Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Indri si prohlédla všechny účastníky. Jo, byli hodně vyčerpání. Zažili toho nejspíše až moc... Sklapla pysky a pohlédla do země. ,,Omlouvám se, kvůli mně jste museli prožít tohle," šeptla sklesle. Opravdu jí ti mrzelo.
Když Wissfeoh pronesl, že by mohl vědět, kde se její dítě podělo, zbystřila. Když se vlk rozhodl vést cestu, mlčky se připojila ke skupině. Všichni byli potichu. Nejspíše se dělo něco ooravdu hrozného. ,,Když jsem porazila stařenu, spadl z ní tenhle krystal. Bohužel jsem pak ztratila vaší stopu. Na Spáleniště jsem došla, ale byli jste pryč. Až potom jste vylezli ze země," Vysvětlila, proč se tak dlouho nesetkali. Nyní však měli společný cíl a Indri doufala, že tohle už bude poslední místo, kam se podívají. Chtěla vědět, co se synovi stalo. Unesli ho. Vlčice si v hlavě jen domýšlela, co to na jeho malé duši muselo zanechat... Proč ho vůbec ukradli? Jejího Tylooa?
Posléze došli až k Labyrintu. Dovnitř vedla jedna cesta, avšak brzy se dostali hlouběji. Cesta se nyní dělila na tři.
Z první cesty mohli cítit vlhkost. Na zemi byly malé kamínky, které osvětlovaly cestu.
Na prostřední cestě byly vidět tlapy, avšak nikdo netušil, čí by mohly být. Z cesty se linul hnilobný zápach.
Poslední, třetí cesta, byla prakticky bez zápachu. Avšak z dálky slyšeli jakýsi hlas. Nezdálo se, že by patřil Tyloovi.

//Kapitán je Wiss. Prosím, vyberte si cestu. Další post je 14.1

Dírou mezi kořeny prošel k Sachi čerstvý vzduch a měsíční světlo. Tohle byla jejich naděje, cesta na svobodu. Zatuchlé podzemí, kde sváděli lítý boj se stíny, se pod září měsíce osvětlilo.
Stín, který držel Wissfeoha, schytal kusem hlíny, který na něj mířila právě Sachi. Hlína prošla skrz stín, přičemž jej však alespoň vyvedla z míry - tmavý vlk využil příležitosti a stín zmáčkl kořeny. Stínový vlk se rozpadl, ale jen na chvíli. To však Sachi a Wissfeoh zvládli vytvořit z kořenů šípy, které zamířily na velký stín. Země opravdu proti velkému stínu nezabírala a tak šípy prostě jen prošly skrz. Oba vlci však alespoň získali pozornost velkého nepřítele. Ořešák s Vittani tak mohli alespoň využít situaci a utéci ke schodům.
Stín, který Wiss zmáčkl kořeny, se zase zhmotnil a chtěl opět zaútočit na unikající Sachi s Wissem. Pro jejich štěstí však stín porazil Ořešák, který taky mířil na svobodu. Oheň na jeho těle spálil stín na popel.
Vittani vytvořila další stěnu a to poskytlo všem dost času, aby se konečně vydrali po schodech na svobodu.

Všichni pocítili studený vítr na obličeji, jakmile se zase dostali na povrch. Možná je polil i pocit úlevy a klidu, když se dostali z téhle šlamastyky. Ale jen na chvíli... pocit naděje hned vystřídala úzkost, když se za nimi z díry začaly drát stíny...
Jeden, dva, tři, čtyři... a poté i velký stín. Někteří z vlků jistě cítili únavu, nechuť a... Možná i strach, jelikož toto nikde neskončilo. Čekal je další boj?
Vlky však najednou oslepilo světlo. Bylo tak oslňující! Všichni museli přivřít oči. Najednou se stíny začaly rozplývat. Velký stín však začal nepříjemně vřískat a než se stačil rozplynout, skočil zpět do díry.
Když se vlci otočili za původcem světla, mohli vidět Indri. V tlamě měla krystal, který zářil. Vypadal podobně jako ty, co měla Vittani a Sachi. ,,Konečné jsem vás našla! Jste v pořádku?" Zněla dost starostlivě. Vlky prohlížela, aby zjistila, zda jim nic není. ,,Byl Tyloo .. tam dole?"

//Další post 12.1
Jeden z vás měl indícii kam dál. Vydejte se prosím rovnou tam :>

Stěna se pro hrůzu všech rozplynula a tmavé přízraky měly nyní volný průchod směrem k vlkům. Rozhodně se nehodlali s živými mazlit, nýbrž zaútočili plnou silou.
Ořešák se nyní postavil vedle Vittani ve snaze přízraky zahnat pomocí elementu ohně a Wissfeoh zamířil k Sachi, aby společně vytvořili větší otvor a mohli utéci ze zapeklité situace.
Adrenalin jistě přispíval k tomu, aby dvojice hrabala rychleji. Přeci jen, záleželo na tom jejich bytí. Život. Smrt.
Ořešák mezitím použil bič, který vyslal dopředu. Ohnivý žár zrůdu zastrašil a nehmotný vlk uskočil dozadu. Ač ho plameny nezasáhly, alespoň získal vlk nějaký čas, než se odhodlala potvora zase přiblížit.
Vittani se rozhodla velký stín povalit, ač se jí to úplně nepovedlo. Sic vzplála, ale vlka její oheň prakticky nezasáhl. Nerozhodl se však na ni momentálně útočit, když ho mohla momentálně ohrozit nejvíce. Velký přízrak se zaměřil nyní spíše na Ořešáka a po pádu stěny se malá armáda stínů rozběhla proti vlkům v první linii.
Jeden ze stínů přeskočil i dozadu a vyrazil proti Sachi s Wissfeohem - zaútočil na tmavého vlka a chňapl ho po ocase. Vlci v první linii se jím moc nemohli zaobírat, protože na ně zaútočili tři další menší, pomocí svých zubů.
Sachi se konečně podařilo otevřít otvor. Bohužel Wissfeoha stín držel a zbytek byl také v obklíčení. Jejich priorita byla jasná. Utéct z jámy lvové.

