Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco Excelsior vzpomínal, Nero otočil hlavu k dvojici vlčic, které se nachomýtly okolo a pobaveně si je přeměřil pohledem. Ricca, ach, sladká Ricca.
"Musíte nám pomoci? I přes mou aroganci, když jsem odmítl pomoc vlků naposledy?" v očích mu pobaveně zablesklo. Maličká dcera Taylora a Solfatary... obě dvě byly. Kdo ví, zda ta druhá sdílela pohled Ricci?
Zelené, hluboké oči však stočil zpátky k vlkovi na zemi, který začal hovořit. Nero se na něj z výše díval, přivíral oči a zdálo se, že přemýšlí. Alespoň že déšť Excela nemučil nadále, protože s bohem v jejich blízkosti déšť zastavil. Stejně tak kroupy. Kdyby tomu tak nebylo, chudák by byl naklepaný jak kuřecí řízek.
"Fér. Tento obchod přijímám," odsouhlasil bůh a naklonil se k vlkovi, tak blízko, aby si mohl zapamatovat každý rys, který v tváři Nero měl. "Vezmu si tvé oko a vrátím ti paměť. Budeš si pamatovat jak se kudy pohybovat bez toho, aby tě příroda za tvou slepotu vzala," rozhodl.
"Budeš navždy mít v mysli tváře těch, kterých se tvá zapomnětlivost dotkla nejvíce. Budeš si pamatovat ty, které jsi ve svém životě ztratil. Které jsi opustil."
S tím se Nero narovnal a na poloslepého vlka se nadále už nedíval. Naopak zaklonil hlavu a zrak směřoval k nebi, které plakalo. Nad kým? Nad ztrátou dcery Alatey? Nad krví prolitou v horách ve skoro stejný čas? Nad arogancí vlků kráčející pod ostrovech? To už bůh neprozradil.
"Přijímáš, Excelsior, synu Xizora a Lily, bratře Balroga, Luciana a Solfatary, strýče Ricci, Solari, Arrowa, Akrose, Oberona, Eiger a Vespera?" Proč jmenovat celou rodinu? Inu, proč vlčky trochu nepostrčit k tomu, aby si své příbuzné našli.

K překvapení trojice, už na ně cosi... čekalo. Pachy. Stopy. Skrz koruny stromů se zatím zas tak moc pachů neprodralo. A i když zde byly nějaké čerstvější, všechny mířily stejný směrem. K mostu a rovně a dál.
Byl tu špatně cítit Xanderův pach, slaboučký, jak se křížil s dalšími. Pak novější. Tři, následující trojici otisků, vlci, kteří šli společně. Jeden z nich byl neznámý, ale dva ostatní sdílely pachy, které se držely okolo Cindeřina místa prohry.
Další dva mířily na druhou stranu, ke spáleništi a nezdálo se, že by kráčeli spolu. Poslední, čtvrtý, šel ze stejného směru odkud oni a mířil stejně jako ty tři, které momentálně sledovali. Jedno bylo však jasné: míří k mostu. A most překročí, doufajíc, že tam zachytí další pachy a najdou další stopy.

Skupina dostala nejspíše nejhorší místo, kam mohli jít. Vedle toho, že se na nížině nedalo nikam schovat, déšť do nich bubnoval s agresí malých čepelí, ale do toho se k tomu přidaly kroupy a žádná krev ani pach tu nebyl. Co tu ale bylo... byly stopy. Ještě poměrně čerstvé.
Jedny vedly rovně a dolů tam, kam mířila Einarova skupinka, další do hor a směrem k jezeru, od kterého teprve možná hodinu zpátky Jaina odešla a další stopa šla dolů, podél pohoří a podobným směrem jako ta první, jen se stáčela doleva k pohoří. Bylo na nich zda si vyberou jednu ze stop - případně se prostě vrátit zpátky, protože kroupy nepolevovaly. Naopak začalo hřmít.

