Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zlatý les je přenádherným místem, na kterém, podzim, snad existuje po celý rok. Padání jednotlivých listů uchvátilo náhodného kolemjdoucího, který sledoval, jak listy dopadají. Možná kvůli spěchu procházel kolem, možná jej sem dovedl prostý osud? No osud. Nero. Jak kdyby měl Flidais nutkání se sem kvůli něčemu podívat... Co to bylo? Aha. Uprostřed lesa, když se vítr letmo zvedl a ofoukl rezavou srst, vlk zahlédl ta rezavá, masivní záda... Jeho oči se upřely přímo na tělu, které sedělo kousek dál. Vlk se otočil dozadu, ale to už se na jeho tělo řítila masivní kulička chlupů.

Dvojice cizinců do jeskyně dotáhlo jakési nepoznání, možná už místo viděli, ale jeho krása jej přilákala zpět. Umělecký duch. I mezi vlky se mnohdy probouzí umělecké duše. Hodný to bůh Nero se dnes rozhodl dvěma vlkům do jeskyně umístit jakési malby. Na malbách jsou veškerá, tajná místa Mois Grisu. Sem tam se v malbách vidí i dvojice vedle sebe. Vnímá se však mnohem přitažlivěji jak za normálních podmínek a láká je to se sebou seznámit. Vlci se poznají, možná více, možná méně.

Ten sladký tón, zpěv. Cosi vlčice dovedlo až sem. Bylo to možná to volání, které přivábilo Aphrodite s vidinou kohosi v barevné mušli nad hladinou vody v zátoce. Kolem místa se roznášela mlha. Byla tak hustá, že tvořila příjemné, útulné místo, které v Aphrodite vyvolávalo pozitivní emoce. Sám Nero jí z nebes cákl pár kapek na čumák, které se vstřebaly do její kůže a ona? Nyní jen tupě hleděla na podobiznu příchozí, druhé, vlčice - Renbli. Byla jí tak dokonalá. Aphrodite se už by se bývala hnala za ní do vody, za sirénou, ale tu mohla zaslechnout, jak cosi kráčí po písku. Byla to ona. R-R-Renbli. Rodie během chvíle věděla, co chce. Chtěla ji.

Doubravka ťapala zrovna v okolí, když do jejího pravého ucha vlítl jakýsi tón od nedaleké oázy. Ona sama se nyní rozhodla místo navštívit. Bylo na ní možná o něco chladněji? A tak chtěla navštívit teplejších krajin. Každým krokem jí byl zvuk bližším a bližším. Zády k ní seděl Rainer. Jeho srst nevlála. Byla plná písku jako kdyby se v ní zrovna vyválel. Jeho pach byl pro ni mnohonásobně zajímavější, a tak ji donucoval jít blíž. Hnědý vlk hleděl se vším smutkem do modře barevné oázy, jako kdyby v ní něco hledal. V jeho těle vládla vyšší hladina hormonů, než bylo zdravé, a tak jej vlčice okamžitě zaujala.

