Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kotě překvapeně pohlédlo na krysu mluvící její řečí a nadšeně se usmálo. Evidentně neviděla nebezpečí, spíše kamaráda na hraní, který jí konečně bude rozumět! "Oj kat. Tárh ulops is emedub, udj žu?" Odvětila vesele a nejprve se pokusila sama slézt, to se ale Darkey snížila a pomohla jí na zem.
Kočička se vydá ke kryse, jenže jí Darkey zabrání a schová ji za sebe. Kotě nespokojeně mňoukne a upře svá žlutá očka na vlčici. "Ej oc? Iřt inhcišv tárh is emežům!" Zaprotestuje tenkým hlasem, ale zůstane u špinavých nohou Darkey.

Na Francesčin hlas reagují krabíci zrychleným klapáním klepet, ale jinak nic moc nedělají. Jen tak chodí sem a tam, tu přijdu, tu odejdou, občas se ponoří, či vynoří z potůčku. Vlčici se podařilo dostat až k vodě, ale navzdory vyprahlému hrdlu zaváhala, zda se opravdu napít. Otrávit se zrovna moc nechtěla, což je pochopitelné. Cvakající stvoření ovšem nic neřekla, jen dál klapala a chodila. Někteří si jí ani nevšímali, ale našlo se pár krabů s největšími lebkami, které na Francescu nevybíravě zírali. Právě na ně vlčice pohlédne, když se ujišťuje, zda se může napít.
Největší tvor třikrát zaklape. Ostatní mu odpoví sérií cvaknutí.
Rozhostí se ticho.
Většina krabíků někam zmizí, zůstane jen pár největších. Ti se vrhnou proti Francesce a svou rychlostí a štípáním klepety ji donutí zacouvat až do potůčku. Tento nenadálý útok skončí stejně náhle, jako začal. Nijak vlčici nezranili, prostě ji jen dotlačili do vody a šli si zase po svých. Potůček je tak mírný, že se ho Francesca určitě nemusí bát.

Francesca se radši rozhodla pro cestu označenou černými opálenými stopami hořícího tvora. Provázena pachem spáleniny zesláble klopýtala a snažila se najít nějakou vodu. Zrak jí padl na svítící květinky, které lemují snad každou chodbu různě rozmístěné a prorůstající tady z kamene, tady rovnou z hlíny. Květiny mají krásně bílé okvětní lístky a rudý pyl. To, co tak fosforeskuje, jsou jejich listy a stonky, čímž osvětlují chodby velmi slabým světlem.
Vlčice si za použití svého elementu vybrala nejlepší květinku - sice jsou všechny naprosto stejné, ale vlčice si vybrala na pohled starší kvítko, které má před zvadnutím. Magie ji oslabila, takže si musí na chvíli odpočinout, než se vydá na další cestu. Její potrava chutná nakysle, ale není zase tak špatná. Moc šťávy už v ní není, ale pro začátek dobrý pokus. Pokud bude mít možnost pohlédnout do vodní hladiny, zjistí, že jí zářivě bíle svítí tesáky.
Po nějaké době se vlčice dostane na další rozcestí. Stopy ohniváka zahýbají přímo doleva, ona však cítí vodu z pravé cesty. Dvěma prostředním možnostem nevěnuje pozornost a vydá se radši za pachem vody.
Chodba se postupně svažuje níž a níž a zahýbá ještě více doprava. Za posledním zákrutem se jí zjeví pohled na krásný tekoucí potůček. Kdyby neměla v tlamě naprosto vyschlo, určitě by se jí začaly sbíhat sliny z tohoto krásného pohledu.
Pod tlapkami něco zaklepe. Její pozornost se příliš upla na vodu, takže si až teď všímá malého tvorečka, který sedí u jejích tlapek. Vypadá jako krab, jen s tím rozdílem, že na zádech má lebku některého z prastarých tvorů - dinosauří. Docela velkými klepety zacvaká o sebe, zdá se, že Francesca něco naznačuje.
Náhle se začnou objevovat další tato stvoření, různě velká - čím větší, tím větší lebku mají na zádech. Některá dosahují až po Francesčino břicho. Všichni tiše klapají a chodí sem tam kolem Francesky, nejvíce se zdržují kolem svítících květin a samozřejmě kolem tekoucího potůčku. Zatím nic moc nedělají, jen cvakají. Je jich kolem ale docela dost.

