Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Angel bez magie se jakožto nejsilnější rozhodl nárokovat Francescu, jedinou vlčici v místnosti. Ta si to ale kupodivu nenechala líbit a místo toho, aby byla polichocená jeho zájmem, poranila ho a utekla radši k zelenookému. Radši se schová k té trosce na zemi? "Jak chceš! Svou družku bych perfektně bránil před vším!" Prohlásí nasupeně.
Rudooký Angel na Francescu varovně zavrčí. Pak roztáhne svá černá křídla, která v okamžiku vzplanou varovným ohněm. "Půjdeš tak maximálně se mnou!" Dal otevřeně najevo svou převahu a se stále hořícími křídly přiskočí k ubohé převázané vlčici.
Ledový Angel to celé sleduje s ledovým klidem, vlastně pohledem radši kontroluje šedookého Angela - nejspíše vycítil největší hrozbu. Ohnivý je idiot, jen se naparuje. Šedý by mě dokázal porazit. Zelenooký pořád jen leží, asi mu pomůžu. A opravdu, Angel s ledovýma očima popojde k původnímu Angelovi a šťouchne do něj tlapou. "Jsi vlk nebo rohožka?"
Poslední Angel chvíli jen tak stojí, když ale vidí, že se do sebe každou chvíli Francesca, Ohnivák a Šedý pustí, naštvaně zavrčí a plácne tlapkou do země. "A dost! Přece se tu nezačnete navzájem zabíjet jako nějací hlupáci!" Nu a pomocí velice silné Hradby všechny odrazí od sebe, čímž mezi všemi vlky udělá mezery dvou metrů.
Angelové strnou a opět se po sobě podívají. Ohnivý vlk již nemá zapálená křídla, zato v očích mu div nehoří vzteky. Tak tohle jsi udělal naposledy, jsi mrtvý vlk! Angel s ohnivou magií se odrazí a skočí na růžovookého.
Původní Angel je nesmírně vysílený úplně vším. Potřebuje si strašně odpočinout a to samé Francesca - břicho se jí ještě nezahojilo, mnoho toho zažila a ke všemu nemá ocas. Jenže čtyři Angelové vypadají, že se každou chvíli poperou a oba slabé vlky vezmou k sobě.

Vlci se opět vydali na cestu.
A našli východ!
Happy end!
Se nekonal...
To, co mylně považovali za krajinu s oblohou se totiž ukázalo býti podzemní zahradou, jejíž strop tvořil modrý lapis lazuli. Jakoby vešli do jiného světa, rostou zde volně stromy, keře, normální rostliny a dokonce jsou stěny porostlé břečťanem. Kdesi šumí potůček. Jen ta absence větru a sluníčka tu chybí do naprostého ideálu venkovního světa. Silně tu však celý parčík osvětlují houby se svítícím kloboukem veliké až po Angelovo břicho. Zatím není slyšet žádný jiný život, ani v myšlenkách. Je to tu obrovské, konečně možnost pro černého vlka, aby roztáhl svá křídla. Jakmile se ale okřídlený vlk pokusí vzlétnou, zkroutí se mu žaludek v křeči a sám padne na zem jako kámen.
Je poznat, že se děje něco zvláštního. Růžová tekutina, jíž se podporuje růst květin, se totiž stihla dostat to krevního oběhu a teď dělá to, na co byla uzpůsobená. Nutí buňky se dělit.
Angelovi začnou velikou rychlostí růst všechny čtyři končetiny do stran. Pak se začnou rozdvojovat a na jejich koncích se začnou formovat čtyři další vlci. Rychlý růst kostí, tkáně, svalů a kůže je náramně bolestivý a hlavně nezvyklý - vlci se moc často dělením nerozmnožují. Nakonec se čtyři samostatné jednotky oddělí od nesmírně vysíleného Angela.
Naproti sobě stojí a nechápavě na sebe zírá pět Angelů, naprosto stejných do všech detailů kromě šátku, který má pouze původní Angel a očí. Při dělení se totiž magie natolik vylekaly, že přeskákaly do čtyř nově stvořených Angelů. Původnímu Angelovi zůstaly zelené oči a tím i magie Země a Mysli. Další Angel má oči červené a vlastní teď magii Ohně. Třetí má oči světle modré s magií Ledu, čtvrtý narůžovělé kvůli Hradbě a pátý je má šedé, jelikož žádnou magii nezdědil. Pátý exemplář si totiž od původního Angela vzal všechny jeho výcvikem posílené vlastnosti, takže je teď fyzicky nejsilnější, ač se to na první pohled nemusí vůbec zdát. No ano, ostatní Angelové jsou momentálně vlastnostmi disponovaní jako malá vlčata!
Páni, tady nás je!
Vypadám to ale skvěle!
Proč na mě všichni tak zírají?
Vypadají jako já... Nikdo nesmí vypadat stejně jako já!
"Tak tohle je docela úlet..." Prohlásí Angel obdařený Hradbou, zatímco se vlci navzájem prohlíží.
"Co teď budeme dělat?"
Všichni čtyři vlci pohlédnou svorně na Francescu.
"Vlčice..." Poznamená Angel mnohoznačně a významně se olízne.

