Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Dračí průsmyk

Vlče bylo slabé, velmi těžko by u něj hádala věk. Po chvíli cesty se opět postavilo na vlastní nohy a snažilo se své tělo přimět k pohybu.
"Niyari," opravila vlče suchým hlasem, přičemž mu ale věnovala laskavý pohled. Vlčete se jí zželelo, neměla srdce z kamene. Zželelo se jí ho dokonce tak, že pro něj byla ochotná i zkusit něco ulovit. Úspěch sice jistě zaručený nebyl, ale louka, která se před nimi rýsovala, nabízela dostatek příležitostí. Vlčice se posadila u keře. "Poslyš... asi bude lepší, když se tu budeš chvíli schovávat. Dobře? Bude snazší něco ulovit, když na to budu sama," řekla pevně, přičemž si nevěřila ani za mák. Vlče, které ale sotva ovládalo svoje nohy by jí těžko v lovu pomohlo. "Hned jsem tady," dodala vzápětí a otočila se od Neta pryč. Pohledem párkrát zkontrolovala, zda se jí nesnaží následovat, načež se pak plně oddala stopování. Jejím cílem byl jistě králík, na nic víc by se neodvážila. Louka byla plná života a nebylo proto těžké na ušáky schovávající se v trávě narazit. Přikrčila se, vyčkávala... a pak vyrazila kupředu. Byli po všech čertech rychlí a mazaní, ale naštěstí dnes Niyari kápla božskou a při jedné neopatrné kličce králíka chytila za krk a rychle ho usmrtila. A pak už jen rychle pelášila za Netem, aby ukojila jeho hlad. Zajíce položila před něj a se zájmem sledovala, zda si s ním vůbec odkáže poradit. O vlčatech opravdu mnoho nevěděla.

//Irisin ráj

Nechala k sobě mrňouse přitisknout, i když zrovna příjemné jí to nebylo. Nedokázala by však odmítnout, vždyť to mládě vypadalo, že za chvíli zhyne mrazem či hladem. Moc mu nerozuměla, stejně tak, jako on nerozuměl jí. Zdálo se ale, že to spolu budou přeci jen muset nějak zvládnout. Krátce si povzdychla a zamyslela se nad budoucností mrňouse. Jaké byly šance na jeho přežití? Mohla ho dovést k nim do smečky? Upřímně si nebyla jistá reakcí své matky. Zřejmě by ráda přijala nové síly pro svou smečku, ale Niyari si nic nenalhávala - ten mrňous zrovna nadějně nevypadal. A věděla, že přesně takový soud proběhne i v matčině hlavě. Co ale mohla dělat jiného?
"...Možná," zalhala vlčeti, které pookřálo, když řekla, že by tu mohla být jeho matka. Věděla, že tu by našli asi jen velmi těžko. Pak se jen pousmála a vedla vlče do neznáma. Sama na sebe si uvalila břemeno, protože zdejší území vůbec neznala, lovit příliš neuměla, ale přesto se k tomu s tím malým vlčetem odhodlala. Začala se prodírat nehostinným průsmykem ve víře, že na jeho konci bude nějaká pláň. Od pravdy sice daleko nebyla, ale s odrostlým, slabým vlčetem v tlamě ta cesta příliš neubývala.

//Luka

Vlče se otočilo k nekonečným vodám. Niya si povzdychla. Vyplavila ho voda? Příliš toho nevěděla o tom, jak sem přichází noví vlci. Ona se tu narodila. Nedokázala si ani vybavit, že by někoho, kdo se tu narodil, znala. Tedy, její matka sem přišla. Alespoň si matně vybavovala, že o tom snad prákrát mluvila. Bylo to... zvláštní. "Doplaval jsi sem?" zeptala se aktivně, ačkoliv odpověď znala. Při pohledu na něj jí bylo jasné, že by sotva přeplaval tůni v lese. Znovu si povzdychla. Super. Máma je buď někde vyplavená, nebo zůstala tam, odkud přišel. Byl sám. A co ten podivín vzadu? Proč se o něj nepostaral? Jen blbě koukal.
Niyari vrátila starostlivý pohled zbídačenému vlčkovi. Neuměla mluvit s malými, přestože poslední týdny trávila právě ve společnosti svých dospívajících sourozenců. "No... třeba tu maminku někde najdeš," snažila se mládě povzbudit, i když zřejmě beznadějně. Pak se vlče ozvalo, že má hlad, zatímco ho začala klátit zima. Net se začal sklánět k zemi a Niyari si znovu povzdychla. "Hele, tak jo," řekla spěšně a šťouchla do toho klubíčka neštěstí nohou. "Půjdeme lovit, poď," pobídla ho, což by normálně nedělala. Vlče bylo slabé, ale také zmrzlé na kost. Muselo se nějak zahřát. "Projdeme se," řekla vlčeti, počkala, až vstane a pomalu ho pobádala k tomu, aby jí následovalo v cestě do průsmyku. Sama zrovna dobrým lovcem nebyla, bezva, že teď měla na krku ještě tohle nebožátko. Po chvíli cesty mláděti pomohla - vzala ho za kůži na krku a přestože už něco vážilo, táhla ho s sebou. Přitom pomrkávala po tmavém cizinci, zda jí pomůže, či ne.

