Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo tak jednoduché něco namluvit vlčeti. Niyari, zatímco odpočívala v hebkém mechu, hltala každičké slovo své matky. I každý její názor po ní přebírala za vlastní. "Já jsem šikovná, dokážu ti to!" zavrtěla ocáskem a máchla tlapkou ve vzduchu směrem k matce. "Jsem průzkumník," rozhodla krátce na to. Co na tom, že ji nohy unesly sotva pár kilometrů a její výdrž by z ní zatím moc dobrého průzkumníka nedělala. Přece by ji nikdo nezkazil tu radost.
Přední nohy natáhla před sebe a zadní nohy zase za sebe. Rozplácla se jako palačinka, přičemž se prohnula v zádech, hlavu zaklonila a pořádně se protáhla. To bylo aspoň něco! Pak si zívla a zase si lehla jako dáma. Dneska večer asi padne do pelechu jako střelený zajíc. Poslední dobou se hodně učila, chodila a poznávala. A bylo to opravdu náročné.
"A co ti neřekli?" zeptala se nechápavě, když si maminka stěžovala na "ty dva". Přirozeně vůbec netušila, o čem může být řeč. "Nechci se teď kamarádit, bolí mě nohy," ukňourla si znovu, když si připomněla to, jak zoufale byla vlastně zmožená.

Přišlo ji to nějaké zvrácené. Maminka tedy byla mnohem víc, než bohové. Protože pomáhala a byla hodná, což podle slov Liss bohové nebyli. Byla z toho trochu smutná, protože do teď si myslela, že bohové jsou něco tajemného, úžasného... Nepopsatelného. Něco, jako medvěd, který by uměl litat, mluvit a čarovat. Hodně, hodně velký medvěd. Větší, než Freki. Jenže teď ji spíš připomínali slimáky mezi kamením. Když se sešeřilo, vylézali ven, aby škodili. Bohové asi nebyli tak úžasní, jak si myslela. "Aha" utrousila smutně nakonec.
Maminka svolila k odpočinku, a tak se s bráškou hned vydala k mechové, prosvětlené části lesa, kam se hned natáhli jako dvě mrtvolky. Pobaveně se zachichotala, když maminka řekla, že by byla dobrý bůh. No co! Třeba jednou opravdu bude. I když potom, co ji řekla maminka, by Bohem asi být nechtěla. "To není hezké," okomentovala slovo arogantní. "Bohové jsou arogantní," zopakovala po matce. Odteď je už neměla vůbec ráda. Daleko více ji teď zajímala její funkce ve smečce. Chtěla být důležitá, takže ji tohle téma přišlo náramně vhod. "Joo! To bych moc chtěla," zasnila se. Líbilo se ji to, protože v tom viděla jen zábavu a nic nepříjemného. Zkrátka to bylo vlče. Jako průzkumník by byla skvělá. Povídala by o tom, co dělají motýli na vedlejší louce, jaké písně zpíval kos v lese a jaké voňavé květiny tam objevila. Hrozně moc se na to těšila. Už teď se považovala za průzkumníka.

Poslouchala. Dva bohové? "A oni dělají to, co ty?" snažila se pochopit, co ti bohové vlastně mají na starosti. Netušila, nakolik mocné bytosti to mohly být. Zněli tajemně, když o nich maminka mluvila. "Takže můžou být i ptáček? Nebo brouček? Co když je zašlápnu?" přemýšlela nahlas za pochodu. Už ji začínaly trochu bolet nožky, a tak si protivně ukňourla. "Je to ještě daleko?" zeptala se na jejich další cestu. Potřebovala by se natáhnout v měkkém mechu a dát klid svým neposedným tlapičkám. Pohledem zkontrolovala brášku, zda je v pořádku, jako by chtěla, aby se k jejímu kňourání přidal.
"Co je arogantní? A proč jsou namyšlení? Kdybych byla bůh, všem bych dala ptáčka, aby mu už nikdy nebylo smutno. A aby se už nikdy nebál. Umí to bůh?" zamrkala bledýma očima na matku, přičemž skoro spadla na zem, když zakopla o kořen. Dělala ale, jako by nic. Prostě šla dál, nechtěla, aby si toho někdo všiml. Ona přece nezakopává! Pak se konečně zase zaradovala, přesto, že už ji bolely nohy. "Mohla bych průzkumávat flóru. Jako Azuma. Nebo zvířátka," souhlasila s odborným užitím slov, která se naučila.

