Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Pořadí: Shine, Zeiran, Scallia, Gwyn, Deinell
Pokud Ingrid nenapíše reakci na momentální post s přechodem, bude vyřazen.
Tady nám také začíná 16ti hodinová lhůta. Pokud spoluhráč před vámi tvrdí, že má rozepsaný post, ale již uběhla minuta po jeho šestnácti hodinná lhůta, řada se přesouvá na vás. Tento hráč může dopsat post v průběhu hry po domluvě s hráčem, který je momentálně na řadě.

Vlci si mezi sebou začali šuškat. Tedy, spíše než šuškání by se daly jejich hlasy, navzájem se překřikujíc, označit za šramot naplňující celou jeskyni. Někteří byli nadšení, jiní vystrašení, další si prostě jen předávali jména. ,,Bude zařízeno, aby se vlčatům nic nestalo," odpověděl Nero klidně na slova Shine, která měla zjevně starosti ohledně toho, co se bude dít. Kdo by se jí mohl divit, nosit pod srdcem pár klubíček nebylo nejlehčí břemeno.
,,Jsem ochotný a schopný kontaktovat veškeré vaše blízké. Nebude tu nikdo, kdo nebude tušit... řekněme... že jste nezmizeli jen tak," podotkl vlk a následně se podíval na Zeirana, který se už hrnul k zatím neexistujícímu portálu. Na chvíli jeho výraz postrádal ten bezstarostný, usměvavý výraz a spíše vypadal potrápeně nad tím, co se s mladým vlkem dělo. To však byl pouhý záchvěv emoce, dech formující se v chladném ránu.
V očích se mu blýskla světélka podobná těm, kterými se v jeden z momentů rozsvítila část stěny vlhké jeskyně. ,,Dobrá. Můžete vyrazit," pronesl, když se na stěně objevil obraz potemnělého lesa, který osvětlovaly pouze svítí, modré květy rozeseté po zemi, kam jen oko dohlédlo. Měsíc se skláněl z hvězdné oblohy a dával alespoň pocit něčeho a někoho, kdo by na vlky měl dohlížet. ,,Myslím, že není třeba tuto znalost předávat, Deinell. Sama poznáš vícero krás než jen rostliny, které dokáže vyvolat jakýkoliv vlk," zareagoval na otázku vlčete a pozoroval, jak Zeiran skáče portálem.
A sotva portálem proskočila i Scallia, vlk se narovnal a všem kývl. ,,Hodně štěstí na vaší cestě," a jakoby se sám chtěl vyhnout dalším otázkám, rozplynul se ve vzduchu jako mlha při slunečném dopoledni. Kdo ví, kam šel a kam zmizel - nejspíše vyřídit to, co si od něj vlci žádali. Vícero odpovědí jim však dopřáno nebylo.

Vlci, kteří proskočili portálem, se objevili na dvou různých místech - Shine, Zeiran a Scallia se objevili společně u jezera, které odráželo měsíční paprsky. S pocitem podivné, silné ztráty si vlci těžko vybavovali i to, jak dobře se vlastně znají. Zeiran, syn Shine, stál s tlapkami ponořenými ve vodě, zatímco jeho matka ležela o kus dál, klidně pojídajíc dnešní jídlo, než se vydají dál. Nebylo přeci jen chytré zůstávat v lese přes noc. Scallia spala schoulená u jejího boku - věděla, že její učitelka ji za každých okolností ochrání a postará se o její rány. Jediné, co jí chybělo, byla její sestra, Deinell, která se jakožto učednice jiného vlka často zdála být nedosažitelnou.
,,Petržel, šalvěj, rozmarýn a tymián..." brnkal na svou loutnu bard po boku Gwyna. Dva vlci, kteří k sobě cítili city, ale nikdy by si nepřiznali, co bylo to, co je spojovalo. Bylo však dobré jejich vztah popsat jako lásku, či to bylo poblouznění někým, koho nikdy nemohli mít? Deinell si prohlížela jednu ze svítících květin, stále opouštějíc cestu, po které vlci šli. V dálce viděli svítit světla města, do kterého mířili. Učednice Gwyna, mladá čarodějka a sestra té nejlepší (budoucí) kleričky na světě, si vesele skotačila po okolí. Ingrid zatím musel uvažovat nad tím, kde se mohl nacházet jeho drahý přítel, Zeiran. Byl jeho inspirací pro mnoho písní, ale už se dvě zimy nesetkali. Třeba že se jim konečně poštěstí.

Žádný vlk netušil, proč jejich kroky spějí do města, o kterém v životě neslyšeli. Byli si vědomi svých sil, svých vztahů, ale ne cílů a tužeb. Vše, co zbývalo, bylo jít vpřed do dály, která slibovala vysvobození od zamlžených myšlenek, které je sužovaly.

>> NORAM

// Tady zatím dodržujte pořadí pro vaši skupinu, na tu druhou pro teď nemusíte hledět. Hodně štěstí s odhalením příběhu Noramu!

// POŘADÍ: Zavádíme v příštím kole. Čím dřív napíšete, tím výše budete.

