Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Já šje ňěbojím!" Začne se medvídě rychle bránit a vypne hruď, jakoby to byl dostatečný důkaz toho, jak je statečný. Nechápavě pohlédne na kopýtku, které mu Larissa podává a zmateně nakrčí obočí. "Já myšjej, žě jši Lajišša..." Poznamená po dlouhém váhání, kdy se snaží pochopit, co se to děje.
Vlčice ho začne provokovat s nejasnými odpověďmi, ze kterých jde medvídkovi hlava kolem. A to vlastně doslova, jelikož hlavu otáčí ve směru, jakým ho Larissa obchází. "Čo ťěďa jši? Já... já še ňěbojím, ťěbe ňě!" Dodá bojácně a ožene se po Larisse tlapkou, ačkoli netrefí.
"Š mýma šešťičkama?" Opakuje nevěřícně Larissin požadavek, ale její nadšení ho tak nějak přesvědčí, že to myslí vážně. "Aši mohja... Alě ňějšou ťu, my bydjímě až ďál."

Medvídě s zamračí snad ještě víc, když mu Larissa řekne, že je srandovní a... roztomilý?! "Ťy jši hoďňě djžá jaň!" Odsekne jí na oplátku rozzlobeně, jelikož si uvědomuje, že takhle by se kořist chovat neměla. Přimhouří na vlčici v levhartím těle zahalené laní iluzí očka a nespokojeně si dupne tlapou, ačkoli to evidentně nemá valný účinek. "Jšem meďvěď! Vejiký meďvěď! Ňěmám ťu ani jodičě, ťakže by šeš mě měja báť!" Odporuje Larisse srdnatě, ačkoli je na něm vidět, že si přestává být jistý úplně ve všem.
Zaraženě pohlédne na Larissino kopyto, které teď na něj varovně ukazuje a snaží si dát dvě a dvě dohromady. "Ťak ťi... Ťi nějši jaň?" Zeptá se nakonec po dlouhé chvíli přemýšlení a znovu si k ní čuchne. "Šmjdíš jako pjeďáťoj..." Dodá nechápavě a opatrně do Larissina kopýtka šťouchne tlapkou. "Mám šešťičku, ďokoňče ďvě! Ťy ňě?"

Medvídě se nechápavě zamračí, tohle je evidentně poprvé, co se ho laň zeptala, proč by se ho měla bát. "Aje... Ňěvypaďám děšivě? Ďyť jši jaň a já měďvěď!" Zakaboní se nejistě, tahle situace mu vůbec nejde na rozum. Ke všemu se ta laň představí, což se mu taky nikdy nestalo. "Lajiššo, ahjoj..." Zabrumlá zmatně, ale vychovaně. "Já jšěm Bjumík. Lajišša je ďivňé jméňo pjo jaň..." Znovu si vetřelce prohlédne a poté udělá pár kroků směrem k Larisse a začuchá. "Ťi něvoňíš jako jaň! Špíš jako pjeďáťoj..." Obviní ji se stále zamračeným výrazem a znovu si k ní čuchne.

<--- Sněžné Tesáky

Mladého medvěda probral zvuk klapajících kopyt. Chvíli zůstával nehybně ležet, aby k němu kořist přišla blíž, ale pak to nevydržel a v mladické zbrklosti otevřel oči. Přímo před ním stojí laň a nervózně se na něj dívá. To tak nějak nečekal, rodiče ho učili, že kořist vždycky utíká a nejde se ještě podívat, jaký predátor to spí v té jeskyni. Medvěd se pomalu zvedne a laň si prohlédne. Nejistě se u toho zamračí, a pak jí ukáže své tesáky a zamručí, jakoby chtěl zjistit, jestli teda bude utíkat, nebo ne. "Ti... Ti še mňě ňěbojíš?" Zeptá se laňky nechápavě a zkusí znovu ukázat své tesáky, jestli to nebude mít nějaký účinek.

