Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V té tmě toho v lese moc vidět není, ale Panda nakonec tu padlou hvězdu najde díky slabému třpytu, který vydává. Vlčice k předmětu přijde a naskytne se jí prazvláštní pohled - místo kusu šutru, který by u hvězdy každý vlk očekával, leží na zemi černo-fialová krabička se znaky po stranách. Vlčici jistě zaujme, stejně jako její nepřirozený svit, a tak se jí opatrně dotkne. Kupodivu se nic nestane, krabička se prostě jen pohne a dopadne na jinou stranu. Jaký to zajímavý dar z nebe! A Pandora není jediná, kterou tento předmět zaujal. Ještě jednou do domnělé hvězdy šťouchne, před očima jí něco přelétne a krabička je pryč. Na větvi vlevo se ozve tupé žuchnutí, jakoby tam nějaké zvíře přistálo. Vlčice také zaslechne spokojené písknutí a zachichotání se. Někdo ji právě připravil o pěknou kořist.

Sagi si začne prohlížet tenké větvičky, které mu spadly na hlavu. Vypadají hezky a svěže, hnědá větvička ještě trochu pokrytá zelenými lístky a vedle ní další, skoro stejná. Vlastně opravdu dost podobná... Jeden lístek se zavlní, ačkoli zrovna vítr nefouká, a pak se opře o zem, takže celá větvička vstane. To udělají i ostatní kousky dřeva, až před Sagim zůstane stát malá armáda sedmi větviček, které stojí na dvou výrostcích s listy a připravují si ručičky také z lístků.
Mezitím si Seth spadaných větví nijak nevšímala a dál hleděla na lístek vyrůstající přímo z kmene. Jak si ho tak prohlíží, nakonec se s frustrovaným povzdechem pokusí ho utrhnout, ožene se po něm tlamkou a... Ta projde skrz celý kmen, jakoby tam vůbec nebyl. To pro vlčici musel být šok, tato část stromu byla evidentně skrytá iluzí. Než by ale stihla pohlédnout dovnitř do stromu, zaslechne za sebou šustění, jakoby se za ní někdo plížil. Když se ohlédne, spatří jiný spolek pěti větví, jejich držení dřevěného těla působí vcelku nevraživě. Hned jak si je Seth může pořádně prohlédnout, první tři se proti ní rozeběhnou, odrazí se od země a dopadnou na její srst, ve které se pevně uchytí a zapletou.

Je překrásný večer, na západě se obloha zbarvila do červeno-růžova a na nebi pomalu vysvítají hvězdy. Pandořinu pozornost zaujme právě překrásná obloha, které věnuje pár chvil zkoumání. Díky tomuto pohledu si vlčice všimne padající hvězdy. Ale na tomto romantickém pohledu jí něco nesedí - ta hvězda padá nějak moc dlouho a to rovnou do nedalekého lesa, kde i přistane. Vydá se tam Pandora? Zajímá jí ten předmět?

Jakmile se Sagi opře o mohutný kmen stromu, ozve se tupé zadunění z vnitřka. Oběma vlkům je hned jasné, že obrovský strom musí být dutý. Že by vyžraný červotoči? Ale je to vůbec u takové masy dřeva možné? Sagi do stromu párkrát vleže ťukne, aby si ověřil, že se ten zvuk opravdu ozývá ze stromu. Jakmile dozní dutý zvuk, spadne mu na hlavu hned několik větviček. Seth je zvědavější, a tak se rozhodne kmen obejít i na druhou stranu. Tam ale není nic vidět, možná kdyby se vlčice podívala hodně zblízka, všimla by si malé nesrovnalosti - zeleného lístečku vyrůstajícího přímo z kmenu. Jakmile se přiblíží dost blízko na to, aby si ho prohlédla, také jí na hlavu spadne několik větviček.

Nero se rozhodně nestačil divit. Tak oni mě pomlouvají? Náhodou jsem byl skvělé medvědí mládě! Takový nevděk, vždyť to byla zábava! A to jmelí by Aetasovi slušelo, byl by s ním hezčí. Vlastně... Čáry máry fuk - a nad hlavami obou vlků se z kamenného stropu náhle objeví snítka jmelí, která rozkvete, jakoby vůbec nemrzlo. Jakmile Athai, která již nějakou chvíli nenápadně jevila zájem o urostlého alfu smečky, spatří, co to má nad hlavou, zkrátka se neovládne, natáhne se a olízne Aetasovi tvář, až to mlaskne. Nero se nemůže popadnout za břicho smíchem, když se na to dívá, jenže co se stalo, už vrátit nelze - Ath právě políbila alfu své smečky.