Kotě nespokojeně mňoukne, jelikož uši nedělají vůbec nic zajímavého, takže jí to za chvíli přestane bavit a radši se zaměří na příhodně vyčuhující čumák. Na Darkeyině hlavě se zaujatě přikrčí a pak packou se zataženými drápky vystartuje po jejím nosu a plácne ho ze strany. Hned potom automaticky trochu couvne, čímž málem spadne na zem, ale jakž takž se udrží na Darkeyině srsti a vyškrábe se zpět "do sedla". "Edub oc kat? Tárh uonm es is šedub?" Promluví tenkým vyčítavým hlasem a plácne Darkey po čele.

Darkey se svou vlastní silou vyhrabala z bláta a stanula před malým divokým koťátkem v celé své velikosti. Kočka vykulí oči. Asi si toho směšného tvora, za kterého Darkey považovala, nepředstavovala tak velkého. Jak teď došáhne na její čumák a uši?
Vlčice podrbe kočičku špinavou tlapkou plnou bahna po hlavě, kupodivu to malému koťátku nevadí, ke všemu spokojeně zapřede. Párkrát Darkey zvědavě obejde a pak jí velice ladně skočí na hřbet, kde se chvíli kymácí, ale nakonec se jí podaří správně uchytit. Pak s menšími obtížemi vyleze na hlavu vlčice a ujme se zjišťování, zda její uši umí dělat něco zajímavého. Snaží se toho dosáhnout žužláním a taháním. Darkey by neměla dělat moc prudké pohyby, jinak by divokou kočku mohla shodit na zem. A nikdo tu nechce zjišťovat, zda kočky vždy dopadnou na všechny čtyři nohy...

Po třech hodinách...

Funění se opět ozvalo, ačkoli pro Francescu je to vlastně nový zvuk. Je slyšet, že se obrovský tvor vrací ze své výpravy. Kam šel, co hledal a zda to našel, toť otázka. Bdící Francesca má ale možnost si tvora na pár vteřin prohlédnout, zatímco kráčí kolem její slepé uličky.
Tvor se musí hrbit, jelikož jinak by se do chodby nevešel. Celý jemně plápolá, vypadá jako spálený na uhel, prokletý neuhasínajícími plamínky. Oči má světle rudé a v oblasti břicha mu bublá žhavá láva. Jinak vypadá jako obrovský chodící ještěr - jako dinosaurus se silnýma zadníma nohama, a zakrslýma předníma, avšak zcela postrádá ocas. Hlavu má protáhlou, nozdry větší než oči, v pootevřené tlamě je vidět, že je bezzubý. Hlasitě funí, nechává za sebou ohořelé stopy a Francesky si zatím vůbec nevšímá. Kráčí pouze dopředu.

Po dalších pěti hodinách nic nedělání a naprosté nudy...

Francesca má tak strašnou žízeň, že už nedokáže myslet na nic jiného. I ten hlad ji už přešel, ale nutně se potřebuje napít vody. Musí se vydat na cestu, ačkoli ještě není zcela uzdravená. Všechny rány se již zacelily a nejsou vidět, jenže vlčice je velice slabá a cítí, že břicho ještě není zcela vyléčené. Že by se mohla lehce zase zranit a celý proces by se musel opakovat. Také ji strašně bolí hlava a vyschlé hrdlo. Nicméně musí jít.
Na výběr má ze dvou cest. Vlevo, kudy se vrátí na rozcestí k doupěti světlušky. Nebo vpravo, kudy šel ohnivý dinosaurus.

Kočka začne žužlat a tahat Darkeyino levé ucho. Vypadá to, že jí to opravdu moc baví. Když si dohraje, sestoupá z vlčice zpátky na ztvrdlé bláto, přičemž jí samozřejmě stoupne do oka. Pak se na ni opět vážně podívá. "Rovt ýnvid ela isj yt. Alědiven ětšej mesj ohévokat ohokin. Ěnvid šívulm. Tárh ounm es is šedub?" Vypadá to, že se kočka začala usmívat a znovu Darkey plácne po čenichu. Evidentně vůbec nerozumí tomu, co vlčice říká, takže na domluvu to asi zrovna nebude.
Kdesi v dálce zahouká sova. Divoká kočka se lekne a maličko se přikrčí. Pak Darkey znovu plácne. Otočí se a odcupitá zpátky do kořenů, ze kterých se vzápětí vynoří s kusem liány v tlamičce. Tu podá Darkey. Nejspíš jí došlo, že jestli si chce s Darkey hrát, bude jí nejprve muset vytáhnout ven z bahna. Druhý konec lana je uvázaný ke kmeni stromu, takže se Darkey nemusí bát pořádně zabrat.

