Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prazvláštní tvor, jehož domovem je tato souměrná kruhová jeskyně, vypadá rozhodnutý. Dnes se zase po dlouhé době nají! Styl jeho lovu už je nejspíše jasný. Naláká nic netušící kořist na své světlo a pak ji ve svém vlastním doupátku zabije. Jenže čím se přerostlá světluška vlastně živí? I na to by měla malá vlčice myslet, jelikož netradiční labyrint plný chodeb může poukazovat na netradiční styl stravování zdejších stvoření.
Ať tak či tak, světluška se okamžitě vydala za utíkající Francescou. Na jejích pavoučích nohách to šlo velice lehce, ale kupodivu nebyla tak rychlá, jako samotná vlčice. Stavbou těla by na to ale určitě měla, tak co ji tak zdrželo?
Hustá mlha brání Francesce v rozhledu - musí se spoléhat jen na svůj sluch a čich. Někde v dálce bliká jasně červené světlo. Nic není slyšet ani cítit. Mlha zhoustne takovou měrou, že se Francesce skryjí vlastní části těla a červené světlo není vidět už vůbec.
Couvající vlčice narazila na stěnu. K její smůle se ale nijak nezměnila - na dotek je zcela hladká a kruhově zatočená dovnitř. Její smysly jí k ničemu nepomůžou, jelikož vůbec nic nehlásí. Díky mlze nic nevidí.
Ale mlha se začne rozplývat, jaké štěstí! Místo světla ale Francescu přivítá pouze naprostá tma. Jen stěna za ní ji ujišťuje o tom, že je stále v tom samém doupěti, v jakém předtím byla. Její pozice se ale o moc nezměnila - nic díky naprosté tmě nevidí, nic neslyší, nic necítí. Jen její šestý smysl - intuice - zapracuje a začne hlásit, že něco není v pořádku. Že je všechno špatně. Že by měla utéct.
Přesně v tuhle chvíli se jí nad hlavou rozzáří křiklavé a nesnesitelně jasné zelené světlo. Odhalí světlušku, která se na naprosto hladkém povrchu drží hlavou dolů a shlíží na vlčici svýma obrovskýma očima. Zaklepe makadly o sebe a znovu zařve, nejspíš na přivítanou. Jakoby chtěla říct "Zkusila's to, ale daleko jsi mi neutekla!". Jasné zelené světlo osvětlí i nedalekou stěnu před Francescou, která je vidět díky naprosté absenci mlhy. V kruhové stěně je kruhový otvor vedoucí do setmělé chodby. Šance na útěk.
Pokud tam Francesca vyrazí, světluška se se skřekem spustí ze stropu a vydá se za ní. Pomaleji, než by měla...
Francesca proskočí otvorem. Nebo se o to alespoň pokusí. Jenže jen narazí do stěny. Oči jí říkají, že tam ten otvor na svobodu je, ale otřesená hlava ani hmat nesouhlasí. Světluška vítězně křikne - možná se vlčici dokonce směje. Asi proto nespěchala, věděla, co bude následovat... Rozevře makadla od sebe, trochu pozvedne zadeček aby na Francescu dobře viděla a ožene se po ní jednou pavoučí nožkou, ozbrojenou ostrým drápem.