Straka zatřepotá křídly, jak se pokusí dostat z Texasova sevření, ale není jí to nic platné, vlk drží pevně. V zápalu boje také upustí kousek papíru a několikrát Texase klovne do tlapky, než ji konečně pustí a ona spěšně vzlétne pryč, stejně jako zbytek rozrušeného hejna. Za chvíli je klid, takže si Texas může prohlédnout, co to na tom papírku, který ho tak zaujal, je. Kupodivu jsou na něm načmáraná různá slova, která když se soustředí... Ne, ani tak je nemůže přečíst. Chvíli ta zdobná písmena zkoumá.

Ířtap it ot, ela ijovt életářp ot íjavížuop cív žen yt.

Když otočí i na druhou stranu, zdají se mu slova mnohem více povědomá, až to nakonec rozluští.

To je heslo. Jdi do lesa s mlhou.

Near byla zajícem dosud nepostřehnutá, ale to se rychle změnilo, když se objevil Felicio. Nero se na to potměšile zazubí a hned pošle vítr, aby zavál pach dravce směrem ke králíkovi, který to sprintem vzal do blízké nory, kde zmizel dřív, než ho Near stačila chytit. Zlá naštvaná vlčice otočí hlavu na zrzavého vlka, díky kterému přišla o jídlo a naštvaně na něj z dálky zavrčí. S nenávistně žhnoucíma očima se k němu vydá, připravená si alespoň na něm vylít vztek který se v ní přechovává.
Jakmile došla tak blízko, že si mohla Feliho detailně prohlédnout, velice rychle ji vztek přešel. Nero nad jejich hlavami zatřepe tlapkami a Near zacítí nepoznané city. Zájem o cizího vlka naproti. Zaujetí jeho zajímavým vzhledem a nespočtem jizev, které brázdí jeho tělo. Fyzickou přitažlivost k zrzounkovi. Přišlo jí téměř nemožné a nemyslitelné, že by mu nějak ublížila...

Když se vlci rozprsknout, je chvíli klid, jen ty krvavé nápisy zůstávají na stěnách. Pak začnou pomalu stékat na zem a místo nich se objeví nové.

Taky mi chybíš.
Je mi tu hrozně.
Nikdo tu není, bojím se...
Vyříkejme si to.
Mluv na mě, Ressi.
Nechoď pryč!

Krystaly kolem jasně osvětlují zoufalého vlka a polopatické dopisování jeho mrtvé milenky. Všude je cítit kovový pach čerstvé krve. Ress cítí, že na něj jde chlad a úzkost. Všude je až nepřirozeně ticho, nejsou slyšet ani kapky rudé krve klouzající po stěnách všude kam oko dohlédne.

Nezabil-ani-mouchu, svým novým přítelem zkráceně zvaný Nam, právě utrpěl menší infarkt, když se před ním sbíhající pramínky vody změnily na Rockyho. "Ooohhh... Veeelkýýýý mááááágu, ucccctivěěě seee klanííííím!" Vydechne s úžasem a opravdu začne poníženě klesat k zemi, jelikož něco takového v životě neviděl. "Děěěěěkujuuu, děěěěkujuuuu, děěěěkujuuuu mnohhhhokráááát, Rooockyyy! Zachhhhhráááánil jsiiii miii živooootttt. Jseeeem ti zavvváázááán." Prohlýsí vděčně svým chraplavým hlasem, ale unavený vlk už se k němu obrací zády, což hyena považuje za znamení, aby ho následoval. Nějak ho už přešla chuť k pití, takže zbytek cesty nijak zvlášť neotravoval, ačkoli ho už strach z tohoto nebezpečného místa přešel. Došel k přesvědčení, že s Rockym se mu zkrátka nic stát nemůže.
Cesta uběhla v tichu a klidu, již je nikdo nepronásledoval ani na ně neútočil, takže se jak unavený vlk, tak zraněná hyena, dostali z prokletého labyrintu zpátky na krásné měsíční světlo a déšť. Možná by si oba představovali lepší přivítání zpět do světa živých, ale přírodě člověk neporučí. "Myyy... Jsmeeee tuuuu! Hhhahhhhaaa!" Přímo zařve Bill a nehledě na svou zlomenou nohu se rozskáče samou radostí a úlevou. Skočí na Rockyho a vřele ho obejme, je vidět, že nedokáže slovy vyjádřit svou vděčnost. "Roooockyyy, jseeem ttttti nesmíííírněěěě vdddděčnýýýý. Jeeestttttli pro teeeebe můůůžu něccccco uděěěělat naaaa opllllááátkuuu...?" Snaživě na vlka kouká, doufajíc, že si něco vymyslí. Rocky ale zůstává skromným (a ač mu síly značně ubyly, na chytrosti neztratil - co by pro něj tak asi tahle neschopná hyena mohla udělat?), a tak se po chvíli zdvořilostních frází z jeho strany a vřelých kamarádských objetí ze strany Billa, rozejdou. Nezabil-ani-mouchu samozřejmě nezapomene podotknout, že kdyby někdy Rocky potřeboval pomoc, ať ho najde... A černý vlk s modrými znaky neopomněl vyžádat slib, že se bude hyena zdaleka vyhýbat děsivému lesu a obrovské jeskyni v něm. "Snaaad se ještěěě něěěkdy uvidííímeee!" Rozloučí se s posledním vřelým úsměvem Nam, otočí se a odkulhá pryč.