Oba gorilí bratři nakonec dospěli k závěru, že nejmoudřejší bude se taky schovat, a tak vzali do zaječích nějakým dalším východem. Vrátník zatím spadl na zem obmotán liánami a začal sebou zuřivě mrskat, aby se vyprostil. Toho Angel rychle využil a rozeběhl se k jedné stěně, kde v temnějším koutu našel východ velký tak akorát pro něho a jeho křídla i s Francescou na hřbetu. Rychle v něm zmizí.
Z Pajzlu se ozve ohlušující řev něčeho obrovského a značně rozzuřeného. Vše se začne otřásat, povrch se náhle zdá být nerovný a nejistý, proto by měl být Angel opatrný. Okřídlený vlk je využitím svých magií momentálně velice unavený, kromě dvou děr v hrudníku je ale nezraněný, na rozdíl od Francesky, jejíž střeva chrání liána a z pahýlu po ocasu kape krev všude kolem. Oba jsou vysílení a značně špinaví, teď si ale nemůžou dovolit zpomalit! Řev nepřestává, Angel v myšlenkách slyší útržky: Zabiju! Zničím je! Všechny je zničím!, což by ho mělo popohnat k většímu výkonu. Otřesy zesílily, je slyšet i bušení, ale oba vlci můžou pochopit, že se za nimi nic nežene. Ten Někdo je příliš velký na to, aby prošel východy z Pajzlu, čehož si byli i jeho návštěvníci jasně vědomi, jinak by se tam přeci nešli schovat. Otázkou je, zda na některého z oněch návštěvníků nenarazí...

Šestiruká, dosud mlčenlivá gorila, do které Angel narazil, naštvaně zařvala, když ji Francesca kousla do levé nejnižší pracky. Naštvaně se ožene svýma početnýma prackama a jistě by nebohou vlčici velice snadno smetl z Angelových zad a možná by s ní i mrskl o blízkou stěnu, kdyby okřídlený vlk zrovna v tuto chvíli nedupnul a pomocí Hradby neodrazil obrovského goriláka o pár kroků dozadu, čímž promáchl silnou ránu a praštil svého bratra jednou rukou na solár, druhou do obličeje. To si Svár ale nenechal líbit a vrazil bratrovi pohlavek, aby se uklidnil. V jinou chvíli by to určitě skončilo rvačkou, ale oba goriláci jsou hodně loajální, a tak se uklidnili a radši dávají pozor na to, aby jim dva vlci neutekli předním vchodem.
Růžová tekutina, kterou Angel vypil, měla i jiné schopnosti, než jen navození dobré nálady. Velice často s ní zdejší tvorové zalévají svítící rostlinky, aby se jim dařilo - neobsahuje jen hnojivo, také jiné přírodní látky a živiny, které květiny s nadšením přijímají. Angelova magie se v rozrušení probudila a vyhledala nejbližší zdroj, ze kterého by mohla eliminovat protivníka. Tímto zdrojem se stala právě ona růžová tekutina ve vlkově žaludku. Angel pocítí nutkavou chuť zvracet, ale než se mu to povede, z hrudi mu vyrazí silné liány, které obmotají Vrátníka. To se totiž růžová tekutina dostala v jícnu přesně do místa jeho hrudi, když si magie vzala její přírodní stránku a stvořila z ní něco neuvěřitelného. Samozřejmě, že nechat ze sebe vyrůst rostlinu je dost bolestivá záležitost, magie ale není hloupá, a tak se výhonky vyhnuly plicím, poškodily pouze jícen a hrudní koš.
Vrátník ve vzduchu zaječí. Co se to děje?! Zlé liány, pusťte mě! Začne sebou zmítat a ustane až když vlkovi vyjede z tlapy ledový rampouch.
Angel není obdařen jen jednou magií, žije jich v něm mnoho a občas se musí vnitřně poprat o prvenství. Nad ohněm zvítězila nová ledová schopnost, které možná vlk nabyl ve chvíli, kdy mu zchladlo samo srdce. Ať tak či tak, pravá Angelova tlapka se pokryje studeným ledem a vyrazí z ní ostrá ledová čepel, která se zastaví až u krku šimpanze a zbarví se jeho krví. Angel ale není zvyklý tuto magii ještě ovládat a ke všemu je momentálně dost zmatený a vynervovaný, takže se nelze divit tomu, že tato čepel vyrazila i druhou stranou jeho tlapky a jen o kousek minula jeho i Francesčinu hlavu. Pokud by byla Francesca snad otočená, o kousek by to minulo její ocas! Teď opatrně s pohyby, ať se neporaní sami o sebe...
Francesca prokázala své házecí dovednosti a trefila Vrátníka plnou miskou do hlavy. Nebohý šimpanz změnil barvu na mnohem pozitivnější a k tomu mu ještě spadl klobouk. Odhalil hlavu pokrytou tenkou kůží a velice krátkou srstí, která těsně obepíná lebku. Rysy má Vrátník vyhublé, jeho bílé vyceněné zuby teď svítí ještě víc. Oči, to jsou jako brány do jeho duše - možná hlavně proto, že žádné nemá. V prázdných očních důlcích jen matně svítí nějaké světýlko. Růžová barva Vrátníkovi rozhodně velice sluší, tekutina ale také polila liány, které ho vězní a účinek hnojiva a živin je okamžitý - liány začnou být tlustší, jejich sevření je silnější a to natolik, že se začíná ozývat praštění kostí - pravděpodobně některá z Vrátníkových pracek.
Okolostojící tvorové to samozřejmě nenechají jen tak! Někteří se s jekem a srabskýma myšlenkama rozutečou ke stěnám, či k východům, které znají. Pár věrných ale zůstalo. Tvor vypadající jako modrý krokodýl se odrazí a skočí na dva vlky. Musím je zastavit! Angel je ale napnutý a jistě si velice všímá okolí, proto ho odrazí Hradbou. Kdyby okřídlený vlk rychle nezareagoval, Krokodýl by skončil na Francesce a pravděpodobně by jí nárazem zlomil vaz. To se ale nestalo, momentálně Krokodýl odlétá odražen úplně na opačnou stranu, přímo do kuchyně. Tam zvrátí jeden kotlík s nějakou polévkou a rozhází náčiní kolem sebe. Kousek od dvou vlků dopadne palička na maso a váleček na těsto. Převrhnutý kotlík začne nesnesitelně páchnout a plnit celou jeskyni odporným puchem, ze kterého by se mohli vlci brzy udusit.
"Pusť mě, pusť mě, pusť mě!" S každým výkřikem zní Vrátníkův hlas naléhavěji a zděšeněji. Mezitím se oba goriláci vrhli na Angela. Může je chvíli zdržet Hradbou, ale dvěma útočníkům najednou nebude moci odolávat dlouho, zvlášť, když se pokouší používat ještě dvě další magie. Světlušky jsou vyplašené, blikají jako pomatené všemi možnými barvami, některé začnou dokonce nalétat na všechny přítomné, ačkoli zatím žádnou velkou škodu nedělají. "Pusť mě! On přijde, přijde a všechny vás zabije! Už jde, už přichází, pusť mě! Zahrajeme si, ano, zahrajeme, jsme přátelé, všechno bude v pořádku, pusť mě, On už přichází!" I ti nejsrdnatější čumilové se jdou někam schovat. Dva goriláci začnou ustupovat. Utéct před Ním nebo zabránit cizincům v útěku, což by Ho potěšilo?