// Další post 10.1.

Sachi vyslala kořeny do díry před sebou a pomalu z ní odlupovala okolní hlínu. Pokud však díru chtěla řádně rozšířit, potřebovala pomoct. Jenže jediná pomoc zrovna bojovala dole. Taky se jim rozhodla vypomoci hlínou a kořeny, kterou hodila na nepřátele. Jeden z nich zakolísal, ale jen zvedl hlavu a zavrčel. Notná dávka stínů byla pořád uvězněná za Vittaninou stěnou a nemohla se prodrat dovnitř.
Zato Ořešákův oheň se zdál být skutečně účinný. Zasáhl jeden ze stínů přímo do zátylku a ten zakvičel a rozprskl se do okolí jako kusy šedivého, špinavého popelu. Druhý z nepřátel byl tak zneškodněn a počty se začínaly pomalu vyrovnávat. Jak se zdálo, oheň byl jejich absolutní nemesis. Pokud byl tedy vržen dobře - i Vittani se totiž rozhodla ohněm vypomoct. Její ohnivý bič však jejího oponenta minul o vlásek a ten se k ní dostal a jeho tesáky projely Vittaninou srstí na krku tak, že zanechaly šrámy na kůži, ale naštěstí se nezakousl (3). Oponent se ji však rozhodl rozhodit a tentokrát ji vzít tlapou s podivně dlouhými a ostrými drápy, aby ji rozhodil a její stěna spadla (6). Sotva se jí však drápy dotkly (a nebo ne!), z boku k němu dorazila loutka a narazila do něj tak, že se stín odkulil o kus bokem. Rychle však zase vyskočil na nohy a vycenil na Wissfeoha zuby. Nezdál se být tak hloupý, aby útočil na loutku a půjde přímo po černém vlkovi.
Tak či tak, pokud Vittani neudržela stěnu, do místnosti se vyhýřily stíny, které doteď její oheň držel. A nepřekvapivě se několik z nich dalo hned do šplhání nahoru za dvojicí, která doteď byla relativně v bezpečí.

// Tl;dr: Sachin útok neměl velký úspěch, Ořešák zabil jednoho protivníka. Vittanin bič zklamal a tak tak ji hlavní stín (přízrak) nechytil. Zaútočil na ni drápy, aby ji poranil a ona pustila ohnivou stěnu, načež jej Wissfeoh od Vittani odrazil a přízrak se nyní otočil na něj. Pokud stěna padla, stíny (napočítáte čtyři) začaly v polovině šplhat nahoru a dva další se přidaly k útoku na dvojici dole.
Sachi se podařilo začít zvětšovat otvor ven, ale vypadá to, že pokud jej chce zvětšit dost, bude potřebovat pomoct.
Další post 7.1., ale upozorňuju, že jsem nemocná. Chci s vámi ještě dojet souboj, ale když to nepůjde, přehodím vás Ávě. :D

Wissfeohovi schody skutečně vedly do nebe a cestu Sachi a Ořešákovi usnadňovaly o moc více, než lezení po kořenech. Ty byly totiž převážně kolem nich, tvořící neprůchodné stěny tam, kde hlína končila a nebo jí bylo méně. Možná že pár kořenů bylo schůdných, ale těžko i říci na jak dlouho, než se z nich stanou poměrně svislé kusy stromu, po kterých to nadále nepůjde. Navíc vedly spíše do středu než ven k okrajům. Přesto se však dvojici podařilo za chytrého využití okolí a Wissfeohovi rychlé pomoci vyšplhat nahoru - a podívejme se. Sachi ucítila na tváři závan větru. Po levé straně si mohla povšimnout drobného okénka mezi kořeny a hlínou, kterým dovnitř přicházel čerstvý vzduch. Jednalo se o poměrně úzký otvor a nešlo pořádně rozeznat, co je z jeho strany, ale nebylo by tak těžké se k němu dostat. Na druhou stranu, Ořešák našel jedno větší, ale více z dosahu a s oblohou tyčící se za jeho průrvou. Mohli se pokusit s okénky pracovat, dát vědět svým společníkům a nebo jednoduše samotní prásknout do bot. Tak či tak, správně uvažovali a našli dva možné východy, jen každý skrýval svou nevýhodu.
Mezitím se pod dvojicí dole rozpoutalo peklo.
Vittani povolala oheň a ten teď plál před zraky dvojice, prskal a svíjel se. Pak konečně Wissfeohova barikáda padla.
První stín, který se pokusil přes stín proběhnout, zakvičel a jako jako papír se celý sroloval a ohnul, páchnul jako hořící vlasy a křičel tak, že by si jeden myslel, že cítí skutečnou bolest. Přeci jen i tohle kdysi byla živá bytost... nebo ne? Po jeho smrti však ostatní, kteří ho následovali, začali být mnohem opatrnější. Ten největší a zjevně i původce všech těch ostatních kopií Sachiny smečky - už tak ani jeden nevypadal, teď se skutečně jednalo jen o stíny bez tváří, zato s velkými zuby - vycenil zuby v zazubení. V očích se mu zablýsklo a zarazil drápy do země, načež před nimi pukla a brázda se brzy rozšířila v podobě klikaté praskliny až k Vittani, načež vlk - který na rozdíl od svých stínů lusknutím prstu po doteku nezmizel - proskočil s nepěkným zakňučením ohněm, jak jeho srst, která spíš připomínala vycpanou sochu, krátce chytila. Nevypadalo to ale, že by se tím hodlal zdržovat a bez okolků vyrazil Vittani po krku.