Rocky - 150 KŠM, 7 rubínů, 25%, 1 tlapka, sleva 30% do OJ
Důvod: Jsem velice spokojený s tvou aktivitou, odepisoval jsi jak jen to šlo! Dále velice chválím využití magie a skvělé řešení situací, které se ti naskytly. Píšeš dlouhé a čtivé posty, které dávají smysl a jsou mnohdy vtipné. Děkuji za hru!

Zatímco Texas neúmyslně vyváděl psí - nebo spíš vlčí - kusy, nedaleko od něj se na kameni posázené bavilo hejno strak. Texas jim samozřejmě nerozuměl, ale slyšel jejich rozčílené krákání a třepotání křídly. Zaujala ho tato podivná sešlost, a tak se začal plížit blíž a blíž. Dost se vcelku daleko, než si ho jedna ze strak všimla a spustila poplach svým skřehotáním. Polovina hejna rychle vzlétla, druhá jen otočila hlavy ve směru vlka a zůstala rádoby nevzrušeně sedět na místě. Ve vzduchu ale bylo cítit napětí, takže nebylo tak těžké si domyslet, že jsou doopravdy velice ostražité a připravené vzlétnout. Texas si všiml, že ta jedna v zobáku drží nějaký kousek něčeho - snad papíru? - a ve své zvědavosti okamžitě zatoužil zjistit, copak je to tak důležitého, že si to straka chrání.

Z louže krve pod Ressovými tlapami se začne vytvářet obraz na stěně - obrysy vlka. Ten vlk se začne pohybovat, nejprve běhá kolem Narušitele jako stín, jenže pak začne zase psát na stěnu, přičemž jakoby kouzlem smyl to, co tam bylo napsané před tím.

Ochránil jsi mě?
Byl jsi tam se mnou?
Pomstil jsi mě?
Lžeš.
Jsem pryč jen kvůli tobě...
Teď už jsme mohli mít vlčata.
Krásné drobečky, ale jen díky tobě to tak není.
Protože nejsem.
Jsem mrtvá...

Objeví se další obrys jiného vlka, který po tom prvním skočí, zakousne se mu do krku a společně se změní na spršku krve, která přistane na protější zdi. Pár kapek skropí i Resse, takže si může ověřit, že jsou mimořádně pravé.

Ač Billovi rodiče dali svému synovi vystihující jméno Nezabil-ani-mouchu, byl hlavně adeptem na Budižkničemu. Ale nechtěli ho zase tak potupit, náčelník skupiny to také neschvaloval, tak mu dali mírnější. Ať tak či onak, drahý Budižkničema neumí plavat. On je zázrak, že umí vůbec chodit a mluvit, ale na rozdíl od všech ostatních hyen, se nic jiného nenaučil. K dobru mu proto musí být připsáno, že se vážně hodně snažil dělat tempa, když ho chapadla rostlin táhla pod vodu. Kopal, cukal sebou, mával ve vodě tlapami - ne že by mu to k něčemu bylo, ale alespoň nešel na smrt bez vůle k přežití. Naštěstí hned vedle něj putoval ke dnu jeho nový společník Rocky, který (ač z nepochopitelných a ušlechtilých důvodů) se rozhodl Billa chránit a zachránit. Hyena by nejspíš nikomu nechyběla a prakticky taky nic nedokázala, ale i tak se Rocky nevzdává a stále za něj bojuje. Jen díky němu zůstal Nezabil-ani-mouchu na živu o trochu déle.
Když už mu začal docházet kyslík a každou chvíli to vypadalo, že do sebe vdechne vodu, zasáhla vyšší moc (lépe řečeno Rocky) a dala mu kyslík. Bill se kolem sebe rozhlížel, ale svého společníka neviděl, takže usoudil, že bude někde pod ním a rostlina ho již vtáhla k sobě. Doopravdy ho vlk ale zachraňoval důmyslným používáním své vrozené magie, takže se brzy díky spodní proudům dostal na břeh, kde zůstal vysíleně ležet. "Oooh..." Vydechne úlevně a znovu se rozhlédne, jenže vlka nevidí, jelikož je ještě stále rozplynutý ve vodě. "Roooockyy?" S mokrým kožichem těžce vstane a ač nerad, přiblíží se znovu k okraji břehu. "Roooockyyy?!" Zavolá do vody, jelikož doufá, že se jeho společník nějak také osvobodil a nezůstal u kytky. To by totiž znamenalo, že by ho musel zachraňovat Bill a na to (jak říkajíc) nemá koule.

