Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tolik zvěře na jednom místě, to snad Mois Gris ještě nezažil. Vlci se snažili pomoc sami sobě navzájem, stejně jako kopytnatci proti nim. Zamyslel by se jeden z nich, jak došlo k tomuto nemalému střetu, vlastně by zas tak o nic nešlo. Hloupá chyba, která bude stát nejednu oběť. Bjurke rozhodnutý chránit své stádo se nevzdával, ani když se mu Elric vysmekl. Zbytek vlků na něj začal dorážet a jen tak tak unikal kopytům zvířete, které se samo o sobě poplašilo. Aby toho nebylo málo, zvířata kolem se začala plašit a zmateně pobíhat sem a tam.V tuhle chvíli už bylo pěkných pár kousků kolem. Asi 40 dospělých kusů a něco kolem 15-20ti mláďat různých druhů. Všichni byli roztroušeni po velkém území, ale jamile se dali zmateně křížem krážem do pohybu, začali být velkým problémem. Procházející smečka neměla šanci kohokoliv ulovit, protože všichni šíleně kličkovali a už tak byli k nezastavení, i malé mládě by bylo problémem. Smečka byla ale v bezpečí - relativně. Vlci, jenž byli uprostřed toho shonu byli doslova obklíčení. Ti, co nestáli nejblíže k Bjurkemu se museli proplétat a vyhýbat stádu a to nebylo nic lehkého. Elric, který se tentokrát moudřel dal raději na útěk si mohl v klidu lízat rány opodál, tedy společně se Sagim, který jej následoval, nešťastnou náhodou do něj ale vrazil jeden z menších jelenů a trochu mu ustřelil zadek. Přesto měl však výbornou pozici ke svému stínovému útoku a ochraně Elrica, který se asi nějaký ten pátek úplně nehne pořádně. Erro a Sisi, jenž jako pár bojovali skoro bok po boku se propracovali až ke stvoření a tak je okolní stádo neohrožovalo, za to mohutné nohy ano. Sisi se držela krapet dál a tak to měla snažší, za to hrdinský Erro dostal pěknou přes tlamu rousy, není to sice nic smrtelného, ale pěkně to štípne a může způsobit i nějaké to natržení kůže. Nyx, která podobě jako pár vystartoval a začala se ohánět, byla mrštná, ale přeci jen to nestačilo, Bjurke jí totiž přišlápl ocas a tak se vlčice ocitla v pasti, dokud nebyla noha zase zvednutá, jo jo, dlouhé ocasy mohou být pěkná přítěž. Mystický tvor měl co dělat se stínem, jenž na něj byl seslán a tak si vůbec nevšiml vlčice (Luny), která se mu pověsila na stehno, kousek pod koleno - výš totiž nedoskočila - při skousnutí mohla cítit, že tvor není tak úplně masitý, jak si asi myslela, zakousnutí do něj by se dalo přirovnat k prokousnutí pěkně tvrdého ledového krystalu a tak je možné, že si nějaký ten zub vylomila. Na rozdíl od masa se ale v krystalech dobře drželo, neb se netrhaly, ale držely stálý důlek a otisk zubů. Nejhůře (vedle Elrica) dopadla Kéry, která visela na tvorovi. Ten ale udělal prudký krok a vlčice mu spadla přímo podnohy, byla to docela výška a tak než se zvedla, už bylo kopyto vedle ní v pohybu a nebohou vlčici nabralo a vykoplo do výšky, měla velké štěstí, že jí nerozšlápl jako rysa. Vlčice udělala několik obratů a dopadla do sněhu o kus dál. Chvíli byla mimo a pak začala přicházet k sobě, ovšem něco se jí stalo s hlavou a všechno se jí motalo, jak kdyby byla týden na kalbě s rusama. I když byla sice schopná vstát, hned jí to zase uzemnilo. Dostala se mezi splašené stádo a tak neměla moc velkou šanci, že vyvázne bez dalšího kopance nebo šřámu od nějakých rohů.
Aby vše nebylo tak zlé, Bjurke, štvaný vlky, poplašený ohněm a stínem, začal bezmocně couvat. Doufal, že jeho stádo přežije. Couval před vlky tak moc, až pomalu začal couvat ke břehu k vodě. Voda a jeho ledové tělo, to není nejlepší kombinace a on to věděl. Několikrát mohutně poskočil a kolem něj začal foukat nepříjemný vítr, zdá se, že se chystal seslat nějaké kouzlo a tak se umírnil i dusot kopyt. Přesto bylo třeba rychle nějak jednat, protože to asi nebude jen takové malé kouzlíčko, co vlkům jen pocuchá srst.