// Tl;dr: Sachi našla okénko, ke kterému se vlci dostanou, ale neví jestli vede přímo ven a zda se jím vlci všech velikostí protáhnou. Přichází z něj však čistý vzduch. Ořešák našel okénko, kterým se sice protáhnou všichni a míří ven ke kořenům stromu, je však poměrně vysoko a vlci by se k němu museli nějak dostat.
Vittanina stěna ohně zničila první stín, který se vyvalil dovnitř a zbavila skupinu prvního protivníka. Jejich původce plameny prošel - avšak ne bezbolestně - a zaútočil na vlčici, Wissfeoh je zatím v bezpečí.
Poprosím Vittani i Wissfeoha o hod 1d6 na začátek postu jako předtím a další hod v případě útoku do textu za větu o útoku.
Další post nejspíše 31.12., ale nic neslibuji, takže nejpozději ke konci příštího týdne.
Šťastný nový rok!

Skupinka se pořádně nijak nerozhodla, jen Vittani se rozhodla ujmout jakéhosi vedení - spíše projevila svůj názor - a tam to tak nějak končilo. Zůstali zaseknutí na místě, možná plánujíc bojovat, ale bez strategie. Přesila je s takovou nejspíš rozpráší. Žádná past, žádná myšlenka na obklíčení a nebo přepadnutí ze zálohy. Bylo to však nutné? Nestačilo proti nim prostě použít starou a dobrou fyzickou sílu? Předtím to přeci jen fungovalo...
To odhalí jen čas.
Jenže než se skupinka rozhodla a dohodla, za Wissfeohovou bariérou se ozvalo cosi. Přeci jen byli pronásledováni, nemohli si teď jen klidně vyběhnout z vnitřku stromu a před něj a do lesa, kde to monstrum už nebylo. Následovalo je dovnitř a do chodeb a nebýt bariéry, už by tu v tento moment bylo. Tohle nebyla otázka zda chtějí nebo ne, ale zda vymyslí možnost, jak se celé situaci vyhnout a nebo se jí postavit čelem.
Pod útočníky se začínaly liány a kdo-ví-co-ještě trhat, ozývalo se za nimi podivné funění, jak se útočníci snažili prodrat dovnitř a na skupinu zaútočit do nejdříve a nejrychleji. Nebylo přeci jen pochyb že tu jsou. Byl odtud jen jeden východ - pokud vlci nepočítali ten, který vedl nahoru. Byla to dutina, možná se jí ven dostat dalo, ale byl čas na další útěk a nebo na souboj? Skutečně tu další cesta byla? Někdo by se musel dostat nahoru a podívat, čímž by se skupina musela rozdělit. Další otázka byla jak?
Pak se konečně za bariérou zalesklo oko, které na zeleno-modře osvícenou místnost vejralo. Už jim zbývalo jen pár chvil na jakoukoliv akci než boj dojde k nim.

// Další post 29.12.

Ořešák a Vittani se jali táhnout své padlé druhy ke středu. Možná to bylo šlechetné a možná hloupé. Zpomalovali je. Byla myšlenka Vittani pravým řešením? Nechat ty dva, aby jim získali čas? Nebo by to z nich udělalo monstra ne o moc lepší než to, které je nahánělo? Ať byla pravda jakákoliv, nebylo to daleko a i Tymián se k nim přidal, ale ten jednoduše nesl celého Heřmánka vzduchem, jelikož jeho forma byla vlčecí.
Nebyla to dlouhá cesta, i když byla s jejich zmoženými těly bolestivá a namáhavá. A možná, kdesi uvnitř, vlci pocítili spojení - nenechali zbytek své skupiny zahynout, ačkoliv mohli. Vittani neublížila Wissfeohovi tak, jako on v jejích očích její matce. Ořešák se postaral o to, aby členka jeho nového domova zůstala v bezpečí. Dohromady byli poměrně sehraná skupina, která si navzdory všem trápením mohla důvěřovat. Ne kvůli tomu kdo byli nebo odkud byli - ale protože ani jeden z nich nebyl monstrum.

Wissfeoh utíkal tmou. Do tváří ho šlehaly větvičky, v očích ho pálily slzy a on utíkal a utíkal a utíkal. Jenže v momentě, kdy se skryl pod povadlým porostem aby nabral dech... uviděl zuby, které ho chytily. Nemohl utéct. Nemohl.
Nemohl.
Nemohl.
Nebylo útěku.
Nebylo.
Nebude.
Je vězněm.
"Probuď se," pronesl k němu zlehka hlas po dalších několika minutách, které spíše připomínaly hodiny a věčnost. Zrovna, když jej jeho únosce táhl do stavby, která nebyla vlčí. Byl to labyrint. Wissfeoh pochopil, že pokud chtějí pomoci Indri, musí tam. Prve ale...
Se Wissfeoh probudil.