Na to, že z ročních období vládne Zima, je vcelku teplo. Na to, že nedávno mrzlo, je teď příjemné počasí. Vítr nehladí tváře svými ledovými biči, pro tentokrát je mírný, a to i v horách, jako jsou tyto. Jasné slunce ozařuje zmrzlý sníh na zemi, po kterém se dá skvěle padat a žádný vlk na něm není schopný udržet balanc. Nožky klouzají a vy máte tendenci se rozhlížet, jestli někdo nevidí, jak moc jste nešikovní. Průsmyk, který vede mezi dvěma pohořími a je zván Dračím, není ani v tomto výjimkou. Je však ještě nebezpečnější sem chodit, jelikož kromě ledu na zemi padají kameny různé velikosti, které by mohli neopatrného vlka zranit. Takový vlk by si třeba nemusel moc dávat pozor a nedíval by se třeba pod sebe. Nebo nad sebe. Takový vlk by se mohl chovat pošetile a bezstarostně. Možná podobně jako právě běžící Texas...

Bill už ale nestihl odpověď na zajímavou zkratku, kterou mu Rocky vymyslel, jelikož se snažil zaseknout své drápky do kamene (což, jak každý uzná, není úplně snadná a proveditelná věc) a ze všech sil se bránil proti síle rostliny, která ho chytila. Rocky mu přišel na pomoc, což jen posílilo víru hyeny ve vlka, jenže na takové polemizování teď nebyl čas, jeho hlavní prioritou bylo se dostat ze spárů kytky.
Zelené chapadlo pod Rockyho zuby moc dlouho nevydrželo, ač se snažilo a trochu i kroutilo bolestí, nepustilo se - přetrhlo se. Zraněná chaluha se odporoučela zpátky do vody, jenže hned za ní se vynořila hned dvě chapadla a čapla oba vlky za levou zadní nohu. Nezabil-ani-mouchu zděšeně zakňučí, tohle pro něj musí být zdvojená noční můra, už jednou čelil smrti a teď je to tu zase. "Jáááá chhhhcii prrrrryyyč!" Zařve zoufale, jakoby ho to mohlo dostat z této noční můry, jenže chapadla nevypadají, že by je nějak dojalo hyenino skřehotání. Stačilo jedno prudké zatáhnutí a oba dva se ocitli pod vodou. Vcelku rychle klesali ke dnu, povzbuzováni chapadly rostliny a gravitací.

Díky Rossově zoufalému motání za chvíli ztratil v té tmě pojem, odkud přišel. Na jeho výkřiky nikdo neodpověděl, jen smích se dál přibližoval jakoby z obou stran. Takový psychický nátlak by žádný vlk nepřežil se zdravím rozumem, a tak se Ress v záchvatu sebeobrany rozeběhl přímo před sebe. Bohužel to ve tmě napral přímo do zdi a natloukl si čumák, smích ho ovšem hnal dál, takže nelenil a nezabýval se menším zraněním, radši běžel chodbou bůhví kam. Navzdory tomu, že je v pohybu, ošklivý štěkavý zvuk šílence je k němu stále blíž a blíž, jakoby k němu postupně kráčel a bylo mu jedno, že vlk běží. Ress se namáhal co mu síly stačili, ale je to stále jen zvíře, takže se po vytrvalém běhu unavil a musel zvolnit a poté i zastavit. To už mu smích zní přímo v uších, jakoby tvor, který ho vydává, stál přímo vedle něj a posměšně mu hýkal do ucha. Ať se ovšem Ress ohání a chňapá po nepříjemném zvuku jakkoli urputně chce, nikde nikoho nezasáhne.
Až po chvíli, kdy si byl vlk jistý, že stačí jen jediný pomyslný krok přes práh příčetnosti na území cvoků, smích přestal a náhlé ticho jakoby praštilo Resse do uší stejně silně, jako předtím smích. Světlo se začne pozvolna vracet, hezky mírně, takže má Narušitel možnost si zvyknout a uvolnit se. Klid ale nemůže trvat dlouho, jelikož se světlem si brzy všimne nápisů na zdech kolem něj. Do nosu ho praští pach čerstvé krve táhnoucí ze všech směrů.

Je to kvůli tobě...
Zemřela jsem pro tebe.
To ty jsi mě ZABIL!
Máš na tlapách mou krev, Ressi...
Vidíš ji?
X X X

A opravdu, když Ress pohlédne dolů na své tlapky, zjistí, že stojí v kaluži krve. Cizí krve.