Díky Darkeyině zajímavé magii chytí malou divokou kočku do pavučiny a vytáhne ji zpět. Krysík už je oslabený a ktomu ho vlčice ještě dodělala vzduchovou kuličkou, takže pouští své sevření a sám se potápí do bahna, kde ho Darkey ještě zmrazí.
Bláto i s Krysíkem zcela ztuhne a znehybní vše živé, čím dává kryse malou šanci na přežití, jelikož ještě nestihla vykrvácet ani se pořádně utopit v bahně. Uvidíme, zda se z ledu vůbec někdy dostane...
Kotě vypadá naprosto otřeseně a vyděšeně. Má propíchnutou tlapku a je špinavé od bláta, zkrátka žádná idylka. Třese se a vyplašeně mňouká. Mezi kořeny se objeví další divoká kočka, mnohem větší - nejspíš matka. Má uslzené oči a běží ke svému mláďátku. Cestou zasyčí na Darkey, považuje ji za nebezpečí. Kotě se zvedne a dopajdá k mamince do kořenů. Darkey se vděku evidentně nedočká, každopádně malé mládě je již v tlapkách její matky. Snad se brzy shledají také s otcem a bratrem, kteří jsou možná ještě mrtví...
Darkey má na zádech tři velice bolestivé rány, které ji občas paralyzují, že se nebude moci vůbec hnout. Dále se jí bude chvíli těžce dýchat a obě přední tlapky má proražené kamennými hroty, které jsou stále ještě v ranách. Všechna zranění budou zahojena za 19 herních hodin.

Darkey - 10 KŠM, 1 tlapka
Velice tě chválím za aktivitu, odepisovala jsi jakmile jsi viděla post, což je skvělé. Hru považuju za spíše krátkou, odehrálo se bohužel jen pár postů, nicméně jsi ukázala kreativitu v ovládání svých magií. Pro příště by to chtělo více reagovat na činy soupeře a být realističtější. Určitě bys měla vždy pamatovat na svá zranění a trochu zkus připepřit vyjádření bolesti, jelikož "fakt hodně to bolí, ale vydržím to" je docela k neuvěření a slabé. Neboj se občas nebýt 've všem nejlepší' a dovolit si trochu slabosti. Kotě jsi zachránila, takže úkol splněn. Děkuju za hru!