Zdálo se, že se Orisee konečně povedlo ukázat Taylorovi svůj pohled na věc. Taylor si ani nemusel všimnout, že nikdo z vlků už nic neříkal, pouze poslouchali. Poslouchali a usmívali se. Až Sterrla pak promluvila, když Zmínil Riccu: "Tak běž, na co ještě čekáš. běž za nimi a naprav to. Jsou tvoje rodina, mají tě rádi a odpustí ti." kdo ví, jestli mu skutečně odpustí, avšak nyní zněla její slova velmi jistě a přesvědčivě, že by byl Taylor hlupák, kdyby jim neuvěřil. Dodávala naději. Naději na lepší zítřky a budoucnost, kde už nepozná trápení. Jistě, bude to ještě boj, ale nebylo to přece nic, co by Taylor Kom De La Marcia nedokázal.
"Ano, nezapomeň, kdo jsi," souhlasila Amy.
A krajina se skutečně proměnila. Viděl svůj domov, všechno zelené, všechno opět živé. Vlčata, která si hrála, ptáky, zpívající v korunách stromů, cvrčky v porostu a zelenou trávu. Možná ani nepostřehl, že mrtví z jeho okolí zmizeli, jen v hlavě ještě slyšel ozvěnu Amyina hlasu, "Nezapomeň, kdo jsi, Taylore. Budeme tě provázet navždy."
Svět mrtvých byl pryč. A tato scéna skutečně nebyla z Tayorovi hlavy. Na skále ve Furijských, nad jeho spícím tělem, nyní seděl hnědý vlk a vypadal otráveně. To právě on změnil Taylorovu vizi. Zjevně ho už pěknou chvíli pozoroval, div u toho nechroupal popcorn, a patrně ho celá ta depresivní scenérie začínala nudit. "Tak a dost, to by stačilo. Vstávat vstávat, už ses tu válel dost dlouho." Zamumlal ještě, než seskočil a dotknul se Taylora tlapkou.
V tu chvíli scenérie v Taylorově hlavě začala mizet. začínal se z ní probouzet jako ze snu a začínal opět citít své hmotné tělo. Což nebylo nic příjemného, protože usnul v dost nepohodlné poloze, čenichem napřed, tělo zkroucené na druhou stranu a hlavu zabořenou ve zbytku napůl sežraných houbiček. Přeleželý krk se začal slušně ozývat. V tlamě cítil odpornou sirnou pachuť (i když naštěstí houbičky nevyzvracel) a celkově mu fyzicky nebylo zrovna valně. Avšak i nyní, ještě, než se zcela probudil, uslyšel znova Amyin hlas, opakující to samé, co předtím ve snovém světe. "Nezapomeň, kdo jsi, Taylore. Budeme tě provázet navždy." Tiše, jako vánek, sotva na hranici slyšitelnosti, avšak nenechávala Taylora na pochybách, že to slyšel. Nero nad ním se pro sebe zašklebil. samozřejmě, že to byl on, kdo za to mohl, nikoli skutečná Amy. To se však Modrý vlk nikdy nedozví. Ještě než se plně probudil, Nero byl ten tam, zmizel dřív, než si Taylor vůbec mohl všimnout jeho přítomnosti.
A i když se Taylor cítil po fyzické stránce stejně mizerně, jako kdyby celou noc naspal sotva dvě hodiny na příliš tenké matraci někde v levném motelu, v duši cítil lehkost, jako by z jeho ramen bylo konečně sejmuto obrovské břemeno. A kdo ví, třeba něco z toho, co viděl, bylo skutečně reálné a ne jen výtvor houbiček, Taylorovy mysli a rozmarů jednoho boha.

Orisea stála a mlčky naslouchala jeho slovům. Až když domluvil, ozvala se: "A to si to hodláš vyčítat do konce života? Pokud tak toužíš po smrti, můžeš jít a ukončit to, ale místo toho tu stojíš a prosíš o naše odpuštení." Usmála se na něj, ovšem její úsměv byl smutný, jako by věděla něco, co bylo neustále přímo před nosem, ale on to vidět odmítal. "Taylore, musíš nejprve odpustit sám sobě. Co má za smysl si to neustále vyčítat, když to nezměníš? Akorát ztratíš i budoucnost, to chceš?" Natáhla se a něžně čenichem setřela jeho slzy. Necítil její dotyk, podobně jako u Sterrly, ale i teplý vánek její přítomnosti mohl být útěchou.
"Jestli to dokážeš... na to ti asi nikdo neodpoví, ale ani ty sám to nikdy nezjistíš, pokud to nezkusíš. Víš, co jsi dělal špatně. Tak se pouč ze svých chyb a příště jednej líp, Nikdy není moc pozdě." Pokračovala Orisea. A pak, když řekl, že najde hodinky, se na něj usmála, tentokrát mile a vřele. "Přeju ti hodně štěstí."
I Star se usmívala. "Pak je to šťastná vlčice. Tak tu neztrácej čas s námi. Běž za ní, ona a tvoje vlčata tě potřebují." Povzdechla si, "budeš mi chybět, ale bylo by ode mě sobecké chtít, abys zůstal navždy věrný jen mě, víš? Já už ti nemůžu dát to, co ona."
A jestli Taylor pochyboval, že si ho Amy pamatuje, její další slova musela jeho pochyby rozptýlit. Ano, Amy si pamatovala. Pamatovala si moc dobře. "Ano, to jsi," řekla spokojeně. "A to si pamatuj a opovaž se to někdy zapomenout. Jsi Marcia, chovej se podle toho. Dělej nám čest."

