Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Darkey se úspěšně podařilo přeskočit potůček, byť si namočila zadní tlapky ledovou vodou. Když se tak stalo, místo toho, aby říčka cákla ven, jen podivně zabublala a Darkey díky tomu cítí, jak se jí zima dostává výš do těla až na čumák. Po nějaké chvíli toto mrazení zase ustane a až se Darkey někdy dostane na větší světlo, jistě si všimne, že se jí srst na různých místech zbarvila do světle modra a utváří různé znaky a "tygří" pruhy.
Nicméně momentálně si vlčice všímá daleko naléhavějších věcí, jako je to klapání. Stále se kolem ní ozývá, jakoby zdroj tohoto zvuku žil i na druhé straně říčky. Všude je to cítit rybinou a vodními tvory, byť říčka na první pohled vypadá krásně čistá a poměrně bez života. Na Darkeyino zašeptání se cvakání ozve rychleji a hlasitěji, jakoby reagovalo na její tichý hlas. Jinak ji nic neobtěžuje. Vlčice se vydá dál - stěny jakoby snad samy klapaly! Nedokáže se tohoto zvuku zbavit.
Jakmile se dostane trochu dál od potůčku, začne jí cestu mírně osvětlovat jeden druh podivné květiny, jejíž listy svítí namodralou září. Díky tomu si vlčice také může všimnout různě velkých tvorů, kteří pomalu chodí sem tam. Nejjasněji jsou vidět stíny, které vrhají, ve kterých dominují dvě klepeta, narážející o sebe a vydávající cvakavý zvuk podél její cesty. Zatím nevypadají moc nebezpečně a drží se u stěn a těch podivných květin.

Darkey jde ve tmě vpřed. Na své kroky vidí poměrně špatně, ale celkem se orientuje ve velikosti prostoru i různých překážkách, jako jsou vystouplé kameny, či naopak zrádné díry. Z dálky k ní doléhá kvílení neznámého tvora, co by jí ale mělo dělat větší starosti, je podivné cvakání, které se ozývá všude kolem ní. Kdesi je slyšet šumící potůček. Darkeyiny kroky se rozléhají chodbami, které snad neberou konce. Kdo ví, kam se to vlčice dostala?
Po chvilce chůze před sebou v šeru spatří tenký pás vody, která teče někam dolů. Potůček je dost široký na to, aby se nedal snadno přeskočit. Jakési cvakání se ozývá snad ze všech stran, ale zatím ne příliš blízko. Darkey musí zvolit, kudy půjde dál. Chodbou po proudu řeky, nebo naopak proti proudu? Přebrodí říčku nebo najde jinou cestu?

"Neee!" To je to poslední, co může Larissa od přeměněné srnky slyšet, když odchází, již kompletně ve své kůži. Co se stane s rysicí, to už je jiný příběh... Snad se někdy prokletí zlomí úplně a už nebude sužovat nikoho na ostrově.

Larissa - 10 KŠM, 3 rubíny, 30% sleva na znaky
Důvod: Hezky se mi s tebou hraje, měla jsi dobré nápady, úspěšně ses zbavila kletby. Úkol splněn, reakce perfektní. Jen ta aktivita se příště snad zlepší!

PŘIDÁNO

"Ne!" Zvolá leopard znovu dost hlasitě, ale těžko říct, zda to bylo mířené na Larissin odchod. Protože její tělo se začalo znovu měnit, tentokrát na srnku, přesně stejnou, jakou byla před tím Larissa. Srnka se zděšeně dívá na svá kopýtka a tělo mnohem větší, než byla dosud zvyklá. "Já jsem na nikoho nikdy zlá nebyla! To ti řekla ta medvíďata?! Lhala! Neustále ke mně lezli a brali mi moje zásoby potravy na zimu! Každou chvíli mi ničí příbytek a kazí mi mé lovy! Já přece nikdy zlá nebyla! Proměň mě zpátky, prosím!" Srnka zaklopýtá pár kroků k Larisse a nechápavě se rozhlédne, jakoby hledala nějakou jinou pomoc, jak z této šlamastyky ven.

Bývalá rysice zcela očividně vůbec nechápe, jak se mohla z polosežrané srnky stát najednou vlčice, ani jak se ona mohla změnit na leoparda. Zděšeně sleduje Larissino poskakování a zároveň si prohlíží své podivné tlapky, na které tedy rozhodně není zvyklá. "Ne! Neměla! Vrať mě zpátky, prosím! Co se to se mnou stalo?! Ach, já nešťastná... Nechtěla jsem tě žrát, opravdu ne, za to já nemůžu, nemohla jsem přestat, prosím, vysvoboď mě zpátky!" Jakmile leopardovi dojde, že za to všechno nejspíš může Larissa, začne úpěnlivě prosit a škemrat o slitování.