Vrátník si zdánlivě naprosto nevšímá Francesčina jedovatého tónu a spokojeně se na její otázku usměje. "Tak pro začátek bych si představoval, že zůstanete tady. Máme nesmírně pohodlné pelechy! No a až si odpočinete a nabažíte se Pajzlu, samozřejmě budete moci kdykoli odejít dál támhletou chodbou," Mávne dozadu, někam napravo od parketu, kde je velice pravděpodobně ve stínech skrytý východ. "vedoucí dál do labyrintu. A představoval bych si, že si najdete nějaké hezké neobydlené doupě, ve kterém strávíte zbytek svých životů. Samozřejmě byste nepřestali navštěvovat Pajzl a svou sestru!" Zcela nadšeně se usměje, vypadá to, že je zcela uchvácen představou této růžové budoucnosti se dvěma vlky.
Zubící se šimpanz se ale na chvilku zarazí, když Francesca zpochybní jeho přátelskost. "Ale má drahá nestvůrko! Samozřejmě, že ano, všechno ano! Můžete odejít kdykoli budete chtít... A právě proto že jste přátelé, vás Spár se Svárem hlídají, aby se vám přeci něco nestalo. To bych opravdu nerad." Tón se snížil, takže je poznat, že to Vrátníka zarmoutilo, tlama se nicméně zubí stále dál. Trochu jako smrtka...
Všichni tvorové v Pajzlu se začali srocovat kolem dvou vlků, dvou zvláštních goril a jednoho Vrátníka, nejspíš zvědaví na zajímavé dění. Asi tu dole moc velké rozptýlení nebylo a dva cizinci vypadají přitažlivěji než Korkmkcfnskuhcmaed a jeho kostky.
K Vrátníkově spokojenosti do sebe Angel celou misku rovnou vyklopí a začne se cítit dobře, dokonce mu hlavou začnou prolétat pozitivní myšlenky. Dostane chuť si zpívat a začne vážně uvažovat o tom, že by v Pajzlu mohli ještě nějakou dobu pobýt. Je tu přece tak hezky! Zato nešikovná Francesca si vyslouží dlouhou minutu naprostého ticha ode všech přítomných. Jakoby všichni čekali, až Vrátník vybouchne a všechny pozabíjí. Po té minutě se nicméně šimpanz v kabátu a klobouku rozesmál. "Ale nic se neděje, drahá Brunnhildo! Občas se stane drobná nehoda - hej, přineste další misku pro mou přítelkyni!" Mávne prackou na další šneka, který se vydá pro nové pitivo.
Mezitím byla hra znovu odmítnuta, což si vysloužilo ještě hlubší ticho ze stran všech pozorovatelů. Bylo přímo hmatatelné ve vzduchu, že se něco brzy stane.
Některé světlušky, dosud svítící příjemným teplým světlem, začaly poblikávat a dokonce měnit barvu na fialovou. Z tanečního parketu se připlazí, přihopsá, přicupitá a dojde další várka tvorů, kteří se začali rovněž zajímat o to, co se děje.
"O světlušky se nemusíte bát," Pokračuje Vrátník znatelně napjatějším a naštvanějším hlasem. Vypadá to, že už začíná být opravdu podrážděný. "Ony by ta vajíčka stejně sežraly sami. Když dlouho nic neuloví, nakladou vajíčka a pochutnají si a na nich aby nechcípli hlady. Vůbec jim nebude vadit, když alespoň ochutnáte..."
Angel začal couvat, což se nesetkalo s úspěchem. Narazil zadkem do Spára (nebo je to Svár?), který se na něj velice nebezpečně z výšky zamračil.
Tudy cesta nevede...
"Kampak jdete?" Zeptá se téměř šeptem Vrátník. Má zvláštní tenký hlas, jakoby se měl každou chvíli rozplakat. "Teď nemůžete odejít, vůbec jsme se nepobavili... Musíme si zahrát a bavit se! Vždyť jste tu jen chvíli... Nechoďte pryč... On vás zabije, jestli mi utečete... A bude se na mě zlobit, strašně se bude zlobit..."

Angelovo zakoktání jména vlastní sestry by se jistě zdálo podezřelé, ale díky Francesce, která začala rychle klevetit o jejich vzájemném vztahu, bylo přejito bez povšimnutí. "Ach tak. Ne, tu opravdu neznám, ani jsem o ní neslyšel, snad se mi jednou poštěstí!" Šimpanz vypadá maličko zklamaně, ale nedá se nic dělat, nejspíše nezná každého z labyrintu.
