Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčata matku poslušně následovala. Nemusela je k tomu zrovna dvakrát nutit.
Niyari se zaposlouchala, když matka začala povídat o smečce. Bylo to důležité. Tedy, alespoň si myslela, že je to důležité. Byla přece dcerou vůdce smečky, ne? Poslouchala tyhle věci moc ráda, protože byla hrdá na to, že zrovna ona je potomek alfy. Rozhlédla se po okolí a nasála vzduch. Žádný pach necítila. To bylo asi tím, že doposud poznala jen ten jejich, smečkový. Stočila hlavičku k mamince . "A jak se to dělá?" zeptala se na obnovu oné pachové stopy. Otřela se pak kožíškem o maminku, přičemž na jejím tělíčku zbylo několik matčiných, medových. Docela na tom jejím, tmavém kožichu, vynikly. "Takhle?" zeptala se, zda mamince předala pachovou stopu. S tím by možná uspěla, kdyby byla kočka a ne vlk. No, nevadí. Za pokus to stálo.
A pak mluvila o obraně jejich smečky. To museli být stateční vlci! Sice mnoho nebezpečí neznala, ale znělo to nebezpečně. "A jak vypadá medvěd?" zeptala se. Představovala si ho jako něco strašlivě hrozivého a velkého. Musel takový být, když to bylo velmi nebezpečné pro vlka, jako byla její maminka a pro obránce smečky zároveň!

Její radost byla znásobená ještě tím, že se ji to povedlo předvést před maminkou. Ať už to bylo jejím snažením, nebo fyzikálními zákony, to bylo jedno. Měla přece radost. Maminka ji pochválila, přestože o jejím výkonu pochybovala. Byla to hodná matka! Chvíli na to se Niya rozběhla zpátky za tatínkem, aby se mu také pochlubila, když se vrátila, podívala se na svého ztrápeného brášku, který byl od jejích ataků ještě celý ulepený a usmála se na něj. "Tebe, viděls to?!" zavrtěla ocáskem načež se pak už konečně umravnila a zaposlouchala se, tentokrát již úplně, co říká její matka.
Pochůzka? Nebezpečná? Každým slovem vzrůstal zájem malého vlčete. "Jo, to chci!" kvíkla a neposedně přešlápla. "Chci povinnosti," řekla, protože absolutně nevěděla, co to povinnosti jsou. A hlavně chtěla být stejně důležitá, jako dospělí. Ona přece už taky skoro byla! Řekla to přece Lissandra, no ne? Je to téměř velká holka.

Niyari se nedala. Sice poslouchala maminku, ale více se soustředila na kapku. Zdálo se, že ji chce stáhnout dolů za každou cenu. Zamžourala očima a zasnila se. Představovala si, jak je tou kapkou. A zatímco se stal ze slov Liss jen hlukot v pozadí, kapka po stéble sklouzla jako po másle. Niya vyskočila na nohy úplně stejně radostně, jako před chvílí.
"Jo! Mami! Vidělas?!" otočila se na ní s rozzářenou tváří. "Já to zvládla!" zaradovala se a znovu poskočila. V tu chvíli docela zapomněla i to, co slyšela když k ní matka promlouvala. Přední nohy skrčila k zemi, vyšpulila kroutící se zadek s neposedným ocáskem a povyskočila k matce, aby jí jemně ždíbla do jejího medového kožíšku. Pak se o ní otřela čelíčkem a pohlédla ji do jejích zelených očí. "To je super," řekla duchaplně a vesele se usmála. "Ukážu to taťkovi," nečekaně přirozeně označila Vina již za otce a nepoužila místo toho jeho jméno.

Lissandra sice byla opět zaneprázdněná, ale to malou Niyu vůbec netrápilo. "Jo!" řekla nadšeně, když se maminka zeptala, jestli se něco stalo. Udělala přední radostný kroužek za poskakování, a když viděla, že má matčinu pozornost, utíkala honem zpátky k trávě. "Podívej! Hele!" přikrčila se k zemi a očima honem vyhledala nějakou kapičku. "Já chtěla...a spadla!" vysvětlila ještě, oč tu vlastně běží, i když to Lissandra už dávno věděla.
"Tady!"zasmála se a upřeně zírala na skoro neviditelnou kapku rosy. Ani na chvíli si Niyari nebyla nejistá tím, že to dokáže znova. Nebo, že by ji napadlo, že to předtím třeba nebylo její zásluhou, ale že k pohybu kapku mohl přesvědčit vítr. Prostě své deštivé oči upřela na přímo na ní a nepředstavovala si nic jiného, než že padá dolů. A koukala.. a koukala... a myslela. A ono nic. A protože Niya trpělivostí příliš neoplývala, ucukla pohledem k matce. "Ale fungovalo to! Počkej..." řekla zoufale, znovu se otočila ke kapce a zírala znovu.

