Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlci pokračovali v kafrání a prošení, že pomohou. Nero se nezdál být zrovna nadšen tím, že se mu snaží vnutit pomoc, i když je odmítl. Vážně, kdy zdejší vlci pochopí, že tu momentálně není nic, co by snad mohli dělat? Tihle nejspíše byli podobné věci neschopní.
,,Ne, s těmi to nemá nic společného," odpověděl Nero. ,,Ale z toho, co se mi dařilo pozorovat, jejich svět bylo to, k čemu jsme pomalu mířili. Tamnější vlci vyčerpali veškerou magii jejich světa a tady... tady to bylo podobně." S tím Nero přivřel oči v reakci na další salvu otázek. Jeho ucho mírně cuklo v reakci na slova ohledně duhové rostliny. Ano, o té skutečně něco věděl.
,,Ta duhová rostlina je z jiného světa, nebo z jiné reality, chcete-li," odpověděl Nero. ,,Její účel je napomoci navrátit sem magii. Poslal ji sem jiný bůh - Karthernakii. Požádali jsme jej o pomoc a je možné, že on brzy požádá o naši na oplátku," Nero se mírně zamračil. Co to vůbec tyhle cvrčky mělo zajímat? No... nejspíše si stejně namátkou nakonec vybere pár z nich, aby je poslal vyřešit, o co si jen Kii řekne.
,,Tak či tak, teď se ničeho obávat nemusíte. Pokud se nebudete vážně snažit - a nebo halucinovat a hnát nedej bože ze skály nebo do hluboké vody -, nemělo by se vám nic dít." S tím mávl ocasem a udělal od vlků pár kroků pryč. ,,Budete chtít ještě něco, nebo si odejdete do vlastního domova?" Bylo docela jasné, že ne zrovna nenápadně naznačuje, že mají odejít.

Nero se nad strachem Segina rozesmál. Zdálo se, že se baví tím, jak z vlka udělal ovečku jen za pomoci pár slov. Ani nepotřeboval používat magii a nebo něco na ten způsob. Pohodil hlavou a když se s ní částečně pleskl o strop, zafuněl a zle se na okraje jeskyně zadíval. Byl na tohle až moc velký. I proto udělal krok vpřed, pak další a s každým pohybem se zmenšoval. I proto působil dojmem, že se vlastně vůbec nepohybuje. Nakonec se před trojicí zastavil jako řádně statný, ale normálně vysoký samec.
,,No," odpověděl, ,,myslím, že tu není nic s čím můžete pomoct. Tato nemoc má co společného s magií - to znamená, že s ní mohou něco provést jen ti, kteří na ni mají silnější napojení. Jako já." S tím se posadil a trojici před sebou si prohlížel. Jedna už nemocná byla, další se nyní hroutila v kašli... Nero si povzdechl a podíval se bokem. ,,Není to nic přirozeného - zdejší vlci čerpají až moc magie a tak sem proklouzlo něco, co se nám dařilo doteď držet na uzdě. To je všechno. Jakmile je zase zkrotíme, bude klid a vlkům bude lépe," s tím jen zvedl tlapu a zamával s ní, jakoby nešlo o nic důležitého.

Vlkům se zjevně Nerův druh humoru moc nepozdával. No, on ale neměl chuť s někým dnes mluvit! Měl vážně hromadu problémů a tři vlci, co se mu nasáčkovali domů, jej vážně netěšili. Na Ričina slova zareagoval prudkým větrem, který se do vlků pustil. Překvapivě ale nebyl studený - spíš jako fén. I když vlčí obličeje tahal do podivných grimas a div že neodlítli, když onen vítr ustal, dost z vody bylo pryč - ať už byla odvátá a nebo vypařená. Taky se rozhodl, že pokud vlci hodlali mít silácké řečičky, tak se na ně podívá pěkně ze své výšky.
Ze stínů prvně vystoupily tlapy, oči zářily jako dvojice smaragdů. Brzy se přidal čumák, hruď a pomalu se vysunulo celé tělo. Vlk zaplňoval snad celý prostor a tak tak se sem vlezl sám. Sklonil hlavu, která měla velikost jednoho celého vlka a zafuněl Ricce přímo do obličeje.
,,Máte čest mluvit s Nerem, jedním z bohů Mois Grisu," řekl hrdě hned na to a narovnal se, aby pohlédl na Ellie, která s ním mluvila z vlků zdaleka nejuctivějc. ,,Podobná nemoc se mě nedotkne. A kdyby jste mě nerušili, dál bych pracoval na její redukci," dodal, střihl ušima a z výšky se podíval na Segina.
,,Mám chuť pro tvou příjemnou tvářičku matku požádat, aby ti tu tvou starší sestru dovedla," pronesl pak a pobaveně se usmál. Jistě, to by bylo zábavné sledovat - bavil by se!