//Dračí průsmyk

Vlče vypadalo nezdravě, to Niyari vyhodnotila hned při prvním pohledu. Přeci jen byla Lissandra její matka, a tak si vlčice ihned pomyslela, jak je možné, že to mládě vůbec ještě žije. No, ono se to také mohlo každou chvíli změnit. Třeba bylo nemocné? Ale příznaky zdejší choroby nemělo. Trochu se jí té kostnaté hromádky zželelo.
Vlček se znovu představil, zatímco ona očima pátrala v tmavé srsti toho onoho havrana. Byl zvláštní. Byl zvláštní stejně jako to jeho vykutálené vlče. "Kde ses tu vzal, Neteyame?" zeptala se ho, zatímco pohled teprve odtrhávala od jeho kolegy. Vlče se k ní pomalu přibližovalo. Trochu jí to zneklidňovalo, ačkoliv se na povrch netvářila nijak zvláštně. "Šli lovit? Tady?" zeptala se aktivně. Že by to vlče zrovna vyplivlo moře? Přišel o svou rodinu? Měl kam jít? Bylo tu tolik otázek a ten prcek by jí je sotva všechny zvládl zodpovědět...

Niyari nedokázala pochopit podivnost tohoto místa. Cítila tu snad nějaký silný magický zdroj? Ostrovy její smysly pro takové nadpřirozeno už dosti podpořily a vyvinuly. Byla si docela dost jistá, že její máma o tomhle místě opět už docela dávno ví - vlastně si vůbec říkala, proč její matka potřebuje průzkumníka. Události jako smrtelná epidemie, která, jak se zdálo, byla na ústupu, či nějaké smečkové souboje a neshody, se neděly příliš často. A tak Niye pravděpodobně nezbylo nic jiného, než se zase vrátit za mámou s přihlouplým dotazem, co za zvláštní místo se to nachází za sousedními horami.
Její tok myšlenek vyrušilo tmavé vlče, které na ní promluvilo. Představilo se. Jak velice záhy poznala, nebylo tu samo, byl tu s ním ještě další vlk, Havran. Zvláštní jméno. Niye se ale líbilo, přestože vlk ptáka příliš nepřipomínal, stále to bylo ptačí jméno. A ty roztodivné opeřence Niya milovala v jakékoliv formě. Usmála se na vlče. "To je kamarád? Kde máš smečku?" zeptala se automaticky, načež se zarazila sama nad sebou, jak neslušně se představila. "Já jsem Niyari," dodala rychle, přičemž okem mrkla i na Havrana. S laskavým úsměvem se nechala očuchat. Vlče bylo velice zvídavé, ale trochu zvláštní.

//Němé údolí přes Severní hory

Znovu se jala přechodu přes hory. Byla od území smečky již celkem daleko. V rámci poznávání nového se však ještě vracet nechtěla. Koneckonců tam teď strávila několik dlouhých dnů. Znovu se zastavila nad výhledem na ostrovy, tentokrát kvůli tomu, aby se lépe zorientovala i vizuálně. Aby měla přehled o tom, jak ostrov vypadá. Také se zde rozhodla pro odpočinek, protože cesta byla přeci jen náročná. Po několika hodinách z hor sestoupila a objevila se na podivném, avšak nádherném místě. Jestliže ji údolí před tím znervóznilo, tohle území na ní mělo zcela opačný efekt. Proč to bylo tak zvláštní? Zdálo se jí to snad? Snila? Tady se veškeré starosti ztrácely v záři nádherné a dechberoucí pláže. Jako by se tomuhle místu nějaká epidemie zcela vyhnula. Vlčice se posadila a v klidu rozjímala v božské oáze, než se znovu odhodlala k další cestě.