Jelikož Larissa vypadala, že všemu strašně rozumí, lasička se otočila a pádila si svou obratnou chůzí zase užívat života malého tvorečka. Vlčice se chvíli rozmýšlela nad významem lasiččiných slov, a poté vstala a vydala se pryč, k nějakému otvoru, do kterého vlezla.

---> Jeskyně Law

Medvěd na Nessiinu otázku neradostně zabručí a trochu káravě na ni pohlédne, jakoby jí vytýkal, že se tak hloupě ptá.
Veškerá zuřivost z jejího narušení nějak vymizela, teď už je jen naštvaný kvůli parazitům a jeho trápení s hlavou a hrudí.
Když si Nessie pčikne, veliký medvěd sebou trhne.
Nechá k sobě vlčici přijít ještě blíž.
Zlatýma očkama, ve kterých se odráží začnající šílenství, sleduje Nessie, která mu šlape na čumák a snaží se ho podrbat na hlavě.
Anténka se začne otáčet trochu rychleji, ale medvěd nespokojeně zabručí.
Zdá se, že ho sužuje něco jiného, než svrab.
Nejvíce asi ti paraziti, kterých má plný čumák i ústní dutinu.
HEP-ČÍK!
Na hrudi se mu podaří udělat několik krvavých šrámů - chytí tedy za kůži a odtrhne ji od sebe, takže jsou pod ní vidět svaly.
A kromě odhaleného masa také kovové součástky a jakési podivné dráty, které různě prskají a přehřívají se.
Medvěd znovu bolestně zamručí a kýchne si.
Vypadá, že potřebuje opravit, v těle mu to vrže stejně, jako anténka nahoře.

Místo aby vlčice utekla, zůstala stát u obrovského běsnícího medvěda a pokoušela se s ním mluvit.
Medvěd se oklepe, když kolem sebe konečně přestane plivat umírající parazity.
Pohlédne na vlčici a divoce zavrčí, když na něj promluví.
Teď, když je medvěd hlavou víc k zemi, si Nessie může všimnout podivné anténky, kterou vlčice nikdy v životě neviděla. Je celá z kovu a pomalu, skřípavě se otáčí, přímo vrostlá do medvědovy hlavy.
"Raaaw!" Zařve tvor a otře si obrovskou tlapou hlen od čumáku, který pak třepne někam mezi stromy.
Medvěd už se na vlčici nesnaží zaútočit, jen ji pozoruje za svého místa a čas od času znovu kýchne.
"Raa- HEP-ČÍK!"
Zvedne tlapu a velikými pařáty si začne rvát srst z čela v místě před anténkou, jakoby se snad chtěl prohrabat až do mozku.
"Raaaw!" Zařve znovu, až se stromy otřesou a s dalším kýchnutím pokryje keř vedle sebe spoustou bílých housenek.
Poté, co se mu nepodaří prorazit vlastní lebku (snad aby se podrbal?), si začne rvát srst z hrudi.
Vypadá to, že se někam pokouší dostat, ale moc mu to nejde.
Medvěd se sveze zpátky na zem a téměř prosebně se na Ness podívá - co to ale může chtít? Aby mu odhalila vnitřnosti sama? Nebo chce opravdu jen podrbat? Či snad obejmout?

