Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Deinell, Scallia, Ingrid, Gwyn, Zeiran
Z počátku to nebylo cítit - země se třásla, ale jeden by řekl, že to snad bude nějaká zdejší formalita. Ona... však ne. Země pod nohami vlků pukala, svíjela se a skoro až naříkala. Než se však dostala do stavu, kdy vlci nemohli stát, v jejich hrudi cosi zasvítilo. Nikdo jiný se nezdál být na zemětřesení reagovat - nikdo až na ně.
Bylo to zvláštní utnutí něčeho, co pořádně ani nezačalo. Žádosti o pomoc, která nebyla vyplněna. Těžko říct, kam to dospěje a těžko říct, jaký tento volný konec bude mít dopad. Teď to však nikoho zajímat nemuselo - vlci se konečně vraceli domů. A vraceli se s plnou grácií. Tichý dopad do zelené trávy umožnil Scallie a Deinell, aby jen natáhly nohy a skrz jejich těla projela podivná, nepříjemná energie. Byli doma, na druhém ostrově, pod jejich tlapkami zůstávalo jen pár drobných kvítků kosatců. Zeiran, Gwyn a Ingrid na tom byli podobně. Pod jejich nohami najednou byl sníh a nejspíše jim tlapky i podjely, jak byli náhle vyhozeni do chladného okolí prvního ostrova. Žádné květiny v dohledu - ale zvláštní, hřejivý pocit v hrudi, ten přetrvával. Vzpomínky byly matné, ale náklonnost byla stále stejná - Scallie a Deinell nevymizelo sesterské pouto, alespoň ne teď. Gwyn a Ingrid po sobě stále mohli házet pohledy a Zeiran? Ten uvažoval, kde se nachází Shine, ke které pořád cítil lásku, jakou vlče projevovalo ke své matce. Nejspíše se jednalo o pocity, které pomalu vyprchají - a nebo možná ne, pokud by snad chtěli tyto pocity využít a věnovat se jim. Kdo jim konec konců bránil? Svět Mois Grisu byl otevřený všemu a všem, kteří jej chtěli prozkoumat.

Shine & vlčata
Co se týkalo Shine a vlčat, která se tiskla k jejímu boku, jejich cesta skončila ve skalách. V hnízdě, které bylo vytvořeno, aby byl jeden zcela přesný. Suchá tráva, kožešiny a vše potřebné k tomu, aby se vlci pohodlně stočili v jedné z vydlabaných komůrek ve stěně. Jeden by řekl, že jim ty roky utekly - a něco z nich určitě ano. Jakoby svět, ve kterém byli, pohltil veškerý čas, který ještě měli mít. Oni si však... vše pamatovali. Pamatovali se, jak se o ně matka starala, jak se k nim tiskla a pamatovali si své první krůčky. Všechno se stalo. Všechno proběhlo - Shine vše viděla, Shine vše slyšela.
Jejich vzpomínky byly různé. Někteří si pamatovali sníh, hraní si, vrčení a kopání, jiní si vzpomínali na honičky po zarostlých lukách, kde každý květ cosi znamenal. Co přesně, to bylo kdesi mimo jejich pochopení. Důležité však bylo, že vztahy mezi vlky se formovaly, ač oni si úplně přesně nepamatovali jak. Možná že pohled na podivnou vlčici s kosatcem za uchem zněl povědomě, ale zároveň to byl... tak vzdálený koncept.
Nakonec si však vlčata uvědomila ještě jednu věc - znali pojem matky, znali pojem otce, ale kromě Shine druhého rodiče neznali. Přesto se zdálo, jakoby je v jejich minulosti následovala dvojice modrých očí.
Jeskynní komplex, ve které se všichni probudili, tisknoucí se jeden na druhého, byl překvapivě teplý - a připravený se nechat prozkoumat každým z vlčat, které bylo pečlivě pojmenováno po jedné bylince. Kým? Těžko říct. Možná, že si jednou vzpomenou.

SSZ

Scallia se sice snažila být nenápadná, když začala zvracet, jenže pach by ji dřív nebo později stejně prozradil. Přeci jen, vlci měli dobrý čich a něco takto aromatického se těžko zakrývalo. Zatím však měla to štěstí, že si jí chudák vlčice nevšímala, páč měla plnou hlavu toho, co jí právě pověděla Shine.
,,Samozřejmě. Něco... co vám naplní žaludek, " odpověděla velmi váhavě a pokusila se na ni pousmát, zmatená z momentalního stavu všeho okolo. Pak její pohled padl na Zeirana, co si trajdal po místnosti a zase se trochu podmračila. Černý vlk si konečně začal pořádně prohlížet, co sídlí na nástěnce a za co by snad mohl dostat peníze. Vzhledem k tomu, jak byl opilý, neměl šanci si všimnout čehokoliv nového nebo zajímavého. Hlava ho třeštila, žaludek se mu zvedal a kolem a kolem pohyb nebyl dobrý nápad. ,,Prosím, hlavně nezvracet na podlahu," pronesla zrzka, když viděla, jak se Zeiran pohybuje.
Navzdory tomu, co se tu dnes dělo, celý hostinec byl nasycený příjemnou vůní bylinek a něco se vzadu nejspíš peklo. Těžko říct, zda to teď dvěma opilým jen nepřitěžovalo. ,,Lesslie! Můžeš mi tu pomoct?" ozvalo se ze zadu a zrzka střihla ušima. ,,Dejte mi moment... donesu vám něco... na žaludek." Stáhla uši k hlavě a pousmála se. Snažila se to všechno brát pozitivně - brzy I odklusala dozadu, aby provedla to, o co byla požádána.
Scallia, která se snažila vytírat - a které nebylo zrovna nejlíp - pocítila další zvednutí žaludku a hlavou jí projel nepříjemný pocit, jakoby jí někdo zarazil do hlavy střep. Třeba vážně umírala! Jenže celou tuhle nevolnost brzy nahradilo zvláštní teplo v hrudníku a od čumáčku se jí odrazila fialová jiskřička, co se brzy rozplynula v okolí. Zeiran sice podobně požehnaný nebyl, ale i on poznal cosi zvláštního. Šepot, který se lísal k uším všech, kteří se tu nacházeli.
Shine dorazila dolů a otevřela dveře do svého pokoje - tam na ni čekalo prázdno. Pomalu zhasínající světlo a líný šepot, opakující její slova, která nikdy nevyslovila: ,, A pokud budu souhlasit, bylo by možné dát vědět někomu z mé smečky a druhovi, kde jsem, aby si nedělali starosti?" Na místě, kde ležela vlčata, leželo devět různých kvítků a jeden poslední, který byl zkroucený a mrtvý. Ačkoliv to, co se stalo, nebylo něco, co by vlčice jen tak překousla, cítila podivnou lehkost a pocit bezpečí. Jakoby se nic nedělo- jakoby nemělo z čeho mít strach. Kii byl milosrdný a postará se o všechny děti svého světa.