"Čtyři roky..." Zopakovala po něm Orisea, jako by tomu snad ani nemohla uvěřit. "Vím, že je to dlouho, ale nemyslela jsem, že až tak... A ty si celou tu dobu vyčítáš naši smrt?" Zavrtěla hlavou, "my jsme možná mrtví, ale ty nejsi. Minulost nezměníš, ale nezapomínej pro ni žít. Prosím." Dívala se na něj soucitně, ale v jejím hlase mohl jasně slyšet lítost. Litovala ho, ano. Vždyť co to bylo za život? "Žij pro nás všechny, tím uctíš naši památku daleko lépe, než že budeš litovat toho, co se stalo." Povzbudivě se na něj usmála. "Víš, tohle místo není špatné. Neznáme tu hlad, neznáme tu nemoci ani bolest. Jednou uvidíš sám." Taylor však mohl vidět, že to tady nebylo ani nijak extra dobré. Bylo to tu koneckonců... Mrtvé. Nelákalo to k tomu zdržet se déle, než bude nezbytně nutné, i kdyby to znamenalo odložit bolest a starosti smrtelného těla.
"Tvoje děti si o nás zaslouží slyšet, to máš pravdu. Je to jejich dědictví. Ale pokud to nejde teď, půjde to potom. Dej tomu čas. A pokud to nedokážeš ty, budeme jim vyprávět my, ve větru a slunečních paprscích. Dozví se, co mají vědět, o to se neboj." Pokračovala Orisea. "A když jsi ztratil hodinky, najdi je. Nic není ztracené navždy. Právem ti náleží, máš je mít." Bylo to snad nové poslání, které mohl přijmout za své? To už záleželo jen na jeho vlastním rozhodnutí. Možná by tím dokázal, že je skutečně hoden svého rodu. Že nepřežil náhodou.
Že má jeho život smysl.
Taylor byl přece silný vlk, i když byly chvíle, kdy si to nemyslel a nejradši by se vším seknul.
A pak přišla Star, jeho hvězdička. Její úsměv, plný lásky, bodal u srdce, když k němu došla a něžně se o něj otřela. Taylor však necítil její dotek, jen vyčpělý závan jejího pachu, který si ještě pamatoval. Bylo to, jako by se o něj otřel letní vánek, nikoli skutečný vlk, což mu znova připomnělo, že tady nemluví s živými. "Taylore, jsem mrtvá," řekla. "Ty ne. Můžeš toho ještě tolik dokázat. Neodpírej si tu radost." Zadívala se mu do očí: "Řekni mi, ale upřímně. Tahle Solfatara, miluješ ji?"
A pak konečně promluvila i Amy. Shlížela na něj, hlavu hrdě vztyčenou a hruď vypjatou. "Řekni nám: Kdo jsi?"