Šestice vlků se objevila v jeskyni. Bez předchozího varování. Beze slova. Jen tak - náhle. Nero si nemohl odpustit pousmání, když viděl zmatené výrazy a slyšel veškeré ty zmatené dotazy. On sám přeci jen teď byl na úrovni oněch vlků - pomyslně, jelikož velikostně se pohyboval mezi Shine a Zeiranem - a tak si uvědomoval, jaké to musí být. ,,Zdravím vás," pronesl zvesela, zatímco na jeho tváři se usídlil potměšilý výraz někoho, kdo je připrav vás podvést v kartách a sebrat vám i střechu nad hlavou. Nero byl přeci jen mladší z bohů a jako takový byl... švindlíř.
,,Ach, otázky? Notak, rád vám odpovím na všechny," zasmál se. Přejel si je pohledem a pak se posadil a promluvil hlasitějším, pevnějším tónem. ,,Rád bych se omluvil za vytržení z vašich... momentálních stavů, ale nebyla to moje práce, tudíž jen podotknu, že dostanete možnost tu omluvu z něj vypáčit," odkašlal si. Přední nohy konečně srovnal a narovnal se. ,,Věc se má tak, že je třeba vaší pomoci. Bohužel si momentálně nemůžu dovolit opustit Mois Griské ostrovy a situace začíná být poměrně vážná. Řekněme... za pět dvanáct," podotkl zamyšleně nad poslední větou. Pak si všechny přejel pohledem. Co se týkalo Gwyna, na toho se chvíli díval, než se pousmál a přestal se tvářit tak hrozně vážně. Vlčata se od něj dočkala mírného kývnutí ke kvítkům, které vyrostly u jejich tlapiček. Nero si neužíval strach vlků, na které dohlížel. Možná si velmi rád utahoval z kohokoliv z nich, ale... strach byl špatný pán.
,,Není důvod mít strach. Vlastně ani nemusíte přijmout, pokud to jde proti všem vašim cílům. Ale myslím, že to bude dobrá zkušenost - podívat se na jiný svět." Nutno dodat, že v tento moment se Nero zatvářil skutečně samolibě. Naláká vlky na myšlenku návštěvy jiného světa a nebo budou příliš opatrní? Doufal, že kývnout. ,,Možná že trochu povyrostete, poznáte, jaké to je jinde a třeba si donesete i něco jiného, než jen příběhy o vaší cestě." S tím se odmlčel a očekával odpovědi od zdejších vlků. Celý jeho postoj říkal 'žádné nebezpečí, jen pěkné krajinky a loot zdarma!', což nebyla nutně pravda, ale rád to tak prezentoval. Vždyť pokud přijdou problémy, mohou jej konfrontovat, že ano? Pokud se tedy vrátí v jenom kuse - Nero však nebyl ten typ boha, co by posílal na sebevražednou misi dvě vlčata a těhotnou vlčici. To i přes to, že je nevybíral. Jednoduše... by to neudělal.

Poklidná noc, poměrně chladná. Nero měl však dost hustý kožich na to, aby mu nic z toho nevadilo. Líně se válel a vyhlížel zpoza závoje vodopádu ven, když tu náhle. Pobaveně se uculil a otočil hlavu směrem k bytosti, která se tak hloupě objevila v jeho přítomnosti bez předchozího ohlášení.
,,Máš štěstí, že tohle místo je tak klidné, jako je. Jinak by z tebe dávno mohl být prach."
,,Jistě by ses mohl pokusit, Nero."
,,Pověz mi, co tě sem přivádí? Moc hostů tu většinou nemám."

Tak se poklidný večer změnil v práci. Dalo by se tomu tak říkat - konec konců, celý život jakéhokoliv boha byl dlouhotrvající práce, která většinou nenesla žádné uznání. V končinách, jako byl Mois Gris, byla ještě nevděčnější. Většina vlků možná znala Iris, ale jméno Nera jim většinou neproběhlo myslí ani vzdáleně. Hnědý vlk se symbolem rovnosti si vyslechl nečekaného návštěníka, který tvrdil, že již vedl tentýž rozhovor s Iris a ta se odmítá vkládat do podobné záležitosti. ,,Má matka je tvrdohlavá," odsouhlasil Nero nespokojeně. ,,Ale máš pravdu, že podobným tempem se z nich brzy stane větší hrozba, než nyní." ,,Proto jsem přišel." ,,To je sice hezké, ale co z toho máš ty? Pochybuju, že to děláš z nezištných důvodů." ,,Jednou pomůžu já vám, jednou vy mě. Není to tak složité." Nero se ušklíbl a nechal to plavat. Přeci jen se jej to netýkalo natolik, aby teď řešil, jestli ho to v budoucnu bude stát pár minut času. ,,Tak prosím, vyber si. Je to na tobě," pokynul svému společníku.