Gorily jsou naprosto nepohnuté cukrováním těch dvou, nicméně šimpanz je jako u vytržení z představení, které se mu díky dvěma vlkům naskýtá. "Jak jste spolu roztomilí, opravdu vám to moc sluší!" Zalichotí jim a zatleská svýma tlapama o sebe. "Ach, má drahá Brunnhildo, samozřejmě, že vám rád pomůžu! Pomoc, to je mé druhé jméno! No opravdu, Vrátník Pomoc, tak mi klidně říkejte! Najít cestu nebude problém! Ale ven, má drahá... Ven nechtějte. Já vím, tady se vám to moc nezdá, ale v našem milovaném labyrintu je všechno lepší. Skvěle to tu klape, je tu klid, nikdo vás neotravuje, nemusíte nic řešit... Ne, ven už radši nechoďte." Vrátníkova slova zní velice přátelsky a jako rady, skrývá se tam ovšem jakýsi podtón smrtelného nebezpečí - snad jakoby sliboval, že ven už se zamilovaný pár nikdy nedostane?
Když se Angel představí, šimpanz opět nadšeně zatleská tlapami. "Není možná! Spár, slyším dobře? Tak se ale jmenuje tady náš drahý přítel, který vás tak starostlivě hlídá!" Ukáže na mlčenlivou šestirukou gorilu, která stojí vlevo. "Spár a jeho bratr Svár, no nejsou to skvělá dvojka? Tak to si jistě budete mít co říct! Škoda že ti dva toho moc nenamluví..." Šimpanz očividně neztrácí na optimismu, možná ho naopak i nabírá!
"Brunnhildo, neměj strach, tohle není žádná podzemní voda! V našem pajzlu nepijeme obyčejnou hnusnou vodu, to vůbec ne, máme tu exklusivní pití hodné nejvýznamějších osob! Má-li Spár žízeň, mohu mu nabídnout pestrou nabídku. Jen ať se napije." Poslední věta je řečena s veselým úsměvem, přesto při jejím vyslovení přítomné vlky zamrazí. Tohle byl rozhodně příkaz, který by nebylo moudré neuposlechnout. "Na účet podniku, samozřejmě! Pro přátele cokoliv." Ze šimpanze je vidět pouze obří tlama s vykukujícími zuby, nicméně když představivost přítomných více zapracuje, jistě spatří zlovolné zablýskutí v opičákových neviditelných očích.
Vlci se ocitají na tenkém ledě.
Odnikud se vynořil přerostlý šnek, který má na ulitě plochou desku, která je do něj evidentně vrostlá. Nese na ní dvě misky plné růžové tekutiny. Navzdory svému šnekovství je tvor velice rychlý, vlci se ani nenadají a už je před nimi. "Pijte." Vyzve je Vrátník.
Pokud si jen smočí jazyk v růžové husté tekutině, jejich ústa explodují různými sladkými chutěmi. Jahoda, borůvka, malina, ostružina, meruňka a máta, to vše se střídá a prolíná v omamných chutích - to vše připomíná osvětlený les rostoucí podél řeky a líbezný zpěv ptáčků. Jestliže vlci jen smočí jazýček, budou chtít vylízat celou misku do dna. A hned se jim také zlepší nálada!
Zvláštní odstrčení, které Francesca Angelovi provedla, přejde Vrátník s veselým vědoucím smíchem. Goriláci se nijak nevyjadřují. "Moji nejdražší přátelé!" Začne šimpanz za zvuků dunící hudby slavnostně. "Hra s Korkmkcfnskuhcmaedem se neodmítá. Posaďte se do mechu, vysvětlím vám pravidla! Je to jednoduché a jistě to brzy shledáte velice zábavným! Ještě pití? A co něco k jídlu, to by se vám jistě hodilo!" Francesce jako na potvoru zaduní žaludek, zvuk je ještě umocněný liánou, kterou má obmotanou kolem břicha. "No jestli jsem si to nemyslel! Ale neboj se, Brunnhildo, už se nese výtečná krmě!"
Sunou se sem hned dva přerostlí šneci s podnosy, na kterých leží tři veliká vejce. "Pochutnejte si, přátelé, jen s chutí do jídla! Tento 'Hnus na tři způsoby' je tvořen světluščími vejci plněnými čerstvým ovocem, mletým masem ze zdejších králíků a kyselinou z léčivých listů svítících květin. Největší pochoutka našeho Pajzlu. Jezte." Ne, už žádné 'Račte si nabídnout', prostě suchý a jasný příkaz. Vlci dostanou možnost pochoutku zapít růžovým nápojem.

