Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cesta, tedy cesty do onoho lesa vypadaly dle popisu opravdu atraktivně. Kdyby tam Niya doopravdy stála, se vší pravděpodobností by však na onen most nikdy nevlezla. Bála by se. Na vzdálenost se ptala hlavně proto, že ji po procházce hranic s maminkou vlastně ještě do teď bolely nohy. Styděla se, že toho ani tolik neušla, a stejně to nezvládala. Vlastně proto musela trénovat, aby byla průzkumník. Jinak by ho přece mohla už z fleku dělat!
"To zní jako skvělé dobrodružství," zasnila se, zatímco si představovala kymácející se... most? "A co je to... most?" zeptala se, přičemž naklonila hlavu na stranu. Zvláštní, o kolik se dokázala sama obohatit dvě přihlouplá vlčata! Niyari nikdy ani nezažila osobně hory. Na to, že byla o chlup starší, v tomto byla vedle Solari dost omezená. "Ty se máš. Já byla jen tady," ufňukla si. Netušila, co je to opravdové nebezpečí. Nevěděla, co je to bát se o život. Nebo o život někoho jiného. Vše znala jen povrchově tak, jak jim to řekla maminka. Když řekla, že se stará o ostatní ve smečce, neměla nejmenší tušení, co to doopravdy znamená. Neznala ani pocit povinnosti, nevěděla, co je to, starat se sama o sebe, natož o někoho jiného. Její svět byl stále velmi jednoduchý a krásný. Ovšem časy, kdy pozná realitu, se nemilosrdně blížily. Dospívala pomalu, ale jistě.
"Určitě ví, že existuješ! Maminka ví všechno," uklidnila vlče a sebejistě se usmála. Její úsměv se o to víc rozzářil, když se Sol zeptala na to, co je průzkumník. "Průzkumuje flóru. Jako Azuma. A taky okolní území. A pak chodí za maminkou a říká jí, co je nového," řekla jí svůj osobní výklad toho, co dělá průzkumník. Pravda byla trochu jiná, ale tahle pravda se líbila Niyari. Nevěděla, že život není jen o pozorování ptáčků ve stromech, broučků v trávě a květin na louce. Zavrtěla ocáskem, když se Solari vyjádřila, že by také ráda měla nějakou funkci. "Joo! Budeš taky průzkumník? Zatím jsi toho viděla víc než já. Ale já tě doženu," vyzvala Solku k pomyslné soutěži a hravě se zasmála. "Musím zajít za vlkem, co nemluví, aby mi dal trénink," řekla prostě a tvářila se, že přesně ví, co je to ten trénink. Měl jí procvičit tak, aby byla vytrvalejší a obratnější, ale jaká dřina to doopravdy je, opět neměla zdání. Pak se ji v hlavě zrodil nápad. "Počkej... A není to ten Proužek? Tys dostala trénink? A...a... jaký to bylo?" řekla napjatě, protože se teď bála, že by Solari byla lepší průzkumník, než ona. Přitom úplně zapomněla, že Sol chtěla znát i další funkce.
Solka měla z příchozího vlka strach. Ten se za chvíli uklidnil a snažil se situaci zmírnit, když viděl, jak hnědá vlčka reaguje. Niyari nic nechápala, jen sem tam zakňučela, protože jí bylo líto její kamarádky a zároveň si nedovolila proti modrému vlkovi vystoupit. Se sklopenýma ušima ho pozorovala, když se jí zeptal na jméno. "Niyari," zakuňkala a očima střelila k Solari, jako by se s ní chtěla poradit o tom, zda se půjdou učit. Pak pohlédla znovu do očí vlka, přičemž nemohla přehlédnout, že má každé oko jiné. Vypadal tak cizokrajně, s tou barvou a tím pláštěm! "Já... já se hodně učila s maminkou..." řekla povadle, protože si chtěla jít hrát. Nechtěla ale odmlouvat vlkovi, před kterým se styděla, protože ho neznala, a protože ještě před chvílí křičel na Solari, aniž by Niya vůbec tušila, proč.