Co bylo vlastně na této šestici vlků speciálního? Těžko říct. Někteří z nich byli silnými a neovladatelnými živly, jiní byli malá, drzá dítka, nebo léčitelé s dobrým úmyslem. Vyděšení vlci, co se lekali vlastního stínu a ti, kteří netušili, kam jejich cesta spěje. A nakonec, ten, kdo se setkával se smrtí v brzkých dnech svého života tak často, že mohl otupět.
Jistě, na každého z nich se mohlo vztahovat víc faktů - vícero z nich netušilo, kam patřili, vícero z nich otupělo... ale záleželo na tom? Byli vybráni pro jeden určitý cíl. Stabilita Mois Grisu se chvěla už delší dobu, co se temné síly z Mihotavého ostrova probudily k životu. Voda a vzduch čekaly, až se k nim přidá oheň a země - silná stvoření Mois Grisu, z nichž jedno již odmítlo pozvání. Nebyl však všem dnům konec, přeci jen jedna z vlčic povila vlče požehnané jádrem Mihotavého ostrova. Vlče, které dříve či později zamíří domů ke svým.
Každý z šesti se věnoval něčemu jinému. Důležité však bylo mihotavé světlo, co se okolo něj začalo objevovat. Drobné, třpytící světlušky, jiskry a, jeden by i tvrdil, že to byla polární záře sestupující z noční oblohy. Nakonec se však jednalo o trhlinu, která se před vlkem objevila, zatímco on bezmocně stál a sledoval světla, která kolem něj tančila.
Trhlina se dala popsat jako závoj vodopádu, proudící voda, plná světla a zářících částic, které vlka vtáhly, jakoby snad měl vskočit do nitra země. Byl to docela rychlý proces, který všechny jednoduše prohodil za Nerovi vodopády, přímo 'do náručí' hnědého vlka se zelenýma očima. Měl velikost klasické bytosti na Mois grisu, nevyznačoval se ničím, co by mu mohlo přisoudit božství. Obyčejný vlček, co se sem dostal stejně náhodně jako oni - kdo by mohl poznat rozdíl, když byli násilím vtaženi do praskliny přímo u jejich nohou a následně prohozeni vodopádem do jeskyně?
Jenže, kdo by pomáhal světu, na kterém mu nezáleželo? Ostrovu, který... neznamenal nic, kromě místa, kde byl uvězněn? Dobrá otázka - na jejich životech jim však záležet mohlo. Snad. Pokud ne, bylo by to poměrně smutné shledání s jejich koncem.
,,Já vás znám," pronesl překvapeně hnědý vlk - Nero. Nelhal. Byl upřímně překvapen, že se tu objevili vlci, které již viděl a pozoroval. Většinou ho životy jednotlivců nezajímaly dost na to, aby je pozoroval, ale tihle? Jeho návštěvník měl skutečně vybraný vkus.

// Ve zkratce se před vámi v zemi objevila prasklina, kterou naplnila třpytící se voda, připomínajíc tokem vodopád padající vodorovně. Světlo, které se shromáždilo kolem vašich vlků, vás jednoduše postrčilo a po ztrátě rovnováhy (či dobrovolném skoku) jste si proletěli hezky vodopádem do jeskyně, kterou někteří z vás již znají.
Posty požádám nejpozději do 18.10., 17:00.

Vlci si povídali a povídali a noc ubíhala. Les si možná uvědomoval bolesti vlčic a možná je chtěl jen poškádlit bůh Mois Grisu. Přeci jen, kdy jen tak potkáte vlky, kteří si povídají uprostřed doslova začarovaného lesa a nevšímají si okolí? Dokonce se v něm i chtějí prospat?
Na čumáček Ikari spadlo něco, co připomínalo chmýří pampelišky a ať už chtěla říct cokoliv, její oči se začaly zavírat, tělo povolovat a nakonec i hlava klesla. Bohužel ani Wissfeoh s Ithial nebyli ušetřeni. Přímo mezi uši Wissfeoha cosi spadlo a náhle ucítil... zvláštní pocit. Jakoby to přestalo zajímat okolí, jakoby ho přestalo zajímat cokoliv - a měl jen tu chuť spát. Pak tu byla Ithial, na kterou bylo zaútočeno jako na poslední. Spadlo jí přímo na břicho, odkud se šířilo příjemné teplo a tíživá unavená tělo ještě víc připevnila k zemi. Ikari, Ithial a Wissfeoh se probudili na louce. Nebo možná spíš uprostřed louky. Jen nebyli vlci - byli jezevci. Drobná jezevčí mláďata, jejichž barva se odvíjela od barvy jejich vlčího kožichu (Wissfeoh vypadal jako klasický jezevec, Ikari byla stříbrnobílá a Ithial tmavošedobílá, ovšem stále v mezích barevnosti jezevců a bez nepřirozených znaků a barev). Nad jejich hlavami se prohnal stín. Ozvalo se pištění jakéhosi dravce a drobná, jezevčí tělíčka, se tiskla k sobě.
Vlci, tedy, pardon, jezevci, se tiskli ve vysoké trávě. Tedy, v její části. Kus před nimi byla říčka, kterou cítili velké nutkání překročit. Vnímali, co jsou zač - věděli, že jsou Ikari, Ithial a Wissfeoh - a že se neznají kdo ví jak dobře. Všichni však teď cítila poměrně silný strach ze smrti a potřebu překročit říčku a dostat se kamsi do bezpečí. Nenechat se chytit. Smrti se báli jakoby se jí bál jakýkoliv další vlk i mimo snový svět. Co budou dělat? Zkusí jít jiným směrem? Risknou to přes vodu? Obejdou ji? Těžko říct, co na ně kde čeká. Ovšem, cítili zvláštní potřebu dorazit do cíle, ač neměli úplnou představu, co že to ten cíl vlastně má být.