Vlci, kteří se shromáždili ve vodopádech, rozhodně upoutali něčí pozornost. Jestli to byla pozornost dobrá a nebo zlá, to musel každý z nich posoudit nezávisle na sobě. Vlci si totiž mohli všimnout, že zatímco si povídali a vysedávali, něco se ve stínech mihnulo. Hnulo. Brzy se jeden ze závojů vodopádu jednoduše oddělil od zbytku, zamířil jejich směrem a přímo na hlavy trojice dopadla ledová voda, která je celé okamžitě promočila jako mávnutím proutku.
Jeskyní schovanou za vodopády se rozlehl zvonivý smích, jak se někdo zjevně velmi bavil nad jejich utrpením. To, že někteří z vlků už promočení byli předtím, zjevně nikoho nezajímalo. Ke smíchu se brzy přidalo spokojené broukání a následně hlas, který už nezněl tak rozesmátě jako předtím: ,,Nemám čas na návštěvu, vybrali jste si vážně špatné období." Hlas šel odevšud a zároveň odnikud. Byl zcela jasně nějakého samce, to vlčice a Segin rozhodně poznaly. Stín, který se kolem nich nyní protáhl znovu a byl tentokrát i jednoduše rozeznatelný, připomínal kopec. Byl velký a nad vlky se tyčil, jakoby byli pouze mravenci. Nikdo však nezahlédl ani stopu kožichu, nebo očí Nera. Jen jeho hlas a obrys - jakoby si s nimi hrál.

Vlku z tlamy tekly sliny a ani si toho nijak nevšímal. zastřené oči přejížděly po okolí, snažíc se rozeznat, kde se vůbec nachází. Tělo se mu třáslo, břicho se mu zvedalo, jakoby tam snad něco uvízlo a vlk se s tím snažil příliš nepohybovat - mělce a nepravidelně. S otevřenou tlamou zíral na své okolí, brzy jen tak narazil do stromu. Naježil se a s nastraženýma ušima zaječel: ,,Co ode mě chceš?! CO ODE MĚ VŠICHNI CHCETE?!"
Neušel ani pár další kroků a začal sebou mlít jako v křeči. Nejspíš i v křeči byl. Sliny kapaly na zem a vlk hlasitě kvílel, brzy začal dávivě kašlat a celé jeho tělo se chvělo, jak se snažil postavit a nedařilo se. S někým si povídal, cosi si mumlal. Nahlas. K ostatním. Oči vytřeštěné v šoku, jakoby si pro něj šla sama smrt. Nakonec... nakonec jen začal usedavě plakat, volat jména bohů a prosit o smilování. Volat jména vlků a vlčic. Pár známých zdejším vlkům, jiné ztracené minulosti. Volal na vlky z Daénu, volal na vlky ze Zlaté a odpovědí se mu nedostávalo. Nakonec se začal mezi dušením jen usmívat. Bylo jasné, že jeho mysl už odplula daleko.

// Osud k 'Zbav se mrtvých zvířat'.

I v tomto jezeře se cosi vznášelo. Nafouklé, mrtvé tělo, které tu jednoduše nemělo co dělat. Vznášelo se uprostřed vody, oči vypoulené ve věčné otázce bytí. Kdokoliv, kdo by tohoto kdysi vlka viděl, zvrátil by obličej a zhoupl by se mu žaludek. Tohle přeci jen bylo něco dostatečně nechutného na to, aby se tomu jeden vyhnul z pořádné dálky. Ten smrad a pohled by přesvědčily drsnou většinu vlků, aby z vody nepili a ani se k ní nepřibližovali. Kdo ví, jak se sem tento vlk vůbec dostal? Došel dobrovolně, nebo ho někdo utopil? Ať to bylo jakkoliv... nebyl tu momentálně nikdo, kdo by tělo snad mohl vytáhnout.