Zmožená Francesca se poddala spánku a ve slepé uličce zcela vytuhla. Neprobouzí ji ani křik, který vydává nějaký tvor. Světlušku už není slyšet vůbec.

Po dvanácti hodinách...

Francesca ospale otevře oči. Je naprosto mimo. Nedokáže zařadit, co je za den, kde to je, co se stalo. Celé tělo ji strašně bolí, hlavně v oblasti břicha. Když se tam podívá, uvidí svá střeva vykukující ven jak krtek ze své hromádky. Pod ní je rozteklá obrovská kaluž její vlastní krve. Smrdí hnusným slizem. Radši zavře oči a znovu usne.

Po dalších šesti hodinách...

Francesca stále spí tvrdým spánkem. Chodbou něco jde. Něco funícího a nejspíš velkého, nicméně žádné kroky se neozývají. Bez povšimnutí to přejde slepou uličku a pokračuje to dál. Na kamenné zemi to nechává ožehlé černé stopy - tlapa větší než Francesčina hlava se třemi prsty. V dálce se ozývá křik neznámého tvora.

Po dalších sedmi hodinách...

Francesca se začíná znovu probouzet. Tentokrát pozvolna. Před otevřením očí si uvědomí, kde to je a co všechno se to stalo. Připraví se na odporný pohled, který jí její vykukující střeva poskytnou. Jakmile otevře oči, silně se jí zamotá hlava. Nedokáže zaostřit.
Je neuvěřitelně zdřevěnělá, nějakou dobu se nedokáže pohnout. Když to konečně udělá, ozve se utlumená bolest. Její střeva, které si nešikovně natlačila zpátky do břišní dutiny, se stále tváří jako hromádka neštěstí. Asi si toho nevšimne, ale sama od sebe se hýbala a skládala tak, jak měla být. Okraje dvou táhlých ran na břiše se začínají pomalu slepovat k sobě, ale ani toho si vlčice nejspíš nevšimne.
Smrdutý sliz jí na srsti zaschl a přilepil se ke kamenné podlaze. Jestli bude chtít zvednout hlavu, bude se muset doslova odtrhnout, čímž si vyrve část srsti.
Černé stopy tvora ještě nezmizely.
Francesca se pokusí pořádně nadechnout, jenže se jí zamotá hlava a vyvrhne vedle sebe docela dost krve. Omdlí.

Po deseti hodinách...

Křik neznámého tvora ustal. Všude je ticho. Francesca se opět pozvolna probouzí, vyburcovalo ji nesnesitelné svědění v oblasti břicha. Rány už se viditelně zacelují, jsou mnohem menší. Strašně to svědí, ale vlčice chápe, že by se rozhodně neměla snažit podrbat. Stále má v břiše otvory, takže by nebyl dobrý nápad se nějak zvlášť hýbat.
Hlava už se jí nemotá, ale bolest je stále velká. Kromě slizu a krve cítí i spálený kámen vedle sebe. Kolem proběhne nějaký malý brouček. Francesca ke svému údivu zjišťuje, že má hlad.
Někde blízko se ozve pravidelné klapání něčeho ostrého o kamennou podlahu. Přibližuje se to. Slepou uličku míjí bez povšimnutí světluška. Těžko říct, zda je to ta samá.
Vlčice se poddává nekonečné únavě a opět usíná.

Po šesti hodinách...

Francesce se zdá sen o světluščiných klepýtkách. Probouzí se s vyjeknutím. Rány na břiše se zacelily, ale jsou velice citlivé. Ještě by měla dávat veliký pozor, snadno by se mohly roztrhnout.
Stále má hlad.
Kdesi v dálce se opět ozývá křik neznámých tvorů.
Spánek už se o ni nepokouší, nicméně nemá dost síly na to aby se zvedla, či se vůbec pohla. Musí být tím pádem dalších pár hodin při vědomí.