Razer si dvojici vlčic prohlížel a jen sem tam střihl uchem. Nijak se nevracel k dohadům o tom, jak to je s ostrovy, protože vlčice zjevně jiný názor než jejich nezajímal. To znal u hromady vlků. Doufal však, že alespoň na území Alatey tomu bude jinak. Zhluboka se nadechl a držel si svůj klid. ,,V ledových pustinách těžko naleznete něco férového," odpověděl světlejší vlci. ,,A má smečka se v těchto horách nenachází. Naopak, doufám se k ní přidat, jak jsem zmínil," odpověděl jim vlk jednoduše. ,,Ale rozumím, že chcete informace. Mé jméno je Razer a smečka, která se zde nachází, má tak rozlehlé území, že bych se nedivil ani možnosti, že je pouze na druhé straně," odpověděl jim. Nevypadal však, že schvaluje jejich přístup ke zdejšímu místu. Tentokrát se však už rozhodl, že sejde k vlčicím. Sešel po příkré cestičce poměrně obratně a skončil před jejich zraky v plné kráse. Byl vyšší než vlčice a jeho výraz napovídal tomu, že zažil mnoho krutých zim. Zrovna tak oči. Pod jeho tlapkami syčela země, jak reagovala na chlad jeho kožichu. Takhle z blízka mohly vidět vlčice ledové krystalky, které zde byly díky jeho magii. O té však netušily, takže mohly leda tak domýšlet důvody.

Obě vlčice si měřil bez většího zaujetí, spíše stále s jistým odstupem. A nutno dodat, že se neobjevil za nimi, ale nad nimi - na jedné z kamenitých cestiček, které se svíjely jako had v pařátech orla. ,,Nemyslím, že bohové mají veškerou moc nad ostrovy, drahá. Ovšem, nemám v plánu se hádat." Co se však týkalo tmavší z vlčic, ta se hned pustila do podivného tanečku, co Razera pouze donutil nakrčit obočí, ale nevyjadřoval se. Těžko říct, na co z toho vlastně vůbec reagoval, ale něco z jejích slov se mu asi kdo ví jak nelíbilo. ,,Co jste zač?" optal se jich konečně. ,,Poznám pach Zlaté smečky, ale to je vše, co mi může nastínit, kým jste." Co se týkalo jeho myšlenek, ty si ponechal pro sebe a jeho výraz nic neprozrazoval. Naopak, spíše se zjevně dotazy odhodlal upnout na vlčice a moc nevyjevovat z toho, co si on sám myslí.
Stále se držel v povzdálí, ale zase to nebylo tak daleko, aby zvyšoval hlas či musel křičet, aby jej vlčice pohodlně slyšely. Nebo alespoň princezny, jak se navzájem přezdívaly. Nakonec se však jen na cestičce nad jejich hlavami posadil. Slušně a spořádaně, přední tlapky hezky k sobě a ocas položený opatrně vedle narovnaného těla. Šedivomodré oči si vlčice přeměřovaly zas a znovu, jakoby uvažovaly, zda jsou vhodné na procházku po území Alatey. A zda si vůbec zaslouží na tomto místě být.

,,V těchto krajích je dobré věřit i v nemožné, dámy," pronesl chladný hlas nad jejich hlavami a bílý vlk se stříbřitou podsadou líně mrkl, aby si dvojici přeměřil. ,,Ostrovy rády dělají naschvály a svádí dohromady hašteřivé sourozence i staré soky v lásce. Nikdy není dobré je podceňovat." Vlk stál na stezce kousek nad nimi, doteď schován kameny a proti větru, takže jej vlčice nemohly cítit, dokud nebylo příliš pozdě. Jednalo se o staršího samce, ale pořád silného a rozhodně i hodícího se do této ledové pustiny, kterou si Alatey přivlastnila. ,,Ovšem, zdejší vlci dělají naschvály mnohem raději. Co vás přivádí na území smečky, na kterém zjevně nepobýváte?" optal se a nevypadal, že by očekával něco z té jejich cukrovosti. Z Mramorového taktéž nebyl cítit pach smečky - ale rozhodně táhl jehličím a ledem víc, než dvojice vlčic. Možná nebyl zdejší, ale rozhodně se tu dokázal pohybovat lépe než ony. A co se týkalo jejich přítomnosti, těžko říct, zda jej potěšila. Jeho výraz totiž mluvil výslovně o opaku. Bylo na tom však něco šokujícího? Dvě cizinky, nepozorovaně slídící po území smečky, která zde nyní nebyla a těžko říct, zda měla zrovna radost z přítomnosti narušitelů. Samotný Mramorový si vlčice prohlížel s jistou odtažitostí a chladnou nedůvěrou, zatímco neměl potřebu se k nim kdo ví jak přibližovat. Nepůsobil agresivně, spíše nedosažitelně - a celá jeho aura budila ten pocit, že není dobré si s ním nějak zahrávat, protože tento samec nemá náladu na úskoky každý den v týdnu.
Konečně však zvedl hlavu a zavětřil. ,,Zrovna jste se minuly s alfou. Také jsem neměl štěstí. Ovšem, věřím, že se brzy vrátí." Neznělo to jako výhružka, ale hrubé konstatování faktu. Stále se držel od vlčic dál. Neměl důvod cizinkám věřit a nebo je podceňovat. Sice slyšel, jak mezi sebou hovoří, ale to neměnilo nic na tom, že jejich úmysly mohly být o to více zlovolnější. Jaká vlčice samu sebe označí za princeznu, když její ego zůstává na linii řádového člena smečky?