Díky Darkeyině nadskakování a trhání sebou na všechny strany se Krysík neudrží a odletí vstříc nedalekému stromu. Vlčice má čas na záchranu koťátka, a tak nemešká a vrhá se k bahnu, do kterého potápí svou tlapku. Mladá kočka se nestihla potopit tak hluboko, takže ji Darkey zachytila a vytáhla prskající ven.
Položené kotě se začne zuřivě oklepávat a vyplivovat trochu bahna, které stihlo spolykat. Pak se posadí na ztvrdlé bláto a začne se svým drobným jazýčkem čistit. Vůbec kotě netrápí, že je v blízkosti nebezpečné krysy, hlavně aby mělo čistý kožíšek!

Jakmile se Angel i s Francescou dají do pohybu, i dvě gorily vykročí a drží se za jejich zády. Je očividné, že tu působí jako ochranka a vyhazovači, a že jsou připraveni oba vlky... eliminovat, kdyby bylo potřeba.
Šimpanz v plášti a s černým kloboukem opět na hlavě se na Francescu otočí a zářivě se na ni zazubí. On se vlastně zubí celou dobu, jeho tlama se tak nějak nedá zavřít. "A jak se sestra jmenuje? Znám tu většinu obyvatel našeho krásného labyrintu! Je to také vlčí mutantka, jako vy? Ach, to je vzrušující! Vy jste opravdu... zeshora?" Poslední slovo pronese s očividnou úctou. Zdá se, že vlky nepovažuje za normální. Nejspíš za to můžou Angelova křídla a Francesčin rostlinný obvaz, který bez většího zkoumání působí jako část těla.
"Světluška? Hmm, iluze ovládající - jo ták, už asi vím, koho máte na mysli! Myslíte tu 'bestii', která nikdy nevychází ze svého doupěte a čeká, než k ní někdo nezabloudí? Ta vás cestou napadla, jo?" Sarkasticky se zasměje a dovádivě si poskočí, zatímco kráčí hlouběji do Pajzlu. "Neboj se, drahá rostlinná vlčice - ach, co jsem to za nevychovance - zovejte mě prosím Vrátník! A nemějte obav, přátelé, nějakou, hm, příhodnější cestu jistě najdeme!" Znovu se zasměje a zahne na rozcestí doprava. Ještě pár kroků a všichni přítomní se ocitnou v rozlehlém jeskynním komplexu.
Svítí tu příjemné teplé světlo, které je Francesce až nepříjemně povědomé. A opravdu, když vzhlédne, na stropě spatří mnoho světlušek, takových těch iluze ovládajících bestií, jak svítí přítomným na cestu. Vzadu je dřevěný taneční parket, na kterém tvorové podobní světluškám s pavoučíma nohama, ohavnýma kusadlama, mušíma očima a zakrnělýma křidýlkama blikají všemi možnými barvami. Na vzdáleném parketu se v rytmu hudby svíjí různá prapodivná stvoření, která jsou blíže neidentifikovatelná.
Vpravo je vidět otevřená kuchyň - nad ohni se něco peče a vaří, v zahrádce cosi roste, o kousek dál je zase výběr jakýchsi podivných tekutin, ze kterých místní štamgasti zuřivě chlemtají.
Pokud jde o klientelu, není tu moc tvorů. S žádným se naprosto jistě žádný z vlků nesetkal, ale všichni jsou maličko podobní normálním zvířatům z horního světa. Není jich tu moc, určitě to tu není nacpané, jen asi desítka takových prazvláštních tvorů a další desítka kolem parketu. Plus kuchaři, kteří se starají o oheň a pečínky nad ním.
Oba vlci mají nyní možnost si blíže prohlédnout Vrátníka a dvě gorily, které je doprovázejí. Zubící se šimpanz vypadá na pohled normálně, jenže pořádně je z něj vidět jen hlava s kloboukem. Co asi skrývá dlouhý plášť, díky kterému není vidět jeho tělo? Gorily jsou si podobné jako vejce vejci. Urostlé, černosrsté, s obrovskými svaly na holé hrudi. Z tlamy jim trčí dva veliké kly, podobné mrožím. Chodí po dvou nohách a mají další tři páry rukou, všechny hezky nad sebou posazené. Jinak vypadají relativně normálně, jen jejich černé oči vyvolávají v pozorovatelích úzkost. Působí tak nějak nevidomě, přitom je ale jasné, že goriláci vidí všechno kolem nich.
"Tak přátelé, co vám můžu nabídnout? Něco dobrého k jídlu a pití, co vy na to? Jistě se u nás chvíli zdržíte, támhle Korkmkcfnskuhcmaed zrovna začíná novou hru, doufám že se přidáte, už dlouho s nikým nehrál!" Vrátník ukáže na mechem obrostlé místečko v koutě, na kterém sedí jasně žlutý tvor se ztvrdlou kůží. Ruce má opičí, zbytek těla se ale zužuje a působí jako hadí. Zadní nohy tvor nemá. Nejvýraznější je na Korkmkcfnskuhcmaedovi jeho malý chobot uprostřed tváře, nad kterým jsou usazené dvoje maličká očka se zelenýma duhovkama a rozšířenýma panenkama. Uši viditelné nejsou, tlama je nejspíše pod rozložitým chobotem. V tlapách toto žluté stvoření drží čtyři dřevěné osmistěnné kostky, se kterými si pohazuje, žongluje či s nimi chrastí. Kolem něho opravdu žádný tvor není, zdá se, že jeho hru nechce hrát každý.

Zraněné koťátko zoufale zamňouká a zaúpí, jelikož takové bodnutí do tlapky - to není jen tak! Zacouvá dozadu a spadne do bahna, do kterého se začne pomaličku propadat. Malé kotě nemá šanci se o něco zachytit a dřív by se utopilo, než by dorazilo k pevnému dnu, takže mu hrozí veliké nebezpečí.
Zatím Krysíka trefila vzduchová koule, takže zavrávoral a začal padat dolů k zemi. A jelikož se nedokáže teleportovat v pohybu, bude si muset vymyslet jiné řešení, jinak nedopadne zrovna dobře.

Angel vybral cestu mezi popínavými rostlinami. Rozhrnul závěs lián na stranu a vstoupil do naprosto temné chodby. Ani její stěny nejsou osvětleny lístky, prostě naprostá tma. Za nimi se ozývají běžící nožky, měli by si pospíšit. Už není čas na další rozmýšlení, či couvání, oba vlci tedy pokračují naprostou temnotou dopředu.
Opatrně kráčí další minutu. Cupitání se za nimi již neozývá.
Náhle se všude rozsvítí světle fialové blikající světlo.
Před nimi stojí nějaká postava zahalená pláštěm a v klobouku.
"Vítejte, přátelé." Ozve se příjemný hluboký hlas a postava si z hlavy sundá klobouk.
Zubící se šimpanz vykročí jednou nohou dopředu a pokloní se, přitom levou dlouhou rukou zvlní plášť pro dramatický efekt.
"Vítejte..." Rozezní se rytmická hudba, která rezonuje vlčími kostmi. "v našem..." Světla začnou měnit barvy na zelené, modré, červené a zase fialové a mnohem rychleji se rozblikají a rozhýbou. "PAJZLU PRO UNAVENÉ POUTNÍKY!" Za šimpanzovými zády vybouchnou barevné jiskry, které ještě více podpoří jeho majestátní slavnostní slova.
Jejich tajemný hostitel mávne velkou tlapou, aby ho následovali a otočí se od nich, přičemž zapluje dál do chodby, která ač je osvětlená spousty světel, je přesto dost nerozpoznatelná.
Pokud by se Angel náhodou chtěl radši otočit a zdrhnout, zjistí, že se mu do zad nějakým zázrakem dostali dva obří černí goriláci, kteří nevypadají, že by se kolem nich dalo projít. Vlci nemají dost času na nějaké prohlížení, buď budou pokračovat za šimpanzem nebo se pokusí dostat přes dvě nepříjemně tvářící se gorily.