Před Francescou se náhle z temnoty vynoří kulatý otvor, ze kterého jde světlo. Vlčice se v duchu zaraduje - to přece musí být východ! Když jím projde, zjistí, že její naděje byla marná. Ocitla se jen v další jeskyni, která ovšem nebyla vůbec tak rozměrná, jako zbytek chodeb. Vlastně vypadala docela útulně, jen se Francesce ještě nepodařil zjistit zdroj toho mírného a příjemného světla, které měla za denní.
Jeskyně je kupodivu velice souměrná a kulatá, nikde není žádný roh, či překážka, která by vrhala stín, vše je hezky osvětlené. Někde vzadu něco je.
Asi zdroj toho světla.
Co to asi bude?
Vlčice kráčí dál a samozřejmě se ostražitě rozhlíží. Stěny vypadají kamenné, což by jí možná mohlo trochu zarazit - jak to, že je pod zemí takový jeskynní komplex? Ale to je jedno. Ten zdroj světla by mohl být odpovědí - konec konců, třeba je tam přece jen jiný východ zpátky nahoru na ostrov!
Pokud by se vlčice ohlédla zpátky, zjistila by, že vchod, jímž vešla, zmizel. Prostě už tam není, momentálně se nachází ve zcela uzavřené kulaté jeskyni.
Vzadu je něco nejasného, jakoby skrytého v mlze. A vlastně to tak opravdu je, jak si Francesca uvědomí. Zdroj světla halí její oblíbená bělostná mlha! Vlčice váhá, zda do ní vstoupit, jenže co jí zbývá? Vrátit už se nemůže.
Ještě chvíli kráčí mlhou, když se před ní začne rozplývat a odhalovat obrovského brouka. Vlčice by tento druh hmyzu mohla znát - je to přece světluška! Poněkud přerostlá, to je pravda, ale její přítomnost zde dává smysl - světlo, které jí proudí od zadečku je perfektní, hezky teplé a vše osvětluje. Světluška se nehýbe, visí z kulaté stěny, na kterou se přichytila bůhví jak, zadeček vystavený do útulné jeskyňky. Žádný východ ale neosvětluje, jen kámen všude kolem.
Francesca se posadí, musí nějak vymyslet, jak se odsud dostat, přece tu nemůže zůstat navěky! Je pravda, že přerostlá světluška by jí mohla posloužit jako potrava na pár dní, ale to by přišla o jediný zdroj světla.
Odpověď nemusí vlčice hledat dlouho, z myšlenek ji probere náhlý pohyb. Světluška už nevisí z kulaté stěny, ale stojí na rovné zemi. A vůbec nevypadá tak mírumilovně, jako její světlo. Obří vykulené oči má jako mouchy. Pod nimi ostrý sosák a pod ním dva páry odporných kusadel. Tykadla nemá žádná, zato čtyři páry nohou, které by měly patřit spíše pavoukovi, než světlušce. Na zádech zakrslá průhledná blanitá křídla, se kterými sotva doletí na velké vzdálenosti. Zadeček, který doposud svítil příjemným světlem změní barvu na ostře červenou a začne blikat. Světluška rozevře kusadla a odporně zařve. Kolem se začne stahovat mlha.

<--- Úkryt

Aetas vylézá z úkrytu a se zíváním se protahuje do příjemné záře slunce. Díky bouřce je vzduch pročištěný a krásně k dýchání. Ve smečce je nějak prázdno na to, že kdysi měla mnoho členů a mohla se tu prohánět vlčata. "Kam se všichni poděli?" Zamumlá si pro sebe hnědý vlk a rozespale se podrbe za uchem. Je jasné, že by měl něco začít dělat - třeba shánět členy -, ale evidentně se mu ani trochu nechce. Svalí se do měkkého listí a znovu se protáhne jako největší lenoch světa. "Ještě bych spal..." Pokračuje v samomluvě.
Stále ležící zavětří známý pach Athai, která k němu míří. Ani nevstává, prostě spokojeně leží před úkrytem a vyhlíží vlčici zvědavýma očima. "Konečně někdo! Ath, kde jsi byla, jakpak se máš? Je tu tak prázdno..." Zavrtí nad tím hlavou. Pak se rozhodne konečně vstát a Athai jak se patří přivítat. "Ale je krásný den. Jen kdyby ty zatracené veverky pořád neházely svo-" Aetas bohužel nestihne dokončit svou stížnost, jelikož jak tak kráčí k Ath, náhle se před ním otevře temná díra, do které začne s překvapeným vytím padat. Díra se opět uzavře, jakoby tam nikdy nebyla.
Dějí se to na tom ostrově ale zvláštnosti!