Pro rysici to vypadá poměrně dobře. Srnka jí sice dokázala uskočit, jenže se zraněnou nohou to evidentně nebylo nejlehčí, a tak se znovu skutálela do sněhu. Perfektní šance pro hladovou, téměř slintající rysici, která lov opravdu nemínila vzdát. Srnka už vypadala na pokraji sil, a tak se za ní rysice znovu vrhla a zakousla se jí do krku. Z Larissy začal vyprchávat život. Nejprve ji krátce zaplavila bolest z kousnutí, ale nebylo to tak strašné, jak si představovala smrt. Pak přišla hlavně úleva a pocit osvobození. Před očima se jí sice neodehrál celý život, zato pocítila drobná šimrání všude po těle. Také si je vědoma hladových kousanců, kterými ji rysice častuje. Nějakou dobu se neděje nic když tu najednou Larissa opět otevře oči.
Před ní stojí leopard a tváří se opravdu udiveně. Oproti tomu Larissa je zpátky ve své krásné vlčí kůži a srsti! "Co to má být?" Zeptá se bývalá rysice zděšeně.

Rysice srnku opatrně sleduje, nechce ji příliš vyplašit, jelikož doufá, že ji takový pěkný kousek dovede k další pěkným kouskům - a pokud možno buď zraněným nebo dost hloupým na ulovení jednou tlustší rysicí.
Mám to ale štěstí! Zaraduje se rysice nadšeně, když vidí, jak se srnce nepovedl skok na kluzkém povrchu a něco si udělala s nohou. Snad ji má zlomenou, ach, bože můj, ať ji má zlomenou. Snad bych ji přece jen mohla ulovit já! A jak krásně začala vonět... Rysice přijde ještě blíž, aby si tu skvělou vůni, po které jí začínají téci sliny z tlamičky, pořádně vychutnala.
Již není cesty zpět, rysice se rozhodla, a tak nabrala rychlost a skočila na Larissu v nehlídané chvíli. Nebo to tak alespoň vypadalo, jenže srnka se ohlédla, a tak se jí naskytl výhled na letící rysici, která jí přistála přímo na obličeji. I tak se tvor ale nevzdává a sápe se srnce po krku, aby ji zakousla.

Rysice byla hubováním medvíďat velice zaujatá, ale z mudrování ji dostaly srnčí nožky, které se jí mihly pár centimetrů od obličeje. Zděšeně vyjekne a překvapeně zamrká, sledujíc prchající srnku. Zdá se, že na zmatená medvíďata dávno zapomněla - zrovna jí totiž zakručelo v žaludku! Nu, když už ji ty haranti probudili, mohla by se alespoň najíst. Ale srnka je pro ni moc velká a těžká kořist. I tak je jediná v dohledu, a tak se rysice rozhodne za Larissou vydat rychlým, kupodivu poměrně hbitým krokem, přitisknutá k zemi, snad aby si jí srnka nevšimla. Třeba mě zavede ke stádu s nějakými zraněnými kusy či mláďaty...

<--- Jeskyně Law

"Ňa ni! Pjobuď še, jyšiče!" Takovéto pokřikování zní už z dálky od malých nadšených medvíďat, která to vše berou jako hru a veliké dobrodružství. Kupodivu to ale zabírá, jelikož se zanedlouho objeví v dohledu poměrně otylá rysyce a hned na medvědy zle spustí. Její rychlé hatmatilce není moc rozumět, ale je jasné, že neříká nic lichotivého a neptá se, zda měla mláďata dobrý den. Medvídci se taky přestávají usmívat a dokonce před mrzutou samičkou nejistě couvají!

Medvídci vše vyslechli s velice inteligentním výrazem (jestli to ale pochopili, to je opravdová otázka) a začali se doslova valit pryč z jeskyně. "Jašně! Ťo žvjáďněm! Jupí! Ňa jyša!" Pokřikují radostně, zatímco do sebe strkají a narážejí, jak jsou ještě nemotorná. Ale evidentně chtějí pomoci, což je dobré znamení. A mladé medvědice vypadají, že by si z laně rády uhryzly, ale ctějí přání svého bratra. Tři medvědí mláďata se vyvalí z jeskyně a šup dolů po svahu, čas vzbudit rysa!

---> Sněžné Tesáky

Příchozí vlčky opravdu do čumáku udeří pach mnoha vlků patřících do zdejší smečky, kteří toto území obývali dlouhou dobu, ale navzdory očekávání, pach není tak silný, jak by měl být. Spíš to vypadá, že tu vlci nějakou dobu nebyli. Možná se odstěhovali do lepších krajů? Možná jsou na lovu a vrátí se až za pár dní s mimořádnou kořistí? Nebo se spíš schovávají v úkrytu a v klidu přečkávají zimu? Kdo ví... Pláň jim to asi neřekne.
Vládne zde nepříjemné počasí, že je divu, že jsou vlčkové stále venku. Sníh stále padá a padá a rychle přikrývá stopy nově příchozích. Mrzne natolik, že se jim dech sráží do obláčků a určitě by se neměli zastavovat, aby třeba neumrzli! K ránu se k tomu všemu ještě zvedla mlha, která postupně zakrývá vše, na co nedosáhl sníh. Hodně štěstí při bloudění ven, milí vlčci, snadné to asi nebude... A co by se stalo, kdyby vás tu vyhmátla smečka? Nu... kdo ví.