Plně zaměstnané stádo nechalo volný průchod smečce, která procházela opodál. Bjurke - magický strážce - se stále soustředil na Elrica, ale než se přes všechny plašící se kopytnatce dostal k vlkovi, už tam dávno nebyl a pelášil na druhou stranu směrem k vlčicím a rysovi. Jeho reakce byly vskutku pohotové a tak než stihl mohutný rys cokoliv udělat, skončil na zemi spolu s vlkem. Zanedlouho k nim přibyl ještě jeden vlk, který mohl akorát vidět, jak se zmátořený rys probírá po tom nárazu a má velké problémy vstát. Naštvaný rys tak zařve v okamžiku, kdy se snaží vstát, ale polámaná žebra se mu zabodávají do děla. Elric jej velmi nepěkně zranil. Sám ale taky nevyvázl bez zranění. Vedle pěkného bolehlavu může cítit nesmírně nepříjemnou bolest v krčních svalech, každé pohnutí mu vystřeluje bolest do už tak bolavé hlavy a tak se každý pohyb stává nesnesitelným. Rána od Sagiho, který se odkudsi přihnal mu moc nepomohla. Vlk s lebkou na hlavě se ještě víc vystraší, když pomocí svých schopností zvládne vycítit i hněv zvířete, které se na něj řítí. Ono, to, že je nahněvaný je jasné, ale jen Sagi cítí, jak moc je nahněvaný a z toho jde mráz pozádech. Situace nabere jiný směr, když Bjurke dvěma kroky předejde stádo a zastaví se těsně před rysem, který se sotva plazí pryč. K jeho smůle nemůže nijak běžet a tak rychle pajdá pryč, div se skoro neplazí po sněhu. Sagi i v této chvíli cítí jeho bolest a hlavně strach, který bezmocné zvíře pociťuje. Než však kdokoliv stihne cokoliv udělat, mystický sob se začne vzpínat, jeho ohromné tělo se tyčí až k nebesům, což na jednu stranu působí pravdu majestátně a něco takové se přiznejme si jen tak nevidí. Na to se ozve něco jako zaržání a jeho tělo se začne opět klanět k zemi. Levé kopyto jde jasně napřed a má i stejně jasný cíl. Obrovitá noha dopadne přímo na tělo rysa, který je sice obrovský, ale pod Bjukreho kopyto se celý schová. Na to dopadá druhá noha, která je blíže k vlkům. Obrovskou ránu následuje i rozvíření sněhu, které nahodí všechny v nejbližším okolí. Na kousek Elricovi tváře ještě předtím dopadne trochu rysovi krve, možná i nějakých vnitřností a nesmíme opomínat na kůži s chlupy. Ne jednomu vlkovi se zvedne žaludek. Stádo mezitím napjatě stojí za svým vůdcem, jakoby čekalo na pokyny, ví, že je naprosto chráněno a tak se nadále nesnaží hlídat mláďata nebo sebe v okolí této podivné skupinky vlků. Ti mají jen chvíli na to nějak jednat. Bjurke je odtud nepustí jen tak, narušili pouť jeho chráněnců a za to musí zaplatit krví. Jeho hlava se začne pomalu otáčet a zvíře se začne opět vzpínat, což dá vlkům celkem dost času se posbírat a ještě více jim dá času, když jeho kopyta napoprvé netrefí cíl, ale vlky jen nahodí sněhem. Sob poté udělá krok blíže k nim a opět se začne vzpínat se stejným účelem. Mezitím mají ale vlci čas něco podniknout pro záchranu života.