Wissfeoh tu byl sám. Tedy, ne úplně, ovšem nemohl tušit, co se na něj chystá ve stínech jeho vlastní mysli. Plamen na jeho tlapě se zatřepotal a okolo černého vlka kdosi prošel. Ne kdosi - vlčice. V jeho snech ji viděl jasně. Černobílá, jako on. Veselá, ale naivní. Její oči viděly často to, co jiným uniklo. Tak alespoň o ní vždy smýšlel, že ano? Ten sen... byl tak reálný, že se jej snad stačilo jen dotknout.
,,Chyběl jsi mi," přiznala konečně tiše jeho malá sestřička, když se opřela čelem o to jeho. ,,Neměl jsi udělat, co jsi udělal. Mohli jsme teď být spolu," pronesla dál, poněkud smutně. Celé to místo, sen, bylo pokryté mlhou hustou jako mléko, která se při každé slabice tenounce zachvěla. Jako rozeseté pavučiny na větvích stromů. Kallea se otočila a udělala několik rychlých kroků od něj, než se zase podívala jeho směrem a mírně se usmála. ,,Měl bys být hodnější na vlčice, které potkáváš, Wissi. Až se znovu uvidíme, musíš mi o nich povyprávět," dodala a mrkla na něj, snad s jistou nadějí, že by si mohl najít sobě rovnou samici. Možná jednou.
Ač mohl sen v jeho mysli trvat sotva pár minut, jeho tělo odpočívalo poměrně bezhlesně mnohem déle. Nebyl to nijak záživný sen a skutečně si z něj pamatoval jen útržky. Jeho sestru, jak s ním hovoří, mluví s ním o svém domově a o tom, jak by si přála se s ním setkat. Dokonce i o tom, jaké to všechno bylo potom, co utekl po souboji s otcem. Nic z toho si ovšem do bdělého stavu již Wissfeoh neodnesl. Jen podivné útržky a zmatené myšlenky. Co si ale pamatoval dobře, bylo, když vlčice zdánlivě odnikud donesla tmavozelený plášť s hadí sponou. ,,Bude tě ochraňovat - a připomínat mě. Nechci, aby ses někdy zapomněl!" dodala rozverně a postrčila Wisse čenichem.
Podivná figura, která kolem spícího vlka prošla, se zastavila a přehodila přes jeho záda něco, co jej mohlo alespoň v této mlze zahřát. Spona jakoby se sama hnula a sepnula na hrudníku černého vlka. Jenže těžko říct, jak to bylo doopravdy, že ano? Na těchto pláních jedni mývali podivné představy. A Wissfeoh? Ten spal jako nemluvně. Možná, že se nakonec plášť na jeho záda dostal jiným, podivným způsobem. Možná byla stínová figura pravá. Jediné, co věděl, bylo to, že po probuzení mu na zádech spočívala látka a v okolí byla jediná pachová stopa, která mizela ve vzduchu, jakoby tu snad byl duch.

Jak tomu tak bývá, v noci se většinou nikdo nikam nehrne. To ale nebyl zrovna případ tohoto vlka. Docela chvátal, v tlamě držel rostlinku a sem tam zakopl, jak neopatrně došlápl a nesledoval své nohy. ,,Kvucipísek," zabručel skrz zavřenou tlamu a vyvolal si pro jistotu světelnou bludičku, aby konečně trochu dobře viděl na cestu. Rostlinka v jeho tlamě připomínala vzhledem fialku - byla však mnohem větší a její listy byly spíše do bíla, ač tam ta trocha fialové přeci jen setrvávala. Uprostřed měla trošky žluté. Vlk se pokoušel světýlko udržet, ale za pár chvilek zablikalo a zmizelo. Docela poraženecky zafuněl a posadil se, odložil kytku vedle sebe a chvilku si cosi brblal. Asi by nebylo špatné mu ukázat, kudy jít. Jeho magie byla jaksi... nedobrá! A kdokoliv, kdo se dostal do jeho přítomnosti, brzy dostal i vysvětlení - jmenoval se Atreas a tahle potracená rostlinka blokovala magie. I proto tak spěchal.