Vlčice a Podběl následovali pomalu se rozpouštějící stopy dolů od pohoří a bylo docela jasné, že jim brzy zmizí pod tlapkama. Déšť bušil do stopy a bahno se pomalu tvořilo všude, takže ani stopy v bahně se zrovna nedržely. Navíc kdo ví, zda ty stopy v bahnu vůbec byly jejich? Možná patřily někomu, kdo prošel později když už déšť začal!
Tak či tak, vlčice zachytila pach a ať už to byl ten správný nebo ne, skupinka se jej jala následovat. Dokonce se i sladil s několika páry tlapiček, které vedly jedním směrem a tak se mohli jednoduše nechat vést. Jenže pach kvůli dešti a brzy i kroupám pach úplně smyl a krev se po jedné části taky úplně vypařila, třeba proto, že ji smyla voda a nebo protože vlčice přestala krvácet (a co si budeme u Artume to nejspíš bylo i vědomé ukončení krvácení). Kde tedy našli štěstí, tam poměrně rychle skončilo.
Mohli však ještě chvíli sledovat stopy. Ty se však brzy rozdělily a protože nikdo už necítil pach, dostali tak dvě možnosti. Buď jít rovně směrem ke Kvílivci a nebo nahoru zpátky do hor.

Někteří vlci byli v očích bohů jen dvorní šašci, zařizující jim zábavu během dlouhých dní jejich nesmrtelnosti. Zda mezi ně Excelsior patřil a nebo ne bylo úplnou záhadou. Kdyby se snad ptal bohů, možná by dostal odpověď - a teď měl možnost. A vlastně kdokoliv, kdo se nacházel v okolí.
Do země totiž udeřil blesk a rozštípil ji ve dví. Chvíli se země však držel - jakoby blesk odmítal podlehnout vábení času a rozplynout se. Každý ho mohl vidět, včetně Zeirana a Yrsi, kteří se náhodou procházeli po severních horách taktéž. Stejně tak Solari a její společnost. Dostihnou však blesk? Zdál se být... daleko.
A v okolí Excelsiora přestalo pršet. Kroupy ustaly. A z blesku vystoupil hnědý vlk. Vysoký, vyšší než nejvyšší vlci Mois Grisu. V zelených očích mu pohrávaly jiskřičky pobavení když se k němu blížil.
"Ta otázka už je asi na tebe. Zasloužils?" oponoval mu vlk škádlivě. Jakoby pro něj Excelsiorova smrt prakticky nic neznamenala. Nejspíš tomu tak i bylo. "Každý si zaslouží někdy umřít. Proč myslíš, že na tebe je ještě brzo?"
A v tom momentě na pár chvil šedivému vlku vrátil všechno. Vzpomínky na choulení se se sourozenci než vůbec vyrostl, vzpomínky na první úlovek, na jeho život i příchod na Mois Gris. Na Chaos. Na Daén. Na všechno. Excelsior dostal zpátky sice jen pár sekund zcela jasné mysli, ale to mu mělo stačit na to, aby odpověděl - aby odpověděl, než se jeho mysl vrátí do svého starého stavu, tam, kde vzpomínek na dětství nebylo, kde ani Chaos svýma poloslepýma očima neviděl.
Jaká byla jeho odpověď?

Vlci - tedy spíše jen jeden z nich - se dožadovali odpovědí na své otázky. Byla zde však skutečně šance, že by duchovi mohli pomoci? Nebo jen prodlužovali svůj čas strávený v pasti, která vlčici kdysi utopila? Jenže čím víc Chamsin vyptával duše, zda chce pomoci, tím více mu bezdůvodně vstávaly chloupky vzadu na krku. Co se to dělo? Chudák Ezkyl se dočkával podobné reakce, jenže vzhledem k jeho reakcím na všechno okolo mu to nejspíše nepřišlo tak... překvapivé.
Prostor, kde se duch nacházel, zapraskal energií, jakoby se duše zlobila. A nejspíše i to bylo to, co se momentálně dělo. Než se vlci stihli nadechnout, místo se změnilo z páchnoucích katakomb ve vodní hrob. Aniž by mohli prchnout, voda se vzedmula a brzy začala celé místo plnit, pomalu se drát nahoru a nahoru, čímž brala s sebou i vlky a pomalu jim kradla jejich vzduch. Zbývalo posledních pár momentů na rozloučení se.
Pak se jim nad hlavami voda zavřela.