Angel zhasl světlo, čímž se rozhostilo opět to šero, ta tma co nebyla opravdovou tmou, jelikož kolem stěn svítily zvláštní květinky. Nyní blána nebyla pořádně vidět, kdyby o ní vlci nevěděli, jistě by považovali strop za zcela normální. Ale teď už i jejich šesté smysly cítí, že je blízko nebezpečí. Že nad nimi doslova visí.
Francesca si s obtížemi vylezla na Angelova záda, kde je přidržována jeho poloroztaženými křídly. Oba se snaží být ticho a stejně tak zbytek labyrintu. Nejsou slyšet ani ty děsivé skřeky, které už vlci ani pořádně nevnímali. Jejich absence je tíživá.
Angel se rozeběhne doleva. Nic pořádně nevidí, nedokáže se soustředit na tolik věcí najednou - udržet Francescu na svých zádech, běžet dost rychle, všímat si svého okolí, dívat se kolem sebe, větřit nebezpečné pachy, sledovat, zda něco není za nimi... Musí si vybrat jen dvě tyhle věci, na které se pořádně zaměří.
Francesca se otřásá pod pohyby Angela a snaží se udržet, zároveň ji ale všechno nesmírně bolí. Břicho i hlava jsou na tom nejhůře, nedokáže se díky rozbité hlavě vůbec soustředit na cokoli jiného.
Kdesi za nimi se ozve velice hlasité prasknutí, až oba vlci leknutím nadskočí. Oba mohou pouze hádat, ale znělo to, jakoby se protrhla ta blána.
Před nimi se cesta opět větví, tentokrát pouze do dvou ramen, nicméně na dlouhé rozhodování nemá Angel čas. Z levé chodby visí ze stropu popínavé rostliny, čímž ji tajemně skrývají. Do pravé chodby vedou zvláštní neznámé černé stopy.
Za nimi se zřetelně rozléhá rytmické klepání nějakých rychle běžících nohou. Nelze rozpoznat, kolik těch tvorů asi je, ale je jasné, že jsou opravdu velice rychlí.

Angelovi se svými liánami podařilo zpevnit Francesčino břicho a tím zajistil, že už jí střeva nevypadla. Také se díky tomu mohla relativně dobře hýbat, ačkoli ji bolel každý krok. A ke všemu je pořádně potlučená ze sjezdu tobogánem, takže žádné příjemné přežívání.
Labyrint je zakletý, jak si vlčci jistě už všimli. Nebrání ovšem magiím jako takovým, jen zničení sama sebe. Takže pokoušet se nějak extra pracovat se stěnami a zemí v labyrintu je zcela zbytečné a jen velice vysilující, jak si Angel všiml po svém otřesu celého stropu. Chodby labyrintu jsou rozlehlé, ale ne tolik, aby tu byl Angel schopný letu.
Oba vlci se seznámí a vydají se na cestu, zanechávajíc za sebou mokré stopy, jelikož jsou oba zlití proudem vody. Když dorazí na další (překvapivou) křižovatku, Angel použije svou magii aby zjistil proudící vzduch. Navzdory Francesčině pesimismu se plamínky začaly mírně naklánět směrem doprava.
Zatímco můžou oba vlčici přemýšlet, kterou cestou jít - doleva, odkud proudí vzduch, doprava, kam ten vzduch proudí či radši rovně, osvědčeně přímo za čumákem? -, Francesca velice nenápadně upozornila na svůj hlad. Měla by si ale rychle uvědomit, že s natrhnutými střevy se jí jídlo nebude trávit zrovna dobře. Ach jo, jaká smůla, budu si však muset počkat, než se mi zahojí. Pokud se tedy zahojí... Pomyslí si Francesca sklesle, svůj žaludek ale nepřesvědčila, a tak každou chvíli hladově zakručí.
Angel si při přemýšlení všimne stropu nad ním. Ten totiž kupodivu není kamenný ani hliněný - respektive není vidět, z jakého je materiálu. Pokrývá ho totiž obrovská tlustá blána vypouklá směrem dolů. V této bláně se rýsují tenké růžové žilky. A přímo nad vlky je stín něčeho černého - jakoby tam v té bláně něco bylo. Nějaký tvor. A asi číhá...?

Bodnutí ostrého drápu do důležitých vnitřností, to není jen tak. Darkey cítí silnou bolest po celých zádech a všechny nervy ji upozorňují na to, že tato zranění nejsou v pořádku a jsou nebezpečná. Díky blátu tlumícímu bolest vlčici přijde, že se snad i léčí, to se ovšem neděje. Takové složité zranění se rozhodně nehojí dvě vteřiny, to bude chtít dost času. Zatím rány krvácí a díky zraněným játrům se občas Darkey zarazí a stojí naprosto paralyzovaná.
Kotě nejistě stojí na ztvrdlém blátě a evidentně neví, co si má o tom všem myslet. Rádo by si hrálo s oběma a oni se teď začnou prát? Nešťastně mňoukne a svěsí hlavičku. "Ohot ethcen! Inhcišv tráh is emedub!" Zavolá na Darkey a Krysíka, aby se jí opět věnovali.