"Až umřeš úplně, pak si promluvíme," ukončil diskuzi Wendigo. Zjevně ho podobné řeči nezajímaly. Avšak Taylor se vyptával a odpověď dostal. "Ani ony sem nepatří a vědí to. Do té doby však budou pastýři, shánějící zatoulané ovce, než přijde čas, aby se zde i ony usadily."
A pak byl pryč.
Taylor si ještě chvíli musel počkat, než se objevila ona vlčice, avšak zdálo se, že se čekání vyplatilo. Orisea se na Taylora usmála. "I já tě ráda vidím. Už je to dlouho, že?" Na jeho další slova se však zamračila. "Naposledy vidět? Ale vždyť jsme všichni neustále s tebou, Nosíš si nás v srdci a ve vzpomínkách. Nikdy se s námi nemusíš loučit, budeme tu, dokud si nás bude pamatovat." Ani jeho další slova ji nepotěšila. "Ale nikdo takový taky není," prskla pobouřeně, "Není tu nikdo, kdo zemřel tvojí vinou."
To už se začínali objevovat další vlci, dost možná přivolaní jejich rozhovorem. Po boku Orisey se objevil statný vlk a hned za ním další známá vlčice. přicházeli další a další, najednou bylo v téhle mrtvé říši živo až moc. tedy... technicky vzato, když pomineme fakt, že všichni ti živí byli mrtví.
"Taylore?" ozvalo se náhle za ním, a ten hlas Taylora bodl u srdce. Byla tu i ona, byla tu jeho bývalá láska. Všichni se semkli v kruhu kolem něj. Všem viděl do tváře. Všichni jako by čekali, co dál řekne nebo udělá.

Pokud chtěl Rhaaxin na místní bohy aplikovat to, co znal o běžných vlcích, nejspíš mohl čekat jen to, že z jejich chování nebude moc moudrý. Zda uměli číst myšlenky a duše, to zůstávalo otázkou. Bohové mu rozhodně nesdělili nic, co by tuhle domněnku stoprocentně potvrzovalo. Co víc, zjevně nemohl udělat nic správně, protože sotva se rybu pokusil vzít zpět, zase se ozval první hlas. "Nabídne a pak si chce nechat? To je tedy pěkný dar! Bere nám, co nám dal!" Zda nějak zapůsobilo jeho přiznání, že neví nic, to zůstávalo otázkou, protože ani jeden z hlasů na to nijak nereagoval. Patrně je jeho přiznání příliš nezajímalo. "Zachránit domov, říkáš? Copak to neví, že je to jen jeho domov? My jsme tu byli, jsme a budeme, ať už na ostrově vládne kdokoli. jsme mocní a všudypřítomní. Aféry smrtelníků nás nezajímají, jsou malé a bezvýznamné stejně jako vy."
Ale zatímco ho jeden hlas pouze odsuzoval a vysmíval se mu, druhý chtěl říct něco jiného. Něco, co mohlo Rhaaxina zajímat víc. "Když je tak odvážný, proč bychom mu nemohli dát, o co žádá."
Třetí přizvukoval: "Chce vzdorovat osudu, chce ho změnit."
"Nechme ho tedy změnit svůj osud."
"Dopřejme mu, po čem tak touží."
A i třetí hlas se opět přidal: "Zaplatí cokoli. Ano, zaplatí. přijde o to, co ho dělá vlkem." Zlověstná slova doplnilo jakési uchechtnutí a v tu chvíli Rhaaxin pocítil bolest, jakou snad ještě nezažil. Bylo to, jako by mu rvali jeho slepé oči přímo z očních důlků, jako by se na něj bohové vrhli a začali ho žrát zaživa. Nic z toho se ale nestalo a bolest velmi brzy přestala a nahradila ji jiná, slabší, avšak spalující. Svět byl najednou strašně zářivý a světlý, až to pálilo jako kdyby se podíval do slunce. Avšak... Rhaaxin opět viděl.
A viděl, že kolem něj vůbec nikdo není, přesto však ještě vzdáleně slyšel poslední hlas. "Budiž tohle důkazem našeho obchodu," než i ten zmizel v kvílejícím větru. A tak Rhaaxin osaměl uprostřed kruhu z kamenů. Kolem už neležela žádná ryba, bohové si ji patrně také odnesli. Avšak nyní viděl a na jeho náhrdelníku se skvěla nová lebka. Co však za svůj zrak zaplatil, to měl teprve zjistit.
Ale na vše existuje ten správný čas.