Rys si ani trochu nevšímal vlčic, které si jeho dost dobře všimly. Dál se mlsně plížil a brzy zaměřil svůj cíl. Vypadalo to, že tohle místo je jeho teritoriem, vzhledem k tomu, jak jistě poskakoval z kamene na kámen a dopadal do sněhové nadílky, jako by moc dobře věděl co všechno je pod sněhem. Hop sem hop tam a v tom se přikrčil za kamení a vyhlédl si 3 losy, dva samci a za nimi sotva kulhala samice. Asi to nebyla moc silně spjatá parta. Losice byla učividně zraněná, zadní nohu zasebou více-míně táhla, ale jakmile byla v blízkosti mystického stvoření, nebála se zpomalit a nechat dva losy před sebou jí trochu utéct z dosahu. I přes to byla všechna zvířata v dost velkém stádu pospolu a na doslech od sebe. Čekal ale, až se přiblíží mnohem více k jeho úkrytu, sázel na to, že jí nemůže dlouho uhánět, ale skočit a ideálně nějaký velký kus odtáhnout. Její zranění bylo stále čerstvé a krev z něj pohladil žaludek i všem přítomným vlkům. Jak ta hezky voněla, vypadala chutně a šťavnatě a zas tak velká nebyla, možná nebyla ještě ani plně dospělá.
Naivní mládě na druhé straně pokorně souhlasilo s Elricovým přiblížením. Bylo vážně podivné, necítilo strach. Vlk se k němu navíc zachoval hezky a byl ochotný mu pomoc, což mládě ocenilo radostným poskakováním na vratkých nožkách. Komu se to ale nelíbilo, bylo jeho stádo. Vlk na sebe dost hloupě upozornil vůdčího soba jejich stádečka (//jestli jsem tedy dobře pochopila, že šel za ním). Ten se začal vzmítat a plašit nejen své, ale i stádo cizí kolem sebe. Vysoká zvěř ihned strhla pohled k černému odvážlivci, který bez jakékoliv rozvahy narušil jejich cestu. Ač skutek myšlený dobře, skončil špatně. Nejbližší sobové, losové a dokonce i nějaký ten bílý jelen sem zabloudil, se dali do pohybu a se svými nebezpečnými kopyty se začaly vzpínat a dupat těsně vedle černého vlka. Paroží samozřejmě taky neopomněly použít. Magický strážce Bjurke stočil svou obrovskou hlavu k dění a z jeho nozder vyšely naštvané obláčky. Ozval se jeho nabroušený hlas a i on sám se měl k tomu ochránit své druhy.
Na druhé straně rys využil příležitosti a vydal se blíž a blíž k vyplašené losici, jenž se zastavila a koukala na dění dál před sebou. Rysův záměr byl jasný, dostat se co nejblíž a skočit po ní. Vyvolá tím sice další chaos, ale ten už tu přece je, alespoň se teď 100% nebude soustředit na něj, ale jen část. To, že tak upozorní i na vlčice na druhé straně buď nevěděl a i tak by mu to bylo jedno. Prostě měl hlad!

Zatímco se vlčice snažily zachovat všemožně klid a spíše kolem sebe rozsévat pozitivní a přátelskou náladu, černý vlk se vydal na průzkum a pak zase zpět, aniž by si jakkoliv dával pozor na mystického tvora. U něho se zastavila již zmíněná zvířata a s největším klidem kolem postávala a čekala na ostatní. A netrvalo to ani tak dlouho, než se přidalo dalších pár zvířat. Jenže Elric, který měl svou hlavu narazil na větší stádo asi 10ti kousků, které zasebou táhlo velmi malé losí mládě. Byl to nejspíše nějaký vyvrhel, protože uprostřed toho houfu byla 3 a měla se čile k světu, byla asi podobně stará, ale za to o něco statnější. Přesto však by se dalo o všech mláďatech říct, že jsou hubená, nikoliv zdravě rostlá. Zima byla krutá a brala i na takto mladých a sladkých tvorech. Poslední maličký losík se sotva loudal za ostatními a když míjel o několik metrů dál nepřehlédnutelně černého vlka zastavil se a zbystřel. Stádo klidně pokračovalo dál, ani si nevšimlo, že se hodlalo mládě odpojit. Nezkušený tvoreček se vydal naproti vlkovi a doslova mu po několika krocích vlezl do cesty. Jaká to snadná oběť pro vlka. Nikdo o tohle losí stvoření nestojí, mohl by toho snadno využít, je tak naivní, jak si bezstarostí jde k takovému vlkovi jakým je Elric, možná má nějakou poruchu a proto ho zanedbali, kdo ví?
Mezitím dobře skryté vlčice přišly na jiný problém. Na louce se objevil rys, který zdá se neměl žádné zábrany a neměl nejmenší strach z toho obra. Rys vypadal opravdu znaměnitě, ohromná kočka, která by jistě neměla problém skolit i dospělého samce - tedy, tak alespoň vypadal. Mlsně si seděl u břehu mezi kameny, ale Luna si jej přeci jen všimla. Co by jim ale bylo do rysa, on hazarduje. Ale kdyby rys poplašil stádo, jistě by je stádo "vysoké" mohlo udupat, nebo hůře, obřisko by si mohlo všimnout i jich a to už by byl opravdu velký průšvih.

