Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nero se podíval na Amorka, který se svým lišáckým úšklebkem shlížel na vlky pod sebou.,,Už je zase čas," pronesl Nero, jako by snad měl něco za lubem. ,,Mhm," přitakal malý, růžový vlček s křídly. Zvedl se z obláčku a podíval se na Nera. ,,S večeří na mě nečekej. Jdu rozdávat lásku!" A s těmi slovy sletěl na území Moisu. Hnědý vlk protočil nad růžovým zázrakem panenky a rozhodl se přihlížet oné srandě.

Amorek se zastavil v koruně stromu. Byl krásně modrý, doslova přenádherný. Jak romantické místo! Sledoval hnědého vlka a světlou vlčici s hezkou náprsenkou v barvě sněhu. ,,Tak jo," šeptl si sám pro sebe a natáhl tětivu. Šíp se zapíchl do zadku hnědého vlka a Amorek se se smíchem přemístil.

- Jakmile ukončíte hru, napište mi na Ath do sz, "konec"

Když vítr ustál, hejno netopýrů se rozuteklo pryč. Padlý alfa už se nezvedl a v tu chvíli Nusa pocítila, jak se jeho schopnost vlila do něj, naštěstí se z ní nestala krvežíznivá bestie, ale pouze se kolem ní rozzářil modrý opar, který jí zprvu šimral kolem nohou, ale pak splynul se tělem a přichytil se na nového majitele. Nero sice nenechal Nuse její velkou moc větru, ale přeci jen jí trochu posilnil na přilepšenou a společně s Xerem jim vyléčil rány, které utržili při souboji. Přesto ale jak odebíral Nuse její sílu, opět se dostala do stavu únavy. Tentokrát už ale nebyli v ohrožení. Les se nad nimi trochu rozestoupil a pustil sem trochu světla. Nusa padla na zem vyčerpaná, její tělo bude ještě chvíli vstřebávat ten útok, naštěstí má u sebe zdatného ochránce, takže se dá říct, že jsou oba tak, jak mají být.

//Budiž tedy zahraný "přívěšek", neměl by mít žádnou magickou moc kdyžtak, to bylo jen na efekt do příběhu :D
Xeremu dávám odměnou 10% libovolně rozdělit za jeho hrdinské činy a Nuse budiž 5% a 1 tlapky do vzduchu O:) PŘIDÁNO - shay

Vlci se snažili útok odrazit a dařilo se jim. Jeden skončil na zemi se zlomeným vazem a druhý se raději s kníkáním stáhl. Pořád ale nebylo vyhráno. Když netopýrci viděli, jak jsou vlci silní a to obzvláště v páru, nechtěli dál útočit. Do dění se ale postavil jejich vůdce. To, že je to vůdce se dalo poznat snadno. Byl mnohem větší a za sebou měl jasně viditelnou modrou záři. Vycenil na ně obrovité tesáky a obrovský chlupatý krček se nakrčil. Viděl, že hlavním problémem je hlavně béžový vlk a tak po něm vyletěl a vší silou ho srazil daleko od Nusy. Xere zaletěl do trnitého keře, který se mu ještě začal omotávat kolem tlapek. Trny naštěstí nebyly tak velké, ale mohly nadělat pěkně pálivou paseku. Nusa nyní čelila tváří v tvář velkému tvorovi, který se k ní rozletěl zubama napřed. Najednou však pocítila neobvyklou sílu a spojení se svou magií, kterou jí dočasně poskytl Nero, což sice nevěděla, ale v nitru cítila, že vzduch, který je jejím elementem je nyní i její největší zbraní.

//Nusa: Hraj tak, jako by si měla plnou magii vzduchu, ale zároveň dbej toho, že Nusa ho bude využívat poněkud kostrbatě, protože s ním neumí zacházet. Závěrečný boj bych byla ráda, kdyby byl spíše na tobě.

Po divokém útoku Xereho útočník opravdu zemřel. Nebylo tak těžké je zabít, ale vyhráno ještě nebylo. Odtrhl se další a zaútočil na slabší Nusu, která byla pořád na zemi. Než se tedy vlk nadál, už mu na jeho kamarádku útočil další. Tentokrát jí kousl do masitých hýždí a letěl sem i další, který se oháněl zase kolem krku. Kolem nich načuhovali i ostatní, ale nikdo nešel bránit své druhy útokem na Xereho, jejich druh zkrátka jen útočil na potravu a každý tu jel za sebe, ostatní jen dělali vír. Netopíři do Nusy zaryly i své drobné drápky, na kterých byla mírná namodralá záře, která se Nuse začala dostávat do krve. Nebylo to kdo ví jaké zranění, ale pálilo jak sto čertů.