Fransoá se zatváří velice skromně na Darkeyinu pochvalu a noblesně pohodí hlavou, jakože to nic nebylo, že je zkrátka prostě velice inteligentní tvor, ale rozhodně na to nechce upozorňovat. Prostě typický narcistický šakal, kterému se poprvé v životě něco povedlo. "F naprostém pošátku." Odvětí se samozřejmostí - nejspíš už zapomněl na to, že před chvílí kňučel, jak moc chce domů. Na Darkeyino zdraví se ale nezeptá - nejspíš ho ani nenapadlo, že by se měl zajímat alespoň ze zdvořilosti.
Jakmile se šakal přestane jazykem dotýkat svého čumáku, říční dno ho pustí a on může spokojeně odtlapkat až na druhý břeh, který je jen pár kroků vzdálený. Jelikož neví, kudy dál, zastaví se tam a vyčkávavě se na vlčici zadívá. Její vánek ho pošimrá na čumáku až z toho kýchne, nicméně Darkeyina schopnost zapůsobila a i ona byla uvolněna z lepkavého sevření. Nápis zcela zmizel a říčka se začala zase plnit vodou.
Teď jsou oba dobrodruzi velice unavení a určitě nechtějí nic jiného, než se dostat z labyrintu ven. Kráčí cestou, kterou si Darkey už jakž takž pamatuje a zanedlouho spatří malou díru, ze které jde světlo. "Tomů!" Zvolá šakal nadšeně a jako první otvorem vyleze do Temného lesa. Darkey si může všimnout, že i jemu se od řeky obarvila srst na některých částech do modra.
Fransoá se na Darkey otočí a zastříhá ušima. "Nakones si mi kupotifu pomochla pryš. No... Těkuju." Pohodí hlavou, takže je jasné, že neděkuje každé na potkání. "Abys nešekla, še šakali nesnají ftěčnost, potifná flšise... Taty máš, pute ti slušet." Bůhví odkud vyloví přívěšek, na kterém je stříbrný drak obtočený kolem safíru a hodí ho po Darkey, načež se rozeběhne pryč směrem k Mostu a domů.

Odměna: 1 tlapka do vzduchu, 20 KŠM
Odůvodnění: Darkey, jsi velice aktivní a rychle jsi pochopila, jak nejlépe svými posty reagovat. S překážkami jsi se poprala velice dobře a kreativně, jen u posledních otázek jsi měla trochu problém - vánkem sis to ale určitě zachránila. Píšeš pěkně a jasně, klidně se neboj prodloužit své posty o více pocitů, či detailnější popis - to není nikdy na škodu. Také se nestyď popustit uzdu své fantazii - vše jsi vyřešila velice logicky a reálně jsi to popsala, ale zrovna já se neočekávaným řešením vůbec nebráním :) Děkuji ti za hru!

//Pokud jde o přívěšek, který sis přála - ten dostáváš za svou velikou aktivitu, nicméně ještě není dokreslen. Dávám ti ho teď, jelikož mě napadlo, že ho stejně budeš chtít nějak herně získat. Klidně můžeš hrát, že ho na sobě už máš, ale úplně oficiálně to přidám na stránky až bude přidán do profilu.

Přidáno

Šakal Darkey potěšeně oplatí úsměv, zdá se, že se mu na chvíli vrátila síla na luštění nějakých hádanek napsaných na dně řeky. Rovněž přemýšlí nad druhou otázkou, načež si podrážděně povzdechne, když ho nic nenapadne. "Já chsi tomů! Pryš!" Zaškube nohama, aby je dostal z lepkavé hmoty na dně, jenže místo toho si začne trhat chloupky na tlapkách. "Auu... Pes... Pes polesti! Pes polesti se netá semšít!" Prohlásí rozradostněně a usměje se na Darkey.
Te%d by se nejspíše mělo něco stát, jenže tomu tak není. Možná byly odpovědi na otázky úplně špatně. A nebo je třetí věta požadavek k něčemu dalšímu?
"Ukaš so umíš... Umím se totknout jasykem nosu!" Prohlásí Fransoá snaživě a předvede svou úžasnou dovednost jak Darkey, tak říčnímu dnu.

