Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//omlouvám se za dlouhou prodlevu, nemoc mi tak nějak nedovolovala se dostat k počítači a na mobilu se mi píše blbě >.<

Své dílo viděl dokonale, vzhledem k své výšce, i přes onu hustou a děsivou mlhu. Zmatení obou jedinců bylo to, co očekával. Přeci jen, hnědý vlk si s ním začal první. Možná on boj nechtěl. A možná taky jo. Možná chtěl sváču v podobě dvou urostlých vlků.
Tak či onak, Raashimu pěkně zavařil. Vlk ležel na zemi, zpoza něj se na nohy vyškrábal Wiss a chvíli obhlížel situaci. Lesní duch však neváhal a pomalu se začal přibližovat. Jaká rozhodnutí asi jen zbývají černému vlkovi? Ono monstrum znovu vydalo svůj řev, tentokrát snad ještě horší, pištivý a nervy drásající. Kdyby les nebyl magický, nejspíše by jej slyšeli až na Laice Mar, nebo v Pityasu. Když se netvor chtěl pohnout, ucítil, že mu něco obmotává nohy. Instinktivně shlédl dolů, pomalu začal nohama hýbat a zjistil, že ona lanka pro něj nejsou žádnou velkou výzvou.
Pořádně zatáhl za jednu nohu, lana ze stébel povolila a zpřetrhala se. S druhou nohou chvíli lomcoval, ale i tak dokázal stébla jednoduše přetrhnout. Na to se ozval Wiss. Samozřejmě že tvora nenapadlo nic jiného, než černého vlka pronásledovat. Rozběhl se, nebyl však tak rychlý, dřevěná kůra na jeho těle a celková váha vysokému tvorovi neumožňovala tak rychlý běh, v což asi černý doufal.

Oba vlky si prohlížel shůry. Rudýma, mrtvýma očima bloudil z jednoho samce na druhého, jako by snad hledal vyzyvatele, který se rozhodne mu čelit. Oba vlci však stáli, zděšeni jeho zjevem. Znovu vydal hlasitý křik. Nebo snad prosbu o pomoc?
Tak či onak, křičel. Způsobem, který drásal ušní bubínky a donutil oba vlky přivírat oči v agónii. Ten hnědý se však odvážil na lesního ducha zaútočit. Nebylo to moudré. Na "slabý větřík" hnědého vlka monstrum znovu odpovědělo ohlušujícím křikem. Tentokrát zuřivým, rozhořčeným.
Najednou, jako by se mlha zvedla a zhoustla. Zápach mokrého dřeva a hniloby vlkům zaplnil nozdry a donutil je kýchat. Mlha se zvedla tak, že nešlo vidět nic. Vlci nemohli vidět ani jeden druhého. Mohli jen bloudit ve tmě a hledat, na co narazí. Na'arash byl první, jehož tělo se setkalo s tvrdými a ostrými drápy monstra. To jej šikovně jednou ranou odhodilo přímo na Wissfea. Ten se zhroutil na zem, pod tíhou Na'arashe, kterému monstrum za jeho větrné kousky uštědřilo ránu na boku a také chvilkové bezvědomí.

// Raashiho na chvilku hodím ze hry (mimo jiné abych nehrála sama se sebou ), primární rozhodnutí budou poté na tobě. Čím originálnější příběh spolu vytvoříme, tím větší bude odměna pro tebe. Neboj se použít element a procentové vlastnosti. ^^

Nero shlížel na vlky v Temném lese. Mířili do nebezpečných hlubin lesa, tam, kde on, když byl ještě malým bůžkem, stvořil nebezpečné monstrum. Když Nero vlky chvíli pozoroval a vycítil jejich prohnilé duše, zřekl se, že by jim pomohl. Ačkoliv vlci nejspíše nebyli ani nepřátelé, ani přátelé, čekal, jak si vlci s jeho nemalým kamarádem z Temného lesa poradí.

