Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Měla bych o tom tedy zpravit i Zinka?" zeptala se pro jistotu mámy, která se o něm zmínila. Do rozhovoru se přidal i táta, který byl po nemoci ještě trochu zesláblý, ale zdálo se, jako by nechtěl, aby slyšela, co říká. Trochu se na něj zamračila, ale soukromí jim ponechala. Přitom Niyari by opravdu nepřekvapilo, kdyby ji oznámil, že byl sám nemocný. Na Červené louce předtím nebyl snad jediný skutečně zdravý vlk. Bylo to děsivé. Jako nějaký zlý sen. Že by byl nemocný i její táta, to by nebylo asi nic podivného.
Překvapilo jí, že máma ji za omluvu opravila. Tedy, nikdy neměla pocit, že by byla omezenou vládkyní, co si nenechá od ostatních poradit a nedbá postřehů členů smečky - ba naopak. Ale aby snášela i přímé návrhy někoho, komu to nepřísluší, to už ovšem trpět nemusela. I tak ale Niyari spíše pochválila. Vlčice právě zažívala po boku své matky zvláštní chvíle, protože se tomu tak stalo snad poprvé, nebo poprvé po velice dlouhé době, kdy si vysloužila přímé pochvaly - navíc v takové míře! Nic na to neřekla, jen pokorně kývla hlavou a dál sledovala vlčata.
To, co pak matka vyslovila, ji přimělo k uchechtnutí. Brala to tedy jako vtip, ale vzápětí se trochu se zděšením po matce ohlédla znovu, aby zjistila, zda to myslela vážně, či ne. Na její tváři nebylo nic poznat a vzhledem k její povaze, těžko říct, zda to byl její humor, nebo ne. Trochu se zamračila, ale na její otázku nakonec přistoupila. Čumák natáhla k vlčeti zapadlému ve sněhu. "Asi ten? To ukáže čas," ušklíbla se. Ona to až tak vážně samozřejmě nemyslela, hlavně by si nikdy ani v nejmenším nepřála, aby se někomu něco nepěkného přihodilo. Matka pak tohohle "slabého jedince", Lycana, jak jí ho představila, naložila na záda a společně se přesunuli k jezeru. Vlčata už pomalu začala žvatlat a opakovat první slova. Bylo to tak zvláštní... a Niyari hrozně mrzelo, že u toho není Teb. Copak nikdy nemohli být opravdu všichni?
Posadila se u břehu a se smíchem sledovala, jak se táta a vlčata plácali na ledě. No jo, většina chmur zůstala hluboko v jejím srdci a alespoň na chvíli zůstaly ve stínu radosti. Pak přišla další radostná zpráva - Meduňka zůstane ve smečce! Prvně se usmála a švihla ocasem. "Jak to?" vyrazila ze sebe prvně, ale pak se rozpomněla, že Meduňka ke svým rodičům neměla asi příliš blízký vztah. Bylo dobře, že tu zůstane. Tady určitě najde vřelejší domov, než byly ty jejich příkré a ostré skály.

"Aspoň někomu," dodala sarkasticky, když matka zmínila, že se jí ulevilo. Jako by snad ještě před vteřinou sama neřekla, jak hrozně by musela dopadnout, kdyby teorie o tom, že nemoc postihuje obzvláště vlky s magií, byla pravdivá. Bála se. Bála se o mámu, tátu, i Teba, o kterém nevěděla, kde je. Nevěděla to dokonce ani máma, což Niyu znervózňovalo ještě víc. Koneckonců nevěděla s jistotou, zda si nemoc skutečně vybírá podle síly magie, nebo zkrátka padne na každého, kdo v sobě má byť teprve jen sémě nějaké potenciální magické moci. Před matkou se však tvářila víceméně sebejistě a netknutě, ačkoliv jí to dávalo celkem zabrat.
"Mělo by se nějak hlídat, kdo kam kdy odchází a s kým se setkává. Možná by bylo vůbec nejlepší, kdyby se členové smečky drželi nějaký čas jen na území..." nadhodila svou úvahu před matkou. "Promiň... jen nahlas přemýšlím," dodala taktně, když jí došlo, že by si snad matka mohla myslet, že má tu drzost radit jí, jak šéfovat smečce.
Ušklíbla se. "Jsem dospělá, zvládla bych to," řekla mámě, když se snažila z promlčení březosti vymluvit s tím, že nevěděla, zda vlčata přežijí. "Ostatně, jejich přežití není jisté ani teď," řekla chladně tak, jako by to snad řekla sama Lissandra. Zdálo se, že v její přítomnosti se také mění v jaksi... emočně zploštělého jedince, přestože uvnitř ihned zalitovala, že něco takového řekla. Její další slova jí pak pro změnu skutečně zahřála u srdce. Ani to však Niya nedala znát, ačkoliv by jí radostí snad i objala. Pochvaly či docenění z její strany nepřicházely příliš často, proto si tu chvíli opravdu užívala. Nakonec se přece jen zasmála. Máma byla vedle vlčat opravdu docela jiná. Hravá. Byla taková, když byla Niya malá? Bylo to tak dávno! "Nene... děkuju, nechci," řekla s hřejivým úsměvem na tváři, když ji matka nabídla bobule. "Protože jsme na to byli jen dva," opáčila Lissandře opět s tichým smíchem, se kterým odvrátila svůj pohled k malým vlčatům. Byla roztomilá. V duchu si opakovala jejich jména, která ale stejně nebyla ještě schopná zcela s jistotou přiřadit k danému vlčeti. Na poslední poznámku o tom, zda někdo z nich bude také tulák, jen pokrčila rameny. Vlastně by to bylo fajn!

