Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//pardon za zdržení, byla jsem bez pc

Malá vlčice se čachtala ve vodě, zatímco poslouchala poučky matky. Ani za mák netušila, o čem to povídá, i když vypadala, že rozumí každému slovu. "Voda dobá, dehytace," začala žvatlat pro sebe. Ať už ta dehytace měla znamenat cokoli, Niyari byla z vody nadšená. Ťapkou se dotýkala hladiny, jako by ji svými malými černými polštářky hladila. Byla tak zabraná do pozorování, že si vůbec nevšimla, že už tu ta tečkovaná teta není. Zmizela. Postřehla to, až když se její bráška zeptal na tátu. Do hlavičky se jí vlily vzpomínky na heboučkého vlka s velkým břichem, který je přišel navštívit ještě, když byli v jeskyni. Táta. V jeskyni byla pěkná nuda, dokud se tam neobjevil on. Zvídavě se ohlédla za matkou, protože ji odpověď také velice zajímala. I když ho moc neznala, chyběl jí. Byl to první vlk, kterého poznala kromě maminky. Pak ale její pozornost zase strhl její bráška, který lovil cosi pod vodou. A Niyari se přidala, aniž by vůbec věděla, že před chvílí sháněla po Frekim. Zapíchla čumák pod vodu, načež se na hladinu vynořily bubliny z toho, jak vydechla. Ihned hlavu vytáhla a nadšeně se chichotala. "Ogasmus dehytace!" vykřikla nahlas slova, která se "naučila". Co na tom, že zněly docela jinak, a že jejich význam byl zcela jiný, než si myslela. Vlastně vůbec nevěděla, co to křičí. Bylo to cosi s vodou a jí se to zkrátka líbilo, protože to znělo cize a používala to její maminka.

Čas byl v očích malé vlčice neměřitelný. Každý okamžik žila tak, jak to nedokáže žádný dospělec. S otevřenýma očima, kterýma hltala okolní svět, poskakovala kolem skupinky vlků, přičemž byla neustále napomínána tou puntíkatou vlčicí, aby s nimi držela krok. Jenže to bylo těžké. Tuhle letěl motýlek, tuhle nad nimi proletěl drobný ptáček, zcela jiný, než byl kardinál jejich matky, a ona vše s nadšením pozorovala. Ani nevěděla jak, dostali se k vodní ploše. Fascinovaně zůstala hledět na širou hladinu a její očka, která se stále více vybarvovala do modra, zůstala překvapeně zírat. Voda...
Tak takový byl její první kontakt s jejím živlem. Jako by k ní tiše šeptal, zcela s klidem se přiblížila k hladině. Šlo pouze o klidné vody a její první namočení, ovšem Niyari se tato událost vryje hluboko do paměti. Jako by se ve vodě snad narodila, ihned do ní vlezla, až ji měla po své plné, buclaté bříško. Sklonila hlavu a neznámě známou látku ochutnala. Bylo to docela jiné, než matčino mléko a jídlo, které od Lissandry před chvíli dostala. Přesto to bylo tak přirozené a instinktivní, že v pití dále pokračovala. Mezitím fascinovaně pozorovala usedávající vážku na kámen u břehu a začala vrtět ocáskem. Tady se zdála klidnější, mírnější. Zkrátka spokojenější. Nadšeně se ohlédla na dvě vlčice, které u nich postávaly a znovu zavrtěla ocáskem. "Voda," zopakovala, jako by to slovo najednou znala odnepaměti.

Neměla tušení, o čem se vlčice baví, protože jednak příliš neposlouchala, neboť rozhovory dospělých byly nudné a jednak její slovní zásoba nebyla ani zdaleka taková, že by se dokázala tak dobře orientovat. Navíc hlavní téma rozhovoru - vodu - nikdy nepoznala, přestože jí byla při příchodu na tento svět vlita přímo do krve. A protože se zmohla jen na žvatlání, tatá a podobné nesmysly, při dopadu na cizí vlčici z ní ani žádné omluvy padat nemohly. Navíc nevypadala, že by vůbec takové gesto již znala. Nicméně vlčice naštěstí její výzvu přijala, načež ji bacila tlapou tak, že se její malé, buclaté tělo svalilo na zem. Niyari to ovšem na rozdíl od jejího bratra nepohoršilo a i když ostýchavě, neboť vlčici neznala, začala šermovat tlapkama před její velikou nohou. Ihned se pokusila vyhrabat na nohy, přičemž ohrnovala pysky, jako by chtěla vlčici zastrašit. A pak se svýma plandavýma ušima zahájila protiútok tak, že do ní také strčila macatou nožkou a kousla do vzduchu. Pak hravýma očkama zkontrolovala, jak vlčice reaguje, než postoupila dál.