Svět se zdál čím dál zajímavější. A přitom k tomu stačilo jen pár dnů, aby vlče procitlo a tolik nového objevilo. Měla magii vody. To už věděla. Ale nevěděla, jak s takovou magií nakládat. Mláďata však vždycky tolik spěchala... a přitom měla času více, než kdo jiný!
Tebeth svou sestru okřikl, aby toho nechala. Jenže to Niyari vyburcovalo k ještě tvrdším hrám, dokud sama nepoznala, že to Teb myslel opravdu vážně. Stáhla se a olízla jeho rameno na usmíření. Ohlédla se směrem, kde byli jejich rodiče. Ano, rodiče. Konečně byli všichni pohromadě. Měla z toho strašnou radost. Když si teda bráška nechtěl hrát, rozhodla se pro vlastní zábavu. Skrčila se v trávě a pozorovala život v ní. Kobylky, mravenci, mšice, beruška... a tu žížala! Malou Niyari fascinovalo, kolik drobného života se krývá i na nejmenším kousku země. Země. Tolik jí fascinovala. A přece se narodila bez její síly. Trochu posmutněla.
Sledovala, jak se po stéblu trávy kutálí kapička rosy. Dopadla na zem, do které se hned vsákla. Byla ona jako ta kapka? Mohla být jako ona? Zdálo se, že si se zemí báječně rozumí. Pousmála se. Alespoň nějak k ní měla blízko. A pak se zahleděla na další kapku. Ta jen nehybně seděla na stéblu a tiše Niyari pozorovala, jako by k ní promlouvala. A Niyari začala promlouvat k ní. Když něco budu chtít... a myslet na to... budu to mít! připomněla si. A tak všechny své drobné myšlenky zamířila na nehybnou kapku a snila o tom, jaké by to bylo, být tou kapkou, vklouznout do hlíny a dát jí nový život. Pro představivost vlčete to nebylo nic těžkého, když v tom... Se kapka pohla! Ona se opravdu pohla, sklouzla po stéblu a dopadla na zem. Niyari hned vyskočila, protože to považovala za výsledek jejího přání a ihned běžela za maminkou. Bratra nechala kousek za sebou. Byla tak fascinovaná, že na něj docela zapomněla.
"Mamiiiiii....!"