Vlčice v červené srsti usilovně přemýšlela, jak asi může vypadat netypicky zbarvený vlk. Opravdu doufala, že ji Solari poví, jací teda jsou její rodiče, ale ona sotva věděla, koho Niya popisuje. Bodejť by jo, každá měla zcela jiné měřítko. Zrovna tak si o chvíli později představovala zlatý les. Maminka říkala, že v bílém prostředí žijí bílí vlci. Žili teda ve zlatém lese zlatí vlci? Její představivost neznala mezí, ale stejně se to nevyrovnalo tomu, kdyby les opravdu mohla vidět. Nejspíš by asi byla zklamaná, ale co na tom! Alespoň by byla zase o něco chytřejší. "A je blízko?" zeptala se, jako že by se ho asi vydala zkoumat hned. Další otázka v ní opět vzbudila hrdost, protože byla ještě povrchní malé vlče, které ani pořádně nevědělo, co to znamená. "Moje maminka je vůdce smečky!" řekla s úsměvem. "A já budu průzkumník. Musím na to ale ještě cvičit," dodala vzápětí další strašně důležitou věc, bez které by Sol jinak určitě nemohla žít. Naštěstí ale mohla být alespoň trochu užitečná, protože systém smečky znala z výkladu rodičů už skoro nazpaměť.
"No, je vůdce, ten se stará o to, aby se ostatní měli dobře. A je silný. To je moje maminka, Lissandra. Pak jsou vlci, co mamince pomáhají udržet chod smečky a také dohlíží na ostatní, bety. Po nich jsou další postavení ve smečce, třeba delty, co na nás dohlíží a kappy, což jsou prý tvoji rodiče. My jsme prý na tom nejnižším postavení, protože se teprve učíme. Teda, nejníž jsou prý omegy, ale nevím, že by tu nějaká byla. Asi jsou to trochu podivíni. Ale důležité je, abychom si všichni pomáhali. A taky máme různé funkce. Můj tatínek je lovec. A já budu průzkumník," oznámila znovu jako zacyklená gramofonová deska a usmála se. "Budeme průzkumovat spolu?" zeptala se nadšeně. Její plány však zhatil příchozí vlk. A jeho barva byla opravdu zvláštní. Ještě nikdy podobné odstíny neviděla. Vypadal, jako by se vyválel v modrém nebi. Užasle na něj zamrkala, když v tom pochopila, že to bude určitě Solari tatínek. "Hele, vrátil se!" zajásala za malou vlčici a usmála se na vlka, kterého pozdravila. Ten však vůbec nevypadal příjemně. Na Solari nebyl moc milý a Niyari jen nečinně přihlížela. Co mohla dělat? Vlk ji nevěnoval mnoho pozornosti a malá vlčice přemýšlela, jakého má skvělého tatínka. Nikdy na ní takhle nekřičel. No, možná to bylo proto, že ho znala teprve pár týdnů, ale byl to jinak skvělý taťka! A maminka, která sice byla přísná, takhle taky nekřičela. Zamračila se na vlka a střídavě starostlivě pohlédla na Solari. Když vlk domluvil, zmateně zamrkala a prohlížela si ho ležícího na zemi.
"Mů...Můžeme si jít hrát?" zeptala se opatrně, jako by si nebyla jistá, jestli vůbec může mluvit.

Malá, usoplená vlčice se podivila, jaký kappa pár myslí. Niyari v tu chvíli znejistěla, zda si dobře pamatuje, co její maminka říkala. Nenechala se ale rozhodit. Nepřipadala si starší, i když byla větší než jeskynní nalezenec. Připadala si ale důležitější, protože byla přece dítko alfy!
"No, že patříš takovýma dvouma... netypicky zbarveným vlkům!" opravila se honem, když opět ne zrovna galantně a navíc s další chybou ve skloňování. No co! Byla ještě mladičká, pouhé vlče, co si takové chyby ještě mohlo dovolit. Kupodivu se menší vlčice Niye svěřila, že právě své rodiče hledá. Teda, že si je spletla a neví, kde jsou. Jak si mohla splést rodiče? Niya sice netušila, jak jí pomoct, ale i tak ji na tváři vyrostl úsměv. "To nevadí. Určitě se vrátí. Já taky nevím, kde mám rodiče. Ale vždycky nás našli," uklidnila malou Solari, jak se vlčka představila. "Já jsem Niyari!" zachichotala se, protože jí jejich jména přišla trochu podobná. Znovu zavrtěla ocáskem. Sice ji už pomalu opouštěla neodolatelná štěněcí roztomilost, hravost v ní byla stále stejná. "Nevím, ale určitě se vrátí," řekla znovu tak jistě, jak jen dovedla. Ani to nemusela předstírat, protože o jejich návratu vůbec nepochybovala. Zatím ani nevěděla, že někteří vlci umírají. Ani nevěděla, jak. Vůbec nepomyslela na to, že by se jim třeba mohlo něco stát, což bylo v jejich situaci nejspíš štěstí. Jinak by tu plašila spolu se Solari a sháněla se po mamince s tatínkem. "Proužek neznám. Ale ten les bych chtěla vidět! Maminka mi o něm nic neříkala!" řekla trochu vyčítavě v duchu ke své matce. To, že o smečce, která v lese bydlí, totiž docela zapomněla.