Ťapky srovnala vzorně vedle sebe, jako by se neznámé vlčici snažila ukázat v celé své zježené kráse. Stále si olizovala drobný čumáček, i když na něm dávno nebyl ani nejmenší zbyteček jakékoli potravy.
Matka s vlčicí si mezi sebou povídaly. Již to neznělo tak neznámě a malá vlčka byla schopná sledovat téma hovoru. Směřoval k jejímu bratrovi a pak k ní. Že se odteď jmenuje Niyari ještě nechápala, ale dokonale rozuměla jinému slovu. "Tatá!" zopakovala nadšeně, vzpružila se na buclatých nožkách a poskakovala v kruhu. Všude bylo tatá. Všude bylo venku, tadá! Během jedné z otoček vrazila bokem do nohou neznámé vlčice, načež ze sebe vyloudila jedno z jejích prvních uchechtnutí. Hned se od vlčice zase vzdálila, sklopila uši a pelášila o pár metrů dál. Pak padla předníma nohama k zemi a s ladností medvěda vyšpulila náznakem zadek do vzduchu. Mezitím opět šermovala zubatou tlamičkou a doufala, že někdo její výzvy ke hře přijme.

Pomalu ji přecházela energie. Bratrova chuť si hrát ji začala docela lézt krkem. Měla hlad. Byla slabá. Z dálky slyšela vlčí hlas, na který měla tendence se ozývat svými pokusy o vytí, jenže její hlásek byl stále moc slabý. Zatímco odrážela útoky svého bratra, ze vzduchu nasávala okolní pachy. Bylo zajímavé, jak se je postupně učila rozlišovat, přestože neměla ponětí, komu patří a co jsou zač. Bylo to, jako by si prohlížela knížku, jejíž písmo viděla, ale ještě ho neuměla číst. Vše mělo svůj čas a snad se jednou dočká toho, že slovům této knihy plně porozumí.
Z jejího rozjímání jí vytrhl ale jeden velmi známy pach. Okamžitě cukla svou buclatou a naježenou tvářičkou tím směrem, vysápala se na zesláblé nožky a utíkala tomu pachu naproti. Maminka se vrátila! Její malý ocásek ji div neupadl, když k ní doběhla. Sebrala zbytky své energie a poskakováním kolem ní ji vítala. Netrvalo však dlouho a automaticky zamířila k jejím strukům, načež byla napravena a nakrmena novým způsobem, který nemusel být pro všechny zúčastněné příjemným pohledem. Ihned spolykala neznámou hmotu a ještě nějakou chvíli si olizovala čumáček. Jistě by si dala ještě víc, její žaludek se stále cítil prázdný. Teprve poté, co se konečně přivítala s matkou, si všimla, že nepřišla sama. Cizinec? Další vlk? Zkoumavě natočila hlavičku na stranu, zatímco se usadila u matčiných nohou a vstřebávala tu radost a ustupující mučivý hlad.

Paměť vlčete byla zajímavá způsobem, jakým si upravovala realitu. To, že je před pár dny opustila matka, vnímala jako celou věčnost. Zároveň si na matku vzpomněla opět po delším intervalu, co její žaludek hlásil svou prázdnotu. Do této doby bez strádání vlastně neměla pocit, že by ji cokoliv chybělo. A zatímco jejich matka vyřizovala své povinnosti, z vlka, jemuž byli svěřeni do péče, a který se o ně celou dobu staral, se pomalu stal její druhý rodič, neboť kromě Lissandry doposud žádného jiného vlka malá vlčice nepoznala. Byla to prostá rovnice jejího štěněcího mozku. A její zesnulý sourozenec? Jako by ani nikdy neexistoval. Jako by už od narození byli jen ona a její bráška.
Z její hladové nevrlosti ji vytrhl její bratříček, co ji se štípnutím strhl její malou hlavičku na stranu, když ji chytil za ucho. Vyjekla, jako by se ji stalo něco hrozného a přecitlivěle do něj bacila tlapkou. Poprvé skutečně vyjádřila svůj nesouhlas a dokonce si u toho připadala jako veliký a dospělý vlk, který si právě vytyčil hranice, co nesmí nikdo překročit. Jenže to vypadalo, že to na malého vlčka nemělo vliv. Povalila se na bok s poodhaleným bříškem a s vtipně vyhlížejícíma zoubkama rafala do vzduchu před bratrem. Přitom se ji z tlamy vydralo její první "ne", které okoukala od matky, když je odrazovala od něčeho, co neměli dělat.