GD

Vlk nesvíral meč v tlapě, ale v tlamě, jelikož neměl prsty, které by jílec efektivně udržely. Tak či tak, potom, co Gwynův útok minul, vlk se ušklíbl, ale nedával pozor na Deinell, která se na něj vrhla a nepříjemně jej stiskla. Do toho na něj ze stromu přiletěl další magický projektil a vlk sebou cukl a mávl mečem tak, že usekl pár chlupů z Deinelliny hlavy. Tiše zavrčel a uskočil od nich dál. Začínalo to vypadat, že na tom není nejlépe. Těkl pohledem z jednoho na druhého a ucouvl znovu. Pak, když už se zdálo, že by snad mohl pokračovat, se prudce vrhl do křoví po jeho pravém boku, které mělo aspoň z části zakrýt jeho útěk. Vypadalo to, že vlci jej dost potrhali na to, aby se jim podařilo překážku v jejich cestě zahnat.
Zatímco jejich nepřítel prchal, nad stromy se začaly objevovat první náznaky světla a úsvit přicházel vstříc pocuchaným bojovníkům (a Deinell, které se podařilo neutrpět žádné zranění). ,,Už je... už je pryč?!" ozvalo se z větví. Vlci mohli cizince s mečem pronásledovat, kdyby snad chtěli - utíkal od nich a na rozdíl od něj měli kouzla, která uměla zranit na dálku. Těžko říct, jak by však dopadli, pokud by se snažili pokračovat v jeho stopách. Tak či tak, samičí hlas z větví skutečně patřil něčemu... drobnému. Krčilo se to ve větvích a trochu to znělo, jakoby to hodlalo začít vzlykat.

SSZ

Když se Shine vydala nahoru, klubíčka moc nereagovala, jelikož většina z nich spokojeně spinkala. brzy si však uvědomí, že teplo je pryč. Nebo... možná ani ne. Ačkoliv to vlčata zatím nemohla vidět, okolo nich se něco dělo. Drobná světýlka, fialová a nažloutlá. Jemný, jarní větřík pročísl jejich srst a místnost se naplnila světlem, které nemohl nikdo vidět, jelikož zde nikdo nebyl.
Když černá vlčice vystoupala nahoru, barmanka jí jen kývla. Chvíli na ni hleděla, poslouchala, co jí Shine říká a pak jen zamrkala a vypadalo to, že se snaží pochopit, co to právě z kleričky vypadlo. ,,Vlčata?" vypípla nakonec, zděšená tím, že v jejich taverně vykouklo na svět něco dalšího, co si nezaplatilo za ubytování. Tedy, to asi nebyl ten problém - problémem bylo to, že všechno, co bude na posteli a v pokoji, bude muset uklízet zrovna ona. Ale na druhou stranu... Vlčata! ,,Vlastně to zas tak zlé nebylo, ale budu ráda, když tu něco uklidí. Aspoň tedy to, co je pod jejich stolem," okomentovala to tiše a střihla po Shine nejistým úsměvem. Proto na ně po probuzení skutečně čekal mop a voda na uklízení.
,,Jídlo vám můžu donést," pronesla vlčice dál a podívala se po probouzející Scallie. ,,Co si budete přát?" upoutala zase svou pozornost zpět na Shine, která si objednávala snídani. ,,Dobré ráno," odpověděla Scallie, u níž bylo jen divem, že neškytala a nevrhala na podlahu. Přeci jen si zjevně včera užila docela dost. Zrzka si ji sjela pohledem a pak si dlouze povzdechla. Neuměla být dlouze naštvaná na cokoliv malého a roztomilého. Scallia naštěstí zatím malá a roztomilá byla. Co se týkalo Zeirana, po tom se raději ani nedívala.

GDI skupina

Vlci se nacházeli v nerovném souboji - proti nim stál vlk s mečem a snad nekonečnou zásobou energie - sotva dorazili, Gwyn dostal přes tlamu a když se pokusil zformovat šok, minul. Fialový výboj tak narazil do stromu, odkud se ozvalo zakvičení. Díky rozptýlení se však podařilo zasáhnout cizího vlka alespoň Deinell, která si ustoupila o pár kroků dozadu. Vlk zachrčel přes meč v tlamě a místo toho, aby se vrhnul po Deinell, udělal další krok k vlku, co stál mezi nimi - toto seknutí bylo mnohem horší a Gwynovi se přes plece a bok vytvořila táhlá, hluboká rána. Teplá krev mu začala okamžitě barvit srst a vlk se napřáhl, aby znovu zaútočil a pokusil se Gwyna zasáhnout.
,,Z cesty!" ozvalo se vypísknutí z větví stromu a ze stromu se kolem dvojice prohnala bílá, střapatá kulička tvořená energií. Bohužel, kvůli vykřiknutí se vlk s mečem obratně vyhnul a na místo, kde doteď byl, se rozpleskl bílý výboj. Zajiskřil a zcela zmizel. Nezanechal za sebou ani zčernalou zemi. Jenže zatímco se tohle dělo, nad jejich hlavami se zableskl další výboj energie - tentokrát bílý. Oslnivý paprsek, co na chvíli všem zastřel zrak, a ačkoliv by nikdo normálně nestihl zaregistrovat, co se stalo, jeden z členů skupiny byl jaksi... pryč.

Ingrid

Za oslnivého, bílého světla, se náhle Ingridovo tělo... hnulo jinam. Tedy, ne že by se po ukončení paprsku něco změnilo. Jeho okolí bylo bílé - nebo aspoň písek pod jeho tlapkami ano. Po jeho pravici se nacházela pláž, tyrkysová voda narážela do alabastru a nad jeho hlavou poletovali racci. Kde to k sakru Ingrid byl? No, těžko říct - ale rozhodně daleko od ostatních z jeho skupiny.
Pokud by se snad hnědý vlk otočil, zahlédl by za sebou kopeček, jen zelenou trávu, která schovávala cokoliv, co snad mohlo být jinak k prozkoumání. No, musel se rozhodnout, co udělá teď - Deinell byla pryč a zrovna tak Gwyn i cizí útočník, kterého si ani pořádně neprohlédl. Jednoduše na něj nereagoval - to se stává.