// Tentokrát po vás chci, aby jste kousek tohoto bylinkáře doprovodili. Osvětlí vám, jak se rostlinka jmenuje, jak funguje a že pokud ji zkousnete, vyvaříte nebo uděláte cokoliv jiného, zablokuje vám magii - třeba jen na chvilku. Trny jsou sice bolestivé a měkkou tlamičku donutí krvácet, ale když si dáte pozor, tak vám neuškodí. Není v nich žádný jed nebo něco takového, mají jen odradit býložravce, kteří by violku chtěli sežrat. Napište mi 400 slov o vašem setkání s vlkem - za předpokladu, že jste se zúčastnili Zahrádky, postačí mi jen 280 slov.

Ásleifina společnice nějakou dobu neodpovídala. Vlastně ani moc nereagovala. Možná, že začínala být unavená. Přeci jen, noc byla dlouhá a den jednoduše čekal na ty, kteří nepobíhali po okolí pod rouškou tmy. Ásleif však na celou tuhle věc měla jiný názor. Její nutkání cestovat ji pokoušelo a její společnice byla nyní tak trochu koule u nohy. I proto, když zahlédla, jak se nedaleko cosi třpytí, odhodlala se to prozkoumat. Co to mohlo být? Padlá hvězda? Zlaté plíšky, které vlci neznali a nerozuměli jejich hodnotě? Nějaký z rudých kamenů, který připomínal krvavé slzy? Ať už to bylo cokoliv, zachytilo to její pozornost a donutilo ji zpozornět. A pak se za obzorem začalo probouzet slunce. Vážně zde byly celou noc? Musela spěchat, pokud chtěla najít onu věc předtím, než se přestane blyštět. Čas opustit Anakhi a vydat se za dobrodružstvím nadešel!

>> Zubří pláň

Vlci pokračovali skrz mlžné pláně směrem do fialkového lesa, kde se zdálo, že jejich pouť už končí. Atreas nevypadal tak mimo jako předtím - naopak. Už se tolik nekácel. Jen se otočil na ostatní. ,,Gratuluji k úspěšnému zvládnutí stezky! Teda, aspoň tedy jako přísedící," dodal a pak mrskl ocasem. Zatímco Atreas vypadal poměrně v klidu, ne všichni vlci přišli o efekt houbiček - tenhle vlk byl schopen to poměrně rychle rozchodit a tak bylo na výdrži ostatních, jak dobře na tom byli. Jeho hlas se ještě však zhoupl. ,,Tyhle stromy nemají speciální název - říkáme jim prostě Začarované," oznámil vlkům. ,,A u toho se s vámi budu muset taky rozloučit!" dodal. ,,Stezka říká, že musím dojít na magické místo, odkud se musím vydat do míst, kam nemůžu být následován. Ale dávejte pozor! Tyhle stromy se vážně hýbou! Je lehké ztratit cestu, tak se držte ve skupinkách. Zvládli jste in... into... eh... efekt hub, takže určitě zvládnete i efekt lesa. Uvidíme se příště... jestli někdo budete ochotný jít zkoušku Stezky znovu! Věřím, že jste talenty," mluvil sice souvisle a smysluplně, ale trochu se mu ještě motal jazyk. Procházka však pomohla. Nakonec vlček ale stejně stáhl ouška k hlavě. ,,Tak hodně štěstí, les vám dost možná sám ukáže cestu ven. Ale... vážně... ty stromy... ty stromy chodí. Tak dávejte pozor!"
Už už se tak nějak chystal vypařit, když se najednou zarazil a otočil se na ně. ,,Jo a mimochodem, většinu rostlinek, které znáte, by vám mělo jít vyvolat, pokud umíte pracovat... no, se zemí!" S tím se sám dotkl země a nechal vyrašit další potulnou rostlinku s modrými kvítky. ,,Ale jde to jen u některých. Myslím, že některé jsou až moc nasáklé magií, tak to s nimi nejde tak lehce. Ale ti z vás, kteří se ze zemí narodili, jich určitě pár navíc ovládnout dokážou!" s tím zavrtěl ocáskem a pohodil hlavou. ,,Hodně štěstí! Stezka vás čeká, drazí učedníci!" blýskl vesele zuby a jednoduše zmizel mezi stromy - jako duch. Jen nad hlavami vlků se leskl úplněk, který sem tam prosvítl skrz jinak semknuté koruny magického lesa.