//Úkryt

Ať už za doprovodu velkého mohutného samce, s nímž poslední dobou trávili čas, či ne, vydala se malá bezejmenná vlčice ven. Její nožky jí sílily každým dnem a zase byla o kousek podobnější vlku. Už to nebyl slepý krtek, co se sápe nevidomě do všech směrů. Byla živější, plnější energie, byla zvídavější a odvážnější. Jakmile se dostala z úkrytu ven, povalila bratra na zem a pár minut ho trápila svými jehličkovitými zoubky. Po chvilce se však znaveně povalila vedle. Začínala mít úděsný hlad, který prostupoval jejím žaludkem, a tak vydala jen útrpné pofňuknutí, kterým jako by volala ztracenou matku. A pak ještě více přidala na hlasitosti. Sice mezitím ještě párkrát mávla ťapkou s jiskrou hravosti na svého bratříčka, ale každou chvílí se spíš hroutila do sebe a jen občas vydala táhlé kníknutí připomínající vytí, které prokládala prvními "slůvky" jako "tatá". Byla to napodobenina Frekiho "tadá", která však ve výsledku zněla docela jinak.

Hodiny a dny plynuly. A vlčata pomalu stárla. Zatímco jejich matka se věnovala svým povinnostem, které kvůli nim dlouhou dobu zanedbávala, staral se o ně Freki. Malé bezejmenné vlče, jehož srst stále více vypovídala o svých hřejivých barvách v jinak tmavohnědém podkladu, se tímto faktem nijak netrápilo. Bylo příliš malé, aby chápalo čas. A když si na matku vzpomnělo, pár chvil si zaplakalo v koutku jeskyně, než mu na tváři opět nevyrašil úsměv díky Frekimu. Freki malou vlčici naučil i první slova. Již rozuměla větám, začala si žvatlat a její mysl se rychle rozvíjela. Nakonec její zvědavost nedovolila a škvírou v jeskyni se konečně protáhla. Co se skrývalo za otvorem v jejich malé jeskyni netušila, odhodlala se to ovšem zjistit. Ať už jim Freki pomohl, či nadále zůstával v jeskyni, s pár kotrmelci a lehkým potlučením to zvládla sama. Jakmile však byla dole pod schody, začala se ohlížet, kde zůstal její bratříček. A tak se pustila do zkoumání nižšího patra jeskyně. Její motorika již byla na takové úrovni, aby zabránila takovým pádům, které by ji mohly zabít. Měla silný pud sebezáchovy a místům, která byla příliš tmavá, či se místo propadalo v neznámé trhliny a propasti, se vyhýbala. Nakonec začala objevovat ještě nižší patra a po několika dlouhých hodinách zvykání, hraní si a objevování, konečně spatřila světlo světa, které obklopovalo jejich dosavadní život v temné jeskyňce. Její mysl i malé srdíčko náhle zalil jas a krásno opravdového světa. Na lyrické a filozofické nálady však ještě měla čas. Teď se nadšeně vrhla po svém bratrovi a vyzvala ho ke hře.

