co měla Sachi s Vittani. Nad jejich hlavami plavaly Stíny.
-
Indri se podívala na obě vlčice. Vittani pohotově vytvořila ohnivý kruh v obranné pozici, avšak Indri se jí pokusila zastavit. Oheň stěnu neponičil. ,,Buďme... buďme tiše," řekla k oběma vlčicím a pomalu odstoupila od stěny, přikyvujíc vlčicím, aby udělaly to samé.
Vlk nebyl mezi nimi, nýbrž za ledovou stěnou - jak se zdálo, byla průhledná, ne úplně čiře průhledná, ale vlčice mohly vidět matně do místnosti, kam nejspíše vedla. Za stěnou stál větší, černý vlk s jizvou přes oko. Druhé oko měl ledové barvy, stejně jako ta stěna. Přiblížil se více, až se skoro čumákem dotýkal stěny. Jeho dech jí trochu zamlžil, tak jako pára zamlží okno v domě. Ledové oko, jako by je pozorovalo. Jako by jim koukal skrz duše. Vlčice cítily nervozitu. Viděl je? Odhalil je? Byl to on, kdo zabil ta vlčata? Neodvážily se ani nadechnout... a pak, vlk se otočil a šel zpátky do nitra místnosti.
Indri se na vlčice otočila a tiše přišla ke stěně, tvář nalepila na led, aby mohla vidět do místnosti vedle. Jak se zdálo, do tmavé místnosti kde byly, nebylo přes stěnu nejspíše příliš vidět, avšak do té, kde vlk byl, vidět šlo.
Jestliže se Vittani se Sachi přiblížily, mohly vidět vlka v jakési rituální místnosti. Na krku měl amulet. V jakési provizorní kleci ležel možná roční bílý vlk, mladý, ale ne tak jako byla ta ostatní vlčata. Vlčice jen tiše sledovaly, co se bude dít.

// Post 20.1.

Ve všech se mísilo znechucení společně se vztekem a smutkem. Indrina tvář byla plná slz a vlčice nemohla odlepit zrak od jámy, kde tragicky skončila všechna tělíčka. Mezi nimi byl jistojistě její syn. Zasloužil si... důstojnější odchod.
Wissfeoha i další ovládl vztek. I ona byla plná vzteku a smutku. Její oči se upřely k Sachi, která tento šok také prožívala opravdu intenzivně. ,,Musíme najít... aspoň jeho dušičku. Ať najde klid," vzlykla Indri tiše. Wissfeoh i Ořech už uháněli další cestou a jim nezbývalo nic víc, než jít dál. Indri se držela Vittani se Sachi, mužské osazenstvo jejich výpravy se vydalo vpřed.
Cesta se zase dělila a tak bylo těžké vybrat kudy kam. Občas vlci narazili na slepý konec a tak se museli vrátit, aby mohli pokračovat dále.
Wissfeoh vedl jejich kroky a společně mířili do neznáma. Nebylo zde příliš náznaků, kam by se měli vydat a tak tmavý vlk šel prostě za nosem. Většinu z nich pohlcovaly jejich vlastní emoce z toho... z toho všeho.
Když už konečně vešli do dalšího komplexu, přepadl je zvláštní chlad na zátylku. Uprostřed místa bylo jakési jezírko. Mohlo být velké asi čtyři metry, ale zdálo se hluboké. Wissfeoh s Ořešákem se to jali prozkoumat.
Sachi, Indri a Vittani šly dále. Ne úplně daleko od vlků, avšak vlčice táhlo něco, co bylo v komplexu dál. Došly k jakési Ledové stěně, která reflektovala jejich obrazy. Vlčice se chvíli prohlížely, no když se do stěny zadívaly pořádně, v odrazu viděly, jako by tam byl ještě někdo s nimi. Byl to urostlejší vlk, nebyl to však duch.
Wissfeoh se přiblížil k vodě, zkoumajíc. Jeho cíl byl primárně najít vraha, no však voda jej jaksi zvláštně přitahovala. Když už byl úplně u jezírka, najednou se z něj vynořil stín a stáhl Wissfeoha pod vodu. Ořešák se musel rozhodnout, zda do temné hluboké vody skočit také, nebo... se mohl na Wissfeoha vykašlat a čekat, zda si pomůže sám.

//Další post 18.1.

,,Dva přízraky? Ne, nikoho takového jsem nepotkala," odpověděla zklesle, tušila, že tato odpověď nejspíše Sachi příliš nepotěší. Ořešák jí začal popisovat situaci, ve které se ocitli. Indri jen přikyvovala. ,,Jsem ráda, že jste v pořádku," pronesla nakonec tiše. Možná si dosti vyčítala to, že zde vlky zavlekla.
Když se ocitli před cestami, Indri je sledovala mlčky. Sama netušila, jakou cestu si vybrat. Wissfeoh nakonec zvolil prostřední a tak šli.
Labyrint opravdu dosáhl svého jména a tak i v této cestě se nacházelo více možností, kudy jít. Cesty se dělily, ale vlci se vydali za smradem, který cítili na začátku. Kdo ví, zda to bylo moudré rozhodnutí. Nakonec se cesta dělit přestala a oni šli stále rovně, úzkou chodbou. Měli pocit, že se chodba čím dál více zužuje, až do takové situace, že měli problém se tudy procpat. No nakonec po tomto klaustrofobickém zážitku se cesta začala opět rozšiřovat a oni vešli do velkého komplexu.
Z vršku jeskyně mohli vidět visící krapníky, z nichž až depresivně odkapávala voda, rozbíjejíc se o zem. Působilo to opravdu nepříjemně.
Na zemi v jednom rohu mohli vidět kožešiny, rozhodně zde někdo přebýval. Byl to však únosce, kterého hledali? Kousek od kožešin leželo pár ohlodaných kostí, ale i napůl snězený zajíc. To mohl být důkaz, že tady byl vlastně ještě nedávno.
Smrad, který však cítili, rozhodně nebyl od kožešin či zajíce. Když se vydali trošičku dále po komplexu, zastavili se u jakési menší jámy. Jistojistě jí vlk musel vykopat, protože nebyla tak hluboká. To, co v ní však bylo, převrátilo žaludek všem zúčastněným. Na dně jámy bylo několik kostřiček, které dozajista patřily malým vlčatům. Kostřičky byly povětšinou starší, ale pár těl bylo prakticky čerstvých. Několik zmařených životů... Indri se rozplakala. ,,To je... to je hrozné..." špitla. Jistojistě se dostali do sídla Tyloova vraha. Avšak Tyloov duch zde nebyl.
Tak či onak, museli se rozhýbat. Cesta pokračovala dál - nebo se mohli vrátit, prozkoumat další cesty.

//Další post 16.1.