Larissa si po zmizení svého přítele začala znovu pochutnávat na mršině, kterou tentokrát celou spořádala. Když od kosti odloupla poslední zbyteček masa, konečně se začala cítit plná. I tak se stále trápila nad Blindovým zmizením, takže si řekla, že to s chůzí bude snazší strávit a vydala se do kopce. Šplhání jí šlo mnohem snáz, než by snad čekala, a její tlapky poseté skvrnami se nakonec jen míhaly, jak ladně kráčela stále výš a výš, dokud nestanula na vrcholku většího kopce, odkud se mohla rozhlédnout.
Nejprve si užívala výhled, ale poté si dole všimla nějakého pohybu. Pohled jí sklouzl tím směrem a co nevidí - z místa, kde ještě před chvílí ležela zhola obraná kostra laně, se nějaký tvor šplhá přímo jejím směrem. Larissa ale nemá tendenci utíkat, nebo schovávat se, přijde jí správné, aby k ní ten tvor došel - nemyslí si, že by jí mohl ublížit. Že by jí cokoli teď mohlo ublížit.
Jak se tvor blíží, vlčice začne rozeznávat, že se jedná o obyčejnou lasičku, která supí úsilím, jak se k Larisse snaží dostat až nahoru. Konečně před ní maličký tvor stane a beze strachu si ji prohlédne. "Ahoj. Já, já bych ti chtěla poděkovat, že's mě zbavila prokletí, to bylo moc šlechetné, fakt ti hodně, hodně děkuju, už jsem přestávala doufat, že mě někdo sežere a prokletí mě zbaví." Lasička mluví neuvěřitelně rychle, to celé řekla na jediný nádech, takže jí Larissa moc nestíhá. "Fakt jsem byla zoufalá, ale ty jsi mě zachránila, tak jsem ti přišla říct, jak se toho zbavíš ty sama. Víš, přišlo mi to fér, že ti to řeknu, jelikož mně to nikdo neřekl a byla jsem fakt zoufalá, ale to už jsem asi říkala, jéje, mám ve zvyku se někdy opakovat, třeba jako teď, s tím zoufalstvím, ale to je jedno, prostě jsem ti chtěla pomoct, ačkoli mně nikdo nepomohl, páč jsi mě zachránila, sice nevědomky, ale zachránila a to se počítá, tak jsem sem přišla." Vychrlí ze sebe na další nádech a dá si asi dvě vteřiny pauzu na vydýchání se. "No, takže ti řeknu příběh, hodně jsem na něm pracovala, když jsem byla uvězněná v tomhle těle, fakt to nebylo lehký, vlastně to bylo hodně těžký, ale to asi už víš, není to moc příjemný, byla jsi vlčice a teď jsi najednou levhart, ale to je jedno, prostě jsem měla dost času tu legendu osvětlit, když jsem čekala na záchranu, mimochodem ti moc děkuju, že jsi mě sežrala, je to strašná úleva být zase ve svém těle, no ani nevíš, jak to bylo strašný, ale to brzo zjistíš, no, to je jedno." Lasička se na vlčici, která teď vypadá jako levhart, usměje a posadí se - vypadá to, že příběh začíná.
"Bylo nebylo (tenhle začátek jsem vymyslela sama, není super (?), mně se moc líbí, vymýšlela jsem ho asi půl dne, pořád jsem nevěděla, jak začít, ale nakonec jsem vymyslela tohle) žil v překrásné oáze jeden levhart, který byl na vrcholku sil (to teda znamená, že byl fakt silnej a uměl dobře lovit, to teda uměl). Vždycky, když měl hlad, seskočil ze svého stromu (na kterým bydlel, to totiž levharti dělaj, víš, bydlej na stromech, jsou divní, možná si myslí, že se z nich pak stanou ptáci, já když jsem byla v jeho kůži, taky jsem moc chtěla šplhat na stromy, takže to vím a ty to budeš brzo vědět taky), zavětřil kořist a běžel ji ulovit. Nikdo před ním nedokázal utéct, ani ho přemoct v souboji, a tak zvířata kolem pomalu hynula, až v jeho okolí nezbyla žádná potrava (páč ji všechnu sežral, podle mě nebyl moc chytrej, když ji všechnu sežral). Levhart hledal velice dlouho a velmi daleko, ale všechna zvířata se mu obloukem vyhýbala a radši se odstěhovala do jiných krajin, než se nechat sežrat tím zlým levhartem (to teda chápu, já bych utekla hned, jak by to začalo, vždyť on zabíjel i ostatní dravce, jako třeba další levharty a dovolil si i na lvy a tak, to musel být fakt moc silný levhart). Dny plynuly a levhart chřadl, už neměl co k jídlu a nakonec neměl sílu se ani vyšplhat na svůj strom, kde bydlel. Levhart byl moc naštvaný, že ho všechna zvěř opustila, a tak proklel sám sebe strašnou kletbou (tou, kterou máš teď na sobě, já jsem v jeho kůži musela vydržet celé dva roky a bylo to teda strašný, to mi věř, to bys nechtěla zažít, ale ty už vlastně musíš). Po týdnu se rozkřikla zpráva o tom, že levhart zemřel a všechna zvířata se nastěhovala zpátky na své území. Jedna laň, které zabil partnera a mláďata, na něj byla tak naštvaná, že přišla k jeho hnijící mršině a snědla z něj pár kousků. To ale neměla dělat, páč se okamžitě začala měnit na levharta a zjistila, jaké to je být v jeho kůži. Po pár dnech její tělo zahalila iluze laně a ulovil ji jiný predátor. No, ale ten se pak taky stal levhartem. A tohle levhartí prokletí (takhle jsem ho nazvala, podle mě je dost výstižné, jelikož ho seslal levhart a měníš se na levharta, no chápeš), se postupně dědí z dravce na dravce. Takže jestli chceš být zase vlčicí, musíš se nechat někým sežrat - a musí to být jen samička, samci totiž vždycky vycítí to nebezpečí, zatímco samice by tě rády okusily. No nebyl to hezký příběh, ten jsem vymyslela sama, musela jsem se trochu domýšlet, ale myslím, že nějak takhle se to stalo, tak nemáš zač!"