Všichni tři medvídci poslouchají Larissino vyprávění se zaujatým výrazem malých mláďat. Brumík se poškrábe po bradě a rozvážně zamručí. "Hešká poháďka... Aje já mám jadši ťu o Špiňavče. Ťu ťaky umíš vypjávěť?" Zeptá se s nadějí a vesele se na vlčici usměje. Jedna sestra do něj ale nesouhlasně strčí a na Larissinu otázku pokýve oválnou hlavičkou. "Mohji byšme ťi pomočť. Čo máme dějať?"

Brumík se hluboce zamyslí nad tím, že je Larissa vlastně taky vetřelec, ale poté zavrtí hlavou. "Ně, ti nějši vetšelec. Ti ši jaň, čo něvoní jako jaň. Moje divňá jaň." Dodá hrdě, jakoby to zcela vyvracelo Larissino tvrzení - jak o vetřelcích, tak o vlastnictví.
"Ťak chtěj býť moje!" Poručí rozhodně a ještě jednou po sestrách šlehne výhružným pohledem, aby jeho laň neolizovaly. "Umm, šelmu... Ťo jo. Poťujuje še ťu jeděň jyš, čo še ňám požáď pošmívá. Oňa je ujčitě moč žlá, jeďňou mě šekla, taďy." Ukáže si na místo pod okem, kde nejspíš někdy bývalo zranění. "Ťa by ši tješť žašloužila." Obě sestry začnou přikyvovat, aby potvrdily pravdivost Brumíkových slov, ale stále nespouští pohled z Larissy a jedné dokonce začíná z koutku tlamy kapat slina.

"Vjátí še aš něčo ujoví." Odpoví s naprostou samozřejmostí a loupne po lani pohledem alá 'Jak ti to jako nemohlo dojít?'. "Mají ňáš jáďi, ťo jo. Někďy jšou pšíšní, aje aši jšou hoďní. Maminka ňáš vžďyčky chjání pšeď vetšelči." Medvídě se s úsměvem dokolébá až ke svým sestřičkám, které o laň hned začali jevit zájem. "Ně, ňě, ťo nění jíďlo! Všďyť to šmldí jako pjedátoj!" Brumík i nadále vrtí nesouhlasně hlavou, ale zdá se, že ho sestřičky moc nevnímají a radši si čichají k Larisse.
"Mňam, mňam, já mám hjaď!" Postěžuje si okamžitě jedna ze sester a s chutí Larissu olízne. "Dobjá, chuťňá!" Výskne s nadšením, v bříšku jí znovu zakručí.
"Ně! Je moje!" Zaječí Brumík a odstrčí od laně své dvě sestry, aby byl mezi nimi. "Já jšem ji ňašel, ťak je moje!" Vyhrazuje si svá práva na vlastnění podivné laně, která voní jako nějaká kočkovitá šelma.

Medvídě znovu nakrčí obočí, ale Larissa mávla kopýtkem, takže to asi mohl nechat být. Zdálo se, jakoby laň pocházela ze zcela jiného světa, jelikož jí medvídě vůbec nerozumělo. Možná by mu dávalo smysl, kdyby to opravdu byla laň, jenže ona voněla jako predátor - takže dvojité zmatení!
Medvídě krátce zaváhá a maličko stáhne kulatá ouška dozadu. "Mámě joďiče... Aje šli plo něčo k jíďlu." Vysvětlí Larisse opatrně, a pak se otočí, aby ji tedy zavedl ke svým sestrám. "Ťo ně, bav še še mňou... Já nějšem žaše ťak vejiký..." Změní rychle názor, jelikož mu laň s divnou vůni přišla velice zajímavá. Kolíbavým krokem se rozejde hlouběji do jeskyně, kde je po chvíli slyšet kvičení a smích medvíďat.
"Šme ťu." Prohlásí medvěd, když se před nimi ukážou dvě hrající si malé medvědice, které hned přestanou a nejistě se na Larissu zadívají. "Ťo je... Ťo je jíďlo?" Zeptají se tenkými hlásky nechápavě a přijdou k lani blíž. "Moč ďobže voní!" Prohlásí jedna užasle, přičemž ji v žaludku hlasitě zamručí. "Ně, Ňě, ně, ťa še nějí, ťa je moje!" Hned protestuje větší medvídě a vrtí svou hlavičkou.