SSZ skupina

Ze dvou zaplacených pokojů se tu noc spalo jen v jednom - a i tam se o tom dalo docela dost diskutovat.
Shine se probudila jako první. Vlčata se jí choulila u boku a zdálo se, že kuličky momentálně nepotřebují potravu, jen spánek. Mnoho spánek. Vlčice tak měla šanci novorozence na chvíli opustit. Bytost, co tu s ní byla předtím, byla pryč. Kbelík s vodou byl stále u ní - těžko říct, zda se jí celá ta věc jenom zdála a nebo ne. Na krku však cosi chybělo - a na tlapce taky. Jestli v pokoji a z jejího vlastnictví chybělo ještě něco byla výborná otázka, ale Shine momentálně nebyla schopná zjistit, co by to mohlo být. Vše vypadalo zcela v pořádku a nedotčené.
Ať už však zloděj zmizel, kam chtěl, pokud Shine vyšla nahoru, jediné, co našlo, byla Scallia a Zeiran - hlavou na stole, zcela utopení uprostřed spánku, co zapáchal hromadou piva. Zrzavá barmanka vypadala docela znepokojeně, přeci jen i dvojici ke konci odmítla nalívat. Především tedy Scallie. Alespoň ji přikryla pláštěm, který předtím vlčici sklouzl pod stůl - jak příhodné. Dvojice byla v hlubokém limbu a i když se je zrzka snažila probudit, aby se přesunuli, moc toto nenadělala a tak na ně alespoň dohlížela. Takhle po ránu uklízela stoly a podlahu. Samozřejmě, všude kolem dvojice odpadlých vlků. Místnost byla prázdná - zcela prázdná. Všichni štamgasti se dávno vytratili a nebyl tu nikdo, kdo by je byl schopen vyrušit. Tedy, někdo takový si možná mířil právě po schodech nahoru.

Zatímco Deimos panikařil, z jezírka uprostřed jeskyně začala vycházet podivná záře, nafialovělá. Drobné kreaturky, které se odlepovaly od hladiny a mířily kamsi nahoru, zatímco tančily v podivných kruzích. Dítko, které ve vodě leželo, zasvětélkovalo zrovna a jeho tělíčko jednoduše začalo mizet, aby jej nahradila hromada světýlek, co vystřelily po celém Túmapu, tvořící světelnou show. Na kožíšky a nosánky dvojice nezodpovědných rodičů dopadal zářící prášek, který létal všude okolo. Mezi ním se tiše pohybovaly průhledné medúzky, unášené jarním větříkem, který zde neměl co dělat. ,,Vaše dcera je v pořádku. V bezpečí. Postarám se o ni." Další slova nepřišla. Tohle byla dvojice vlků, kteří neměli mít potomky. Jejich děti mizely. Jejich děti... nebyly. Přesto však okolí jezírka obklopily kosatce, kývající se ve větru, který sem přišel s bohem z jiného světa.
Za Deinell nic nezůstalo, ale po Mosnoem, který by bez zásahu boha zůstal v jezírku snad dokud by neotrávil vše v okolí, zůstala modrá stuha, která se nepotápěla a zůstávala na hladině jako padlý lístek. ,,Budiž toto vzpomínka na všechny ztracené životy." Tělo Mosnoeho si vzal k sobě Kii - ovšem, jeho čas tady byl omezený. Nero slíbil však všem, kteří měli navštívit jeho svět, že se jejich rodiny dozví, kam odešli. Že se vrátí. A po pár chvílích zmizel jarní větřík, světla a zůstala jen modrá stuha - pozůstatek toho, že ač byla dvojice vlků čistá jako padlý sníh, měli na tlapách krev.

Barnatt čekala na zrzavého alfu, zatímco vedle ní stál bělavý vlk, čekající na stejnou osobu. Člen smečky, i když čerstvě. Vítr cloumal s jejich srstí, chladné ráno také celkově nepomáhalo. Jinovatka na trávě zmrzla a dál na sever byla jen zasněžená tundra. všechno teď vypadalo stejně. Zima byla... tady. A z toho všeho se konečně zrodila zpráva, kterou Barnatt měla obdržet už dávno. ,,Barnatt..." ozval se šepot v jejích uších. ,,Tvá dcera i tvůj syn možná teď nejsou po tvém boku, ale jsou v bezpečí. Neměj strach a nehledej je - navrátím ti je v bezpečí," zašeptal vítr do jejích uší, ale i Razor překvapeně zvedl hlavu a rozhlédl se okolo sebe. ,,Vychovala jsi je dobře. I přes veškerou nepřízeň osudu se ti podařilo dostat je do dospělosti. Nyní pomáhají našim i cizím, aby se postavili na nohy... téměř." O Barnattin bok se cosi otřelo, cosi jemného a před jejíma očima se začaly ve vzduchu vznášet drobné, fialkové, průhledné kreaturky. Vznášely se vzduchem, zářily světlem jiného světa a nechávaly se unášet větrem. ,,Co je to?" pronesl tiše Razor, ovšem ne nijak znepokojeně.
,,Můj dar je za tvou trpělivost a obětavost, beto Zlaté smečky. Buď poctěna darem jiného světa - drž se své cesty a mohou přijít i další požehnání. Neboj se jich - přijímej je, jelikož jsi jich hodna, Barnatt Riko." Černá vlčice s modrými znaky si toho nejspíš ani pořádně nevšimla, ale její krk začal o trochu víc tížit, jak se na něm objevilo něco, co tam doteď nebylo. Červený kamínek, který příjemně hřál a alespoň pro teď zahnal možný strach, co mohla Barnatt mít. Tohle bylo naopak... příjemné. Hlas laskal laskal a na pár okamžiků bylo okolo dvou vlků teplo. U blízkého stromu vyrostlo pár kosatců ve fialové barvě. A to bylo všechno - okolí znovu pohltilo ticho a brzy se navrátil i řezavý vítr.