Vlčice se dala na útěk příliš pozdě, když se ohlédla přes rameno, už viděla obrysy velikého tvora.
Ostrý zvuk přelomeného stromu.
Dunění těžkých kroků po suché půdě tmavého lesa.
Řev, ohlašující, že přichází Pán.
Další křupnutí uschlého kmenu.
Tvor je velice blízko a rychlost jeho pohybu dává vlčici jasně najevo, že neuteče.
Možná by bylo lepší otočit se a bojovat... Nebo doufat, že tvor nehledá ji.
HEP-ČÍK!
Rozzlobený řev.
Chvíle naprostého ticha... rušeného jen podivným zvukem, jakoby se něco kovového zadrhávalo a skřípalo.
Náhle se tvor odrazí a třemi mohutnými skoky je u vlčice.
Teď si ho může dobře a zblízka prohlédnout.
Obrovská masa těla, tvor vysoký bezmála čtyři metry a veliký dva, stojící na zadních nohou.
Hnědá huňatá srst pokrytá jehličím, bahnem a drobným hmyzem.
Žluté oči, svítící šílenstvím a vztekem.
Ohlušující řev.
Medvěd pohlédne na vlčici a rozmáchne se tlapou.
Kdyby trefil, rozmázne vlčici jako dotěrnou mouchu...
HEP-ČÍK!
Ustrne v pohybu, z nozder mu vylítne chuchvalec bílých parazitů, které přistanou přímo na vlčici a celou ji pokryjou.
Svíjející se paraziti bez svého hostitele pomalu umírají.
Medvěd se zkroutí a ještě několikrát si odfrkne, aby z nosu dostal co nejvíce malých housenek, obývajících velkou část jeho mozku.
Zvedne hlavu a zařve, přední tlapy sevřené v pěst, šílené oči pozvednuté do nebes,
jakoby si chtěl stěžovat Bohům.

Celý lesem se rozlehne ostré prasknutí.
Pak další.
Zvuk vyvráceného kmene.
Další prasknutí.
Nejprve není možné zjistit, odkud zvuk přichází, ale postupně si je sebevědomá vlčice jistá, že se něco blíží zepředu.
Přímo jejím směrem.
Přímo na ni.
V rozbřesku je vidět, že se jeden ze vzdálených suchých stromů skácel k zemi.
Dost stromů kolem vypadají suše a mrtvě. Copak tu vůbec neprší?
Otřesy půdy, jakoby se blížilo něco velice těžkého.
HEP-ČÍK!
HEP-ČÍK!
Další stromy jsou poslány k zemi s křupavým zvukem, stále blíž a blíž k vlčici.
Řev znící jako hrom.
Něco se velice rychle blíží...