// Osud k 'Zbav se mrtvých zvířat'.

Divoké prase rozrývalo okolí a snažila se najít něco k snědku. Spokojeně si chrochtalo a to i přesto, že bylo znatelné, že se s ním něco děje. Zvíře se občas náhodně rozběhlo po něčem, co nikdo kromě něj neviděl. Tu to byl vítr, tu to byl keřík. Pohazovalo hlavou a bylo vidět, že se chová poměrně agresivně. Jakoukoliv domněnku, co mohl jeden mít, potvrdilo, když se prase rozběhlo po komkoliv, kdo by se snad přiblížil do jeho okolí.
Podobně nebezpečné zvíře by v okolí neměla chtít žádná smečka, především ta, co bude brzy vychovávat mladé vlky. Dokud se však do jeho blízkosti nikdo nedostal, zvíře především útočilo na své bludy a nezajímalo se... pohybovalo se však určitým směrem a pokud jej zarazí konec lesa, dost možná se posune někam, kde by to mohlo být i nebezpečné. Zvíře tak v lese alf vyzívalo kohokoliv, kdo by se snad hodlal rovnat jeho výdrži a agresi.

// Osud k 'Zbav se mrtvých zvířat'. (A ano, tohle si musíte prvně zabít)

Ve vysoké trávě ležel srnec. Jeho oči zíraly kamsi do prázdna, zvíře se ani nehnulo. Ustupující mlha odhalila zvíře, které se choulilo mezi dávno seschlými květy a trávou, co se kývala v teplém větříku. Zvíře nasávala okolní pachy, ale i kdyby někdo dorazil k němu, nic nedělalo. Jen apaticky zíralo na své okolí, jakoby prostě jen čekalo, kdy konečně skoná.
Nic jiného se v okolí nedělo. Jen zvíře, ležící na zemi, jehož drobné parůžky vyčuhovaly z trávy a upozorňovaly, že tu hnědý kopytnatec je. Čumák se mu třásl, hlavu skoro neudržel nahoře. Nikdo nemohl tvrdit, že zvíře trpí, ale už od pohledu bylo jasné, že odtud neodejde. Buď se stane něčí kořistí a nebo tu samo umře za pár hodin.

// Osud k 'Zbav se mrtvých zvířat'.

Zatímco mlha se stahovala z lesů a okolí, vítr tady na severu nebyl nijak hřejivý. Ne, z tundry sem šla nepříjemná zima, kterou nijak nepodporovalo to, že se pomalu blížila zima. Nad korunami prolétalo hejno ptáků, kteří mířili kdo ví kam a občas se ozval hlas většího zvířete. Jedním takovým bylo káně, co podivně kroužilo nad lesem. Ovšem... proč? Že by tu někde v blízkosti byla zdechlina?
Když se konečně ozval výkřik zvířete, a následně to plnou silou vzalo skrz jehlice jednoho ze stromů, možná káně upoutalo nějakou pozornost. Dravec se začal hned zvedat, ale bylo od pohledu znatelné, že je dezorientovaný a už nebyl schopen roztáhnout křídla a vrátit se zpět do vzduchu. Zdálo se, že zvíře umírá.
Kdokoliv, co by se vydal v jeho stopách, by brzy přišel na to, že tu něco neskutečně páchne. A skutečně... mrtvola soba, která ležela napůl otrhaná a rozežraná různými tvory, měla překvapivě oči stále v lebce a ty se koulely, jakoby hledaly slunce, které do tajgy v této roční době nijak neprosvítalo. Krev zvířete a smrad, který z něj táhl, dohromady samotni nevěstili nic dobrého. V okolí zvířete byla oschlá tráva a jeden ze stromů byl ještě k tomu napůl opadaný a zežloutlý, jak se tmavá krev vsakovala do půdy a trávila své okolí.
Důvod, proč tenhle smrad nešel dál do tajgy, byl nejspíš ten, že zvíře bylo napůl zmrzlé a poměrně blízko tundře. Dost na to, aby se do mrtvoly opírala zima a proudy, které spíše pach rozprašovaly po zamrzlé tundře.

// Osud k 'Zbav se mrtvých zvířat'.