Po pěti hodinách...

Vlčice už se odváží překulit na bok. Jde to těžce, je přilepená slizem a celá zdřevěnělá, dlouho se pořádně nehýbala. Střeva zůstávají v břiše tam, kde mají být. Jiná zranění už nejsou cítit.
Francescu nesmírně bolí hlava. Má žízeň a hlad. Ale hlavně tu žízeň.
Dodá si odvahy a s obtížemi se doplazí cestou zpět. Pohlédne ke kruhovému otvoru, ze kterého nedávno uprchla. Netuší, před jak dlouhou dobou to bylo.
Z doupěte svítí příjemné teplé světlo.
Zvedne se jí žaludek, radši zaleze zpátky do svého provizorního úkrytu. Potřebuje víc času na zhojení, ještě nemá šanci někam jít.

Divoká kočka znovu mňoukne a náhle si lehne s tlapkami nataženými k Darkey jako k nějakému klubíčku a začne do ní zase jemně bouchat. Zdá se, že ji její čumák docela fascinuje a baví.
Když vlčice začne mluvit, kočka na chvíli přestane s hraním si a upře na ni své vážné žluté oči. "Tivulm šímu yt? It mímuzoren." Prohlásí kočka tichým hláskem a znovu Darkey plácne po čenichu. Pak jí vyleze rovnou na hlavu a spokojeně si tam sedne. Když se to tak vezme, je to docela malá divoká kočka, možná dokonce ještě mládě. Znovu spokojeně mňoukne a začne zvědavě prozkoumávat uši vlčice, které občas také skousne.

Díky početnějším nohám a broukovité nezdolnosti byla světluška v plazení se mnohem rychlejší, než bolestí omámená Francesca. To ale tento přerostlý hmyz neví, jelikož nevidí nic než světlejší východ. Rovněž neslyší kňourající vlčici ani necítí pach krve všude kolem. Její bývalá kořist pro ni přestala existovat, teď chce jenom ven.
Proleze otvorem a za neustálého skučení se začne plazit chodbou pryč. Brzy určitě přiláká nějakého jiného predátora, který se bude chtít nažrat. Pokud se nestihne do té doby uzdravit, ale to je docela nepravděpodobné.
Francesca zatím posbírala všechny své fyzické i psychické síly a podařilo se jí rovněž prolézt ven, pryč z kruhového doupěte podivné světlušky. Může se nadechnout krásného zatuchlého vzduchu. Kromě vzdálených světluščiných skřeků a nějakého řvaní skrytého tvora je v chodbě ticho. Od kamenných stěn se odráží Francesčin zrychlený dech. Vlčice za sebou táhne střeva, která se rozhodla, že se jim víc líbí na podlaze. Zanechává za sebou červenou čáru krve.
Francesca je velice bolestivě zraněná a brzy jí dojdou všechny síly. Díky pohromě, kterou vlčí bohové způsobili, nemůže zemřít, ačkoli to ještě na sto procent neví. Také se jí rány budou pomalu hojit, ale nebude to nic rychlého. Bude potřebovat několik dní jen na to, aby se střeva vrátila zpátky a kůže se zacelila. Do té doby bude trpět. A do té doby bude potřebovat klid, nejlépe nějaký úkryt. Ven, zpátky do Temného lesa, se asi sotva dostane, je naprosto ztracená. Proto jí nezbývá nic jiného, než se na dalších pár dní usídlit tady pod zemí.
Jenže bude tady v bezpečí?

Bláto má navzdory Darkeyiným obavám spíše léčivé účinky, proto jí všechny rány přestanou bolet a můžou se v klidu hojit.
Předení přestane jakmile se Darkey dobrodí blíž. V temnotě se matně rozzáří žlutá očka. Tvor vstane a velice tiše se začne přibližovat k uvízlé vlčici. Na tlumené měsíční světlo vykoukne ladná hlavička divoké kočky, která je evidentně velice mladá. Zavrní, když Darkey spatří a seskočí na ztvrdlé bláto. Kožíšek má strakatý - zlato hnědý, sem tam skvrnky bílé. Je menší, než Darkey, ale momentálně má navrch, jelikož vlčici čouhá z bláta jen hlava.
Divoká nedorostlá kočka zvedne tlapku a praští Darkey po nosu. Nijak zvlášť to nebolí, ani drápky nevytáhla, prostě jen tak nějak jemně. Jakoby si hrála.
Tiše mňoukne a znovu ji praští po čumáku. Ladným ocasem spokojeně zavrní a posadí se na ztvrdlé bláto. Její žlutá očka Darkey sledují poťouchlým pohledem.