Hanka si povídala s Amatheem, když se do ní místo chladného vzduchu opřel... teplý. Drobné bytůstky, fialově světýlkujíc, proplouvaly kolem ní a Amathea kamsi nahoru, k oblakům. Přinášel je překvapivě jarní vzduch, který příjemně čechral srst a šeptal podivná slůvka do uší. ,,Spěte dnes dobrým a dlouhým spánkem, děti jiného světa. Čas vaší slávy přijde," pošeptal hlas do oušek dvojice, bez ohledu na to, zda by chtěli či nechtěli poslouchat. ,,Postarejte se o děti toho mého, až dorazí. Vyčkejte," a pak... zmizel. Drobné, svítí bytůstky odvál jarní vítr a brzy se vrátila realita. Chlad nadcházející zimy. Jen v srsti Hanky se nacházelo pár květů kosatců.

Plovoucím jezevcům docházel dech - ale naštěstí Wissfeoh zakročil a stáhl k sobě Ikari. Řetězová reakce přišla prakticky okamžitě. Ikari se podařilo drobnou pacičkou zachytit Ithial a chvíli všemi cloumal proud, než se dostali na břeh. Zhluboka se nadechli a zamířili dál, do přítmí stromů, které čekaly dál po proudu. Bušící srdíčka a podivný, nenasytný strach rezonovaly celým tělem Wissfeoha, Ikari i Ithial... a pak najednou dorazili kamsi. Před utíkající trojicí jezevců stála mýtinka. Sluneční paprsky ozařovaly jediný, zářící předmět, který čekal uprostřed prosluněného kusu ráje, jakoby každého z nich lákal. A... vlk. Každý z vlků viděl někoho jiného. Wissfeoh někoho z těch, které ztratil, Ithial někoho z těch, co zanechala za sebou a Ikari... viděla Meridiu.
Bylo tohle to, k čemu směřovali? Někdo z minulosti, kdo tu dál nebyl? Možná. Než se však stihl kdokoliv z trojice jezevců vzpamatovat, nad jejich hlavami se začaly stahovat mraky. Se slunečním světlem zmizeli i ti, kteří na ně čekali na mýtině. Stromy se začaly chvět v nastávajícím větru a brzy přišla tma, kterou bouře nesla.

Než se však stihlo stát něco dalšího, vlci se s trhnutím probudili. Zapadaní listím a vše nasvědčovalo... že tu byli možná mnohem déle, než si mysleli. Nad horizontem zářilo slunce a srdce všech tří se zachvěla strachem. Jak dlouho tu byli? Necítili hlad, necítili... nic. Jakoby ten podivný sen zcela vyčistil jakýkoliv strach by mohli cítit. Vize však byla u konce. Začínal nový den - a trojice vlků neměla jediný důvod zůstávat pohromadě.

Zeiran a Scallia

Servírka si měřila Scalliu přísným pohledem, pár chvil na ni zírala a těžko říct, zda její lsti zcela věřila a nebo ne. Tak či tak jen mírně přivřela oči a nakonec jí pokývla, že se může vrátit zpátky. Její lest byla zjevně účinná dostatečně aspoň na to, aby odcupitala zpět. Štamgasti se však pořád dívali směrem, kde Scallia momentálně seděla a mlčeli. Vypadali dost zmateně, hlavně z toho, že si odnesla něco, s čímž nepřišla. Nakonec však jen pokrčili rameny a vrátili se k momentální činnosti.
Večer se tady trochu vlekl, ale nakonec Zeiran i Scallia ucítili cosi voňavého a nakonec se jim doneslo jídlo, které tak dlouze očekávali. Přeci jen, uvařit to zabralo nějakou chvíli a pití už měli dávno na stole. Co mezitím dělali bylo čistě na nich, ale štamgasté si začali užívat hru s kartami. Barmanka k nim občas něco prohodila a několikrát se i zastavila u stolu bojovníka a kleričky, aby zjistila, zda něco nepotřebují.
Od schodů se odlepil stín necelých deset minut poté, co dvojice dojedla. Ačkoliv šel docela klidně a moc na sebe neupozorňoval, prakticky kdokoliv, kdo se zdržoval v okolí měl šanci jej zahlédnout, protože se mu nepodařilo hodit si dost vysoko nejspíše nechtělo nijak skrývat. V tlamě nesl drobný raneček, který byl naplněný něčím, co z části táhlo krví. Na krku se mu houpal orb, který obdržel i Zeiran a který jej měl dostat do jeho pokoje. Vzhledem k tomu, jak spěchal, si jej dvojice nemohla pořádně prohlédnout, ale tohle nebyl vlk. Tohle byla kočka - a pokud by Zeiran mohl usuzovat, tak to nebyl někdo, kdo procházel kolem. Ve tlumeném světle se zaleskla dvojice stilett.
Ať se jednalo o kohokoliv, brzy zmizel v chladném, nočním vzduchu a dveře se za ním zavřely. Zrzavá vlčice, barmanka, ho sledovala pohledem, zatímco štamgasti dál hráli karty bez potřeby reagovat na někoho, kdo právě mizel do noci.

Skupina Gwyn

Trojice se pomalu blížila směrem, odkud přicházel zvuk. Bylo to právě Gwynovo světlo a to, že se nikdo nepokoušel schovat, že Deinell s Gwynem byli odhaleni okamžitě. Ingrid, který zůstával kus za nimi, prozatím odhalen nebyl. U stromu stál... vlk. Poměrně mohutný, zírajíc nahoru do korun stromů. Všechno, co se tam nacházelo, zůstávalo skryto všem kromě Gwyna, který měl štěstí a zahlédl pohyb. Nahoře, mezi větvemi, se pohybovala liška. Byla drobná a momentálně zcela zticha. Kvůli tmě neměl štěstí rozeznat, jaký druh lišky to přesně je, ale podle velikosti mohl Gwyn jednoduše odhadnout, že rozhodně není dospělá a nebo se jedná o nějaký menší typ.
Vlk, který stál u kmene stromu, se po dvojici čarodějů otočil a aniž by čekal na jakékoliv vyjádření, celý se naježil a zaútočil na toho, kdo třímal světlo - tedy na Gwyna. Než se stihl mladý čaroděj hnout, vlk s mečem zaútočil.