Sob si zprvu ničeho nevsimal, když ale vlčice udělaly prudší pohyb, především jedna, poplašil se a jeho plynulý krok se změnil v jakési poskočení, které zadunělo celou krajinou. Mohutná kopyta rozvířila jemný poprašek čerstvě napadlého sněhu a dokonce to byl takový otřes, že sníh z nejbližších stromů spadal na zem. Tvor se začal rychle ohlížet co se kde děje, ale naštěstí si vlčic nevšiml, protože jeho zrak skončil na několika losech, kteří u nej hledali bezpečí. Tři státní losové ale brzy nebyli sami, kousek od vlčího páru procházelo 7 sobů, které mezi sebou měli ještě dva mladé. Sobící vesele skotačili a užívali zimy jako snad nikdo jiný. Jejich rychlé a dlouhé skoky je brzy dostali až k vlčicím, kde si jedno z nich všimli vlčic. Chvíli na ně zíralo, ale prozatím nevydalo ani hlásku. Vlky nikdy předtím nevidělo, přesto však zapracoval instinkt a sobík se dal na útěk směrem k rodičům. Vzhledem ke zvesilosti útěku si rodiče asi mohli uvědomit, že je někde nebezpečí a tak se taky stalo. Pár sobů začalo zvedat hlavy a ostražitě se rozhlížet. Všichni se stále blížíli ke svému mýtickému ochránci, který stál opodál u jezera a čekal i na další kousky. Všichni vlci si mohli všimnout, že kolem se stahuje další podobná vysoká a zvěř a tak pro ně bylo nebezpečné být na území. Strážný sob Bjurke vycítil nejistoty a začal pátrat pohledem po vetřelcích. Druhé mládě sobíků se z povzdálí snažilo zjistit, co za chlupaté vlčí slečny se to tam krčí a svými trhavými pohyby na sebe pomalu začínalo strhávat pozornost, což nebylo moc dobré.

Jen co vlčice vykoukly, uviděly ohromné kopyto s dlouhými rousy, které stalo jen kousek od nich a pomalu se naklánělo, jak stvoření přenášelo váhu z jedné nohy na druhou, vzhlédly-li trochu výš, uviděly první kloub,, který byl zhruba v úrovni jejich očí. Až když zaklonily hlavu, mohly spatřit ohromného tvora, který velmi připomínal soba. Místo srsti a obvyklého masitého těla byl však sytě modrý a zdálo se, že je celý z ledu, takže některé jeho části lehce prosvítaly a působily tyrkysově.
Ohromné stvoření pomalu kráčelo sněhem a ani vánice jej nezastavila. Zvláštní bylo, že v jeho okolí tolik nefoukalo a ani tolik nechumelilo. Protože vlčice zatím nedělaly žádné prudké pohyby a i své hlasy držely poměrně tiše, tvor kolem nich jen prokráčel a vůbec si je nevšímal. Vlčicím však mohl být povědomí, protože jako malé mohly slyšet příběh o mýtickém stvoření, jenž v zimě chránilo soby, losy a podobnou zvěř před zimou a provádělo je bez úhony krajinou do bezpečí. Podobně ale jako všechny takové příběhy, většina se přesně neshodovala. Jedno však bylo jasné, Bjurke - ledový tvor - chránil svá stáda i před sebemenší hrozbou - bez vyjímky.

Zima, která zahnala vlčice do úkrytu mrazila v žilách. Ledové počasí, děsivě se točící mraky na obloze a sníh sem přilákaly nejedno monstrum, které si toto období užívalo jako nikdo. Netrvalo dlouho a vlčice vyrušily kroky, který se pomalu blížily směrem k ním. Zprvu byly celkem nenápadné, ale když je vlčice zaregistrovaly, zněly opravdu hlasitě, mohly jen odhadovat, co za stvoření se pohybuje tam venku. Po chvíli jim došlo, že hlína, jenž tvořila "strop" jejich nory se trochu odlamuje a drobí se přímo na jejich hlavu. A hele, i země se maličko chvěje. Nejsou to sice žádné otřesy, které by měly nějaké fatální následky, avšak vnímavá stvoření jej zaregistrují.
Kolem jejich úkrytu se prožene vyděšený zajíc, a i když je velmi neobvyklé vidět tak malého tvorečka v takovém počasí, přeci jen se tu prohnal. Ne dlouho na to a proběhne pár dalších drobnějších zvířat. Čas jakoby se zastavil a vše, co tvořilo svět vlčic byly jen ty tajemné kroky, které se stále blížily. Obě dvě zalije pocit strachu, který uspíší mrznutí krve v jejich žilách. Co je to stvoření venku, které vytváří ty monotónní rány, jejichž zvuk se dostane pod kůži a naprosto rovnoměrně buší na vaši duši a snaží se jí vyděsit k smrti? Budou tak odvážné a vtáhnou čenich z úkrytu, nebo zůstanou schované v domnění, že "to přejde"?