Zatímco Ezkyl šílel, Chamsin všechno bral překvapivě dobře. Kosti chytající končetiny? Pohoda. Vzduch zdánlivě odnikud? Dobrý! Strašidelný pláč? To se dá zvládnout! Nic nebyl problém! Ale kdo ví, jestli duch ještě problémem nebude... a nebo byla Chamsinova odvaha na místě.
Pláč neustával ani když se pouštní vlk přiblížil. Na druhou stranu, alespoň Ezkyla už žádné nadpřirozeno neotravovalo a vlk si tak mohl pádit a nebo se k pískovému přidat. To už bylo na něm.
Cosi se před Chamsinem zatetelilo. Vzduch. S největší pravděpodobností neznal legendu - totiž, od koho? Od Ezkyla, který ji taky nejspíš neměl odkud znát? -, ale jinak neviděl nic. Pokud tu duch skutečně byl, nebyl vidět. Byl průhledný jako čistá voda a nehmotný jako vítr. Co se však k vlkům dostalo byl tichý šepot.
"Utíkejte... než vás vezme voda."

Zatímco Ezkyl ječel a chtěl se z místa dostat co nejrychleji, Chamsin k celé věci přistupoval s mnohem chladnější hlavou. Těžko říct jestli tu byl duch a jestli jeho existenci dvojice měla momentálně nějak potvrdit či vyvrátit, nebo jestli ho fascinovalo klidné či vyděšené chování.
Tak či tak, Chamsin se rozhodl pro ještě osobnější přístup a rozhodl se ducha vybudit ke konverzaci. A zatím? Zatím bylo v katakombách jen úplné ticho, občas se jimi rozlehla kapka vody udírající do vody pod jejich tlapkami.
Pak se ozval pláč. Vzdálený, teskný a nezaměnitelně vlčí. Vlčice, pokud dvojice mohla věřit svým uším. Přicházel odkudsi z druhé strany, než kudy vlci přišli. Třeba ale jen na druhé straně plakalo vlče? Možná, že tu vlastně žádný duch ani nebyl...

V katakombách kvůli dvojici nebylo klidu. Voda stékala po vlhkých stěnách, občas se kapky rozbíjely o nejrůznější lebky a zbylé kosti. Zrovna jedna z takových kostí však při chůzi náhle chytila Ezkyla za tlapku. Samozřejmě, nejednalo se o stisk, jen natažená, stará kost, do které se náhle zapletl... a dost možná se jí taky pěkně lekl a nebo jednoduše zakopl.
A tak přišlo na pár momentů ticha... pokud tedy nebyly zcela naplněné Ezkylovým vřískáním. Duch? Mohl vůbec duch v takovéto ekonomice fungovat?? A stejně se zdálo, jakoby uzavřenou, ponořenou uličkou prošel chladný vítr, který vlkům cuchal srst a zmizel kamsi za ten nejbližší roh. Že by duch? Nebo jednoduše průvan... věřila vůbec dvojice skutečně na duchy?

Shine hrabala a hrabala - dostala se do půdy, do které vložila semínko. A semínko? začalo okamžitě klíčit. Jako takový malý zázrak. Výhonky zamířily směrem nahoru, kořínky do země a brzy se rostlinka před Shine zcela rozbalila. Sotva pár minut na to a po nížině hojnosti už i rostlo několik trsů - z bílé, zasypané louky se tak stalo duhové pole.
Ačkoliv několik květů uschnulo hned po vyrašení, rozhodně nešlo o představení jako tehdy v Baště a nebo v Daénské smečce. Květy se teď držely mnohem lépe a každý, kdo rostlinku už znal, nejspíš tušil, že jde o to, že v zemi teď byla alespoň nějaká ta rovnováha magie. Rostlina tedy nemusela skomírat tak rychle.
Váčkovka nádherně, medově voněla. Okamžitě k sobě lákala všechny z okolí, kteří snad na louku byť složili tlapku.

// Získatelné poučením od libovolného vlka, co rostlinu zná. Bude se zde nacházet do půlnoci 19.3.