//Daénská smečka přes Furijské hory

Niyari se vydala neznámým směrem k horám, ve kterých nikdy nebyla, přestože hraničily s lesem její smečky. Hory považovala za zrádné, plné úkrytů a nebezpečí. Kdokoliv se tu mohl ukrývat. Třeba nějaká šelma! Cítila v sobě strach, který si však odmítala připustit. Věděla, že pokud by tu objevila nějaké nebezpečí, sama by mu jen sotva mohla čelit. Opatrně stoupala výš a neustále se kochala nekonečnými výhledy. Čím výše byla, tím spíše se zastavovala a sledovala rozlehlá území. Usmála se. Tohle byl její domov. Nejkrásnější místo na celých širých ostrovech. Nakonec pokračovala přes hory dál. Ocitla se v tichém údolí, ve kterém na ní doléhala těžko vysvětlitelná deprese. Místo ji přišlo hrozně opuštěné, zapomenuté časem. Raději ho přešla, kdyý se ujistila, že se žádné podezřelosti v blízkosti jejich smečky nedějí a pokračovala tentýž směrem dál...

//Severní hory a Irisin ráj

Čas plynul jako voda. Než se Niya nadála, její sourozenci se rýsovali ze zvídavých kuliček do podoby nohatých rošťáků, kteří nevěděli, kam dřív skočit. Bylo to úmorné a náročné, až se Niyari několikrát zařekla, že vlčata nikdy mít nechce. Proč si to matka dělala hned dvakrát? Za čas, který strávila s rodinou, se její mysl docela zhojila. Najednou pro ní přestaly okolní problémy existovat, ačkoliv ji předešlé události dosti zocelili na mysli. Připadala si silnější. Připadala si moudřejší. Ať už to bylo jak chtělo, Niyari byla hlavně starší, a čím déle byla po boku vyrůstajících sourozenců, tím více si to uvědomovala.

Probudila se poblíž jezera, nejspíš usnula při pozorování okolí. V její blízkosti naštěstí stále nikdo nebyl, a tak mohla nepozorovaně vstát, dělat, že se nic nestalo a odejít. Rozhodla se zjistit, zda je Tebeth stále někde na území. Jeho pach ve vzduchu ještě matně vypátrala, ale kde se teď nacházel, to nezjistila. Věřila ale, že je v pořádku. Vždycky byl. Vždyť to byl její velký-malý bráška. Nakonec se z území vyplížila. Bylo na čase, aby znovu začala plnit svou úlohu průzkumníka. Zamířila za hranice vstříc dalšímu dobrodružství.

//Němé údolí přes Furijské hory

Díky za akci! :) Snad jsem na nic nezapomněla, uf!

Niyari
onemocněte - 1 bod
předejte informaci alfě - 2 body
připravte se na nejhorší - 2 body
zachraň život NPC - 3 body
Poučte se či poučte o léčivé rostlině - 2 body
Prodělejte úspěšně nemoc - 2 body
Zkontrolujte nemocné - 2 body
Předejte si informace o nákaze - 1 bod¨

-> 15 bodů -> tlapka do vody a 1 mince prosím
->3 splněné úkoly - 10kšm + 1 rubín + 3% (prosím 1% do rychlosti, vytrvalosti a obratnosti); 5 splněných úkolů - 15kšm + 1 mince + 5% (po jednom do každé vlastnosti prosím)+ odznak

Setekh'oe
Onemocněte - 1 bod
Prodělejte úspěšně nemoc - 2 body
Poučte se o léčivé rostlině - 2 body
Zachraň život NPC - 3 body
Připravujte se na nejhorší - 2 body
-> 10 bodů -> tlapka do ohně prosím
->5 splněných úkolů - 15kšm + 1 mince + 5% (po jednom do každé vlastnosti prosím)+ odznak

Ksadir:
Onemocněte - 1 bod
Prodělejte úspěšně nemoc - 2 body
3 body -> 1 rubín prosím