Vlčata dováděla s matkou ve sněhu a Niya jen nepřítomně přihlížela. Zdálo se, že Lissandru nové informace skutečně příliš nepřekvapily, protože pokračovala dál v tom, co dělala. Nakonec se ale k Niye vrátila a k problému se vyjádřila.
"Kašlali. Dávili se. Byli vyčerpaní, myslím, že nemohli dost dobře dýchat. Z jednoho dokonce vycházela krev. Nebýt té rostliny, myslím, že by dozajista zemřel. Viděla jsem spoustu vlků - snad každý z nich byl již nemocný, někdo měl ale lehké příznaky... třeba... třeba já," odpověděla zároveň i na to, zda je sama v pořádku. No, teď už v pořádku byla, ale na louce z ní byla jen hromádka neštěstí a čirého zoufalství. "Stačí s nemocným jen promluvit, zdržet se v jeho blízkosti," poznamenala dál a přemýšlela. "Pokud souvisí s magiemi, jak se ke mně doneslo, třeba se mi ta nemoc tak vyhla, protože žádné magii nevládnu," když to vyslovila, plně si uvědomovala, že pokud je tato teorie pravdivá, její matku by ta nemoc mohla zničit obdobně jako toho vlka na louce.
Lissandra si však zanechala chladnou hlavu - ostatně jako vždy. Niyari sice už byla zpátky v sobě, ale na radovánky a užívání si čehokoliv náladu opravdu neměla. Jen nešťastně pokrčila rameny a nejistě se pousmála, když ji matka vyzvala k chvíli pokoje před bouří. Pak se její úsměv ale přeci jen roztáhl. "Spíš by mě zajímalo... jak se to stalo? Když jsem tu byla naposledy... To už jsi s tátou... čekala...? Proč si mi to neřekla?" otočila se k jejím zářivě zeleným očím, které, byť to byly oči matky, byly stejně záhadné jako vesmír. Nikdy nevěděla, co se matce může honit hlavou. Jaké jsou její opravdové city, co si vlastně myslí. A zároveň měla z toho pohledu vždy pocit, jako by svýma očima viděla všechno a všechny na zemi. Jako by ji viděla snad i její myšlenky.