Konečně se blížil čas odpovědi na tu velkolepou otázku. Niyari poslouchala se zatajeným dechem a oči jí zářily nadšením. Bude mít takovou moc? Bylo to, jako by jim povídala pohádku. Když maminka nechala vyrůst levandule, nadšeně se zasmála a svým malým čumáčkem je začala onimávat. "Jee," hlesla tiše, hltajíc každé slovo, co kolem magií padlo. Musela se opravdu hodně soustředit, protože Lissandřin výklad přeci jen nebyl zrovna moc shovívavý k jejich nedospělým mozečkům. Jedno si ale zapamatovala určitě. Pokud něco skutečně chcete a budete na to myslet, splní se to. Bylo toho tolik, co by si malá Niyari přála!
"Já chci taky umět kytičky!" řekla toužebně. Ještě nevěděla, že tohle ona na rozdíl od těch tří opravdu umět nebude. Ta představa se jí ale moc nelíbila. "A proč mám vodu?" zeptala se bláhově. To, že rostlinky skutečně vyvolávat nebude, ji matka řekla o chvíli později. To už zase nadšeně poslouchala a skoro zapomněla, že levandule asi nebudou její parketa. Vodu měla moc ráda. A hlavně nebude mít nikdy dehytaci! "A jakto... že víš, že mám vodu?" zeptala se znovu a hleděla přímo do matčiných očí. Byly zelené. Stejně jako Vinovy a bratrovy, jak si všimla už dřív. S magiemi si to ale spojit nedokázala. Čím déle bylo po úvodu k magiím, tím spíše měla smíšené pocity. Měla být ráda, že bude vládnout vodě? Nebo měla závidět, že nemá zemi jako matka a bratr?
Zdálo se, že je to s tím čarováním nějaké složité. Niyari se snažila pobrat, co to šlo, ale některé informace pobrala docela zjednodušeně. Výsledkem bylo tak či onak, že musí trénovat. Jenže to malá vlčka ještě netušila, co to pečlivý a tvrdý trénink je. A pak Lissandra přišla s nápadem lovu. To byl ale zajímavý den! Tolik nových zajímavostí! Vino byl zdejší lovec? A proč se jí s tím nepochlubil už dřív? Zavrtěla ocáskem a následovala dospělce na louku. Prvně se cítila hrozně tajemně, když poprvé v životě nutila své tělo ke skutečně soustředěným a koordinovaným pohybům, jenže ji to po chvíli přestalo bavit. Nemohla za to, prostě... už svou pozornost vybila při soustředění na tolik nových informací! A hlavně její myšlenky stále odbíhaly k magii. Znělo to strašně zajímavě a chtěla to jít hned zkoušet. Koneckonců to bylo mnohem zábavnější, než... tohle. Když už málem prozradila svým pohybem, kde jsou, matka její pozornost znovu upoutala upozorněním na zaječí uši. Bradou se přísně zřítila k zemi, odkud se strachem pozorovala, kde se ten králík schovává. Nebylo zas tak těžké, ho spatřit. Těžší pak bylo ho ulovit. Za pomoci matky a Vina to však obě vlčata zvládla a sklidily pochvalu. Jenže Niya z toho moc dobrý pocit neměla. Ráda přírodu pozorovala a do teď ji nikdy nenapadlo, že to maso, které požírala, pochází z těch tvorečků, které tak ráda sledovala. Hlad byl však silnější, než tento pocit, a tak si brzy zdánlivě pokrytecky naplnila žaludek. Na hlubší úvahy byla ještě moc malá.
Byl to krásný čas strávený po boku maminky, která, jak se zdálo, ještě stále nekončila s přívalem nových informací. "Co je to flóru? A ostrovy?" zeptala se hbitě, když znovu sebrala energii na vnímání toho, co jim kdo říká. Přitom sledovala béžovou vlčici, za kterou se chtěla hned přidat a poznat ty bylinky, co měla v tlamě. Třeba by se tak neučila, jak je nechat vyrůst! Maminka přece říkala, že se to nějak neučit může, no ne? Celou dobu se mile usmívala a zavrtěla ocáskem. Také se chtěla starat o flóru! Znělo to velice vznešeně. Ovšem ne tak, jako úloha jejich maminky. Že má spoustu povinností, to věděla už dřív, když je musela opustit. Ale že vede celou smečku, to nevěděla! A hnedle ji to pozvedlo mínění. To bylo tolik úžasných zpráv! Byla tu další vlčata! A proč si s nimi nikdy nehrála? Opět ji do očí naskákaly pomyslné jiskry plné touhy a nadšení. Skoro přesto přeslechla, že maminka označila Vina jako jejich otce. Zmateně se na ni zatvářila. "Freki není otec?" zamumlala, protože se domnívala, že to matka jen pomotala. Jenže nepomotala. Ve výsledku ji bylo vlastně jedno, kdo bude jejich otcem, protože měla ráda Frekiho i Vina. Vina možná ještě radši. Bylo ji ale opravdu divné, považovat ho odteď za otce. Nevěděla totiž ani, co spočívá v tom, mít otce. Jedno ale věděla určitě, a to, že Vino je super kamarád! Byl i otec super kamarád? Díky tomu, že se její mysl otočila tímto směrem, z hierarchie nepobrala skoro nic. Tedy jen to, co jim řekl Vino. Tatínek. Od té chvíle na něm zůstaly viset její očka, dokud se s tímto faktem prostě nesžila.
Po náročném dni se schoulila vedle své matky a upadla do náručí hlubokého spánku, ve kterém si nechala zdát o vodě a rostlinách. Naštěstí si odpočala dost na další zkoumání. Zanedlouho si už ani nevzpomněla, že Vino je jejich čerstvým tatínkem. Prostě ho tak začala při jejich toulkách brát. A stále se cítila hrdě jako dcera alfy. Vůdce smečky. A teď už znala i území!
Nakonec jejich společné chvíle, zdálo se, skončily ve chvíli, kdy jim Lissandra dala konečně zase čas na hrátky a svobodné pobíhání. Bylo na čase. Niyari se ohromně těšila, až si bude moci vyzkoušet vše, co se dozvěděla. Chtěla zkoumat, pozorovat a poznávat. A tak se spolu se svým bratříčkem odvalila stranou, kde ho přepadla a testovala své nové zkušenosti z lovu na jeho kožíšku.