// V překladu, co říkal Atreas - běžné rostlinky dokáže vyvolat každý vlk s 5. levelem země. Neobvyklé dokáže vyvolat jakýkoliv vlk s 11. levelem země. Vzácné rostliny dokážou vyvolat pouze vlci, kteří na to mají speciální magii, dostali na to předmět z obchůdku a další výjimky. Epické rostliny dokáže vyvolat pouze božstvo a osud Zíňa.
Děkuji za vaši účast na akci, co se týče odměn, poradím se s Aetkou a uvidíme, zda si něco zasloužíte, syčáci! Každopádně děkuji za plynulé posty aspoň jednou denně, jsem ráda, že jsme se nesekli na několik týdnů. Jste volní, takže leťte šířit vědomosti! Dobrou noc.

Atreas se ještě chvíli plácal po zemi, než se najednou převalil na břicho a nešťastně stáhl uši, při čemž se snažil svým způsobem odejít o kus dál. Pak se konečně otočil na Vina, který si povídal s ostatními vlky. ,,Jenže to není moje vina!" vybreptal najednou k vlkovi, který jej nahlas z ničeho neobvinil. Zdálo se však, že stačilo pár myšlenek, aby vlka donutil se zvednout a stahovat ouška k hlavě. Vážně vypadal ublíženě! Tak či tak se však nakonec zvedl, celý se oklepal, jakoby se pokoušel zbavit efektu houbiček. ,,Musíme jít dál!" vyhrkl najednou. ,,Ukážu vám všem chodící stromy! Půjdeme od ocasů, jo, jo, jo..." trochu se otřásl a pak pokynul na jednu z rostlinek, které nikdy nevěnoval zrovna moc pozornosti. ,,Víte, že tahle kytička taky putuje? Hlavně za deště! Protože má slabé kořínky. Říká se jí Pršivka potulná," pokoušel se všem vysvětlit, proč se mají dát do kroku. ,,Musíme jít, už je úplněk," zopakoval znovu a rozešel se, nechávajíc vlky, aby se rozhodli, zda s ním půjdou.

>> Začarovaný les

Každý z vlků měl svou unikátní reakci na houbičky, kterými si právě nacpali břicho. Atreas však navzdory všemu vypadal poměrně... v pohodě. Vyšlapoval si, vrtěl ocáskem, culil se a prostě jen šel za svým cílem - za rostlinkou, se kterou se Mireldis a Xander pokoušeli povídat. Tedy, oni nejspíš mluvili na různé rostlinky, bylo jich tu docela dost, ale to neměnilo nic na tom, že pořád vyměňovali slůvka s rezavými rostlinkami. Nadzvedl obočí a rozhlédl se i po ostatních. Zeiran měl deprese, Shine se chtěla otrávit a Vino byl zjevně velmi nadšený z toho, co se děje. Jeho první kroky tedy zamířily k Shine, která se pokoušela jíst rostlinku. Utrhl jí před očima tu zatracenou věc a pokračoval rovnou za Zeiranem, který vypadal, že propadá do... temných hlubin lítosti. Vyplivl rostlinu, kterou sebral během chůze Shine a posadil se vedle Vina a Dagara, kteří se pokoušeli Zeirana trochu povzbudit. Sám se celý nakláněl jak šikmá věž v Itálii. ,,Máš hlad?" zeptal se Zeirana najednou, ale ne - nenabízel mu rostlinu, kterou chtěla sežrat Shine. ,,Hele, mám tu hezkou kytičku!" položil obě tlapičky na zem a nechal vyrůst ze země zvláštní rostlinku s bílými kvítky. ,,Když ji vyhrabeš, má fakt pěkný, modrý kořen! Je to Křínka! Fialová, červená nebo... nebo jak vypadal ten kořen," začal trochu panikařit. To už na něj však začala mluvit i Astrid, za kterou se otočil. A konečně... se i šikmá věž převrátila. Atreas doslova žuchnul na záda a natáhl pacičky po krémové vlčici, která na něj mluvila. ,,Jo, jo, to určitě je!" přisvědčoval nadšeně, s čímž se zhluboka nadechl. ,,Hele! Já ji nemusel tvořit, ona tu plave," zanaříkal nahlas a hrábl tlapkou do vzduchu. ,,Zeirane! Zeirane, chyť ji, než uplave!" naříkal nahlas. Mezitím někde u tlapek Xandera začala růst další. Zubří pláň se začínala plnit Křínkami, zatímco Atreas volal na vlky okolo, aby chytili létající kořeny. Sem tam zadní tlapkou nabral i někoho ze skupinky Zeiran, Dagar, nebo Vino - zjevně šlapal neexistující vodu. Konečně se však převalil na břicho a stáhl nohy pod sebe, zatímco se pokoušel svým stylem přeplazit blíž k jedné Křínce, aby se konečně natáhl a pokusil se ji jako žralok zuby vytáhnout ze země.