V momentě, kdy cibulku zcela pohltila země, prostorem projelo něco jako... jako když vás štípe cibule v očích, ale mnohem silnější. Nemělo to vůni, ale jen efekt. A rostlina? Důlek se mírně zachvěl, hlína se začala okamžitě hýbat, jakoby ji něco zespodu rozhrnovalo. Nakonec se skrz ni provalil lístek. Pak další a další, rostoucí na stonku, který připomínal kaluži s olejovou skvrnou. Barvy se na něm přelévaly, měnily se a kmitaly, jakoby jim někdo nedal přesný povel k tomu, jak mají vypadat. Nebo jakoby... nebyly z tohoto světa. To by však každý, kdo květinu zasadil, jasně potvrdil. Tyto rostliny rozhodně nebyly odtud a to, že tu byly, byl velmi zvláštní ukazatel toho, jak se dá mezi světy mistrně procházet.
Květ, který se rozvinul, byl překvapivě tmavé barvy a v první moment, hned po otevření, se z něj vyvalila slaďoučká vůně, co donutila vlky v širém okolí slintat. Jakoby toho nebylo málo, hned po otevření květu začala rostlina stárnout. Bylo to jako zrychlený pohled na něco, co se obyčejně má dít během celého ročního období - z květu náhle zbyly jen kusy seschlých plátků a hlína pod tlapami vlků se znovu začala rozhrnovat, jak se rostliny začaly drát z jiných míst, zjevně popohnané uschnutím první rostliny. Po pár minutách byly všude okolo - voňavé a omamující a v plném květu. Hromada jich stihla seschnout a umřít, ale objevovaly se nové. Zdánlivě se však přestaly šířit a spíše se obnovovaly než nic jiného. Po deseti minutách i jejich stárnutí ustalo - a rostliny jednoduše zůstaly rozkvetlé, nechávajíc všem v okolí krásný pohled na duhovou květinu, jejíž barvy se měnily jako tok vody.

// Vaším úkolem je uvažovat nad tím, jak tato rostlina má skutečně vypadat a odkud pochází. Kdo ji sem poslal? Co se to s ní dělo hned po zasazení? Proč usychá a zase vzkvétá? Dejte si záležet se svými teoriemi, můžete dohodit i vámi vymyšlené názvy. Tato květiny zde speciálně zůstává až do 4.11.2022. 20:00. Vaše vypsané teorie by měly dohromady dávat alespoň 1000 slov (třebaže napříč několika posty).

V momentě, kdy cibulku zcela pohltila země, prostorem projelo něco jako... jako když vás štípe cibule v očích, ale mnohem silnější. Nemělo to vůni, ale jen efekt. A rostlina? Důlek se mírně zachvěl, hlína se začala okamžitě hýbat, jakoby ji něco zespodu rozhrnovalo. Nakonec se skrz ni provalil lístek. Pak další a další, rostoucí na stonku, který připomínal kaluži s olejovou skvrnou. Barvy se na něm přelévaly, měnily se a kmitaly, jakoby jim někdo nedal přesný povel k tomu, jak mají vypadat. Nebo jakoby... nebyly z tohoto světa. To by však každý, kdo květinu zasadil, jasně potvrdil. Tyto rostliny rozhodně nebyly odtud a to, že tu byly, byl velmi zvláštní ukazatel toho, jak se dá mezi světy mistrně procházet.
Květ, který se rozvinul, byl překvapivě tmavé barvy a v první moment, hned po otevření, se z něj vyvalila slaďoučká vůně, co donutila vlky v širém okolí slintat. Jakoby toho nebylo málo, hned po otevření květu začala rostlina stárnout. Bylo to jako zrychlený pohled na něco, co se obyčejně má dít během celého ročního období - z květu náhle zbyly jen kusy seschlých plátků a hlína pod tlapami vlků se znovu začala rozhrnovat, jak se rostliny začaly drát z jiných míst, zjevně popohnané uschnutím první rostliny. Po pár minutách byly všude okolo - voňavé a omamující a v plném květu. Hromada jich stihla seschnout a umřít, ale objevovaly se nové. Zdánlivě se však přestaly šířit a spíše se obnovovaly než nic jiného. Po deseti minutách i jejich stárnutí ustalo - a rostliny jednoduše zůstaly rozkvetlé, nechávajíc všem v okolí krásný pohled na duhovou květinu, jejíž barvy se měnily jako tok vody.