//Úkryt

Když sešli schody, Niya rychle dohnala Liss, která měla dost práce s mláďaty. Niyari ale měla naléhavé zprávy, které matce musela předat. Nebylo zbytí. Ani se nestihla tolik politovat, když viděla matku hrát si s vlčaty. Nepamatovala se totiž, že by tohle s mámou někdy zažila ona a bylo zvláštní vidět ji tak... otevřenou!
"Mami," špitla ji do ucha, jako by se bála ono cosi vyslovit nahlas. Skutečně se tomu vyhýbala, protože nechtěla rozrušit svým povídáním vlčata. "Všichni vlci... tam venku... jsou..." odmlčela se a ještě tišeji dodala: "...nemocní," suše polkla. "Oni umírají, mami," řekla zoufale s naléhavostí v očích. "Existuje na to lék - rumněnka, ta červená kytka. Donesla jsem jednu Zinkovi. Prý na tu nemoc působí, jsou nějak magicky propojené," pokračovala ve svém tichém předání informací, které si tak nějak přebrala od té neznámé dvojice vlků. Tušila, že matka bude všechno minimálně z poloviny vědět, ale i tak oznámit jí to byla její povinnost. "Na hranicích jsem našla zesláblou vlčici z Namareyské smečky... Šla nás sem varovat před tou..," opět hlas stáhla na minimum: "...epidemií."
Ani si nestíhala užívat reakce vlčat na sníh, její mysl byla stále zahalena oblakem pesimistických výhledů na budoucnost. Už ale byla o mnoho jistější a nepůsobila vystrašeně, či zničeně, jak tomu bylo na červené louce. Teď už to byla zase Niyari, která alespoň v tuhle chvíli zachovávala tvář, na které nebylo znát jejích skutečných starostí. Starostí o tenhle svět, o jeho zdraví. O to, zda tu za rok ještě všichni budou takto pospolu.

Jedno z vlčat se vydalo směrem k Niye, což vlčici přimělo, aby mu věnovala svůj pohled, který až doposud těkal z jednoho dospělého vlka na druhého. Musela se pousmát. Byla vlastně docela roztomilá... taky takhle vypadala jako malá? Vždyť to nemohlo být tak dávno. "Zdravím... mrňata," zatvářila se nejistě, vlastně ani netušila, jak je má oslovovat... bráškové? Sestřičky? Bylo to tak divné...
Matka hned vyzvala celou rodinu, aby si udělali procházku venku. Tak já mám teď další sourozence? myšlenkami byla stále trochu vedle, nepřišlo jí, že je pryč tak dlouho, aby tu matka mezitím odnosila a vrhla 4 vlčata. VIno také vypadal docela nepřítomně - při pohledu na něj se Niya musela ušklíbnout. Když už tu byl výjimečně fyzicky, myšlenkama byl stejně mimo. Také byl snad překvapený kvůli vlčatům?
"Já tebe... taky. Moc. Jsem ráda... že jsi v pořádku," usmála se na něj a zavrtěla ocasem na svého otce. Měla k němu zvláštní vztah, tenhle vlk s krásnými oranžovými pruhy na zádech jí byl tak cizí a přes to tak blízký! Chyběl jí tu jen Teb. Kde ten vězel? Mezitím laskavě zamrkala na Meduňku, které ten úsměv pro tentokrát již věnovala. "Promiň, že jsem se tu ukázala až teď... bylo toho... nějak moc," zazubila se na ní a znovu se rozpačitě rozhlédla po vlčatech, která matka začala sbírat a vyrazila ven z jeskyně. Když už jí chtěla pomoci s odnošením vlčat ven, rozkázala, že ta poslední, prý Jo, půjde sama. A proti rozkazům matky se nedalo jen tak vystupovat! Ušklíbla se na mládě, které se ostýchavě vydalo kupředu, načež pak vcelku bravurně slézalo schůdky vedoucí z alfí jeskyně. Niyari se naposled ohlédla za Meduňkou a rodinu následovala, přičemž se snažila jistit malou Joseline, aby případně nespadla. Sice je vůbec neznala, ale pokud byli její smečkou, ba dokonce přímo nejbližší rodinou, milovala je už teď.

//Daén

Meno vlka: Niyari
Počet príspevkov: 7
Postavenie: Kappa
Povýšenie: x
Funkcia: Průzkumník
Aktivita pre svorku: zjišťovala informace o nákaze Mois Gris, naučila se poznat a sbírat (i teoreticky připravovat!) rumněnku, kterou sebrala a míří s ní k léčiteli smečky.
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): akci na Červené louce - zjistila, jak se léčí nemoc, co postihla ostrovy, seznámila se s jejím průběhem i s hrozbami, které přináší. Naučila se rumněnku.
Questy svorky: x