>> Zlatý les

Zeiran vypadal z rostlin skutečně nadšeně! To Atrea donutilo se usmát. ,,Příští rok tě rád na stezku vezmu. Do té doby se musíš ale naučit rostliny rozeznávat. A taky pomoct ostatním. Nevěřil bys, kolik vlků tady žije a nikdy se nedívá kolem sebe!" zasmál se nad tím a pak zavrtěl hlavou. ,,Líbíš se mi," přiznal pak. ,,Jednou z tebe určitě bude skvělý a moudrý vlk. Jen nezapomeň své vědomosti předávat. Od toho totiž jsou."
S tím se skupinka konečně hnula dál. Na každého vlka začaly houbičky dorážet jiným způsobem. Někteří z vlků začali kolem sebe vidět zvláštní věci, další vlky, kteří by zde být neměli, jiným přišel svět barevný a kouzelný. Atreas si je však i přes to, že snědl tu svou, pozorně prohlížel a pokud by se snad měl nějaký ztratit z cesty, jemně ho popohnal zpátky ke skupině. Držel si je pěkně v bezpečí, aby se nikomu nic nestalo. Ovšem kdo ví, jaké s nimi měl osud plány? A jaké dopady měly houbičky na mozky různých vlků, kteří se zde sešli s cílem dozvědět se nové informace.
To se však náhle Atreas zastavil uprostřed kroku. ,,Hele!" vykřikl najednou, ukazujíc na louku, která byla přímo před nimi. ,,Hele, Liščí ocas! Znáte Liščí ocasy?" ptal se nadšeně zhoubičkovaných vlků, aniž by ho napadlo, že by mohl zdůraznit, že to nejsou pravé liščí ocasy, ale rostlina, co se tak jmenuje. ,,Je to vážně skvělý štětec! Někdy si musíte utrhnout vlastní," pochvaloval si k vlkům kolem sebe a sám se vydal blíž - a to rovnou k rostlince, která dokázala i u vlků vzbudit tak nepříjemné kýchání, že je brzy budou pěkně tahat svaly na břiše.

// Poprosím NPŘESKAKOVAT vypravěče. Dále, pokud se v postu objeví dvě rostliny, je to kvůli tomu, že danou rostlinu někdo zná. Ta je tedy určena pro vlka, který ji již potkal. Vlci jako tací se mohou naučit jen JEDNU ROSTLINU DENNĚ, proto i jedeme tímto tempem. Je to obrana proti tomu, aby vlk s odznakem nepřišel za novým vlkem a neřekl mu z gruntu všechny rostliny - což by znamenalo rovnou odznáček i pro tohoto úplně nového vlka. Herbář má být trochu výzva. Děkuji za pochopení.

Atrea zjevně nijak moc netrápilo, jak moc se Zeiran ptá a velmi rád mu na jeho otázky odpovídal. ,,Jsem z území daleko odtud, dostal jsem se sem s rodinou, když jsem byl mladý. Matka na většinu rostlin přišla stylem pokus omyl. Ale i když jsou rostliny tady mnohem vzácnější, dost jich znala," osvětlil Zeiranovi, odkud pochází jeho znalosti. ,,Tedy musela testovat jen ty, co se nikde jinde nenacházejí. Je docela zvláštní, že dost zdejších rostlin je podobných na jiné, neškodnější květy. Řekl bych, že to je způsobeno odrůdami nebo mutacemi. Přeci jen je na ostrově dost silná magie a tak... to dává smysl," rozvedl myšlenku. Nejspíš mu nevadilo mluvit trochu víc a odpovídat na otázky tak, že to vyvolalo hromadu dalších. Tohle však byl jen jeho osobní postřeh. ,,Rostlin je tu hodně a když půjdete se mnou, tak vám ještě nějaké ukážu, než se vydám na cestu sám. Budu muset jít na ostrovy, kam mě nikdo, kdo neprovádí zkoušky Stezky, následovat nemůže," zavrtěl ocasem. Vypadal nadšeně ze Zeiranových otázek. Na houby mu však nestihl odpovědět, protože se ho už jiný vlk ptal na jméno. ,,Jsem Atreas," přišla Xanderovi odpověď. ,,A co ty, jak se jmenuješ?" zeptal se hnědého vlka a mírně zavrtěl oháňkou. ,,A ty houby mimochodem mají konkrétní vzhled! Jsou zelené a nachází se prakticky v jakémkoliv lese. Není těžké je najít," reagoval i na slova Shine. ,,Dávejte si pozor, ať si je nesplete s takovými fialkovými. Jsou stejně rozšířené a docela by vás mrzelo si z nich ukousnout," osvětlil všem vlkům ve své blízkosti. ,,Tahle zelená se každopádně jmenuje hlucina snotvárná," osvětlil kroužku a brzy se vydal za Vinem, který zelené kloboučky našel. Jen se na něj tak usmál, jakoby přesně věděl a poukázal mu na houbu, která byla na blízkém stromě. ,,Její účinky podle tvého výrazu předpokládám znáš. Tamta houba je stromzitka - je bezpečné ji jíst. Tak si aspoň trochu naplň břicho, když se teď začnou dít divy." S tím mávl ocáskem a sám se sklonil, aby jednu z malých houbiček snědl. ,,Pojďte si vzít. Je důležité si dát pro plné pochopení jejích účinků. Není jedovatá, nebojte se! Jinak bych ji nejedl," popohnal vlky a sám se vydal dál ze zlatého lesa.

>> Zubří pláň