Skupina Zeiran

Vlci zjevně nebyli schopni počkat dvě minuty. Sotva se posadili a už pomlouvali obsluhu. Ne tedy nahlas, samozřejmě, to by je nejspíš i postihla reakce někoho ze zdejších. Brzy se však Scallia zvedla a vydala se směrem k baru. Nejednalo se o tak nenápadný příchod, jak si myslela. Vlčice, která zrovna byla vzadu pro čaj, zrovna prošla pod těžkým závěsem a docela zřetelně ji viděla, jak se plíží okolo. Misky, ve kterých vše bylo podáváno, byly kulaté a docela hluboké. Na kraji bylo vždy něco, co se dalo přirovnat k uchu u hrnku, za což se dalo všechno docela dobře zvednout.
Zrzka tak či tak dorazila až k pultu, položila na tácek objednaný čaj a pak zamumlala pár slovíček, aby se za ní vznesl a následoval ji směrem ke stolu, kde nyní seděl Zeiran sám. ,,Tady, jedno malé pivo a čaj..." položila na prázdné místo objednávku Scallii a před Zeirana pivo a menší mističku s něčím, co mělo dost silnou, ostrou vůni. Neřekl přeci jen, co přesně chce, jen, že to má být silnější. ,,Se vším respektem, co to vaše společnice dělá?" optala se mírně zmateně, když se otočila po Scallie, která se dostala až moc blízko ke stolu a nyní zírala na plášť. A všichni štamgasti u stolu zírali na ni. V hostinci zavládlo ticho, jak zjevně mladá vlčka dělala něco, co nikdo nechápal. ,,Hledáš tam něco?" optal se jeden konečně, s poměrně opilým tónem. Poněkud vláčným, táhlým hlasem. Jeden se dokonce zvedl, protože mu nebylo příjemné, že tam vlčice je. ,,Hej!" pronesla konečně barmanka směrem ke Scallie a rozešla se tím směrem. ,,Vylez odtamtud!" optala se mladé, světlé vlčky. Přeci jen dělala něco divného - lezla pod stůl, u kterého sedělo několik vlků a popíjelo. Vážně to vypadalo... divně.
Co se týkalo pláště, vyzařoval podivné, magické chvění, kterého si Scallia všimla už při přiblížení. A jakmile byla až u něj - prozření! O tomhle jí rozhodně Shine někdy říkala. Tahle věc pomáhala přenést se na jiné místo. Ne moc daleko, ale hlavní problém byl, že plášť zůstával na místě i po přenosu. Majitel tu nejspíš někde byl a jen jaksi zmizel. Byla to docela užitečná věcička, když chtěl jeden zmizet. Podobné artefakty nevyšly zrovna levno. Scallia si vzpomněla dokonce i na název, šlo o Plášť přesunu. Při bližším zkoumání na něm zahlédla i nějaké tmavší, hnědé chlupy. Za jejími zády už však stála vlčice barmanka a vypadalo to, že čeká, kdy se Scallia uráčí opustit prostory pod stolem.

// Prosím, nedomýšlet si, ptát se - a pokud se snad někdo rozhlíží, házíme si kostkou.

Shine

Shine se probudila a začala se o vlčata starat a opečovávat je. Uplynulo sotva pár chvil, než si všimla, že dvě z vlčat nereagují tak, jak by reagovat měla. I proto se začala modlit a pokusila se povolat pomoc svého boha, aby se vlčata probudila. A chvíli to nevypadalo, že bůh odpoví. Nebo že má Shine dost energie, aby sama vyvolala kouzlo dost silné, aby zachránilo vlče, které se neodhodlávalo dýchat. Těžko taky říct, jak dlouho byla v tomhle stavu. Možná že už zachránit ani nepůjdou.
Černobílé vlče zakňukalo a zabořilo se hlouběji do černé srsti, zatímco stříbřitá se choulila společně do jedné macaté kuličky u jednoho struku, o který se sotva chvíli zpět přetahovala. Šedivé vlče se světlým obličejíkem a tmavýma nohama se rozezlezlo kamsi k předním tlapkám, jak se snažilo najít něco k jídlu. Drobné, velmi jemně stříbrné se drželo u těch zadních a zůstávalo stočené v ničem nerušeném spánku. Tmavošedé do černa a šedivé s přední, tmavou tlapkou se zrovna krmily. Bíločerné vlče tiše mraukalo.
Dvě tmavošedé kuličky u Shininých předních nohou pořád nereagovaly. Možná že ani neměly. Jenže ještě pár tepů srdce a tehdy... po místnosti se neobjevila hromada pampelišek. Byly to kosatce. Tmavomodré květy s fialovým nádechem a žlutým středem jakoby obklopily celou místnost. Drobné světlo, co se dalo přirovnat ke světluškám, se odpojilo od květů a putovalo směrem ke stropu, aby se vytratilo do ztracena. Některá vlčata se začala hýbat mnohem víc. Dvě zaklesnuté, šedé kuličky se najednou pohnuly a draly se k mléku. Zjevně tu nebyl jediný problém s těmi, které ležely bezvládně u Shininých tlapek - a tohle pomohlo, když už nic jiného. Jedna tmavá kulička se náhle pohnula. Tmavošedé vlče u Shininých tlapek zanaříkalo hlady. Druhé... se ani nehnulo. Zjevně bylo pozdě mu nabízet pomoci. Tělíčko pomalu chladlo.

Shine

Síla pomalu ze Shinina těla unikala, jak vlčice lapala po vzduchu. Začínalo tu být skutečně horko. V momentě, kdy křikla na nezvaného návštěvníka, že má zavřít, tak se dveře rychle zaklaply a dvojice... no, ne úplně osaměla. Bylo tu několik uzlíčků. Když její společník nabídl, že donese vodu, na chvíli zaváhal a pak jakoby se mu rozsvítilo. Na to Shine ani nemusela vidět jeho obličej. Zvedl opatrně za ucho onu nádobu z rohu místnosti a přenesl ji k posteli, takže nemusel ani chodit pryč. Shine se mezitím na svět dralo další vlče, ne, dokonce dvě. Jakoby to Shine měla za potřebí. Jedno světlejší, s růžovoučkým čumáčkem a ve stříbrných barvách, druhé tmavší, tmavošedé až skoro do černa se světlou maskou. Vlčata vyklouzla hned po sobě, prakticky bez komplikací. Na Shine samotné si to však už vybralo docela velkou daň. Tehdy jí na hlavu bylo vylitu trochu vodu. ,,Notak, vzmuž se. Nevím, kolik jich bude, ale... my to zvládnem!" podporoval ji pumí samec, aby to nevzdávala a zůstávala při vědomí. Další vlčata byla pro Shine celkově... tak nějak zmatená. Kdo se narodil kdy?
Na svět přicházela další vlčata, aniž by jejich matka nějak chápala, co se ještě děje. Pumák se dokonce hnul a sám vlčata přemisťoval blíž ke strukům, do tepla matčiny srsti. Vypadalo to, že tohle... představení by Shine samotná nezvládla. Na svět přišly dvě šedivé vlčice, sotva pár momentů po sobě a těžko rozeznatelné. Jedna však více připomínala Zinka levou tlapkou a druhá v obličeji. Pak dlouho nic nepřicházelo. Dokonce i kočičí samec si přecházel po místnosti a rozhlížel se, zatímco Shine se zavíraly oči. ,,Další?" zazněl překvapeně a Shine ani pořádně nevnímala, když se narodilo další vlče, mrtvé, a další dvě sotva dýchala. Ta poslední byla nejslabší, nejmenší - jakoby jeden čekal, že to ještě půjde víc. Jenže opak byl pravdou.