"Magii?" zopakovala zvědavě a natočila huňatou hlavičku na stranu. Byla hodně zvídavá. Proč ji nikdo magii neučil? "Já chci taky," opět zopakovala, tentokrát však svou vlastní větu. Jenže to nevypadalo, že by ji tu někdo chtěl učit onu magii. Na moment střihla pohledem na Shine, která je vyslala za matkou. Přikývla. Proto jsem přece šla, ne? Ohlédla se za sebe, jako by si nebyla jistá, kudy sem vlastně přišla. Shine se jí nelíbila, protože ji neznala. Byla stejně cizí, jako ten Vino, ale ten se přece jen nakonec ukázal jako docela fajn vlk. Stydlivě schovala ocásek a otočila se zpět na brášku. Otočila se k odchodu a ještě se slušně otočila k vlčici s ornamenty. "Ahoj," pozdravila ji, jak byla naučená a už si to štrádovala i s bratříčkem zpátky za maminkou.
Cestou se ničím nerozptylovala, šla prostě přímo za nosem. Už byla docela velká, a tak pro ni nebyl problém si takhle krátkou cestu zapamatovat. Zanedlouho uviděla maminčin zářivý kožíšek. Zavrtěla ocáskem a opět ji přivítala, jako by se s ní strašně dlouho neviděla. "Mami? Co je to magie?" zeptala se jí okamžitě, protože se jí hlavou samozřejmě nehonilo nic jiného.

Jméno vlka: Niyari
Počet příspěvků: 6
Postaveni: sigma
Povýšení: -
Funkce: kromě těch potřebných chybějících, co jsem skromně navrhovala, by asi chtěla být průzkumníkem, až nám trochu vyroste
Aktivita pro smečku: přidělává starosti? :D
Krátké shrnutí: za nepřítomnosti své matky krapátko zestárla, poznala svého otce, o kterém neví, že je její otec, musela se vyrovnat s novými situacemi a pocity, naučila se něco málo o ptácích, celkově trochu prozřela a vyzrála (rozumějme v rámci mentality vlčete).
Questy smečky: -