Světluška odpoví dalším zuřivým řevem na Francesčinu bolest a rozhodně sevření nepovolí. Ostrými drápy na koncích svých nožek trhne směrem k hlavě vlčice, díky čemuž rozpáře její břicho velice hladce. Střeva se vyvalí ven spolu se spoustou krve. Světluška zaječí, tentokrát to ale nezní vítězně, spíš bolestivě. Francesčina krev popálila její pavoučí nožky. Evidentně není zvyklá na její složení a začala ji po chvíli leptat. Sevření ale nepouští, tohle je jasný souboj na život a na smrt.
Přerostlý brouk opět zařve, když se jí Francesca zakousne do zeleně svítícího zadečku. Pustí tělo vlčice a pokusí se odtáhnout pryč do bezpečí, jenže to jí Francesca svým silným stiskem tesáků nedovolí. Trhnutím urve část světluščina svítícího zadečku, čímž zničila i kousek z fosforeskujícího těla.
Světlo naprosto zhaslo, mlha se rozplynula.
Všude je jen tma, pouze viditelný kruhový východ je světlejší než celé doupě - to díky matně svítícím kytičkám, které občas rostou kolem zdí z kamene a hlíny.
Francesčina hlava je celá pokrytá nechutně páchnoucím slizem, který se vyvalil ze zraněného zadečku. Nyní prakticky oslepená světluška, která se spoléhala jen na svůj zrak a na světlo, které vydávala, pustí tělo vlčice a odcupitá na svých nožkách o kousek dál, kde narazí do kruhové zdi. Zoufale zasténá a opět se postaví na svých šest nohou, jelikož dvě přední jsou popálené od krve vlčice. Zaklopýtá a svalí se na zem. Začne se oslabeně plazit směrem k východu, který jediný jakž takž vidí svým jedním okem.
Ačkoli jsou obě bojovnice smrtelně zraněné, ani jedna ne a ne konečně umřít. Světluška dále zraněně sténá a střídavě klopýtá nebo se sune ke kruhovému východu.
Zranění se ještě nezačala hojit, to bude nějakou dlouhou dobu trvat.

Džungle ve tmě nevypadá vůbec bezpečně nebo přívětivě. Jenom měsíc by mohl osvětlovat cestu osamělé vlčici, problém je v tom, že většinu jeho paprsků skrývají listy nebo odráží všudypřítomná mlha. Lépe řečeno je vidět jen na pár kroků a dál už nic.
Darkey si vybrala cestu po spadaných a sehnutých stromech. Zraněná vlčice pajdá po kmenech, jenže díky hluboké noci pořádně nevidí, kam šlape. Byla jen otázka času, kdy se pod ní ztrouchnivělé dřevo rozpadne a zahučí přímo do bahna. Je v něm až po hlavu, ale pod tlapkama cítí tvrdou půdu, dalšího propadávání se tedy nemusí bát. Kousek před její hlavou roste obrovský strom s rozvětvenými kořeny trčící na všechny strany. Uprostřed kořenů se ozývá mírné předení, které je slyšitelné jen odzdola.