Shine ani nevěděla, kdy se jí podařilo zamířit do světa bezvědomí. Když se však probrala, bylo po všem. Bíločerné vlče bylo kdo ví kde, ale jinak se zdály být... všechny? Jedno, dvě, pět, sedm, deset. Dvě vlčata se moc nehýbala. Tmavošedé uzlíčky byly dál od tepla, ani se nějak nesnažily k němu přesunout. Nebylo vidět, že by snad vykazovaly nějakou snahu... něco dělat. Orb ze Shinina krku taky zmizel, spolu s kočičím samcem. No... konečně se mohla pořádně podívat na své potomky.

Gwynova skupina

Trojice vlků plašila z toho, co by se před nimi mohlo dít - a dalo se říct, že částečně i oprávněně. Gwyn zavelel doprava a než se stihl Ingrid vzpamatovat, dvojice vlků to vzala rovnou čarou do lesa mimo cestu. A ať už jejich úmysly byly sebelepší, skupinka se takto rozpadla a rozdělila. Nyní to už byl jen Gwyn s Deinell a Ingrid pravděpodobně stojící někde na cestě.
,,Ne! Prosím, ne!" ozval se trochu hlubší, samičí hlas. Vypadalo to, že ať je to kdokoliv, tak pláče. Znělo to... jaksi z hora? A rozhodně směrem, kde se ozývalo praskání, kterého se Gwyn tak polekal a kvůli kterému se nyní prodíral větvičkami. ,,Ne!" ozval se znovu výkřik, tentokrát mnohem pisklavější, hlasitější, jakoby ta bytost byla zahnána do kouta. Úplného. Otázka byla, jestli se kterémukoliv z vlků chtělo otravovat s jiným pocestným, který se dostal do problémů. Nebyly to přeci jejich problémy, tak proč se zajímat a snažit se?
Vlci tedy sice slyšeli zvuky, ale nikdo pořádně netušil, kdo křičí, na koho křičí a proč se celá tahle podivná věc ozývá... z hora. Les byl stále temný, větřík nepříjemně mrazil po celém těle a výkřiky se zatím další neozývaly. Ovšem, podivné, praskavé zvuky ano.

Shine

Barmanka se jen podívala za Shine, které předala podivný orb, co otevíral dveře. Shine osaměla, spěchajíc dolů po schodech a brzy vrazila do pokoje, aby za ní zapadly dveře. Měla klid - a veškeré ticho. Hostinec nebyl hlučný, ač zde zjevně nějací hosté byli. Slyšela možná nějaké zvuky z vrchu, ale nic, co by ji přímo rozptylovalo. Její dveře zůstávaly stále odemčené.
Vlčice se schoulila na připravenou postel a začala konečně zhluboka oddechovat. Její svět se stáhl na jedinou činnost, na očekávání jediné věci a na docela dost bolesti. Naštěstí byla klerička a s bolestí měla zkušenosti teoreticky i prakticky. Zatím nikoho nepotřebovala - to se však klidně mohlo změnit.
Uběhlo prvních pár minut. Vlčice zvládala dýchat, nesoustředit se na bolest a celé to nebylo tak hrozné, jak se pamatovala. Tedy... pamatovala se vlastně? Všechno před jejich zastávkou v lese bylo mlhavé, ale nyní to šlo jednoduše svést na to, že se snažila na svět vydrat vlčata. Tehdy vyklouzlo první vlče. Kromě tichého kníkání by to jeden skoro ani nepoznal. Byl to malý, černobílý uzlíček. Trochu se hýbal, ale byl tak drobný, že by jej jeden jednoduše přehlédl. Pak se chvíli nic nedělo a vlčice přivedla na svět další, bíločerné vlče. Mnohem bělejší, než to předchozí. Bylo taky i menší a nebylo tak aktivní, jako předchozí uzlík, který už byl i tak dost malý na poměry novorozenců. Další, následující uzlíček byl převážně šedý. Spíš ve tmavých barvách, s bílou šipečkou na čele. I tenhle reagoval a vrtěl se. Pak přišly větší komplikace. Dalšímu vlčeti docela trvalo, než se dostalo ven a Shine tentokrát oproti třem prvním pocítila bolest, která ji nutila skřípat zuby. Zakrvavený černobílý a šedivý uzlíček se trochu vrtěly, ale bíločerný sotva hýbal čumáčkem. Vypadal slabě a Shine neměla moc čas se mu věnovat. I v ten moment se otevřely dveře a dovnitř kdosi vpadl - byla to trochu menší postava v tmavších barvách a ne zrovna vlčího držení těla. ,,Pardon, ale slyšel jsem nějaké zvu- OH." Dveře zůstávaly otevřené a Shine se podařilo přivést na svět dalšího syna, další vlče s šedivým kožíškem. ,,Cítím... krev," okomentovala postava ve dveřích, kterou zatím Shine moc dobře neviděla, protože byla mimo světlo. ,,Kňňň..." ,,Mmuuu..." Chvíli bylo ticho, těžko říct, jak dlouho, protože další vlče šlo na svět hned v závěsu za svým bratrem. Napůl bílé vlče moc nereagovalo, zrovna jako bíločerné, které nyní leželo prakticky bezvládně. A to už teď bylo jasné, že Shine ještě neskončila. ,,Mám... donést vodu?" optal se tvor konečně.