Larissa nemohla s Blindovým zmizením nic dělat, byť se opravdu hodně snažila. Potom, co se za slepým vlkem Vortex zavřel, osaměla vlčice v ponurých horách. Její jedinou společnicí byla mrtvá laň a její hluboký ochraptělý hlas. Pohlédne smutně na své tlapky a už ani není překvapená, když na nich spatří černé skvrnky. Její původní barva jí zůstala, ale teď je srst mnohem kratší a je posetá skvrnami. A co je snad ještě horší - stále má hlad a chuť na tu mršinu.

Larissa se nezalekla Blindova zděšeného varování a přece jen přistoupila blíž k mrtvole, načež si uhryzla pořádný kousek masa, aby ukojila svůj rostoucí hlad. Chviličku musí usilovně žvýkat, jelikož laň není vůbec křehká a chutná jako obvykle - naopak, její maso je ztuhlé a nechutná valně, avšak hlad by zahnat mohl. Bůh ví, jak dlouho tu ležela?, pomyslí si vlčice, když konečně polkne pořádně rozmělněný žvanec a s malým zadostiučiněním pohlédne na Blinda, jelikož na ni žádný levhart nevyskočil, tudíž byla mršina v pořádku.
Blind ale nemá žádný důvod se chovat klidně, jelikož Larissinu ochutnávku stejně nevidí, zato jsou všechny jeho smysly upnuty na pach nebezpečného levharta a pokus ho vypátrat. Ať se však snaží jak může, stále to vypadá, že je levhart ona mršina. Proč mě Lar neposlouchá, vždyť je naprosto jasné, že tu žádná laň není!, pomyslí si zoufale, musí bojovat s instinkty utéct či se porvat.
Byť laň nechutná jako laň, vlčice si utrhne další kus masa - vždyť oči vidí laň, takže není nic snazšího přesvědčit čich, aby ji taky cítil a chuť, aby se poddala, ne? Když se to vezme kolem a kolem, vlastně mi to maso začíná chutnat... Ještě párkrát si kousnu a určitě už bude výborné. Přesvědčuje Larissa samu sebe a skutečně se po pár soustech zdá maso poživatelnější než před tím. A spolu s masem se mění i naše drahá Larissa. Ale není to nic rychlého, nejprve se jí změnil hlas, což poznala hned jak znovu promluvila. Místo jejího jemného hlásku se jí z hrdla line hrubý, tichý a hluboký bas. To jsem řekla já?

Blind se moc nezabýval varováním jeho čumáku a ignoroval fakt, že pach šelmy se line přímo z masa, které držel v tlamě. Oba vlci popadli mrtvou laň a počali ji táhnout k horám, aby ji dostali z dosahu jiných vlků, či původního lovce. Kořist ale neprojevovala žádné známky života, jen se nechala vláčet po travnaté zemi až k úpatí hor. Jen nepřestávala páchnout tak podivně masožravě.

---> Sněžné tesáky

Jakmile pudlík odletěl pryč, vyškrábal se na své tenké nožky a naposledy otočí hlavu za Seth a svým stromovým úkrytem. "Hledej ho dlouho, hloupá čubko... Nechť hledáš dlouho vše!" Zakleje svým vysokým hláskem a rozeběhne se pryč, za chvíli zmizí mezi stromy. A stejně jako on a jako Sagi se záhadně ztratí i strom, který teď měl patřit Seth. Vypadá to, že se jí nějak moc nedaří, to je vážně pech. Seth už opustila náhlá silná moc ovládat zemi a přestala se cítit tak plná energie, byť nebyla toliko unavená. Do Sagiho se naopak vrátila síla a konečně se probudil z omamného spánku na břehu moře. Seth na Sagiho místě cítila jen vůni čerstvě rozkvetlé trávy (a to i přes to, že na tomto místě žádná tráva neroste). Najdou se dva sourozenci zase?