Tahle atmosféra se jí líbila. Konečně byla spokojená. Jediné, co chybělo k úplnosti, byl její bráška Tebeth. Ten tu totiž stále nebyl. Jako naježená, přerostlá a řádně překrmená veverka se krčila vedle Vina, jehož tajemství stále neprokoukla. Kdyby tak jen věděla, že ten pruhatej vlk je její táta!
Její ocásek se konečně na chvíli zastavil, ovšem do chvíle, než ji matka pro Teba poslala. To vážně? Její oči, jako by se zalily vodou z nejčistší a nejprudší studánky. Ocas se opět dal do pohybu a mála vlčka vyskočila, jako by tím mrskáním ohonu nahodila motůrek. Připadala si tak důležitá! Moc nechápala, o čem se ti dva baví, nebyla příliš pozorný posluchač. A protože nepoznala nebezpečí světa, ničeho se nebála. Poskočila na místě, naposledy se ujistila, kam přesně má jít a neohroženě se vydala kupředu. Jejímu sebevědomí dodala i matčina poznámka ohledně toho, jak vyrostla. A přestože pořád vypadala jako pořádně roztomilý uzlík chlupů, její nohy byly čím dál delší, štíhlejší a tvář pomalu, ale jistě začala nabývat podoby budoucí, dospělé vlčice, ve kterou vyrůstala. Její kožíšek byl však pořád stejně prachově hebký a jemný. Zkrátka to byla ještě klubající se malá dáma!
V půlce cesty trochu zaváhala, zda jde správně. Ohlédla se za sebe, pak znovu před sebe, vrazila jindy neposedný ocásek mezi stehna a pokračovala - již méně jistě - dál. Ona to totiž nebyla taková dálka, jak se malé Niyari zdálo. Byť jí to přišlo jako měsíc samoty, během pá minut se před ní objevila vlčice s ornamenty a malý Teb. Učil se magii. Magii! Niya okamžitě přidala do kroku, až se nakonec několika hravými skoky přiblížila k dvojici. "Ahoj!" řekla vesele a už zase kroutila ocáskem. Jednou nohou se zavěsila za svého tmavého brášku a ožvýkala jeho srst na tváři na uvítanou. "Co děláte? Já chci taky!" řekla ihned a podívala se na cizí vlčici. Byla... zvláštní. A krásná! Měla oči jako všichni tady. Niyari si toho pomalu začala všímat. Ve vodě ty své skoro ani neviděla. Také byly tak modrošedé... viděla v nich jen vodu. Maminka, Teb, Vino, i tahle vlčice však měli oči zelené. Že ta puntíkatá vlčice, která s nimi chvíli byla, či že velký Freki měli modré, to se ztratilo v její štěněcí paměti. Až teď začínala vnímat to, že je jiná. Zatím ale stále neznala příčinu a vlastně nad tím moc nedumala. Sklonila hlavu a očuchávala místo, kde vyrostly kvítky. Nevěděla, že je nechala vyrůst vlčice. Konverzace, kterou však vedli o té pro ni neznámé magii, ji velmi zajímala. Vlastně by ji zajímalo všechno, co tu dělali za její nepřítomnosti. Docela zapomněla, že ji matka dala úkol malého Teba převést. Byla nadšená, že ho zase vidí.

Slova Vina malou vlčku velice potěšila. Potvrdil totiž její domněnku, že se maminka vrací domů. Konečně! Za čas strávený s Vinem se mnoho nového nenaučila, avšak zesílila a poznala i pár několik nových situací, se kterými se musela nějak vyrovnat. Bylo na čase přestat se rochnit ve vodě a zamířit za bráškou. Třeba už je u něj i maminka!
Znovu byla Niya potěšená, když ji velký vlk poslechl a napil se vody. Zachichotala se a rozběhla se pod dohledem kardinála směrem, kam odešel Teb. Skoro si ve své radosti nevšimla, že se k nim blíží Lissandra. "Mami!" zavrtěla ocáskem a padla předníma nohama k těm jejím, přičemž vrtění ocasu přešlo i v mohutné a poměrně vtipné mávání celou zadnicí až po pás. Pak se odrazila a vyskočila, aby maminku mohla olíznout na tváři, na kterou však ani tak nedosáhla. Využila tedy toho, kdy sklonila hlavu, aby ji mohla ukázat svou lásku, kterou v sobě hromadila celou dobu,, co byla pryč. Pak si sedla vedle Vina, který odpověděl na matčinu otázku. Podívala se na něj s milým úsměvem. "Jo, " řekla stručně a snažila se uklidnit svůj nepokojný a stále se mrskající radostný ocásek.

Netrpělivě čekala na reakci jejího nového kamaráda. Ještě nikdy nebyla bez svého bratra. Měla z toho smíšené pocity. Nemohla starého Teba ani poznat. Nikdy se nevzdaloval. A teď... a teď... odešel s tou cizí vlčicí! Malá Niya byla celá bez sebe, jak předtím, když je opustila matka. "Já... já... nevím," zakňourala nerozhodně, protože nevěděla, jestli bráška potřebuje pomoc. Doufala, že ji v tom Vino ujistí a že si budou spolu hrát ve vodě, zatímco bráška bude v bezpečí s tou cizinkou. Znovu si posteskla a přešlápla ve své milované vodě. Deštivé oči dychtily po tom, mít kolem sebe zase svou rodinu. A v ten moment spatřila na nebi červeného ptáčka. Maminka se vrátila? Místo deště se teď v očích zatřpytil sluneční svit plný naděje. "Ka(r)dinál!" zvolala nadšeně, až v tu chvíli zapomněla, že se její bratr tolik vzdálil. Tak moc ráda toho malého červeného ptáčka viděla. Byl jako její další sourozenec. Odmala s nimi byl, téměř se od nich nehnul. Když byl poblíž kardinál, Niyari se cítila v bezpečí. Pak se otočila na Vina a zavrtěla ocáskem. "Tak poď," řekla až teatrálně, jak byla najednou pevně rozhodnutá. "A napi se," dodala hned tónem, jaký často měla její matka, "nebo budeš chytit dehytaci. A ta není dobá... pro... ogasmus," poučila pruhovaného vlka, aby mu ukázala, kolik věcí "zná" a jak je šikovná. Vlastně ale vůbec netušila, co říká. Důležité bylo, že se u toho cítila sebejistě a velmi erudovaně. Chtěla totiž být jako její matka. Pak už na nic nečekala, ještě se reprezentativně napila a pak vyrazila směrem k bratrovi.