//Území smečky

Zinek:
S rostlinou v tlamě zamířila ihned k místu, kde se nacházel Zinek. "Zdravím," řekla. Všimla si, že nevypadá příliš dobře. Ovadlou rumněnku položila před něj, byla si jistá, že ví, co je to za rostlinu a ještě jistější tím, že ví, co s ní dělat. Pousmála se. "Třeba pomůže," dodala k vlkovi, a vzhledem k jeho stavu ho více nezatěžovala a přesunula se pryč. Byl také nemocný? Matka byla v pořádku? Ihned se vydala směrem nahoru k alfí jeskyni, odkud vanulo tolik pachů, že se z toho Niye motala hlava.
Zbytek:
Poznala tátu, poznala mámu. A Meduňku. Co bylo ale to ostatní? Zamračeně se přiblížila ke vstupu. "Ehm... Ahoj tati," řekla, když ho uviděla jako prvního. "Jsem ráda, že už si..." než to dořekla, spatřila po nahlédnutí do matčiny jeskyně první vlče a její euforii zarazil šok. "Cože?" špitla zmateně, zatímco se jí vytrácel její nadšený úsměv z tváře. První, co jí napadlo, bylo, čí to jsou sakra vlčata, jenže vzápětí jí došlo, že v téhle jeskyni nemohou být jiní mrňousové... než... Vyjukaně se zahleděla na Lissandru. "Mami...?" řekla jako ze snu, jako by ji snad ani nepoznávala. Jak by to...? Kdy by to...? Cože???
Pak se otočila na Meduňku a švihla ocasem. Normálně by se asi i pousmála, ale teď ani nevěděla, jak se jmenuje. "Jak... kdy...?" vyvalila oči na všechny přítomné. Měla teď další sourozence? Byla to vlčata Liss a Vina? Nebo...? Její zmatení by se dalo jen stěží změřit, nedokázala vůbec pochopit, jak se mohla narodit vlčata tak rychle. Nebo opravdu nebyla jejich? Byla Lissandra březí už když se viděly naposledy? U všech bohů, co jen tohle znamenalo?

Během svého (ne)rozhodování tiše upadla do říše snů. Nebylo divu, měla opravdu těžký spánkový, a nejen spánkový, deficit. Probrala se za několik desítek minut, stále svírajíc květinu, která odolávala jakž takž čerstvá jen díky chladnému vzduchu. Niyari se cítila nesrovnatelně lépe, avšak nejistota ji neopouštěla. Nemohla tu však čekat věčnost. Nakonec se prostě rozešla vstříc smečkovému úkrytu. Necítila žádné příznaky nemoci, cítila se opravdu.... opravdu dobře! Stejně, jako jindy! Snad až na ten podivný větřík v zádech, který se k ní nějakou záhadou připojil a zdálo se, že ji nechce jen tak opustit. Niya se rozhodla prvně vyhledat Zinka, aby mu květinu předala jakožto léčiteli smečky. On určitě bude vědět, co s ní má dělat.
Hned, jak Niya zmizela v jeskyni, větřík v její srsti silně zeslábl a k jejímu nosu se doneslo několik pachů. Cizích pachů, avšak přesto velice známých...

//Úkryt

//Les Alf

Zastavila se kousek za hranicemi smečky. Stále cítila trochu nejistoty ohledně své nemoci. Nemůže přeci jen ještě někoho nakazit? Mohla někoho ohrozit? Ta hnědá vlčice ji ujišťovala, že se má vrátit do bezpečí domova, jako by se nemělo nic stát. Měla pravdu? A co když ne? Chlácholení se jejími slovy najednou přestávalo stačit. Niyari se nakonec posadila na chladnou zem, která ji však najednou nevadila. Stále cítila takový teplý vánek kolem sebe, bylo to velmi zvláštní. Věděla, že je chlad, cítila zimu kolem sebe... ale přesto měla pocit, že jí něco zahřívá. Jako by na sobě měla kabát, co jí chrání před mrazem. Neměla tušení, o co jde, nevěděla ani, zda to není jen její představa kvůli její únavě nebo nemoci. Neměla třeba horečku? Nebo měla takové účinky ta rumněnka? A byla to koneckonců vůbec rumněnka? Co když se spletla a utrhla nějaký jedovatý plevel? Nejistota jí začala sžírat jako prudký jed.