To znělo moc statečně. Ale že je maminka statečná, to už přece věděla. Daleko více ji překvapila informace, kterou ji sdělila před chvílí. A to, že má také strach. Když maminka mluvila, opět nabývala dojmu, jako by byla polobůh. Byla tak ušlechtilá! Niyari by chtěla být přesně taková. Co jiného by si mohlo vlče v jejím věku přát?
"Tys viděla bohyni? Taky ji někdy uvidím? Jak vypadala?" užasla. To bylo ale vzrušující! Vidět něco božského. Pro Niyari to znělo jako dokonalá pohádka. "Vyprávěj mi o tom. A o všem," zaškemrala. Pak se zamyslela, jakou funkci by chtěla mít. " Chtěla bych být dobrodruh. Nebo pták. Chci je zkoumat. Nebo... Být mágyně!" opět se zasnila při vymýšlení své funkce.
"Ptáci mluvit neumí!" zašklebila se, protože matku podezřívala, že si z ní dělá srandu. To nebylo hezké! Prostě měla ráda ptáčky.

To, co ji prvně znělo tak super, přestávalo být tak super. Její obraz alfy poloboha pomalu začala Lissandra rozmazávat a předělávat na obyčejného vlka, co je prostě jen hodný na ostatní. Zašklebila se. "A proč to jsi ty?" nedávalo ji smysl, podle čeho se rozhodlo, že zrovna Lissandra bude ta, kterou budou všichni respektovat. Ona byla její potomek, respekt k ní měla přirozený. Ale co ostatní? Ti přece takovýmito pravidly vázání nebyli. Pak se usmála, protože ji na mysli vyvstala další otázka.
"A mami, já mám taky funkci? Taky budu lovec?" zeptala se zvědavě. Lovcem být nechtěla, i když lovem byla téměř nepolíbená, už podle toho, jak prožívala první zabití zajíce, svědčilo docela o tom, že vášnivý lovec z ní nebude. Zkrátka ji to nijak nenadchlo.
"Ráda se dívám, co dělají," řekla prvně. Moc nevěděla, jak odpovědět, aby vyjádřila to, co myslí. Tedy, věděla, ale asi ne tak, aby to zaznělo jasně. "Učí mě si povídat. Tvůj ptáček taky učí. A krásně lítá. Taky jsem viděla... Jak.. jak jeden ptáček krmil dalšího. Jako my, mami," spustila páté přes deváté, bylo vidět, ze o nich mluví s opravdovým a hlubokým zájmem.

Maminka hodně povídala. Na to už si Niya zvykla. Zvykla si i na to, že ji často moc dobře nerozumí. Ale tentokrát to chápala. Nepoužila žádná podivná slova a i když v praxi netušila, co se chystá dělat, věděla, že hledá nové lovce. Ještě více takových informací! Niyari byla připravena podělit se o ně s kýmkoli. Třeba by se alespoň dozvěděla, jak co bylo myšlené.
"A všichni tě musí poslouchat?" pokračovala další otázkou, protože tohle ji stejně očividně zajímalo nejvíc. Taky by si moc přála, aby mohla něco nebo někoho vést. Nebo aby ji někdo poslouchal. To by bylo přece super.
"Ne... Nějakého, co mě bude učit, " řekla zdánlivě trochu zcestně. Jenže ona se od zvířat opravdu učila. Hrozně ráda vše pozorovala do detailu a i když tomu všemu ještě nerozuměla, zrovna tak, jako neznala všechny druhy ptáků - v podstatě jen kardinála, učila se z jejich života víc, než by kdo k jejímu věku hádal.

Ani nevěděla, proč by chtěla jít zrovna tam. Myslela si, že sever vypadá jinak, než obyčejná zima. Protože... když měli vlci odtud bílý kožíšek, protože tam bylo bílo, muselo tam být bílo pořád, ne? Tak co na tom bylo jiného, než zima u nich v lese, když zamrzá jezero, po kterém se můžou klouzat. Ta představa doteď kolovala myšlenkami Niyari. Klouzat se po ledě. Pořádně si nedokázala představit, jak led vypadá. Natož, jak se po něm klouzat. Moc se na to ale těšila.
"Joo," usmála se malá vlčka, když ji mamka plán odsouhlasila. Pokračovala cestou podél silných, vlčích značení, která se snažila tolik nevdechovat. Pro její malý, jemný nosík to nebyly zrovna vybrané pachy.
"Budeme lovit zajíce dohromady? A tomu velíš taky ty?" koukla na ní a chňapla po červené šále, která se něžně prohnula ve větru. Nedovolila by si ale cokoliv s maminčinou šálou udělat, takže kromě pár slin na ní nezůstalo nic. Pak se zeptala, jestli nejsou hladoví. Niyari se nijak zvlášť hladově necítila, ovšem byla pravda, že by si klidně něco dala. Nerozhodně pokrčila rameny.
"Ptáčka!" řekla sotva maminka dořekla svou další otázku. Chtěla by ptáčka, kterého by mohla pozorovat stejně tak, jako ty v lese. Kterého, když uvidí, bude mít stejný pocit bezpečí, jako když viděla matky kardinála.