I když šlo vlkům sbírání přísad rychle, páchnoucí infekci šlo rozšiřování po těle taky rychle. Pomalu ale jistě se pupence začaly měnit v ještě větší, nechutné mokváky a vypadal jak bažina po parném dni. Váčky, které se mi tvořily už skoro na celých zádech se začaly šířit i na břicho a některé dosahovaly velikost skoro jako celé tlapy. Praskaly, aniž by se jich Erro dotkl a jeho kůže to začala těžce pociťovat a tak trochu utichlo svědění, ale o to víc pociťoval bolest, kterou mu agresivní přípravek způsobil. Jeho chlupy se na zadku úplně vypařily a všechny kolem byly ulepené od té tekutiny, která pomalu, ale jistě zamořila celý les. Možná zvířata, která zmátl pachem, ale s broukem to bude dočista jiné a složitější. Možná jeden kanec a jedna žluč stačit nebude, pokus si nepospíší, může to dopadnout opravdu zle a pomalu ale jistě by měli pomýšlet nad tím, zda jim "mast", kterou vytvoří bude stačit a nebude třeba zdvojnásobit dávku, aby se v tom Erro pořádně vymáchal, nechceme přeci, aby se mu to vrátilo zpátky.

Nera naprosto zaskočila slova Sagiho. "J-j-j-jak jako neexistujeme?" pískne vyděšeně a hodí takový ten xicht, kdy fakt nevěří tomu, co vlk říká. Pak se ale oklepe a ďábelsky se mu blýskne v očích. "A takhle ti už jako bůh připadám?" řekne a s každým písmenkem mu hrubne hlas, jeho tělo se zvětšuje, až je jeho hřbet vyšší, než nejvyšší stromy na ostrovech. Kolemkrku se mu obepnou řetězy, rudá plášť mu vlaje na hřbetě a dokonce mu vyrostou ohromité rohy a místo zadních tlapek mu narostou kopyta. Než však stihnou vzplát všechny plameny kolem něj, skloní hlavu k prťavému Errovi, který se stále škrábe. Trochu se tím upokojí a zase se začne zmenšovat. Na to ho začne prosit i Sisi, která moc dobře ví, co zdejší bohové umí. Jejich vlídná slova mu opět vykouzlí úsměv na tváři. Podívá se na Errův zadek a zamyslí se. "Hmm, kde jsem tohle jen viděl," zamyslí se nahlas, když v tom se tam zjeví Iris, která je pěkně naprdnutá. "Nero! Dala jsem ti prostý úkol a ty se tu vykecáváš?! Takhle spěcháš do té své laboratoře? No to je mi teda pěkné! Za trest mi pomůžeš vyzdobit ještě třetí ostrov a jestli tě zas uvidím, jak se tady vytahuješ s tou svou iluzí, tak tě pak nechám všechno sezbírat a načechrat všechny mráčky a paláci! Tak pohni!" řekne ostře a s hlasitým PUF zase zmizí a zbyde za ní jen letmý kouř.
Ano, tohle Nera nepotěšilo. Vlastně sotva schoval lahvičku za hromádku písku, aby Iris neviděla, co zase způsobil. "Pff, myslí si, jak není důležitá s těmi svými lampiony," zabručí a koukne zas na okusujícího se Erra. "No, budete si muset poradit sami, musíte to potřít takovou směsí, máš štěstí, že jsem to teď zkoumal, takže dobře poslouchejte," řekne a Errovi se na jednom stejně udělá velký zelený bolák, který při letmém dotyku tlapu praskne a začne trochu nelibě zapáchat. Pupínky se pomalu, ale jistě všechny mění v nepěkné pupence a boláky a už dosahují do půlky zas a pokryly skoro celá stehna. "Potřebujete kančí krev, rybí šupiny, ale těch jako fakt dost, pak takovou tu svítivě modrou bylinu s rudými listy, co roste kolem Longu, drnčí žluč a pak hmm, co bylo to poslední? Ah ano, takový ten hnusný mlžný brouk co smrdí hůř než jeho zadek, hlavně ať se moc nedrápe a když se toho dotknete, dostanete to taky, já fakt musím letět, sorry za tu lahvičku, hrozně blbě jste tu leželi," řekne a rozkluše se k lampionům, než se zase vrátí komandérka a dá mu ještě víc práce, než by se mu líbilo.
//od teď nechám hru spíše na vás, kdyby něco, stačí říct :D