Seth - 2 tlapky do Země, 25%, 60 KŠM, 4 rubíny
Důvod: Nejprve ti mnohokrát děkuji za trpělivost, kterou jsi při neaktivitě Osudu prokázala. Nechtěla jsi to skončit hned jak hra začala váznout, děkuju! Byla jsi ve hře aktivní, posty byly dlouhé a smysluplné a hlavně zábavné. Hraješ zcela dle povahy Seth a předkládáš kreativní řešení problémů.

Sagi - 5%, 10 KŠM
Důvod: Spolupráce, kvalita... A tak dále. Průůůůměr.

Sethina odpověď vzala pudlovi vítr z plachet. Na tohle hrdé přiznání neměl co říct, upřímnost ho zcela odzbrojila, a tak opravdu zavřel tlamu a jen si ji měřil podrážděným pohledem. Znovu se pokusil dostat z nepolevujícího sevření větví, ale samozřejmě bez úspěchu, takže se uchýlil zpátky ke slovním výhružkám, které mu jdou nejlépe. K jeho smůle Seth ale vypadala, že je duchem mimo a pořádně ho ani neposlouchá. Nemohl si tím být zcela jistý, ale díky jejímu zastřenému pohledu pochyboval, že mu věnovala nějakou pozornost. To nedokáže zároveň myslet a poslouchat? Pomyslí si opovržlivě, ale nahlas to pro jistotu neřekne, co kdyby náhodou...
Až poté, co se jejich konverzace přesunula k dohodě, vypadala, že ho znovu zcela vnímá. To se mu sice moc nehodilo, ale co se dá dělat, hlavně se dostat z jejích spárů, no ne? Úkryt si může udělat nový, to přece není problém, ale poradit si s touhle vlčicí je nad jeho síly. Zaujatě vyslechne Sethino zvláštní vysvětlení totožnosti jejího společníka, ačkoli se vyhnula jeho jménu. Pudl se zamračí a zaměří na vlka svůj pátravý pohled, jakoby se pokoušel zjistit, jestli můžou být příbuzní, nebo ne. "Hmm... není ti po-dobný." Vynese nakonec svůj verdikt pohrdlivě, a pak pohlédne zpátky na Seth. "Nevím sice, proč se bojíš mi ř-říct jeho jméno, ale popravdě mě ani tolik nezajímáá. Znervózňuje m-mě, že tu jen tak leží, ale rovněž m-mě nezajímá, co mu je. Jen ho tu nech-ci mít, co kdyby na mě náhodou zaútočil ze zálohy, zatímco se tu domlouváme? Když pro tebe není dů-ležitý, jistě t-ti nebude vadit, když ho... odstraním." Nečeká na žádný souhlas a mávnutím zakrslého ocásku je Sethin bráška vcucnut do země výhonky, které ho obklopily. Sagi se objevil mezi stromy přímo u moře. Les za jeho zády vypadá stejně jako Common forest, takže je jasné, že ho pudlí šaman zanesl jen kosek severně dál. I tak to bude pro spícího vlka nepříjemné překvapení a nebude tak snadné zase najít svou sestru.
"A teď... Mě pusť. Strom je tvůj. Už-užij si ho!" Štěkne na Seth se zlomyslným úšklebkem. Začarovaný strom začne postupně chřadnout, listí mu zčervená, pak zežloutne, nakonec opadá, větve se pokryjou sněhem, který o další chvíli roztaje a objeví se další rašící lístky, takhle několikrát po sobě, jak strom stárne a stále se zvětšuje, až se nakonec zakotví na jarní podobě. Pudlovy klacíky zmrtví, padnou na zem a postupně se působením zastaveného času rozloží. Teď už jen psík čeká, až ho vlčice pustí, aby mohl odejít.