Skupina Shine

Scallia se rozhlížela, ale neviděla nic speciálního. Když se přiblížila k pultu, tak se dostala i blíže k nástěnce s hledanými. Momentálně tu visely dvě podobizny vlků, z nichž pouze jeden byl skutečně hledaný. Jednalo se o šedivého, slepého vlka s hnědou hvězdičkou na čenichu a poměrně světlým čumákem. Důvod hledání uveden nebyl, ale byl požadován živý či mrtvý. Jeho výraz byl zvláštně pokroucený. Další vlk byla... vlastně vlčice. Ztratila se a momentálně byla pohřešovaná v okolí Sibomu.
Co se týkalo jiných ras, tahle nástěnka byla doslova přecpaná tím, co se za koho nabízí. Byly tu kočky, medvědi a dokonce sem tam i nějaký plaz či vrána a sova. Nejhezčí sumička, která zachytila Scalliino oko byla za sovího mládence ve světlých, krémových barvách. Na podobizně se nehezky mračil. Nebyla však dost pozorná na to, aby si všimla někoho dalšího a nějak lépe. Přeci jen bylo plakátků dost na to, aby je jen přeletěla a zapomněla. Shine a Zeiran se nijak nerozhlíželi, proto je celá věc s plakáty minula.
,,Určitě. Měla bych i tři pokoje, pokud budete chtít." Barmanka se po nich rozhlédla a těžko říct, co si vyvozovala. Takhle zblízka mohla především Scallia, která si i nakráčela ke schodům, dobře vidět, že se jedná o zdravou slečnu v nejlepších letech. Pod předními tlapkami měla převrácený lavor, na kterém stála a díky čemuž vykukovala zpoza pultu. Měla světlejší masku a hrudník, které byly ve skutečně světlých, rezavých barvách a přecházely do bílé a béžové barvy. Zbytek jejího těla se držel v teplých, hnědých odstínech až na přední tlapky, které byly až bodavě bílé. Špička ocásku se držela v podobné barvě. ,,Samozřejmě, co si dáte? Máme nějaký vývar, ten bude samozřejmě levnější, ale pokud jste skutečně hladový, doporučím zdejší specialitu. Máme skvělou vysokou, připravenou nad ohněm. Všechno maso je dělané s bylinkami, co se nachází tady v okolí. Jak jsem řekla, je to zdejší specialita," střihla ušima a konečně i zareagovala na Zeiranova slova, co se týkalo něčeho ostřejšího. ,,Máme pivo, ale i něco ostřejšího, pokud míříte tímto směrem," střihla ušima a očekávala, co vlci zmíní. Co se týkalo Scalliina čaje, tak přikývla, natočila se ke vchodu do další místnosti, od které je dělila tlustá a hutná záclona, aby houkla: ,,Máš tam ještě bylinky?" ,,Jó," odpověděl hlubší hlas, zjevně vlčí. ,,Udělej čaj z mateřídoušky a třezalky." ,,Fajn," zahučel hlas nazpět a vlčice se znovu otočila na zákazníky. ,,Bude to všechno?"
Pokud někdo z vlků hodlal vyrazit nahoru do pokojů, tak se jednalo o poněkud drobné místnůstky s oknem naproti dveřím a záclonami, co zažily lepší časy. Protože se pokoje nacházely v podzemí, okna byla spíše táhlá a hodně vysoko u stropu, ale trocha světla sem během dne nejspíš proudila. Na chodbě před každým pokojem stála drobná lampička, kterou si vlci mohli vzít dovnitř, aby lépe viděli. Mihotal se v nich červený oheň, který připomínal ten klasický, ale jinak k němu měl poměrně daleko vším kromě barvy. Vydával jen minimální teplo a bez kyslíku nehasnul, ani se nijak nemihotal.
Každá 'postel' byla vlastně pelechem připraveným z přikrývek a slámou vycpaného prostěradla, které se drželo většinou v kulatém tvaru. Taky zde bylo pár podobných, menších, vycpaných prostěradel, ale tady se už jednalo o peří z nějaké divoké husy. Jakožto přikrývky na nejchladnější dny zde byly stažené kůže ze zdejší vysoké, kterou nejspíš i rovnou podávali na večeři cestovatelům. Rozhodně to nebylo to nejlepší a ve velkém městě bude ještě hromada péřových matrací a pokrývek, ale zatím to muselo stačit. V rohu čtvercové místnosti se nacházel kulatý hrnec s průměrem vlčího čumáku. Byl naplněn vodou. Protože pokoje jako takové neměly obrazy, musely postačit alespoň různé výtvory malované po stěnách. Většinou se jednalo o lesy nebo louky, každý pokoj byl však jedinečný.
Barmanka nabídla vlkům pokoje sedm, šest, pět a tři, s tím, že ostatní byly zabrané. Následně očekávala, jak se trojice rozhodne.

Skupina Shine

Nepříjemný pocit Zeirana poměrně sílil. Ale... možná že byl skutečně jen unavený a ve skutečnosti neviděl nic, co by musel nahánět. Byl čas si odpočinout... a ten pocit měla především Shine, která si náhle začala uvědomovat, že ač se chtěla dostat co nejdříve do nějakého velkého města, nic takového se dnes nestihne. A možná že ani zítra - respektive ona nic takového nestihne.
Bolest, která se do ní zakousla ji však naštěstí nesrazila na kolena a vlčice se jen sotva zachvěla, jak se její drazí potomci začali drát na svět poněkud dříve, než se dalo čekat. Bylo dobře, že Zeiran odhadl, kudy jít a najít tam pěkný, zastrčený hostinec. Takhle v noci tam bylo překvapivě pořád docela živo. Pár štamgastů se smálo nad historkami vlčice, která jim nosila pivo a sem tam některý z nich nešťastně zabloudil pohledem směrem, kde se nacházela cedule s hledanými vlky a dalšími bytostmi tohoto světa. Samozřejmě hezky rozdělené, protože vlci nemohli být s medvědy ve stejné, hledací tabulce. Kdo to kdy viděl, že ano?
,,Chytit tak někoho z nich, tak se odstěhujem a nemusíme se už v životě ohlížet," vzdychl si jeden z nich a trojice vlků to stihla sotva zaslechnout, jelikož zrovna otvírala dveře dovnitř. Nebýt Zeirana, nejspíše se tu motají ještě poměrně dlouho. Hostinec táhl pivem a upřímně, když se jeden snažil, cítil přes něj i mokrého psa. Několik stolů tu vypadalo poměrně čistě a vlčice, která doteď bavila ostatní hosty hostince, vzhlédla, přejela je pohledem a odkráčela pryč, aby se začala věnovat své skutečné práci za pultem. Sledovala je, jak se blíží, či přešlapují na místě a pokorně čekala.
Jedna z věcí, které si mohla Scallia všimnout, jelikož byla poměrně ve výšce jejich očí, byla ta, že u stolu se pod nohami vlků válel nějaký plášť. Nejspíš prostě sjel z někoho z nich a teď se do něj měla zapíjet veškerá špína zdejší podlahy. Zeiran naopak díky svému výcviku zpozoroval, že ti čtyři, kteří se tu chechtali, jsou obyčejní pracovníci, co se někde dřou a mají vážně minimální možnost se nějak zabavit. Ale vlčice za barem stála vzpřímeně a z její chůze šlo poznat, že je poměrně napjatá. Normální vlk by to nepostřehl, ale pohybovala se jako někdo, kdo ví, jak rozdávat rány, když na to dojde.
Z vlčice barmanky si teď vlci moc prohlížet nemohli, jelikož byla skoro schovaná za pultem, ale pár okamžiků zpátky mohli rozeznat, že jde o vlčici s hnědo-zrzavým kožichem a tmavýma očima, které si je inteligentně měřily. Ač tedy ne zrovna nadšeně. ,,Přejete si?" optala se, nejspíš stojíc předními tlapkami na něčem, co jí pomohlo vykouknout. Po jejím pravici vedlo dolů schodiště, které nejspíše vedlo do pokojů. Stejně jako zbytek místnosti jej osvětlovaly různé lampiony.