Arakan - 15 kšm a 5 % prosím po jednom do každé vlastnosti
Setekh - 10 kšm a 5 % prosím po jednom do každé vlastnosti
Ksadir - 10 kšm a 5 % prosím po jednom do každé vlastnosti

Přiblížilo se další vlče. Marně tápala po tom, jak se jmenovalo tohle. Trochu se v nich ztrácela. Hlavně si ještě zcela bezpečně všechna jména nezapamatovala. Snad se ale stihla smířit alespoň s tím, že vůbec nějaké další sourozence má. Malý vlček je tiše sledoval. Zdál se být docela hodný. Nebo zdání klame? Na mrňouse se usmála, zatímco jen nečině naslouchal a pozoroval, co to tam s Jo vyvádí. Následoval je až na led, kde podobně jako Joseline prokázal nadšení pro lov. Niyari zastřihala ušima a rozhlédla se po všech čtyřech štěňatech. No to bude něco... pomyslela si, když si představila, jak v téhle sestavě mají lovit. Jak se to vlastně učila ona s Tebem? Oni ale stejně byli jen dva, nemohlo být tak náročné je to naučit. Pokynula hlavou k šedému otci. "Tak nás veď, lovče," vyzvala ho s úsměvem a znovu se podívala po všech vlčatech. Každý kousek jejího těla byl proti tomu, k čemu se chystali, ale vlčata se aspoň zabaví a něco se naučí, ačkoliv to bude pro Vina i pro ni zkouška trpělivosti. Jenže kdoví, kdy se máma vrátí, aby se svých malých sourozenců zase zbavila.

Niyari na zmrzlém jezeře stála poprvé. Pamatovala si, jak ji matka jako mláděti vyprávěla o tom, že až napadne sníh, budou si na jezeře hrát, a že jí a Tebovi pak ukáže, jak vypadá taková zima. Jenže zima se pak přehnala mrknutím oka a Niyari tu stála jako dospělá vlčice. Bylo to šílené. Pohlédla na své malé sourozence a pomyslela si, jaké štěstí mají, že jsou ještě tak hloupoučcí. Tedy - ne že by ona bylo kdovíjak chytrá, ale ta štěněcí naivita ji již téměř opustila. Zejména díky moisgriské epidemii.
Opatrně našlapovala, jako by se bála, co jí ten led udělá, a během prvních pár kroků se samozřejmě skoro rozplácla po vzoru ostatních, ale nakonec to ustála svůj pochod na zmrzlém povrchu zlepšovala. Světlušky, které byly zjevně matčinou iluzí, či co, pomalu mizely. Joseline z toho však byla unešená. Niyari na ní zavrtěla ocasem a usmála se. "Lov!" zopakovala pobaveně a otočila se na tátu. "Co takhle lov zajíce?" navrhla mu, ač nerada. Věděla, že se to vlčata naučit musí, a když viděla, jak je pro to Jo zapálená, dokázala se obětovat a jít lovit s nimi.

Ještě před pár dny by jí asi těžko někdo vysvětlil, jak roztomilá a zábavná umí vlčata být. Nebo teď ten pocit měla jen díky tomu, že to byli její malí sourozenci? Vlastně... kdyby jí vůbec někdo řekl, že existuje taky možnost, aby měla další sourozence, než jen Teba, jen by se tomu nejspíš vysmála. No, a teď zrovna na ní upínala očka maličká Joseline, její sestřička. "Správně, Niyari," pochválila ji, i když to její ostré RRR ji ve svém vlastním jméně trochu nahánělo hrůzu. "Tebeth ne," znovu přitakala své sestřičce, načež už jí přenášela v zubech ze závějí pryč.
U rybníka byla o to klidnější, když viděla i na zbytek vlčat. Ne, že by tátovi nevěřila, ale věděla, že se vždycky ve všem spoléhá na mámu a samostatně ho jednat snad v životě neviděla... vlastně... ona ho vůbec za svůj život skoro nikdy... nijak neviděla. Byla ráda, že teď je tu alespoň pro její malé sourozence a doufala, že tomu tak bude i nadále.
Malá vlčka na Niy reagovala překvapivě. Přitiskla se k ní a užívala si, že se konečně nemusí lopotit ve sněhu a zimě. Její poznámce se musela ušklíbnout. Opravdu byla zima? Bylo zvláštní, že ji tento rok pociťovala tak málo. Malé Jo na poznámku ale přikývla. Pak ale začala říkat cosi o světlu. Co jen tím myslela? Ty světlušky, co lovila na ledě s mámou? Jasně. Lov světlek. Když Jo trochu ohřála, vstala a opatrně vstoupila na led. "Tak ukaž, jak lovíš světlušky," vyzvala malou Jo a čekala, zda ji bude rozumět, či ne.