// Vaším úkolem je uvažovat nad tím, jak tato rostlina má skutečně vypadat a odkud pochází. Kdo ji sem poslal? Co se to s ní dělo hned po zasazení? Proč usychá a zase vzkvétá? Dejte si záležet se svými teoriemi, můžete dohodit i vámi vymyšlené názvy. Tato květiny zde speciálně zůstává až do 4.11.2022. 20:00. Vaše vypsané teorie by měly dohromady dávat alespoň 1000 slov (třebaže napříč několika posty).

Mladičký vlček procházel tak kolem ráje. Zaujala jej vůně květů, které se zde nacházely, a tak neotálel a z čisté zvědavosti vyklusal k nim. Do své tlamičky umístil pár překrásně barvených bobulek, které měly však trpkou chuť. Chvíli žvýkal, žvýkal... až začaly bobulky chutnat sladce, ale... v tu chvíli se vlče skácelo k zemi. Kolemjdoucí cizinka se nesla zrovna ladně kolem, když si všimla ležícího mladíka opodál. Barevnost bobulek jej přilákala k němu. Jakmile byla vlčice blíže, Theron otevřel oči a s naprosto svůdným pohledem jen otočil hlavu na překrásnou Stinu.

Morpheus. Vlk sedíc zády k přicházející samici – Rhysburr – se kochal nadměrnou krásou seschlých stromů. Ano, seschlých. Šedý vlk sedíc, pomalu nevnímajíc okolí, hleděl vpřed. Jaká byla jeho podstata? Neměl přeci družku. Vlka totiž, těsně před příchodem Rhysburr, cosi přilákalo sem. Jakási neodbytná vůně, která stále sílila a sílila. Počkat. Nebyla to vůně. Bylo to jakési kouzlo, jehož se šedý vlk nadýchal. Nero. To on za vše mohl! Ležel právě snad nad mrakem nad ním a zlomyslně se smál nad tím, jak vlk nyní jen tupě hledí.
Vlčice šla vpřed. Křup. Šlápla na větvičku ležící jen kus od vlka, možná se snažila tajně utéct! Možná se chtěla vypařit pryč. V tu chvíli se otočil šedý vlk na ni. Jeho nynější laň, kterou se s návalem emocí, hormonů a pocitů, hodlal ulovit a dopřát své srnce jen to nejlepší. Vlk se zvedne a udělá, díky Nerovu kouzlu, všecičko, aby udržel její pozornost a získal ji za partnerku.

Dvojice vlků se mohla možná předbíhat v tom, kdo sem došel první. Už od prvního pohledu, na Taniu, Arakan držel své tělo vysoce postavené. Jeho tělo, jak kdyby reagovalo za něj. Přemýšlel možná i jinou částí. Kdo ví kterou. Vlk cítil z vlčice jakési neznámé pachy, které jej k ní táhly. Byl na ni však nadměrně nadřazený a hodlal se ukázat jakožto “dominantnější” jedinec. Vlčici zřejmě zaujal, když se vydala jeho směrem. Oba se nyní nacházely na chladnějším písečném brouzdališti, stojíc tváří v tvář. Jeho tvář byla tak jemná, tak milá a ty oči?

Nero se dnešním dnem hodlal velmi bavit; nebrajíc ohledy na dopady osudy vlků jim hodlal pouze přikořenit jejich, už takhle, nudné životy. Jeho další obětí bylo prakticky ještě nedochůdče - Šalvěj. Vlčátko možná netušilo, co je Ta nádherná vůně, jež jej táhne k tomu místu. Její smysly, jak kdyby byly nyní zaslepeny tím, co cítila... Jak se vlastně cítila ona sama? Její svět byl náhle bez problémů. Cítila, jak v okolí padá listí a svou cestu zakončil v zasněžené, zamražené krajině. Tundra. Někdo by si myslel, že místo je na tak mladou vlčici příliš kruté, ale... jak kdyby v jejích očích veškerý sníh nyní roztál. Nebyla zde však sama. Na zemi byly obtisknuté tlapy někoho dalšího. Měla tak krásný, lákavý pach. Šalvěj neodolala a jeho pach ji začal táhnout blíž a blíž, až kolem vlka měla chuť kroužit a chtít se s ním seznámit. Nero se samozřejmě velmi bavil a dvojici dopřál i pár, méně příjemných, jevů v průběhu jejich setkání.