"Ono to ztratilo hlas!" ozval se jeden z hlasů posměšně, když Rhaaxin hned neodpověděl. "Ono to přišlo žádat o pomoc," informoval ho druhý, o něco vážněji. "Jaký to odvážný smrtelník," přidal se i třetí.
Pak hlasy opět ztichly. Bylo to najednou jako by nebyl kolem vůbec nikdo a Rhaaxin mluvil do větru. Poslouchali bohové stále, nebo je přestal zajímat. těžko říct, zda stále poslouchali, nebo zda si vlk hlasy jen nevymyslel. Sotva domluvil, opět na okamžik zavládlo ticho.
Pak mu jeden hlas zavřeštěl přímo u ucha: "Ono to chce vzdorovat osudu!" "Ono to bojovalo, je to statečné," napomenul první hlas ten třetí.
"Zdali ten vlk ví, že jeho ztráta byla cena za záchranu jeho domova?" Promluvil druhý hlas, "ale slyšel jsi správně, Rhaaxine, synu Risy, naše moc skutečně nemá hranic. A má svou cenu nás žádat o pomoc."
"Nabízí nám chcíplou rybu," smál se hlas první, "taková urážka! Myslí si, že určuje pravidla? To ne, to ne, vlku. Možná bychom ho měli nechat trpět, potrestat ho za tu urážku. nechat ho dál se plácat ve tmě."
"Je drzý, nebo statečný?" spekulovat hlas číslo dvě, nyní někde nad Rhaaxinovou hlavou, až budil dojem, že kdyby se vlk podíval nahoru, ocitl by se bohovi tváří v tvář. "Myslí si, že je moudrý, že nás vyhledal, avšak neví nic, neví vůbec nic, to my určujeme cenu."

Wendigo naklonil hlavu na stranu a chvíli na Taylora zamyšleně hleděl. "Nepřísluší ti rozhodovat, kdy uvidíš mrtvé. Kdo vstoupí do mé říše je jen a jen můj. Už navždy." Nebylo třeba dodávat, že nebyl z Taylora příliš nadšený. "Ty patříš do světa živých," pronesl rozhodně. "Avšak," pokračoval, tentokrát už nikoli káravě, naopak spíš jako kdyby uvažoval nahlas. "Možná bych ti mohl dát to, po čem toužíš. Možná bych ti mohl dovolit je znova vidět, promluvit s nimi. Třeba by to pro tebe byl dostačující trest za to, co jsi právě udělal."
A s těmi slovy Wendigo zmizel, nechávaje za sebou pouze hnilobný zápach, který se postupně rozplynul. Taylor se v šedé pustině ocitl sám. Krajina se však začala měnit. Pomalu a jistě nabývala tvar. Vlk cítil touhu jít. Jít prozkoumat tenhle zvláštní tvar, skoro jako by tušil, že se zde skrývá něco, co bude stát za to. Svět postupně nabyl na detailech. Nejdřív se objevila hlína a kamení, ale ty postupně pokryla vegetace. Ne však zelená, živá vegetace, místo toho byla hnědá a uschlá. nezpívali tu ptáci, nešramotil tu hmyz, celé tohle místo jako by reprezentovalo smrt samotnou. jako by právě zde skončila těla všech mrtvých, odložené prázdné schránky, které už nikdo nepotřeboval. Když se nyní Taylor rozhlédl, začal okolí poznávat. To, kde nyní stál, byl jeho starý domov, a ačkoli pod tou vrstvou mrtvé vegetace nevypadal zdaleka tak, jak si ho pamatoval ze zářivějších a šťastnějších dnů, pořád ho důvěrně poznával. Nebylo to však jedno místo, i krajina se měnila a přelívala a ukazovala mu všechny známé scenárie, včetně jeho domova na Mois grisu. nemohl přece čekat, že by se místo jako tohle zabývalo něčím tak nedůležitým, jako byla logika reálného světa.
A pak uviděl přímo před sebou vlčici. "Taylore? Co tady děláš?"