Joseline vypadala roztěkaně. Bylo to malé neposedné vlče, které nemělo na starost nic jiného, než bystřit na své okolí, kdo co jak dělá a proč to dělá. Chvíli na Niyari hleděla pohledem, až z toho vlčice měla dojem, že ji snad skutečně rozumí každé slovo. To však vyvrátila ve chvíli, kdy ze sebe dostala nějaké "ode". Niya střihla ušima a posadila se do sněhu. "Odešla," zopakovala ji to záludné slovo. Zdálo se, že rozumí významu, když se ohlédla směrem, kterým matka zmizela.
"Já jsem Niyari," opravila s úsměvem malou Jo, která si snad myslela, že by mohla být Tebeth. Trochu zasněně si pak představila, jak by asi její bráška na tohle štěněcí nadělení reagoval. Kde mu byl konec? Malé Jo však nechtěla plést hlavu ještě s tím, kdo je, nebo není Tebeth, prozatím stačilo, aby věděla, kdo je ona. Než se však Niya vzpamatovala ze svých představ, Jo se rozhodla, že si udělá výlet. Vlčice se trochu zamračila, zkontrolovala, jak je na tom táta se zbylými vlčaty a pak se pomalu rozešla za malou, chlupatou koulí, kterou nazývali Joseline. Neměla problém s ní držet krok, protože zatímco Niye závěje sněhu již nečinily problém, malé vlče se s nimi pralo, jako by se ocitlo uprostřed oceánu. "Máš ráda sníh?" zadívala se na ní, protože moc nechápala, o co jí jde. Snad si nemyslela, že tak dožene Lissandru? Pak si všimla, že se malé vlče třese zimou. "Pojď zpátky, nebo tu zapadneš a umrzneš," řekla jí, načež už jí brala do zubů za kůži na krku a nesla jí zpět k jezeru, kde byl sníh již ušlapaný. Přitom si říkala, jak takovou váhu může matka nosit ještě na zádech. S vydechnutím položila malé vlče na zem a packou ho přidržela u svého těla. Niye zima nebyla. Bylo to zvláštní, ale zkrátka už dlouho nepocítila snad ani studený příval větru. Malá Jo sice jejího malého větrného pomocníčka ocenit nemohla, ale díky tomu, že Niya byla zahřátá, předávala tak teplo prochladlému vlčeti.

"Chápu," odkývala matce, která potvrdila, že Meduňka tu chce zkrátka začít nový život. Snad nebude litovat... Niyari ale nepochybovala, že její smečka jí bude lepší rodinou, než ta vlastní. Pak jí ale došlo... Vždyť tu byl její táta... nebo ne? Zinek se nepostaral o svá vlčata? Trochu zmateně se zamračila, ale více pozornosti tomu nevěnovala. Po území se totiž začalo rozléhat něčí zavytí. Niyari ihned otočila pohled k matce, která se návštěvníka smečky vydala vyřešit s tím, že teď měla na rodinku dohlížet právě ona. Niya se proto trochu zděšeně podívala po všech chlupatých balících, co se klouzaly na ledě, zatímco si to jeden z těch balíků štrádoval přímo k ní. Niya spolkla knedlík, co se jí vytvořil v krku a skoro se smrtí v očích se podívala na to mrně. Co to bude chtít? Hrozně se bála, že se vlčatům za nepřítomnosti matky něco stane a vše bude mít na krku ona. Podívala se ještě v rychlosti na otce, který se na ledě pleskal s vlčaty a se zhrozením se, že je na to skutečně docela sama, se vrátila očima k Joseline.
"Eeh... Mami odešla," řekla výmluvně a otočila se směrem, kam zmizela máma. "Ale vrátí se, neboj," pousmála se na tvář svého malého sourozence. "Ty budeš Jo, viď?" řekla nervózně, když zjistila, že tohle je ten průserář, co musel jít z jeskyně po svých. Co s nima má dělat? Vždyť neuměli ani pořádně mluvit... Rozuměli jí teď vůbec?