//Daénská smečka

Matka vlčata opustila a nechala je na pospas dvoubarevnému vlkovi, který s nimi měl podivné záměry. Malá vlčka sice mluvit ještě neuměla, dokázala ale dost dobře vyluzovat zvuky a možná první náznaky slov. Jeho řeči doslovně nerozuměla, ale jako každé mládě pochopilo, co se mu dospělý snaží sdělit. Naklonila hlavičku se sklopenými malými oušky na stranu, když vlk začal předvádět jakési divadýlko a ohlédla se směrem ven. Ven? Měla jít ven? Dobrou minutu hleděla z otvoru, tak, jako to už pár dní dělávala a tiše kníkla. Vzpomínka na matku ji za krátko zcela opustila, ale teď, když tu nebyla, se ven bála snad ještě víc, než když na ně dohlížela a zakazovala jim to. Smutně se otočila na Frekiho a pohodila tlusťoučkým ocáskem. Zdálo se, že se snad vyvíjí před očima, ale přesto si rozhodně nepřipadala připravená na to, co bylo venku. Bylo to neznámé, veliké a Niyari se bála, aby jí to něco neublížilo. Pud sebezáchovy byl přeci jen vrozený a u tak malého vlčete rozhodně převládal nad samostatným uvažováním. Mezitím ji pořád v hlavičce šrotovalo slovo "ven". Zjevně začala chápat nový pojem, který ovšem docela narušilo vlkovo "tadá", a tak si nebyla jistá, zda je ten otvor vedoucí pryč "ven" nebo "tadá". Dost dobře chápala ale další, a to, že se ji ten cizinec moc líbil. Vlk si lehl na zem a čekal, až se k něčemu vlčata přimějí, jenže to se v případě Niyari docela zmýlil. Zůstala sedět na chladné zemi jako spadlá hruška a střídavě koukala "tadá" a na velikána.

Červenavá netušila, co se kolem děje. Byla příliš malá, aby chápala, že její sourozenec na tomto světě prožívá své poslední chvilky. A protože toho matka příliš najevo nedávala, i ona zůstávala klidná. Místo toho si plnými doušky užívala hru s cizincem, po kterém rajtovala jako po podestýlce. O to spíš, když jim dovolil zvítězit a hrál poraženého. Nakonec mu vítězoslavně začala ožužlávat ucho a srst na čele.
Lissandra se během jejich hry zvedla a za mluvení pomalu opouštěla jeskyni, zatímco potají odnášela bezvládné tělíčko jejich drahé sestřičky. Niyari to sotva postřehla v zápalu svého lovu, ovšem odchod matky si ujít nenechala. Dokonce ani dokonalý herecký výkon velikána nestačil k tomu, aby utěšil její rozrušení. Vždyť byla v jejích očích všechno! Od narození nepoznala nic jiného a teď opouštěla jejich jeskyni. Najednou ji pohltil neznámý pocit. Sice od nich Lissandra už na pár chvil odešla, ale to byla ještě tvorečkem, co sotva postřehl své bytí na tomto světě. Okamžitě se pustila úžasného kožichu obřího vlka a napjatě koukala z trhliny za mizející matkou. Mezitím jen pofňukávala a ťapkama oťukávala jeskynní stěny, jako by chtěla projít za ní, ale bála se. Byla ještě příliš malá na to, aby chodila mimo její mrňavý svět. Posmutněle se ohlédla po bíločerném vlkovi a stále kňučela, jako by po něm chtěla vysvětlení, kam to maminka odešla. Pak se znovu došoulala k jeho velkému břichu a zatímco marně pátrala po strucích, zase zapomněla na své obavy ohledně odcházející matky.

Malá vlčice toho mnoho nečekala. Jak by také mohla, když poznala sotva zrnko z toho, co ji ještě v životě čekalo. Když už si ale skoro vykňučela díru v hlasivkách, vlk ustoupil. Zabraly její malé zoubky! Trochu se pozdržela dalších reakcí, dokud nezjistila, jak to velikánské medvědisko před ní zareaguje a se vším potěšením přijala jeho postoj vyzývající ke hře. Byla sice ještě malá, ale takhle primitivní a přirozenou komunikaci vlka chápala snad od prvních chvil, kdy nabyla opravdového vědomí. Kymácivě se sesula předníma nohama k zemi a rafala ve vzduchu zběsilým trháním hlavy ze strany na stranu. Stejně jako vlk měla zadek ve vzduchu, když její držení těla bylo chatrné a klackovité. Mezitím plácala hvězdicovitýma tlapkama ve vzduchu směrem k vlkovi, co ucpával její výhled z prostoru jejich jeskyňky. Ve chvíli, kdy to cizinec čekal rozhodně nejméně (rozumějme zcela předvídal její tah), zahájila další útok. S jakýmsi kníkovrčením se k němu přihnala a neomaleným skokem mu přistála u předních nohou, načež se opět, ale již poměrně řízeně, svalila na bok a dorážela na jeho kotníky. Malá vlčka si sice připadala jako zlý vlk na lovu, ve skutečnosti však vydávala zoufalé kníkavé zvuky jen zdánlivě podobné vzteklému vrčení, přičemž se převážně válela na boku a zádech. Ani kousnout ho pořádně nemohla, protože neměla čím. No nebyla ta situace k pláči?