Že by ta zima nebyla až tak špatná? Takhle zněla super, jenže kdoví, jak to bylo doopravdy. Ten mráz totiž až tak dobře nezněl. Ale klouzání se po ledě! To muselo být úžasné! Moc se těšila, až se budou klouzat všichni společně. Ona, Teb, mamka, taťka... Joo, to bude super!
Niyari nebyla troškař. Teda aspoň zatím, dokud neznala hodnotu místních platidel a čísla pro ní byla tak lehká, jako pírko ve vzduchu. Tisíc se pak zdálo jako smítko ... jako... vločka. Vločka uprostřed obrovské, zasněžené pláně. Ve skutečnsti bylo tisíc mnohem víc, než vločka. Mohla to být třeba taková sněhová lavina.
Když už z minula věděla, co jsou ostrovy, představila si, jak je na každém jednom ostrově smečka. V tom případě tu tedy musely být jen čtyři ostrovy. A to by Niyari bývala byla řekla, že jich bude aspoň sto. Jenže maminka jí její fantazie hatila ještě víc. Podle všeho byl ostrov asi jen jeden, protože se všechny smečka nacházely na něm. To je škoda! Na její další otázku však obě vlčata hlasitě souhlasila. Jasně! Chtějí vidět další smečku. Bylo to vzrušující. A neznámé. A ještě víc než to chtěla poznávat okolní území.
"Chtěla bych... vidět sever. Bílé sovy. A bílou krajinu," usmála se a opět rozverně vrtěla ocáskem.

Moc se těšila. Sice se před chvílí zimy ještě docela štítila, ale co řekla její maminka, to byla vždycky pravda. No, uvidíme, zda jí tento postoj vydrží i za pár měsíců, až v jejím těle začne dozrávat opravdová vlčice.
"Na co třeba?" pousmála se, když je Lissandra nalákala, že se mají na co těšit. Netušila, co se s takovou zimou dá dělat. A zase moc spěchala. Byla tak nedočkavá! Zastříhala ušima a na její výzvu společně s bratrem vyskočila zpět na nohy. Šli dále k hranicím. Lissandra jim toho měla ještě tolik, co ukázat. Když znovu poukázala na pachovou stopu smečky, Niyari čumáčkem znovu zavětřila. A znovu nic. Tedy, cítila tu hodně intenzivně pach, který tak důvěrně znala. Byl cítit tak, že byl až nepříjemný, což by o něm jindy určitě neřekla. Až z toho kýchla.
"Tisíc!" odpověděla ihned, aniž by měla tušení, kolik to doopravdy je. Tebeth plácl něco podobného. Byl tu celý vesmír vlčích smeček!

To znělo hrozivě. Tedy, prvně to vypadalo hrozivě, pak nádherně... a pak zase hrozivě. No, bylo vidět, že i mládě, co nikdy zimu nezažilo, dokázalo z popisu odhadnout její charakter. Když už se chtěla zeptat, jak sníh vypadá, matka jim ho ukázala iluzí. Jedna vločka přistála Niyari na čumáku a stejně, jako by to udělala pravá, se rozpustila. Zahihňala se. To se jí líbilo. Ale nelíbilo by se jí, kdyby měla něco zacuchané v kožíšku. Ani, kdyby jí to moc studilo. Brr...
Těšila se ale na to, že ji zhoustne kožich. Jenže to nevěděla, že už ji nedělilo moc dlouho od chvíle, kdy její prachový kožíšek sleze celý a vymění ho kompaktnější, tvrdší chlupy, které už nebudou tak úžasně plyšové, jako ty, co měla teď.
Její teorie tak zcela potvrzena nebyla. Každý ale musel uznat, že by sever a zima dle jejích představ vypadala mnohem zábavněji. Horko těžko si malá vlčice představovala, jak vypadá led. A přestože se to přímo nabízelo, aby se zeptala, jestli led taky bude umět, nenapadlo ji to. Nejpíš to už byla příliš složitá úvaha, nebo to bylo prostě tím, že pořádně nevěděla, co je to led.
"Zima nezní moc dobře," rozhodla se nakonec, příčemž si stále nebyla jistá tím, jestli ty vločky nebyly přece jen tak dobré, aby nedokonalosti zimy vyvážily.