Tvorečkové očividně dosáhli svého, strach vlkům nahnaly nemalý. Najednou tu bylo očiček asi na 20 a létali kolem vlků v kruhu. V té tmě byla vidět jen jejich světle modrá záře a zvedal se kolem pod jejich křídly vítr. Vlci v nich mohli rozeznat netopýry, nevypadaly ale vůbec bezbranně, jako ti normální. Tihle byli docela velcí, byly o něco větší než polovina Nusy. Vypadaly dost hladově a prskaly o sto šest. Kruh, který kolem nich utvořily spojily ve vír větru, který nepříjemně čechral vlčí srst a nutil je trochu mouřit oči. Ledová modř netopýrů mámila zrak a pletla hlavu. Najednou se jeden odtrhl a vrhl si Nuse po krku. Otevřel tlamu a v té se zaleskly obří tesáky, které lačnily po její krvi.

Netrvalo to dlouho a Xere mohl vidět, kdo se k němu blíží. Byla to Nusa a ne žádný bubák. Všechno to, co ho děsilo tedy začal připisovat právě Nusa, která šla za pachem srny. Jeho ostražitost ale neměla polehnout, protože když se vlci přivítali a řekli si svoje, větve kolem zase začaly šustit a kolem si pohrával vánek větru. Najednou Nusa uvidí dvě ledově modré oči, které se mihnou ve větvích. Sjede je pohledem, než zmizí. Začne se rozhlížet kolem, stejně jako Xere a oba si uvědomí, že těch očí je tu víc. Pohybují se rychle nahoře nad nimi, nejsou tak velké, jako je mívají vlci, ale o moc menší nejsou. Lze tedy předpokládat zvíře menší, ale ne o moc. Jejich pohyb je celkem plynulí a rychlý, to nevěstí nic dobrého. Za nimi se občas rozvlní modrá záře a nic víc. Oběma vlkům se vlije chlad do těla a tvorů začne přibývat, už se nebojí, že je uvidí, spíše jim chtějí nahnat těmito tanečky hrůzu.

Obloha, která nepropustila slunce pomalu frustrovala všechny živočichy. Jen v Zauberwaldu bylo několik tvorů, kteří se z toho radovali. Tma se čím dál víc měnila v černotu a vrcholky stromů, jako by snad úmyslně zahalovaly les, aby tu bylo hůř a hůř, až pomalu ani nebylo vidět na krok. Na první pohled to nevypadalo tak nebezpečně, ale instinkt říkal držet se odtud dál. Nejen vlci, ale i jiní tvorové buď zalezli do svých skrýší a nebo se lesu vyhnuly úplně. Přesto se tu ale nějaké živé duše našli a když se Xere vypravil na průzkum za úlovkem, narazil brzy na srnčí pach. Jeho čenich ho neomylně dovedl k mrtvole, která ho mohla jen vyděsit. Tělo nebohé srnky bylo bez očí, bez barvy a halila jí snad samotná černota. Nejpodivnější na tom bylo, že nikde nebyla stopa krve a srna vypadala, jak kdyby jí byla zbavená celá, jediné, co zde po sobě útočník zanechal, byly podivné kousance ve tvaru dvou ďolíčků po celém těle. Nebyly velké, ale klid mu to rozhodně nepřineslo. Najednou se kolem zvedl lehce vítr a trochu ho děsil zvuky, které způsobil v křoví, jako by si tam pohrával a záměrně ho chtěl vyděsit.

Draconis neváhal zachránit onu béžovo - šedou vlčici, a tak se stalo, že z posledních sil se oba dostali na břeh. Nero sledoval oba nešťastníky, kteří málem nepřežili onu katastrofu. Ocitli se v jekémsi spletitém úkrytu, který však nikdo neobýval. Jako zázrakem se nad jezírkem tyčil strom, který z něj žil. Nero jedním máchnutím tlapy zastavil onen zemětřas. Do jezírka ještě dopadlo pár kusů hlíny, a najednou bylo ticho. Byl slyšet jen tichý nádech a výdech obou vlků v jakémsi souznění.
Oba padli únavou a vyčerpáním do těžkého spánku. Nero se připlížil jako duch k oběma vlkům a tlapkou alespoň zastavil krvácení na noze zraněné vlčice. Zlomenina se však nezahojila hned. I Draconisova zranění zhojil. Pousmál se nad jejich bezvládnými těly a zase zmizel.
Vlci se probrali dva dny nato. (Pokračujte ve hře, můžete se již přesunout do herní knihy úkrytu Androme)

Ellie - Hybnost s nohou nebude nic moc, každopádně krvácení ustálo a rána se hojí, jizvu si pak asi domluv s Barn. Bolest grátis je samozřejmostí. Dostáváš 4% do vytrvalosti (a jizvu)

Draconis - po tom, jak tě trefil kus kamene a hlíny do hlavy se budeš cítit pořád trochu zvláštně, budou tě přepadat únavy a občasné závratě. Možná i nějaké bludy c: Dostaneš 4% do síly. (Pokud chceš nějaké jizvy navíc, asi dej echo Barn)

PŘIDÁNO

//Budu teď mimo den, dva, takže nechci zdržovat hru. Bylo to fajn, za to zmrzačení si myslím odměnu zasloužíte. Pokud budete potřebovat ještě něco odehrát, dejte vědět.