Francesca byla zahnána do vody, ale po chvilce zírání stejně nevymyslela kloudný důvod, a tak začala raději pít. Dlouho nic nepila, byla naprosto vyprahlá, takže takové množství vody jí nejprve sice udělalo dobře na hlavu, ale žaludek se zlostně ozval a donutil ji vyvrhnout část vody zase zpátky do potůčku. Příště musí pít rozumněji, jestli chce, aby v ní něco zůstalo. Každopádně jinak se cítí mnohem lépe. Sice je stále vysílená a hladová, ale bolest hlavy maličko ustupuje a pocit žízně ji již netrápí.
Vlčice se rozhodne si podmanit armádu krabíků svými slovy. Jeden z posledních odcházejících tvorů se na ni otočí a vstřícně zacvaká svými klepítky. Pak zmizí.
Francesca stihne sotva postřehnout, co se právě děje.
V jednu chvíli spokojeně stojí po břicho v klidném potůčku a v další náhle slyší nějaký šum. Nejprve ho nedokáže pořádně přiřadit, ale vychází zprava, odkud teče potůček. Nestihne zareagovat, jen vidí, jak se na ni valí obrovské množství prudké vody a bere ji s sebou dolů, do hlubin labyrintu.
To měla být asi záporná odpověď krabíků na možnost služby u tak ctěné vlčice, jakou Francesca je.
Vlčice je natolik duchaplná, že se zabalí do kuličky, aby ochránila své citlivé břicho. O tvrdé stěny a kameny je tedy otloukána ze všech stran, jenom ne přes zraněné břicho. Ponořená pod proud vody se začíná topit.
Sem tam se jí podaří nadechnout s hlavou vystrčenou, ale okamžitě zase mizí pod vodou a tyto okamžiky jsou velice vzácné. Většinu času tedy nedobrovolně pije vodu a nakonec ji i vdechuje do plic. Nedostatek kyslíku zapříčiňuje, že jí degenerují mozkové buňky až omdlí. Ale jelikož ani v bezvědomí se nemůže nadechnout, pomalu umírá. Alespoň že o tom tentokrát neví!
Těžko říct, jak dlouho trvá sjezd zábavným tobogánem, každopádně mrtvá Francesca plná vody již nemůže korigovat, o co bude narážet, a tak se párkrát ošklivě natluče i přes břicho. Jedna rána se jí maličko otevře, vyvalí se z ní kousek poškozeného střeva. Vypadá to trochu jako pupeční šňůra...

Angel se v klidu prochází labyrintem. Nestačilo mu tlumené světlo, které vydávají květiny podél cesty, a tak si pomocí své magie stvořil větývku, kterou zapálil. Hned kolem sebe lépe viděl kamenné stěny sem tam porostlé břečťanem, jindy přecházející v obyčejnou hlínu. Cesta se svažuje dolů, do hlubin labyrintu, to mu ale starosti nedělá. Ještě ho ani nenapadlo, že by se tu třeba mohl ztratit a už nikdy nenajít cestu ven. Néé, tohle vypadá jen na velice příjemnou procházku temným územím, rušenou sem tam nějakým podivným výkřikem. Nic neobvyklého.
Po nějaké době uslyší šum potoku, který nabírá na síle. Jelikož okřídlený vlk pocítí žízeň, zamíří neomylně za zvukem i pachem vody. Místo, na které dorazil, vypadá jako zákrut. Mírně tekoucí potok se zde zmenšuje a zahýbá doprava. Geologické útvary ale Angela moc nezajímají, proto se shýbne, aby se napil. Přesně v tu chvíli do něj narazí hromada vody a cosi těžkého a smete ho to na stěnu. Praští se do hlavy o stěnu, ale jinak je v pořádku, jen mokrý. Očekává další útok, jenže žádný nepřichází. Hořící větévka mu zhasla a odnesl ji proud dále do hlubin.
Nastala ponurá tma, na kterou si jeho oči budou muset zvyknout.
Potůček se zase uklidnil na mírný.
Angelovi oči si konečně zvyknou na nečekané přítmí a může se podívat, co to do něj narazilo. Něčí tělo vyplavila voda na břeh. Po bližším zkoumání vlk zjistí, že je to nějaká poměrně malá vlčice. Rozhodne si znovu rozsvítit, a tak si ji může prohlédnout pečlivěji. Vlčici z břicha trčí malý nechutný provázek střev a má viditelně rozbitou hlavu, ze které teče krev, jinak ale vypadá normálně. Jo a taky je mrtvá. Vůbec nedýchá, panenky má obrácené vzhůru, nehýbe se, jen z tlamy jí vytéká přebytečná voda nahromaděná v plicích a žaludku.
Zvláštní, koho sem takový nenadálý proud vody může zanést...
Angel se rozhodne tu ještě chvíli zůstat.

Po pěti minutách se mrtvá Francesca pohne.
Momentálně ji nejvíce pálí celé plíce. Nesnesitelná muka. Stále nemůže dýchat, proto začne kašlat hromadu vody. Bránice je v křeči z toho neustálého namáhavého kašle. Když si vyprázdní plíce dost na to, aby mohla zalapat po vzduchu, zvedne se jí žaludek a i ten vyprázdní. Je neuvěřitelné, kolik vody se vejde do vlčího těla. Plíce jsou v jednom ohni a dýchání rozhodně není příjemné, nicméně je mrtvá vlčice opět mezi živými. Celé tělo má potlučené, hlava jí opět třeští.
Francesca musí párkrát zamrkat, aby se jí zaostřil zrak. Svého okolí si nevšímá, zrak jí padne na její mokrou bytost. Z břicha jí čouhá rozkošný kousíček střeva. Cítí pach krve, která je (pro velký úspěch) její - brzy zjistí, že malý proužek krve jí teče z pravé strany hlavy. Nic vážného...
Pozitivní na celém sjezdu skluzavkou je, že už vůbec není ulepená od světluščiny krve a páchne jenom... no, sebou.