Bylo ticho. V Temném lese nebylo cítit nic, jen zápach smrti. Čím dále dva vlci postupovali temnotou, tím více jejich čichové buňky obtěžoval zápach hniloby a spáleného masa. Kdyby se vlci otočili, jistě by si mohli všimnout rudých očí, pod maskou z lebky jelena. Tlama plná velkých zubů, tělo člověka, maso prorostlé kořeny. Ruce dřevěné, porostlé mechem a zakončené dlouhými drápy, které jedním máchnutím mohly způsobit značnou ránu. Monstrum bylo velké asi tři, skoro čtyři metry. Zlověstně hledíc na oba vlky, potichu je pozoroval a pronásledoval. Najednou vydal zlověstný ryk.

Marcosovi se to opravdu povedlo a úhoře prošpikoval skrz na skrz. Akorát se to neobešlo bez obětí a sám sebe poměrně hluboce škrábl ze strany do krku. Nic smrtelného, ale přesto to dost bolelo a krvácelo. Podivná příšerka se v další sekundě odmotala z jeho krku sama a sesunula se na zem mrtvá. To ale pro Marcose ještě neznamenalo výhru, protože svědivý pocit se mu přenesl na celé tělo. Aby toho nebylo málo, vyskákaly mu na těle červené pupínky, které ale nebyly moc vidět, protože se schovávaly po chlupy. A protože se bohům nebohého vlčka zželelo, vnukli mu myšlenku, že by se měl jít podívat po Drápovníku mazlevém.

-svědění a pupínky nezmizí, dokud si Marcos nepotře postižená místa (hlavně krk, hrudník a obličej - všude, kde se ho úhoř dotkl) onou květinou. Tím bych osudovku ukončila, protože nevím jak by to bylo s mým odepisováním. Odměna je 5% do obratnosti za sundání toho úhoře z krku.

- rovnou zapsáno

Rozběhnout se proti stromu moc dobrý nápad nebyl, co si budeme, na druhou stranu co měl ale dělat, když se mu přisál zrovna na tak blbé místo... no každopádně to úhoře spíš naštvalo a dal Marcosovi ještě trochu elektriky. Prostředí mimo vodu mu ale moc nesvědčilo, tudíž i on začínal být unavený a malátný. Stále se však držel vlkova krku jako klíště. Možná to bylo tím, že byl úhoř i trochu jedovatý, ale tam, kde se otřel o Marcosovu srst, ho začala opravdu hodně svědit kůže. Mohl být na onu potvůrku prostě jen alergický, ale pravděpodobnější bylo, že byla červená příšerka jedovatá. Takže by mělo být v Marcosově zájmu, ji hned dostat dolů.

Jak se tak Marcos koukal do vody, ze které pil, pod čumákem mu najednou proplulo cosi svítivého. Prvně si mohl vlk myslet, že jde prostě jen o nějaké přelud, mžitky nebo se holt blbě vyspal a je prostě přetažený... ale! Ta věc se objevila znovu. Pohybovala se velice rychle, takže pro Marcose nebylo možné, aby spatřil, o co se jedná. Ona malá záhada se však záhy vyřešila sama. Jak byl Marcos předkloněný, dlouhý vodní had - úhoř, se mu obmotal kolem krku a začal mu ho svírat. Úhoř měl velice zvláštní zbarvení, tedy něco mezi oranžovou a červenou. Zároveň zlatě světélkovala a když se přiblížil k Marcosovu uchu, mohl vlk slyšet jakýsi šum typický pro elektřinu. Ano, úhoř nezahálel a dal Marcosovi pořádný výboj, přičemž se ještě víc stáhl kolem jeho krku. Žeby to nebyla obyčejná 'rybka'?

// A ještě, pokud chcete jizvy, budete muset napsat Barn :3, jinak budou prostě pod srstí :D

Tygřice toho už v následujících chvílích moc nezmohla, jelikož ji liány naprosto znehybnily, a tak měli vlci čas utéct, pobrat zraněné a ošetřit jim zranění. Času ale také neměli nekonečně mnoho, protože to přeci jen byly liány a ne ocelové provazy.
- Lucian bude v následujících 15 postech pociťovat příznaky lehkého otřesu mozku, plus mu budou krvácet záda. Ellie bude mít zlomená žebra, která se budou hojit zhruba dva týdny. Draconis bude mít dost podobné příznaky jako Lucian, a k tomu se ještě přidají rány na krku, které budou krvácet hlavně podle toho, jak moc se bude Draco hýbat.
+ Všichni dostávají tlapku do libovolné magie