Hlína se jim drtila nad hlavami. Oba vlci mohli cítit těžkou únavu, nevolnost a bolest zároveň. Za nimi se půda propadala rychlostí blesku. Ellie však dokázala vytvořit schody, které mohly napomoci k záchraně alespoň jednoho z nich. Draco však zavrávoral a spadl zpět. V tu chvíli se i schody začaly rozpadat, jelikož je slabá vlčice už nedokázala více udržet. Oba těla zasypávaly kusy hlíny. Ellie mohla cítit každý dopad hlíny na svou nohu, jako by jí ostré meče provrtávaly maso. Draconis, ležící nad ní, mohl cítit, jak pomalu ztrácí vědomí. Schody se roztříštily v několik hlíněných kusů a jejich poslední šance na záchranu vyhasla. Ellie příliš nepomáhala tíha jejího blízkého, také pomalu ztrácela vědomí - především proto, že kyslík unikal rychle a krev z její nohy také. Najednou se pod nimi propadlo vše a oni mohli cítit jen to, jak padají dolů.

Místo nárazu na tvrdou zem se ocitli ve vodě. Studený mráz projel jejich tělem, voda byla doslova ledová. Krev z Elliiny nohy ji zbarvila v místě dopadu do krvavě rudé, hlína ji ztmavila ještě více. Mrazivá voda probudila oba vlky z lehkého bezvědomí. Bylo na čase dostat se na břeh.

Strop se začal sesouvat mnohem rychleji. Země se třásla čím dál více a to ve vlcích mohlo vyvolat těžkou nevolnost. Tak či tak, nejspíše oba už byli v situaci, kdy cítili úzkost a mizérii. S velkým třísknutím celého stropu to oba vlky zavalilo v jednom z tunelů, který si vybrali.
Ne, že by tak hrozný scénář celého toho momentu končil. I v tunelu se začala půda pomalu hroutit pod nohama (a nad hlavou). Trochu stropu dopadlo před Draca, který jen tak tak stačil uhnout kameni, který jej jistě mohl stát minimálně ztrátu vědomí. Další kameny se sesypaly přímo před jejich čumáky a utvořily tak větší škvíru, kterou se však mohli oba protáhnout. Za nimi se půda propadala. Jestli si nepospíší, spadnou bůh ví kde.

Strop se drtil na malé kousíčky. Draco chodil tam a sem, nesvůj a nervózní. Na něj dopadly jen malé kousky stropu, než se rozhodl jednat a vybrat si jeden z tunelů, který jej zachránil před velkým padajícím kusem kamene, který si však vybral jinou oběť. Ten dopadl na Ellie, která před ním reflexně uhnula, takže jí kámen nedopadl na hlavu, avšak rozdrtil se o její hýždě a vytvořil táhlou ránu odshora až po konec nohy. Upadly ještě jedny kamínky, uvolňující ještě větší kámen. Musela se hnout, jestli nechtěla být zavalena.

Lesníček ignoroval jeho slova, stále k němu skláněl hlavu, kterou si zezadu dlouhými hnátami držel. Rudé oči se zaleskly, když vlk sáhl tvorovi pod masku. Černý vlk zabral za lebku jelena, která kryla Lesníčkovu hlavu. Raash jen stál a celou tu podívanou sledoval, neschopen pohybu. Duch jej viděl a sem tam se na něj po očku mrkl.
Maska se rozpůlila ve dví a dopadla na zem. Vlky osvítilo rudé světlo, které bylo doslova omračující. Poté se před nimi zjevil starý vlk, prorostlý mechem, na těle háv plný kostiček a malých lebek. Levitoval nad nimi, nebyl z masa a kostí. ,,Fuj, to bylo peklo," zazubil se Lesníček na oba dva. ,,Děkuji vám za záchranu. Mé jméno je Skog. Byl jsem duchem tohoto lesa, když byl ještě v rozkvetu." Vydechl, jako by to už byla hrozná doba, co byl ve svém pravém těle. ,,Poté mne zdejší bůh Nero proklel, protože jsem si zahrával se strašnými silami a dopustil zkázu tohoto lesa. Nyní už mu říkají jen Temný les," vlk se odmlčel, poté se nadechl a pokračoval: ,,Sice jej už nedokážu přivést do původní podoby, ten les je mrtvý. Stejně jako já. Ale konečně už mohu dosáhnout odpočinku." Kývl na oba vlky. ,,Prokázali jste odvahu. Děkuji," mávl tlapou a zmizel. Vlci prvně nic nepociťovali, avšak jejich rány se začali hojit.