Napodruhé již nespala tak tvrdě. Z rpocházky s maminkou si už dávno odpočinula, a tak nebylo těžké, vzbudit jí. Když byl její spánek nejtenčí, ve chvíli, kdy se opět toulala říší snů, z ní byla vytažena vzlykotem. Dlouhou dobu ten nářek slyšela ve svých snech a nemohla se probudit. Otáčela se po zdroji, ale protože ten vzlykot vůbec nenáležel dosavadnímu vývoji snu, nemohla ho nalézt. ž pak procitla. Zvedla hlavu a zkontrolovala Teba, zda je v pořádku. Ten vedle ní stále tvrdě spal, zdálo se. Niya se proto zvedla a opět zamířila k průchodu do jeskyně jejich matky, tentokrát beze strachu, že se na druhé straně skrývá medvěd. Pláč vycházel odtud. Malá vlčice se protáhla a opatrně začala slézat mohutné, kamenité schodiště. Už byla téměř dole a zvuk i pach byl více než blízký, přesto ale nikoho neviděla. "Kde jsi?" zeptala se hlasu v jeskyni a matně šla podle svého černého čenichu, který ji vedl ke skalám. Tam se potkala s malou vlčicí. Zajásala, i když se to vlče necítilo nejlépe. Niya měla radost, že vidí další vlče. To musel být ten potomek těch dvou! Jiné totiž neznala. "Ahoj! Nejsi náhodou od toho kappa páru?" zeptala se neomaleně. Na jména se usilovně snažila vzpomenout. Mezitím vrtěla ocáskem a o něco mladší vlčici očichávala. "Není ti něco? Proč brečíš?" vyptávala se dál. Hrozně jí zajímalo, kde byli její rodiče, protože je toužila vidět. Maminka říkala, že nevypadají jako typičtí vlci. Ale tahle malá vypadala docela normálně. Tak že by to přece jen jejich vlče nebylo? Naklonila hlavu na stranu a čekala. Chtěla si hrát, ale držela v sobě svou divokou povahu, když viděla, že se vlčice před ní moc necítí.

Niyari se vydala k průlezu do jeskyňky alf a bojácně vykoukla ven. Jako by se opravdu bála, že tady čeká nějaký zlý medvěd. Ale nebyl tu. Vydechla. Když z ní opadlo napětí, málem vyletěla z kůže, když na ní promluvil její bratr. "Aarh," zavrčela nevrle, když se z šoku vzpamatovala. "Asi... se mi něco... zdálo," usoudila nakonec. Spát se jí teď už rozhodně nechtělo. Nohy ji už bolely jen příjemně z namožení a cítila se po jejich namáhavé obchůzce mnohem silnější. Vydala se k zadní části místnosti a vykoukla na "balkon". Poprvé v životě se odvážila skrze otvor až ven. Byla tma. A byla jí zima. Pršelo. Oklepala se a zase se schovala, nebylo o co stát. Za normálního počasí by to možná byla krásná podívaná, ovšem z tohohle mohla Niya dotat akorát tak rýmu nebo se jinak nachladit. Znovu se oklepala až v jeskyni. Vlezla si zpět pod kožešinu vedle Teba, zavřela oči a snažila se zahřát. Za chvíli se jí podařilo znovu usnout.