Freki byl přímo obří! Ale nikdy by si Niya nepomyslela, že byl také tlustý. Byl to ale skvělý polštář, to byla pravda. Musela se zasmát při představě, jak Freki sní všechny úlovky pro smečku sám. Jenže ti neznala Freki ho tak dobře, protože nevěděla, že by to opravdu dokázal.
"V zimě?" zeptala se opět Niyari a natočila hlavu na stranu. Když nebyla moc v pozoru, jedno ucho se ji stále lámalo a nedrželo úplně tak, jak by mělo. To ale spraví čas! Teď ji roztomile zabimbalo při pohybu, dokud se zase neustálilo ve vzpřímené pozicí. Jenže o chvíli později hlavou zase zakývala a tento pohled se nabídl podruhé. "Vypadá, že mu není zima," prohlásila, aniž by pořádně věděla, co jsou severské krajiny. Důležité bylo, že je v nich chlad a to sedělo. Frekvence vypadal, že má rád chlad. "Mají tam bílé stromy a bílé medvědy?" zachichotala se. Přestože to nemyslela vážně, protože nevěděla, jak vypadá sníh, od pravdy nebyla daleko. Když byl bílý Freki a patřil na sever do chladu, mohl tam patřit i bílý medvěd! A splývali s okolím, protože tam rostla bílá tráva, lupení a i voda byla bílá. "A voda!" vzpomněla si, "tu mají taky bílou?" zeptala se nedočkavě a znovu se zasmála. "Mají místo vody mléko?" navázala další otázkou. To by bylo ale pěkně na nic, kdyby neměli vodu a jen mlíko. Ale vysvětlovalo by to, proč byli bílí! Když pořád pili mléko, museli být bílí.

Pokojně sledovala matku, která si sedla též. Teb se po dlouhém zdráhání po infarktu, kdy spatřil medvěda, přidal též a posadil se vedle nich. Byla to jedna z dalších moc příjemných chvil, která se Niyari zarývala hluboko v paměti.
Maminka začala povídat o medvědech. To už Niye nevadilo, protože je neviděla. Kdyby byli skuteční, utíkala by tak daleko, dokud by ji nohy neupadly. Ale naštěstí tu byl Sar a taťka a mamka... a ti všichni je ochrání! Neměla důvod, proč tomu nevěřit. Na otázku proto bez obav zakroutila hlavou. Už teď byla zvědavá, jaké druhy jsou! Přestože se s magií země nenarodila, vztah k ní měla velmi kladný a zajímalo jí vše, co se země týkalo. I když to byl velký a strašlivý medvěd. Vlastně byla moc ráda, že je pozná z matky výkladu a ne osobně na vlastní pěst.
"Jo... my jsme taky každý jiný!" řekla vesele. "A Freki je hodně, hodně velký" řekla a zamyslela se, kde jejich už ne-taťka je. Moc ráda by ho zase viděla. Snad se měl ten vlk s heboučkým kožíškem dobře. Její vzpomínky na něj se však stávaly stále více zamlžené a prázdné. Poznala ho totiž jako hodně, hodně malá a pamatovala si jen ty nejvíce zásadní věci. To, že ho měla ráda. To, že se jí líbil a to, že ho zná.