Trojice si tak společně mohla prohlédnout místo, na které se dostali. Uvnitř stromu byla dutina, vysoká a rozlehlá tak, že by ji jeden mohl označit za horskou jeskyni vyhloubenou časem.
Mezi ebenovými kořeny rostl mech, luminy osvěcovaly místo a k tomu všemu se přidávaly krystaly. Zelené jako jed nebo možná jarní tráva, zářivé tak, že bodaly do očí a nebo možná vedly ztracené poutníky. Na okamžik jim to vyrazilo dech a pocit matky, která je objímala, se vrátil a pohltil je. Pár krystalů se ke čtveřici sneslo a obtančilo je, jednoho po druhém, Ořešáka, Vittani - od které odskočily jako poplašení hlodavci-, Wissfeoha i Tymiána.
Až u Sachi se zastavily. U Sachi, která prožívala noční můru, třebaže byla na tom nejkrásnějším místě v Mois grisu.

Sachi stála naproti Enzouvoi a snažila se jej o něčem, čemsi přesvědčit Že musí dál, i když byla důvodem zkázy všude okolo. Hnědý vlk vrtěl hlavou. Hleděl na ni jako na ducha, přízrak, překážku.
"Ne. Ne..." zašeptal, "Moje Sachi je pryč. Ty nejsi ona. Nejsi. Jsi monstrum. MONSTRUM!" a s tím se na hnědou vlčici vrhl.
Nedostala odpověď na jedinou otázku kterou položila. Nedostala šanci nic vysvětlit, říct, že je jeho Sachi a že není ten, s kým si ji plete. Sen ale působil tak živě, tak krutě, že když ucítila pálení na obličeji, zdálo se, jakoby by bylo odtud. Jak ji Enzou vzal tvrdě drápy přes oči, aby ji oslepil a místo toho sjely po jejích tvářích a čenichu, načež se jí vrhl po krku. Sachi musela bojovat, pokud chtěla přežít.
Ale pořád to byl jen sen a ona musela vyrazit za zeleným světlem, načež se
probudila. Se zelenými krystalky bolestivě pálícími pod jejíma očima a taky na čenichu, vměstnaných v srsti a kůži a s hlubokou migrénou. Krystaly na tvářích připomínaly klikaté slzy.

// Další post dáme tedy 26.12.! Od tohoto momentu Sachi podléhá úzkostem, které raší z její mysli při každém rozhodnutí, které padne. Stejně jako vztek se dají potlačit, ale zůstávají tam a tepají, vlčici rozrušují při každém kroku.
Kam jít dál víte - a v příštích postech vás konečně čeká poslední souboj proti tomu, co vás pronásleduje. Tehdy se přehoupneme do druhé poloviny akce a snad i k nalezení vašeho cíle. ;) Poprosím pod posledním postem (ke konci nadcházejícího souboje) pro mě dát feedback, co se vám na druhé fázi líbilo a nelíbilo, hlavně Ořešák, který ode mě bude mít svoji část ke konci celé akce.
Tady máte prostor se domluvit a přízrak případně přepadnout, pokud chcete, vyměňte si pár postů a herně se domluvte nad nejlepší strategií pro vaše vlky. Jen nezapomínejte na debuffy Sachi a Vittani!

Dvojice se snažila spící probudit - jenže se nic nedělo. Dvojice snářů stále snila, stále byla ponořená v jejich osobních nočních můrách, zatímco Vittani a Ořešák zůstávali vzhůru. A pak uslyšeli vrčení přicházející od vchodu. Ať už byli na pochybách, něco se blížilo - a brzy to vypadalo na druhé kolo rvačky, která měla mezi vlky a stíny nastat. Až na to, že Vittani a Ořech ztratili důležité členy.
Záře z nitra stromu zabubnovala jako srdce, lákala je do svého nitra, kde by snad mohli být v bezpečí - ale co pak jejich společníci, co s nimi? Zjevně je neprobudilo postrčení ani štípnutí. Co tyhle dva zachránilo byl Tymiánův rychlý čin, protože pokud by usnuli i oni, těžko říct zda by se probudili.

Sachi volala po Enzouovi. Enzou na sebe nenechal čekat. Vyplížil se ze stínů, celý zkomolený, zkroucený, oči vytřeštěné a dívajíc se do všech stran, jakoby hledaly něco... někoho. A skončily přímo na Sachi.
Mohutný vlk před hnědou vlčicí ucouvl a stáhl uši k hlavě. "Tak přece jsi... přežila. Myslel jsem, že potom co jsi zabila Riccu... co jsi nám udělala... nás necháš být!" jeho hlas přeskočil. Pokud by se Sachi pořádně zahleděla na vlčici, kterou dříve označila za neznámou, došlo by jí, že měla přesné známky Ricčina vzhledu. Byla to ona. A to temno prosycené železem okolo... to byl Daén. Zničený, zrkvavený, její údajný domov.
Kdesi za Enzouem se však zalesklo cosi zeleného - a to něco ji lákalo, aby se vydala blíž, i přes svého milovaného stojícího v cestě.