ZAPSÁNO

Tygřici polomrtvý vlk nezajímal, a protože se ho nepovedlo ani nijak lépe ošetřit, zůstával stále v bezvědomí. To se však nedalo říct o tygřici, která byla dost naštvaná a vážně neměla náladu se tu crcat s takovými prcky. A protože Luc odstranil Ellie stranu a stoupl si jí přímo do rány, nemohl to schytat nikdy jiný než on. Jeho snaha tygřici odehnat se však minula účinkem, ba naopak, tygřici to ještě víc vyhecovalo a tak se s novým elánem pustila do likvidace nezvaných návštěvníků. Než stačil Luc mrknout, zakousla se mu zezadu do krku a odhodila ho na strom, kde si musel pořádně nabít hlavu a mít tak lehký otřes mozku (bude mu blbě, špatně uvidí, bude se mu motat hlava... atd.) Rána na jeho zádech musela taky pěkně bolet, no nebylo to žádné smrtelné zranění, spíš jen protržená kůže, možná lehce i svaly pod ní. Tygřice totiž zase tak moc neskousla. Poté se zaměřila na posledního vlka v plném vědomí - Ellie, a nabroušeně švihla ocasem.

Zdálo se, že další vlk v tygřici probudil novou sílu. Drápala se nahoru víc a víc. Zanechávala v hlíně obrovské rýhy a pomalu se sápala nahoru. Už tam skoro byla... když v tom Draco zkolaboval. Možná, že by stačilo ho polít studenou vodou, nebo mu alespoň obvázat ty rány, co mu tak krvácely, přičemž i Elliina zlomená žebra by se měla lépe obvázaná. No nebyl na to tak úplně čas, protože tygřici zbýval sotva metr na to, aby se dostala na svobodu. Pískot jejích mláďat ji ještě víc provokoval k tomu, aby narušitele zneškodnila. Ani jedna strana se ale nedala označit za zlou, přesto k boji dojít muselo. Zvířata jsou zvířata a pro své mladé by šla i přes mrtvoly. V tomto případě možná doslova.

Tgyřici se povedlo sice zneškodnit, no vlci tím pravděpodobně ji i její mladé odsoudili k smrti. Už bylo ale dost pozdě něco dělat, vzhledem k tomu, že už byli na cestě pryč. Jak tak Draconis pajdal za Ellie, začala se mu motat hlava, viděl zamlženě a ostatní smysly taky nefungovaly přesně tak, jak by měly. Zanedlouho se na něj Ellie otočila a trochu se pousmála. "Takže se ti líbí kluci? Vážně jsi teplej?" uchechtla se a poté zhnuseně nakrčila čumák. Sice to byla jen halucinace, ale to Draco nemohl rozpoznat. Byl tak mimo, vysílený ztrátou krve a zmatený, že to prostě vnímal jako realitu a na nějaké pochybnosti mu v hlavě nezbylo místo. Kytky v jeho nose asi nebyly jen tak nějaké kytky, a hezky mu v mozku dělaly bordel. Braly každou negativní emoci, každou špatnou vzpomínku nebo myšlenku a několikrát ji znásobily. V těle mu stoupl adrenalin, pociťoval strašný vztek a křivdu...

Tygřata už moc nevstupovala do dění, spíš se radostně sápala po matce, která si jich alle nevšímala a místo toho hypnotizovala nezvané návštěvníky. Být to nějaký menší dravec, asi by se na to vykašlala, protože by si už nedovolili přijít zase, no vlci byli přecejen docela velcí a tak je pokládala za hrozbu. Ovšem ani kdyby tu byli 4, proti velké, naštvané tygřici, která bránila své mladé, by moc nezmohli. A tak, i když byl Draco samec, se nemohl rovnat ani pěti síly této velké šelmy. Tygřice nemusela vynalézt hodně energie na to aby oba srovnala se zemí. Obratně skočila před Draconise a tlapou ho uhodila ze strany do krku, přičemž mu tam zanechala čtyři krvavé rýhy po drápech. A jelikož to byla silná rána, Draca to hodilo na zem, kde se bouchl hlavou o dost špičatý kámen. Zároveň se mu do nosu a tlamy drala jakási podivná fialová květinka, která ale moc hezky voněla. No zpět k těm špatným věcem... tygřice spokojena se zneškodněním toho většího z nepřátel, se opět zaměřila na Ellie s novým cílem, který byl nakrmit s ní mláďata.