Během spánku cukala nohama, jako by do ní někdo dloubal klackem. Po několika minutách se jí zdálo, že na ní ukecaná veverka skočila a chtěla si sednout na hlavu její místo té matčiny. Těsně předtím se Niyari hrozně lekla, protože měla pocit, že místo tváře veverky viděla medvěda. A to už ze spaní i nahlas ukníkla a cukání nohou se změnilo v máchání, ve kterém ji ale částečně vadila kožešina, do které se zamotala.
Dala se na útěk. Kličkovala mezi stromy, utíkala, maminka nikde nebyla. A medvěd byl hned za ní. Kdo ji teď zachrání, když ne matka? Kde byla její tlapka, která projela skrze neškodnou iluzi? Honem zrychlila, aby se mohla schovat v jejich smečkové jeskyni. Ani v ní nikdo nebyl a Niyari se celá nešťastná škrábala do schodů. Ve snu byly mnohem větší, než byly ve skutečnosti a Niya už měla pocit, že jí medvěd dýchá za krk. Na poslední chvíli se protáhla otvorem do jejich malé jeskyňky a když se otočila, aby se ujistila, že medvěd tudy neprojde, spatřila v ní jeho obří oko. Opět bylo mnohem větší, než by jakýkoli medvěd kdy mohl mít. A celý byl větší, než prostor jeskyně. A v tom se Niya se škubnutím probudila. Zakňučela a hned se podívala k otvoru, který odděloval jeskyňku od schodů.

Zima se z jejího mokrého tělíčka pomalu vytrácela. Když už jí bylo teplo, Niyari dávno spala. Bylo to moc příjemné usínání. Byla unavená a v opojení vstřebávaného tepla kožichu, do kterého se zavrtala to bylo něco nepopsatelného. Za krátko propadla říši snů, ve které byla ještě stále v lese s maminkou, se kterou si povídala o všem možném. O Wuovi, kterého ve snu dokonce viděla. Sice to nebyl reálný Wu, ale její představa o tom, jak by zhruba mohl vypadat, ale byl tam. Byla tam i Iris, bohyně, která maminku potkala. Sestoupila z nebe, změnila se ve veverku a vyškrábala se mamince na hlavu, odkud pozorovala malou Niyu. To byla ale arogantní veverka! Jasně tím dávala najevo, že je víc, než její maminka. Niyari se to nelíbilo, a tak po veverce rozzuřeně vyštěkla. Jenže veverka nic. Ani se nehla. Její maminka se také nehýbala. A pak... pak veverka začala mluvit. No nebyl to šílený sen? Veverka sice měla hlas, dokonce se zdálo, že je to hlas Lissandry. Jenže ji nebylo vůbec rozumět. Ve veverštině se toho měla Niyari ještě mnoho, co učit.

//Les (Daénská smečka)

Konečně byla jeskyně na dohled. Skrze déšť však byla sotva vidět. Niyari se z deště nechtělo, kdyby jí nebyla zima, asi by se schoulila venku a usnula tady. Její hlava teď už však mnoho myšlenek a úvah nenesla. Sem tam se při cestě zastavila, aby očuchala a prohlédla si zblízka kamínek, který by se jí třeba mohl hodit, až jednou půjde k Wuovi. Nebo k němému? Už nevěděla, kdy z nich co vlastně chtěl.
Všichni tři vstoupili do jeskyně, načež obě vlčata poslušně pozdravila, když viděla, že zdraví i matka, byť jen kývnutím. Jako přerostlí králíci pak vyskákali jeden kamenný schod po druhém, aby se dostali až nahoru do jejich "tajné" místnůstky. Obě vlčata tu hodně dlouho nebyla. Většinu času trávila venku, když bylo teplé léto, které jim umožnilo nocovat venku. Niyari se přihnala ke kožešinám a čumákem si jako divoké prase podebrala jednu z nich, načež si pod ní vlezla. Vykoukla na druhém konci a smutně se podívala po matce. "Ty už jdeš?" zeptala se s neskrývaným zklamáním. Teb zakňučel a zadíval se vyčítavě na maminku. Oba však byli unavení a Lissandra je nemusela dlouze přesvědčovat, aby zavřeli očka a upadli do náručí sladkého spánku.