Zatímco se Nero spokojeně vzdaluje, vlci zatím najdou lahvičku a začnou se pídit po pachateli, který je nasnadě. Když se po něm vlk slovně ožene, nejprve se zmateně otočí a když zaměří toho odvážlivce, hne se v něm ego, nechá lampiony lampionama a nakráčí si to přímo k partičce. "Jak se opovažuješ! Já jsem bůh! A jak vidíš, mám docela napilno, takže se mi rychle omluv a já to půjdu dodělat, nebo se máti pojeví," zabručí dotčeně a hrdě se tyčí nad vlky v celé své velikosti. Všechny sjede pohledem a pak si všimne, jak se vlkovi dělá zelená vyrážka na hřbetě zadku. "Proboha, cos dělal, to je nechutný," řekne kysela a udělá krok zpět. Vyrážkou jsou malé, limetkově zabarvené pupínky (stejné barvy jako tekutina, kterou má Nero potřísněný plášť). Vzali se tam doslova během chvilky a když se jich Erro dotkne a povede se mu je rozdrápnout, dají mu chvilkový pocit uspokojení a zároveň se z nich rozlije tekutina naprosto stejná jako v lahvičce, která potřísní další část těla a vyrážka se tak šíří dál. Čím víc rozdráplých pupínků, tím více svědí a Erra dohání k šílenství!

Nero si dál hleděl svého, ani nevěděl, že něco ztratil a tak vlky prozatím ignoroval, oni si jej ale brzo všimnou, takže by to měl rychle dodělat a vypadnout. Vlci jsou po útoku monster trochu vyplašení, ale není čeho se bát, okolí je uklidní a dá jim naději, že se nic zlého už dít nebude. Přesto však přijde nemilá situace, když Erro po chvíli ucítí jakési štípání a kousání v místě, kam se vylila lahvička, která leží kousek od něj. Je malá, skleněná a je na ní napsáno: Irulus Blumtur a nad nápisem je vlčí lebka s křížem uprostřed. Ale ten má teď jiné starosti. Kromě nepříjemného svědění se tu vyskytne vlčice, jenž se na něj vrhne, naštěstí nepřijde do kontaktu s infikovaným zadkem. Jak se však Erro hne a začne se pohybovat, svědění začne být celkem nesnesitelné. Jakmile si místo začne škrábat a okusovat, svědění se zhorší a Erro dostane touhu si na tom místě začít škubat chlupy a rozdrápat se do krve. Nero, jako by cítil, že se něco děje, začne se s lampiony trochu vzdalovat, ale stále jich má dost na to, aby ho vlci mohli případně zastihnout a trochu mu vynadat.

Rozvěsit lampiony, rozvěsit lampiony, jí se to řekne, ale vlk má taky jinou práci, než zdobit stromy. Možná by na toho nemrtvoláka neměla dělat takový oči a chystat takovýhle přehnaný parády, pomyslela si Nero nesouc plnou tlamu lampionů a několik dalších jich levitovalo kolem něj. Bylo vidět, že ho Iris z něčeho vyrušila, protože měl na sobě cosi jako bílý plášť a narvané kapsy něčím, co svítilo limetkovou toxickou barvou. Rozvěsím je všechny najednou zase se vrátím k výzkumu, pomyslí spokojeně a opravdu toho nese víc, než by měl. Přes tu všechnu svítivou nadílku zakopne o dva spící vlky, které jeho nemotorné obrovské tlapy považují za zdechliny a na Erra vypadne lahvička, která se mu vylije přímo na zadek. Nero si toho však nevšímá a rychle se teleportuje o pár metrů dál ke stromům, přičemž se na místě přistání několik z nich rozkutálí kolem, ale i tak to dá Nerovi šanci dělat jakože on nic, on tu jenom věší ta světýlka, vůbec o vlkcích neví a už vůbec neví o tom, že jednomu šlápl na ocas a druhé dostal druhou tlapou po hlavě, což je vzbudilo. Kdyby mohl, tak si hvízdá a červená se, ale má štěstí, je to vlk.