Fransoá se tedy na povel přestane hýbat a pokusí se uklidnit i svůj dech, aby nezačal ještě více panikařit. Nicméně je na něm vidět, že víc než cokoli jiného se chce dostat pryč z této řeky, pryč z labyrintu, domů. Trochu se nakloní, aby viděl nápis před Darkey, který je pro jeho oči napsán jeho jazykem. Vypadá to, že přemýšlí a zvažuje i Darkeiny odpovědi. "Noo... Pes spousty fěsí se netá pšešít. So tšeba láska a tomov?" Šakal se rozhlédne po vyschlém říčním korytu a blýskne mu v očích jiskra naděje. "Šít se netá pes foty!" Prohlásí sebejistě. Nic se nestalo, možná proto, že lepkavé dno čeká na zodpovězení i ostatních otázek.

Šakal kráčí poslušně za Darkey a odevzdaně se jí nechá řídit. Vypadá to, že je dost unavený a stále se cítí potlučeně, proto už ani nic nenamítá a neříká. Zastaví se až u onoho pramene, na který se zamračí. Je očividné, že do vody lézt nechce, ale když udělá Darkey první kroky, nic moc mu nezbývá, a tak s nechutí vkročí do vody. "Stutená? Je letofá!" Konečně promluví, respektive vykřikne s vyvalenýma očima. Rád by z ní vycouval, jenže... nemůže. A ani Darkey nemůže pohnout tlapami, jakoby byla přilepená ke dnu pramene. "Nemůšu fylést! So to je?" Fransoá začíná panikařit a škubat sebou, jenže proti lepkavému dnu nic nezmůže.
Řeka náhle přestane téct a pramen jakoby vyschl. V nějaké lepkavé husté hmotě, ve které oba uvízli, je něco napsáno. Nejprve to není čitelné, ale postupně to začne světélkovat.
Bez čeho se nedá žít?
Bez čeho nelze zemřít?
Ukaž co umíš, jinak neprojdeš dál.

Šakal přešlápne a stále nejistě se na Darkey dívá, jak nahlas přemýšlí. "Můšeme to ši ono, ale so teta utěláš? Sem mos slapý na to, abych se protil šekou. Sotfa chotím, vštyť ti to šíkám! Pšese nás otsut musíš nějak tostat, nepo ne? Umíš to, ne?" Zamračeně se rozhlédne a znovu přešlápne. Zdá se být nesvůj z celého tohoto prostředí a hlavně z krabovitých tvorů cvakajících klepítky. "Cheské kytišky." Poznamená nakonec a vyčkávavě na Darkey pohlédne, zda tedy začne některý z těch plánů realizovat.

Šakal se podívá na druhou stranu řeky a nejistě se zamračí. "Tak ktyš myslíš... Taty to neposnáfám, ale snat nás to fyfete pryš a já se putu most frátit tomů." Neustále se nejistě dívá na tvory kolem, kteří se začali pomalu stahovat u svých květin a výhružně na ně cvakají klepítky, aby se nepřibližovali k jejich rostlinkám. "Skákat? To uršitě ne. Sotfa chotím a měl bych skákat?!" Zamračeně zavrtí hlavu, načež se trochu zapotácí, jelikož takový pohyb jeho mozek asi moc nečekal. "Uch... Něso tě musí napatnout! Já uš chsi pryš." Téměř zoufale vyřkne své přání a úpěnlivě se na Darkey podívá, snad jakoby to mohlo pomoci ve vymýšlení. "Na so sou fůpec ty kytky? A so umějí ti krapi?" Šakal se začne raději zajímat o své okolí a svítící květiny.