Zdánlivě klidné a ničím nerušené prostředí smečkové jeskyně v posledních dnech kypělo životem. Osamělá alfa smečky obohatila zdejší prostředí o tři další, malé živůtky, které se po několik dní bezbranně tiskly k jejímu tělu a hřejivému kožichu. Aniž by ti tři vůbec tušili něco o tom, kde jsou, s kým jsou a proč tu jsou, byli tu. Úpěnlivě žadonili o matčino mléko a pomalým, neomaleným posouváním tlustých nožiček se po sobě sápali, čímž připomínali spíše tři malé krtky než bytosti podobné vlku. Zatím vlčata neměla jména, což jen nahrávalo jejich nenápadnému bytí na tomto světě. Jakmile však jen trochu povyrostla a otevřela se jim očka, začala se i poprvé projevovat jejich osobnost. A jednou z nich byla tmavohnědá kulička, jejíž srst v přítmí jeskyně jen pozvolna odhalovala nádech ve skutečnosti červených chloupků. Jednou z prvních věcí, co tento malý tvoreček spatřil, byla máma. Lissandra. Vůdkyně smečky, která jim dala život. A malé vlče si poprvé spojilo obraz s pachem, dotekem, hlasem a chutí. Náhle se zdálo vše jasnější. Přestože díky tmě ani tak ještě mnoho vidět nemohlo, užívalo si vše, co se mu ukázalo. A mezi křikem o krmení, olizováním a ochutnáváním vlhkého mechu pod nimi, se zadařily i pokusy o první kroky a hry. Malinká vlčice ještě nebyla příliš schopná vnímat skutečné dění kolem sebe, jejím hlavním zájmem totiž bylo krmení a hra s jejími sourozenci. Její zrak již bezpečně poznal jejich tvary a zbarvení a její pohyby se poslední dny začaly zlepšovat. Místo lachtaního plácání se už dokázala kolébat po jeskyni a neohrabaně zavalit svého černohnědého bratra a žužlat mu ucho. Posledním velkolepým objevem byly rašící zoubky, které někdy dost nevhodně testovala při sání mléka. Kdesi v pozadí také začalo narůstat cosi jako vědomí. Malá vlčice začala primitivně uvažovat!
Přestože pro ni byla část této jeskyně celým světem, stále necítila potřebu opouštět blízkost matky. Zdejší prostor již měla poměrně zmapovaný, a tak ji nejvíce vábily výhledy z průrev ven.Tam ale nesměla a o to více se v ní budila zvědavost, která jí každém dnem lákala stále víc a víc. Ovšem dnes se prostor jeskyně změnil. Jedna ze světelných trhlin ve stěně jaksi zmizela a teď v ní stál nový zdroj pachů, tvarů a barev. Jakmile se tam ten cizinec objevil a ozval se jeho hlas, malá vlčice se bez ohrožení vydala jeho směrem odhodlaná zkoumat a hrát si. Váhavou chůzí, která byla podobná ladnosti zvířeti po narkóze, se dopajdala k obrovskému vlkovi. Její malá hlavička si nestačila třídit myšlenky, nerozuměla tomu, co neznámý říká a netušila, že by mohl představovat nebezpečí. Byl to její první kontakt s vnějším světem mimo jeskyni. Nejdříve zvedla svou tučnou ťapku do vzduchu, ve kterém vytvářela neznámé tvary, zatímco se kolébala a balancovala na třech nohách. Pak vystřídala nožku za druhou, stále směřujíc k velkému vlkovi, který zděšeně oznamoval její existenci Lissandře a nakonec se s ocáskem vzpruženým jako tlustá jehlice zabořila svým tupým čumáčkem do nohy nebohého návštěvníka. Chvíli to vypadalo, jako by se skrze něj snažila projít, dokud její malá tlapka "nezakopla" o jeho obrovskou tlapu a nezhroutila se k zemi. Nevypadalo to však, že by ji toto drobné zaškobrtnutí nějak vyvedlo z míry a začala mu olizovat kotník, při čemž sem tam zkusila své mikro zoubky, které díky svému nedokonalému proříznutí ještě stále připomínaly spíš drobnou řadu pilkovitých vroubků. Zatímco zase vstávala, znovu začala zvedat nožky a tentokrát ho začala hravě oťukávat ke hře, přičemž celou dobu kníkala a pofňukávala, jako by se mu snažila říct něco strašlivě důležitého.