Wissfeoh mezitím trpěl bolestí mladých. Ve vzduchu, vřeštěl, kamsi ho nesli. Místo poznával, byl to Temný les. Hlouběji a hlouběji, až pak... k čemusi. Jakýsi vchod, něco v něm temně tepalo a černý vlk pocítil strach, který mu modře probleskl před očima. Jeden nemusel být génius aby si spojil, že tohle nebyla jeho vlastní vzpomínka - že on unesené vlče nebyl, že se mu jen vybavilo, jak kdosi jiný předtím trpěl.
V jeden moment jej však únosce upustil a Wissfeoh byl na pár momentů náhle volný - co udělá?

// Další post už zase za dva dny, tedy 22.12. a dejte mi prosím vědět, jestli si chcete dát přes svátky pauzu a nebo víc dní na odepsání. Je mi jasné, že ne každý bude mít čas vysedávat u postů.
Hezké Vánoce vinčuju!

Skupinka unavená a zničená svou dlouho cestou, pomalu ukládaná ke spánku. Teplo je kolébalo, náhlý příjemný povrch, únava... Heřmánek a Tymián vedli skupinku a i ti zaškobrtli, jakoby strom a jeho atmosféra promlouvala i k nim.
"Mami," zamumlal Heřmánek. Zakopl, svalil se a už se nepostavil. I Tymiánovi se začaly podlamovat nohy. Jenže pak se rozkašlal a nastražil uši, jakoby ho skuhrání a utrpení přicházející z jeho plic probudilo.
Ve skupince byli i někteří, kteří odolávali spánku lépe než jiní. Kde Wissfeoh v podstatě padl kde stál, Sachi odolávala o něco déle a viděla i pád Heřmánka, než zavřela oči a sama usnula.
Ořešák na tom byl... překvapivě dobře? Možná proto, že k němu jako k prvnímu přiskočil Tymián a cvakl jeho ucho. Bolest ho probudila. Vittani na druhou stranu udržoval vzhůru vztek, hluboko v žaludku, pro teď potlačený - a štípnutí od Tymiána jen pomohlo, aby vlčice zůstala vzhůru. Problémem bylo, že jejich němý společník jim nemohl pomoct nebo jim něco říct. Měli sice jeho tlapky, ale nevypadalo to, že jim poradí s tím, co teď udělat. Bylo to na těch dvou. Jenže... docela jasně se už nacházeli hluboko v klíně stromu a snad jen jedno natáhnutí a zjistí, jaká skrývá svá tajemství.
Pokud je někdo pronásledoval i dovnitř, momentálně to neměli jak zjistit.

Sachi se probudila. Místo, kde se nacházela, páchlo železem. Celý sen jí připomínal to, co zažila předtím, když se vložila do vzpomínek, ale tentokrát to bylo jaksi... osobnější. Bolestivější. Protože než si zvykla na tmu ve svém okolí, přišla na to, že se nepostaví - přední levou nohu měla celou pokroucenou a sežvýkanou, neschopnou pohybu. Jen se jí dotknout šíleně bolelo.
A před ní? Před ní těla. Když udělala pár kroků vpřed, všimla si prvního vlka s otevřenýma, mrtvýma očima. Vlčice měla šedou srst s nazrzlou bradou a náprsenkou, která se táhla až na její břicho a končila až u špice ocasu. Pod jejíma očima čtyři tečky na obou stranách a drobné skvrnky na čele a zadku.
"Ty... ty žiješ!" ozval se chraplavý hlas.
Enzou.

Wissfeoh byl unášen. Někým. Něčím. Táhli ho temným lesem, který možná až moc dobře poznával. Jeho tlapy se těžko dostávaly k zemi a přesto se snažil zachytit každého stromu, každého houští. Uvědomoval si, jak jej pálí v krku a někdo křičí.
Oči měl slepené slzami a kdesi za očima mu zablikal vztek, který se z hloubky jeho žaludku blížil k jeho očím, které na chvíli zamlžil rudou. Pokusil se zaútočit na toho, kdo ho držel, ale nic. Nepomáhalo to. Kdesi po cestě se mu do kůry zaryl drápek a zůstal v kůře.
Do očí se nahnaly slzy a úzkost se mu rozproudila celým jeho tělem.
Uvědomil si, že křičí on.

// Další post bude 20.12. :)

Občas to bylo to jediné, co jeden mohl udělat: utéct. Aby mohl bojovat další den. Zvlášť, když protivník neměl žádnou slabinu, která by mohla pomoci čtveřici jej porazit. A tak běželi vpřed. Utíkali, až je bolely nohy, až se jim podlamovala kolena. Snad jen Wissfeoh, který z nich vydržel nejvíce, byl sic zadýchaný, ale necítil se jakoby měl upadnout a znovu se nezvednout.
A náhle tu byli. U kořenů stromu tak vysokého, že sotva dohlédli do jeho korun.
Měkký mech potkal jejich tlapky, zmučené a pořezané prostorem za nimi, zatímco přízrak, který je pronásledoval, odmítal zastavit. Zima, kterou doposud cítili, ustoupila teplu, jakoby snad z chladné tundry vystoupili na pláž. Pocity bezpečí, štěstí a lásky se jim vštípily do srdce tak hluboko, až vlkům do očí vhrkly slzy. Jako matčino obětí. Jakoby matku nikdy neopustili. Jakoby matka nikdy neopustila je. I Vittanin vztek na chvíli vyšuměl, jak se jí dotýkal jiný, neznámý pocit.
A všech se náhle dotknula únava. Po všem tom útěku, po všem tom, co je pronásledovalo, co s nimi bojovalo, si přeci zasloužili odpočinek. Zasloužili si spát a nechat se kolébat zvuky větru narážejícího do větví a jejich šelestu. Čím hlouběji pod kořeny však skupinka mířila, tím více Sachi ucítila... zvláštní pocit. Jakoby měla jít dál. Jenže zvládne se vymanit z dopadající únavy?