Raashi - jeho rány se zahojily, avšak stále pociťuje velkou bolest a únavu
Wiss - Naražená kost a rány po větvích se sice hojí, avšak pomalu. Budeš vyčerpaný a ucítíš nějakou bolest.

Odměny:
Wiss - tlapka do magie + 8% libovolně kam se ti zlíbí (napiš mi na dc)

Děkuji za zábavnou hru

Nero si stále mnul svůj náhrdelník a sledoval počínání obou vlků. Černý ho docela překvapil, jen co byla pravda. On sám Lesníčkovi pomoct nemohl, přeci jen, byl to konec konců jeho malý experiment - nebo spíše trest za dávné činy. Možná že se Lesníček poučil. Dokáží však vlci zlomit jeho kouzlo? On sám nevěděl jak. Čekal že s Lesníčkem budou bojovat a on je potrestá, ne že mu pomohou dostat se z jeho vězení.

Podivný tvor docupital k černému vlkovi. Naklonil hlavu a znovu, smutně zavyl. Jedním trhnutím se uložil do sedu, až se zatřásla zem a s oběma vlky to trošičku pohnulo. Sklonil hlavu k černému a znovu vydal onen zvuk. Očividně prostě nemohl mluvit. Ostrými drápy začal máchat gesty ve vzduchu, ale bylo jasné, že je vlci nedokáží rozluštit. Znovu přiblížil hlavu k Wissovi a chytil se za ni, jako by jej bolela. Kdyby se černý podíval blíže, všiml by si, že jeho maska je nakřáplá a zpoza ní vychází jemné světlo.

Lesníček byl spokojen se svou prací. Alespoň tedy vlci dostali, co si dle něj zasloužili. Pomalu došlapal k vlkovi, který ležel pod větvemi stromu. Neplánoval, že by jej úplně zabil. Sklonil se nad vlkem a vydal zvuk, který se nepodobal děsivému ryku. Byl spíš... smutný. Už už svou ostrou pařátou sahal na černého vlka - těžko říct, zda jej chtěl usmrtit, nebo mu snad pomoci od oné větve co jej držela, avšak najednou se objevil Raashi. Lesníček se na vlka otočil a rozběhl se za ním.
Cítil jeho pach, který vedl pryč. Hnědý vlk mezitím šel pomoci svému druhovi, lesní duch však měl docela bystré uši a slyšel Raashiho poznámku i z takové dálky. Automaticky se otočil a těžkými, dunivými kroky si to mířil k vlkům. Ti, pokud by však posbírali veškeré své síly, měli docela velkou šanci na útěk. A nebo mohli zkusit něco jiného.

Nero všechno sledoval ze svých obláčků nad Temným lesem. Lesníček, tak alespoň onoho ducha pojmenoval, byl pro něj něco, co dokázal jen ztěžka popsat. I on měl svou minulost.
Čekal jak boj dopadne. Napůl věřil, že černý vlk Lesníčkovi ublíží. A možná ne. Nero zamručel, v tlapce držel svůj náhrdelník a mnul jej, přičemž hlavou mu probíhal tok myšlenek. Nehodlal se do tohoto plést více, než bylo nutné.

Lesní duch pronásledoval Wissfea nějakou chvíli. Ačkoliv to tak vypadalo, jeho mozek nebyl jen kůra stromů. I on byl docela inteligentním stvořením, které se však nechalo lehce vyprovokovat, jak mohl prezentovat před chvílí hnědý Raash. Lesníček procházel mezi stromy, hledajíc vlka. Ano, v černočerné tmě to nebylo úplně ideální, zvlášť když měl vlk takovou barvu, jakou měl.
Přesto jej tvor cítil, aniž by si to černý uvědomoval. Červenýma očima bloudil ve tmě a hledal, kam se Wissfeoh poděl. Cítil, že něco nesedí, že se snad pohybují pořád do kolečka. Možná se do téhle léčky nechal chytit schválně? Když Lesníček zjistil, že ho vlk doslova tahá za nos, vydal svůj typický skřek. Poté se rozběhl, praštil do jednoho ze stromů a tím jej vyvrátil. Jaká náhoda, že padal přímo na černého vlka.