// Poprosím nedomýšlet si věci, pozorně číst posty vypravěče a případně se doptat.
Pokud chcete zkoumat hostinec, hoďte si 1d20. Co se týče vašich financí, jak moc jste a nejste chudí nechám na vás.

Skupina Shine

Trojice vlků se pohybovala od jezera směrem lesem, netušíc, co všechno by je mohlo v blízké době čekat. A zatím to vypadalo, že nikdo z nich se to ani nedozví. Cesta probíhala poměrně... dobře. Byla poměrně rychlá, šlo možná o dvacet až třicet minut. Trojice nalezla stezku a vydala se po ní, aby brzy mezi stromy zahlédla světla města, do kterého mířili.
Zavěšené lampiony, které byly pro okraje města tak typické, zaháněly stíny do jejich původních domovů - do tmy, co se stahovala z dosahu čehokoliv, co mohlo být jen z části posvěceno bohem světla. Toto místo znala lépe Shine se Zeiranem, kteří tudy procházeli už dříve, ale nikdy se tu příliš nezdržovali. Ne, zatím nešlo o hlavní město, spíš drobnou vesnici, co se živila na veškerých příchozích, kteří cestovali do hlavního města. Nikde nevisela žádná cedule, co by je ve městě vítala nebo oznamovala jeho název.
U země se plazila zvláštní, mléčná mlha. Vlci si mohli vybrat, zda půjdou přímo rovně po hlavní ulici městečka, nebo se pokusí prozkoumat okolí. Zeiran si velmi mlhavě vzpomínal, že by tu v okolí měl být hostinec, ale kde přesně... to netušil. Scallia podobné místo viděla prvně a oči jí přecházely.
Jeden by asi neřekl že nízké, kamenné budovy jsou tak zajímavé, ale pro vlčici, která zde byla poprvé, to muselo být skutečně něco úchvatného. V mezerách mezi kameny, co si už dávno prodraly všemožné deště, rostl zelenící se mech a střechy byly převážně seskládány z živých rostlin, které působily jako deštníky a také se živily na teple obydlí. Dřevěné domy zde mohli sotva zahlédnout, protože pracovat se dřevem bylo pro vlky mnohem složitější a práce řezbářů a podobných zaměření byla velmi těžce placená převážně vlky s urozenou krví.

Městečko bylo zvláštně polomrtvé. Lampiony zavěšené na kamenných zídkách, co působily jako nízké plotky, se zlehka houpaly ve větru a nevydávaly jediný nepatřičný zvuk. Inu, bylo přeci jen pozdě - nejspíše většina vlků dávno spala ve svých domovech a nezajímala se o to kdo a kde si teď běhá. Přesto se však občasné skřípnutí dveří rozneslo vesnicí a mléčná mlha se podivně zkroutila. Spirály, které vytvářela, nebyly přirozené, ale na druhou stranu typické - byla to magická mlha. Nebylo tak těžké to rozeznat. Nevypadala nijak agresivně a nejspíše patřila někomu ze zdejších, kteří si jednoduše dávali pozor na cokoliv, co mohlo přijít z lesů po stezce, co vlci objevili. Pokud však chtěli v tomto městečku něco najít, museli hledat a používat vlastní oči. Tady jim nikdo nic nepoví - nebo možná ano?
// Hoďte si perception (jednoduše co vidíte a vnímáte okolo), + oprava vůle. Drobné poznatky vám povím v chatu, větší vypravěčem.

Skupina Gwyn

Pokračovali dál - za drnkání mistra barda se rozhodně vše zdálo být mnohem zajímavější a barevnější, než když jen tiše promlouvali a děsili se navzájem. Jenže tím byly jejich uši zaměstnané hudbou a nemohly slyšet, co se děje před nimi. Ingridova písnička byla hlasitá dost na to, aby přilákala pozornost i někoho dalšího, kdo... nemusel nutně mít ty nejlepší záměry s nikým z nich.
Vesele broukal a zpíval, zatímco loutna vydávala příjemné tóny, a les okolo se změnil. Doteď to byl jednoduše les - ale nyní získal na čemsi... zlověstném. Jakoby se z každého stínu něco na skupinu šklebilo a pozorovalo ji to. Jenže nebezpečí nečekalo v keřících okolo, ale před vlky - na celou trojici, ne jen na Ingrida, který směle vyhrával jako na lesy.
Předtím jej chránil plotarmor, ale nyní byl se svou písničkou vystaven nebezpečí společně s Gwynem i Deinell. Cosi před vlky zapraskalo a les se zachvěl pod poryvem nočního větru, který se začínal náhle zvedat. Zdánlivě bezdůvodně hnal mraky před hvězdy a měsíc, kteří tak poklidně poskytovali zdroje světel navíc komukoliv, kdo se odvážil v noci cestovat.
// I vy si hoďte na percepci (dostatečnému hodu znovu předám informace na chatu)