// Další post 17.12. Chin up, už jsme skoro v půlce!
Váš charakter může dobrovolně usnout a nebo mi hodíte kostkou 1d6. V případě Vittani si přidá +2 a Sachi si přidá +3. Dopište mi prosím bonus do závorky k hodu.

"Tak to musíš být také Daéňačka! Moc je všechny ode mě pozdravuj, hlavně naši sestřičku Meduňku, ano?" zapěl nadšeně a zamával chvostíkem. Co se týkalo Shine, v reakci na její odchod jen svěsil hlavu, ale neřekl nic. Co by se k tomu mělo říct?
Tymián ale vypadal absolutně vyčerpaně z toho, jak se snažil Ořešákovi odpovědět a jednoduše... nemohl. Záhada stromu tedy nejspíše zůstane i nadále záhadou.
Ani jeden z vlků se k Vittaninu vzteku nevyjadřoval, vyjma odpovědi na Wissfeohovu otázku, na kterou Tymián zavrtěl hlavou. Z Vittani se monstrum nestane. Nejspíš. Asi. Kdo ví? Tyhle duše si to aspoň nemyslely.
"Myslím, že je k tomu vede hluboký vztek, kterého se za svého života nezbavili. A nebo šílenství. Někteří z nich jsou taky jen stíny duší, které se posunuly dál a místo krystalů... zanechali běsnící přízraky," Heřmánek se oklepal. Ale nyní nebyl čas na rozhovor - nyní byl čas prchat!
Jenže... nikdo neutíkal. Jen Vittani udělala několik cvalových kroků, těžko říct, protože skupinka tam jednoduše stála. V otevřeném poli plném úlomku stromů, které se jim bolestivě zařezávaly do tlapek. A čelili tomu, co se na ně valilo.
Zvuk křupajících kostí a věc obalená kapající temnotou, která připomínala spíše mízu než krev.
A pak... se po jeho bocích objevili další. Přízrak se sice zmenšil, ale jeho síla zjevně úplně nezmizela.
"SAAA-CHIIIIIII..." zachrčel hlas jejího tehdejšího alfy, zatím členi její smečky se držely po jeho stranách, slepé, mrtvé oči upřené na skupinku. Tři, pět, sedm... Přesila.
Tymián se rozkašlal, Heřmánek naježil a vykulil oči: "Proč tu jen tak stojíte?!"

// Další post 14.12.

"Náš táta je léčitel Zinek," mávl chvostíkem heřmánek. "A maminka je Shine z Alatey. Znáte je?" ale pak se těchto otázek odprostil a zamyšleně naklonil hlavu na stranu a podíval se na svého bratra. Ten kývl. "Můj bratr je Tymián - a moc vám toho nepoví, obávám se. Umřel během magické apatie a dodnes nemůže přestat kašlat." Nespokojeně mávl ocáskem. Přejel si všechny vlky pohledem.
"Hmmm... můžeme se pokusit. I když vám o té Indri moc nepovím, ten krystal vypadá jako součást většího celku," vysvětlil. "Podobné krystaly v nejrůznějších podobách a formách zanechávají za sebou silné duše. Jednu dobu tu s námi byla vlčice, jmenovala se Solfatara, a podobný za sebou zanechala. Ale ten už je dávno pryč," vysvětlil. Trochu se ale zamračil na Vittaninu reakci a Tymián udělal pár kroků mezi ni a Wissfeoha a i když pořád kašlal, nevypadal, že by chtěl nechat vlčici napadnout černého vlka.
"Většinou nesou emoce těch, kterým kdysi patřili. Nenech se jím ovládat, ano? Táhne... vztekem. A ten vztek není tvůj," podotkl Heřmánek maličko zamračeně. "Nepřijde mi jako součást někoho, kdo se posunul dál, ale... nejspíš něco, co tu přetrvává se zbytkem své duše. Nejspíš jste je přitáhli vy a váš příchod," dodal, i když to čtveřici dost možná nedávalo žádný smysl. "Ta věc co vás napadla se krmila na vzteku a bolesti, což byl i nejspíš důvod proč se vás dotkla tak osobně. Spousta přízraků má schopnosti, kterým dokáži podvědomě porozumět jen oni. Není to tu vždycky jen přátelské," osvětlil a pak se zahihňal: "I když vy máte docela štěstí." Na ně! Na ně měli štěstí!
Tymián nešťastně posunkoval, když Ořešák podával otázky, ale nevypadalo to, že by byl schopen vysvětlit, co se skupince snaží sdělit. Nakonec se ale podíval směrem k Sachi a poukázal jejím směrem a pak ke stromu, jehož koruny šplhaly k nebesům a k tlapce Vittani a krystalu.
Stáhl uši k hlavě a nešťastně si skupinu prohlížel.
"Myslím, že Tymián u toho stromu s tebou něco chce, Sachi. Půjdete se podívat blíž? Ale pozor, takových krystalů z duší... tam může být hodně," mávl ocasem Heřmánek a propletl se okolo Sachi, aby se o ni bokem otřel. Byl studený, jeho srst nacucaná ledovým mořem a na Sachině kožichu zanechal rozetřenou krev.
Od Temného lesa se ozvalo zakvílení - tvor, který je následoval, byl v jejich stopě. Chórus hlasů zaúpěl: "SACHI!" a tentokrát v něm byla zvláštní, lepkavá známost někoho, koho vlčice kdysi znávala.