Niyari byla pochválena. Cizinec se jí začal líbit. Měla radost, že si vysloužila pochvalu a zavrtěla svým tlustým štěněcím ocáskem. Přitom věnovala Vinovi úsměv, načež se pak znovu fascinovaně zahleděla na "ptáky". Záhy ji však radost docela přešla, protože se podle všeho spletla v předložce. Nicméně se nezdálo, že by se cítila nějak opravována nebo napomínána. Vino byl milý vlk, který nepůsobil jako přísný učitel, co by ji takovou chybu dal hned sežrat. Aniž by vlastně doopravdy pochopila rozdíl, přikývla. Chtěla přece DO vody. Dešťová očka na chvíli zaplesala radostí, než jejich rozjímání vyrušil ten protivný, zlý velký vlk.
Zdálo se, že výhružky Niyari byly co platné, neboť se šedivec otočil a mířil pryč. Vítězoslavně se otočila na tmavého vlka po svém boku, protože si šedivcův odchod vykládala jako vlastní zásluhu. Pryč se vydala i ta černá vlčice s kresbou na srsti. A malý Teb ji následoval. Niya prvně vykročila jejich směrem, pak kňourla a otočila se na Vina. "Bude... bude v pořřádku?" řekla se poplašně s dalším mohutným nádechem pro další slova. Ř znělo nepřirozeně ostře, koneckonců ho její malý jazýček ještě neuměl dokonale. Chtěla se jít koupat a její bráška ji její plány kazil. Starostlivě hleděla na Vina, protože on byl dospělý a přece musel vědět, co je správné.

Její zasněná očka patřila nebesům. Když zkontrolovala, že je její sourozenec v pořádku, dále se uklidňovala přírodou. Nepostřehla konflikt za jejími zády, dostávala se do stavu, kdy ji bylo okolí ukradené. Za to asi vděčila odeznívajícímu smutku po matce a namísto něj teď cítila prázdno a lhostejnost. "Ptáci," zopakovalo správně a usmála se na ně. Zase se naučila něco nového! Zavrtěla při tom ocáskem a střihla kulatýma, zatím spíše medvědíma ouškama. Stabilita uší byla totiž stále na úrovni klepatých stříšek, které sem tam napřímily. Pak ji pruhovaný vlk položil otázku. Kupodivu na ni znala odpověď hned, jak ji vyslovil, protože přeci.. "Voda," řekla spokojeně nad představou, jak se čachtá někde na břehu. "Těla bych k... vodě," dodala potom s netrpělivým nádechem a jiskřivýma očkama zamrkala na cizince, za nímž se skrýval její otec. V tom je ale vyrušil šedivý vlk. Byl obrovský a protivný. Úsměv Niyari si rázem vytratil a namísto toho mu ukázala svě malé zoubky, když začal křičet na vlka, co si s ní povídal. Na Vina. Vyštěkla po něm, aby mu dala vědět, jak je hrozivá, a že jejímu novému kamarádovi nic dělat nebude. Co jí měl tenhle cizí vlk co poroučet? Vyčkávala na sebemenší náznak dominance, aby se mohla rychle schovat za pruhovaného, aby ji ochránil. Po očku také sledovala svého bratra, kterého Shine nechala na místě. Niyari na něj starostlivě pokývala hlavou a doufala, že se za ní Teb vydá.