//Rokle přes Ostříží zrak

Její orientace byla téměř přesná. Vlčice našla jezevčí doupě, kde nechala Neith před několika hodinami, možná jedním dnem, aby nabrala síly. Jenže už z dálky poznala, že v noře není nikdo - ani ten jezevec. Byl tu starý pach oné vlčice, která se zkrátka vydala kamsi do neznáma. Její stopy vedly směrem od smečky pryč. Vrátila se domů? Udělalo se jí lépe? Nebo...? Nebyly tu žádné známky boje... nic, co by mohlo Niyari znepokojit. Na území cítila vlčí pachy, ale neměla čas se jimi teď zabývat. Spěchala domů, aby tam byla dřív, než ji květina zvadne. Byla by k něčemu i sušená? Kdo ví. Musí jí předat jejich léčiteli. Musí. Cítila, že se její snahy snad vyplatí. Cítila naději. Cítila se silnější. Přesto ji ale tížila myšlenka na to, zda je její matka zdravá. Zda se otec již vrátil ze svých toulek a zda je živ a zdráv. O Teba tolik strachu neměla, byl to silný, mladý vlk. Při jejich posledním setkání na ní působil jako strážný anděl jejich smečky. Byla pyšná, že je to její malej velkej bráška.

//Daénská smečka

// Červená louka kolem Nejvyšší hory

Na úpatí hory nebylo příliš těžké najít nějaký úkryt. Mezi kameny vznikaly větší i menší otvory a poskytovaly tak ochranu před sněhem a větrem. Zima tu sice byla tak či onak, ale pořád lepší než nic. Niya se schoulila pod větším kamenem a prakticky hned se jí jal spánek. Dočista zapomněla na tu vzácnou květinu, kterou stále držela mezi zubama. Těžko říct, zda to bylo díky uvolňujícím se látkám rostliny v její tlamě, nebo její novou vlastností - mít kolem svého kožichu zabudovanou vzdušnou klimatizaci, která ji díky slabému větříku, co mezi kameny proudil, začala okamžitě zahřívat tak, že skoro necítila zimu, ale za pár hodin se probrala jako skoro nová vlčice. Do očí se jí zase vrátil život a naděje. Sice skoro padala hlady a při dýchání jí stále bodalo na hrudi, byla ale o dost silnější. Jen ta květina mezitím stihla krapet ovadnout. Niyari se proto dala o to více do spěchu, aby mohla pomoci ostatním.

//přes Ostříží zrak Les Alf

Tmavá vlčice pak strávila nejméně hodinu hledáním té zázračné byliny. Únavou a vyčerpáním už skoro ani neviděla, v čem hrabe, ke smyslům ji přivedla až červenavá barva pod sněhem povadlých květů. Bylo možné, že by to byl vlčí mák? Určitě ne, ten by tu teď přece nerostl. Byla rumněnka jediná rostlina, co dokázala kvést i v zimě? Niyari ji hned utrhla a s květinou mezi zuby se naposledy ohlédla po posledních přítomných vlcích v dáli. Pak už se rozběhla směrem domů, přičemž přerývaně dýchala. Květina v tlamě jí její lehké zdravotní komplikace také neusnadňovala, ale její mysl i tělo již nasadilo jakéhosi autopilota. Věděla, kde je její domov. Věděla, co je třeba udělat. A tak šla splnit svůj cíl.
Za její oblíbenou Červenou loukou však její tempo zpomalilo. Myslela také na Neith, vlčici schovanou v jezevčí noře. Byla tam ještě? A pokud ano, v jakém stavu? Bylo těžké si to představit. Nakonec se Niyari jala hledání nějakého malého úkrytu. Potřebovala trochu nabrat síly.

//kolem Nejvyšší hory k rokli

Vlčice v sobě měla cosi, z čehož vyzařovala upřímnost a Niya tak měla pocit, že její slova mají doopravdy váhu - že snad existuje nějaká naděje. Zhluboka se nadechla, přičemž studený vzduch dráždil její nemocné plíce a dutiny. Musela proto znovu odkašlat. "Děkuju," řekla a srdečně se pousmála. Opravdu doma nikoho nenakazí? Musí kolem nich chodit obloukem... pro jistotu. Nebo...? Co když už jsou nemocní i ve smečce? Myšlenky Niye brzy naděje zase rozehnaly a neměla ani chvíli pomylšení na to, že by si odpočinula, nebo že by tu byl vůbec prostor pro nějakou víru. Jen dělala, co dělat musela. Nakonec se na vlčici naposledy vděčně ohlédla, opravdu ji pomohla. Pak už se od tohoto podivného místa vzdálila a začala léčivou rostlinu hledat jinde, kde sníh ještě rozhrabaný nebyl. A u toho strávila nekonečné chvíle zoufalství, neboť se jí ten vzácný vlčí mák nedařilo najít.