Pršelo. A hodně. Niya ani nevěděla, kdy to přišlo. Dlouho déšť jen ignorovala až do chvíle, kdy jí začala být zima. Jak se dalo předpokládat, déšť totiž milovala. Ať už to bylo kvůli její magii, nebo prostě tak, vždy to povzneslo jejího, zatím malého, ducha. Na chvíli jí napadlo, že by to mohly být ty kapky, co byly na stéblech trávy. Spadly na zem, do které se vsákly, až se prosákly na druhou stranu a teď jim padaly na hlavu. Mohla měnit jejich směr? Mohla je ovládat podobně, jako kapky rosy? Chtěla by to moc vyzkoušet, ale v hlavě ji už skoro hučelo z toho všeho soustředění. Pomalu se postavila na nožky, stejně jako její bráška Teb a následovali maminku, která je vedla domů.
"Dobře," přikývla obě vlčata. Rozespalý Tebeth sotva motal nohama. Niyari na tom nebyla o moc líp. Vlastně, tím, jak namožené nohy nechala odpočinout, vypadala, jako by chodila po nehybných kládách. Za chvíli to ale rozchodila. Niya ani nevěděla, kam vlastně jdou, slepě věřila mamince, která určila směr a vlčata vedla zpět do úkrytu. Tak moc se těšila, až se konečně natáhne a dá si šlofíka!

//Úkryt

Zamžourala očima k nebi a přemýšlela, co bude dál dělat. Jasně, chce být průzkumnicí. Proto ale prvně musela jít na trénink k němýmu vlkovi. Co bylo vlastně němý? Zatřepala ušatou hlavou. Aby mohla jít k němému, musela nasbírat ... kamínky? Nebo co to říkala maminka? Ach, bylo tak těžké si všechno dobře zapamatovat! A jak ty kamínky pozná? To chce všechny kamínky? Proč by je chtěl? Vždyť přece byly k ničemu, ne? Povzdychla si. S tímhle si nedokázala poradit. Nerozuměla tomu a dohromady ji to nedávalo smysl.
Přikývla. Už zas. Snad tentokrát ale věděla, na co. Její oči ale evidentně pátraly po něčem jiném, než byla slova maminky. Byly to kameny. Viděla malé, velké, kostrbaté, špičaté, i krásné oblázky. Chtěl je snad Wu? Už byla prostě unavená. Bylo to vidět v její tváři, která pomalu ztrácela život. Malý Teb pokojně ležel, jako vždy a tiše naslouchal všemu, co se říkalo. Byl opravdu roztomilý. Jen Niya to jako jeho stejně stará sestra nedokázala ocenit. Pak ale maminka konečně navrhla, že by šli domů. Hned přikývla. "Tak jo," řekla bez odporu. Přitom jindy by byla ona ten rarach, kterého nikdo nemůže zastavit. Jen těch obchůzek a informací bylo strašně moc a malou vlčku to vyčerpávalo.

Byla by to úžasná věc, mohla by sledovat všechno a všechny na všech ostrovech. Tak si to alespoň představovala, dost zjednodušeně, opět, protože byla pořád moc malá. Neměla ještě úplně dobrou prostorovou představivost, čísla a velikost pro ni byla nesměrodatná, neurčitá. Nedokázala odhadnout, co je jak velké a co je jak drahé. Kéž by byl svět tak jednoduchý!
Zavrtěla potěšeně ocasem a usmála se. To by bylo opravdu skvělé, kdyby tohle uměla. Ani mamka to neuměla! A to bylo, co říct. Niya si myslela, že umí úplně všechno, byla pro ní jako modla.
"Já mám ale vodu," připomněla mamince, protože si nebyla jistá tím, že bude mít opravdu jednou i zemi. Ale určitě by se tomu nebránila. Vlastně by to bylo taky super, aspoň by byla jako zbytek rodiny. Trochu ji to dělalo vrásky na čele. Po chvíli se posadila, zívla si a přešlápla. Asi by nejraději do úkrytu, schoulila se a spinkala.

Škoda. Niyari už měla plán, jak obelstít své dosavadní slabosti. Chtěla se pak bránit tím, že přece už je skoro velká vlčice, jak ji několikrát řekla, a že za chvíli bude už tak velká, že by došla na sever a zpátky na jeden zátah! Tolik síly bude mít! Jenže to nakonec neřekla, protože nechtěla před matkou říkat, že je pořád tak malá, že na to nemá. Nechtěla si připustit, že nemá na to, být průzkumník. Chtěla být průzkumníkem teď hned, chtěla být užitečná a přínosná. Chtěla, aby si ji ostatní vážili tak, jako si vážili její matky. Alfy.
"Nebojím se," řekla trochu nasupeně, i když to maminka myslela dobře. Jen byla naštvaná, že tomu nerozumí a rozumět tomu bude až kdovíkdy. Nebylo to fér. Hned na další otázku ji však odpustila a zase pookřála. "Já? Chtěla bych... si rozumět se zvířátky. Chtěla bych, aby mluvily. Abych rozuměla ptáčkům. Pak bych ani nemusela chodit, abych byla průzkumník!" oznámila zvesela, načež se jí oči úplně rozzářily nápadem. "Koupím si to u Wueho!" řekla znovu. To už by jí mohl prodat, ne?