Mlha pomalu houstne a plíží se ke sprintující Francesce. Pro světlušku to evidentně není vůbec lehké, a tak se svými triky pokusí vlčici zpomalit. Běžící Francesca před sebou náhle spatří pevnou kamennou zeď. Jistě by se zastavila, kdyby neustále nemyslela na to, že je všechno iluze. Její racionalistický mozek na ni řve, ať zastaví, ať neblázní a zpomalí, že narazí do zdi a bude to pořádně bolet. Vlčice se ale nenechá ovládnout křičícím pudem sebezáchovy a proletí zdí. Nic neucítí, prostě jakoby tam zeď vůbec nebyla. Pak se před ní objeví obrovská díra plná plamenů. Jenže ta už není tak věrohodná, občas problikne pravý vzhled doupěte, jelikož je světluška už dost unavená.
Přerostlý brouk naštvaně zaječí.
Francesca si koutkem oka všimne, že se světluška dala do pohybu. Nejspíš si dodala odvahy a chce vlčici přece jen dostat.
Mlha se kolem ní stahuje a pronásleduje ji jako hustý bílý oblak. Každou chvíli ji celou obklopí.
Na další iluzionistické překážky už nemá světluška sílu.
Únikový východ Francesca dříve spatří, než ucítí. Zdánlivě celistvá stěna občas problikne a odhalí kruhovou díru vedoucí dál do chodby.
Světluška je rychlejší, než za jakou se dosud vydávala. Před východem dosedne na všech sedm nohou, jelikož na tu osmou zraněnou se bojí stoupnout. Vycení na běžící vlčici svá makadla a trochu přidřepne, nejspíš plánuje skákat.
Únikový východ již není krytý žádnou iluzí, proto mlha zrychlila a Francescu dostihla. Pohled na světlušku se jí začíná krýt hustým oblakem.
Světluščin zadeček změní barvu na zářivě zelenou, to je poslední, co stihne Francesca zaregistrovat, než přestane vidět na špičku nosu. Jak si vlčice ale dobře všimla, zraněná světluška vydává charakteristický nepříjemný zápach, který iluze nedokáže skrýt.
Světluška se odrazí od svých nechutných chlupatých pavoučích nohou a skočí na běžící Francescu dříve, než se stihne dostat až k východu. Dopadne jí na záda a okamžitě k sobě sevře všech šest nohou, čímž Francescu obmotá a ujistí se proti spadnutí. Křiklavě zeleně svítící zadek má teď na hlavě vlčice, kusadla naopak na zadku, kam se rovnou s chutí zakousne. Zbývající dvě přední nohy (z nichž je jedna zraněná) zaryje Francesce do masa pod pánev z obou stran.

Světluška svou kořist maličko podcenila, určitě nečekala, že vlčice tak rychle zareaguje a stihne ji kousnout do letící nožky. Na okamžik se jí Francesca ztratila z dohledu - jakmile ji neviděla, jakoby neexistovala. Ostatní smysly světlušce zkrátka nefungují tak dobře jako zrak.
Zatímco se snažila Francescu najít, vlčice jí stihla skočit na záda a díky rychlosti, kterou nabrala se i se světluškou svalila na zem. Přerostlý hmyz začal okamžitě kopat pavoučíma nožkama ve snaze se zvednout zpátky do jistější pozice. Jelikož také cítí vlčici na svých zádech, na kterých zůstala navzdory spadnutí na bok, začne mávat svými zakrslými křidýlky, aby ji nějak shodila. V těch ale není žádná síla, a tak je tento pokus neúspěšný.
Zatímco světluška nespokojeně řve a naprázdno klapá makadly, vlčice se se svými tesáky činí a kouše do každé části hmyzího těla, která se jí naskytne. Světluška to tak ale nenechá, stále sebou mrská a kroutí, aby se dostala pryč od vlčice. Francesca se dostane až k levému mušímu oku, které v sevření jejích zubů pukne a vyvalí se z něj sliz. Světluška kníkne a náhle znehybní.
Řev ustane, stejně tak pohyb. Jasně zelené světlo začne pomalu zhasínat. Jakoby Francesca trefila nějaké důležité centrum a okamžitě tvora zabila. Vlčice si může oddechnout, stačilo jen kousat do oka světlušky a biologie už udělala zbytek.
Nebo ne?
Jakmile Francesca povolí své sevření, pohasínající světlo se opět rozzáří červenou barvou a začne varovně blikat. Světluška je v mžiku na nohou a ačkoli poloslepá, rozeběhne se pryč od vlčice a vyleze na strop. Odtamtud na Francescu naštvaně vycení klepeta.
Kolem se začne stahovat mlha - respektive její iluze, která světlušce pomáhá v lovu. Trvá to ale déle než před tím, jelikož je přerostlý hmyz velice oslabený a nemá dostatek síly. Otázkou je, co všechno je tu iluze? Stěny opravdu kruhové jsou, o tom se Francesca mohla přesvědčit, jenže co ten zbytek? Náhlé zmizení vstupního otvoru? A co samotná světluška, je tohle její opravdový vzhled?
Francesca nemá moc času, za chvíli zase neuvidí nic jiného, než bílou mlhu a červené blikající světlo.