Tygřata pískala snad dvakrát tolik, co předtím. Těžko říct, jestli to bylo proto, že se bála a nebo proto, že prostě jenom chtěla příchozím oznámit, že se opravdu nemají dobře a chtěli by jíst. To ale vlčci nakonec nějak pochopili, a jen co se Draco vzdálil, na chvilinku utichla. To už bylo ale asi stejně pozdě. Možná to byl osud, možná náhoda a nebo prostě jen velká smůla, ale tygřice, která byla matkou těchto potomků se každým krokem blížila k jejím ratolestem blíž a blíž. Slyšela jejich pískot skoro kilometr až k ní. V džungli se všechno rozléhalo, takže se ani nebylo čemu divit. Pískot jí ale moc nevzrušoval, co ji ale nakoplo přidat do kroku, byl fakt, že pískot ustal. To sebrala poslední zbytky sil a rozběhla se za svou rodinou. Nemohlo jí to trvat ani pět minut a už číhala za křovím, pozorujíc vlčici u svých mláďat. Sama vlka nikdy neviděla, každopádně to pro ni byla ale hrozba. A tak číhala jen několik sekund, aby si zvíře naproti ní trochu prohlédla, načež skočila přímo do dění, před svá mláďata. Všechno se událo v několika vteřinách a Ellie schytala dost silný úder tlapou do boku, což jí dost možná zlomilo nějaké to žebro.

Mláďata neznámého zvířete pískala i když zahlédla příchozí. Dokonce možná i o něco víc. Očekávala pomoc od těchto cizinců, takže ukázala ta nejroztomilejší očka, a tak nějak se na sebe svalila. Jak byla na té hromadě, jedno začalo tomu druhému hladově žužlat ucho. To si v zápalu hry zapomnělo olizovat škrábnutí, a tak mu po nožce zanedlouho tekl malinký pramínek krve. Mláďata měla strašný hlad, zároveň vypadala taková zmuchlaná, trochu pohublá a špinavá. Což dost pravděpodobně znamenalo, že rodiče buďto byli už nějakou tu dobu pryč, anebo byly zlé časy. To už tak holt v divočině bývá, jsou období, kdy je málo potravy a každý se snaží uživit své potomky i za cenu toho, že je třeba dlouho neuvidí. Navíc taková tygřice se nemusela moc bát, že by se jim něco stalo, vzhledem k tomu, že ostatních tygrů tu moc nebylo, kousek byl úkryt, což sice vlci nemohli vidět, ale byl tam. A jiní predátoři by si asi nedovolili jít po potomcích takové šelmy.

Kdo ví, jestli setkání Draconice a Ellie byl osud, vlastně těžko říct, jestli měl osud někdy něco úplně pod kontrolou. Nějaké ty malé náhody určitě ano, avšak ta co se stala právě těmto vlkům, zase tak malá nebyla. Tedy, fyzicky ano. Jak tak šli bok po boku, mohli před sebou zahlédnout dvě chlupaté kuličky. Zprvu vypadaly pouze jako dva větší zajíci nebo snad opuštěná vlčata, no čím blíž k nim Ellie s Dracem byli, tím víc se jim odkrývala identita těchto mláďat. Ano, dost očividně to byla mláďata. Ale čeho? Vlka určitě ne, ani medvěda... možná liška? Ano, byla jí celkem podobná, stejně oranžová. Avšak něco tady stejně nehrálo. Stavba těla byla úplně jiná, dokonce se na nich naházely černé proužky. Mláďata strašně kvíkala a pískala. Pravděpodobně měla obrovský hlad, jedno z nich dokonce okusovalo větvičku, co ležela před ním. A aby toho nebylo málo, to druhé, o dost menší si olizovalo tlapku. Kdyby byli vlci dost pozorní, možná by si všimli narůžovělélo flíčku na jeho pacce. Rodiče nikde, vlastně nikdo nikde, a vypadalo to, že mláďátka opravdu dost trpí.