Allari a Jaina

Vlčicím se zvedl žaludek. Něco se tu mělo dít, ale ani jedna z nich nebyla zvaná - rozhodně by tu neměly zůstávat. Magie ostrova je obě dvě ponoukala, aby se zvedly a odešly, ať už to bylo kamkoliv. Severně, v průlivu, jistě bylo v tuto roční dobu pěkně, tak proč se nepodívat tam? Ani netušily, co se děje, jen bylo jisté, že čím déle tu zůstávaly, tím hůře jim bylo. Žaludek se kroutil a natahoval a pokud nechtěly vyhodit cokoliv, co v něm měly, tak byl čas se hnout.

Pozvaní

Vlci, kterým došel tajemný dopis a rozhodli se dorazit, to v první moment ani nedorazili - Začarovaný les však obklopovala jejich očima neviděná bariéra a každý, kdo vstoupil dovnitř skrz její průhledný závoj ucítil divné šimrání. Jejich tělo tehdy pokryl oděv, který si jednoduše bůh Nero usmyslel, že jim bude slušet.
Každý z vlků měl svou pozvánku někde zastrčenou, ale pouze pro vlky stejné smečky (nebo tuláky) bylo jasné, kam náleží. Tak či tak všechny závojíčky, lebky, masky, nebo i motýli a můry jednoduše schovávaly jejich totožnost. Pokud vlk s někým přišel, stále si pamatoval, kdo je vlk po jeho boku, ale jinak? Ne, vůbec ne.
Ze všech míst vedla cestička označená barevnými bludičkami po všech stranách a kořeny váženým návštěvníkům uhýbaly z cesty tak, aby nikdo z nich nezakopl. Jakmile se daní vlci dostali na konec cesty, objevili se na mýtině nedaleko Modráku, kde byly všelijaké stoly a ozdoby a létající světýlka. Tu se několik můr drželo u bludiček, tam několik motýlů na světle poletovalo nad roztodivnými rostlinami, které znalí obyvatelé Mois Grisu dokázali lehko rozeznat. Byla tu veškerá květena, na kterou mohli narazit. Dokonce i pár lumin bylo v podivných, vysokých vázičkách.
A pak tu bylo ještě něco, co brzy poznal každý, kdo se chtěl občerstvit. Mírná telekineze, propůjčená vlkům na dnešní, slavnostní den. Mohli tak zvedat jednohubky, které krásně voněly a byly z masa smíchaného s kdo ví čím. Jiní si mohli brát kousky ovoce a nebo misky, ve kterých byly roztodivné nápoje s podivnými následky na toho, kdo je vypil. Byl tu někdo, kdo by je byl schopen okusit všechny?
U Modráku nebyly rozestavené stolky, ale na druhou stranu se tu ozývala poklidná hudba, která i citlivým vlčím uším přinášela podivné uspokojení. Odkudsi se linula příjemná, sladká vůně květin a vlci zde mohli okolo stromu tančit. Všichni tak nějak tušili, jak na to. Nejspíše to byla magie tohoto místa.
I u Modráku však bylo něco zajímavého, a to tedy drobné, červené stromky a modré šišky, které na nich rostly. Okolo těch se potloukala podivná stvoření, která byla z části opeřená a z části vlnitá. Co to bylo za stvoření šlo těžko říct - nikdo ze zdejších jej snad doteď nikdy nezahlédl. A pokud ano, vzpomínali si na to a nebo se stvořeníčka jenom mihnula a zmizela?
Ať tomu bylo jakkoliv, bylo na čase se rozpárovat, seznámit, okusit veškeré zdejší speciality a zatančit si. A pak... kdo ví, co je na programu večera?

// Pište si prosím nahoru VŠICHNI na koho reagujete a kolikátý post píšete. Pokud budete chtít vyzkoušet nějaké z jídel a nebo nápojů, napište mi ideálně do PM (ať to nezapadne) a já vám dám účinky. :) Účinky budou nejdříve sepsané zítra k odpoledni, takže pokud chcete zafretkovat předtím, nečekejte na mě.
Přeji všem příjemný, jarní masopust a snad konečně i nějaké příjemné zážitky po katastrofě v podobě nemoci, co se prohnala Mois Grisem sotva pár vlčích dní zpátky!