//pardon, stále jsem čekala na odpověď a nevěděla jsem, že už píšu.

Její bráška zůstal za jejími zády. Stejně tak dva cizí vlci. Přestože ještě nikdy nebyla zcela sama, dlouhou dobu necítila strach. Zatím nepoznala důvod, proč se na světě bát. A přesto se v jejím srdci již od narození krčil strach z opuštění matkou. Tak hluboký pud to byl. Černý, lesklý čumáček směřoval ke korunám stromům, když v tom byla vyrušena pruhovaným šedivcem. Deštivé oči ihned stočily pohled k tváři cizince. Přikývla. "Ka(r)dinály" odpověděla s nedokonalým r, které se ve slově téměř ztratilo. Netušila, že to nejsou kardinálové, ale ptáčci všech možných druhů. Ovšem ptáček, kterého měla jejich matka, se tak nejmenoval. Tedy, nejmenoval, ale pro malou Niyari byl teď zjevně kardinál každé opeřené zvířátko se zobáčkem. Pak ještě jednou popotáhla smutně po matce, která je teď předala zase do péče cizích. Cítila však jen stesk po matce, chtěla ji za každou cenu zpátky a nevinila ji, že odešla. Pak se otočila za záda, aby zkontrolovala, kde je její bráška. Museli teď držet spolu. Teb byl jediný, koho znala. Byl z její rodiny. Byl to její malý, velký bratr. Tebeth však vypadal spokojeně, hrál si z cizí vlčicí. A tak Niyari zůstala sedět jako malá hruška vedle svého otce, o kterém neměla tušení, že to její otec je. Ještě jednou se otočila na velikánského vlka, a pak na ptáky ve větvích. Co teď budou dělat? Učit se? Hrát si? Spát? Niyari na nic z toho neměla náladu. Chtěla pouze dál sledovat ptáčky a čekat, zda některý z nich nesletí za ní dolů na zem a nepoví jí, kde je její maminka a kdy se vrátí.

Matka se zvedla a ponoukala vlčata k přesunu. Jenže malé Niyari se z vody rozhodně nechtělo. Vypouštěla bubliny a znovu a znovu nahlížela pod hladinu, kde se jí přímo před očima sem tam mihla malá rybička. Hrozně ji to pokaždé rozesmálo a snažila se ji chytit. Dokud ji Lissandra několikrát nenapomenula, zkrátka se čvachtala ve vodě dál, jako by její volání ani neslyšela. Jenže každá zábava někdy končí. Když už šlo opravdu do tuhého, celá nešťastná se z vody vyloudala ven. "Já dehytace bez vody," řekla bystře nově vtisknuté slovo, jehož tvar si značně zjednodušila. Mimo to však stále nevěděla, co to slovo znamená. Byla na to příliš malá, aby rozuměla těmto zákonům.
A tak je matka vedla dál. Tak, jako vedla smečku, pečovala i o vlčata. A z obou malých nekňubů vychovala zase o něco starší a větší nekňuby. Hravost Niyari stále nepřecházela, stejně tak i jejího bratra. Jenže teď, když je představila nějakým dvěma vlkům, se dala opět na odchod. Vlčku ovšem vůbec nezajímalo, jak se ti dva jmenují. Zajímalo jí jen to, že matka odchází. Přitom bylo několik předešlých dnů tak zábavných! S maminkou se konečně něco naučila, mohla zkoumat svět, učit se nová slova, ať už ta dehytace a ogasmus bylo co chtělo! Jakmile se otočila zády a vyrazila pryč, Niari se rozběhla za ní, volajíc "mami". Jenže Lissandra byla přísná vlčice, která měla mnoho povinností. A tak, kdesi mezi mizející matkou a dvěma cizinci, zůstala sedět na zemi a pofňukávala si pro sebe. Než se někdo jal umravňování a nalézání její osůbky, zahleděla se nad sebe, kde v korunách stromů švitořilo tolik bytostí podobných matčiným kardinálům, že to brala jako její hlas, který jí utěšoval. A v té chvíli se i v její malinké hlavě zrodila myšlenka, jaké by to bylo, těm mrňavcům rozumět. Mohla by si s maminkou povídat ať už by byla kdekoliv. Usmívala se s hlavou stočenou k nebi a na moment zapomněla, že je docela osamocená.