Zaujatě sledovala, co vlci vytváří. Nikdy dřív neviděla nikoho připravovat léčivý odvar, bylo to pro ní něco úplně nového. Zvláštního. Nikdy ani nepřemýšlela nad tím, že by magii mohla využít i tímto způsobem. Vodu ve vzduchu ohřáli s rumněnkou uvnitř a po vychladnutí jí vlčice podala nemocnému společníkovi. Všechny pak vyzvala k tomu, ať se vrátí domů a odpočívají. Copak Niya ale mohla? Ucítila tlapu vlčice na svých zádech. Byla moc milá a snažila se jí uklidnit. Jen se smutně pousmála a vděčně pokývala hlavou. "Bojím se... aby budoucnost byla. Co když skončíme jako ta mrtvá zvířata?" zeptala se neznámé vlčice. Musela mít snad i horečku, nebo co. Vůbec jí totiž netrápilo, že vlčici s krátkým ocáskem vůbec nezná, ani to, že se jí tu svěřuje se svými obavami. To nebyla Niyari. Vážně potřebovala odpočinek, spánek a čas na to, zpracovat tu salvu šokujících informací, co se na ní v posledních dnech nahrnuly.
Vlčice s vlkem se pomalu dali na odchod. Zachránili život? Někteří možná. Niyari si ale připadala naprosto zbytečně. Stále však myslela na to, že se musí vrátit na území smečky a všechny informovat. A také přeci pomoci Neith! Oči se pomalu ztrácely v jejím štíhlém obličeji, byla skoro nepříčetná. Pod tlapkami ji pak začal vyrůstat mech. Zmateně se ohlédla po své zrzavé společnici. "Jsi laskavá," špitla k ní a znovu se pousmála.
"Musím.... musím pomoci vlčici, kterou jsem ukryla v noře v nedalekém lese," hlesla pak. "Mohla bych jí donést tu kytku, musím ji najít," pokračovala dál, načež se postavila a začala hrabat ve sněhu, ačkoliv bylo vidět její vyčerpání. Po chvíli ale přestala a s naprosto zoufalým pohledem se otočila na neznámou. "Musím varovat svou smečku... ale... co když je nakazím? Co když jsem taky nemocná?" v jejím hlase bylo slyšet naléhavosti a čirého zoufalství. Niyari přes svou nákazu a únavu už neunesla dál své dilema a potřebovala, aby jí pomohl někdo zkušenější. Pořád byla v koutku duše jen malé, ufňukané vlče, co potřebuje spoléhat na rady starších. Jakmile ze svého vyčerpání vystřízliví, určitě se za své momentální chování bude proklínat.

//Bylo to fajn zpestření! Díky! :3

Peisia

Nečekala, že by její slova kdokoliv uslyšel, natož, aby jim někdo věnoval pozornost. Že se jí někdo ptal, za co se omlouvá, jí proto doteklo až po pár sekundách, kdy si uvědomila, že by ta otázka mohla být cílená na ní. Zmateně střihla hlavou směrem, odkud hlas vycházel a vlčice rozpačitě stáhla uši mírně vzad. "No... protože... nemůžu pomoci, i když bych ráda," řekla posmutněle a prohlédla si neznámou vlčici, jejíž zbarvení jí přišlo velice zajímavé a hezké... Připomínala jí kolouška a Niya milovala cokoliv, co bylo spojené se zvířaty mimo vlky. Chvíli se zamýšlela, co za magii tahle cizinka vlastně má, než spatřila nádech zelené. Mohla teda ona pomoci s magií země? Těžko říct. "Vlastně... ani nevím, co to dělají," přiznala ve svém vnitřním chaosu neznámé. Bylo vidět, že se Niya necítí být ve své kůži. Její pohled byl nepřítomný, ztracený kdesi ve víru dění a v pohlcení paniky. Pak sledovala, jak se vlci pouští do práce a snaží se udělat onen vývar z rostliny, aby vyléčili nemocné. Nespouštěla oči z neznámé byliny, která pro ní momentálně měla význam jakéhosi boha. Moc ráda by ji donesla do smečky, matka by ji jistě pochválila. A třeba by konečně nějak pomohla!
Přitom už i Niya musela slabě odkašlat, což dávala za vinu spíše tomu psychickému nátlaku, co zde prožívala ze všech stran při pohledu na nemocné.