V plánu Fausta byly rovnou dvě chyby. První byla ta, že takové čtyřměsíční vlče už vážilo okolo třinácti kilo a ta druhá, že Faust sice byl skoro tříletý, ale síly zrovna moc nepobral. Normálně by sice byl asi průměrný, ale to bylo daleko před ním. Teď byl slaboučký jako vlče, kterým vlastně ještě možná tak trochu byl.
Pokud se chtěl Enigma na jeho zádech udržet, musel mu zatínat drápy do boků, držet se ho zuby skoro až do krve a stejně tu byla velká šance, že jednoduše sklouzne dolů a spadne.
Puma naštěstí ale nebyla kdo ví jak motivovaná, aby pronásledovala místo malé jednohubky ještě jednoho velkého vlka. Rozhodla se však za sebou zanechat alespoň nějakou upomínku toho, co si o tom všem myslí. Tedy, o kradení její kořisti. A tak si Enigma s Faustem odnesli nepříjemně štípající ránu táhnoucí se Enigmovi přes zadek a zadní nohy, zatímco Faustovi zajely drápy o něco hlouběji ve stehně.
Pokud by se dvojice vážně o své rány postarala, nejspíše je brzy zaroste srst a nezůstane jim zas tak velká vada na kráse - do pár týdnů nikdo ani nepozná, že tam něco bylo. Co však nejspíše bolet bude byl Enigma, který docela brzy spadne z Faustových zad a Faustův nabitý čenich, jak jej mladý vlk dost možná i stáhne s sebou. Přeceňovat své síly se nikdy nevyplácelo a ještě méně, když vás pronásledovalo docela nebezpečné zvíře.

Enigma

Malý uzlíček radosti zatím neměl dostatek zkušeností na to, aby si uvědomoval, jaké nebezpečí se mimo území smečky skrývá. Samozřejmě, nějaké se nacházelo i v jeho hranicích, ale tam byli vždy starší vlci, kteří dokázali vlčeti v nesnázích pomoct. Ale teď? Teď tu Enigma skutečně byl sám... jeho hlásek se brzy ztratil ve větru. O pár kilometrů dál se nacházela jeho sestra, ale na rozdíl od něj v doprovodu - a tak se pro tentokrát nemusela ničeho bát. Ne, nebezpečí si dnes našlo malého, čokoládového kloučka.
Puma přikrčená sotva pár metrů od vlčata víceméně splývala se skalami a byla zcela ztracená v podrostu, který zakrýval její tělo. Přeci jen bylo přírodní maskování k něčemu dobré. Zvíře nevydalo jakýkoliv zvuk, jen se na velkých tlapách pomalu přibližovalo blíž k nic netušícímu vlčeti. Už nebylo nejmenší a tak se dal čekat nějaký odpor, ale divoké zvíře jako tato kočka jej pořád viděla jako poměrně snadnou kořist. Takový malý zákusek - a tak se kočka poměrně rychle odrazila a její tělo se vymrštilo směrem, kde malá hádanka stála. A toto setkání by nejspíše i bylo osudné, kdyby se vítr v jeden moment nestočil tak, že Enigmovi dal jasně najevo, že je v okolí nebezpečí.
Teď měl jen jednu šanci - utíkat. I tak si však puma dost možná odnese pár chlupů a nějakou tu krev.

// "Vlče se do šestého měsíce nesmí samo procházet po území. Pokud bude načapáno administrátorem, jak se toulá, či, nedejbože, stojí neaktivně samo mimo území smečky (jakékoliv) nebo úkrytu (jakéhokoliv), může být napadeno a zraněno predátorem pohybujícím se v oné lokaci bez předchozího varování."