Růžovooký se pod tíhou slov původního Angela začal hrbit a agresivně vrčet. Jelikož má stále mnohem více energie než zelenooký, může si dovolit k němu přiskočit a strhnout mu zmíněný šátek z krku. "Ha, a teď ho nemá nikdo!" Zavrčí jako vlče a uraženě se narovná. Oba vlci se snaží vydat na cestu, jenže zbylí Angelové se svorně vracejí. Ohnivák přilétá s vítězným pohledem, v tlapách drží nějakého naprosto usmaženého tvora nerozeznatelných tvarů. Zprava zase přichází Ledový Angel s nějakou velikou svítící houbou v tlamě.
"Ale kampak?! Zrovna jsem ulovil výbornou kořist! Takže je asi jasné, který z Angelů je ten nejlepší..." Uculí se pyšně a položí přede všechny beztvarý úlovek.
"Co to meleš, vždyť je to úplně spálený, tohle ti nikdo nesežere! To já našel houby a jsou jedlé, to už jsem zjistil. A velice výborné, dej si, drahá vlčice." Odporuje Angel s ledověmodrýma očima, když položí velikou houbu na zem.
Růžovooký se na všechny rozzlobeně zamračí.
No a konečně se vrací i šedooký s velikým křikem. "Mám ho! Našel jsem ho! Vím, kde je východ! Našel jsem východ!" Vlítne do zahrady jako hurikán s vítězným pokřikováním a začne mávat tlapou na všechny přítomné. "Rychle, pojďte, našel jsem ho!" A tak se všichni Angelové a Francesca vydají za Silákem. Šedooký se cestou významně podívá na Francescu, to aby bylo jasné, kdo je ze všech Angelů opravdu nejlepší, zároveň ale dává jasně najevo, že o vlčici už vůbec nemá zájem, že vlastně ztratila možnost být s tím nejúžasnějším vlkem na planetě.
A opravdu, cesta Labyrintem se zvedá stále výš a výš a za chvíli je slyšet jemné šumění potůčku. Nu a za ještě kratší chvíli se všem přítomným otevře pohled na skutečný otvor na svobodu.
První projde Francesca, všichni Angelové se galantně zdrželi příležitosti a dali dámě přednost. Že by náhlý záchvat slušného vychování? Pravděpodobněji se chtěli jen ujistit, že to není další past...
"Nejslabší první..." Prohodí posměšně Ohnivák směrem k Zelenookému Angelovi, který se navzdory urážce nenechá dvakrát pobízet, jelikož se východ zdá skutečným. Další projde Ledový Angel. Tedy, pokusí se o to, jenže ho nějaká neviditelná zábrana odstrčí zpátky. "Hej! To děláš ty?!" Zavrčí na Angela s Hradbou, jenže ten bezradně zavrtí hlavou a také se pokusí projít - marně.
"Co to má být?" I Červenooký Angel se pokusí projít, jenže je odražen zpátky. Šedooký se s řevem rozeběhne proti neviditelné překážce, ale také nedokáže projít.
Labyrint své výtvory drží uvnitř sebe a evidentně jim nedovolí odejít. Čtyři Angelové se rozzlobeně dívají na původního Angela a Francescu. A pak se naráz rozeběhnou a zkusí proskočit otvorem. Ve chvíli, kdy je obrana odrazí, ale východem proletí všechny magie a vlastnosti původního Angela a vrátí se v barevných záblescích zpátky k právoplatnému majiteli - ty přece nepocházejí z Labyrintu, tak tam ani nechtějí zůstat.
Z polo osvětleného otvoru na Angela a Francescu zírají čtyři černí okřídlení vlci s temnýma očima. Už nemají žádné odznaky, jsou naprosto stejní a pořádně naštvaní. Jenže nic se nedá dělat, ven se nedostanou...

Francesca - 20 KŠM, 1 tlapka, 4 Mince, Bonus do Svatyně 50% - PŘIDÁNO
Hra začala úžasným soubojem se Světluškou, pokračovala velice realistickým umíráním, hojením se a dalším umíráním a přecházela do duetu s Angelem, ve kterém sis vedla také velmi dobře. Moc tě chválím za realistické popisování svého okolí, vtipné reakce, dodržování povahy a skvělou aktivitu + kopání do postů všechny ostatní. Nevím, co bych ti vytkl, situace zvládáš řešit dobře a celkově se mi s tebou moc dobře hrálo!