//Tl;dr, protože nevěřím svým vysvětlovacím schopnostem
Krystal, který má Vittani, se zdá být roztříštěným úlomkem z většího celku, který za sebou obyčejně zanechávají silné duše, které se posunuly dál. Tento specifický krystal však vypadá spíše jako součást někoho, kdo přetrává jako duše na Mois Grisu. Stín, který ho předtím vlastnil, se krmil na vzteku a tudíž i na tomto krystalu, který nyní pouští svůj vztek do těla Vittani.

// Další postík dáme 12.12.

Vlci doběhli jako skupinka na spáleniště za svými průvodci a zatímco duše mohly běžet bez únavy, čtveřice byla ke konci jejich cesty už jistě unavená. Spáleniště však teď vypadalo... jinak. Pod popelem vykukovaly zelené lístky, to bylo jasné, ale ve středu, blízko moře, se tyčil strom. Vysoký. Vyšší než modrák, skoro až připomínal horu, jak svou korunou blokoval slunce. Slunce, které vlkům nebylo dopřáno. V jeho nitru cosi tepalo. Zelenou, vítající barvou.
Ba-bump. Ba-bump. Ba-bump.
Vlci byli sice daleko a ke stromu budou muset ještě chvíli kráčet pokud jej chtějí dostáhnou, ale oproti všemu, co tu v okolí cítili, strom měl hřejivou, až mateřskou auru. Jakoby by se jednomu stačilo schoulit okolo jeho kořenů a spát a už se nikdy nemuset strachovat.
Dvojice duchů zpomalila, jakmile skupinka začala zpomalovat taktéž. Černý vlček se otočil jejich směrem a starostlivě si je prohlédl.
"Rádi bychom vám pomohli, ale vyčerpali jsme naši schopnost pomoct smrtelníkům poměrně nedávno a nemyslím, že se budeme moct dlouho smrtelného světa zase dotknout," povzdechl si a usmál se na ně. "Možná bychom vás mohli nasměrovat k naší mamince, ale..." zahleděl se na svého bratra. "Nebo k otci. Daén je docela blízko," hlesnul zamyšleně, zatímco šedivý vlk se znovu rozkašlal a černý vlček mu věnoval smutný pohled.
"No, to je nedůležité! Ahoj, jsem Heřmánek! A vy jste?"

// Další post bude 10.12. Prosím vypište jakékoliv otázky na dvojici máte, než se posuneme dál. Máte tady klidný, čistě kecací post, ať se vlci trochu vydýchají a pak se vrátíme k příběhu!
Poprosím všechny, aby popsali, co z onoho stromu cítí a co je přitahuje - co vaše vlka dokáže uklidnit. Pachy, hlasy, podvědomý pocit... nechám to na vás! Tohle by ale mělo být místo absolutního klidu... pro všechny kromě Vittani, která neustále cítí divný, převládající vztek hluboko ve svém žaludku.

Kde se to v nich jen bralo, vidět srdce a okamžitě na něj zaútočit? Bylo to dobře? Bylo to správně, že útočí na jediný bod barvy? Jenže pokud jej nezničí, pokud jej nezasáhnou, co jiného v temnotě udělat? Pokud byla jejich akce správná nebo ne, to se stejně brzy dozví.
A dozvěděli. Monstrum vykřiklo v reakci na jehlici a kouli, zapištělo a z jeho tlamy se vyřinula pára, načež se to ohnalo po Ořešákovi a Vittani (6, 5) a svou silou odhodilo oba dva bokem. Zatímco Vittani útok ustála lépe, Ořešák narazil tělem do jednoho ze stromů. A k překvapení obou byl dotek mlhy... řezný. Pořezal jejich tváře, krky i plece a věc se zvětšovala, křičela a chrlila páru, rovnou na dvojici před sebou, Wissfeoha a Sachi (5, 2) z nichž první útok zasáhl a ten druhý nikoliv. Sachi měla štěstí, že monstrum trpělo. A zároveň... i díky Wissfeohovi na srdce dosáhli. A zatímco ten si moc vítězství neužíval, sžíraný horkou párou, na okamžik beze zraku a v agónii jako polit vařící vodou, dvojici se jejich kořeny vrátily s pokladem.
Roztříštěným, rudým krystalem, který se opakovaně zkoušel spojit dohromady, ale horko ohně na něj mělo nežádoucí účinky a tak se vlnil, vzdouval, rotoval okolo svého svého nitra... a srdce nepřipomínal. Spíš cosi jiného.
"TEN JE MŮJ!" vykřikl chórus hlasů a natáhl se po roztříštěném krystalu. Ne jako po srdci, ale po něčem... co to chtělo. Vlastnilo. Pozřelo a bylo to z něj vytrženo. Temnota se rozlila a duše samotná se zavlnila a začala splaskávat za neskutečného řevu, zatímco kolem chrlila páru a mlátila temnotou a jejími čepelemi, ale cokoliv co to mělo za moc se zjevně vytrácelo s absencí krystalu.
"Co to- Živí vlci!" ozvalo se za čtveřicí a ve tmě stály průhledné formy. Černá se zelenýma očima a černošedá, mírně vykulená a pokašlávající.
"Tady nemůžete zůstat, vždyť vás zardousí! Pojďte!" vykřikl ten tmavý, který nevypadal o moc větší než sotva šestiměsíční vlče. Jeho srstí jakoby procházely vlnky a od jeho úst bublinky, zatímco jeho společník stále a rdousivě kašlal.
Našedlý, rdousící se, se rozběhl směrem ke spáleništi, zatímco černý na chvíli čekal a očima se zastavil na Vittani, váhajíc. Pak ale nic neřekl a rozběhl se za starším vlkem, který mohl být sotva dospělý.