Občas byli zvědi docela výteční i k vyhledání docela užitečných rostlinek. A tak se stalo, že beta Chaosu s aliasem 'Hlídač', si našla cestu na vyhlídku, kde její zvědi zaslechli krátkou konverzaci mezi dvojicí vlků. Rostlina, která by ve vlcích vyvolala velké nepříjemnosti se jí tuze zamlouvala - a tak vyrazila hned směrem k Vyhlídce, kde dvojice zanechala pár vyvolaných Křeček. Okamžitě si je začala prohlížet a zopakovávat si informace, které se dozvěděla.
Rostliny začala poměrně opatrně trhat, nechtěla přeci jen nic spolykat - a rozhodně tu neplánovala žádnou z rostlin zanechat pro nějaké ubožáky, kteří by na ně náhodou narazili. Neměla zrovna v povaze chuť se s někým dělit.
Kdokoliv, kdo na ni narazil, se už při příchodu setkal s pohledem plným opovržení, který byl snad zmírněn jen vůči známým členům Chaosu. S každým vlkem, který by snad na louku dorazil, byla Veanna nepříjemnější a nepříjemnější. Jak se říká, kdo dřív přijde, ten dřív mele, že? Bylo docela možné, že pozdějším vlkům už ani nebude ochotná rostlinu ukázat... už teď chtěla za předání informací nazpět sama něco, co k ní její zvědové nedonesli, a nebo obětinu. Jakou? No... to záleželo na váze vašeho provinění vůči Chaoské betě a její nespokojenosti s vaší přítomností.

// Už od vašeho příchodu bude tato vlčice pěkně nepříjemná a nebude se s vámi chtít podělit o jakoukoliv informaci. Vaším úkolem bude ji přesvědčit, aby s vámi spolupracovala. Můžete jí předat informaci, kterou nikdo před vámi nepředal, nabídnout zadlužení jakožto člen Chaosu člence Chaosu, nějaký dobrý žvanec a nebo ji nechat, aby na vás vypustila něco z té frustrace, co zdejší vlci svou přítomností způsobili. Nakonec se poměrně neochotně podělí o jméno rostliny, místo výskytu a taky o to, co umí způsobit. Napište post o alespoň 300 slovech, kde popíšete váš způsob přesvědčení Hlídače a následně si můžete napsat o Křečku listovou. Rostlina je výjimečně dostupná do 2.3.2023 0:50.

Černá vlčice s modrýma očima se procházela po tajze a sbírala sněženky, které si následně schovávala do kožíšku. Samozřejmě to nebyly ty rostlinky, které momentálně hledala, ale měla v plánu je později donést matce a trochu ji potěšit v jejím momentálním stavu.
Kdokoliv, kdo by sledoval její stopy ve zbytcích sněhu, by byl schopen sledovat její trasu a najít ji, jak se sklání nad květinou se žlutými okvětními lístky a bílým středem a černou tečkou. Připomínala oko a několik žlutých řas, které trčely do okolí. Vlčice tehdy květinu opatrně utrhla a zvedla. Sotva moment na to se rozešla dál, směrem k území Alatey. Tady ji při její cestě mohli zastihnout vlci, kteří buď mířili ze smečkového území a nebo se jen procházeli po okolí.
Vlčice se představila jako Konvalinka a ukázala rostlinu každému, kdo snad projevil nějaký zájem. Vysvětlila, že její matka je nemocná a ona potkala pár dní zpátky vlka, co tvrdil, že by snad mohla tato rostlina smíchaná s nějakými léčivkami Shine prospěšná. S jakými léčivými rostlinami se však už nedozvěděla - byla příliš nadšená, aby onen lektvar zkusila namíchat, že od onoho vlka jednoduše uprchla a začala rostlinu okamžitě hledat.
Dozvěděla se však, že se jmenuje Vlčí oko žluté a že roste jen v lesích - a tak nějak jí nedávalo smysl, že tu tato rostlina rostla teď na jaře. Nejspíše jí však dopomohla k růstu magie ostrovů... s tím se však Konvalinka už rychle rozloučila a pokračovala dál k horám s tím, že by se ráda k matce dostala co nejdříve.

// Vlci, kteří se chtějí naučit více o této rostlině, mají za úkol dojít na území a vést krátký rozhovor s Konvalinkou, který by měl obsahovat alespoň 300 slov. Po krátké promluvě o nemoci a rostlině, kterou si drží tak blízko těla, se bude rostlina počítat za naučenou. Čas máte výjimečně do 2.3.2023 0:27.