Šakalovi se evidentně ulevilo, že si z toho Darkey nic nedělá a dokonce se tomu směje. Mošná tochle toprotrušstfí opraftu toppše skonší. Pomyslí si tvor s nadějí, zatímco nejistě pokládá nohu před nohu a vychází kopcovitější terén podél řeky. Je vidět, že si chce vzpomenout, co všechno se stalo, ale asi mu to moc nejde. "Lekl sem se těch krapofitých stfošení, upatl sem to šeky a pak sem se proputyl aš s tepou. A ty si šíkala něso o kuliškách, še? Ne, ne, mošná to ani nechci fětět. Ratši se otsut tostaňme pryš."
V tmavé jeskyni toho není moc k vidění - oči dvou poutníků si už na tmu částečně zvykli, ale dál než pár metrů před sebe stejně nevidí. Můžou tedy doufat, že tam na ně nic nečíhá. Řeka šumí po jejich levé straně, jak postupují výš a výš, proud se zrychluje a je brázděn více kameny, takže je jasné, že znovu si v ní zaplavat asi nikdo nechce. Šakal za tu cestu upadne jen třikrát, což je výrazné zlepšení jeho koordinace.
Jdou tmou stále dál a dál až se k nim konečně dostane již známý zvuk klapání malých krabovitých tvorů s lebkou pradávných živočichů na zádech. Není ovšem kam ustoupit, a tak jim budou naši spojenci muset znovu čelit. "Já tam nechcí! Sou nepespešní? So ktyš sase spatneme?" Vzpírá se setkání šakal a na chvíli se zastaví, aby se rozhlédl. Jenže žádný východ opravdu není k spatření, a tak musí pokračovat v cestě.
Cvakající tvorové je brzy rovněž spatří a začnou cvakat rychleji, když se poutníci přiblíží k jejich květinám. Nejspíš se jim nelíbí pomyšlení, že by jim rostlinky někdo vzal. Darkey s Fransoá se po dlouhé štrece dostali až k místu, kde naposledy přeskakovala řeku vlčice. Mají možnost se přebrodit, přeskočit nebo zkusit jinou cestu.

Šakal opatrně pokýve hlavou a opět se pokusí postavit, tentokrát s Darkeyinou pomocí zvládne ujít těch pár kroků a napít se z řeky. Pije docela dlouho, takže se mu pak zamotá hlava a znovu upadne přímo na Darkey. "Uch, omloufám še." Vyjekne překvapeně a odkulí se pryč. "To nepylo f plánu." Ujistí vlčici mírně a nejistě na ni pohlédne, nejspíš čeká, že ho Darkey buď zmlátí nebo se zase rozbrečí. "Takše tety potél šeky." Souhlasí tiše a znovu vstane, připravený ujít dalších pár kroků. "Nefíš, so se tety stalo, Darkey? Ktyš sem se praštyl to chlafy? Fůpec nic si nepamatuju. Sem smatený." Pokračuje kulhavě a velice pomalu v cestě nahoru proti proudu řeky, odkud nejspíš připlaval.
V dálce se ozývá vytí a kňučení neznámých tvorů, které určitě nikdo potkat nechce. Dobrá zpráva ale je, že nikde není ani stopa po hladových chlupatých kuličkách.

Šakal zavrtí nevědomky hlavou, což mu přivodí další zamotání hlavy a ostrou bolest. "Auu... Netaleko. Pšejteš most, les a pak tam sou takofé ostrůfky, na kterých se má rotina usatíla." Vysvětlí opatrně a zvědavě nastraží uši, nejspíš si je jistý, že z jeho ostrůvků Darky nebude.
Zraněný šakal se zamračí a nejistě na vlčici pohlédnu, jelikož si všiml jejích slz a celkové změny nálady, což ho samozřejmě znepokojilo. Ona preší. U kytišek, o šem mi to tu pofítá? Zmateně zamrká a pokouší se z Darkeyiných slov dát dvě a jednu do hromady, což se mu asi úplně nedaří. "Echm, já... Nesem chalusinase, sem opraftofí, stejně jako ty. Tfé rotiny je mi líto. A otpusť, še ti pšíliš nefěším, ale fůbec nefím, jak sem se sem tostal, tak se mi nemůšeš tivit. Potšebuju pomoc abych se tostal fen s tochoto místa. A ty chseš taky fev, ne, Darkey?" Nadějně se usměje. Vypadá to, že s touhle šílenou vlčicí bude muset spolupracovat a doufat, že mu nějak neublíží. Na druhou stranu, kdyby mu chtěla ublížit, snad už by to udělala když byl v bezvědomí, ne?