Angel - 20 KŠM, 1 tlapka, Sleva na magii 60% - PŘIDÁNO
Hra ubíhala velice rychle, bylo vidět, jak moc ses snažil používat všechny své schopnosti - magie i vlastnosti. Perfektně se držíš profilu, posouváš hru dál (někdy trochu moc zuřivě) a nebojíš se kreativně řešit vzniklé problémy. Věřím, že všechny posty čteš, ale občas by ses nemusel bát se v postech více vyjádřit o uplynulém, jelikož každého zajímá názor tvého vlka! Angel teď bude fakt hodně unavený, ačkoli získal zpátky své magie, celé dobrodružství se na něm dost podepsalo, tak nedělej žádné složité hlouposti.

Mockrát děkuju za hru!

Angel s Hradbou maličko stáhne uši a naštvaně se na původního Angela podívá. Je jasné, že by ho za ty kecy nejradši zakousl. Prej nejlepší Angel, takový chvástal! Stejně jenom podvádí, když všechno vyčte z její mysli... Načuřeně se zamračí a s nelibostí sleduje, jak se zelenooký Angel holedbá a vytváří květinu, kterou poté podává Francesce a sám si ji chce vzít.
Růžovooký ale navzdory očekávání květinku neutrhne, místo toho se nechápavě zamračí. "Tohle má Francesca ráda? A ví, že ji ta rostlina paralizuje rychleji, než řekne popel, svalí se na zem v bolestech, ochrnou jí všechny svaly stejně jako jazyk a bude jen bezmocně slintat? S touhle kytkou už jsem se setkal, na to si moc dobře pamatuju! Ale když to žere normálně, klidně si dejte, já to oželím." Ušklíbne se se zavrcením hlavou. "Alespoň už nemusím nic shánět. Och, ale teď jsme sami! Utečme před těmi hloupými sebestřednými Angeli, Francesco! Jen mi dva, společně!" Navrhne vlčici nadšeně, přičemž okázale ignoruje původního Angela s jedovatou kytkou v tlapce.

Angelové se navzájem předháněli v dokazování svých předností a zatím nikdo nevyhrával. Růžovooký někoho každou chvíli odrazil, když si začali ostatní Angelové příliš dovolovat. Ohnivák se neustále vzněcoval a zase uhášel podle toho, jestli na něm spočinulo dost pohledů. Šedooký ukazoval svaly, které měl opravdu úplně stejné, jako ostatní Angelové, ale sám si byl vědom své síly, a tak se začal opět majetnicky přibližovat k Francesce. Ledový se posadil pár metrů dál a s úšklebkem sledoval dění, občas se ozval nějakou sarkastickou a trefnou poznámkou, kterou schazoval ostatní Angely. Francescu jinak všichni samozřejmě ignorovali - co je to vůbec za nápad, aby vlčice velela? To snad zešílela, haha.
Až když původní Angel upozorní na jejich neschopnost se o dámu postarat, rozhostí se ticho a všechny zraky se upřou zpátky na Francescu.
Ohnivákovi opět vzplanou křídla. "Nejrychlejší budu já! Jsem ten nejlepší lovec ze všech!" Vykřikne bojovně, otočí se na patě a odlétne někam mezi stromy zvláštní zahrady.
"To je ale hlupák, vždyť neumí vůbec lovit! Vlčici získám já, to já ulovím to nejšťavnatější masíčko!" Naparuje se s vypnutou hrudí šedooký Angel a odběhne otvorem, kterým oba vlci původně přišli.
Možná vypadají jako já, ale jsou rozhodně mnohem hloupější. Jak můžou být tak omezení? A tak strašně nevšímaví a předvídatelní... Pche, jak se vrhli, aby naivně něco ulovili. Idioti. Vždyť přece stačí sehnat nějakou jedlou rostlinu nebo prozkoumat ty houby a Francesca se nají! Chachá, hlupáci to jsou... Ledový Angel se otočí a zvolna a rozvážně se vydá najít něco k snědku, přičemž za sebou nechává ledové stopy.
Angel obdařený Hradbou se ale nikam nevydává, místo toho se se zvědavým výrazem přiblíží k vlčici. "A na copak dobrého by měla slečna Francesca chuť, co?"