// Krystal se potáhne, z nevysvětlitelných důvodů, k Vittani. Jakmile se dostane dost blízko, obemkne jednu z jejích kočentin nebo obemknutelných částí jako náramek, i když nepřilne k tělu a stále se okolo ní bude snažit dávat dohromady. Pro referenci - fialové krystaly okolo tlapky Astaroth v Glow upu.

// Útoky na Vittani, Wissfeoha, Ořešáka, Sachi jsou v tomto pořadí 2 ,1 ,1, 5. Buď si hoďte na možný zásah a nebo se nechte zasáhnout dobrovolně, v tom případě nechám na vás čím, jak a kam.

// Můžete si nyní vybrat, jaká bude vaše další akce. Můžete zůstat a pokusit se stín dorazit, následovat dvojici mrtvých a nebo zamířit dál směrem k pohořím. Můžete diskutovat, hlavní slovo bude mít Sachi.
Další post 7.12. touto dobou.

Cindeřin duch a zavlnil a vycenil tesáky. Taky se začal zvláštně rozplývat, rozlévat, jakoby byl tvořen vodovkami. Cindeřina tvář ztékala z obličeje zrůdy, která před nimi boptnala a narůstala a začala se smát, zatímco nazlátlá barva Cindeřiných očí tekla z tváří příšery jako slzy.
"Myslíš, že se mi vyhneš? Jsem tvá vina, Vittani Virentem, tvá a těch, kteří tvé matce nepomohli a prolili její krev," bytost zachrčela, její hlas znějící jako chórus několika hlasů, které se prolévaly dohromady a tvořily jeden jediný, dunivý tón. Polykalo to tmu z okolí, krmilo se to s ní a rostlo to, zatímco les okolo se zdál chřadnout. I vlci kteří neviděli duchy a nebyli součástí této výpravy ucítili změnu, jakoby se v lese najednou nacházelo něco temného, zlého.
Jedno se však zdálo být jisté, ustoupilo to před jiskrami, i když těžko říci jak dlouho to vydrží. Uvnitř hrudi stínu, bytosti se zlatými slzami, bilo jako srdce něco rudého a zářivého, přes co převalovala temnota.
"Podívej se na sebe, Vittani. Tak málo času jsi s ní trávila... s nimi." Bytostiny tlapky se změnily, roztáhly v prsty a pařáty a jako loutky v nich tančila těla Xandera, Enigmy a Cipher.
"Proč jsi mě opustila, sestřičko?" ozval se hlas, který sotva poznala. Zpod hávu temnoty vystrčila hlavu Vittanina mladší sestra. Ta nejmladší. Ta, která odešla.
Ta... věc vycenila zuby na Sachi. Usmála se. Kde skoro všechno ostatní bylo černé, tady ve tmě zářily bílé tesáky, přes které tekla zlatá a pomalu je měnila. Slzy kapaly na zem a nepřestávaly. Kde původně byla důvodem maska Cinder, nyní se už jednalo o něco jiného. Něco, čeho by se vlci neměli dotýkat.
"Vlčice křičí, křičí, křičí. Tak slabá. Vyhoštěná. Jaké to je, Sachi, vědět že mezi duchy nepotkáš nikoho, kdo tě kdy miloval?" zašeptal chorus hlasů a oči střelily na Wissfeoha. Jako dvě černé kaňky. Udělalo to několik kroků vpřed, zatímco to dál rostlo. Boptnalo... snažilo se vlky zdržet. Otevřelo to tlamu, aby se to znovu rozhovořilo.

// Vítejte v aktu dva a pod vypravěčem Zinkem!
Kapitánem toho aktu je Sachi, takže poprosím jakékoliv dotazy a zprávy posílat přes ni. Nebojte se, na každého dojde! ;)

// Další post s největší pravděpodobností bude 5.12. touto dobou. Pokud budete mít důležitý důvod proč nebudete moct stíhat, dejte vědět, domluvíme se. Máte volné pořadí, mimo přímou domluvu se mnou nikoho neomlouvám a trochu se posuneme! V postu je naznačeno pár věcí co můžete udělat, každopádně se pokusíme co nejdřív z temného odejít a zamířit někam do většího soukromí.
Pokud si nejste jistí, že by vám něco herně vyšlo, neváhejte mě kontaktovat! Taky poprosím všechny, aby mi udělali maličký hod 1d6 a napsali mi na začátek příštího postu váš výsledek. Nepodvádět, kdo ví co se počítá za dobrý hod? >:3
Pokud se pokusíte o akci typu útok nebo něčeho, co vám nemusí nutně vyjít, hoďte si mi znovu a číslo mi v závorce dosaďte za danou akci v závorce.
Děkuju a hodně štěstí!