Poslouchal někdo vůbec? Nebyly kameny opravdu pouze netečnými kameny, jejichž pozornosti se pískový vlk dovolával marně? Nikdo na volání neodpovídal, avšak Rhaaxin se nemohl zbavit pocitu, že ho někdo pozoruje. Cítil, jak na jeho hřbetě vstávají chlupy, jak ho jeho vlastní instinkty varovaly. nevarovaly ho však před vlkem, vlka by slyšel přicházet. Tohle bylo jiné. Sledovalo ho něco nepřirozeného a cizího, něco, s čím se ještě nikdy nesetkal.
Ať to byl kdokoli, dával si však řádně načas. Nikam nespěchal, pouze si prohlížel toho pošetilého smrtelníka, který se odvažoval dovolávat, kteří zde přebývali. Žádal je o laskavost? To ten ubohý vlk nikdy neslyšel příběhy a povídačky o jiných, kteří udělali to samé? Neznal jejich osudy? A nebo byl snad tak zoufalý, že mu na nich nezáleželo?
A pak, po celé věčnosti, Rhaaxin uslyšel hlas. ne hlas, tři hlasy, mluvící tiše, avšak v naprosté souhře ze tří stran kolem něj: "Mluv, Rhaaxine, synu Risy. Co tě přivádí?"

Taylor se ocitl... někde. Ono místo bylo šedé a podivně prázdné. Měl pocit, že stojí na něčem pevném, když se však podíval pod své tlapky, viděl zase jen další šedou. A pak to uslyšel. Nejdřív potichu, ale pak čím dál hlasitěji. ten zvuk se přibližoval. ten klapot kostí, přesně, jak čekal. Netušil, že to byl pouze výplod jeho vlastního mozku, který čekal příchod Wendiga, a tak Wendigo přišel. ne. pro Taylora se to všechno zdálo být naprosto skutečné.
A to už se před jeho zrakem z šedé prázdnoty objevila postava. At už taylor čekal, že bude Wendigo vypadat jakkoli, tahle postava vypadla přesně do puntíku tak, až do posledního detailu, kterým si byl jistý. A čím si Taylor jistý nebyl, to zůstávalo podivně zamlžené a nejasné, až to skoro působilo dojmem, jako by se Taylor díval skrz pokřivené sklo. Jako by snad na to místě ani doopravdy nebyl. "Ještě nebyl tvůj čas," pronesla postava tiše, "jak se odvažuješ vkročit do mé říše, aniž bys byl povolán?"

Jíst něco, co neznáme, obvykle není dobrý nápad. Taylor však už zjevně neměl co ztratit. Tentokrát měl však štěstí, protože tahle houbička ho nezabije. Kdepak. Avšak jeho zoufalý čin také nebude bez následků. Zprvu se nedělo vůbec nic, až si vlk mohl začít připadat, že se houba jedovatě jen tvářila, (Chutnala dokonce docela dobře, mírně nasládle a kořeněně) avšak brzy se začal cítit divně. Nejdřív měl pocit, že houbičku opět vyzvrací, ovšem to rychle přešlo a místo toho se s ním svět začal houpat. najednou si připadal strašně ospale. kamenní okolo vypadalo jako nadýchané měkké polštářky, jen se do nich zachumlat. Začala mu být zima. Tlapky jako by najednou nebyly jeho. Přestaly ho poslouchat a podlomily se pod ním. Byla tohle smrt? Vlček si tak rozhodně začal připadat. A brzy už ve velice nepohodlné poloze ležel rozpláclý na zemi a nevěděl o světě.

Kolem nebyl nikdo, kdo by vlka v plášti slyšel. Možná tak myš nebo nějaký pták sem zavítali, ale jiný vlk? Nebo bůh, kterého se tak zoufale dovolával? Nikoho takového Taylor neviděl ani necítil. Co však uviděl, byla výrazně zbarvená houbička, vyrůstající z pukliny mezi kameny přímo před ním. Vypadala jedovatě. Rozhodně nepřipomínala nic, co na ostrově obvykle (nebo i vzácně) rostlo. Taylor ji rozhodně neznal, něco mu však napovídalo, že pokud ji sní, plný žaludek nebude to jediné, čeho tím dosáhne. Byla jedovatá? Avšak Taylor vypadal, že už je skutečně ochotný zkusit cokoli. Zahrnovalo to i podezřelé houbičky, které ho mohli zabít?