Nějak se jí nechtělo přijmout fakt, že vůbec nevěděla, oč běží. Opět příliš spěchala. Mělo tolik času, ale všechno chtěla vědět a umět hned. Nechápavě pokývala hlavou jako kývací figurka na palůbce auta, a snažila se předstírat, že to chápe. Tedy, alespoň, že chápe to, že to pochopí, až vyroste. Maminka mluvila někdy opravdu moc zvláštně.
"A když si u Wueho koupím lektvar, abych mohla hodně chodit, tak pak můžu být průzkumnice i bez němého vlka, ne?" skloňování ji sice moc nešlo, ale šibalka to byla pořádná. Asi po mamince, že? Jenže to nevěděla, že s tímhle u Wua asi moc neuspěje. Když začala mluvit opět o jejích nedostatcích, zašklebila se. Na jednu stranu se styděla a na druhou byla naštvaná, že o tomhle vůbec maminka mluví. To přece nemohla! Niya měla nejradši, když ji chválili. Svoje nedostatky si uvědomovala a o to víc jí pak mrzelo, když na to upozorňoval někdo jiný. Jenže jí tlapičky opravdu bolely, takže maminku nemohla přesvědčit o opaku.

První části odpovědi rozuměla. Přikývla. Sice ji hrozně moc zajímalo, jak ti vlci vypadají a bylo to vidět, když jí ucukly pysky v další otázku. Nějak z ní už ale nevyklouzla a nechala si ji pro sebe. Pro jistotu znovu přikývla, jako by se rozbila, nebo co. Také ji zajímalo, odkud pochází takový netypicky zbarvený vlk. Když byl bílý vlk ze severu, odkud byl netypický vlk?
Druhé části nerozuměla vůbec. Ani trochu. Ničemu. Hlava jí spadla na stranu, přičemž se jí opět zaklimbalo nezpevněné ucho. Měla se ptát dál? Sama nevěděla. Vlastně ani nevěděla, na co se ptát. Napadalo ji snad prosté "cože?". Nevěděla, co jsou geny, nevěděla, jak fungují, a jak by z nich mohl vznikat život Nevěděla, co je lůno samice a k čemu to je. Jaký vývoj mláděte? Hlavu po chvíli narovnala, zatímco vypadala, jako by jí uletěly včely. "Cože?" zeptala se potichu s absolutním zmatkem v očích.
"A kdy to bude?" zeptala se pak, kdy zesílí tak, aby mohla navštívit němého vlka, co jí dá trénink, aby mohla být dobrá průzkumnice.

"Jo! To budu!" přitakala nadšeně a usmála se. Myslela to zcela vážně, i když nebyla schopná ani z jedné desetiny splnit to, co by jako průzkumník měla. Brala to zkrátka jako hru. Všechno na světě byla v jejích očích hra. Všechno byla zábava, vše bylo barevné a veselé. Ovšem jen do chvíle, než ji třeba někdo něco zakázal, nedovolil nebo ji někdo napomenul. To nesnášela. Nechala by pak shořet celý ten odporný svět.
"Kdo?" zeptala se znovu nechápavě. Škoda, že neuměla číst myšlenky tak, jako její matka. Častokrát by se jí to totiž hodilo. "Odkud přivedli vlčata?" zamračila se na ní. Byla snad v ohrožení? Zachránili je? "A co se narodilo?" zeptala se zbytečně, když maminka vzpomněla, že ji ten někdo ani neřekl, co se komu narodilo. Její chápání slova rodit bylo také velmi omezené a rozhodně ne správné. Na to ho pochopit, však měla ještě spousty času.
"Kde? Půjdeme tam? A jak pomůže?" božíčku, to bylo ale otázek! A na všechny dychtivě očekávala odpovědi. Byla teď navíc naštvaná, protože si nechtěla připustit, že jí bolí nohy a to by ji jako průzkumnici bolet neměly. Dívala se otráveně, protože ji maminka přestala chlácholit a řekla ji tvrdou pravdu.