Bylo to docela veselé vlče. Stačilo mu docela málo k radosti. Zrovna teď už zase vesele pohupovala ocáskem, protože maminka odpověděla přesně tak, jak si myslela. Přesně tak, jak si přála. Strašně moc se jí líbila myšlenka, že cokoliv bude chtít a cooliv si bude přát, to bude mít. Jenže jak by každý dospělák už věděl, tak úplně pravda to vždycky nebyla.
Toho Wua, kterého Lissandra už předtím při výkladu zmínila, toužíla čím dál víc poznat. Kdo to asi byl ten Wu, že prodával takové věci? A nemohla si to vyrobit sama? Kde sežene ty lesklé kamínky? Otázky si však držela v sobě. Měla pocit, že se ptá až moc. Ale maminka byla hodná a ochotná. Vše jim pečlivě vysvětlila. Nakonec přeci jen pouze přikývla.
Pak se rozpovídala o svém strachu. Zatím pořád moc nechápala, o jaké situaci to maminka mluví, protože byla ještě moc malá a nezkušená. Potěšilo ji ale, že jsou jí útěchou oni dva. Otočila se na bratříčka a zavrtěla ocáskem. Cítila zvláštní pocit důležitosti. Byl to jiný pocit, než jaký cítila, když si opakovala, že je dcera vůdce. Nebo když shodila kapičku ze stébla.
"Já se bojím medvěda," řekla stručně a posadila se, zrovna když matka přemýšlela o pokračování v jejich obhlídce.

Niya zůstala v zákrytu. Jen na chvíli se otočila, aby zkontrolovala, kde je její bráška. Ten se choulil kousek za ní. Pravděpodobně z toho měl stejný šok, jako ona, ne-li větší, připočteme-li jeho bázlivou povahu. Malá vlčice se trochu uklidnila až ve chvíli, kdy na ně promluvila matka. Neublíží? Magie? Iluze?
Niyari opět zvědavě vystrčila hlavu s pižlatým čumáčkem a konečně si medvěda porhlédla. Tou dobou skrze něj už šmátrala matka, což Niyu rozesmálo. "Já myslela..." odmlčela se, protože vlastně nevěděla, co říct. Myslela, že je opravdový. A myslela, že je tu všechny sežere. Teď jí to ale přišlo jako dobrá zábava. Hlavně, když se ten medvěd najednou přetransformoval na kolouška, od kterého se nechala očuchat. Sice už věděla, že nejsou skuteční, ale i tak na něj koukala, jako by pravý byl. Užasla. "Jak to děláš?" zeptala se zatajeným dechem, až se ji z toho napětí ježila srst na těle. Odpověď na otázku ale nejspíš znala. Myslela na to, chtěla to a soustředila se' Základ všeho!
Řeči matky příliš nerozuměla. Bylo tolik slov, co v její slovní zásobě ještě nemělo své místo. Třeba... simulovat. Co bylo simulovat? Ani nevěděla, co si může představit pod tím, že maminka umí udělat i jiné prostředí. Co to znamenalo? Na co by se asi tak mohl změnit les? Na jeskyni? To bylo jediné, co zatím znala. Byla to další obrovská dávka informací, kterou Niya jen tak tak stačila vstřebávat.
A přišla další nová slova. Racionální. Panika. Význam toho všeho ale pochopila. Také ji velmi uklidnilo, když maminka přiznala, že se také bojí. "A z čeho máš strach?" zeptala se tentokrát.

Věděla, jak voní jejich kožíšek. Napadl ji proto hlavně ten. Ale byla pravda, že to, co od vlků občas našla v trávě, to zapáchalo jejich smečkovinou mnohem víc. Jen pořád nevěděla, co to ta jejich "smečkovina" vlastně je. Přikývla, že rozumí.
Mířili k hranicím, kde jim Lissandra chtěla ukázat právě to, co Niya ještě nikdy nepoznala. Teb už trochu věděl, o čem je řeč. Strávil nějaký čas se Shine... a ta byla cítit... jinak.
Niyari si to hrdě kráčela za mohutným ohonem své matky a poslouchala tajuplný popis onoho medvěda. Musel být opravdu strašný. Asi ani nemusela upozorňovat, že je lepší před ním utíkat. Kdyby Niyari viděla někdy něco tak hrozně hrozného, určitě by utekla, aniž by jí to někdo říkal. A pak je matka překvapila medvědí iluzí. Niyari se hned rozkňučela a to si medvěd ještě ani nestoupl na zadní. Byla přece pořád jen vlče. Ani nevěděla, že maminka umí vyvolat medvěda. Vlastně ani nevěděla, že to udělala ona.
"Mami, ať jde pryč....!" zakňučela sevřená v hrůze, zatímco se krčila za jejími zády, napůl schovaná v křoví. Na medvědovy zuby rozhodně neměla odvahy pohledět. "Pomoc..." zanaříkala v tichosti a hlavičku stočila kamsi pod sebe. Opravdu moc se lekla. Asi by radši toho medvěda nikdy neviděla, i když si to ještě před chvilkou přála.