Jestli zraněného šakala život něco naučil, pak rozhodně to, že by nikdy neměl věřit tvorům, co o sobě tvrdí, že jsou normální. To je totiž první známka nepříčetnosti, aby bylo jasno.
Druhý ukazatel, že dotyčný není úplně v pořádku, bývá neschopnost stát delší dobu na jednom místě - a hle! Darkey začala nervně přecházet sem a tam. Nepespeší asi ješte nepominulo. Pomyslí si šakal nejistě a odkašle si, když vlčice znovu položí svou otázku, tentokráte trochu srozumitelněji.
"Sem s takofích písešných ostrůfků. Není to taleko. Chtel sem se fydat do sfěta a posnat nofá místa. Pak sem fiděl fchot to jeskyně a fešel sem. A tak sem se samotal f tomchle labirintu.Mos bych se chtel tostat spátky tomů." Šakal si smutně povzdechne a opět se pokusí vstát, nejspíš protože ho hlava bolí méně. "A otkut si ty, Darkey?" Optá se na oplátku zvědavě, zatímco se opatrně zvedá na roztřesené nohy. Kupodivu se již udrží na nohou, byť zatím nechce dělat žádné kroky.
Třetí známka šílenství je obvykle narcistická posedlost sama sebou. Ta se může projevovat kupříkladu otázkami směřujícími na vzhled dotyčné osoby. Šakal, který si tento fakt velice jasně uvědomuje, rozevře hrůzou tlamu. Je to machor! Musím si táfat posor. "Echm, trochu potifné je, to ano, ale... felise, felise slušifé!" Naprosto přesvědčeně začne přikyvovat, přičemž upadne na zády, jelikož se mu zamotala hlava z toho náhlého pohybu hlavou. "Jejta!" Překvapeně zamrká a podívá se zpátky na Darkey. "Echm... Moc pěkné. Takofé motré. Musíš mít sajímafé rodiše, ktyš máš tak sajímafou srst."

Rovněž Darkey pozoruje trochu rozostřeným pohledem, ale pozoruje. Podle jeho výrazu se mu její otázka zdá opravdu podivná. Přimhouří oči a zamyšleně zamručí, načež se opatrně rozhlédne kolem, aby příliš nehýbal hlavou. Zda se jen ujišťuje, jestli kolem nečíhá nebezpečí, nebo spíš hledá únikovou cestu, to už je ve hvězdách. "Echmm..." Vydá ze sebe značně inteligentně a opět se na Darkey podívá. "Coše? Asi sem nerosuměl." Zvolí radši možnost zopakování otázky, jelikož se přece jen může stát, že její vlčštine nerozumí dost dobře. Základem se sice tyto řeči podobají, ale jak může ten chudák vědět, zda se Darkey neptá na něco úplně jiného? Proš by se mě měla ptát na jiný sfět? Fypatám snat jako s jiné timense? To ona fypatá tifně a sise, ne já! Nahlas si však nedovolí něco takového říct, nechce přece svoji zachránkyni rozzlobit hrubým chováním!

Šakal se na vlčici podezřívavě podívá, ale jelikož se o něj tak hezky stará, nechá to být. "Ano, mám šíséň. Ale nemůšu se sfetnout. Všechno mě bolí. Chlafně chlafa." Přimhouří oči, asi aby ukázal, že ho ta hlava opravdu bolí a zakňučí. "Mošná ješte poškám. Aš se uklitním." Povzdechne si ztěžka, přičemž stejně nespouští pohled z Darkey před sebou. Nejspíš je možné, že si šakal ještě stále není jistý, zda vlčice není jen jeho halucinace. "Darkey..." Kupodivu vysloví její jméno zcela správně, přičemž zamlaská, jelikož pro něj není normální mluvit po vlčecím. "Ty jsi otsut, še? S tochoto pekla na semi, této strašné potifné tíry." Nakloní hlavu na stranu, přičemž sebou trochu cukne a pohledem bloudí po Darkeyině podivném zbarvení, ze kterého si nejspíš odvodil, že vlčice bude z labyrintu.